Lorena

Je neděle a já hrdě přináším další díl. Dělám radost i sobě, že mi to psaní tak jde od ruky. Tenhle díl je takový smutnější, na to předem upozorňuji, takže se neděste :D ale až se začtete, pochopíte, že tohle téma moc vesele psát nejde. Tak přeji pěkné počtení a nechte mi komentář:

.

.

Hleděla jsem na ni. Srdce se mi stáhlo, ale snažila jsem se pravidelně a zhluboka dýchat, abych se netřásla po celém těle. V mých představách vždycky vypadala jako děsivá žena, nebo spíš baba, opravdová čarodějnice, ale její skutečný vzhled byl až nezvykle normální. Navíc byla dost hezká. Měla dlouhé vlnité blond vlasy a drobný obličej. Vůbec celkově byla dost malá. Oblečená byla do červených šatů s živůtkem, na krku znamení pentagramu. Na rukou měla jemné tmavé rukavičky do půli paží. Zbytek paží, ramena a hlavu jí kryl černý plášť s kápí, kterou měla staženou do obličeje. Když došla ještě o něco blíž k nám, kápi si sundala. Mohly jsme si tak všechny všimnout její perleťové čelenky s černým visacím kamínkem uprostřed a příliš nápadného tmavého líčení očí. Byla tu ovšem jedna věc, ve které se moje představivost nepletla. Byl to její výraz. Krutý a nelítostný výraz. Znovu se ve mně všechno sevřelo. Šla pomalým krokem. Kolem bylo naprosté ticho, nikdo ani nedutal. Kdybych znala všechno o jejích schopnostech a plánech, mohla bych na ni zaútočit teď. Nečekala by to. Jenže já o ní nevěděla nic moc a navíc jsem byla právě naprosto ochromená celým jejím vzezřením a tou aurou, kterou vysílala.

"Anori, uklidni se a mysli na svou novou auru. Musíš se na ni soustředit, začíná se opět vracet ke svému normálu," vytrhl mě hlas Marion v mé mysli. Rychle jsem napravila svou nepozornost. Nemůžu si dovolit, aby mě takhle rozhodila. Je to jen čarodějka, kterých jsem už pár potkala.

"Vítejte sestry a děkuji, že jste přišly," promluvila Lorena. Hlas měla vysoký a překvapivě jemný a hřejivý. Nachytala jsem se, že dělám stejné posunky a zvuky jako všechny ženy okolo mě. Prostě reflex, který jsem si vypěstovala, abych lépe zapadala mezi ostatní. Tren se tomu vždycky smál. Znovu jsem myslela na něj, abych se trochu uklidnila.

"Po staletí jsme byly pronásledovány a vražděny. Muži nechápali naše schopnosti, naše dary ovládat magii. Mysleli si, že je to něco špatného, co by měli vymýtit. A proto jsme jako ženy neměly jinou možnost, než se spojit," započala Lorena svou rozmluvu a já protočila oči v sloup. Takhle začínala snad každá legenda o čarodějce. Kdy už nás někdo konečně ušetří těch nudných začátků? Lorena dál mluvila o založení toho spolku, jeho historii jsem slyšela již několikrát. Zaujalo mě něco jiného. Přes Loreninu auru jsem si toho nevšimla, ale teď se zdálo, že za ní stojí ještě několik opravdových čarodějek. Zaměřila jsem se pozorněji, ale nebylo to potřeba. Lorena totiž začala mluvit o spojenectví a o tom jak se řady čarodějek rozrostly, když vystoupili vpřed, aby se také ukázaly. Byly čtyři a byly asi tak středně silné. Nic co bych nezvládla, pro mě by to byla brnkačka a myslím, že by na ně na všechny stačil i sám Tren. Usoudila jsem, že teď se dostaneme k něčemu pro mě zajímavějšímu.

"I přesto, že existovaly různé spolky a ženy se navzájem podporovaly, muži stejně měli své tajné zbraně, kterými nás dokázali zničit. Dokázali nás vtáhnout do složitých milostných pletek, udržovat naše citlivé duše v naději a očekávání a nakonec nás vyháněli jinými ženami," vyprávěla. Všechny kolem jí nadšeně přizvukovaly. To snad ne, jak dokáže tak snadno oblbnout celý dav takovými žvásty? Byly to vždycky ženy, co si za pomoci svůdnosti a magie dopomáhaly k mužským citům. Naopak muži jimi byli zneužíváni. Často byly kouzly a vším tak zmatení, že si ani neuvědomovali, co dělali. Často kvůli jedné čarodějce opustili rodiny, promrhali celé majetky. Tohle Lorena taky věděla. Tak co sledovala touhle lživou pohádkou?

"Já sama jsem se setkala s jedním z nejhorších. Svedl bezpočet žen včetně mě. Všechny jen sprostě zneužil a pak odvrhl nebo hůř, poslal na ně inkvizici, která je pro jejich dar čarodějnictví topila a upalovala. Ovšem existovaly i ženy, které udávaly své přítelkyně, jen aby si zachránily svou kůži," pokračovala. Tohle byla ta největší snůška žvástů, jakou jsem kdy slyšela. Pravá čarodějka by jinou čarodějku nepředala inkvizici. A pokud by to byla pozemská žena s magickými schopnostmi, dostala by se před čarodějnický tribunál, ale ne k inkvizici.

"Jednou se právě ten muž, o kterém jsem se již zmínila, dal dohromady s jednou takovou zrádkyní. Jmenovali se Dylan a Eleona. Z jejich spojení vzešla dcera Anori, která byla vychována stejnými principy," povídala. Cože? Mluví o mě? Kolem se ozývalo nenávistné syčení a bručení, dokonce i já jsem bručela. Docela ironie dělat tohle sám nad sebou.

"Eleona byla silná čarodějka, Dylan byl zase muž se silnými magickými schopnosti. Jejich dcera by měla být stejně tak silná," popisovala. Co? Proč neřekneš, že to byl čaroděj, hm? Proč to obcházíš slovy muž s magickými schopnostmi? Kdybys jen věděla, jak moc je jejich dcera silná! Tohle vyprávění se mi přestávalo líbit, ale konečně jsem se měla dozvědět její plány.

"Že tato rodina bude hrozbou, nám bylo velmi rychle známé. Proto jsme zosnovaly plán. Zaútočily jsme v době, kdy bylo dítě ještě malé a oba její rodiče se samozřejmě plně soustředili na ochranu své jediné dcery. Podařilo se nám je zabít, ovšem rebelové na straně inkvizice jim přišli na pomoc a dítě odnesli do bezpečí. Dlouho jsme nevěděly nic o její přítomnosti, ale teď máme jasné zprávy. Můžeme skoncovat i s jejím životem a tak zažehnáme hrozbu, kterou tvoří zrádcovská krev v jejích žilách!" vykřikla a kolem se přidávaly další a další výkřiky. Tentokrát jsem zůstala zticha. Ona…ta blonďatá mrcha…mi zabila rodiče! Krev ve mně vřela. Skočím tam na ni hned, ať ví, co řekla jejich dceři do očí. Už jsem se chystala vstát, když mě někdo zezadu pevně chytil za paže.

"Klid An. Teď tam nemůžeš jít. Drž se," žádala mě Marion.

"Zabila mi rodiče! Zaslouží si, abych ji potrestala!" zlobila jsem se a přitom polykala vzlyky. Měla jsem vztek a zároveň mě přepadla neuvěřitelná úzkost. Přede mnou kynula davu žena, která stála za spiknutím proti mým rodičům. To kvůli ní jsem vyrůstala sama. Kvůli ní jsem si myslela, že mě rodiče nenávidí. Mohla jsem vyrůstat v rodině, která by mě milovala. K Trenovi bych se dostala mnohem jednodušší cestou, byl to přece jen rodinný přítel, téměř jako jejich syn. Jak jiné to všechno mohlo být, kdyby se do toho nevložila ona, Lorena. Spolkla jsem všechny sprosté nadávky, co jsem měla na jazyku a zase si zpět sedla do kleku. Marion zůstala vedle mě a jemně mi svírala paži. Lorena již více neřekla, patrně chtěla jen vědět, jak budou ostatní na její historku reagovat. Na tu absurdní lež o mých rodičích! Další informace nám řekne ve středu na našem dalším setkání. Hned jak odešla, vytvořil se rozruch, kterého jsme s Marion využily k opuštění toho místa.

"Nevydržím ji vidět znovu. Prostě to nedám!" vzlykala jsem cestou. Všechno na mě tak hrozně dopadlo.

"Nemyslím si, že jsi schopná v tomhle stavu řídit. Přeneseme se k tobě domů, co říkáš?" nabídla mi Marion. Přikývla jsem a v jednom okamžiku jsme obě zmizely a objevily se před naším domem. V tu chvíli už jsem se třásla tolik, že jsem nebyla schopná sama jít. Marion mě musela podepřít a odvést mě dovnitř. Tam její oporu hned vystřídaly Trenovy paže, které si mě přitiskly na hruď. To už jsem se rozplakala naplno.

"Co se stalo?" ptal se Tren, ale nepouštěl mě ani na milimetr.

"Myslím, že bude lepší, když ti to řekne sama, až se uklidní," odpověděla Marion a s přáním dobré noci odešla do jednoho z pro ni upravených pokojů. Mě Tren v náručí odnesl do ložnice, kde se posadil na posteli a nechal mě se vybrečet, jen občas mě políbil do vlasů.

"No tak, srdíčko, přestaň plakat. Jsem tady u tebe. Ať už se stalo cokoliv, společně to zvládneme. Tak už žádné další slzičky," konejšil mě. Snažila jsem se uklidnit.

"Řekneš mi, co se stalo?" zeptal se, když jsem přestala popotahovat.

"To ona, Lorena, vedla spiknutí proti mým rodičům. To ona je zabila," zašeptala jsem a schovala mu tvář do prsou. Povzdechl si a objal mě pevněji. Takhle jsme leželi, dokud jsem neusnula.

"Jsi si jistá, že to dnes zvládneš?" staral se Tren, když jsem se druhý den oblékala do práce.

"Ne, jistá si nejsem. Ale dojít tam musím. Ještě nejsem u konce svého pátrání, takže pořád musím chodit do práce," pokrčila jsem rameny. Ještě od včerejška jsem byla bez nálady.

"Neměl bych jí s tebou? Já tě nechci v tomhle stavu nechávat samotnou," nabízel mi. Bylo to od něj velkorysé, ale já potřebovala být sama, trochu si uspořádat myšlenky a hlavně se smířit s faktem, že tu vražedkyni musím minimálně ještě jednou vidět, než budu moct něco podniknout.

"Vážím si toho, co pro mě děláš. Ale musím to zvládnout sama, hm?" vzala jsem mu obličej do dlaní a opřela si čelo o to jeho

"Dobře, jak myslíš. Ale kdyby něco, jsem tam hned," vzal tentokrát on do dlaní mou hlavu. Spokojeně jsem se jím nechala hýčkat.

"Někdo musí vyzvednout auto, co jsme tam včera s Marion nechaly," vzpomněla jsem si.

"O to se postarám. A přijdu tě zkontrolovat s obědem," rozhodl se.

"To budeš moc hodný. Miluju tě," vtiskla jsem mu polibek na rty. V práci jsem toho zrovna moc neodpracovala, spíš jsem jen seděla a zírala do zdi. Musela jsem přemýšlet. Vyrušilo mě až klepání. Byl to Tren s obědem.

"Auto stojí před vchodem, takže je všechno v pořádku," pousmál se. Poděkovala jsem mu a v tichosti si snědla svůj oběd.

"Co tě trápí, zlatíčko?" ptal se pak.

"Že ji budu muset vidět znovu. Nevím, jak se s tím mám vypořádat, že budu muset v tichosti poslouchat její žvásty a nebudu moct proti ní nic udělat," povzdechla jsem si a sedla si mu do klína.

"Musíš být silná, zlatíčko. A pak se budeš moct pomstít tak, abys z toho vyvázla co nejlépe," ujišťoval mě.

"Já vím," přikývla jsem a nechala se jím hladit po zádech. K večeru přišel policejní prezident a pídil se po výsledcích. Ten chlap si na mě snad chodil chladit žáhu schválně! Jenže dneska jsem zrovna byla opravdu dost psychicky rozrušená, takže i když přišel vynadat on mě, seřvala jsem já jeho. Tren se tomu jen smál, teď si to mohl dovolit, když už nebyl zaměstnanec. Večer jsme pak společně skládali puzzle, abych se trochu uklidnila. Začínala jsem totiž být z toho setkání opět trochu nervózní.

"Trene, ty jsi tam Lorenu pravděpodobně viděl, viď? Tehdy, když byla ta bitva," zeptala jsem se ho na otázku, která mě od včerejška pálila. Položil mi ruce na ramena.

"Já nevím. Bylo tam dost čarodějů a čarodějek, mohla být mezi nimi. Ale asi bych ji nepoznal. Já měl jiný úkol, takže jsem se na ten boj moc nesoustředil," přiznal. Přikývla jsem, to bylo pochopitelné. Jeho úkolem bylo odvést mě. Zajímalo by mě, jak to tenkrát bylo. Vlastně, mohla bych se podívat.

"Jsem unavená, půjdu si lehnout," řekla jsem jen a vstala.

"Bylo to v půlce července. Bude se ti na to lépe myslet, když budeš mít lepší představu o tom, kdy se to stalo," zavolal za mnou. Věděl, že chci využít své schopnosti vidění a podívat se na svou i jeho minulost. Zahanbeně jsem sklopila hlavu, ale od svého záměru jsem neodpustila. Neměla jsem stoprocentní jistotu, že se mi to povede, ale určitá pravděpodobnost tu byla.

*****

Tohle místo jsem poznala. Už jsem tu někdy byla. Rozhlížela jsem se dokola. Ano, byli jsme tu s Trenem během naší cesty za hledáním mé druhé půlky moci. Tady někde byl dům, kde žili moji rodiče. Já byla kus vedle, u jiného domu, před kterým byly venku postavené dřevěné lavice, na kterých sedělo dost mužů a večeřelo.

"Anthony, pojď si dát s námi," volali muži na někoho. Byl to Tren. Přisedl si k nim, ale misku s omáčkou odmítl.

"Nemám z toho dobrý pocit. Raději bych byl tam," zamumlal.

"Nemaluj čerty na zeď. Nic se nestane. Jsou to dva nejsilnější čarodějové. Kdo by je asi tak mohl ohrozit?" smál se jeden muž. Kdyby jen věděl, jak moc se mýlil. V tu chvíli se ozval zvon a všichni muži do jednoho vyskákali na nohy a rozeběhli se jedním směrem. Běžela jsem s nimi. Doběhli ke krásnému domu, ze kterého jsem já už viděla jen ty trosky. Zrovna se tam živě bojovalo. Můj otec proti dvěma čarodějům, matku jsem zatím neviděla. Někteří z mužů se vrhli mému otci na pomoc, jiní, mezi nimi i Tren, vběhli dovnitř domu. Tam bojovala moje matka. Když jsem ji chvíli sledovala, měla dost podobnou techniku jako já. Bolestivě mě píchlo u srdce.

"Vezměte mou holčičku do bezpečí, já se o sebe postarám," bránila se, když se jí všichni snažili pomoc. Tren neváhal ani vteřinku a vyběhl po schodech nahoru. Očividně se tam vyznal. Horní patro mělo tehdy několik pokojů, což v těch troskách nebylo poznat. Tren věděl, které dveře vedly do dětského pokoje. Malé děvčátko, dvouletá já, sedělo na zemi a rozruch dole si pravděpodobně neuvědomovalo. Když Tren vešel, vesele se usmálo.

"Tony!" vypísklo a natahovalo k němu ručičky. Och, taky jsem mu jako dítě říkala tou zkráceninou?

"Any, maminka chce, abych tě vzal ven. Půjdeš se mnou?" zeptal se a zvedl děvčátko ze země. Dívenka nadšeně přikývla a nechala se zachumlat do kabátu, který měl Tren přehozený přes rameno. Seběhl zpět dolů a zamířil na druhou stranu od vchodových dveří. Pravděpodobně tam byl zadní východ. Vyběhl ven a hned se ocitl uprostřed bitevního pole. Několik mužů si ho všimlo a hned si pláště zmuchlaly tak, aby to vypadalo, že také nesou dítě. To byl dobrý maskovací manévr.

"Běž, odveď ji pryč. Spoléhám na tebe," křikl na Trena můj otec. Tren jen přikývl a zamířil na opačnou stranu. Proplétal se mezi ostatními.

"Eleono!" ozvalo se. To byl výkřik mého otce. Tren se otočil a ještě stihl spatřit, jak se jedna z čarodějek skláněla nad bezvládným tělem mé matky. Když se narovnala, mohla jsem se podívat do tváře Loreně. Tušila jsem to, i přes to mě to zasáhlo. Děvčátko se mu v plášti roztřáslo. Tren se tedy rozhodl pro rychlý ústup a dal se do běhu. Běžel lesem, za ním se ozývaly kroky jeho pronásledovatelů. Ohlédl se, ale zakopl. Děvčátko vykřiklo. Tren se skrčil do klubíčka a všechen náraz směřoval do zad, aby ochránil dívenku ve své náručí.

"Anthony, běž!" zakřičel někdo a začalo se opět bojovat. Tren se rozběhl ještě rychleji a brzy byl v lese úplně sám. Netušila jsem, kam běží, ale najednou se vynořil před zahradou vedoucí k Danteho domu ze zadní strany. Nenápadně se protáhl bránou a zamířil přímo do Danteho pracovny. Byla prázdná, Tren se posadil a dívenku podržel na paži. Neměla ani škrábnutí, jen trochu natahovala moldánky. Ovšem rychle se rozkoukala a brzy začala tlapkat po pracovně a všechno si prohlížet.

"Anthony," promluvil Dante.

"Přivedl jsem ji. Jak jsou na tom ostatní?" zajímal se Tren. Dante si těžce povzdechl.

"Nikdo to nepřežil, jen ti, co běželi za tebou do lesa. Anori je teď sirotek," odpověděl a oba se podívali na děvčátko, které zaujala střapatá ozdoba jednoho z polštářů v křeslech.

"Co teď? Někdo jako je ona nemůže vyrůstat v dětském domově," namítl Tren.

"To nemůže. Zůstane tu, moje žena se o ni postará, než vymyslím, co dál," řekl Dante. Oba na chvíli ztichli.

"Tony," zatahala Trena dívenka za nohavici, tentokrát už zase plačky. Pravděpodobně cítila tu atmosféru v místnosti. Tren se usmál a posadil si ji na koleno.

"Neboj se, udělám všechno proto, abys byla v bezpečí, maličká," slíbil jí Tren a políbil ji do vlásků.

*****

Probudila jsem se a těžce oddechovala. Bože, tohle bylo mnohem horší, než jsem si dovedla představit. Neměla jsem daleko k pláči. Pak mě ovšem objal Tren, kterého můj náhlý výpad probudil.

"Pšš, slibuju ti, že udělám všechno proto, abys byla v bezpečí, maličká," zašeptal, stejně jako tenkrát. A já mu věřila. Ráno jsem se probudila brzy. Tren už byl vzhůru a hladil mě po vlasech.

"Dobré ráno, ty můj ochránče," pousmála jsem se.

"Dobré," líbl mě na čelo.

"Trene, pověz mi něco. Ty jsi mě nedostal na starost jen tak, že? Ta Danteho historka nebyla pravdivá. On spoléhal na to, že ty se mnou vydržíš, vzhledem k tomu, že mě znáš od malička, je to tak? A doufal, že kdyby ses mi ukázal, poznala bych tě a nedělala vám problémy, když byste mě chtěli vzít zpět do téhle dimenze," nadhodila jsem.

"Něco takového," přikývl Tren.

"Vůbec si tě nepamatuji. Když jsi tehdy přišel ke mně do kanceláře, byla jsem si jistá, že tě vidím poprvé v životě," brblala jsem. Znovu mi tiskl rty do vlasů.

"Byla jsi malá a dlouhou dobu jsi mě neviděla. Ale už jako dítě jsi mě měla ráda. Vydržela jsi moje vyprávění poslouchat celé hodiny," usmál se. Smála jsem se taky.

"Ale Nely mi sama vytanula na mysl. Proč ne ty?" přemýšlela jsem.

"Možná to byl pro tebe tak stresující zážitek, že jsi ho prostě vytěsnila z paměti a s ním i všechny jeho aktéry. Na své rodiče si taky nevzpomínáš. Ale Nely se té bitvy neúčastnila. To je moje vysvětlení," pokrčil rameny. Musela jsem uznat, že to bylo dost pravděpodobné řešení.

"Důležité je, že jsem si cestu k tobě zase našla," uvelebila jsem se mu na hrudníku.

"To ano. Tenkrát by mě ani nenapadlo, že z toho škvrněte vyroste tak krásná žena a že tě budu moct chránit i z takové blízkosti," přitáhl si mě víc do náruče.

"Život je plný překvapení, co? Tak vstáváme, lásko. Je načase se té čarodějnici postavit čelem," rozkázala jsem a vyskočila z postele na nohy. Tren mě poslušně následoval., společně jsme se oblékli. Do práce se mi nechtělo, takže jsme tedy měli volné dopoledne. Kvůli minulým zkušenostem jsme se s Marion domluvily, že bude lepší, když nás tam odveze Tren a počká na nás v autě. Co kdyby mě Lorena zase vykolejila natolik, že bych nemohla řídit? Chudák Tren by pro to auto zase musel dojet, takhle to bude mnohem praktičtější. A Tren ochotně souhlasil, ani mu nevadila ta vidina dlouhého čekání. Byl ochotný vydržet tohle, než představu mě za volantem, když viděl, co se mnou Lorena minule provedla.

"Co od toho dnešního setkání očekáváte?" zeptal se Tren.

"Myslíme si, že dnes nám prozradí část plánu, kterým se chce dostat k Anori. Hlavně se dozvíme co všechno o Anori ví. Nejsem si úplně jistá, jestli to budou nějaké zásadní informace, přesto dnešní setkání nebude zbytečné," odpověděla Marion. Měla o dost větší očekávání ode dneška než já. Byla jsem dost skeptická a očekávala jsem opět nějakou nechutnou pohádku o mých rodičích. Připadala jsem si zrazená, že samotná vražedkyně mých rodičů jim nedopřeje posmrtného klidu a šíří o nich takové lži. Sevřela jsem ruku v pěst a pak se omluvila a odešla od stolu na vzduch, potřebovala jsem se uklidnit.

"Marion, slibte mi, že se od ní nehnete na krok. Na informace o svých rodičích je citlivá, obzvlášť když je někdo znevažuje. Držte se u ní, ať neprovede něco, čeho by potom litovala," slyšela jsem ještě říkat Trena. Dělal si o mě starosti, nechtěla jsem to na sobě dávat tolik znát, ale nemohla jsem si pomoct. A Tren samozřejmě poznal, že se trápím. Seděla jsem venku jenom chvíli, než bouchly vchodové dveře a přes ramena mi přistála bunda.

"Ať se nenachladíš," zašeptal Tren a sed si vedle mě.

"Víš, jak jsem se tě ptala, jestli bys poznal Lorenu?" prolomila jsem nastalé ticho jako první. Přikývl mi.

"Je to ta blonďatá čarodějka, co zabila moji matku," prozradila jsem mu. Mlčky mě objal a přitáhl si mě na prsa.

"Nejenom, že to spiknutí zosnovala, ale sama se ho účastnila a připravila dvouleté dítě o jeho matku. Nechci vědět, jestli se pak vyřádila i na mém otci. A po více než třiceti letech nenechá jejich památku v klidu odpočívat, ale pošpiňuje ji takovým lhaním," dostala jsem ze sebe mezi vzlyky.

"Vypráví to pozemským ženám a míšenkám, kterým je to více méně jedno. A věřím, že dostaneš příležitost jejich památku očistit," chlácholil mě Tren.

"Rodiče si nepamatuji, nevím, jak se ke mně chovali, ale určitě lépe, než jak se ke mně chovali moji pěstouni. Nenávidím ji za to, že mi vzala tu možnost mít opravdovou mámu, která by mě měla ráda," sevřela jsem opět dlaně v pěst.

"Eleona i Dylan tě oba hrozně milovali. Byla jsi pro ně úplně vším. Vymodlené dítě. Udělali by pro tebe první poslední, o tom nikdy nepochybuj. My všichni víme, jak moc skvělí lidé to byli. Laskavý a upřímní. I mě mrzí, že jsi nepoznala ten vztah mezi milovanou dcerou a rodiči," hladil mě po vlasech.

"Vidíš, teď ji nenávidím o to víc. Co všechno mi vzala. Rodinu, domov a někoho, kdo by mi dělal staršího bratra, že Tony?" pokusila jsem se o úsměv.

"Takže už víš, že jsi mi tak taky říkala?" zasmál se a já přikývla.

"Já vím, že jsi nic z toho pořádně neměla. Tvoji pěstouni byli hrozní a já doufám, že jim to jednou někdo vrátí. Ale i tak jsi všechno dokázala znovu získat, ne? Moje rodina tě miluje a bere tě jako vlastní. Já tě miluji a chci, abys byla doma tam, kde jsem já. Pořídíme si děti, které budeš milovat a ochraňovat, budeš mít vlastní rodinu. Staršího bratra ti sice nepořídím, ale máš spoustu přátel, za kterými si můžeš přijít pro radu," šeptal mi do vlasů.

"Jsou to hlavně tvoji přátelé," namítla jsem, abych skryla rozpaky. To co řekl, bylo moc hezké.

"Pomohli by ti stejně tak, jako by pomohli mě. Tomu věř," políbil mě na čelo.

"Trene, miluji tě za to, co všechno pro mě děláš, vím, že se snažíš ze všech sil, abych byla šťastná. A věř tomu, že jsem. Ovšem na svoje rodiče nemůžu zapomenout, ne teď když toho o nich vím tolik," namítla jsem.

"To bych po tobě ani nikdy nechtěl. Jen si pamatuj, že krutou pomstou jim život nevrátíš. Jdi do toho s rozmyslem a chladnou hlavou. Obětovali za tebe život a ty ten svůj Loreně nesmíš nabídnout tak lacino. Moc dobře vím, co se ti odehrává v hlavě a to se nemusím ani dívat. Chceš se jí pomstít a chceš to udělat sama. Jenže s tím Lorena počítá a ty se jí nesmíš vystavit. Poslechni ve všem Marion. I ona riskuje svůj život, pro ten tvůj. Čas, kdy budeme potřebovat tvoje schopnosti, teprve přijde a do té doby musíš být v bezpečí. Nech nás dělat naši práci. Každý z nás, co jsme tady a téměř všichni u nás doma, by se postavili ráně do cesty, pokud by tě to mělo zachránit. Spousta lidí to už udělala. Nenech, aby jejich životy propadly nadarmo. Slib mi, že nebudeš jednat zbrkle a nebudeš chtít Lorenu za každou cenu dostat," naléhal na mě. To samé už mi jednou řekla i Marion. Ale od něj to znělo naléhavěji.

"Tím za každou cenu, myslíš můj život?" ujistila jsem se. Přikývl.

"Slibuju," zašeptala jsem. Po tomhle ujištění už jeho objetí nebylo tak pevné.

"Kdyby se něco mělo dít, bude se mnou Marion a ani ty nebudeš daleko. Dala bych ti vědět," ujišťovala jsem ho ještě, aby měl jistotu, že jsem jeho slova pochopila a beru je na vědomí.

"Hm, tak to bude nejlepší. Myslím si, že pokud Lorena dnes přijde s nějakými novými informacemi, nevyhneš se ani dalšímu smyšlenému vyprávění o tvých rodičích. Neber to vážně a neber si to osobně. Ona neví, že to taky posloucháš. A já ti pak o nich řeknu, cokoliv budeš chtít," nabídl mi.

"Opravdu cokoliv?" ujišťovala jsem se.

"Cokoliv. Hlavně se musíš vrátit," pohladil mě po tváři.

"Pochopila jsem, co se mi s Marion snažíte říct. Budu dávat pozor, nebudu jednat zbrkle a nebudu chodit do nebezpečí na vlastní pěst. Vždycky počkám na svého skvělého snoubence," usmála jsem se a nechala se jím zvednout na nohy.

"Myslím, že je na čase vyrazit, ne?" vyrušila nás Marion. Tren zkontroloval čas a přikývl. Moje nálada se okamžitě zase propadla někam hluboko pod normální úroveň. Jestli ve zdraví zvládnu ten dnešek, tak už všechno.

Ha, Lorena osobně :D příjemné sny