Čarodějky tisíckrát jinak

Tak se omlouvám za týdenní zpoždění, ale nějak jsem to nemohla dopsat. Díl je o malinko delší, tak to berte jako takovou malou omluvu. Příště to snad stihnu včas, začíná mi škola, tak nevím, jak budu zvládat. Jinak přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:

.

.

Konečně bylo pondělí a já mohla opět vyrazit na ono místo, kde se scházely čarodějky. Vybavená všemi bylinkami, které jsem nasbírala v lese, šátkem přes hlavu a dlouhou sukní jsem vystoupila z auta, které jsem opět nechala stát pěkný kus cesty od lesa. Byla jsem dost zvědavá, jak provádějí své rituály a různé přípravy, včetně připravování léčivých mastí, na které jsem sbírala bylinky. Nebyla jsem si jistá, jestli pozemské čarodějky dokáží kouzlit jen ze své podstaty, nebo jaké k tomu Lorena používá prostředky. Stihla jsem dojít jen na tu louku, na které jsem zůstala i minule.

"Sestro, čekaly jsme tě," promluvila jedna z čarodějek, které na mě čekaly na její druhé straně. Mlčky jsem došla až k nim.

"Máš, co jsme po tobě chtěly?" ptaly se dál. Zvedla jsem pytel, který jsem si přinesla.

"Výborně, bez toho bychom nemohly začít," usmály se a vzaly mě mezi sebe. Společně jsme došly opět do toho rituálního místa.

"Co budeme dneska všechno dělat?" ptala jsem se.

"Vyrobíme ty léčivé masti, na které jsi nasbírala bylinky. Potom máme v plánu ještě pár dalších rituálů. Uvidíš sama. Musíme se připravit na její příchod," šeptala mi jedna z nich vzrušeně do ucha.

"Čí příchod?" zamrkala jsem překvapeně.

"No přece naší hlavní! Přijde za námi, konečně se s ní setkáme!" zasmála se. Ona přijde? To mi ušetří dost práce, když přijde ona sem, než abych já jí někde musela hledat.

"Kdy? Víte to?" zajímala jsem se.

"Už brzy. Prý od nás něco chce," řekly mi jen. No, to bude pravděpodobně její plán na to, jak mě dostat. Dost ráda si ho vyslechnu. Hned po tom mě vzaly do jedné z chýší, které byly provizorně postavená ze stanových plachet. Vlastně nazývat to chýší, bylo dost honosné označení, ale ony tomu tak hrdě říkaly. Postavily mě tak, abych všechno dobře viděla a začaly s přípravou těch mastí. Samozřejmě jsem ty masti uměla připravit i sama. Sledovala jsem jejich postup, zase se tolik nelišil od toho mého. Ovšem na konci všeho začaly nad kotlíkem, ve kterém míchaly bělavou hojivou mast, odříkávat nějakou formuli. Zaraženě jsem je poslouchala, tohle přece vůbec nebylo nutné! Vždyť ta mast byla léčivá kvůli těm bylinkám, ne kvůli nějakým kouzlům. Léčit kouzly se může i bez bylin, tyhle masti používáme u malých dětí nebo u menších zranění, kdy je tělo pacienta vyčerpáno nějakou složitější operací. Takhle připravenou a nesmyslně začarovanou mast pak nandaly do sklenic, některé rozdaly mezi čarodějky, jiné uložily do polic. Vůbec jsem necítila magii, ani z jedné z přítomných. A vůbec nebyla cítit magie ve chvíli, kdy očarovávaly tu mast. Co se to tu dělo? Vůbec jsem to nechápala. Potřebovala bych tu Trena, ten byl mnohem vnímavější než já, on už by tomu přišel na kloub. Když byly všechny masti hotové, odvedly mě ještě vedle, kde zrovna probíhal nějaký rituál. Chvíli jsem ho sledovala, než jsem poznala ten, který údajně přivolává lásku. Samozřejmě nic takového neexistovalo. My čarodějky dokázaly muže okouzlit, svést, ale ne si přičarovat pravou lásku. Takže tohle byl vlastně dost zbytečný rituál, ovšem abych neurazila, tvářila jsem se zúčastněně. Jedna chudinka seděla nahá do půl těla uprostřed ve sněhu vyšlapaného kruhu. To ona pravděpodobně chtěla okouzlit nějakého toho chlapce a nejspíš to odnese jen angínou nebo zápalem plic. Čarodějka, která stála před ní, mávala rukama ve vzduchu a odříkala nějaké verše, už byla pro mě zajímavější. Z ní jsem totiž konečně cítila trochu magie. Více jsem se na ni zaměřila. Opravdu když něco řekla a pohnula rukama vzduchem, vyslala slabý magický impuls. Takhle většina čarodějek začínala, pokud jsem tedy nepočítala sebe. Já rovnou metala smrtelná kouzla. Pousmála jsem se vzpomínce, kdy jsem vyřídila toho chlapce, co na nás ve městě Bratrstva útočil.

"Jak se tvoje tělo vlní, on ti každé přání splní, až se zčervenají tvoje líce, na svou milou nevzpomene více," odříkala ona čarodějka. Ach bože, tohle bylo tak směšné. Dívka uprostřed zatím celá modrala chladem. Té líčka jen tak nezčervenají. Dál jsem pozorovala tu, která odříkávala verše, a pomalu mi začínalo docházet, proč magii cítím z ní, ale z nikoho jiného ve svém okolí. Zaměřila jsem se na její auru, která mi to potvrdila. Byla poločarodějka. U téhle měl čarodějnou úlohu nejspíš otec. Jaká ironie, když ony muži opovrhovaly, co? Začala jsem očima pátrat po všech ostatních. Těchto napůl čarodějek jsem našla asi ještě deset a vždycky to byly ty, které prováděly rituály. No tak to je gól. Takže Lorena si našla tyhle míšenky, které dokázaly projevovat na venek slabou magii, ty pak učila. Ale jak držela ty ostatní ve víře, že také umí kouzlit? A hlavně proč to dělala? To mi pořád nedávalo smysl. Po tom, co skončil tento rituál romance a té nebožačce konečně dovolily, aby se oblékla a šla se trochu zahřát, jsem byla svědkem ještě několika dalších. Buď se jednalo o proklínání nějaké osoby, jednou dokonce o seslání krupobití na úrodné pole bývalého manžela, nebo právě o takové přičarování lásky, peněz a štěstí pro všechny členky. Všechny rituály na svou osobu jsem zdvořile odmítala, měla jsem všeho dost. A nejvíc té pravé a nepřičarovatelné lásky. Už se dávno setmělo, uprostřed prostranství plápolal velký oheň, který mohl maximálně tak přilákat nějakého cizince, který by se tu potuloval. Kolem tohoto ohně jsme seděly a ty poloviční čarodějky pokaždé hodily hrstičku čehosi do ohně, který vystřelil spršku jisker, které pak používaly k výkladům budoucnosti nebo vysvětlování neštěstí minulosti. V podprsence mi už asi po čtvrté vibroval mobil, Tren mě naháněl už pěknou dobu.

"Sestry, kde si tu můžu odskočit?" oslovila jsem své sousedky, které mi ukázaly na jakousi boudu, která stála kus stranou. S poděkováním jsem se zvedla a vydala se tam. Zabouchla jsem za sebou dveře a pro jistotu ještě celou boudu zajistila, aby mě nikdo nemohl slyšet. Telefon se mi mezi prsy rozvibroval znovu. Rychle jsem ho vytáhla.

"Trene, lásko, nemůžu moc mluvit," hovořila jsem hned po zvednutí.

"Any, kde jsi, víš kolik je hodin?" spustil na druhé straně on. Ale nezlobil se, jen se strachoval, to by mi jinak neřekl Any.

"Jsem ještě pořád s nimi. Něco mi tu nehraje, musím zjistit co, navíc provádějí řadu rituálů a nechtějí mě pustit, ale určitě se mi nic nestane. Buď v klidu, ano?" vysvětlovala jsem mu rychle a škvírou sledovala, jestli se nikdo neblíží, nebo jestli se po mě už neohlížejí.

"Dobře, víš, kdy asi tak přijedeš?" povzdechl si.

"Ne, jdi si klidně lehnout, nemusíš na mě čekat. Zvládnu se domů dostat, slibuju," konejšila jsem ho. Zůstal ticho.

"Už se po mě shání, musím jít. Miluju tě, hrozně moc. Pa," položila jsem mu to dřív, než by mě stačil ukecávat. Nejdřív jsem si mobil zase pečlivě zastrčila do podprdy, až pak jsem se vrátila mezi ně. Nepřestala jsem všechno a všechny důkladně sledovat, ale vzhledem k tomu, že jsem tu byla nováček, nepřišlo jim to divné ani vlezlé. Pořád jsem nechápala to složení. A proč si většina žen myslí, že čaruje, když ve skutečnosti nečarují. Ještě asi dvě hodiny se věnovaly svému věštění a amatérskému zakreslování konstelace planet a hvězd, než naše dnešní setkání rozpustily. Pospíchala jsem k autu, abych byla co nejdřív doma, ale dřív než v jednu v noci jsem to nestihla. To se mi to bude zítra ráno výborně vstávat do práce. Všude byla tma, všichni spali. Po špičkách jsem došla až do ložnice, kde jsem se začala potichu svlékat. Když jsem byla oblečená do spací košile, byly už moje oči přivyklé té tmě natolik, že jsem dobře viděla. Tren ležel na posteli pěkně uprostřed, hlavu a ruku na mém polštáři a pravidelně oddechoval. Chytré, takhle si nemůžu lehnout, aniž bych ho vzbudila a on tak bude vědět, kdy jsem dorazila domů. Začala jsem ho hladit po tváři. Byl vzhůru rychle, nemohl spát dlouho.

"Any, pojď si lehnout, musíš být unavená," drmolil zmateně a odsouval se zpět na svoji polovinu postele.

"Unavená jsem, ale jak budu teprve vypadat ráno," postěžovala jsem si.

"Tak se snaž hned usnout," objal mě pažemi a celou si mě schoulil na hruď. Takhle se mi usínalo jedna radost. Přesně jak jsem tušila, ráno bylo naprosto strašné. Byla jsem nevyspalá, a tím pádem mrzutá a protivná. V práci se mi pro jistotu všichni klidili z dosahu, protože ze mě negativní energie jen sršela. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

"Kdo je zase?" vyštěkla jsem. Copak mě dneska nemůžou všichni nechat na pokoji.

"Já, nesu ti oběd," strčil do dveří hlavu Tren.

"Ty pojď," povzdechla jsem si a promnula si spánky. Tren za sebou zase poctivě zavřel a pak mi přistrčil misku s ještě teplým obědem.

"Děkuju," usmála jsem se a nechala se naladit tou úžasnou vůní. Tren jen v tichosti seděl a sledoval mě, jak obědvám, i když jsem na něm viděla, že stěží potlačuje nutkání se mě vyptávat na včerejšek. Když jsem dojedla a byla díky tomu o dost příjemnější, začala jsem mu všechno vyprávět.

"Ona má přijít?" vyskočil na nohy, když se dozvěděl o Loreně a hned si zase sedl, protože si tím pěkně pohnul s tím bolavým prstem.

"Ano, a má v plánu je o něco požádat. Myslím si, že se tak dozvím, co na mě plánuje, aniž by to ona o mě věděla," pousmála jsem se.

"Zlato, ona není jako ty ostatní. Je to opravdová a mocná čarodějka. Před ní svoji moc tak snadno neutajíš," varoval mě.

"Pochybuješ snad o mě? Myslíš si, že Lorena je větší čarodějka než já?" přimhouřila jsem nazlobeně oči.

"To ne, samozřejmě, že ne. Ale je mnohem starší a zkušenější než ty. A to jí musíš přičíst k dobru," snažil se mě uchlácholit, ale zároveň obhájit svoje stanovisko. Já ho to té politiky jednou protlačím, tak by se tam hodil.

"To máš asi pravdu, ale jsem opatrná. Používám falešné jméno, na hlavě nosím šátek, takže mě nejspíš nepozná ani podle obličeje. Ostatní čarodějky mi mou účast věří, ukazují mi všechny svoje "rituály"," naznačila jsem ironické uvozovky.

"Taky by mě zajímalo, proč některé z těch žen nechávají při tom, že umí čarovat," promnul si Tren bradu.

"Chci to zítra zjistit. Mám takovou představu, nebo si aspoň myslím, že trošku tuším, odkud vítr fouká. Budu je pečlivě sledovat," přešla jsem k němu a přisedla si mu do klína.

"Zítra tam jdeš znova?" zasténal nešťastně.

"Ano, čím častěji tam budu chodit, tím spíš tomu všemu přijdu na kloub. Jsem opatrná, přísahám," políbila jsem ho pod čelist.

"Jak dlouho ještě musím nosit tuhle pitomost?" zeptal se pak a poklepal si na dlahu na noze.

"Miláčku, máš ji teprve týden. Ještě minimálně tři další," ujistila jsem ho. Otráveně si odfrkl.

"A opovaž se ji sundávat, já to poznám," varovala jsem ho.

"To určitě," vyplázl na mě jazyk. Když se zvedl k odchodu, bylo mi najednou hrozně úzko.

"Nechceš tu se mnou zůstat až do konce?" prosila jsem ho.

"Taky jsem chtěl ještě pracovat a uvařit něco k večeři," odmítl to, políbil mě na čelo a zapřený o svou hůl odcházel. Po tom, co odešel, mě hned zaměstnali kolegové. Přivedli totiž vzpouzejícího se chlapa. Hned jsem v něm poznala toho šílence, co nám tu poslední dobou přepadal stařenky. Účastnila jsem se výslechu, tím pádem mi čas do konce směny rychle utekl.

"Muži můj, jsem doma!" volala jsem z předsíně.

"Ahoj, lásko," přišel mi naproti a pomohl mi z kabátu.

"Co jsi vařil dobrého?" zajímala jsem se.

"Rybu na přírodno a šťouchané brambory," odpověděl.

"Tak to si dám plný talíř," usmála jsem se. Abych ho šetřila a nenutila ho stát na té jeho noze, poslala jsem ho sednout a najedla jsem se sama. Pak jsem se přemístila k němu na pohovku.

"Bylo to vynikající," pochválila jsem ho. Něco souhlasně zamručel a dál sledoval zprávy. Políbila jsem ho pod čelist. Stočil ke mně pohled a můj polibek mi oplatil na čelo.

"Jsme v pohodě, že ano?" zeptala jsem se. Překvapeně zamrkal.

"Dal jsem ti důvod domnívat se, že není?" otázal se.

"No, připadá mi, že jsme si trochu zevšedněli," přiznala jsem.

"Neboj se, miláčku, mě nikdy nebudeš všední. A omlouvám se, jestli to tak vypadalo," líbal mě.

"Nechte si to až nahoru," bručel Patrik. Vyplázla jsem na něj jazyk.

"Ale já mám chuť ho líbat zrovna teď a tady," oznámila jsem mu a zpět si přitáhla Trenovy rty. Ten se jen smál, ale ochotně mi oplácel všechny vroucí polibky. Druhý den ráno mě Tren opět nabádal, abych byla hlavně opatrná, ale polibek směřoval na nos a ne na ústa. Usoudila jsem, že za to jeho chladné chování může ta sekta čarodějek. Snažil se nepřipouštět si, jaké mi hrozí nebezpečí, a když se vyhnul přímým polibkům, dokázal si od toho udržet trochu odstup. Přejela jsem mu rukou po boku.

"Snad se vrátím dřív než minule, když tak mi zahřeješ pelíšek," zavrněla jsem mu do ucha.

"Už teď se těším, až tě budu mít v pelíšku jen pro sebe. Ale prosím, stejně se pokus mi zavolat, ano?" pohladil mě po tváři a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Vytáhla jsem se na špičky k polibku, trochu mi tu práci usnadnil a sklonil se.

"Budu opatrná, a i ty tu na sebe dávej pozor. A nos tu dlahu, já to poznám, jestli nebudeš," pohrozila jsem mu pak. Protočil oči v sloup.

"Samozřejmě, šéfová," zasalutoval pak, čímž tuhle debatu ukončil. Já odešla ven, sedla jsem za volant a jela do práce, kde jsem vyplnila pár formulářů a netrpělivě čekala na dobu, až budu moct odjet. Jela jsem snad dvoustovkou, jak moc jsem byla netrpělivá. Strašně mě zajímalo, co se tam bude dneska dít a jestli jsou všechny moje dedukce správné nebo ne. Nevím proč, ale dokázala jsem si naprosto živě představit, jak by Tren křečovitě držel svou sedačku a prohodil by něco o bezpečnosti jízdy. S pousmáním jsem sundala nohu z plynu, nebyla jsem tak hrozný řidič, jak o mě všichni tvrdili, ale přece jen jsem se nechtěla nechat seškrabovat z vozovky. K onomu lesu jsem dorazila tak akorát. Téměř jsem sprintovala přes zasněženou louku a pak i celým lesem. Těsně před jejich paloukem jsem se zastavila, abych se stihla vydýchat a taky si pořádně urovnat šátek na hlavě. Mému příchodu nikdo moc nevěnoval pozornost, byl tu jeden velký zmatek.

"Sestro, co se tu děje?" odchytila jsem si jednu z těch, ze které jsem cítila slabou magii.

"Je tu dost blázinec, co?" pousmála se a odvedla mě kousek stranou.

"Děláme nácvik na její příchod, ale některé ze sester zbytečně panikaří," vysvětlila mi.

"Aha, mám se taky zapojit?" zeptala jsem se. Musím vypadat zúčastněně.

"Ty nemusíš, to jen ostatní sestry. My to budeme jen v klidu sledovat. A možná uděláme ještě pár rituálů," mrkla na mě a pak se podívala jiným směrem, než kterým pospíchaly všechny ostatní. Tam stály všechny míšenky, ty jediné, které všechny ty rituály prováděly. Vzaly mě mezi sebe, věděly, že já magii používat umím, proto mě k sobě přiřadily. Očividně si uvědomovaly, že dokáží něco víc než ostatní. Rovnost členů tu ani v nejmenším neplatila. Pomalu jsem šla za míšenkami. Zrovna jsem procházela mezi několika stanovými plachtami, když se mi rozvázala tkanička bot. Klekla jsem, abych si ji mohla zavázat a přitom si nevšimla, že mi šátek trochu sklouzl z obličeje. Ve chvíli, kdy jsem se narovnala, po mě někdo drapl, zatáhl mě mezi stany a strhl mi šátek z hlavy úplně.

"Anori, proboha, jsi to ty! Co tu děláš?" šeptal ten někdo rozčileně.

"Marion? No, řekla bych, že to samé co vy," odpověděla jsem, když jsem ji poznala.

"Holka nešťastná, nebezpečnější činnost sis vybrat nemohla?" hubovala mě.

"Pro vás to snad není nebezpečné?" bránila jsem se.

"Já jsem rozhodně mnohem zkušenější než ty a vím, co dělám," odsekla. Vyškubla jsem jí svůj šátek z ruky a opět si s ním skryla obličej. Marion ho měla dost podobně, i jí hrozilo, že by ji někdo poznal podle obrázku. Vyšla jsem zpět na cestu a Marion mi byla hned v patách.

"Okamžitě se vrať domů, tohle není místo pro tebe," naléhala na mě.

"Chodím sem už týden a ještě mě nikdo neohrožoval. Lorena na mě něco chystá a já musím vědět co," odmítla jsem.

"Jak víš, že za tím stojí Lorena?" podivila se.

"Marion, já nejsem hloupá a umím si dát jedna a jedna dohromady. Což mi připomíná, že i vy máte nějaká tajemství, na která bych ráda znala odpovědi," odpověděla jsem jí.

"Dobrá, ale ne tady, někde v bezpečí," kývla.

"Až to skončí, pojedu domů. Myslím, že tam budeme dostatečně v klidu," oznámila jsem jí a zařadila se mezi ostatní míšenky, které mě ochotně vzaly k sobě a zapojily mě do hovoru. Marion se držela se staršími a pomáhala jim rozhodovat v tom, jaké rituály dnes budeme provádět. Já jako nováček jsem posedávala opodál a jen všechno pozorovala. Ženy, které neměly žádnou čarodějnou moc, nosily dřevo na ohně, které hořely pod kotlíky, ve kterých se míchaly různé masti a jiné podivné lektvary. Pak taky přinášely různé bylinky, prázdné sklenice, odnášely ty naplněné, a nosily občerstvení pro míšenky i pro mě. Měla jsem to potvrzené, myslely si, že jsem taky míšenka, a proto jsem nemusela dělat vlastně vůbec nic. Ten den jsme skončily mnohem dříve než posledně, ale já viděla všechno, co jsem potřebovala. Odvedla jsem Marion ke svému autu.

"Budeš řídit?" zeptala se opatrně.

"Nevím, s kým jste mluvila, ale nejsem tak hrozná řidička, jak o mě všichni tvrdí," zamračila jsem se. Marion tedy v tichosti nastoupila, ale nebylo to proto, že by mi věřila. Spíš mě jen nechtěla rozčílit. Nastartovala jsem motor, zapojila telefon na handsfree a vyrazila domů. Cestou jsem vytočila Trenovo číslo.

"Any?" ozvalo se ze sluchátka téměř okamžitě. On s tím telefonem snad i spal, ne?

"Ahoj Trene, už sedím v autě a jedu domů," informovala jsem ho.

"Dobře, děkuju za zavolání," odpověděl.

"Hm, dej mi prosím ještě Patrika," požádala jsem ho.

"Oni jsou tu oba?" ptala se mě šeptem Marion. S úsměvem jsem přikývla.

"Anori, slyším," ozval se do sluchátka Patrik.

"Patriku, kde má Tren dlahu?" zeptala jsem se jednoduše.

"Nevím…eh, totiž na noze," opravil se rychle. To jsem si mohla myslet, že když nejsem doma, tak ji nenosí.

"Tak mu vyřiď, že jestli ji nebude mít, až se vrátím, tak ať si mě nepřeje," pohrozila jsem.

"Prý tě slyšel," oznámil mi Patrik škodolibě. Jo, ten se musel výborně bavit.

"Ty se moc nesměj, tobě taky končí dny pohody a odpočinku," zasmála jsem se mu a zavěsila. Marion chvíli vstřebávala informace.

"Jak je možné, že ti ani jeden z nich nezabránil tam jít?" zeptala se pak nahlas.

"Patrik mě má jen hlídat, nemá mi co mluvit do toho, kam jdu. A Tren má zlomenou nohu, takže nemohl jinak, než mě tam pustit samotnou," pokrčila jsem rameny.

"Nestuduješ náhodou medicínu? Proč ho necháváš nosit dlahu, když mu to můžeš spravit?" ptala se dál.

"To bych samozřejmě mohla. Jenže pak by za každou cenu chtěl jít se mnou a to já nemůžu dovolit. K těm fanatičkám se ani nepřiblíží," vrtěla jsem odmítavě hlavou.

"Tak ho radši necháš se trápit? Ty jsi mi teda povedená snoubenka," smála se mi.

"On už je zvyklý," pokrčila jsem rameny. Konečně jsme dojely domů. Všichni tři chlapci seděli na pohovce a sledovali nějaké sportovní utkání, Tren měl poslušně dlahu na noze.

"Tak co je to překvapení, co pro mě máš?" zeptal se mě Patrik místo pozdravu.

"Vedu ti další šéfku," vyplázla jsem na něj jazyk a ustoupila Marion z cesty. Patrik se jen zamračil a Tren se mu tiše poškleboval. Asi si taky slyšel od Patrika své. Já se vmáčkla na pohovku mezi ně vedle Trena, Marion pak do volného křesla.

"Kluci, mohli byste nám nechat trochu soukromí?" požádala jsem je pak. Oba hned zmizeli z místnosti, Tren se mezitím pracně vyškrábal na nohy.

"Ty tu můžeš zůstat. Chci, abys věděl, na čem jsme," zarazila jsem ho, takže se poslušně svezl zase zpátky.

"Tak kde začneme?" zeptala se Marion.

"No já mám pár tipů, jak to tam funguje. Ale chtěla bych vědět, co tam přesně děláte vy? Proč jste mě ohledně smrti mých rodičů odkázala na pozemskou čarodějku? A proč jste ji učila magii, když jste nám tvrdila, že je to zakázané?" vychrlila jsem na ni hromadu otázek.

"Jedno podruhé, Anori," napomenula mě. Vždycky to tak dělala.

"Slušelo by se, abys nejprve odpověděla ty mě jako starší," nadhodila. Nezbylo mi než souhlasit, Marion by mi jinak nic neřekla.

"Chápu ten důvod, proč nechceš Anthonyho brát sebou, ale vážně si myslíš, že je pro tebe bezpečné se tam takhle producírovat?" zeptala se.

"Vím, že to není bezpečné, ale musím zjistit, co na mě Lorena plánuje, což nejlíp zjistím právě takhle," odpověděla jsem. Marion se na chvíli zamyslela, ale pak přikývla.

"Dobrá, cos myslela tím, že máš pár tipů na to, jak to tam funguje?" pokračovala v kladení otázek.

"Určitě jste si toho taky musela všimnout. Když nepočítám sebe, vás a Lorenu, není tam žádná jiná čarodějka. Vždycky jsem přemýšlela, jak je možné, že pozemské ženy dokáží ovládat magii, když k tomu nemají předpoklady. Proto jsem je pozorovala. Nejsou to pozemské ženy, kdo tam kouzlí. Jsou to míšenky, napůl lidé napůl čarodějky. Disponují slabou mocí, kterou předvádějí před ostatními. A pozemské ženy jim to samozřejmě baští. Jak by taky ne, když je nechávají věřit, že i ony to dokáží. Dělají si z nich poskoky, aby se samy nemusely namáhat. Považují se za něco víc. Což je dost ironie, protože v našem světě jsou míšenci těmi utlačovanými. Nic ve zlém, broučku," obrátila jsem se na Trena. Ten jen pokrčil rameny, neviděl v tom nic špatného.

"Jsi všímavá. Přesně tak to je. Nyní se dostanu k tvé první otázce. V tomhle uskupení jsem již desítky let. Pozoruji je a hlídám, aby nedělaly nic, čím by mohly prozradit naši existenci. Tvé odhady jsou naprosto přesné. Občas nechají některý rituál provést pozemskou ženu, samozřejmě nikdy není tak dobrý jako jejich rituály, protože jim pomohou jen trochu. Tím je nechávají věřit, že i ony mají magickou moc, ale zároveň jim dokazují, že jsou lepší, a proto o ně má být lépe pečováno. Domnívám se, že pozemské ženy bude chtít Lorena využít jako pěšáky. První linii, kterou může obětovat. Tebe a ty, co tě budou chránit, by tím dostatečně zaměstnala, a zároveň by dala čas míšenkám, aby vás ohrožovaly. Samozřejmě je to teorie, ale jeví se jako ta nejpravděpodobnější," pustila se do vyprávění tentokrát Marion.

"Takže si vlastě může vytvořit tři linie, kdy v té poslední budou ty nejsilnější," uvažovala jsem nahlas.

"Spíš čtyři linie. V té první by byly pozemské ženy bez jakékoliv moci. Ovšem budou věřit tomu, že tě dokáží mácháním rukama ve vzduchu zastavit. Padnou s nemilým prozřením. Pak jsou čarodějky, které měly lidskou matku. Nevím, proč to tak je, ale ty jsou většinou slabší. V další linii by pak stály ty, co mají matku čarodějku. Ty dokáží celkem obstojně kouzlit a je to většina těch starších, které na všechny dohlížejí. V poslední řadě by stála Lorena se svými stoupenkyněmi, opravdové čarodějky," vysvětlila mi to.

"Koukám, že to vůbec nemáte jednoduché. Tolik stupňů čarodějek," zabručel Tren. Tomu jsme se obě od srdce zasmály.

"Teď trochu z jiného soudku, Trene, lásko. Když je tu teď s námi Marion, budeš klidnější, až budu chodit k čarodějkám?" zeptala jsem se.

"Samozřejmě, Marion se tě pokusí alespoň zdržet od těch tvých telecích nápadů," přikývl. Označení mých dobrých úmyslů za telecí nápady jsem přešla jednou silnou herdou do jeho ramene.

"V tom případě si sundej dlahu," pobídla jsem ho. Zatvářil se zmateně, ale poslechl mě. Klekla jsem si před něj a celkem jednoduše zpravila jeho zlomeninu. Chvíli na mě nevěřícně koukal.

"Ty jsi mě nechala nosit tuhle ohavnost jen proto, abys mohla chodit samotná za těmi fanatičkami?" zeptal se a rukama rozčileně ukazoval na dlahu. Přikývla jsem se skousnutým rtem a pak se mu posadila do klína. Rukama velmi jemně naznačil, že by mě nejraději uškrtil, ale skončilo to pouhým polibkem na krk.

"Ale ke tvé původní připomínce, Anthony, máme to ještě o něco složitější. Tohle bylo jen rozdělení podle původu čarodějek. Ale samotné čarodějky se pak ještě dělí podle síly a schopností. Těch kategorií je poměrně dost," vysvětlila pak Marion Trenovi.

"Teď ještě o jednu víc," pronesl Tren, když vstřebal všechny informace. Obě jsme se na něj nechápavě otočily.

"Anori má svojí vlastní kategorii, jako čarodějka, která mě jednou dovede k šílenství," oznámil.

"Ty jeden," zamračila jsem se a trucovitě si založil paže na prsou, zatímco Marion se smála.

"Vy jste mi teda dvojka. Když mě omluvíš Anori, jsem po dnešku dost unavená a můj pronajatý byt je dost daleko. Všechny tvé ostatní dotazy ti zodpovím zítra," zvedla se pak Marion k odchodu.

"Počkejte, myslím, že tenhle dům je dost velký, aby se sem vešel ještě jeden host. Zůstaňte tady a ráno se mnou můžete do práce. V kanceláři budeme mít klid a soukromí," navrhla jsem jí a ona ochotně souhlasila.