Konec jedné kapitoly

Tak se opět hlásím. Vzhledem k tomu, že tahle intra nikdo nečte, asi nemá cenu sem cokoliv psát. Navíc si myslím, že název mluví za vše. I tak ale podotknu, že tohle je spíš takový oddechový dílek :D už na ty nerváky taky nemám, musím se zregenerovat na příště. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:

.

.

Donesl jsem Anori zpět na louku, na které jsme se poprvé setkali s Lorenou a jejími stoupenkyněmi. Z její strany tam už nebyl nikdo. Jen uprostřed seděla Marion s Patrikem a Erikem a o něčem tiše diskutovali. Když nás spatřili, vyskočili na nohy.

"Stalo se něco?" ptala se Marion starostlivě.

"Ne, je jenom unavená. Půjčovala si ode mě trochu moci, aby byla schopná Lorenu porazit," vysvětlil jsem to. Zdálo se mi totiž, že Anori cestou usnula, takže by nemohla odpověď.

"Chci se vrátit co nejdřív domů a jít si lehnout," hlesla. Aha, takže nespala.

"Dobře, co kdybyste se s Anthonym přenesli domů, a já odvezu zbytek autem?" navrhl Patrik. To mu Anori odsouhlasila a než jsem stačil říct jediné slovo, stáli jsme na zápraží jejího domu. Myslel jsem, že byla unavená, ale očividně měla dost energie na přenos dvou lidí. Díky našim stále spojeným myslím jsem ovšem poznal, že není vyčerpaná. Byla jen emocionálně otupělá a chtěla být sama. Slezla mi ze zad a nechala se odvést do ložnice.

"Chceš, abych ti uvařil hrnek čaje?" ptal jsem se a hladil ji po tváři.

"Ten bych si ráda dala," přikývla mi. Pořád jsem čekal, kdy svou mysl stáhne zpátky, ale ona to neudělala. Trochu mě to překvapovalo, ale nestěžoval jsem si a odešel do kuchyně uvařit čaj. Chvíli jsem váhal, na jaký by měla chuť.

"Dám si ten malinový," promluvila na mě v mysli. Poslechl jsem ji a během chvilky se vracel s hotovým čajem k ní nahoru. Poděkovala a uvelebená v křesle pomalu usrkávala horký čaj a zírala z okna.

"Zlatíčko, co přesně se děje?" vyzvídal jsem. Bylo vážně trochu podezřelé, že by nechala naše mysli bez protestu spojené. Tak moc se vždycky rozčilovala, když tomu tak bylo. Navíc před ostatními hrála únavu, ale pak byla schopná nás přenést. Slyšela všechno, co se mi prohnalo hlavou.

"Chtěla jsem získat trochu času, kdy si promluvíme o samotě, a nesnesla bych tu několikahodinovou jízdu v tichosti," promluvila. Posadil jsem se na opěradlo vedle ní a čekal, až bude pokračovat.

"Nejprve ti odpovím na otázku, proč jsem nechala naše mysli spojené. Jednak se tak cítím v bezpečí a hlavně jsem si myslela, že se budeš zlobit a takhle bych měla přímou linku k jádro toho, jak si tě udobřit," přiznala. Nechápavě jsem nakrčil čelo.

"Proč bych se měl zlobit?" ptal jsem se.

"Copak ty jsi neslyšel, o čem jsme se s Lorenou bavily, než jsi přišel?" zabručela. Jen jsem se pousmál.

"Dřív, než mi vysvětlíš, proč bych se měl zlobit, ti řeknu jednu věc. O mou…" zarazil jsem se, když jsem volil ta správná slova.

"Mužskou roli si nemusíš dělat starosti. Necítím se být impotentní a myslím, že ještě dlouho nebudu," řekl jsem nakonec. Chvíli na mě překvapeně mrkala. Vždycky byla tak moc nesvá, když se mělo mluvit o intimnostech.

"Mrzí mě, že jsem o tobě pochybovala," zamumlala pak. Tak proto jsem se měl zlobit.

"Kdyby ses mě zeptala, nebyla bys na pochybách. A tohle není věc, pro kterou bych se měl urážet," ujistil jsem ji a jemně ji objal, tak opatrně, aby nevylila ten čaj, co držela v ruce.

"Jak by ses tvářil, kdybych se tě na něco takového zeptala? Myslím, že i pro tebe jakožto mého snoubence je to dost intimní otázka," ušklíbla se, ale ochotně se ke mně nechala přivinout.

"To je asi pravda," souhlasil jsem s ní.

"Ale jsem ráda, že je to za námi," povzdechla si pak.

"Ne tak úplně. Pořád nevíme, kdo je vrah," vyvrátil jsem jí tuhle myšlenku, i když velmi nerad. Taky bych to rád ukončil a vrátil se domů.

"Myslím, že až se ten někdo, ať už je to kdokoliv, dozví, že Lorena svou bitvu prohrála, objeví se sám," pousmála se. V tomhle jsem jí věřil. Měla ten případ zarytý pod kůží.

"A do té doby? Než se ukáže?" zeptal jsem se.

"No, asi dám postupně výpověď, tedy až dám do pořádku všechny svoje náležitosti. Pak si chci užít nějakých výhod, které mi pobyt na Zemi poskytuje. A až bude nějaký vhodný termín, vrátíme se domů," oznámila mi.

"Hm, to bych rád věděl, co máš na mysli těmi zemskými výhodami," škádlil jsem ji, i když odpověď už jsem z jejích myšlenek znal dopředu.

"Budu nosit kalhoty, abych si jich co nejvíce užila, a hlavně chci, abys mě vzal do bazénu na plavání! Doma mě v plavkách nikam nepustíš, ale tady velím já," narovnala ramena, aby vypadala vyšší.

"Rozkaz, šéfová," zasalutoval jsem.

"A co až budeme doma? Budeme se muset pořád schovávat, nebo budeme moct zůstat doma?" zeptala se mě pak, když už jsem se natáhl na postel a ona pořád seděla v křesle a pozorovala dění na ulici.

"Neměl bych ti to říkat, ale Dante chce, abychom se co nejdřív po návratu pustili do nějaké akce. Nechce nechat nepřítele, aby se rozkoukal," odpověděl jsem. Nevěděl jsem, proč bych jí to neměl říkat, Dante ji podceňoval ještě víc než občas já.

"Ty mě podceňuješ?" chytila se hned toho a už si přilehávala ke mně na postel.

"Občas a úplně maličko. Zapomínám, jak skvěle dokážeš bojovat a jak bystré máš rozhodování. Já se tě pořád snažím chránit, ale ty to většinou nepotřebuješ," udobřoval jsem si ji.

"Potřebuji to. Pro ten pocit, že tam se mnou jsi, víš? To je lepší než všechny ochranné štíty na světě," políbila mě na rty. Ona byla ještě takový blázínek…

*****

(Anori)

V práci jsem dala výpověď a s prezidentem se ústně domluvila, že odejdu, až dám všechny svoje náležitosti do pořádku a připravím svůj úřad na předání. Byla jsem si stoprocentně jistá, že vím, kdo moje místo dostane. A dost jsem celé oddělení litovala, i když odejít jsem prostě musela. Zrovna jsem vyplňovala nějaké formuláře a Tren srovnával hromady papírů do šanonů a popisoval je.

"Pro slečnu Hokaido," vstoupil do mé kanceláře poslíček a podával mi zabalenou kytici. Podepsala jsem mu převzetí a začala vybalovat květiny z papíru.

"Kdo ti posílá květiny?" brblal Tren. Pokrčila jsem rameny, opravdu jsem to netušila.

"Trene? Tohle už je opravdu špatný vtip!" pronesla jsem. Stočil ke mně pohled a zarazil se, když si všiml růží v mé náručí. Byly to ty rudé od našeho vraha.

"Spíš hodně černý humor. Píše ti něco?" ptal se. Opravdu tam byl malý lístek. Stálo tam: "Gratuluji".

"Eh, doufám, že se brzy setkáme, vážně si s ním chci promluvit," zabručela jsem, ale květiny si nechala. Koneckonců, byla to moc pěkná barva. Byl akorát čas oběda, když mě papírování přestalo bavit. Zašli jsme si s Trenem na oběd a pak už rovnou domů.

"Mám chuť něco dělat," protáhla jsem se, když jsme se značnou chvíli povalovali na pohovce.

"Můžeme si jít zaběhat," navrhl Tren a vyskočil na nohy. Očividně se nudil.

"Ale ne, že mi budeš utíkat," pohrozila jsem mu a odešla se obléknout do něčeho sportovního. Venku bylo pěkně a docela i teplo a my se hlavně velmi brzy zahřáli rychlejším během.

"Máš rozvázanou tkaničku," upozornila jsem ho a sama sprintem vyběhal do kopce před námi. Nahoře jsem se musela trochu vydýchat a utřít si pot z čela. Měla jsem před sebou nádherný výhled na celé městečko a okolní lesy, takže mi ani nevadilo čekat na Trena.

"Rád vás vidím," ozvalo se zasyčení, při kterém mi přeběhl mráz po zádech. Otočila jsem se a zírala do červených očí opodál postávajícího Shinigamiho. Byla jsem tak překvapená, že jsem se vůbec nedokázala připravit, kdyby chtěl, snadno by mě zabil. Zaujalo mě však, že měl na sobě černý plášť, známka pozůstatku alespoň nějaké lidskosti a svědomí.

"Máš štěstí, že na mě čekáš," přiběhl i udýchaný Tren. Já ještě pořád zírala na Shinigamiho, který se zatím ani nehnul. I Tren si ho všiml a hned tasil svůj meč. Chtěla bych mít jeho reakce. Shinigami zvedl ruce v obraném gestu a naznačil nám, že s námi nechce bojovat.

"Jen jsem chtěl osobně vidět ženu, o které jsem toho tolik četl a která se dokázala postavit té prohnané čarodějce," zaskřehotal. Udělala jsem dva kroky vpřed a nevšímala si Trena, který se mě snažil zastavit.

"Vy? To vy jste za všechno zodpovědný?" ptala jsem se překvapeně. Tren nespustil paži se svým mečem a pomalu se přiblížil víc ke mně, aby mě mohl chránit.

"Nevím, co myslíte tím zodpovědný. Pokud vím, více méně jsem vám zachránil život," promluvil Shinigami. I když mluvením by se to nazývat nemělo. Znělo to, jako syčení páry nad hrncem a vrzání rezavých kol dohromady, akorát tomu šlo rozumět.

"Proč? Proč ta hra? A proč byste mě měl zachraňovat? Pokud vím, jsem pro vás nebezpečím číslo jedna," vyptávala jsem se. Věděla jsem, že mi nepřišel ublížit, nebyl tedy důvod, abych se držela stranou a snažila se naše setkání co nejdříve ukončit.

"Pro mou rasu možná je prioritou vaše záhuba, ale ne pro mě," pokrčil rameny. Jeho pohyby nepůsobily tolik děsivě, když měl přes sebe ten plášť. Nechápavě jsem nakrčila obočí.

"Moje komunita mě vyloučila ze svého středu a poslala mě na Zem žít do vyhnanství. Sice to tu není špatné, ale domov je domov," začal vysvětlovat. Tren vedle mě svěsil zbraň.

"Dost spoléhali na to, že vás ta čarodějka zabije, nebo alespoň zmrzačí a oni budou mít lepší vyhlídky. A vyhnání z domova je něco, co se nepromíjí. Berte to tak, že tím, že jsem vás na to všechno upozornil, jsem se své rase pomstil," řekl.

"Zabil jste tolik nevinných lidí? Nebyl snad lepší způsob, jak mi to dát najevo?" rozčilovala jsem se.

"Nevinných? Všichni by se dostali k nám, do Země zatracených. Usnadnil jsem jim cestu," ozval se dotčeně. Pokud jsem tedy mohla očekávat vůbec nějaké emoce. Rozhodila jsem rukama, jemu se to řeklo.

"Neměl jsem snad? Tak pro příště vymyslím nějakou jinou zábavnou hru. Sbohem, odejdu dřív, než mě váš ochránce stihne probodnout," rozloučil se, přitáhl si k sobě svůj plášť pevněji a zmizel stejně tak rychle, jako se objevil. Teprve teď Tren úplně schoval svůj meč.

"Říkala jsem, že se vrah ukáže sám, až bude chtít. Ale tohle jsem nečekala," zamumlala jsem.

"Tím se alespoň vysvětluje, proč byla všude cítit magie, a proč byly ty vraždy tak nevyřešitelné. Shinigami," odfrkl si Tren a poslední slovo vyplivl, jako by to byla nějaká nadávka. Vzala jsem ho za ruku.

"Ale byl jiný, než ostatní Shinigami," zamyslela jsem se.

"Zachoval si kousek lidskosti, proto byl schopný zosnovat takovou pomstu a byl ochotný tě zachránit. Jak ale vidíš, to že zabil tolik lidí, ho na svědomí vůbec netíží," odpověděl mi. Na tom něco bylo.

"Pokračujeme? Dneska jsi nějaký pomalý lásko," pošťuchovala jsem ho, aby se přestal tolik mračit a vyběhla jsem vpřed. Trvalo mu jen chvíli, než se vzpamatoval z mého náhlého úprku a vystartoval za mnou. A samozřejmě neměl problém s tím, mě dohonit. Odpoledne jsem pak Patrikovi a Marion všechno vylíčila, Erik byl venku s Trenem, takže jsem nepochybovala, že on to uslyší od něj. Ani jednomu se nelíbilo, že se tu takhle volně potuluje Shinigami, ale nic jsme s tím dělat nemohli. Ještě ten večer se s námi Marion rozloučila a odešla zpět do naší dimenze. Měla v Grinstonvillu spoustu práce, a teď už nehrozilo, že by mě nějaká další čarodějka chtěla zabít. Bránit jsme jí tedy nemohli, i když mi bylo trochu líto, že odchází. Zvykla jsem si na ni. Stejně jako na ty moje dva kluky, i když na to jsem před Trenem raději ani slůvkem nenarazila. Nemusel by to správně pochopit. Když se za Marion zabouchly dveře, šli jsme si s Trenem užít ještě o trochu víc soukromí do ložnice.

"Jak dlouho ještě budeš dávat do pořádku kancelář?" zeptal se mě Tren, když seděl na posteli a já klečela za ním a masírovala mu ramena.

"Hm, vidím to ta na týden, když mi pomůžeš," položila jsem mu tvář do vlasů.

"Jistě, že ti pomůžu," usmál se a pak slastně zavřel oči. Očividně si tu masáž užíval. Využila jsem jeho nepozornosti a jemně ho kousla do ucha. Trochu sebou škubl, jak se lekl, ale pak se zářivě usmál.

"Ty jsi provokatérka," povzdechl si. Nechala jsem paže volně sklouznout z jeho paží dopředu, objala jsem ho kolem krku a položila m tvář zpět do vlasů.

"Copak miláčku? Tobě už se tu nelíbí, viď?" zabroukala jsem.

"Co?" škubl rameny. Vůbec se na mě nesoustředil.

"Samozřejmě, že líbí. Zůstaneme tu, jak dlouho se ti bude chtít. A až bude po všem, vrátíme se na Zem kdykoliv se ti bude chtít," slíbil mi. Políbila jsem ho na spánek.

"Miláčku, vztah je o kompromisech, vzpomínáš? Já na tobě vidím, že by ses raději vrátil. Uděláme to takhle. Pomůžeš mi co nejrychleji udělat všechno potřebné v kanceláři. Potom si tu užijeme pár, ale opravdu jen pár dní a pak se vrátíme domů, hm?" nabídla jsem mu.

Vděčně se na mě podíval a přikývl. Věděla jsem, že tu byl trochu nesvůj i přes to, že tu strávil značnou část svého života. Prostě mu to tu vyhovovalo jen chvíli a vadilo mu, že se nemůže vrátit zpátky tak, jak by si přál. Hned pak jsem se k němu sklonila a zlíbala mu čelist.

"Co chceš, žabičko?" ptal se, ale přitom už se přetočil nade mě. Jakoby snad netušil, co asi tak můžu chtít. Nic jsem mu neřekla, ale moje ruce si hned začaly radit s knoflíčky jeho košile.

"Myslíš, že používáš dost pádné argumenty k tomu, abychom tu zůstali co nejdéle," usmál se a pak se sklonil a věnoval se jen mě.

*****

"Zlato, sbal tam ještě prosím věci z prvního šuplíku, ano?" volala jsem na Trena a sama se potýkala s lepicí páskou, kterou jsem zajišťovala jednu z krabic, kde jsem měla narovnané svoje věci.

"Samozřejmě, šéfová," zasalutoval Tren a poslušně udělat to, co jsem po něm chtěla. Honila jsem ho takhle už tři dny, kdy skákal podle mého pískání. Chtěla jsem mít všechno hotové a sbalené co nejdříve.

"Ahoj vy dva. Už jste slyšeli o tom novém plaveckém areálu v sousedním městě?" nakoukla dovnitř jedna kolegyně. Poslední dobou jsem měla tolik práce s Lorenou a jejím spolkem a potom s balením, že jsem okolní informace moc nevnímala. Oba jsme tedy s Trenem zavrtěli hlavou, jako že ne.

"Chceme se tam jet podívat, a když nás pojede co nejvíce, dostaneme skupinovou slevu. Jeli bychom o víkendu, celá pracovní parta. A s vámi se aspoň takhle můžeme rozloučit," nabídla nám. Bylo vidět, že Tren váhal, ale já to odsouhlasila za nás oba. S úsměvem nás nechala dál balit. Tren se od té doby dost mračil.

"Miláčku, nemrač se, budeš mít vrásky," zavrkala jsem mu do ucha a položila mu prst mezi obočí, kde měl nakrčené čelo. Okamžitě vyjasnil svůj výraz.

"Promiň, nějak jsem se zamyslel," zatřepal hlavou.

"Je mi naprosto jasné, o čem ses zamyslel. Já v plavkách a všichni ti ostatní muži u bazénu, co?" objala jsem ho kolem krku. Zatvářil se provinile.

"Kolikrát ti ještě budu muset opakovat, že si s něčím takovým vůbec nemusíš dělat starosti? Tak je nech, ať si podívají. A ať se pak užírají tou myšlenkou, že jsem tvoje a ne jejich," zašeptala jsem mu do ucha.

"Hm, to zní hrozně zajímavě," zabroukal nazpátek a chytil mě pevně kolem boků.

"Máš pravdu, neměl bych na tebe tolik žárlit. A ten nápad, že všem, co na tebe okouní dám sežrat, že jsi jen a jen moje, se mi dost líbí," usmál se pak sám pro sebe. Pocuchala jsem mu vlasy.

"To víš, že jsem jen a jen tvoje. Nikoho jiného," ujistila jsem ho snad po sté. Tohle mé ujištění ho sice těšilo, přesto se jeho výraz opět zachmuřil.

"Předpokládám správně, že asi nemáš jednodílné plavky, ale nějaké pěkné bikiny, co?" nadhodil pak.
"To jsi uhodl naprosto přesně," přikývla jsem mu. Chvíli mlčel a přitom mě hladil po bocích.

"Chci je doma vidět. Můžu se tak psychicky připravit a nebudu z toho mít šok až na koupališti," požádal mě pak.

"Samozřejmě, ale nemyslím si, že by tě měly nějak moc šokovat," ujišťovala jsem ho.

"Taky doufám, že už odhadneš moje meze a nemáš plavky z kolekce - "Jak toho co nejvíc ukázat a dovést svého snoubence k šílenství"," zamumlal. Rychle jsem přemýšlela, jak přesně vypadají moje plavky, ale usoudila jsem, že jsou to normální bikiny, které má snad každá.

"Myslím, že nejsou o nic jiné, než jaké jsi už jistě viděl na bezpočtu žen," pokrčila jsem rameny. Přikývl mi.

"Miláčku, já ti je doma ukážu, a kdybys je náhodou nemohl přenést přes srdce, půjdeme spolu do obchodu a ty mi vybereš plavky podle svého gusta, hm? Třeba jednodílné, je to jen pro jednou," chlácholila jsem ho. Navíc jsem doufala, že si ho tímhle kompromisem obmotám kolem prstu a on tím spíš nebude protestovat.

"Lásko, já to slyšel. Ale vážím si tvé ochoty nabídnout mi tenhle ústupek," zazubil se. Jak to, že…? No jistě, vždyť jsme pořád na Zemi! Slyší mě tu velmi snadno, pokud mu v tom sama nebráním. A já na jakoukoliv obranu poslední dobou dost zapomínala. Zamračila jsem se.

"Za tenhle ochotný ústupek bys naopak mohl udělat něco ty pro mě," navrhla jsem. Překvapeně zamrkal.

"Povídej, co bys ráda," zeptal se. I když jsem si často přála věci, které mi nemohl dát a jeho to potom frustrovalo, nemohl si nechat ujít tu možnost, že bych po něm mohla chtít něco normálního v rámci jeho sil a možností.

"Když ty můžeš číst moje myšlenky, chci já vidět ty tvoje," vyslovila jsem své přání nahlas. Chvíli nad tím uvažoval.

"Nemusíš mi je dávat všechny. Chci jen přístup, abych se s tebou mohla lépe spojit a slyšela jen to, na co bezprostředně myslíš. Tak jako ty u mě," ujišťovala jsem ho. Odhadla jsem, že přemýšlí, jestli k tomu náhodou nemám nějaký vedlejší motiv, kvůli kterému bych se mu chtěla hrabat ve vzpomínkách.

"Lásko, ty mou mysl vůbec nepotřebuješ, máš mě přečteného i tak," uchechtl se, takže jsem poznala, že můj odhad byl správný. Následně povolil svou obranu a já nechala své vědomí proniknout do toho jeho. Hlasitě si povzdechl.

"Je to jako kdysi," usmál se a stáhl si mě do náruče.

"Jenže teď můžu i já poslouchat tebe," upozornila jsem ho. Políbil mě na čelo, nevadilo mu to. Doma jsme zjistili, že pozvání plavat dostali i Erik s Patrikem. Trenovi v první chvíli pohasl úsměv, ale poznala jsem to jen já, protože jsem byla spojená s jeho myslí. Trochu doufal, že každý, kdo mě tam uvidí, už nikdy nebude mít příležitost se se mnou znovu setkat. Nakonec si ale pomyslel něco o tom, že Erik je příliš nesmělý a bude se raději dívat jinam a u Patrika si vybavil jejich rozhovor v kanceláři, kdy mu Patrik jasně řekl, že se na mě dívá spíš jen jako na mladší sestru. Hm, tak o tom se tehdy bavili. Objala jsem ho kolem ramen a políbila ho na krk. Večer se hrály karty. Já jejich pravidla neuměla, bylo to něco jako poker a mariáš v jednom ale ještě o něco složitější. Jen jsem je pozorovala.

"Anori, přestaň ho rozptylovat. Nebaví mě nad ním vyhrávat, když vidím, že se na karty vůbec nesoustředí," napomenul mě Patrik s úsměvem. Střelila jsem pohledem po Trenovi, který dělal, že jeho narážku vůbec neslyšel, z jeho myšlenek jsem ale poznala, že to byla pravda.

"Aha, promiň. Můžu ti aspoň držet karty? Zaměstná mi to ruce," navrhla jsem, protože odcházet se mi od nich nechtělo. Tren svolil a tak jsem mu dělala osobního držiče, čímž pádem jsem i pochytila dost věcí ze hry. Čas do víkendu uběhl hrozně rychle. Ani jsem se nenadála a už jsem měla sbaleny všechny věci, byla jsem i vystěhovaná z kanceláře a měla ukončený pracovní poměr. Balila jsem nám akorát věci na plavání. Plavky, ručníky, mýdla a tak dále. Vzpomněla jsem si, jak jsem ukazovala svoje plavky Trenovi. Mírně mu klesla brada, když mě přejel pohledem nahoru a dolů, než opět ovládl svůj výraz. Jeho myšlenky ovšem mluvil jasně. Líbila jsem se mu v nich, a to zatraceně moc. I tak mi je ale schválil. Aby taky ne. Byly to opravdu jen obyčejné bílé bikiny s fialovýma šňůrkama ozdobené fialovými kolečky.

"Můžeme, miláčku?" volala jsem na něj do koupelny, kde se zrovna holil. Nepřišla mi žádná odpověď, tak jsem ho šla zkontrolovat. Zrovna se soustředil na poslední tahy.
"Hned to bude," zabroukal soustředěně. Nechala jsem ho. A o pár minut později jsme všichni čtyři odcházeli na autobus, který tam měl dovézt celou naši pracovní partu. Šňůra od plavek mě trochu škrábala do krku, Tren mi ji cestou nejednou upravoval.

"Dvakrát," usmál se Tren na pokladní a přitáhl si mě blíž k tělu, když na něj vyzývavě zamrkala. Už jsem mu málem skočila do řeči, že jsem přece student, když mi došlo, že studuji jen v naší dimenzi. Tady jsem už za pětatřicátnici. Tren se nad tou myšlenkou bavil celou cestu k šatnám, kde jsme se museli rozdělit. Nesnášela jsem společné převlékárny a sprchy, pokud to nebylo společné pro mě a Trena. To pomlouvání nebo závidění postavy mi lezlo na nervy. Byla jsem ráda, že jsem se oblékla do plavek už doma, takže jsem jen rychle odbyla vše nutné a vyběhla ven, kde jsem chtěla počkat na Trena. On už tam ale čekal na mě, vlastně všichni kluci tam stáli, byli mnohem rychlejší než my. S neskrývanou pýchou jsem si prohlédla Trenovu postavu, přešla k němu a pocuchala mu mokré vlasy. On si mě pevně přitiskl k sobě a zabránil tak všem okolo, aby mě okukovali. Čekali jsme ještě pěknou dobu, než jsme se sešli všichni.

"Skočíš do bazénu a nehneš se z vody. Všichni na tebe zírají," promluvil na mě v myšlenkách.

"Jenom muži. Ženy zase zírají na tebe," vrátila jsem mu to.

"Nechtěla jsem si namočit vlasy," řekla jsem pak nahlas, aby mě všichni slyšeli. Trenovi se blýsklo v očích.

"Myslím, že tuhle debatu už jsme několikrát vedli a měla jsi dojít k závěru, že se mnou je to marná snaha," zasmál se a za ruku mě vedl k plaveckému bazénu. Nebylo tu ještě nijak moc lidí. Jako policisté jsme měli tu možnost sem jít ještě hodinu před oficiální otvíračkou, jinak jsem si byla jistá, že bychom se tu nehnuli ostatní pravděpodobně také mli nějkou podobnou VIP vstupenku. Za sebou jsem uslyšela polekané pískání, když kluci začali nahánět děvčata a házet je do vody.

"Jděte ode mě, mám hlavu od kadeřnice!" vřeštěla blondýna v luxusních mini bikinách a všemožně se bránila leč marně. Její zahučení do vody jsem pozorovala s pocitem zadostiučinění. Díky tomu, že jsem byla v Trenově objetí, se ke mně nikdo ani nepřiblížil.

"Půjde to po dobrém, nebo tě tam budu muset taky hodit?" zeptal se pak. Když jsme došli až k okraji bazénu.

"Myslím, že půjdu dobrovolně," přikývla jsem a strčila do vody já jeho. Řekla bych, že se nechal, protože mi to nedalo žádnou práci. A jako poslušná snoubenka jsem tam skočila za ním. Hned mě chytil kolem pasu a usnadnil mi tak šlapání vody, abych se udržela nad hladinou.

"Závody v plavání," volali kluci a děvčata je povzbuzovala z okraje, kde seděla a ždímala si vodu z vlasů.

"Jdi do nich," pobídla jsem Trena a sedla si úplně na opačnou stranu. Bylo mi jasné, že se tam budou tentokrát probírat mužská těla a já neměla náladu to poslouchat. Vedle mě si za chvíli sedl Erik.

"Ty s nimi nezávodíš?" ptala jsem se ho s úsměvem.

"Nejsem tak dobrý plavec," pokrčil s pousmání rameny. Povídala jsem si s ním celou dobu. Byl ještě napnutější než obvykle a díval se všude možně, jen ne na mě. Došlo mi to.

"Eriku, nebude se na tebe zlobit, když se podíváš. Kdyby mu to opravdu vadilo, nepustil by mě sem," ujistila jsem ho. Erik se pak o dost uvolnil. Já začala sledovat závod, ale přes cákající vodu jsem nepoznala, jak jsou na tom.

"Eriku, máš vůbec teď nějakou známost," otočila jsem se zpět k němu a přistihla ho, jak si mě prohlíží. Přistiženě zrudl a odvrátil pohled.

"N…ne…teď ne," zakoktal se.

"Vlastně jsem ještě neměl žádnou vážnější známost. Ještě jsem se nedostal dál jak k líbání. Mám problém oslovit nějakou dívku," přiznal pak. Pousmála jsem se.

"Nějakou ti seženu, až budeme zase doma. Tedy pokud netrváš na tom, že musí být zrovna anděl. Těch moc neznám," nabídla jsem mu. Překvapeně na mě vytřeštil oči.

"Eh, ne, na tom mi nesejde. Ale já…nemyslím…že," koktal zase.

"Zatím to nech být. Ještě je to daleko," uklidňovala jsem ho, i když v hlavě se mi rodil plán. V tu chvíli jsem si všimla, že k nám plave Tren.

"Tak co? Vyhrál jsi?" ptala jsem se a jemně ho odstrkovala od břehu, kde se snažil udržet.

"Málem," usmál se a políbil mě na koleno.

"Ale pak jsem přišel já a porazil ho," objevil se tu i Patrik s radostným úsměvem od ucha k uchu. Rozesmála jsem se také a nechala se od Trena jemně stáhnout do vody. Snažil se mi nenamočit hlavu, ale vzhledem k tomu, že jsem zase měla vlasy až po pas, měla jsem je stejně celé mokré. Ale těšila mě jeho ohleduplnost.

"Myslím, že tvoje vystavování a jejich okukování trvalo příliš dlouho, raději tě zase schovám pod vodu," utahoval si ze mě Tren a srovnal svoje tempo tomu mému.

"Počkej, já to ještě nestihl," zhrozil se hraně Patrik.

"Jo hochu, tomu se říká životní smůla," cáknul na něj Tren. Patrik si to nenechal líbit a strhla se vodní válka, ke které se brzy přidalo celé oddělení. Několikrát jsem si nalokala vody a měla jsem co dělat, abych se neutopila.

"Lásko, nádech," zašeptal mi najednou Tren u ucha. Neměla jsem čas zabývat se jeho myšlenkami, tak jsem nevěděla, co plánuje, ale věřila jsem mu. Podplaval se mnou tu vřavu, odkud se ozýval výskot a smích a pomohl mi se dostat až ke schůdkům.

"Říkal jsem si, že bys třeba chtěla na chvíli do vířivky, hm?" nabídl mi. Nadšeně jsem souhlasila. V teplé vodě vířivky jsem se mu uvelebila na klíně.

"A taky tě chci mít v těch krásných plavkách chvíli jen pro sebe," zabroukal ještě. Byla jsem ráda, že se mu líbí a hlavně, že se mu líbí na mě.

"Proti tomu nemůžu vůbec namítat," skousla jsem si svůdně ret a nechala ho dělat, co se mu jen líbilo.

Omlouvám se, ale opravdu nemám sílu hledat lepší obrázek. Pokud někdy na lepší narazím, vyměním ho ;).