Po stopách zločinu

Opravdu se omlouvám za zpoždění, ale před Vánoci se prostě někde ten shon projevit musel...ale pokusím se tuto neděli vydat včas ;)- Přeji příjemné počtení a nechte mi kometář:

.

.

Probudila jsem se hodně brzy. Ještě ani v nejmenším nebyl čas na vstávání do práce. Jenže mě už se nechtělo spát. Chtěla jsem už sedět nad případem, hrabat se ve výstřižcích a prohlížet tu knihu. Nakonec jsem se co nejopatrněji vykroutila z Trenovy náruče. Jeho paže se sevřely naprázdno, ale nevzbudil se. Jen jsem se umyla, oblékla a napsala vzkaz, pamatovala jsem si, jak Tren vyšiloval, když jsem mu neřekla, kam jdu. Vzkaz jsem mu nechala ležet na polštáři, sbalila jsem si do brašny tu knihu a jeho laptop a vyrazila jsem do práce. Hned jsem se zabrala do práce a absolutně ztratila pojem o čase. Probudilo mě až tiché klapnutí mých dveří, několik rychlých kroků a pak žuchnutí papírového sáčku na můj stůl.

"Ranní donášková služba," zanotoval Tren a podal mi ještě termosku s horkou kávou.

"Ale zlato, já to mám rozdělané," protestovala jsem.

"Miláčku, bez odmlouvání. Nasnídáš se a basta," políbil mě čelo.

"A kde máš snídani ty?" zkoušela jsem to.

"Na svém stole a kávu jsem doufal, že alespoň hlt dostanu od tebe," usmál se.

"Přines si to sem, chci ti ukázat, co zatím mám," pobídla jsem ho. Poslechl mě a během chvilky seděl vedle mě, společně jsme ukusovali sladké malé koblížky a pili kávu. Ukázala jsem mu svoje ústřižky, vyndala jsem jen náhodný pár a seřadila je k sobě podle časové posloupnosti. Vyndávala jsem z obálky stále více a více výstřižků a řadila je k sobě. Zatím to vždycky vycházelo tak, že ty výstřižky byly z doby před vraždou, čím víc se blížil den vraždy, tím více výstřižků jsem našla. A pak nic. S vraždou odeznělo i vrahovo sbírání informací a začalo to znovu až před vraždou.

"To je divné," mumlal si Tren pro sebe a pomáhal mi se zařazováním.

"Myslíš, že je v tom nějaká časová spojitost? Jako že si třeba nevybíral oběť jako takovou, ale spíš dobu vraždy?" napadlo mě.

"To je dost možné, ale zatím nevidím nic, v čem bych našel nějakou posloupnost, zdá se mi každý úsek jiný," pokrčil Tren rameny. Když ani Tren v tom nic neviděl, tak já těžko něco objevím. On měl mnohem lepší cit pro čísla, než já.

"A co ta stará magie, o které jsi říkal, že jí provozuje?" napadlo mě.

"To nevím, zlato. Tak hluboce jsem se o to nezajímal. Ale mám o tom někde knížku. Mohl bych se po ní zkusit podívat," nabídl mi.

"To bys byl moc hodný," políbila jsem ho.

"Dobře, budu pospíchat," lípl mě na čelo a vyrazil z mé kanceláře. Já se pustila do dalšího třídění, a protože mi stůl už nestačil, odsunula jsem nábytek ke stěnám a využila podlahu.

"Šéfko, máš telefon," strčil Kim hlavu do dveří.

"Jo díky, a prosím, ať mě teď nikdo neruší, jo?" požádala jsem ho. Přikývl, já si vyřídila krátký telefonát z administračního a vrátila se zpět k práci. Výstřižky zabíraly skoro celou podlahu až ke dveřím, byla jsem zrovna na všech čtyřech a natahovala se, abych něco doopravila, když se dveře otevřely.

"Říkala jsem, ať mě nikdo neruší," vyštěkla jsem naštvaně, ale neotočila se. Doufala jsem, že tón mého hlasu příchozího odradí.

"Ani já ne?" promluvil Tren.

"Ne, lásko, ty pojď dovnitř," změnila jsem okamžitě tón hlasu. Pamatovala jsem se na včerejšek. Měl pravdu ve všem, co řekl. Bylo opravdu pošetilé, snažit se před ním hrát mojí hru, když mě znal tak dobře. A byla jsem ráda, že mě na to upozornil dříve, než jsem to přehnala. Opravdu, tohle jsem mohla zkoušet na Kima, na tu blondcku, ale ne na svého milovaného snoubence.

"Máš tu knížku?" ptala jsem se, zatímco jsem se rukama opatrně vracela k místu, kde jsem klečela nohama a snažila se nic nerozházet.

"Mám, a tohle je opravdu nádherný výhled," plácl mě po zadečku, který jsem na něj vystrkovala.

"Ha, ha, radši mi to dej," natáhla jsem ruku, aby mi podal tu knihu.

"Co mám dělat já?" zeptal se mě pak.

"Sedni si někam, kde mi nebudeš překážet a buď potichu," poplácala jsem ho po tváři, jednou ho políbila a pak se zády opřela o dveře, aby nás opravdu nikdo nemohl vyrušit. Tren se usadil do mého křesla, které bylo nejpohodlnější z celé místnosti, a jen mě tiše pozoroval. Já se začetla do té knihy, kterou mi přinesl.

"Budeš to číst celé?" zeptal se, když jsem začala od začátku.

"Ano," kývla jsem. Pak bylo chvíli ticho.

"Už jsi koukala na tu knihu od Joshe? Co v ní bylo?" promluvil.

"Ještě jsem nekoukala," zavrtěla jsem hlavou.

"Proč? A můžu já?" ptal se a už se natahoval po knize.

"Ne," zarazila jsem ho. Okamžitě stáhl ruku a povytáhl jedno obočí.

"Miláčku, jedno po druhém, ano?" žádala jsem ho.

"Řekni rovnou, že to chceš číst sama jako první," usmál se, ale dál na mě nenaléhal. Znovu jsem se pustila do čtení. Nečinné posedávání mu vydrželo asi dvě hodiny, než se očividně začal nudit. Nejdřív jen trochu poposedával, pak našel noviny a opět mě nechal v klidu číst, ovšem jen do chvíle, kdy dočetl. Ani křížovka mu nevydržela příliš dlouho. Nakonec si udělal z novin papírovou kouli a házel si s ní nad hlavou. Nevím proč, ale neuvěřitelně mě to rozčilovalo. Vydržela jsem to asi 5 minut. Pak ve chvíli, kdy tu kouli vyhodil nad hlavu, nechala jsem ji shořet, do dlaně už mu spadlo jen trochu popelu. Zaraženě na to zíral.

"Promiň, ale mě to rozčiluje," pokrčila jsem rameny.

"A já se zase nudím," opáčil.

"Tak víš co? Buď užitečný a přines nám něco k obědu," poslala jsem ho. Sice se mračil, ale neřekl ani slovo, protože mi nemohl vynadat za to, že bych chtěla něco k obědu. Naopak byl za to rád, jen mu vadilo, že jsem ho vyhodila z kanceláře. Mě už chybělo jen několik stránek do konce. Bylo to opravdu zajímavé čtení. Tren nejdřív zaklepal, než vešel dovnitř se dvěma krabičkami thajského jídla.

"Děkuji," usmála jsem se a pustila se hůlkami do výborných nudlí s kuřecím masem, zeleninou a thajskou hustou omáčkou.

"Ta knížka je tvoje?" zeptala jsem se během jídla. Tren se zakuckal, chvíli mu trvalo, než byl schopný odpovědět.

"No, už to tak vypadá," přikývl, když byl schopný opět mluvit. Nechápavě jsem pozdvihla obočí, ale on se jen dál horlivě věnoval jídlu.

"Jak to myslíš, že už to tak vypadá?" nedala jsem se odradit tak snadno.

"Jez, miláčku," zavrtěl hlavou. Měl pravdu, když se najíme, bude se mi to z něj lépe páčit.

"Tak," řekla jsem, když bylo po jídle.

"Vážně se mě na to musíš ptát?" povzdechl si Tren už smířený s představou, že to z něj budu dolovat.

"No jistě, je vážně dobrá a mě zajímá, jestli je tvoje a můžu si jí nechat, nebo jestli jí budeš muset vrátit,…" mluvila jsem a on se jen usmíval. Pak jsem knížku otočila v rukou a zírala na razítko knihovny s datem starší než tři roky.

"Ty…ty jsi jí ukradl?" ptala jsem se nevěřícně.

"Jo, už v tom mám určitou praxi," pokrčil rameny. Nechápavě jsem pozdvihla obočí.

"Třeba ta krevní transfúze pro tebe…nečekal jsem, až mi dojde objednávka z firmy zabývající se jejím prodejem. Ukradl jsem ji v nemocnici," přiznal se mi.

"Třeba? Takže je toho víc?" podivila jsem se. Jen přikývl.

"Tak ty jsi malý zlodějíček, no to se podívejme. Ale víš, je to docela sexy," zavrněla jsem a po kolenou se přikradla k němu. Dovolila jsem mu ukrást mi několik polibků.

"Doufám, že jsi byl při krádeži té knihy nenápadný, aby na tebe nepřišel zatykač," provokovala jsem ho.

"Popravdě, kolik lidí by se zajímalo o takovou tématiku, zvlášť ve washingtonské knihovně," pokrčil rameny. Já jen nevěřila vlastním uším.

"Tak ty jsi dokonce i federální zločinec," vrněla jsem a už mu seděla na klíně.

"Musel jsem. Máme povinnost, když narazíme na takovou knihu, která by mohla vést k odhalení naší existence nebo umožnit lidem, aby se vyznali v kouzlech, odevzdat ji u nás příslušným orgánům. Takže techniky vzato jsem ji po právu zabavil, ale už ji neodevzdal," snažil se mi vykroutit.

"To už je vedlejší a nic to nemění na věci, že jsi můj zloděj," vkradla jsem se mu rukama pod košili.

"Ty jsi taky zlodějka," namítl. Já? A odkdy?

"Ukradla jsi mi srdce," zakoulel teatrálně očima, až jsem se rozesmála. Znovu jsem mu vtiskla polibek.

"Fajn, miláčku, podíváme se na ten případ a pak se budeme zabývat naší protizákonnou činností," navrhla jsem a on mi to s úsměvem odsouhlasil.

"Našla jsi v té knize nějakou časovou posloupnost, kterou by používali?" zeptal se mě pak.

"Ano, ale neodpovídá tomu," zavrtěla jsem hlavou. Mrzelo mě to, byla jsem si tak jistá, že to bude ono.

"Nic si z toho nedělej, zlato," pohladil mě Tren chlácholivě po ramenou.

"Občas se hodí, že mi můžeš číst myšlenky. Můžeš mě konejšit, aniž bych si řekla," usmála jsem se. Pak jsme strávili další hodiny tím, že jsme se snažili dovtípit si nějakou spojitost. Když dělal všechno podle staré magie, proč tohle ne?

"Šéfko, mi jdeme, moc tu neblbněte," strčil Kim hlavu do dveří.

"Jasně, asi se tu taky moc nezdržíme," kývl mu Tren na pozdrav.

"Ještě se podíváme do databáze, je to sice mimo náš případ, ale ostatní to potřebují," podala jsem mu papír se jmény, co byly ještě potřeba prověřit.

"Jdu na to," odešel Tren ke svému počítači. Já ho chvíli pozorovala skrz rolety a pak se taky vydala za ním. Nerozsvěceli jsme tam, světlo z mojí kanceláře a jeho počítače bohatě stačily, abychom viděli.

"Jak to jde?" zeptala jsem se a objala ho kolem krku, tvář mu položila do vlasů.

"Jako obvykle," pokrčil Tren rameny. Rukama jsem mu sjela přes jeho vypracované bicepsy na břicho a on strnul. Bylo mu jasné, o co jsem se snažila.

"Any, nechceš si to nechat až na doma?" zeptal se mě, když jsem mu drobnými polibky posévala čelist.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou.

"Jak myslíš, srdíčko," zabroukal, když shazoval věci ze svého stolu a pokládal tam mě.

"Takové hrubé porušení morálky na pracovišti," provokovala jsem ho, když mě svlékal z halenky.

"Co k tomu dodat. Být federálním zločincem mi nestačí, ještě bych chtěl být i zkorumpovaným policistou," škrábal mě zuby na ušním lalůčku. Ještě jsem slyšela, jak se otočil klíč v zámku, když nás tu Tren zamkl.

"Jako tvoje šéfová bych s tím měla něco udělat," nadhodila jsem, když jsem ležela nahá na stole a on se rychle svlékal z trička a kalhot.

"Kuš, ženo moje. Teď tu velím já," položil mě na záda a ukázal mi, jak moc krásné může být potlačování ženské emancipace v jeho podání.

"Žabičko, oblékej se. Půjdeme domů," popoháněl mě Tren, když jsem pořád zůstávala ležet na stole.

"Dobře," kývla jsem a oblékla se. Jen co jsem si zapnula i kabát, zhasli jsme světlo v mojí kanceláři a chtěli vyjít ven, odemkl si někdo dveře. Dovnitř vešel muž a hihňající se žena. Rozsvítili si a já se tak mohla dívat na policejního prezidenta a naši blonďatou kolegyni nacpanou do tak úzkých a krátkých šatů, že bych normálně ani neřekla, že je to k nošení.

"Slečno Hokkaido, co tu děláte?" ptal se mě ohromeně.

"Akorát jsme skončili práci a jdeme domů, jako vždycky," pokrčila jsem nevzrušeně rameny, i když fakt, že ta blondýna klofla policejního prezidenta, mě moc netěšil.

"Jistě, tak pokračujte v cestě. My jsme se chtěli podívat na nějaké…ehm…neodkladné záležitosti," koktal rozpačitě. Tren mě vystrkal ven z kanceláře, i přesto jsem ale viděla, jak se na mě ta bloncka šklebila.

"Viděl jsi jí? Co si myslí, že dělá?" rozčilovala jsem se venku.

"Klid miláčku. Když jí to nevyšlo se mnou, snaží se si to trochu vykompenzovat," klidnil mě Tren.

"A sbalila takového stařečka," ušklíbla jsem se. Tren se na mě skepticky zatvářil.

"Mám takový dojem, že ty jsi sbalila toho nejstaršího chlapa široko daleko," prohlásil pak. To byla vlastně pravda.

"A taky toho nejvíc sexy chlapa," snažila jsem se zamluvit svůj přešlap.

"Jo, tak za to ti odpouštím," usmál se.

"Když se bude zítra vytahovat, můžu jí na tobě zpražit?" zeptala jsem se ho pak. Tren nakrčil čelo, jak se z mých myšlenek snažil vyčíst, co jsem těmi slovy měla na mysli, ale pak se hlasitě zasmál a přikývl. Doma jsem se jen osprchovala a zapadla do peřin.

"Zlato, jdu si ještě dolů číst, pak za tebou přijdu. Dobrou noc," políbil mě na čelo a odešel z ložnice. Chtěla jsem na ně čekat, ale nakonec jsem usnula.

*****

(Tren)

Sešel jsem dolů do obýváku a vyndal tu knihu, kterou jsem dnes přinesl Anori. Tu o staré magii. Možná by nebylo úplně od věci si ji také přečíst. Sice tomu nebudu rozumět tolik, jako Any, ale budu moct lépe porovnávat souvislosti. Její čtení mi zabralo víc času, než Anori, přece jen jsem měl v tomhle ohledu díry ve vzdělání. Ke konci jsem se dostal až k ránu a to nemělo smysl jít spát. Jedna bezesná noc mě nezabije. Vyšel jsem se nahoru alespoň osprchovat a ještě jsem stihl zaklapnout Anori budík těsně před zvoněním.

"Srdíčko, vstávej," líbal jsem ji.

"Ne," otočila se na druhý bok.

"Dobře, jen spi, já půjdu do práce bez tebe," pokrčil jsem rameny, což ji donutilo vylézt.

"Ty sis nešel lehnout?" podivila se, když si všimla ještě pořád ustlané mojí poloviny postele.

"Ne, četl jsem až do rána," zavrtěl jsem hlavou a ona vyprskla smíchy.

"Budu ti muset na knížky lepit cedulky, aby sis s tou svojí sklerózou vždycky nezapomněl jít lehnout," skácela se smíchem zpět do peřin. Jen jsem nad tím kroutil hlavou. Nikdy jsem si u ní nebyl pořádně jistý, jestli si ze mě jen dělá legraci, nebo jestli jí náš věkový rozdíl opravdu vadí. I když pravdou bylo, že pak vždycky většinou dodala něco jako: "Ty můj stařečku," ale přitom mě líbala.

"Dělám si legraci, lásko. Ale ne, že mi teď budeš v kanceláři usínat," pohrozila mi s úsměvem a začala se hrabat z postele. Chvíli jsem pozoroval její krásné a přitažlivé tělo, než jsem s potřesením hlavou odešel do kuchyně dělat snídani. Any očividně měla v plánu jít do práce, a kdybych ji pozoroval ještě chvíli, nikam by nedošla.

"Děkuji," usmála se, když jsem před ní servíroval toasty a kávu. Po snídani si Anori opět zabavila můj laptop do tašky, já vzal tu knížku a společně jsme vyrazili do práce.

"Doufám, že ta pitomá blondýna bude mít nějaké narážky na ten včerejšek. To by mi vážně zkazila den," vzpomněla si Anori, když už jsme byli na dohled od kanceláře.

"Tak si vzpomeň na to, co jsme dělali před tím, než jsme je viděli. Však ona se na ti nálada pak zpraví," zabroukal jsem jí do ucha. Bylo zbytečné, aby se trápila takovými věcmi. Kariérní postup policistky se jí stejně nebude týkat věčně, a koho zajímá, kdo to tu povede po tom, co s Any opět odejdeme domů? Zářivě se na mě usmála, když si vzpomněla na naše včerejší blbnutí.

"Hm, v tom máš naprostou pravdu," souhlasila pak se mnou.

"Any, já si potřebuju projít věci do práce, co mám u nás doma. Dáš mi tak dvě hodinky čas a já bych se pak k tobě připojil, ano?" požádal jsem ji. Opravdu jsem se tomu potřeboval věnovat a vzhledem k tomu, že si Any zabrala můj laptop pro sebe, bylo pro mě dost náročné sledovat domácí dění.

"Jasně, taky se potřebuju podívat i na jiné věci, než je tenhle vrah. Ale ani o minutu víc než dvě hodiny, jasné?" vztyčila ukazováček.

"Rozkaz, šéfová," zavrněl jsem jí do ucha. Any zrudla jako rajské jablíčko a přesně v tu chvíli jsme vešli do kanceláře. Díky tomu, že už si Anori nemusela vynucovat moji samostatnou přítomnost tím, že bychom chodili do kanceláře o hodinu dřív než ostatní, už byly kanceláře plné lidí, které jsme všechny zdravili. Any se uklidila k sobě a i já se usadil ke svému počítači. Mezitím, co jsem čekal, než se budu moct přihlásit, všiml jsem si, jak se všechna děvčata sesypala kolem stolu té blondýny. Zvědavě jsem natáhl krk, abych viděl, co se děje.

"Páni, to všechno jsi dostala?" ptaly se jí holky nadšeně.

"No, a nestálo mě to příliš velké úsilí," ozval se z davu hlas té blondýny. V tu chvíli vyšla ze své kanceláře i Any, a zamířila k velkému faxu v rohu místnosti. Nejprve věnovala pohled jen mě, za což jsem ji obdařil jedním úsměvem, ale pak ani jí neušel rozruch vedle, ovšem dělala, že mu nevěnuje pozornost.

"To jsou pravé diamanty?" ozvalo se opět od vedlejšího stolu, takže jsem svou pozornost opět obrátil tam.

"Samozřejmě, ty hloupá, copak bych se spokojila s něčím menším? Víte, jsem ráda, že jsem nakonec opustila od toho sbalit Trena. Je sice mladší, ale od něj bych se diamantů asi těžko dočkala," hihňala se ta blondýna přiblble. Any měla pravdu, taky mi lezla na nervy. A navíc, udělala chybu v obou věcech. Jednak jsem rozhodně nebyl mladší než policejní prezident a za druhé ode mě Anori dostává pouze pravé perly nebo brilianty. Jenže to moje srdíčko bylo pevně přesvědčeno o tom, že jsou to jen blýskavá sklíčka. A možná by mě i dost bolestivě uhodila, kdyby věděla, že ve skutečnosti nosí briliantové náušnice, náhrdelník a samozřejmě zásnubní prstýnek. Proto taky byla Constance na Anori tak vysazená, žádné jiné dívce jsem takové drahé věci nekupoval. Ovšem u mojí Any mě to vůbec nemrzelo. Ona si to zasloužila. Anori přešla ke mně a podávala mi nějaké papíry.

"Na tohle by ses pak někdy taky měl podívat, nevím, jak přesně to vyplňuješ," mumlala tiše, když mi dávala nějaké osobní dotazníky. Samozřejmě jsem si musel hrozně vymýšlet a zadávat údaje z falešného průkazu.

"Podívám se na to. A zlato? Pojď se podívat," zavolal jsem si ji k sobě. Objala mě kolem krku, bradu mi zabořila do vlasů a dívala se mi do počítače na zprávy, které jsem dostal od Danteho a Bratrstva, které sice nevědělo, kde jsme, ale stále po mě něco chtělo. Zasmál jsem se, protože jsem moc dobře věděl, proč to udělala takhle okatě. Samozřejmě, že jí ta debata neušla. Všechna děvčata vedle zmlkla a otočila se naším směrem. Na blondýně jsem viděl, že jí stejně pořád žere, že nedostala mě, ale jen toho "starce".

"Hm, přijde mi to, nebo se snaží zjistit, kde přesně jsme?" zeptala se Anori, která odhadla záměr Bratrstva.

"Velmi dobře," pohladil jsem ji po paži. Věnovala mi polibek do vlasů a odešla do své kanceláře. Jen co se za ní zabouchly dveře, rozběhla se opět živá debata.

"A vážně tě to nežere? Přece jen co jsou diamanty v porovnání s hezkým chlapem," namítla jedna. Vážně jsem uvažoval o tom, že půjdu za Anori dřív, protože tahle debata byla silně proti mému gustu.

"Věř mi, že hodně. A navíc nám to dobře klape, i když není nejmladší. Zajímalo by mě, jestli má Anori alespoň jeden diamant," snažila se to zamluvit a opět otočil debatu takovým směrem, že Anori je ten chudák a ne ona. Vypnul jsem svůj počítač, opravdu mě přešla chuť tu s nimi zůstávat, ale přece jen jsem měl na srdci ještě jednu věc.

"Samozřejmě, že má. A ne jen jeden. Prezident není jediný milenec, který dává drahé dárky. A doufám, že si to budete společně dlouho užívat. Protože já a Anori budeme," přidal jsem se do jejich debaty, zvedl se ze židle a zkoprnělé kolegyně nechal za sebou. Kim mi nenápadně ukázal zdvižený palec. Přešel sem to pousmáním a se zaklepáním vešel za Anori.

"Už máš hotovo?" zeptala se s úsměvem a vstala ze země, kde opět dumala nad výstřižky, aby mě mohla políbit.

"Co se tam stalo? Všechny ženský sem koukají a očividně buď mě, nebo tebe pomlouvají," pronesla překvapeně, když si všimla situace mimo její kancelář.

"Vždyť si tu hroznou diskuzi slyšela taky. O těch diamantech. Navážela se do tebe, tak jsem se tě zastal. A asi jsem ji trochu rozčílil. Ale vsadím se, že ti to ani v nejmenším nebude vadit, sama jsi jí určitě chtěla nějak zpražit," řekl jsem jí a přitom už si opět prohlížel ty výstřižky.

"To ano, máš mě přečtenou i pozpátku," usmála se Any a dřepla si ke mně.

"Pozpátku, miláčku, ty jsi génius," vykřikl jsem a nadšeně ji políbil. Překvapeně vykulila oči.

"Vůbec nevím, co tím myslíš," zavrtěla hlavou.

"Ale ano, víš. Četla jsi to taky. V jednom z těch rituálů bylo klíčem k úspěchu zpátečnictví. Že běžný postup několika rituálů spojili dohromady a provedli je pozpátku. Je to ten, u kterého se nejvíc využívají živly," mluvil jsem a rychle listoval knížkou. Anori mi hleděla přes rameno, jednou rukou mě hladila po paži a mlčela. Očividně to ještě pořád nepochopila.

"Tenhle," nastavil jsem jí stránku. Bezradně do ní hleděla.

"Není to poprvé, co pochybuji o své inteligenci, ale opravdu netuším, co se mi snažíš říct," povzdechla si.

"Ty časové úseky. Měla jsi pravdu, že odpovídají těm rituálům. Tomuhle rituálu, ale jsou opačně," řekl jsem a otočil knihu vzhůru nohama.

"Ach," vydechla, když taky pochopila.