Je libo policejní ředitelka?

Hlásím se s pokračováním, které se opět vrací k původnímu tématu, od kterého se teď pokusím co nejméně odbočovat. Přeji příjemné počtení a pěknou 1. adventní neděli. Díl je 18+ ale snažila jsem se to udělat jinak než obvykle, abyste mi u toho neusnuli.

.

.

"Myslíš, že už se můžu zpátky přebarvit?" volala jsem na Trena z koupelny.

"Myslím, že už jo," přišla mi z obýváku odpověď, kde balil naše věci do tašek. S pocitem zadostiučinění jsem pozorovala své opět mahagonové vlasy. Tak to bylo lepší. Vyšla jsem z koupelny, když mě zpozoroval, obdařil mě nádherný úsměvem.

"Ahoj krásko, kdes byla celou tu dobu?" zavtipkoval na účet barvy mých vlasů. Jen jsem se usmála a nechala si od něj vtisknout pár polibků. Tren si pak přes rameno přehodil naši tašku, já vzala do ruky brašnu s jeho laptopem a společně jsme se vydali k recepci. Slečna recepční donekonečna sledovala mě a moje průkazové foto. Až jsem začala být trochu otrávená.

"Nebyla jste předtím blond?" zeptala se pak nesměle. Ach, tak tohle jí pálilo.

"Ano, rádi s přítelem hrajeme hry," mrkla jsem na ni a pak vyslala jeden úsměv k Trenovi, který mi ho ochotně oplatil. Slečna zrudla, něco zakoktala, podala mi zpět moje doklady a já mohla odcházet. Tren mě objal kolem boků, a dal tak slečně poslední ránu. Chudák holka, tolik zbytečných nadějí. Došli jsme až na autobusovou zastávku. Autobus přijel pozdě a ještě byl narvaný k prasknutí. Ovšem Tren se tam prostě nacpal, tašku si hodil pod nohy a mě vtáhl za sebou. Mělo to i jednu výhodu, mohla jsem se k němu tisknout mnohem víc, než je v dopravních prostředcích běžné, protože jsem se nemohla držet ničeho jiného než jeho pevných paží. Vlak jsme stihli tak tak a rychle usedli do jednoho kupé. Tentokrát jsme necestovali sami, brzy se k nám přidala ještě rodina s dětmi. Maminka byla docela nervózní, protože nedokázala holčičku nijak umlčet a ona pořád něco štěbetala. My jsme to s Trenem jen shovívavě přešli a uvelebili se do naší "vlakové" pozice. Pro něj sice asi nebyla moc pohodlná, ale mě se leželo perfektně a on si nestěžoval. Cesta se tentokrát o něco protáhla, kvůli silným dešťům se stala nějaká nehoda, která blokovala i koleje a my tak cestovali celé dva dny. Když jsme konečně dojeli do Scarten City, museli jsme s vystupováním trochu pospíchat. Byli jsme jen malá stanice a vlak měl velké zpoždění, klidně by se mohlo stát, že by odjel a my nestihli vystoupit. Tren proto urychleně vyskočil i s taškami na perón a pak se otočil, aby mohl sundat i mě. Jen co jsem se nohama dotkla země, vlak se rozjel. Tren si mě podržel v pažích o něco déle, než bylo nutné a já ho za to odměnila polibkem. Pak jsem si všimla, že na peróně stála i naše blonďatá kolegyně, která byla pravděpodobně vyprovodit svoje rodiče na vlak. Oba si nás měřila zlostným pohledem, my se na ní oba zářivě usmáli, čímž jsme jí dopálili snad ještě víc a už jsme si šli po svém.

"Lásko, co si ještě zajít na oběd?" navrhl mi Tren. Odsouhlasila jsem mu to. Zapadli jsme do jedné malé, ale dobře vypadající restaurace.

"Tak co nás bude čekat teď, šéfová?" zeptal se mě Tren, když jsme čekali na svoje porce a tím oslovením mi naznačil, že měl na mysli našeho vraha.

"Musím si znovu promyslet všechno, co jsi mi řekl. Podívám se na ten tvůj seznam a určím si to nejlepší pořadí, jak je navštěvovat. A taky si musím najít někoho k ruce," obeznámila jsem ho se všemi fakty.

"Haló, já jsem tady," zamával mi rukou před obličejem.

"A já tě vidím, ale měla jsem pocit, že ty raději hraješ hry na svém služebním počítači, než aby ses se mnou zapojil," usmála jsem se sladce. Zatvářil se skepticky.

"A co jsem říkal na tom školení? Že od teď už jen spolu?" nadhodil znovu a já se na něj šťastně usmála, nezapomněl.

"Dobře," zakřenila jsem se na něj. Natáhl se přes stůl, aby mě políbil, ale zrovna v tu chvíli přinesli naše porce. Doma jsem si hned sedla k jeho laptopu a začala připravovat náš zítřejší program.

"Zlato, já na ten počítač taky potřebuji," stěžoval si Tren z vedlejšího křesla.

"Tak jsi mi neměl sebrat ten můj. A ještě z něj vymazat všechny informace. Teď trp," vyplázla jsem na něj jazyk, ale nemyslela jsem to zle a on to věděl. Můj počítač totiž sbalil, když tu byl naposledy uklízet moje věci, aby je druhá strana nepoužila proti mně. Vyřádil se na něm jejich IT technik, a smazal z něj úplně všechno. Dokonce i na internetu mě úplně vyhladili. A počítač osobně se teď válel někde ve skladu Bratrstva. Tren si s povzdechem sedl ke mně na gauč, přitiskl si mě zády na prsa a hleděl mi přes rameno.

"A co budeme dělat tady?" ptal se mě a ukazoval na jednu delší pauzu.

"Čas na osobní záležitosti," pokrčila jsem s úsměvem rameny. Nebyla jsem si jistá, jestli mě pochopil nebo ne, ale bylo to jedno. Však já mu to zítra ukážu.

"Klidím ti místo," řekla jsem pak a zvedla se z pohovky, aby si i on mohl vyřídit svoje pohledávky.

"A nehraj si dlouho. Budu tě čekat nahoře, nahá a roztoužená," zašeptala jsem mu do ucha a spokojeně se dívala na to, co s ním ta slova provedla.

"Hned jsem tam," protlačil skrz zuby. A svým slovům dostál, taktak že jsem se před jeho příchodem stihla svléknout a položit do postele. Druhý den ráno jsem byla samý úsměv, připravila jsem snídani pro všechny, měla jsem prostě výbornou náladu. V práci se Erik s Patrikem hned odebrali do archivu, kde se mohli beztrestně zašít, my s Trenem si vzali jen pár věcí a pak už vyrazili za dnešním plánem. Ze začátku nám to moc nešlo. Na prvního člověka jsme se nedozvonili vůbec, na druhého sice ano, ale hned mi bylo jasné, že z toho nic nebude. Byl to tak slabý démon, že kdybych se nesoustředila, snadno bych si ho spletla s člověkem. Možná bylo dobře, že se tu na Zemi uklidil. Nedozvěděli jsme se on něj nic moc podstatného. O vraždách sice věděl, ale s ničím si to neuměl spojit.

"Zdá se, že tvoje pauza na osobní záležitosti se trochu protáhla, co?" prohodil v autě, když jsme jeli dál. Nepochopil mě.

"Není to jen pro mě. Pro nás pro oba," mrkla jsem na něj a zatočila na lesní cestu. Ano, řídila jsem já, nechal mě, i když jsem si všimla, že byl trochu víc ve střehu.

"Hm, sice mi není jasné, co přesně máš za lubem, ale prosím, dávej pozor na cestu," napomínal mě a pevně se držel opěrky.

"Přestaň jančit," uklidňovala jsem ho a projížděla dál do lesa.

"Chceš mít soukromí? Obyčejné odpočívadlo ti nestačí?" škádlil mě Tren a mě bylo jasné, že už pochopil, co mám za lubem.

"To nejsoukromější," přikývla jsem a konečně zastavila. Sem snad nikdo jen tak nepřijde. Vypnula jsem motor, zatáhla ruční brzdu a už mě měl na klíně a moje rty na těch svých.

"Lásko, zpomal trochu, dej mi čas. Copak si myslíš, že to umím na povel?" lapal Tren po vzduchu.

"Na můj určitě ano," mrkla jsem na něj provokativně.

"Bezpochyby," ušklíbl se.

"Přestaň mudrovat a svěř se do rukou experta. Přece jenom už s tebou mám určité zkušenosti," napomínala jsem ho, ale ve skutečnosti už mých dotyků nebylo příliš potřeba. Cítila jsem pod sebou jeho vzrušený klín.

"Opět jako vždy žasnu nad tím, co se mnou provádíš," vydechl mi do ucha a už se přemisťoval na zadní sedačku. V rychlosti jsme se oba svlékli a už se oddávali vášnivému mazlení.

"Stále stejně rychlé reakce tvého těla na všechno, co s ním dělám," usmál se, když mě líbal na příliš rychle naběhlých ňadrech.

"Jsi prostě stále stejně skvělý milenec," vydechla jsem namáhavě. Vysadil si mě do klína a pomalu mě spustil na své již připravené mužství. Hlasitě vydechl.

"Je to mnohem lepší, když máš nohy víc u sebe," zabroukal a pomohl mi s prvním vysednutím. Políbila jsem ho pod čelist. Pro mě to zase o tolik lepší nebylo, díky stísněnému prostoru jsem nemohla dosednout až na doraz. On mě samozřejmě slyšel.

"Počkej," zarazil moje boky v pohybech, posunul se až na kraj sedačky, čímž moje nohy spustil dolů a dovolil mi tak si vychutnat celou jeho délku.

"Nemusí být vždycky po mém," šeptala jsem mu do ucha, přitom si ale užívala ten pocit plnosti.

"Lásko, my muži jsme celkem nenáročná stvoření. Mě stačí málo a chci, aby sis to i ty užila," zarazil moje protestování a nasadil celkem nekompromisní tempo. Zapírala jsem se rukama do opěrky za jeho hlavou a hlasitě a pravidelně sténala. S vyvrcholením jsem vykřikla jeho jméno. Udýchaně jsem si opřela čelo o to jeho.

"Právě se mi vybavily všechny vzpomínky na naše první společné chvíle a tvoje nezkušené začátky," uchichtl se mi do ucha. Podívala jsem se mu do tváře, díval se na mě tak něžně, až jsem zčervenala.

"Předtím mi to ale přišlo pohodlnější," pokrčila jsem rameny a nechala ho ze sebe vyjít, ovšem zůstala jsem sedět na jeho klíně.

"Předtím, jsi nedosedávala až úplně dolů. Stačilo ti to," usmál se a políbil mě na čelo.

"Vážně? Tak to jsem teď asi o dost náročnější," zamyslela jsem se.

"No, to bych prosil. O kolik jsem to měl předtím jednodušší," utahoval si ze mě. Našpulila jsem pusu. Hned jsem tak zaměstnala jeho pozornost, kdy mi spodní ret stiskl mezi zuby a jemně za něj zatáhl.

"Však počkej, ještě řekni, že ti to předtím vyhovovalo víc," zamračila jsem se a on se zamyslel. Chytila jsem ho za bradu, a vášnivě ho políbila.

"Ne, to ani v nejmenším," vydechl, když jsem ho opět pustila. Spokojeně jsem se usmála. Tren mě jen lehce plácl po zadku.

"Tak co, budeme pokračovat v pátrání?" zeptal se. Přikývla jsem. Společně jsme se tedy oblékli a já si opět sedala za volant.

"Určitě chceš řídit?" ptal se mě Tren opatrně.

"Nejsem zase až tak špatný řidič," ohradila jsem se.

"Já vím, jen jsem klidnější, když řídím já," pokrčil omluvně rameny. Strčila jsem klíčky do zapalování a nastartovala motor, čímž jsem mu jasně dala najevo, že prostě řídím. Urychleně se připoutal a k mému řízení už neměl žádnou připomínku. Spíš mi dělal velmi potřebnou navigaci. Když jsme konečně zastavili, nebyla jsem zrovna nadšená z toho místa.

"Určitě je to tady?" ptala jsem se ho. Zvedl oči od mapy.

"Ano," přikývl mi. Povzdechla jsem si.

"Tušila jsem, že mi to jméno něco říká. Tohle je chlap, který je tak úzce spojený s mafií, že by to klidně mohla být jeho milenka. Proč sis myslel, že to má něco společného s naším případem? Já myslela, že to má být někdo od nás a co tenhle o tom může vědět?" ptala jsem se.

"Ten chlap neví všechno a neví, jak to funguje. Ale ví dost o tom, že jsme jiní než ostatní. A má z nás respekt. Nebo ho alespoň měl, když jsem se s ním setkal naposledy," řekl Tren.

"A to bylo kdy?" ptala jsem se.

"Bude lepší, když to nebudeš vědět," odpověděl vyhýbavě. Položila jsem mu ruku na stehno a naklonila se co nejblíž k němu.

"Od teď jen spolu, vzpomínáš? A když jsem přijímala zásnubní prstýnek, říkal jsi, že v dobrém i zlém. Tak sem hoď tu zlou zprávu," nabádala jsem ho. Neměl se moc k odpovědi.

"Nejsou tu žádné skleničky, co bych ti mohla rozbíjet o hlavu. Ani prstýnkem po tobě nehodím. Sám moc dobře víš, že jsem to neudělala ani tehdy, když jsem od tebe odešla," domlouvala jsem mu.

"Byl jsem u něj před 19 lety, museli jsme mu s Bratrstvem domluvit, aby tě nechal na pokoji. Ne vždycky to sice dodržel, ale neublížil ti," řekl mi nakonec. Jen jsem si povzdechla.

"Kdy konečně nastane doba, abych mohla říct, že o své minulosti vím opravdu všechno?" zadoufala jsem, lípla mu polibek na tvář a vystupovala z auta. Hned mě následoval.

"Co chceš puso?" ptal se mě chlápek u vrat a v prstech přitom otáčel vrhací kudlu.

"Mluvit s panem Sandersem," odpověděla jsem a pevně mu pohlédla do očí.

"Myslím, že na dnešek neměl žádné návštěvy," odfrkl si.

"Tahle návštěva by ho mohla zajímat," stála jsem si na svém. Chlápek si mě chvíli měřil pohledem, ale nakonec stiskl čudlík a pustil nás dovnitř.

"Johne, doveď tady slečinku za šéfikem. A ať nic nezkouší," zakřičel na chlapa, co stál opodál. Ten převrátil oči v sloup.

"Nejsem žádnej tvůj podělanej poskok," štěkl pak přes rameno, když nás odváděl dovnitř.

"Co si přejete? Nevím o tom, že byste si se mnou domlouvali schůzku," objevil se Sanders na schodech.

"Nedomlouvali," odvětila jsem hned.

"Kočička je trochu drzá. To já rád," vycenil zuby. Tren si stoupl o krok blíž ke mně, ale zatím nijak nezasáhl.

"Nechte těch řečí. Měla bych na vás několik otázek," nenechala jsem se vyvést z rovnováhy.

"Odkdy jsou kurvy takhle vlezlý," zaskřehotal za námi John.

"Tu kurvu si příště odpusťte. Jsme od policie," řekla jsem stroze a ve stejnou chvíli s Trenem jsme vytáhli své odznaky.

"Jo ták. Kočka od zákona. No, ale já nejsem někdo, kdo by se vybavoval s obyčejnýma poldama. I když s roubíkem v puse už bych s tebou něco svedl," přeměřil si mě pohledem. Nehnula jsem ani brvou.

"Nebudu mluvit s nikým horším, než je policejní ředitel," řekl pak a naznačil Johnovi, aby nás odvedl.

"Výborně, to nám ušetří práci. Jsem Anori Hokaido, policejní ředitelka a tohle je můj asistent," představila jsem se úplně. Na tyhle chlápky se musela hrát trochu hra, nesmělo se na ně všechno vybalit naráz. Tren jen překvapeně mrkl, ale moudře nekomentoval své náhlé povýšení. Do téhle doby nebyl víc než řadovým policistou, ovšem já jsem se trochu bála, zůstat tu se Sandersem sama. Zmínka o roubících nebyla zrovna nic moc pro mě, takže jsem jeho hodnost musela trochu nadnést, aby mohl zůstat se mnou.

"Tak abyste se posadili," pokynul nám směrem k jednomu salonku a Johnovi naznačil, aby zmizel.

"Co vás přivádí, slečno Hokaido," zeptal se pak. Postupně jsem mu odhalila případ, ne v plném světle, ale dost na to, aby mi k němu mohl něco povědět.

"O té poslední ubožačce jsem slyšel, ale nevím, co to má společného se mnou," usmál se arogantně.

"Pane Sandersi, nehrajte to na mě. Já moc dobře vím, kde všude máte prsty. Že byste ani vy nic nevěděl?" zeptala jsem se sladce a v tu chvíli mě ocel jeho pistole zastudila na spánku. Páni byl rychlý.

"Radši to polož Sandersi," zahromoval Tren, který zase mířil na něj. Sakra, kdy to stihl?

"Nebo co? Jak zabráníš tomu, abych jí ublížil. Tahle kulka má její jméno," zašklebil se.

"Ta druhá, co vyletí, zase to tvoje. Copak ty už jsi zapomněl?" zeptal se Tren ledovým hlasem. Sanders sklonil pistoli z mojí hlavy a zastrčil si ji zpět za pas.

"Na co bych měl zapomenout? Nic na mě nemáte a já vám nemusím pomáhat. Nemám snad pravdu?" ušklíbl se, posadil se na kraj stolu a strčil si do úst doutník. I Tren zastrčil zbraň, ale nespouštěl Sanderse z očí.

"Abyste se neunáhlil, Sandersi," zavrněla jsem a tak, aby to dobře viděl, jsem nechala ve své dlani vzplanout drobný plamínek, o který jsem mu doutník zapálila. Sanders na mě civěl a zapomněl i potáhnout, takže špička jeho doutníku jen bez užitku zčernala. Tren přešel blíž ke mně, ruku mi nejdřív jen položil na kříž, ale pak v ní pevně stiskl látku mé halenky.

"Tak ještě jednou, co o tom víte?" zeptala jsem se a Trena jemně ťukla svými boky, aby se trochu uklidnil. Konečně jsme toho chlápka měli tam, kde jsme ho chtěli mít.

"Poslední dobou se orientuji na druhou stranu od vražd, spíš drogový kartel a podobně. Ale něco jsem slyšel. Už ani mafie si není úplně jistá. Jedna z těch ženských byla manželkou Velkýho Joshe," spustil.

"Toho z drogovýho kartelu?" zeptala jsem se.

"Jo toho. Samozřejmě se začal pídit po tom, kterej krypl to byl. A nic nezjistil. Ani jeho psi na policii mu nebyli moc platní…sama víte, že nic moc nevíte," pokračoval. No tak tohle bylo zajímavé.

"Přece jenom se Joshovi nakonec podařilo něco málo zjistit. Našel si maníka, který rozváží kytky a který už dvakrát dovážel nějaký růže do jednoho bytu. Byl to tam se svými lidmi prolustrovat. Prý tam našel dost divný věci, stejně divný jako jste vy dva a všichni vám podobní," přeměřil si nás pohledem.

"O jakém bytu to mluvíte?" zeptal se Tren klidným hlasem. Uměl se mistrovsky přetvařovat na hlase, ovšem já na něm poznala, že je ještě trochu vykolejený.

"To určitě. Vy tam najdete nějaké otisky a Joshe zabásnete. A já si pak budu moct hledat místo na hřbitově," odfrkl si.

"Nezajímá nás nic jiného, než tenhle případ. Kdybychom šli po Joshovi, nenamáhali bychom se rozhovorem s vámi," odpálkoval ho Tren. Sanders si ho chvíli měřil pohledem, ale nakonec nám nadiktoval adresu.

"To nám zatím stačí, díky. Když tak se na vás znovu obrátíme," přikývla jsem a zvedla se k odchodu.

"Byl bych radši, kdybyste mě už nevyhledávali. Styky s poldama na pověsti moc nepřidají," vrtěl hlavou.

"Když budu potřebovat, tak přijdu. A budu dělat, že tohle nevidím," řekla jsem a zaklapla otevřenou truhličku s napytlíkovanou marihuanou, která stála dobře zamaskovaná na jednom stolku za dveřmi. Snad zapomněl, že ji tu má. Sandres jen stroze přikývl a zavolal Johna, aby nás opět vyprovodil ven. Ten si mumlal něco pod vousy, bylo to španělsky nebo tak nějak. Ovšem Trenovi cukaly koutky, takže mu asi rozuměl. No jo, vždyť umí hned několik cizích jazyků. Jen co jsme prošli branou, s kovovým zařinčením se za námi zavřela. Očividně jsme tu nebyli vítáni, což ovšem neznamenalo, že v případě potřeby nezajdeme znovu na návštěvu. Nasedli jsme do auta a hned vyjeli. Tren pořád nevypadal ve své kůži. Jednou rukou si zajel do vlasů a v druhé žmoulal lem své košile.

"Zlato, jsi v pohodě?" zeptala jsem se opatrně

"Jestli jsem v pohodě?! Samozřejmě, že jsem v pořádku! Na mojí hlavu zbraň nemířila," odsekl mi nasupeně. To mě překvapilo. Vyhodila jsem blinkr a zastavila u kraje silnice.

"To je taky dobře, nerada bych, aby se ti něco stalo," odpověděla jsem. Zvedl ke mně nevěřícný pohled.

"Tady přece vůbec nejde o mě, ale o tebe! Ještě teď je mi z té představy špatně. Mohl ti ublížit," dostal ze sebe přiškrceně.

"Ale neublížil. Jsem pořád tady," stála jsem si na svém.

"A navíc věřím tomu, že bys mě jistě hned pomstil," snažila jsem se to celé obrátit v žert. Ovšem marně. Zbledl jako plátno.

"K čemu by mi byla pomsta, kdybych ztratil tebe?" zeptal se mě ledově chladným hlasem. Opravdu mě zamrazilo.

"To ne, zlato, nemysli na to. Jsem tady a to je důležité, ne? A navíc máme zase další stopy. Tak úspěšný den," chlácholila jsem ho. Zajel si i druhou rukou do vlasů a zaúpěl.

"Copak ty to nebezpečí kolem sebe nevidíš? Jak tě mám chránit, když vlezeš do chřtánu největšímu překupníkovi drog úplně sama a navíc dobrovolně? Tenhle případ tě jednou zničí," povzdechl si zničeně.

"Zlatíčko. Ještě jsem nikam nevlezla. Nejdřív prohlédneme ten byt a pak se teprve uvidí, jestli budeme potřebovat s Joshem mluvit. Zatím žádné unáhlené závěry, ano? Nebo jestli je to na tebe příliš, může se mnou jezdit Patrik," navrhla jsem mu, ovšem hned jsem toho litovala. Hodil po mě tak ublížený pohled, že i štěně, kterému jste sebrali jeho kost, by bylo proti němu jen slabý odvar. Natáhla jsem se, abych ho mohla políbit, trochu mi to usnadnil, když se i on naklonil ke mně.

"Nikdo jiný s tebou jezdit nebude. Jen už si prosím nenech mířit na hlavu," bručel, když jsem přestala ochutnávat jeho rty.

"Pokusím se," mrkla jsem na něj. Jen protočil oči v sloup.

"Půjdeme do toho bytu ještě dneska?" ptala jsem se ho, když už jsme se dál vesele hnali po silnici.

"Jak chceš. Stejně si myslím, že po třech letech a po tom, co to prohledala partička mafiánů, moc úspěšní nebudeme," pokrčil Tren rameny.

"Uvidíme," usmála jsem se. Nevím proč, ale celé to nebezpečí, které mi od Sanderse hrozilo, jsem nějak nebrala vážně a nic, ani Tren a jeho ponurá nálada, mě nemohlo zbavit toho nadšení. O hodinu později jsem parkovala před jedním velkým domem. Podle adresy by to měl být on. Dveře nebyly zavřené, lehce jsme se tak dostali dovnitř a postupně prošli tři patra, než jsme v tom čtvrtém našli byt s požadovaným číslem.

"Tady, 85," zastavil se Tren. Bylo zamčeno.

"Doufám, že už to má nový nájemník a my mu vtrhneme do bytu," zabručel pak, ještě pořád ho to nepřešlo. Zaklepala jsem a nic.

"To hned poznáme," pokrčila jsem rameny. Natáhla jsem ruku před sebe, soustředila se a nahmatala okraje své moci, které byly dlouhým pobytem na Zemi čím dál tím víc zastřenější. Jakmile jsem je ale měla, dostala jsem zpět plnou odezvu a lehce jsem odemkla.