Stát se členkou sekty, to je oč tu běží

Je neděle a já se můžu chlubit s pokračováním. Tak přeji příjemné počtení a věřte, že na pokračování už se pracuje.

.

.

Ztichlým pokojem se rozřinčel budík. Chtěla jsem ho plácnutím zastavit, ale místo do budíku jsem uhodila někoho vedle sebe.

"Au, zlato," zabručel Tren.

"Promiň, kde je ten budík?" ptala jsem se rozespale.

"Na tvé straně postele," odpověděl, natáhl se přese mě a pokojem se konečně rozhostilo ticho. Vydechla jsem.

"Odmítám vstát, nemůžeš jít do práce jen ty?" brblala jsem.

"Vzhledem k tomu, že jsem momentálně bez práce, vypadalo by to podezřele," zavrtěl Tren hlavou.

"Dobře, já lezu," vyhrabala jsem se konečně z peřin.

"Co budeš dneska dělat?" ptal se Tren a taky vstal.

"Je čtvrtek, pokusím se dostat k těm čarodějkám. Jinak budu muset čekat až do pondělí," odpověděla jsem a soukala se do teplých punčoch. Znala jsem jejich zvyky velmi dobře, věděla jsem, že jejich ženství je pro ně nejdůležitější věcí, proto jsem se chystala si i v těchto mrazech vzít dlouhou sukni.

"I když jsem stále proti tvému plánu na to, jak se nechat zabít, doufám, že je najdeš už dneska. Jinak to s tebou bude k nevydržení," zasmál se Tren a objal mě kolem pasu.

"Nejsem zase tak nesnesitelná," bránila jsem se a snažila se ho odstrčit, abych se mohla doobléknout.

"Je zajímavé, že kvůli mně sukně nenosíš, ale kvůli čarodějkám si ochotná sundat kalhoty," brblal pak.

"Víš co? Pojď mě radši zase obejmout, tak jsi příjemnější," pobídla jsem ho.

"Ne, já ti radši řeknu moje pravidla, za kterých jsem ochotný tě pustit," narovnal se, ale z postele nevstal, protože noha mu nedovolovala dlouhé postávání.

"Poslouchám," pobídla jsem ho.

"Dáš na sebe pozor. Nic se ti nestane, jinak tě už nepustím, a hned, jak vyrazíš domů, mi zavoláš! Chci vědět, jestli si v pořádku dřív, než až dorazíš domů," vyjmenovával.

"Slibuju, pane," zasalutovala jsem. Usmál se.

"Teď už tě můžu klidně obejmout," zabroukal pak a přitáhl si mě k sobě do klína.

"Co se ti na tom plánu zdá tak strašně nebezpečného, že máš tu utkvělou představu, že se tam chci nechat zabít?" škádlila jsem ho pak.

"No, kdybych měl vybrat jen to nejdůležitější, tak asi to, že Lorena k smrti nenávidí tvé rodiče a potažmo i tebe. Bude se tě chtít zbavit. Dobrovolně a beze mě jdeš do sekty čarodějek, které věří v dost podivné věci a provádějí zvrhlé rituály, a když se jim nebudeš líbit, zabijí tě. A v neposlední řadě tam jdeš na základě indicií, které ti zanechal sériový vrah," vyjmenovával. Zarazila jsem ho polibkem.

"Zlato, slibuju ti, že se vrátím zpátky živá a zdravá. Máš moje slovo, slovo čarodějky," objala jsem ho kolem krku a zahleděla se mu do očí. Po chvíli uhnul pohledem.

"Dobře, já tu na tebe budu čekat," souhlasil nakonec rozpačitě.

"Nic jiného po tobě nežádám," ujistila jsem ho. Jelikož byl nejvyšší čas vyrazit, popadla jsem do ruky něco k snídani a vyjela do práce. Tam jsem vyplnila a vyřídila jen ty nejnutnější papíry, potom jsem z auta sundala policejní houkačku, abych na sebe hned takhle zbytečně neupozornila a vyrazila jsem. Ten čarovný les, o kterém mluvila Heidi, byl od nás asi tak dvě hodiny cesty, když nedodržím rychlostí limity tak i méně. Bylo to celkem chytře zvolené místo, protože všechna města od něj byla dost daleko. Sešlápla jsem pedál až na podlahu, přesto mi zabralo nejméně hodinu a půl, než jsem se dostala, kam jsem potřebovala. Zastavila jsem ještě pěkný kus před lesem, nechtěla jsem vzbuzovat pozornost. Přes hlavu jsem si přehodila šátek, jednak aby mě chránil před mrazem, a taky mi dost zkresloval kontury obličeje pro případ, že by mě někdo přece jen viděl na obrázku. Vystoupila jsem z auta a vyrazila k lesu. Brodila jsem se hlubokým sněhem a neustále kontrolovala, jestli mám mobil bezpečně schovaný v podprsence. Nechtěla jsem, aby ho u mne našly, mohlo by to vyvolávat zbytečné otázky. Trvalo mi ještě další půl hodiny, než jsem vůbec vstoupila do lesa. Sice jsem pocítila slabý závan magie, ale mě nemohl nijak ublížit. Očividně žádná ze zdejších ochranných kouzel nedělala pravá čarodějka. Četla jsem několik článků o tom, co se v tomto lese skrývá za hrůzy, že to běžného člověka odradí od toho, aby jím prošel. Ale vzhledem k tomu, že jsem byla na magii zvyklá, došla jsem na jakousi louku asi za 15 minut. Netušila jsem, jestli je to ona, ta zelená louka, protože všude ležela silná vrstva sněhu, ale předpokládala jsem, že jsem tu správně. Zaměřila jsem se na sílu magie, bylo mi jasné, že čím blíž budu, tím spíš se mě budou snažit odpudit. Větší koncentrace přicházela z jednoho směru, tam jsem se tedy vydala.

"Slečno, stůjte chvíli a dobře mě poslouchejte," ozvalo se za mnou. Usmála jsem se, tak si mě přece jen našly. Zastavila jsem se na místě, nasadila vážný výraz a otočila se. Naproti mě stály dvě ženy, obě zachumlané do šátků jako já.

"Nejdříve se vás zeptám, jste tu za nějakým účelem?" zeptala se jedna z nich.

"Ano, chtěla bych se stát členkou jedné zdejší skupiny," odpověděla jsem. Obě ženy po sobě střelily pohledy.

"A je vám známo, co se s vámi stane, jestliže se rozhodneme, že pro vás mezi námi není místo?" zeptala se ta druhá.

"Jsem si vědoma všech rizik," přikývla jsem.

"Tak pojďte s námi," vzaly mě mezi sebe a vedly mě tím směrem, kterým jsem původně šla i já sama. Cestou mi řekly některé věci, které jsem už dávno znala z Joshovi knihy.

"Počkejte tady, zajdeme pro starší," řekly mi pak. Doufala jsem, že tou starší není Lorena, protože jinak by mě objevila velmi brzy a já nejdřív potřebovala znát její plány, teprve pak jsem se jí mohla postavit. K mému štěstí to byla nějaká pozemská čarodějka. Prohlédla si mě a pak začala klást různé otázky, jako jméno, věk a proč chci mezi ně vstoupit. Jméno jsem použila falešné, věkem jsem se trochu omladila, protože na 35 jsem opravdu nevypadala.

"Chci se stát jednou z vás. Trochu magie umím, a když jsem slyšela, že existuje skupina, kde se za to žena nemusí stydět a skrývat své schopnosti, rozhodla jsem se ji vyhledat," řekla jsem to, co jsem považovala za správné. Ozval se vzrušený šum, zaujala jsem je, o to mi šlo. Potřebuji si získat jejich důvěru. Sice jsem nevěděla jak přesně, ale doufala jsem, že se mi taková příležitost velmi brzy naskytne.

"To zní zajímavě, copak vy už něco z magie ovládáte?" zeptala se mě starší podezřívavě. Jo věděla jsem, že tohle se jim moc zdát nebude, ale měla jsem tolik moci, že některé by ji ze mě mohly cítit. Musela jsem se k ní přiznat hned na začátku.

"Ano, už jsem se s tím narodila. Rodiče mě zavrhli ještě jako dítě, nesnášeli mě za to. Odešla jsem do Kanady, žije tu málo lidí a mě nehrozilo, že by mě za mé schopnosti někdo pronásledoval," přišla jsem se srdceryvnou historkou a v duchu se omlouvala svým rodičům za tu hroznou lež. I když na druhou stranu, oni mi tu nechali jednu šílenou mocnou čarodějku toužící po mém životě, takže jedna malá lež by neměla být na škodu.

"Och, dítě. Všechny jsme si prošly podobným osudem," řekla jedna z nich.

"Vážně? To mě mrzí, jak jste se s tím dokázaly vypořádat? Je to tak těžké," zkřivila jsem tvář v předstírané bolesti.

"Tahle skupina nám všem pomohla se vyrovnat s tímhle těžkým životním údělem. Pokud se staneš jednou z nás, pomůžeme i tobě," odpověděla starší s milým úsměvem. Výborně, ta historka očividně zabrala.

"Co mám udělat, abyste mě mezi sebe vzaly?" zeptala jsem se s očekáváním. Tentokrát jsem ani nic hrát nemusela.

"Odpřisáhnete některé naše požadavky, to by pro začátek stačilo," zamyslela se starší.

"Takže musíš slíbit, že žádnému smrtelníkovi neprozradíš nic o našem spolku," začala.

"Přísahám," kývla jsem. Tren nebyl smrtelník ani v nejmenším, takže jsem mu to mohla říct, aniž bych tuhle přísahu porušila.

"Neulehneš se smrtelníkem, pokud ti to nebude velet povinnost našeho spolku," pokračovala ta žena.

"Přísahám," slíbila jsem opět. V duchu jsem se jim vysmívala, Tren není smrtelník, takže opět neporuším přísahu, i když mám v plánu se s ním milovat ještě dnes večer.

"A naposledy, pokud ti bude uložen úkol, splníš ho. Nebudeš se vymlouvat ani na práci, ani na nic jiného," zakončila to.

"Přísahám," řekla jsem opět. Od čeho mám doma tři chlapy, které si můžu pro cokoliv poslat?

"Výborně, to by pro začátek stačilo," usmála se starší. Trochu jsem si oddechla, že po mě nechtěla nic náročnějšího.

"Já chci vidět, kolik magie umí! Chci vědět, jestli bych jí porazila," vyskočila najednou z davu docela mladá dívka, určitě mladší, než kolik jsem přiznala, že mi je.

"Myslím, že je trochu brzy," usadila ji starší.

"Vždyť přece říkala, že umí kouzlit. Chci si ji proklepnout," nedala se ta mladá.

"Nejde mi o ni, jde mi o tebe. Nedokážeš se ještě tolik koncentrovat, mohlo by to špatně dopadnout," odmítla to opět starší. Ta mladá nafoukla tváře a bylo vidět, že je naštvaná. Pak se postavila čelem ke mně a napřáhla ruce dopředu. Trochu opatrně jsem si ji prohlížela. Co chce dělat? Z ničeho nic švihla rukama do vzduchu, něco zakřičela a kouzlo, které jí vyletělo z dlaní, se řítilo na všechny ostatní zkoprnělé čarodějky. Očividně nadešel můj čas. Vztáhla jsem ruce a zamumlala formuli, která to druhé kouzlo zmrazila ve vzduchu.

"Všechny odstupte, ať se nikdo nezraní," promluvila jsem nahlas s rukama stále zvednutýma nad hlavu, i když to už bylo zbytečné. Byla jsem trošku teatrální, ale fungovalo to a mě to bavilo. Všechny se rozprchly do bezpečné vzdálenosti a já nechala kouzlo dopadnout do sněhu. Zanechalo po sobě velkou rýhu až do hlíny.

"Právě jsi nám zachránila život," pronesla starší zaraženě.

"Jsem teď jednou z vás, ne? Když můžu, pomůžu," poklonila jsem se. To kouzlo by se dalo odstranit ještě asi dvaceti dalšími způsoby, které by vypadaly mnohem elegantněji, ale já se nechtěla předvádět. Chtěla jsem, aby si myslely, že umím jen nějaká lepší zaříkadla, ale nechtěla na sebe zase zbytečně upozorňovat.

"To máš pravdu, sestro. Myslím, že dalších přijímacích rituálů už nebude třeba, prokázala jsi, že mezi námi máš své místo," poklonila se mi nazpět.

"Sestro," ozvalo se sborově ze všech stran. Kdybych nevěděla, že jsou to fanatičky toho nejvyššího stupně, možná by mi to přišlo i milé.

"A s tebou si to mladá dámo ještě vyřídím," otočily se pak k mladé vinici mého úspěchu.

"Hlavní je, že se nakonec nikomu nic nestalo," zastala jsem se jí, čímž jsem si vysloužila ještě o něco větší obdiv a důvěru. Výborně! Mohla jsem si zatleskat, zvládla jsem se dostat do jejich přízně za jeden jediný den. Až do pozdního odpoledne mě pak prováděly po všech místech, která pro mě jednou budou důležitá. Poslouchala jsem jenom napůl, nepotřebovala jsem to vědět zase tak podrobně. Největším úspěchem celého dne bylo, když mi starší oznámila, že pro mou odvahu a schopnosti nebudu patřit mezi ostatní novicky a nebudu muset nabízet své tělo během těch sexuálních rituálů. Prý by mě byla škoda. No tak to se ulevilo nejen mě, ale uleví se i Trenovi, až mu to dneska oznámím. Bylo něco kolem páté, když mě pustily domů. Měla jsem za úkol nasbírat do příště několik bylin na léčivé masti, ale jelikož další schůzka byla až v pondělí, měla jsem spoustu času. Pospíchala jsem ke svému autu a ohlížela se, jestli mě nesledují. Naštěstí ne, asi jsem si jejich důvěru opravdu získala. Jen co jsem vyjela a trochu rozmrzla, zapojila jsem telefon na handsfree a volala Trenovi.

"Any?" ozvalo se téměř okamžitě.

"Trene, sedím v autě a jedu domů. Budu tam tak za hodinu a půl," oznámila jsem mu.

"To jsem rád, a děkuju, že jsi zavolala," vydechl.

"Slíbila jsem ti to," poukázala jsem na to, že svoje sliby dokážu dodržet.

"Těším se, až mi dneska všechno povyprávíš. Samozřejmě doma v teple a klidu," slyšela jsem v jeho hlasu úsměv.

"Budu tam dřív, než se naděješ," slíbila jsem.

"Jenom jeď opatrně. Radši později, než po kouskách, ano?" zasmál se. To jsem mu odsouhlasila, ale nohu z plynu jsem stejně nesundala. I já chtěla být brzy doma. Konečně jsem stavěla před naším domem. Vystoupila jsem a pospíchala dovnitř, byla jsem z auta pěkně vyhřátá a o to větší mi byla venku zima.

"Jsem doma!" zavolala jsem z předsíně.

"Ahoj, Tren je nahoře," odpověděl mi Patrik z obýváku. Vyběhla jsem tedy schody do patra a vešla do ložnice.

"Ahoj lásko," zahlaholila jsem a pak se rozesmála. Seděl v peřinách v nátělníku a spodním prádle, v rukou držel kelímek se zmrzlinou a byl neoholený. Jakmile mě spatřil, snažil se vyhrabat ven, aby mě mohl přivítat, ale s tou nohou mu to moc nešlo.

"V klidu, zůstaň sedět," zarazila jsem jeho snahu se zvednout a radši si přisedla k němu, aby mě mohl políbit. Na tváři mě píchalo jeho rašící strniště.

"Ty vypadáš jak po náročném rozchodu, poslechni," okomentovala jsem pak jeho vzhled.

"Jak ty můžeš vědět, jak vypadám po náročném rozchodu?" vykulil oči, ale pak jsem zjistila, že si ze mě dělal srandičky. Samozřejmě ani on nezapomněl na moji akci s rozchodem.

"Je pravda, že jsem ještě nevylezl z postele a holit se mi nechtělo," připustil pak.

"Nějak mi pustneš, lásko. Ještě že je brzy ten víkend a já si tě budu moct sama ohlídat," smála jsem se mu a líbala ho na čelist.

"Pícháš," postěžovala jsem si pak. Jen se zasmál.

"Když mi pomůžeš zvednout se na nohy, oholím se třeba hned," navrhl.

"Já se dojdu dolů navečeřet, a pak tě tam dotáhnu," slíbila jsem mu. Jen pokrčil rameny a zaměřil svou pozornost zpět k té malé televizi, kterou jsme měli v ložnici. Já se v klidu najedla a pak se vracela do ložnice.

"Tak vstáváme," pomohla jsem mu na nohy a dělala mu oporu cestou do koupelny. Já si rovnou napustila vanu a Tren mezitím shodil svoje strniště.

"Tak povídej," pobídl mě pak, když si sedl na okraj vany a pozoroval mě, jak si užívám koupel. Převyprávěla jsem mu úplně všechno a přesně jak jsem předpokládala, nejvíc ho potěšila zmínka o tom, že mě čarodějky vynechají ze svých sexuálních rituálů. V tomhle ohledu bych ho neumluvila. A vlastně bych ani neprosila, protože sama bych se z toho snažila vymluvit.

"Získala sis jejich přízeň rychle," konstatoval pak, když jsem mu všechno vypověděla.

"To ano, jsem prostě skvělá herečka," uculila jsem se.

"O tom jsem nikdy nepochyboval," zasmál se. Pak mi dal trochu soukromí, abych vylezla z vany, osušila se a oblékla do věcí na spaní. Což nebylo potřeba, protože jsem ho dneska chtěla svést a to mi půjde nejlépe, když budu nahá. Nejdřív jsem se přesvědčila, že v pokoji není nikdo navíc, třeba Patrik. Nebyl, Tren seděl na posteli sám a rozepínal si dlahu. Nespal s ní, i když jsem mu tvrdila, že by bylo lepší, kdyby ji nesundával.

"Pomůžu ti," nabídla jsem se a tak jak mě bůh stvořil, jsem si před ním klekla.

"Any, o co se snažíš?" zamrkal překvapeně.

"Svést svého snoubence," sladce jsem se usmála, a když už dlaha ležela na podlaze, povalila jsem ho na záda a nárokovala si jeho rty.

"Budu nahoře, ať tu nohu zbytečně nepokoušíš," navrhla jsem mu. Souhlasil. Ono mu ani nic jiného nezbývalo, vzhledem k tomu, že ho to pořád bolelo. Pod zády měl velký polštář, takže spíš seděl, než ležel. Mě to takhle ale taky vyhovovalo.

"Jsem tak rád, že jsi zpátky celá," zašeptal.

"To já jsem taky," usmála jsem se. A pak jsem jeho myšlenky zaměstnala úplně někde jinde. Pátek byl v práci hrozně nudný obzvlášť proto, že jsem věděla, že až do pondělí je mému snažení konec. Byla jsem tak díky tomu docela protivná na všechny kolem sebe. Tren za mnou tentokrát přišel, pořídila jsem mu totiž berli, a tak mi dělal celé odpoledne společnost. Zachránil tak ostatní před mými výlevy, které většinou směřovaly na něj, ale on si z nich nic nedělal. Už byl zvyklý. A navíc jsem se snažila krotit, dost mi totiž pomohl se vším papírováním, které mi tu leželo. Poslední dva dny jsem na to neměla čas a prezident by vyletěl z kůže, kdybych to dneska všechno neodevzdala.

"Děkuju, zachránil si mě," políbila jsem ho, když jsme večer končili a já mohla říct, že mám všechno hotové.

"Není vůbec zač," zavrtěl hlavou a společně jsme se vydali domů. Tam jsem ho hned usadila na pohovku, protože dneska toho naběhal víc, než měl, přitom by měl ještě pořád zůstávat v klidu.

"Vždyť já už sedím," bručel tentokrát on, když jsem ho pořád nutila odpočívat.

"Jaký máme plán na víkend?" zeptal se mě po večeři.

"Já musím běhat po louce a shánět nějaké kořínky a drobné bylinky, co rostou i když je sníh. Takže já mám o zábavu postaráno. Co budeš dělat ty, nechám na tobě," usmála jsem se. Chvíli přemýšlel, ale pak mu došlo, že by měl dělat i svou pravou práci, takže měl plán taky jasný. V sobotu ráno jsem se teple oblékla a ještě s Erikem jsem vyrazila za město do okolních lesů. Věděla jsem, co hledám a dokonce jsem i tušila, kde bych to mohla najít. Erik jen chodil pár metrů za mnou. Opravdu plnil spíš svou práci hlídače, než že by mi pomohl. Ale nezazlívala jsem mu to, on opravdu nemohl vědět, jak která miniaturní bylina vypadá. Já v duchu děkovala Marion za to, že mě v Grinstonvillu učila i bylinkářství. Právě mě tím dost zachránila od toho, abych musela ještě načítat nějakou literaturu o bylinkách, abych věděla, co mám vlastně utrhnout. Když jsem si vzpomněla na Marion, usmyslela jsem si, že jakmile se vrátíme zpět do naší dimenze a Tren si vyřídí všechny svoje nutné záležitosti, pojedeme do Grinstonvillu, mám totiž na Marion dost otázek. Tak třeba, jak je možné, že i přes zákaz učila pozemské čarodějky magii? Je jedno, že je učila té dobré, ale učila je. Sice jsem měla taky v plánu ukázat té mladé Heidi pár kouzel, ale já stejně porušovala úplně všechna pravidla, tak jedno další by mě nezabilo. Ovšem Marion nám všem kladla na srdce, že se to nesmí. Tak proč to porušila? Taky mě zajímalo, jestli ta žena byla jedinou její žačkou, nebo jich učila víc? A taky, proč mě na ni odkázala, když jsem se jí ptala na Lorenu a moje rodiče? Co ta žena věděla a co tajila? Je možné, že právě proto ji Lorena sprovodila ze světa? Nedivila bych se, ale tím spíš mě zajímalo, co je to za tajemství. Bylo po poledni, když jsem konečně našla všechno, co jsem potřebovala. Prsty jsem měla úplně prokřehlé. Doma mě hned do nosu udeřila úžasná vůně. Bylo mi jasné, že vaří Tren, ani jeden z kluků neuměl v kuchyni takové zázraky jako ten můj andílek.

"Zlato, sice mě strašně těší, že připravuješ tuhle lahůdku pro můj nos i jazyk, ale neměl bys stát s tou zlomenou nohou," objala jsem ho kolem pasu.

"Patrik je venku a říkal jsem si, že budete mít všichni hlad, až se vrátíte. Takže pro tentokrát bys mi to měla odpustit," zabroukal smířlivě.

"Za tu úžasnou vůni jsem ti odpustila hned teď," usmála jsem se.

"Koukám, že na tebe můžu jít přes jídlo. Až budu něco chtít, postavím před tebe talíř voňavé večeře a ty mi odsouhlasíš úplně všechno," přemýšlel nahlas a přitom odklopil pokličku z hrnce. Vonělo to tak úžasně, že mi to z mozku vykouřilo všechny inteligentní odpovědi.

"Jo, cokoliv," přikývla jsem nakonec, protože měl bohužel pravdu.

"Ovšem i já vím, jak na tebe. Takže je to vlastně o tom, kdo bude mít zrovna po ruce svoje zbraně," usoudila jsem. Znovu odklopil pokličku a já rázem zapomněla myšlenku.

"To se mi líbí, konečně nějaká pořádná páka," smál se mi Tren a konečně začal nandávat na talíře. Po večeři jsem se natáhla na pohovku a jen odpočívala.

"Takže máš všechno, co jsi potřebovala?" ptal se mě Tren. Přikývla jsem.

"Už aby bylo pondělí a mohla jsem pokračovat," posteskla jsem si. Ještě jeden celý den, než budu moct pokračovat ve svém pátrání.

"Jo to já taky, protože zítřek s tebou bude k nevydržení," zabručel Tren.

"To jsem až tak protivná?" nakrčila jsem čelo. Setkala jsem se hned se třemi pohledy.

"Dobře, možná jsem trochu nabručená, když musím čekat," uznala jsem nakonec.

"Jen trochu," ujistil mě Tren a políbil mě na čelo.

"Vymyslíme ti zítra nějaký program, aby ses nestihla nudit," zasmál se pak. Mě z něj jednou klepne. Utahovat si ze mě, na to by ho užilo.