Jedna záhada za druhou

Je tu neděle a s ní i pokračování. Dneska mám díl nabitý dějem a emocemi, tak doufám, že to bude dostatečná omluva za to, že jsem se v tom poslední době tak šťourala. A pro ty, co sem přijdou a přečtou si jednu větu s erotickým podtextem a soudí, prosím, čtěte celé ať aspoň víte, co pomluváte! :D ostatním přeji příjené počtení a díky za komentáře

.

.

Byt, do kterého jsme vstoupili, byl očividně celé ty tři roky neobydlený a naprosto netknutý. Přikryla jsem si ústa a nos rukávem, něco tu hrozně smrdělo. Tren taky pokrčil čelo, jak ho ostrý zápach udeřil do nosu, na rozdíl ode mě se ale vydal na průzkum, odkud ten pach je. Přelétl pohledem celou místnost a pak vkročil do průchodu do další místnosti, odděleným jen korálkovým závěsem.

"Tak tenhle nám už asi nic nepoví," slyšela jsem ho říct. Urychleně jsem přešla za ním. V kuchyni na podlaze ležel muž, nebo tedy alespoň to, co z něj zbylo.

"Na tříletou mrtvolu vypadá pořád dobře," usoudila jsem pak.

"Ten tu nebude ležet tak dlouho," zavrtěl hlavou Tren.

"Tudy prošla kulka," ukázal pak na teď už rozsáhlejší díru v rozpadající se lebce pokryté uhnívajícím masem. To byl taky ten strašný smrad.

"Nebude tu déle než měsíc, jinak by vypadal hůř," usoudil nakonec.

"Myslíš, že to je on?" zeptala jsem se.

"Náš vrah? Ne, určitě ne. To bude někdo z Joshových mužů, co tu slídili. Asi se nepohodli nebo tak. Pravděpodobně se pro něco vraceli, ale pro co?" přemýšlel Tren. Jen jsem pokrčila rameny a vrátila se do první místnosti. Začala jsem prohlížet všechno, co tam bylo. Sanders měl v jedné věci pravdu, bylo to divné.

"Tenhle byt vůbec neobsahuje věci pro přežití, nějaké jídlo, oblečení, nic," rozhlížela jsem se zmateně. Tren se mnou souhlasil.

"Proč by si někdo takové věci odnášel, ale přitom tu nechal všechny knihy, časopisy, noviny, výstřižky…" sama jsem se zarazila.

"Už zase výstřižky? Že nejsou o mě, že ne," prosila jsem neviditelnou sílu.

"Bohužel," zamumlal Tren, který si prohlížel ty nejblíže jemu.

"Ach né," zasténala jsem.

"Takže Josh o tobě ví. Začíná to být čím dál tím lepší," bručel si pod vousy. Samotnou mě to trochu děsilo. Články kromě o mě, byly ještě o obětech. Ovšem stejně jsem nepřišla na žádnou souvislost se mnou ani s nimi mezi sebou. Podle čeho je vybíral?

"Vezmeme je sebou, třeba na něco přijdeme, když si je přerovnáme po svém," promluvil Tren, jakoby snad věděl, na co myslím.

"Já vím, na co myslíš," mrkl na mě. Zase jsem na to zapomněla! Přešla jsem to jen s několika peprnými slovíčky, které jsem si pomyslela a on je samozřejmě slyšel a začala jsem sbírat články do obálky, která se tu taky motala na stole.

"Tady něco leželo," upozornila jsem Trena na místo, kde na stole byly vyskládané výstřižky tak, že oklopovaly dokonalý obdélník.

"Musela tu být nějaká kniha nebo tak něco," mumlala jsem.

"Myslíš, že to je to, co tu Joshovi muži hledali?" zeptal se Tren.

"To nevím, ale začíná být jisté, že si s ním budeme muset promluvit," oznámila jsem mu. Jen přikývl.

"Možná ještě nebude od věci promluvit si s domovnicí. Přijde mi divné, že ten byt celé tři roky nikdo nechtěl pronajmout," navrhl Tren, když jsme byli hotovi. Souhlasila jsem s ním. Chvíli nám trvalo, než jsme našli byt domovnice.

"Ten byt je obydlený," odpověděla nám překvapeně, když jsme nadnesli svůj dotaz. Střelili jsme po sobě pohledem.

"Ano, každý měsíc chodí pravidelně nájem," ukazovala nám bezchybný splátkový kalendář.

"Můžu znát jméno?" ptala jsem se.

"Ale jistě, bydlí tam nějaký Zack Jestrzembskij," odpověděla. Takže cizinec.

"Viděla jste ho někdy?" zajímal se Tren.

"Naposledy když před třemi a půl lety podepisoval smlouvu. Je to opravdu velmi bezproblémový nájemník," pochvalovala si. Myslela jsem si svoje.

"Moc vám děkujeme za pomoc," rozloučili jsme se a vraceli se na stanici.

"Je to divné vážně divné," bručela jsem si pod vousy, když jsme jeli.

"Hlavní je, že máme to jméno. Nepochybuji o tom, že je falešné. Ale třeba nám pomůže. Taky musíme zjistit, kdo je ten mrtvý muž. A promluvit si s Joshem. Proč tam jeho muži znovu byli a co odtamtud odnesli," udělala jsem si seznam. Na stanici jsme jen do mojí kanceláře hodili obálku plnou novinových výstřižků a odcházeli jsme domů. Byla už tma a Trenův žaludek zpíval hlady árie.

"Doufám, že nám Erik uvařil něco dobrého," zadoufal. Jen jsem se mu smála, i když pravdou bylo, že jsem měla taky hlad. Erikovi naštěstí došlo, že když jsem celý den pryč, nebudu mít čas vařit, a tak nás v troubě čekala připravená večeře.

"Opravdu chceš jít zítra za těmi mafiány?" ptal se mě Tren, když už jsme se ukládali ke spánku.

"Ano," přikývla jsem. Tren si rezignovaně povzdechl, věděl, že se mnou nehne.

"Nemyslím si, že by to bylo moudré, ale samozřejmě půjdu s tebou," zabroukal pak.

"Zlato, pochop ty mě. Tady už se nejedná jen o moje ego, kdy nechci odejít a nechat vraha volně pobíhat na svobodě a není to ani kvůli nějakému morálnímu kodexu, kdy bych se snažila vzít na sebe roli mstitele obětí. Ten blázen o mě sbírá informace a nechává mi podivná poselství v podobě mrtvol. Používá staré rituály, přičemž já sama občas musím provozovat starou magii, abych mohla používat živly, ty si totiž na nějaké nové trendy moc nepotrpí. Musím zjistit, co za tím vězí. Vždyť se mě to bytostně dotýká," vysvětlovala jsem mu.

"Hm, v tom máš pravdu," uznal nakonec.

"Ale po tomhle tvém ujištění se mi to celé líbí ještě méně, než předtím," bručel.

"Ani mě se to nelíbí a právě proto to nemohu nechat jen tak. Nechci žít ve strachu z toho tajemného vraha. Chci znát, co se mi snaží říct," tulila jsem se mu na hrudníku.

"Jak jsem řekl, půjdu s tebou. Ale Josh je větší zvíře, než Sanders, ten se nenechá tak snadno zastrašit. Musíš být extrémně opatrná. Tady tě nemůžu tolik chránit, jediné, co mám, je moje tělo jako štít. Zbytečně je neprovokuj," domlouval mi.

"To samé platí i o tobě. Nechci ani pomyslet na to, co jsi právě řekl. Nebudeš se mi vystavovat jako štít. Já zvládám používat svou magii celkem obstojně i tady na Zemi. A nikdy, nikdy bych si neodpustila, kdyby tě kvůli mně zranili, rozumíš?" zvedla jsem se na lokti, abych mu viděla do tváře. Pohladil mě po tváři a přikývl. S tímhle ujištěním jsem se musela upokojit a odebrala jsem se do říše snů, které tedy rozhodně nebyly příjemné. Druhý den ráno na mě padla nervozita, ale ne kvůli mně nýbrž kvůli Trenovi. Moc dobře jsem věděla, že on svoje slova myslel vážně a i přes to, že jsem ho prosila, aby se přede mne nestavěl, věděla jsem, že mě neposlechne a pokud se mu situace nebude líbit, bude mě chránit. Byla jsem tedy nervózní za něj. Nechala jsem ho řídit, protože dnes jsem byla trochu roztěkaná a nechtěla jsem ho stresovat ještě víc, už takhle měl na mě za volantem dost vyhraněný názor. V kanceláři jsme se chvíli zdrželi, hledali jsme totiž v databázích jméno Zack Jestrzembskij. Samozřejmě jsme nic nenašli, ale to jsem i předpokládala. Bylo jasné, že je smyšlené.

"Máme dvě možnosti, buď si náš vrah ten byt pronajal pod tímto falešným jménem, ale dále už tam nepřebývá, v tom případě ale nechápu, proč stále nechává platit nájem a byt nepustil, čímž by nás od sebe odřízl," polemizoval Tren.

"Anebo?" zeptala jsem se, protože jsem viděla, že on se určitě víc přiklání spíše k té druhé ještě nevyslovené možnosti.

"Ten byt pronajal někdo třetí, možná někdo z Joshových lidí nebo Josh sám, pro někoho. Často dělá takové drobné věci za jiné službičky. Nedivil bych se, kdyby ten pokoj možná propůjčoval různým lidem pro jejich různé záležitosti a stále ho využíval. To by vysvětlovalo, proč ten byt ještě nepustil. Vsadím se, že brzy zmizí i ta mrtvola. Jen mi není jasné, proč tam nechal všechny ty výstřižky," objasnil mi svou teorii.

"Hm, zní to logicky. A s těmi výstřižky. Sandres přece říkal, že jedna z obětí byla jeho žena. Vsadím se, že je neuklidil proto, aby se mohl k vyšetřování vracet sám a dopadnout ho," navrhla jsem.

"Možná, třeba to od něj zjistíme," přikývl mi Tren a políbil mě na čelo. Pevně jsem ho objala.

"Slib mi, že neuděláš nic, čeho bych pak musela litovat. Žádné unáhlené reakce, žádné rytířské zachraňování mojí osoby, ano?" šeptala jsem mu do prsou.

"To samé bych mohl říct já tobě," odpověděl a sám si mě pevně přitiskl k tělu.

"Věř mi a já budu zase tobě. Jinak to nezvládneme," políbila jsem ho na krk. Vzal mě jen za ruku a společně jsme odcházeli k autu.

"Připadám si, jak kdybych tě posílal do velké bitvy, a sám budu sedět někde v záloze," zasmál se Tren.

"Přesně tak jsem se cítila já, když jsi mě strčil do nějakého krytu a šel sis vesele bojovat sám," řekla jsem. Chvíli nad tím přemýšlel.

"To musel být dost špatný pocit," připustil po chvíli.

"Už se mi alespoň nemůžeš divit, že jsem byla tak moc uražená," usmála jsem se a on se mnou souhlasil. Opět řídil on, bylo to i rychlejší, byl schopný plynule kličkovat mezi auty a na volné ploše se to nebál rozjet. Nakonec jsme stavěli před menší budovou, o které ovšem Tren věděl, že má velké sklepy, plné po zuby ozbrojených mafiánů. A přesně tam jsme měli namířeno. Přitáhla jsem si ho k vášnivému polibku.

"Tak jdeme na to," povzdechl si pak a společně jsme vystoupili. Tentokrát jsme na sobě měli saka od uniformy, aby každý hned viděl, že jsme policisté. Je lepší, když budou mít hned ze začátku povědomí o tom, s kým mají tu čest, než přijít v civilu. Kdyby si mysleli, že jsme nějací agenti v přestrojení, asi bychom to pěkně schytali. Cítila jsem Trenovu mysl, která se ke mně přitiskla o něco pevněji. Ano, bude lepší, když bude vědět, co se chystám udělat, aby nereagoval nijak zbytečně.

"Co tu chcete?" vyštěkl na nás muž, který seděl před jedinými dveřmi vedoucími do budovy.

"Mluvit s Joshem," odpověděla jsem.

"Josh se s fízlama nebaví, tak si dej odchod," zavrtěl odmítavě hlavou.

"Vyřídíte mu alespoň vzkaz? Jsem si jistá, že až uslyší, co mu chceme, neodmítne nás," nedala jsem se zastrašit tak snadno.

"Tak hele, tady nejsme na ty tvoje policejní móresy zvědaví, rozumíš, kočičko? Mohla bys přijít k úrazu, a to nejen na té tvojí pěkné tvářičce," předklonil se ke mně, pohladil mě po tváři a pak silně plácl po zadku. No, opět jsem byla vystavena nebezpečí znásilnění, copak všichni gangsteři netoužili po ničem jiném, než si to se mnou rozdat?

"Ten vzkaz, prosím, jinak budu nucena použít policejní násilí," nedala jsem najevo, jak moc mě to vzalo. A snažila se na to nesoustředit ani ve svých myšlenkách. K Trenovu dobru musím přičíst, že nehnul ani brvou, i když jsem na něm viděla, že už je opět napnutý a řekla bych, že i dost naštvaný.

"Co mu chceš? A já si ještě rozmyslím, jestli mu to povím. Pověz kočko, máš teď nějakou známost?" hrál si se mnou.

"Mám známost a to více než jen vážnou. Řekněte mu, že hledáme Zacka Jestrzembskijho," řekla jsem a v tu chvíli jako by do něj střelilo. Vběhl dovnitř, na někoho řval a za chvíli už jsme byli vyzváni k tomu jít dovnitř. Šli jsme dlouhými tmavými chodbami, sestupovali po několika točitých schodištích, necítila jsem se tu zrovna dobře. Trenova mysl mě chlácholivě obstupovala a snažila se mě podpořit a uklidnit. Nemohl mě obejmout, aby mi nezničil moje postavení. I tohle mě těšilo. Ovšem nic jsem nedala znát. Jsem policejní ředitelka, tu by nemělo děsit nic.

"Á, konečně vás poznávám tváří v tvář, slečno Anori. Pánové, tohle je policejní ředitelka osobně," uvítal mě s milým úsměvem muž, byl mladý, na první pohled Ital, jak podle vzhledu, tak i podle přízvuku. Měl tmavé černé vlasy, pečlivě sčesané dozadu, ulíznuté trochou gelu, na tvářích moderně zastřižené kotlety. Na sobě měl bílý oblek a světle modrou košili. Kolem něj seděli chlapy všech možných barev pleti a různého vzhledu, od téměř ještě chlapců po muže jako hory, zarostlé s pichlavýma vševědoucíma očima.

"Těší mě," odpověděla jsem zdvořile a oslovení vynechala, ještě mi ho nenabídl.

"Říkejte mi Joshi, tak jak mě znáte," blýskl po mě s úsměvem. Měl stejně zářivě bílé zuby jako Tren a nebál se jich používat.

"Slyšel jsem, že hledáte Zacka, můžu vědět proč?" zeptal se pak a mě přišlo, že mu z hlasu trochu vymizela ta přátelskost.

"Chtěla bych dostat to, co zmizelo z jeho bytu. A říct vám, že jsem našla jednoho z vašich parťáků. Pravděpodobně ho postrádáte už nějaký ten týden, co?" začala jsem. Než by člověk napočítal do dvou, byly taseny všechny zbraně v místnosti, kromě té mé. I Tren, přestože byl ve značném oslabení, mířil svou zbraní na Joshe. Nepochybovala jsem o tom, že jeho rána by navštívila Joshův mozek.

"Odlož to, Joshi," zahřímal Tren.

"Co si myslíš, že proti mně zmůžeš, hm? Řekni mi jediný důvod, proč bych jí neměl nechat zastřelit," nadhodil Josh líně a přešel blíž ke mně, svou zbraní mi stále mířil na hlavu.

"Možná proto, že má lepší páky, jak vypátrat toho, kdo ti zabil ženu. Když jí ovšem poskytneš pár informací," odpověděl Tren.

"Hm, zajímavé, můžeme alespoň zastřelit tebe," navrhl Josh s úsměvem, ostatní namířili na Trena, Josh mířil stále na mě a Tren ani na chvíli neztratil z mušky Joshovu hlavu.

"To by byla velká chyba," řekla jsem pomalu a nechala kolem sebe zhoustnout svoji moc. Lidé to nepociťovali tolik, aby ji viděli jako kdokoliv jiný z našeho světa, ale stačilo to k tomu, abych jimi zakolísala a dokázala jim, že jsem stejně "divná" jako celá tahle věc.

"Ale no tak, Anori, věřím, že mi dva se spolu dohodneme. Ovšem až tvůj přítel odloží tu zbraň," promluvil Josh.

"To samé platí i pro tebe a tvoje muže," nehnul se Tren ani o milimetr.

"Ty první," usmál se Josh.

"Nejsem takový blázen, abych zůstal jako jediný neozbrojený," odmítal Tren.

"Trene, prosím," otočila jsem se na něj a očima ho žádala a zároveň uklidňovala. I když možná byl můj hlas trochu víc odměřený. Neochotně položil svou zbraň na stůl a posunul ji směrem do středu.

"Výborně," přikývl Josh a i on zahodil svou zbraň stejně jako jeho nohsledi.

"Tvůj přítel je statečný. A ty jsi stejně divná jako ten chlápek, kterému jsem dovolil bydlet v tom pokoji. Ovšem s tebou bych si dal říct i k něčemu jinému, než jen obchodnímu partnerství," zavrněl mi moc blízko u obličeje. Nenuceně jsem si rukou projela vlasy tak, aby viděl můj prstýnek, v myšlenkách přitom uklidňovala Trena, který už zase zuřil.

"Jen klid, drahý, všechno mám pod dohledem," promlouvala jsem k němu prostřednictvím své mysli.

"Odhadli jsme tedy správně, že ten byt pronajímáte vy na falešné jméno pro své klienty?" zeptala jsem se.

"Kdo my?" otázal se Josh najednou zase nevěřícně.

"Já a on, nikdo jiný," ujistila jsem ho, že jsme jediný dva policisté, kteří o téhle teorii vědí.

"Ano, je to tak jak říkáte, sladká Anori," odpověděl s neskrývaným pokusem o flirt.

"A můžu dostat tu věc, co byla v pokoji a co jste odnesli?" zkoušela jsem to a snažila se nevnímat jeho svádivý pohled. Na mě nepůsobil, ale bála jsem se, že chladné odmítnutí by mě odřízlo od informací.

"Co za to?" namítl Josh.

"Můžu se postarat o tichý úklid vašeho parťáka. Tajně, beze svědků a bez policie," navrhla jsem.

"To by šlo. Tu knihu," pokynul pak jednomu z těch mladíčků. Ten vyskočil a někam odběhl, ale za chvíli se vracel s v kůži vázanou knihou.

"Je vaše," dal mi ji do ruky. Podala jsem ji Trenovi, aby ji podržel, prohlížet ji budeme až v práci.

"Výborně, ještě by se mi hodily nějaké informace, co jste získal při pátrání po vrahovi své ženy," žádala jsem. Obeznámil mě s několika zajímavými informacemi.

"Děkuji, Joshi, myslím, že už mám vše, co potřebuji. Ráda bych šla," usmála jsem se na něj.

"Já bych ovšem chtěl před vaším odchodem ještě jednu službu," zarazil mě Josh a ve mně zatrnulo, že bude chtít sex.

"Chci, abyste zařídila, že na vašem oddělení zmizí záznamy o mé činnosti nebo o činnosti mého syna," řekl a hodil pohledem směrem k tomu nejmladšímu klukovi. Aha, takže i Velký Josh měl svou slabinu.

"To slíbit nemůžeme. Ovšem jeho zločiny můžeme hodit na tebe a nechat ho tak mimo dohled zákona. A tobě můžeme slíbit to, že my dva od tvých případů dáme ruce pryč. Nebudeme po nich pátrat, nebudeme nikomu pomáhat, nebudeme na ně upozorňovat ostatní a budeme před nimi zavírat oči," odpověděl místo mě Tren.

"To zní jako férová nabídka," souhlasil Josh a nechal nás vyprovodit ven.

"Ach bože, já se z toho snad zblázním," zaúpěl najednou Tren, když už jsme se autem blížili k domovu.

"Z čeho?" zvedla jsem k němu z pohled.

"Z tebe, z nich, z toho všeho," rozhodil rukama.

"Nic se mi nestalo," uklidňovala jsem ho.

"Ale já na to prostě psychicky nemám. Chtěla jsi po mě, abych nedělal nic hloupého, ale sama jsi vyprovokovala tolik ozbrojených chlapů. Mířili na tebe! A jak si po mě mohla žádat, abych složil svou zbraň, když ta jeho byla tak blízko tobě?" vyšiloval.

"Zlato, všechno je v pořádku. Věděla jsem, že mi neublíží," snažila jsem se ho uchlácholit.

"Už se prosím takovému nebezpečí nevystavuj, já to nezvládnu," prosil mě.

"Ale jdi, jsi můj statečný rytíř," položila jsem mu ruku na stehno. Zastavila jsem před domem, společně jsme vystoupili, ale Tren nevypadal, že by se úplně uklidnil. Chvíli postával v hale, zatímco já se vysvlékla z kabátu a odešla do obýváku.

"Já se půjdu projít," oznámil pak mezi dveřmi a odešel ven.

"Trene počkej," vyběhla jsem hned za ním a zastihla ho ještě na zápraží, s cigaretou v ústech a zapalovačem v ruce.

"Co to děláš?" spustila jsem hned.

"Kouřím," zamumlal, jako bych to snad neviděla, zaclonil si jednou rukou cigaretu a snažil se ji zapálit.

"Dej mi to," přiskočila a pokusila se mu obojí vyškubnout, ale on by rychlejší. Uhnul z mého dosahu a než jsem se stihla nadát, odcházel dál.

"Tak to ne. Já myslela, že jsi s tím skončil," chytila jsem ho za paži a snažila se mu to sebrat. Zápasil se mnou.

"Skončil a zrovna teď je ta nejvhodnější příležitost začít znovu," bránil se.

"Jestli si zapálíš, do konce života s tebou nepromluvím," vyhrožovala jsem mu.

"To je příliš dlouhá doba," zavrtěl hlavou a začal se znovu pokoušet o zapálení. Skočila jsem mu na záda a konečně se mi podařilo mu tu cigaretu sebrat.

"No tak, nebuď jako malá," mračil se na mě, když mě naháněl po venku, abych mu ji vrátila.

"To ty jsi jako malý, když se toho nedokážeš vzdát," vrtěla jsem hlavou. Už mě skoro měl, jako vždycky se projevilo, že byl o dost lepší a vytrvalejší běžec než já, ovšem v jednu chvíli jsem prudce vyrazila dopředu, vběhla do domu a jemu zabouchla dveře pře nosem.

"Mám tu celou krabičku," zavolal na mě skrz dveře. Dřív, než stihl zareagovat, dveře jsem otevřela a sebrala mu tu krabičku. Stejně rychle jsem za sebou i zabouchla.

"Ale no tak, co ti to udělá, když mě necháš jednu si zapálit. Uklidňuje mě to," domlouval mi přes zavřené dveře.

"Prosila jsem tě, aby ses neuklidňoval takhle. Když to nejsi schopný pochopit…" pokrčila jsem rameny a nechala ho tam. Věděla jsem, že peněženku nechal v tašce, která byla v hale, nemohl se tedy sebrat a jít si koupit novou krabičku. Šla jsem dělat večeři, na kterou ovšem nepřišel. Byla jsem se i vykoupat a čekala na něj v obýváku, dokud neskončili noční zprávy.

"Anori, já si jdu lehnout. A ty bys měla taky," promluvil na mě Patrik.

"Až ten tvrdohlavec přijde domů," zavrtěla jsem hlavou.

"Anori, je mu přes pět set let, nemůžeš ho vychovávat. A tím, že se s ním budeš takhle hádat, ho nedonutíš přestat, právě naopak," dřepl si ke mně.

"Když mě to vadí. Nechci se s ním hádat, ale tohle prostě nemůžu vystát. Ovšem ještě horší je, když se mnou nemluví," brblala jsem.

"Zlato, ty jsi do něj úplně blázen," smál se mi. Nemohla jsem nic, než mu to odsouhlasit.

"Celou dobu sedí venku přede dveřmi," pošeptal mi pak do ucha a s přáním dobré noci se odebral do svého pokoje. Se smíšenými pocity jsem otevřela dveře a on tam venku opravdu seděl. Jen pohledem zkontroloval příchozího a pak dál zíral před sebe.

"Pojď domů, nachladíš se," promluvila jsem šeptem. Nechtěla jsem se omlouvat, neměla jsem za co. Tohle byla věc, ve které jsem kompromis udělat nedokázala. Neodpověděl.

"Přestaň trucovat," domlouvala jsem mu a položila mu ruku do vlasů. Odtáhl se, obešel mě a vešel do domu. Sundala jsem mu bundu z ramen.

"Půjdu se osprchovat, klidně si běž lehnout, je pozdě," promluvil pak konečně. Poslušně jsem se odebrala na kutě. Za čtvrt hodiny už ležel vedle mě, a to doslova vedle mě.

"Co jsme tady, hádáme se mnohem častěji, než dřív," poznamenala jsem, ale čelem se k němu neotočila. Jestli chtěl trucovat, tak prosím.

"To je pravda," přitakal mi, ale pohladil mě po rameni. Otočila jsem se tedy na záda, abych mu viděla do tváře.

"Proč?" zeptala jsem se pak.

"Možná je to tím prostředím," pokrčil Tren rameny.

"Prostředím? Jo, leze ti na mozek. I doma tvrdím, že nejsi normální, ale tady se překonáváš," zasmála jsem se, protože jsem si myslela, že to řekl jako žert.

"Já že blázním? Srdíčko to ty jsi ta, kdo se tu změnil," zavrtěl hlavou.

"Já?" nechápala jsem.

"Ty víš, že moc miluju každou tvojí stránku. Tu sebevědomou a dospělou, stejně tak jako tu bouřlivou, dětskou a nezkrotnou. Dokonce miluji i tu umanutou, protivnou a trochu rozmazlenou," zašeptal.

"To vím a taky tu vášnivou," zašeptala jsem. Usmál se.

"Ano tu taky. Úplně každou až na tuhle," odpověděl. Zmateně jsem na něj pohlédla.

"Rozčiluje mě ta policistka bez emocí. Ta, která nehne brvou, když jí na hlavu míří dvacet pistolí. Ta, která se nechá nazývat děvkou a nebrání se. Ta co si hraje na drsňačku. Ta, která mě nenechá ji bránit a když ji svádí Velký Josh, řekne mi jen: Drahý, všechno mám pod dohledem. Ta, která se i přede mnou dělá silnější, aby zapůsobila, i když už kolem prstu nosí zásnubní prstýnek. Tahle holka mě strašně štve, možná proto se s ní tolik hádám," řekl mi.

"Ach," dostala jsem ze sebe. Co na to říct?

"Nemusíš říkat nic. Já jsem ti to spíš chtěl jenom říct," zašeptal mi do ouška. Kdy se ke mně tak přitiskl?

"Ale, tak to opravdu cítíš?" divila jsem se. Chvíli váhal, než přikývl, pravděpodobně zvažoval, jak na to zareaguji.

"Já myslela, že ses do téhle holky zamiloval," podotkla jsem potom.

"Lásko, já moc dobře vím, že to všechno je jenom maska, pod kterou schováváš svoje slabiny. Miluju tu dívku pod ní. Dřív ses tak snažila působit na každého, a já ti v tom nebránil. Neměl jsem k tomu právo. Ovšem teď je to jiné. Žijeme spolu tak dlouho, copak si vážně myslíš, že nevím, jaká doopravdy jsi? Že je potřeba si i přede mnou hrát na drsnou policistku?" položil mi otázku, která mě donutila se nad tím vším zamyslet.

"Asi je to hloupost," připustila jsem nakonec. Měl pravdu.

"Už žádná hra, ne před tebou," navrhla jsem mu pak.

"To budu rád. Tvoje postavení u kolegů ti v žádném případě nechci brát, na ně si to klidně hraj dál, jen už ne na mě. A znovu prosím, už žádné zbraně mířící na tvou hlavu," zopakoval.

"Zlato, oni ale mířili hlavně na tebe," opravila jsem ho. Nic na to neřekl.

"A jestli sis právě myslel, že tvého mozku by nebyla škoda, tak bys taky jednu zasloužil. Pro mě máš nejvyšší cenu," šťouchla jsem ho loktem do žeber a on se rozesmál.

"Máš mě úplně přečteného, srdíčko," zabroukal pak, sbalil si mě víc do náruče a poskytl mi tak tu nejlepší ochranu, ve které jsem vždycky měla ty nejsladší sny.