Marion na Zemi

Sice jsem tomu moc nevěřila, ale tu neděle a já stihla naťukat pokračování. Vím, že je to blbě utržené, ale aspoň se víc budete těšit na pokračování. Za komentáře budu ráda :)

.

.

"Anori, no tak, pusť mě dovnitř, jsi tam už strašně dlouho," klepal Tren na dveře od koupelny.

"Jdi pryč, jsem v pohodě," křikla jsem nazpátek a vypláchla si pusu. Úplně dobře mi nebylo, ale to mu nehodlám vykládat. Konečně jsem uvolnila koupelnu a zamířila do kuchyně. Bylo mi zle od žaludku, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.

"Marion, co si dáte k snídani?" zeptala jsem se.

"Nedělej si starosti, nesnídám," zavrtěla Marion hlavou. Výborně, to nám vyruší moje ranní zdržování. Chtěla jsem Marion v práci co nejvíce vyzpovídat a odpoledne se zase jelo za čarodějkami.

"V tom případě můžeme jít," kývla jsem a začala si oblékat kabát.

"Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo? Do postele ten kabát nebudeš potřebovat," zarazil mě v hale Tren.

"Jdu samozřejmě do práce, jako vždycky," odpověděla jsem a snažila se vypadat, jako že je vše v pořádku. Vůbec nevím, jak to dokázal, ale natáhl se po mě tak rychle, že jsem stihla jen vyjeknout, když jsem mu padala do náruče.

"Máš horečku, zůstáváš doma," oznámil mi, když mi přidržel dlaň na čele.

"Není to nic hrozného," odporovala jsem.

"Bez odmlouvání, s Marion si můžeš promluvit i tady, Erik s Patrikem za tebe vyřídí papírování jako vždycky," vrtěl nekompromisně hlavou. Jako na potvoru oba souhlasili a já se tak na ně nemohla odvolávat.

"Odpoledne chci jet za čarodějkami, jsem opravdu v pořádku," chytala jsem se posledního stébla, které vzápětí utrhla Marion.

"Pojedu sama, omluvím tě. Vážně nevypadáš vůbec dobře," promluvila a taky mi sahala na čelo.

"Fajn, dobře," odhodila jsem vztekle kabát a posadila se na pohovku. Tren mi během chvilky přinesl čaj, práše na hlavu a pár piškotů, správně odhadl, že nic jiného bych v sobě neudržela. Pak přese mě ještě přehodil deku.

"Mám se jít projít?" nabídl mi pak. Zavrtěla jsem hlavou, takže si přisedl ke mně. Ochotně jsem se mi položila na hrudník.

"Nechceš ještě nějaký prášek?" ptal se. Horší jak kdyby byl můj otec. Tomu jsem se trochu trpce usmála. Svého skutečného otce jsem viděla jen jednou a ten pěstounský se o mě nikdy moc nestaral.

"Ne, jen mi podej ten hrnek," požádala jsem ho. Když jsem byla pohodlně opřená o jeho tělo, zabalená v dece a s hrnkem čaje v rukách, upřela jsem svůj pohled na Marion. Ta si jen odevzdaně povzdechla.

"Včera si odpověděla na moje otázky, takže teď je řada na mě. Ptej se," pobídla mě.

"Začnu zlehka. Byla paní Linertová vaše jediná žačka?" začala jsem.

"Ano, byla jediná," přikývla Marion. Tak aspoň že tak.

"Proč jste porušila pravidlo a i přes zákaz ji učila?" ptala jsem se dál.

"Nic jsem neporušila. Je zakázáno učit pozemské ženy magii. Ovšem ona byla míšenka, její matka byla docela silná čarodějka, takže zvládala spoustu věcí z magie. Jen jsem ji vedla," vysvětlovala.

"Po tom, co jsem viděla, jsem myslela, že pozemské ženy nikdy nemohou čarovat?" zamyslela jsem se. Trochu mě to překvapilo.

"Samy o sobě samozřejmě ne. Nemají v duších tu správnou podstatu. Ale můžeš jim předat část své moci a dovolit jim tak využívat kouzla. Pokud žena s takovou mocí otěhotní a následně porodí, její dítě bude disponovat neoddělitelnou silou, ať už je to chlapec nebo dívka. Jelikož ale lidské duše nejsou na sílu magie stavěné, jejich učení je náročné a jejich síla velmi nevyzpytatelná a často nebezpečná. Proto je zakázané ženy učit nebo jim dokonce jen ukazovat, že magie existuje," vyprávěla Marion. Páni, tohle jsem nevěděla. Nechala jsem si chvíli na to, abych to všechno vstřebala.

"Proč jste si ji vybrala? A proč jste se rozhodla ji učit?" zeptala jsem se pak.

"Nejspíš ti to bude znít jako klišé, ale bylo to na tvou ochranu. To, co Lorena provádí, vím už dlouho. A mám několik podezření, v čem všem má a měla prsty. Po smrti tvých rodičů tě poslali na Zem, kde tvoje ochrana stála život ještě další pěstouny. Chtěli jsme zachovat přání tvých rodičů a nechat tě vyrůst v nevědomosti o magii i tvém poslání, ale zároveň hrozilo nebezpečí, že by tě mohla právě i takováto pozemská čarodějka sprovodit ze světa. A ta žena byla taková malá pojistka, že tu byl alespoň někdo, kdo tě mohl chránit, než nastoupil do služby tady Anthony," povídala. Páni, to bylo nových informací. Ale od Trena jsem byla na takové zatajování podstatných věcí týkající se mého života celkem zvyklá. Zase tolik mě to nerozhodilo.

"Dobrá, ta nejdůležitější otázka: Proč jste mě na ni odkázala, když jsem se vás ptala na Lorenu a své rodiče?" zeptala jsem se. Tren mě svou rukou chlácholivě hladil po paži, možná proto jsem byla tak klidná.

"Stejně jako teď ty, i ona byla členkou toho spolku. Věděla o Loreně, a kdyby ses jí zeptala, upozornila by tě na to, že se tě pravděpodobně chystá najít a zabít. Myslela jsem, že by ti donášela informace odtamtud. Ani ve snu by mě nenapadlo posílat tě do té sekty na vlastní pěst. Není mi moc jasné, jak jsi na to přišla bez ní," přiznala Marion. Ve stručnosti jsem jí vypověděla o našem vrahovi a všech indiciích, které mě dovedly až sem.

"Och, už naprosto chápu, proč je z tebe Anthony ve stresu. Vždyť ty z těch malérů a nebezpečí nevyjdeš, jak je rok dlouhý," zavrtěla nevěřícně hlavou a Tren si jen povzdechl.

"Mám ještě jednu otázku. Víte něco bližšího o její smrti? Prý je z toho Lorena podezřelá," nadhodila jsem.

"Ano, prý to tak je. Údajně zjistila, že je s tebou spolčená a obávala se, že by ti donesla informace o její sektě. Proto se jí zbavila. Byla sice dobrá v kouzlech, ale pravé čarodějce se samozřejmě nevyrovnala. Za trest jí Lorena nechala udělat hrob stejný, jako všem jejím stoupenkyním. S jejich symboly utrpení a zvrácenou touhou po životě po smrti, aby odradila všechny rebelky. Ale kde si vzala zase tuhle informaci?" zatvářila se nechápavě.

"Mluvila jsem s její vnučkou, Heidi. To ona mě navedla do té sekty. Údajně do ní taky patří, ale nikdy jsem ji na srazu neviděla," odpověděla jsem.

"Hm, vnučka. To bylo chytré. Ano, je jí teprve 15. Berou mezi sebe pouze dospělé ženy a dívky, ona bude patrně jen vedena v evidenci a připravována někde stranou na plnohodnotnou účast," polemizovala Marion. Chvíli jsem zůstala zticha, jak jsem vstřebávala informace. Mělo by mě asi znepokojovat, že paní Linhartová je další člověk, který kvůli mně zemřel, ale můj mozek už se tenhle fakt naučil blokovat. Zemřely jich kvůli mně stovky. Kdybych na to měla myslet, zbláznila bych se. Potom jsem Marion podrobně vyslýchala ohledně všeho, co se tam dělo od začátku jejího působení. Bylo to opravdu dlouhé vyprávění, ale Marion vždy mluvila tak poutavě, že se člověk úplně vžil do situace, ať už vyprávěla cokoliv. Ani jsem nepostřehla, kdy se z pohovky zvedl Tren a odešel do kuchyně vařit oběd. To jsem už nechala Marion trochu vydechnout. Brala jsem tohle její vyprávění jako náhradu za to, že tam dnes nemohu být s nimi. Sakra, zrovna teď, když se tam děje tolik zajímavých věcí! Ovšem nemoc a hlavně to povídání mě vyčerpalo natolik, že jen pár minut po té, co se za Marion a Trenem zavřely dveře, jsem tvrdě usnula. Nevzbudilo mě, ani když se Tren vrátil zpátky. To až večer jsem se donutila vstát a čas jsem si vyplnila luštěním křížovky. Nebo lépe řečeno já zapisovala písmena a luštil spíš Tren.

"Kdo Marion vyzvedne?" zeptala jsem se, když už bylo docela pozdě a Tren se pořád neměl k tomu, aby nasedl do auta.

"Patrik. Vyrazil hned po práci, takže jestli dneska čarodějky nepřetahovaly, měli by tu být každou chvíli," vysvětlil mi Tren. Celý večer se mi zdál nějak podivně zamlklý.

"Zlato, děje se něco?" vyzvídala jsem, i když jsem samozřejmě neočekávala přímou odpověď.

"Odpoledne nám přišel dopis od Danteho. Tedy hlavně mě. Situace u nás se mu vůbec nelíbí. Shinigami se začínají stahovat kolem některých přechodů, Dante si myslí, že je už napadla alternativa, že jsme na Zemi, a teď se snaží zjistit, jestli ano a kde přesně. Bylo jasné, že když nás dlouhou dobu nebudou moci najít u nás, začnou se rozhlížet po jiných dimenzích. Údajně ještě nedošli k přechodům vedoucím do Kanady, ale až se jim to povede, bude to špatné. Upozornil mě na možnost, že budeme okamžitě odvolaní zpátky," oznámil mi.

"Ale to nejde, mám tu nějakou práci. Nemůžu odsud jen tak zmizet," namítla jsem.

"Anori, Dante se tě nebude ptát na to, jestli se ti chce nebo nechce. Prostě budeme muset odejít. Mám tě na starost ne jenom jako svoji snoubenku, ale také jako svoji chráněnku. A podléhám hlavně Danteho rozkazům, na to nezapomínej," zavrtěl hlavou a naznačil mi, že pokud takový rozkaz dostane, odtáhne mě odsud i proti mé vůli.

"Je mi jedno, čí rozkazy máš nebo nemáš poslouchat. Neodejdu odsud, dokud tenhle případ nevyřeším. A ty mě nedonutíš,…" můj bojovný monolog byl přerušen silnou žaludeční křečí, tak tak jsem se stihla předklonit ke kbelíku, co jsem měla postavený poblíž. Zatím co jsem zvracela, držel mi Tren vlasy z obličeje. Když jsem skončila, podal mi papírový kapesník, abych si mohla otřít ústa.

"Už takhle mám dost problémů s tím, že tě nejsem schopný donutit dělat některé věci. Copak je tak těžké občas zkousnout svoji hrdost a poslechnout mě nebo kohokoliv jiného, zvlášť když ten jiný je Dante?" zeptal se mě, když už jsem měla i vyčištěné zuby a vzala si prášky na žaludek.

"Nemusím poslouchat nikoho. Ani tebe. Měl bys vědět, že se docela dost krotím a snažím se ti vyjít po vůli. Nelíbí se mi daleko víc věcí, než dávám najevo," obula jsem se do něj.

"Bože chraň, abys někdy spustila naplno, když se ve skutečnosti krotíš. Copak ty už jsi zapomněla, jak ti bylo ty první týdny s Kevinem, který slepě dodržoval všechna nařízení Bratrstva? Co můžu, za to se přimluvím, ale ani Danteho už nebaví moje věčné prosby, abys mohla mít věci jinak než ostatní," povzdechl si.

"O tvoje prosby tě nikdo nežádá, Anthony," zaprskala jsem. Trochu překvapeně vyvalil oči, když jsem ho oslovila druhým jménem. To jsem opravdu nikdy nedělala, i když jsem byla opravdu naštvaná, použila jsem je obě.

"Fajn," řekl zdánlivě klidně, ale čím tišeji mluvil, tím spíš byl naštvaný. Zvedl se a odešel, pravděpodobně do ložnice. Asi jsem ho rozčílila, ale to já byla v tuhle chvíli taky. Netrvalo dlouho a přesně jak Tren řekl, vrátila se Marion s Patrikem. Dali si večeři, kterou Tren připravil, já měla jen suchý rohlík a čaj, a Marion mi převyprávěla vše, co se na dnešním srazu dělo. Přípravy vrcholily a údajně zbývaly jen dny do doby, kdy měla přijít Lorena. Doufala jsem, že mi bude dobře co nejdříve, abych tam mohla taky být. Vždyť kvůli setkání s ní jsem to celou dobu dělala. Povídali jsme si jen chvíli. Byla jsem už zase unavená a ještě jsem se chtěla jít vysprchovat. Odešla jsem nahoru do ložnice. Tren už vysprchovaný byl, ležel jen v trenkách na posteli, na nohou měl položený laptop a něco psal. Prsty mu létaly po klávesnici rychlostí blesku, bylo celkem zábavné ho pozorovat. Ovšem na můj příchod nijak nezareagoval, to nebylo úplně dobré.

"Co děláš?" ptala jsem se.

"Pracuju," zabručel a dál se věnoval jen své práci. Nemělo cenu nutit ho k rozhovoru. Odešla jsem se tedy taky vysprchovat a potom jsem zapadla do postele. Tren chvíli na to vypnul laptop a zhasl i svou lampičku.

"Ty se na mě zlobíš?" nevydržela jsem to a zeptala se.

"Ano, zlobím," odpověděl. Mlčela jsem, protože jsem zrovna honem neměla co říct.

"Nepřeji si, abys mě oslovovala druhým jménem. Od tebe to zní cize. Nelíbí se mi to," promluvil on. Tentokrát jsem na něj překvapeně zírala já.

"Dobře," kývla jsem nakonec. To jediné mě napadlo říct.

"A to je ten jediný důvod, proč ses na mě zlobil?" vyzvídala jsem pak a přisunula se blíž k němu, takže jsem ho teď mohla obejmout kolem hrudníku. Přikývl na souhlas.

"V tom případě je problém vyřešen. Řekneš mi něco?" nadnesla jsem.

"Když budu vědět," pobídl mě.

"No, ne že bych tě chtěla znovu naštvat, ale neznám nikoho kromě tebe, kdo si nechává ostatními říkat druhým jménem. Proč to děláš ty a ne třeba Patrik?" zeptala jsem se.

"Byla to taková éra, kterou si vymyslelo Bratrstvo. Chtěli zavést nové pořádky ve jménech, ale příliš se to neujalo, takže není moc lidí, kdo by v tom byl vychovávaný jako já," začal vyprávět.

"Od malička mě všichni kromě rodiny oslovovali druhým jménem, prostě jsem tomu od ostatních navykl. Proč si tak nenechává říkat Patrik, když je téměř stejně starý jako já je jednoduché - on druhé jméno nemá. A že neznáš nikoho se stejným problémem, jako mám já, není pravda. Co třeba Abby Fren? Nebo Linda Erika? Své první jméno by ti nabídly k používání až ve chvíli, kdy by ses stala členem jejich rodiny nebo opravdu nejlepší přítelkyní, jako to mám já a Teruo," vysvětlil.

"Páni, to je dost složité," zamyslela jsem se.

"Taky proto se to neujalo. A je nás opravdu jen hrstka, které bys měla oslovovat druhým jménem, a většina z nich na to už nehledí. Mě opravdu většina lidí zná jako Anthonyho. Taky sis určitě všimla, že když použiješ moje první jméno, někteří by vůbec nevěděli, o koho se jedná, i kdybych s nimi jen minutu předtím mluvil," zasmál se. To jsem mu musela odsouhlasit.

"A mě si svoje první jméno nabídl proč? Neznal jsi mě," chtěla jsem vědět.

"Tady u vás by bylo trochu divné, kdybych po tobě chtěl, abys mě oslovovala druhým jménem, ne?" zeptal se.

"Jo, to máš asi pravdu," přikývla jsem.

"Zbytečně se tím nenamáhej, opravdu to není důležité," políbil mě do vlasů.

"Má ještě někdo od vás v rodině druhé jméno?" zeptala jsem se.

"Juana Francesca, Raziel Anthony a Airine Rita. Nik se taky jmenoval druhým jménem Anthony, ale když si měnil jméno z Nikolase, nechal ho vymazat," odpověděl.

"Páni, tak tohle jsem netušila už vůbec. Ještě že jste mě těmi jmény nezatížili hned na začátku, nepamatovala bych si ani jedno," zasmála jsem se. Vlastně mě těšilo, že mě všichni hned od začátku nechali oslovovat je prvními jmény, znamenalo to, že mě vzali do rodiny hned od prvního setkání. Ještě chvíli jsem ho nutila, aby vzpomínal na druhá jména různých lidí, až mě to unavilo a já znovu usnula. Dělala jsem všechno proto, abych do pondělí byla úplně fit a mohla jít na další sraz čarodějek. Už jsem prostě nemohla jen nečině ležet doma. Všechno papírování jsem si nechala donést domů a Tren mi s ním dost pomohl, takže to mě trápit nemuselo. Tren se o mě obětavě staral, takže mi uzdravování šlo o to rychleji. V pondělí jsem sice nebyla úplně fit, ale dostala jsem jeho souhlas. Pořádně jsem se nabalila, vybavila se termoskou horkého čaje a s Marion vyrazila na sraz. Marion neměla ani námitku proti tomu, abych řídila a dokonce ani neseděla tak křečovitě napnutá, jak vždycky seděl Tren nebo i Patrik, když mi dělali spolujezdce.

"Myslím, že dnešek bude pro nás dost rozhodující. Jsem si téměř stoprocentně jistá, že se dnes dozvíme, kdy k nám Lorena zavítá," prolomila Marion naše mlčení, když jsme se brodily sněhem na jejich louku.

"V to doufám, to nečinné čekání už mě dost unavuje. Chci nějakou akci," poskočila jsem si na místě. To Marion rozesmálo.

"Jsi nedočkavá. Ještě se budeš muset učit trpělivosti, mladá dámo," pokárala mě jemně. Samozřejmě že jsem byla ráda, že jsem zatím nemusela o vlásek unikat smrtelným kouzlům, ale tohle nic nedělání a hraní si na míchání mastiček mě prostě nebavilo. V jednu chvíli jsme se s Marion rozdělily, abychom přišly každá z jiné strany. Nechtěly jsme se k sobě hlásit, když jsem měla být nováčkem a ona již ostřílenou členkou. Zařadila jsem se mezi mladé míšenky, které mě se smíchem vítaly a ptaly se, jestli už jsem zdravá. Na všechno jsem s úsměvem a přátelsky odpovídala a na jejich nabídky ohledně léčivých nápojů mávala vlastní termoskou. To tak, budu pít nějaké vylouhované nevím co a naivně věřit tomu, že mě to vyléčí. Přesně jak řekla Marion, dnešek vypadal, že bude zásadní. Všechny lítaly jako pominuté a dokonce i my se musely zapojit. Lorenin příchod se blížil, to bylo jasné.

"Sestro, mohla bys poskládat tyhle prázdné sklenice do polic? Ať to tu trochu vypadá," požádala mě jedna z míšenek.

"Jistě," přikývla jsem a pustila se do práce. Rozhodně jsem raději uvítala manuální činnost, než jen pozorovat lidské ženy pobíhat zmateně sem a tam. Vylekalo mě, když se najednou ve stanu rozhostilo šero, jak někdo zatáhl vstupní plachtu. Byla to Marion.

"Anori, mám důležité zprávy. Lorena možná přijde už dnes. Pokud je to pravda, musíš se držet co nejdále od ní. Jestli tě pozná, je s námi zle, rozumíš?" šeptala mi. Srdce mi právě propadlo až pod sukni. To zjištění, že bych se najednou konečně měla setkat se ženou, která nenáviděla mě i moje rodiče a snažila se mě zabít, bylo na mě příliš. I když jsem v to doufala kolik týdnů, najednou jsem byla nesvá, že u sebe nemám Trena, ten by mě ochránil, kdyby se cokoliv stalo. Marion si pravděpodobně všimla toho, jak jsem zaváhala.

"Všechno bude dobré, jen se nesmíš dostat příliš dopředu. Míšenky se tě budou snažit dostat mezi sebe do prvních řad, ale trvej na tom, že jako nováček musíš sedět vzadu s lidskými ženami. Hlídej si šátek, ať ti nesklouzne z obličeje," instruovala mě.

"A co vy? Vždyť i vás může poznat," snažila jsem se svůj strach přesměrovat na jinou osobu než na sebe.

"O mě si starosti nedělej. Samozřejmě budu taky stát vpovzdálí. Hlavní je, že kdyby mě přece jen náhodou poznala, nesmíš mi jít na pomoc, jasné? Pokud tě ona sama nepozná, nesmíš se jí vystavit. Byla bys příliš snadný terč," naléhala na mě.

"To přece nemůžete myslet vážně? Kdyby poznala mě, určitě byste se taky přidala, nemám pravdu?" osočila jsem ji.

"To jistě. Jenže já jsem stará a rozhodně ne tak důležitá jako ty," vrtěla hlavou.

"Nemůžete mě nutit, abych se dívala na to, jak proti vám bojuje a nic neudělala," zlobila jsem se.

"Přesně to po tobě budu chtít. Mysli taky trochu na Anthonyho. Celé roky se tě snaží chránit. Nastavuje vlastní krk a dělá první poslední pro tvé bezpečí. Copak chceš všechnu jeho snahu zahodit jen kvůli jedné čarodějce? Nebudu první ani poslední, která by za tebe zaplatila svým životem, ale víš ty co? Udělám to ráda, když budu muset. Udělal by to každý z nás, včetně Anthonyho. Ty nám naši ochotu a odhodlání oplať tím, že se nebudeš zbytečně vystavovat nebezpečí a riziku, když se mu dá snadno předejít," promlouvala ke mně. Hleděla jsem na ni uslzenýma očima. Její slova byla tvrdá, ale pravdivá. Nedokázala jsem nic jiného, než přikývnout, čímž jsem nejen naznačila, že chápu všechno, co mi chtěla říct. Ale že zároveň budu sedět tiše a se sklopenou hlavou, i kdyby Marion zrovna bojovala o svůj holý život. Marion mě pevně objala a potom políbila na čelo.

"Pochop, že jsi pro nás pro všechny moc důležitá a uděláme cokoliv pro tvé bezpečí. Nic nám naši práci nemaří tolik, jako ty sama, tvoje tvrdohlavost a tvoje snaha za každou cenu pomoct. Jsme všichni zkušenější a vycvičení k tomu bojovat a bránit druhé. Nech nás dělat naši práci. Věř, že tvoje schopnosti budeme potřebovat jinde a jindy. Šetři si je," řekla mi ještě, než odešla ze stanu. Vrátila jsem se ke své původní práci, ale ruce se mi tak třásly, že jsem toho nakonec musela nechat. Magií jsem všechny sklenice uložila na jejich místo a pak jsem jen nečinně seděla na zemi a hleděla před sebe.

"Anori! Ještě jedna věc," nakoukla do stanu opět Marion.

"Lorena pozná pravou čarodějku od všech těch míšenek okolo. Pamatuješ se na ta kouzla, kterými jsem tě učila skrýt svou pravou podstatu a všechnu magii, kterou tvé tělo vydává?" zeptala se mě. Přikývla jsem.

"Tentokrát ji nemusíš maskovat úplně, stačí, když ji hodně pokřivíš, abys vypadala jako míšenka. Nemusím ti snad vysvětlovat, jak vypadá taková míšená duše, ne?" mrkla na mě a odešla. Samozřejmě, že nemusela. Trenovu duši bych poznala naprosto dokonale i mezi milionem dalších míšenců. Chvíli jsem se soustředila, než jsem svou vlastní podstatu změnila natolik, že bych se ani sama nepoznala. Snad to bude stačit.

"Sestro! Pojď, už je to tady!" vběhla do stanu jedna z míšenek. Urychleně jsem ji následovala na velký plac. Samozřejmě mě vedla do předních řad. Zastavila jsem.

"Víš sestro, nemyslím si, že bych měla sedět tak blízko ní. Jsem tu jen krátce, neumím všechny rituály, jsem ještě novicka, nejsem hodna být v prvních řadách," sklopila jsem na oko bázlivě hlavu.

"Och, to chápu. I já sama jsem z toho celá roztřesená. Klidně zůstaň tady vzadu," položila mi ruku na rameno a pak se hnala za ostatními dopředu. Klekla jsem mezi ostatní ženy bez magie a pohledem vyhledala Marion. Stála taky, jak nejdál to šlo, a její podstata vůbec neukazovala na pravou čarodějku. I ona mě hledala. Když se naše pohledy střetly, překvapeně zamrkala, když ucítila mou podstatu a pak obdivně zvedla palec. To už bylo něco, dostat takovou pochvalu od své učitelky. Mile jsem se na ni usmála. A pak jsem ucítila blížící se příval magie. To musela být ona, Lorena. Vystřelovala svou magickou podstatu dopředu, stejně jako já ji choulila do sebe. Chtěla na sebe všechny upozornit a zastrašit ty, které uměly cítit podstatu bytosti. Nebylo pochyb, že se blíží opravdová a velmi silná čarodějka. Sklopila jsem hlavu a v duchu napočítala do deseti. To mě ovšem neuklidnilo. Musela jsem si vybavit Trenovu tvář, abych své myšlenky převedla trochu jiným směrem. Zavřela jsem oči, aby mi to uklidňování šlo o něco lépe. Zkontrolovala jsem svou upravenou auru a pak teprve s výdechem otevřela oči a lehce vykoukla z pod šátku.