Staré rituály

Moc se omlouvám za zpoždění, ale ty Vánoce mi dávají zabrat. V tomle díle se zase dozvíte pár nových a klíčových informací k případu, tak přeji pěkné počtení:

.

.

Chvíli jsme seděli v tichosti. Any ohromením a já spíš celou tou situací.

"Ne já, ale ty jsi génius," vydechla pak, vlepila mi pusu na čelo, sebrala mi tu knihu z rukou a pustila se do opětovného čtení daného kousku.

"No jistě, jak mi to mohlo uniknout?" ptala se spíš sama sebe.

"Máš toho teď moc. A proto máš mě, abych tě na takové drobnosti upozornil," uklidňoval jsem ji.

"Miláčku, tohle to celé mění ještě víc, než jsem si sama myslela. Tenhle rituál, o kterém mluvíš, sice patří do staré magie, ale sám o sobě je celkem nový. Já sama jsem ho zkoušela v Grinstonvillu. Marion mě ho naučila. Docela často se i dnes používá," vysvětlovala mi. Tak to jsem netušil.

"K čemu ho používáte?" zeptal se pak.

"Když žádáš živly, aby udělaly něco mnohem většího, než co jsou obvykle schopné," odpověděla.

"Proč by na něj odkazoval?" zeptal jsem se spíš sám sebe, ale Any to neušlo a díky tomu jsem se mohl setkat s jejím tázavým pohledem.

"Víš, čím jsme v celém tomhle případu hlouběji, tím spíš mi přijde, že se nám snaží něco ukázat, že k něčemu směřuje. Víš jako taková hra. Nechává nám indicie a my podle nich hledáme další a další věci. Myslím, že si ten rituál nevybral náhodou, myslím, že ho vybral schválně," vysvětlil jsem jí.

"To zní…dobře," odsouhlasila mi to a stále hleděla do té knížky.

"Nenapadá tě nic, proč zrovna tenhle rituál? Víš, že já mám v tomhle ohledu docela mezery," usmál jsem se a pobídl ji, aby trochu myslela.

"Nemáš mezery, víš toho víc, než bys měl," provokativně se usmála.

"Napadá mě jedině to, že ten rituál je inovací jednoho opravdu hodně starého. Tak starého, že ho prý už ani moje matka nepoužívala v jeho původní podobě. Možná směřuje tam," pokrčila po chvíli rameny.

"To je dost možné," přikývl jsem po chvíli přemýšlení.

"Počkej tu, možná bych něco věděla," vyskočila pak na nohy a zamířila ze své kanceláře opět k tomu velkému faxu. Sakra, zrovna měla na sobě ty briliantové náušnice, a po mém odhalení si ta blondýna určitě nedá pokoj, aby zjistila, jak na tom Anori je. A já nechtěl, aby to věděla. Ovšem teď už bylo pozdě. Mohl jsem jen pozorovat roletami, jak blondýna zastavila Anori na cestě zpátky za mnou a na něco se jí vyptávala. Any se sice zatvářila nechápavě, ovšem pak pohodila tím svým způsobem vlasy, až se jí dlouhé vlny rozvířily kolem obličeje a něčím ji odpálkovala, protože blondýna pak nasupeně odešla. Fakt jsem tu holku nesnášel, byla tak protivná.

"Lásko, cos jí prosím tě provedl? Tu tvoje slova pěkně žerou," prohlásila, když přišla dovnitř. Uf, tak že by přece jen o tomhle pomlčela.

"Popravdě to nebylo nic pěkného. Hlavně tedy o tom, že prezident je starší chlapík, když počítáš můj věk, který tu přiznávám, a dlouho nevydrží být sexuálně aktivní. Naznačil jsem jí, že nám dvěma to bude ještě dlouho klapat," přiznal jsem. Any se hlasitě rozesmála, znělo to jako stovka malých zvonečků.

"Tak to se nedivím, žes ji naštval. Já sama si tě závidím a to dokonce vím, jak vypadáš nahý," zavrněla mi do ucha, rukama mi zabloudila pod tričko a přejela mi prsty po břiše. Ach jo, jak je možné, že mě vždycky dokázala tak rychle naladit?
"Zlato, jsme v práci a je tu spousta lidí," sundal jsem ze sebe její ruce a věnoval ji jen pár polibků. Jen se usmála.

"Sehnala jsi, co jsi chtěla?" stočil jsem její pozornost zpátky k případu.

"Jo, našla," přikývla a sklonila se nad tou knihou. Někdy bylo opravdu snadné ji rozptýlit.

"Kdyby se nám povedlo kontaktovat jednu osobu, ta by nám o tom možná něco řekla. Její jméno si nepamatuju, ale tuším cestu, jak se k němu dostat. Když mi dáš chvilku," povídala.

"Třeba dvě," přikývl jsem a nechal ji pracovat. Místo toho jsem ji jen pozoroval. Byla tak moc pěkná, že bych se na ni mohl dívat celé dny. Zrovna teď celé její postavě dominovaly dlouhé krásné vlasy, které jí v jednom kuse padaly do obličeje a zakrývaly tak její hnědé oči. Ona vždycky básnila o mých modrých očích, ale pro mě byla hnědá mnohem přirozenější. Nebo alespoň k ní mi dokonale seděla.

"Srdíčko, nechceš ty vlasy splést?" navrhl jsem jí. Nadšeně mi přikývla. Probíral jsem se jejími jemnými kadeřemi. Moc se mi líbily vlnité vlasy. Když jsem jí je začal splétat, mnohem víc vynikla její úzká ramena. Jakmile jsem jí vlasy spletl do jednoduchého, ale velmi vkusného copu, sjel jsem rukama na její útlý pas a pak vzdouvající se boky. Opravdu moc se mi líbila její proměna v ženu. I když to taky znamenalo mnohem více mužských, kteří se za ní otáčeli, a já je musel vraždit pohledem, aby na ni nic nezkoušeli. Když jsem se dostatečně pokochal jejími spodními partiemi, rukama jsem přejel její ploché břicho a pak v dlaních sevřel její vzpínající se pevná ňadra. To už vypustila zadržovaný dech naprosto neschopná se soustředit.

"Promiň, ale nemohl jsem odolat," zasmál jsem se a kousek se od ní odklonil.

"Hele, blíží se k nám naše blonďatá kamarádka," upozornil jsem ji pak.

"Trocha provokace?" navrhla mi, a aniž by čekala na můj souhlas, začala mě vášnivě líbat a rukama se znovu dobývat pod mé tričko.

"Nenechte se rušit," zasyčela jedovatě, když vešla a nás našla takhle zaměstnané polibky. Jen jsem se tomu smál. To ti patří ty nádhero.

"A teď si sedni támhle na druhou stranu a nech mě pracovat," odstrčila mě Anori se smíchem a znovu se pustila do práce. A já se pustil do křížovky, v tuhle chvíli by mě stejně k ničemu nepustila. Už jsem měl skoro hotovo, když mě objala kolem ramen.

"Zlato, na mém prstýnku jsou pravé kameny?" zeptala se mě. Ach ne, tak že by přece jen nemlčela?
"Ano, jsou. Vždyť je zásnubní," snažil jsem se to stočit tak, aby na mě nebyla naštvaná. Často se to dělalo, že byl prsten z pravých kamenů.

"A náušnicemi jsi mě taky žádal o ruku?" zeptala se pak. Místo odpovědi jsem si jen povzdechl. Překvapilo mě, když mě políbila do vlasů.

"Děkuju. Jen jsem to chtěla vědět, když na to ta bloncka narážela," řekla.

"Jo, vytahovala se, jaké dostala od prezidenta dárky a že ty jsi sbalila jen chudého policistu. Tak jsem jí řekl, že máš taky pár briliantů," ospravedlnil jsem se.

"To chápu, je s tím fakt protivná," odfrkla si Any a kus ode mě odstoupila.

"Tak už víš, koho hledáme?" zeptal jsem se jí.

"Ještě ne, potřebuju k počítači," řekla a posadila se mi do klína.

"Co když někdo přijde?" ptal jsem se a líbal ji vzadu na krku.

"Tak mě uvidí sedět na tvém klíně a tvoje ruce někde na mých ramenou," zasmála se a začala vyťukávat něco na laptopu. Díval jsem se jí přes rameno. Chvilku se prohrabovala databází, než se dostala k jednomu jménu.

"Ale ne," zasténala pak zklamaně.

"Copak?" zbystřil jsem.

"Je už mrtvá," povzdechla si Any, a víc se o mě opřela. Tím mi dala možnost dosáhnout jí rty až na bradu.

"Jak dlouho?" zajímal jsem se a snažil se ji trochu rozptýlit.

"Už pět let," odpověděla.

"Snad tři a méně, ne?" opravil jsem ji.

"Hele, možná jsem v matice horší než ty, ale nejsem hloupá. Základní počty ještě zvládám," zamračila se.

"Já si taky nemyslím, že bys byla hloupá. Jen to nesedí, když nás na ni před třemi lety upozornil, ale už byla mrtvá i v té době," snažil jsem se jí vysvětlit, jak jsem to myslel.

"Jedině, že by to udělal schválně. Viděl jsi přece ty dobrodružné filmy, kdy pak na hrobu zesnulé osoby najdou třeba vchod do tajné místnosti," nadnesla.

"Miláčku, moc koukáš na filmy. Ovšem můžeme se na její hrob podívat, třeba tam opravdu něco bude. Tedy něco mnohem menšího, než zrovna tajemná místnost," zasmál jsem se.

"Jen počkej, bude to ten největší objev na světě a bude můj, protože ty mi nevěříš," vyplázla na mě jazyk. Já mezitím zpozoroval prezidenta a tu blondýnu, jak žaluje a ukazuje naším směrem.

"Lásko, nemáš něco, co bys potřebovala zarchivovat?" zeptal jsem se jí, zvedl se ze židle a nechal tam sedět jen ji. Zatvářila se nechápavě, ale pak po několika málo ťuknutí do počítače se spustila tiskárna a začala vyhazovat nějaké dokumenty.

"Odkdy se zajímáš o archivaci?" ptala se pak stále překvapená. Kývnul jsem hlavou směrem ven. Přikývla pochopením, když viděla blížící se dvojici. Rychle si dopla halenku.

"Tohle, Trene, založ, pak od tebe budu potřebovat měsíční výkazové tabulky alespoň dva archy. A pak vyrazíme do terénu. Zajedeme na ten hřbitov, taky za dalším podezřelým na seznamu," řekla dostatečně nahlas a autoritativně, když dovnitř vtrhl prezident. Přehlédl situaci, kdy Anori seděla za stolem, halenku dopnutou až ke krku a vydávající rozkazy a mě na druhé straně místnosti, jak jsem bral do ruky papíry z tiskárny a přikyvoval jí, i když jsem si nepamatoval ani polovinu z toho, co mi řekla.

"Pane prezidente, říká vám něco klepání a respektování něčího soukromí?" obrátila se pak na příchozího a já se klidil do skladu, kde jsem dal Erikovi do ruky tohle k založení a řekl mu o těch výkazech, to jediné jsem postřehl. Když jsem se vracel, měl jsem akorát namířeno ven, přiznávám, že jsem šel na cigaretu, celé tohle předhánění s tou blonckou mě rozčilovalo, zarazila mě kolegyně.

"Počkej tady," řekla mi a pak volala do kanceláře na Any. Když jsme se tu všichni sešli, nervózně si odkašlala.

"Pamatujete si na mého přítele z vánočního večírku z minulého roku?" zeptala se pak. Všichni až na mě s Any přikývli. My dva jsme ho znát nemohli.

"Jsme zasnoubení a dnes máme zásnubní večeři, na kterou jste všichni zváni," oznámila pak. Strhlo se všeobecné veselí, ale já nevěděl, jestli je vhodné se tam objevovat, když neznáme snoubence.

"Vy dva samozřejmě přijďte také, můj snoubenec vás rád pozná," řekla nám pak ještě navíc. A je to jasné, takové pozvání se neodmítá.

"Můžeme vyrazit?" zeptala se mě pak Anori. Odkýval jsem jí to a společně jsme vyšli ven k autu. Cestou jsme ještě slyšeli, že je zvaná i ta blondýna s prezidentem, což mi dokonale zkazilo náladu. Venku byla pořádná zima, muselo být nejmíň pět pod nulou, navíc se z nebe začal snášet hustý sníh, který zůstal ležet na zmrzlé zemi. Víc jsem se zachumlal do svého zimního kabátu, ovšem Anori vedle mě se otřásla zimou.

"Taková zima a já nemám kabát," postěžovala si, když běžela do auta, kde hned zapínala topení.

"A co máš na sobě?" ptal jsem se nechápavě.

"Kabát, ale je slabý, nemá ani podšívku. Ten zimní mám doma, nenapadlo mě si ho sbalit sebou," odpověděla.

"Aha, no tak nějaký koupíme. A to hned. Já budu řídit, ty zatím rozmrzni," instruoval jsem ji. Sice poslušně přelezla na sedadlo spolujezdce, ale samozřejmě se to neobešlo bez jejího protestu.

"Nemusíš mi nic kupovat, vydržím to," protočila oči v sloup.

"Tohle bude bez diskuze. A nezkoušej na mě zase tu ohranou písničku o penězích. Začni trénovat, že co je moje, je i tvoje. Já si tě chci rozmazlovat dárky a navíc, kdybych na to neměl, nedělal bych to. Jsem tak vychovaný, že takhle se chová muž k ženě, kterou bezmezně miluje. Neber mi to," zarazil jsem ji hned na začátku dlouhým monologem, aby se o tom se mnou nehádala. Naštěstí moje slova měla ten očekávaný účinek. Už se nehádala a dokonce mě i navigovala k obchodu, kam se chtěla podívat.

"Můžeš si vzít můj kabát, ať mi nezmrzneš, zlato," nabídl jsem jí. Přikývla. Sice jí byl trochu dlouhý, ale ona si s tím hlavu nedělala.

"A nekoukej na ceny. Vyber si ten, co se ti bude líbit a co ti padne," nabádal jsem ji cestou.

"Lásko, podvolila jsem se, že mi můžeš koupit kabát, ne si na mě vzít hypotéku," šťouchla mě loktem. Jen jsem se tomu smál.

"Dobrý den, přejete si?" ptal se nás mladý muž, když jsme vešli do obchodu.

"Nějaký kabát, pro tuhle krásnou slečnu," oznámil jsem, abych zarazil jeho okukování. Anori se mezitím vysoukala z mého kabátu.
"Děkuji za půjčení," usmála se a s kabátem mi vtiskla i polibek. Byl to úžasný pocit zadostiučinění, jo chlape, jen si zírej, ale tahle kráska je moje.

"A máte nějakou představu, jaký byste chtěla? Určitě ne takový, ve kterém jste přišla," stočil prodavač svou pozornost k Anori.

"Ten byl jen půjčený od snoubence," usmála se Anori. Chlapíkovi trochu pohasl úsměv, ale musel se mu uznat naprostý profesionální přístup. Za celu dobu mu nezmizel úsměv z tváře a byl milý a ochotný. Anori si vybrala celkem rychle a i přes to, že se jí cena zdála přemrštěná, vypadala spokojeně. Nedal jsem jí moc prostor protestovat, když jsem se vytasil s kreditní kartou.

"Děkuju, zlato," políbila mě venku před obchodem.

"Není vůbec zač. A teď pojedeme na ten hřbitov?" nabídl jsem jí. To mi odsouhlasila a tak jsme vyrazili. Anori navigovala, sice jsme se ztratili, ale ani slůvkem jsem jí to nevyčetl.

"Tak a teď už jen najít ten správný náhrobek," povzdechla si Anori.

"Půjdeme společně nebo každý na jednu stranu?" zeptal jsem se.

"Společně," chytila mě za ruku. Procházeli jsme jednu řadu po druhé, bylo to dlouhé. Hřbitov to byl velký a jmen mnoho.

"Tady je to," ukazovala Anori na jeden větší náhrobek. Stál úplně u západní zdi hřbitova.

"Víš, co se říká o západní zdi hřbitova?" zeptal jsem se jí. Zavrtěla hlavou.

"Že se tam pohřbívaly čarodějky a jiné ďáblovy pomocnice," řekl jsem.

"Tak to bych si tu měla rezervovat místo," zasmála se Anori a poklekla k náhrobku, aby si mohla přečíst, co je tam napsáno.

"Jsou tu naše znaky. Jen občas trochu pokroucené," oznamovala pak. Byla tím docela fascinovaná, snad ani nemrkala. A mě tu něco nehrálo.

"Tenhle je zajímavý," natáhla ruku, aby se ho mohla dotknout. A v tu chvíli jsem si všiml drobného paprsku energie, který vystupoval z onoho znaku a tak ochotně se spojil s Anorinými prsty.

"Já bych to nedělal," varoval jsem ji, ale ona mě nevnímala. Čím víc se blížila, tím intenzivnější ten paprsek byl. Když už od něj byla jen pár centimetrů, rozdělil se na několik dalších paprsků, které se jí také spojily s dlaní. Náhrobek se začal třást a celý jemně zářit. Strhl jsem Anori stranou. Okamžitě se jí vrátil přítomný výraz. Oba jsme se vydýchávali.

"Co to sakra bylo?" ptal jsem se pak.

"Já nevím," hlesla Any. Přitáhl jsem si ji do náruče, abych ji trochu uklidnil.

"Byla jsi jako zhypnotizovaná a vypadalo to, jako že to chtělo tvoji energii," povídal jsem.

"Co to vůbec bylo za znak?" napadlo mě.

"Znovuzrození," zamumlala. Opatrně jsem k tomu natáhl ruku já, ale nic se nestalo.

"Ty už se k tomu nepřibližuj. Ať je to, co je to, chce to tvoji moc," řekl jsem a prohlédl jsem si ty znaky víc zblízka.

"Máš pravdu, jsou ty znaky takové divné. A ze všeho je cítit magie, ale nějak jinak," nakrčil jsem čelo.

"Možná tuším, o co tu jde," přistoupila Anori blíž a náhrobek začal opět vibrovat.

"Jdi od toho dál. Ale povídej," posunul jsem se do bezpečné vzdálenosti. Anori tu věc uvnitř neuvěřitelně přitahovala.

"Slyšel jsi někdy o čarodějce Loreně?" zeptala se mě.

"Něco málo ano. Jiná čarodějka si vzala její lásku. Ona z pomsty odešla na Zem a naučila pozemské ženy tzv. "černým rituálům" přinášejícím smrt, utrpení a bolest. Sepsala i knihy, než ji naše čarodějky našly, odvedly zpět a vsadily do žaláře. Většinu těch pozemských žen a jejich učednic upálili na hranicích inkvizice. Ovšem některým se podařilo uprchnout a díky některým znalostem, které dostaly od Loreny, se učily dál a značně rozšířily své umění. Ještě i dnes se musí skrývat," pověděl jsem všechno, co jsem věděl.

"Páni, kde ty bereš všechny tyhle informace?" divila se.

"Když mě Dante učil, trávil jsem spoustu času v jeho knihovně. Takové příběhy mě jako kluka hrozně bavily a on jich měl nepřeberné množství," vysvětlil jsem jí s pousmáním.

"A měl jsi to i s kresbami?" zajímala se. Zavrtěl jsem hlavou jako že ne.

"Já ano, v Grinstonvillu. Viděla jsem dobovou kresbu Loreny a jejích vrstevníků. Ona milovala čaroděje jménem Dylan. On si ovšem vybral Eleonu," oznámila mi.

"Mluvíš o svých rodičích" došlo mi ohromeně. Přikývla.

"Lorena nebyla sama, koho tahle volba ranila. Očividně byl o mého otce velký zájem. Co když se zdejší ženy tomu umění neučily samy od sebe. Co když jim pomáhala některá z Loreniných kamarádek? Odpovídalo by tomu i to písmo. Dostaly tabulku s novými písmeny, ale překreslovaly je jen tak podle sebe. Proto jsou tady pokroucené. Ta žena, co je tu pohřbená, může být jedna z Loreniných pomocnic. Ovšem to by magie z jejího hrobu byla jasně cítit. Nebo je to pozemská žena, která se magií zabývala. A očividně se zabývala tou zakázanou. Má tu všechny znaky, jako měly i oběti. Smrt, strach, nářek, zatracení. A místo odpuštění má na svém hrobu znovuzrození. Lorena jim slibovala, že budou žít věčně, stejně jako ona. Ovšem to není možné. Nikdy už nebudou stejné, nebudou cítit. Mohou vstát z mrtvých, ale mrtvé už zůstanou," vyprávěla. Až mi z toho naskákala husí kůže.

"Takže vrah nás přes prastarý rituál odkázal na hrob mrtvé ženy, která ovládala černou magii. Jak jsi na ni přišla ty?" zeptal jsem se.

"Moje myšlenka nebyla zase tak rafinovaná jako tohle celé. Jen jsem věděla, že ta povídka o Loreně je pravdivá, že se mě také dotýká, protože se v ní jedná o moje rodiče, přestože jejich jména v ní nejsou vyřčena. A Marion mi i řekla jméno ženy, která by o tom věděla víc. Tohle je ona. Netušila jsem, že mě odkázala na pozemskou ženu," pokrčila rameny.

"Co budeme dělat teď?" zeptal jsem se.

"Musíme se přes ni dostat k jejím následnicím. Musíme se dostat do toho spolku," oznámila mi.

"Tak to ne. Nepůjdeš sama. A mě tam nevezmou. Zaprvé nejsem čaroděj a taky jsem muž," zamítl jsem to okamžitě.

"Lásko, teď už ten případ nepustím. Navíc, ony přece nepoznají, že nejsi čaroděj. Sice neovládáš živly, ale v magii jsi stejně tisíckrát lepší než ony," vyvrátila můj pokus o to, udržet ji dál od zfanatizované sekty čarodějek, věřících ve své znovuzrození, protože jim to napovídala láskou k Dylanovi zhrzená čarodějka.

"Dobrá, ale nebudeš nic podnikat beze mě. Chci tě mít pod dohledem," odkýval jsem jí to nakonec. Otočili jsme se k odchodu. Přestože jsme se zde nezdrželi nijak dlouho, byly naše stopy úplně zapadané sněhem.

"Až se tohle dozví Dante, tak mě přetrhne," bručel jsem si pro sebe.

"Proč by se to měl dovídat?" divila se.

"Protože on ví všechno," ujistil jsem ji. Jen se tomu smála. Byla veselejší, když jsme se konečně dostali pryč z dosahu toho divného hrobu.

"Tak pojedeme domů, ať se můžeš připravit na tu dnešní večeři, ne?" navrhl jsem jí. Mě se tam původně nechtělo, ale po tomhle zážitku takové rozptýlení jen uvítám.

"Jistě, ale vyfikni se i ty, ať mi tě každý závidí," zavrněla mi do ucha.

"Rozkaz, zlato," zasalutoval jsem. Doma jsme zjistili, že pozvání dostali i Erik s Patrikem, takže jsme šli celá skupina.

"Půjdu na večeři a budu mít hned tři pěkný chlapy. To se ale mám," pochvalovala si Any, oblečená v sexy černých koktejlkách.

"Alespoň si ostatní panstvo rozmyslí tě obtěžovat, když budeš mít takový doprovod," zasmál jsem se.

"No to rozhodně," přikývla mi Any a vtiskla mi několik sladkých polibků. Snad abych věděl, že já budu její nejhlavnější doprovod.