Ragar drží své slovo

Mám sice denní zpoždění, ale včera jsem dorazila na kolej opravdu pozdě večer a už jsem neměla sílu nic vydat. Teď jsem konečně našla příležitost a obrázek, abych vás mohla potěšit (nebo nepotěšit - jak koho) dalším dílem. Přeji příjemné počtení a za komentář budu ráda ;)

.

.

Byli jsme už druhý den na cestě. Směřovali jsme k jedné pevnosti, kde podle našich zvědů mělo být dost zásob strany odporu, ale jen málo stráží. Údajně to bylo strategické místo pro nás, abychom zaútočili a trochu je poplašili. Jela jsem hned vepředu vedle Trena. Museli jsme udržovat takové tempo jízdy, abychom se jako družina drželi pohromadě, takže Tren musel jet pomaleji než obvykle a já ho tak krásně stíhala. Chtěla jsem si ho užít alespoň takhle, když Dante rozhodl, že budeme stát každý na jiné straně bojiště. Tren v první linii a já někde více vzadu s ostatními čaroději. Nechtěl, abych přímo bojovala. Budeme jen pomáhat kouzly první linii, aby se jim podařilo lépe odrazit nepřítele. Měla jsem o Trena strach, ovšem on vůbec nevypadal, jako že by ho to trápilo. Celou cestu mi něco vyprávěl a pořád se smál. První den jsme chvíli projížděli vesnicemi, dokud jsme nedorazili k lesu. A tím jsme se už druhý den prodírali. Nechtěla bych to jít pěšky, k nejbližší osadě to byla pěkná dálka i pro jezdce na koni. Tren byl v roli řadového vojáka. Byla to akce Bratrstva. Svou hodnost mohl používat jen při výpravách pořádaných Dantem, ale Bratrstvo ji neuznávalo. Přesto se s ním ostatní důstojníci a kapitáni radili, když si nebyli v něčem jistí, nebo když si jen o tom potřebovali s někým promluvit. To byla jediná chvíle, kdy se mi Tren nevěnoval a debatoval s ostatními. Jinak se ode mě nehnul ani na krok. Naše společná tunika byla tentokrát vyvedená ve světle a tmavě modré barvě s černými doplňky. Chtěli jsme se sladit i přes to, že nebudeme bojovat bok po boku.

"Srdíčko, neboj se o mě tak. Pokud jsou všechny informace od Bratrstva správné, nemůže se mi nic stát a ty nebudeš muset hnout ani prstem," uklidňoval mě, když viděl, jak jsem nervózní. Snažila jsem se nedávat to na sobě najevo, ale očividně jsem v tom selhala.

"A co když se Bratrstvo mýlí?" zeptala jsem se šeptem, aby mě nikdo neslyšel. Nevěřila jsem těm dědkům a tohle mě děsilo nejvíc, že se pletou. Nechtěla jsem ovšem vyvolávat zbytečnou paniku, když jsem nic nevěděla jistě. Tren se naklonil blíž ke mně a tak, aby to neviděl nikdo jiný než já, si vyhrnul tuniku a ukázal mi, že má pod ní ještě kroužkovou košili. Ta košile byla lehká, pružná, ale neuvěřitelně tvrdá, dokázala odolat téměř každé zbrani. Takovými byli vybaveni ti nejlepší archandělé a démoni, k míšencům se nikdy nedostala. Tren byl pravděpodobně první v historii. Nechala jsem mu ji vyrobit na svou žádost. A jelikož jsem vyvolená, nikdo mě neodmítá a každý splní moje přání, i když je sebe divnější. Navíc všichni dokážou být pro můj milý úsměv nesmírně diskrétní. Nikdo nevěděl, že ji Tren má, aby z toho neměl zbytečné problémy. Tren se sice chvíli cukal, že si nemůže vzít věc takové hodnoty, která navíc vůbec není určená pro jeho rasu, ale nakonec ji přijal, jako dárek ode mě. To na něj většinou platilo a já tak moha být spokojenější, že jsem udělala důležitý krok pro jeho bezpečí. Tu košili jsme navíc napustila množstvím ochranné magie, takže by měla být odolná vůči průměrnému kouzelníkovi. Tren se naklonil ještě blíž.

"Taky jim moc nevěřím, ale předpokládám, že by nás nevehnali do naprosté pasti," zašeptal.

"Jsem ráda, že sis ji vzal, budu tak o moc klidnější," usmála jsem se a natáhla k němu ruku, za kterou mě vzal.

"Je to přece dárek od mé úžasné snoubenky. Ještě jednou ti za něj děkuju," usmál se nazpět. Pak jsme až do večera jeli v tichosti. Zastavili jsme na jedné mýtině, kde jsme se měli utábořit. Tren se postaral o naše koně a já došla pro náš dnešní příděl na večeři. Nebylo toho moc, ale když jsme se s Trenem podělili, stačilo nám to. Než jsem se vrátila, měl už Tren i rozdělanou deku na zemi. Společně jsme se navečeřeli a šli brzy spát. Potřebovali jsme být odpočatí. Čekaly nás ještě celé dva dny v sedle, než se dostaneme k pevnosti natolik blízko, že budeme moct jít pěšky, abychom rozestavěli pozice a pak zaútočili.

"Lásko, proč je zrovna tahle pevnost pro nás tak důležitá?" zeptala jsem se ho, když už jsme leželi v objetí pod dekou a já nemohla usnout.

"Není moc důležitá," zamumlal, očividně už skoro spal a já ho probudila.

"Nejde nám o to, dobýt to pro území. Chceme je zastrašit, vybrali jsme si pevnost, která je málo chráněná, ale upozorníme je na sebe. A taky zmateme, protože dobytím téhle pevnosti opravdu nic nezískáme. Ale o to, vytrhnout je z té jejich jistoty o vítězství, nám přesně jde," vysvětlil mi to. Chvíli jsem o tom přemýšlela.

"Stejně mi to nepřijde moc logické," brblala jsem.

"Ani mě ne. Udělal bych to jinak. Ale já to nevedu. A teď už spi, lásko, ať mi zítra nepadáš z koně," políbil mě za ucho, víc nás zachumlal do deky a za chvíli jsem cítila, že spí. Mě to ještě chvíli trvalo, ale brzy jsem ho následovala. Čím víc jsme se blížili k pevnosti, tím jsem z toho měla horší pocit. O to spíš, že moje pocity nikdy nebyly jen tak a většinou se vyplatilo je poslechnout. Tren se mě snažil rozptýlit, protože si myslel, že jsem prostě jen nervózní. Snažila jsem se uklidnit samu sebe, že Tren to zvládne, že nemusím mít strach. Navíc, já budu stát vzadu a i přesto, že jsem měla chránit všechny plošně, byla jsem rozhodnutá se na Trena pořádně zaměřit. Cokoliv, co se mu pokusí zkřivit jediný vlas, za to zaplatí. Nikdo na něj sahat nebude. Když jsme se konečně dostali tak blízko, že jsme všichni sesedli, byla jsem už úplně napnutá. Tren už raději mlčel, aby mě zbytečně neprovokoval a já mu za to byla vděčná. Jednou mě vášnivě políbil a pak se zařadil do čela, zatímco já se postavila dozadu. Nikoho jsem tu neznala, maximálně tak od vidění. Bylo mi trochu nepříjemné cestovat zrovna s nimi. Ale nic jsem s tím nemohla dělat. Byla noc, když jsme se dostali tak blízko, že byla pevnost vidět. Tam jsme měli počkat do svítání a pak teprve udeřit. Ještě dlouho po tom, co se ostatní uložili ke krátkému spánku, jsem pozorovala temná okna pevnosti. Svítilo se jen někde a ani k ránu se pevností nijak nehemžil život. Trochu mě to uklidnilo. Že by nám Bratrstvo taky jednou dalo spolehlivé informace?

"Měla sis odpočinout, srdíčko," objevil se za mnou Tren a objal mě kolem pasu.

"Já bojovat nebudu, nemusím být vyspaná. A navíc bych stejně neusnula," zavrtěla jsem hlavou.

"Nějak to dopadne. Je zbytečné se tím dopředu stresovat, hm?" pohladil mě po tváři. Přikývla jsem. Za to mě odměnil několika sladkými polibky.

"Na místa!" zavelel vedoucí naší výpravy. Tren mě tedy musel opustit a i já odešla na své místo. Sledovala jsem z jednoho kopce, jak se naši muži rozestavují před bránou pevnosti, která byla v dobré víře stále otevřená. Uklidňovala jsem se tím, že to budou mít alespoň snadnější, když nebudou muset prorážet bránu. Provedla jsem jednoduché plošné kouzlo, které hromadně zakrylo jejich mysli před nepřítelem, a pak už jsem jen čekala, co se bude dít dál. I na tu dálku jsem bezpečně poznala Trena a zaměřila se hlavně na něj. Nestál úplně vpředu a byl i trochu bokem. Ve strategii jsem se opravdu nevyznala, takže mi vůbec nebylo jasné, co má z téhle pozice dělat. Ovšem nějaký účel to mít muselo. Zarazilo mě, když naši začali ustupovat zpět k nám. To určitě v plánu nebylo. Zbystřila jsem a brzy pochopila, proč se naši dali na ústup, i proč byla brána pevnosti celou dobu otevřená. Ne snad proto, že by nám to chtěli usnadnit. Ale Bratrstvo už nás opět podvedlo. Z brány začali postupně vycházet ozbrojené oddíly nepřítele a já navíc mohla z výšky vidět, že je jich ještě plné nádvoří. Tak s tímhle určitě nikdo nepočítal. Rychle jsem vyhledala pohledem Tren a ujišťovala se, že i on se dal na ústup. Snad tam nestojí vepředu sám. V tom mumraji, do kterého se naši semkli, jsem ho nepoznala. Nepřátelé ze sebe vydali jeden bojový výkřik a vrhli se vpřed. My čarodějové jsme okamžitě začali vysílat ochranná kouzla na tu maličkou skupinu našich bojovníků. Tak moc jsem se soustředila na jejich ochranu, že jsem si vůbec nevšimla, že velká skupina odpůrců se dostala i k nám na kopec a zaútočila na nás z druhé strany. Jen tak tak jsem uskočila před mečem jednoho z nich. Nevěděla jsem, jestli se mám bránit tady nahoře, nebo seběhnout dolů k Trenovi. K takovéhle situaci jsem žádné rozkazy nedostala. Nakonec jsem se rozhodla, že přece jen bude lepší, když se připojím k Trenovi. Když budeme dva, budeme mít lepší možnost se bránit. Sekla jsem po dvou mužích, kteří mě ohrožovali svými meči, a rozeběhla se dolů z kopce. Hned se hnali za mnou. Dole jsem se musela zorientovat, než jsem zahlédla barvy své tuniky, což znamenalo, že je to on, i když jsem mu vůbec neviděla do obličeje. Snažila jsem se k němu dostat, ale bránili mi. Mohla jsem jen ustupovat. Trochu mě překvapilo, že mě nepustili dopředu, ale klidně mě nechali ustupovat vzad. Proč mě neobklíčili? Ne že bych chtěla skončit jako zajatec, ale přišlo mi to logické. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že jim bylo jedno, jak moc budu ustupovat, ale hlavně se mě snažili oddělit od Trena. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem uviděla mihnutí fialových vlasů toho úchyla. Společně jsme s Trenem byli silní, ale každý zvlášť jsme měli dost slabin. S výkřikem jsem se vrhla vpřed v zoufalé snaze dostat se přes hradbu nepřátel k Trenovi. Když už jsem si myslela, že se mi to podaří, někdo mě udeřil do zad, pevně mě sevřel a na krku mě zastudilo ostří meče.

"Anori!" vykřikl Tren a tím na nás upozornil všechny okolo. Zavládlo ticho.

"Ragare, okamžitě ji pusť!" zavrčel Tren a postoupil o dva kroky vpřed. Těsně u mého ucha se ozvalo uchechtnutí. Takže mě držel Ragar.

"To sotva. Nemyslím si, že jsi v postavení, kdy by sis mohl diktovat podmínky," poškleboval se. Neviděla jsem mu do obličeje, protože stál za mnou, ale cítila jsem, že se směje. Pitomec! Tren udělal další krok směrem k nám. A Ragar mě stiskl pevněji.

"Pusť ji. Stejně ti šlo vždycky o mě, tak není potřeba, abys ji držel. Půjdu s tebou dobrovolně, když ji pustíš," nabízel mu Tren. Viděla jsem na něm, že už jen ta představa, že bychom ho s Ragarem nechali samotného, se mu příčila, ale pro mě se dokázal obětovat.

"Hm? Zní to ohromně lákavě. Je pravda, že mi jde jen o tebe, ale ji musím přivést těm nahoře. Takže odpověď zní, že ji nepustím. Ale můžeš se vzdát dobrovolně i tak. Byla by škoda, kdyby tě ostatní museli zabít," protáhl líně. Pořád jsem čekala, že Tren udělá něco, čím by mě od něj dostal. Vůbec se mi nelíbilo být v jeho blízkosti a ještě s mečem u krku, ale ani na chvíli jsem nezapochybovala o tom, že má Tren nějaký plán. Ovšem když jsem se mu teď podívala do tváře, viděla jsem, jak strašně nešťastně se tvářil. On neměl plán. V tu chvíli mi teprve došlo, v jak špatné jsem situaci a začala se Ragarovi v sevření vzpouzet.

"Hou, pomalu kotě. Ať nepřijdeš k úrazu," klidnil mě a sjel rukou o něco níž a přimáčkl mi tím prsa k hrudníku. Nemohla jsem moc dýchat.

"Stála by si za hřích. Ještě uvidíme, co s tebou uděláme, než tě odevzdám," okomentoval novou pozici své paže. Byl to vážně úchylák. I přes nedostatek kyslíku jsem se mu opět začala vzpouzet.

"Tak konec srandy vážení. Odložte zbraně, jinak tahle vaše princezna opravdu přijde k úrazu," sevřel mě tak pevně, že tentokrát už jsem se nedokázala ani hnout. Tren se opět o pár kroků přiblížil, oči stále upřené na mě.

"Odlož zbraň a vzdej se," varoval ho Ragar a meč mi přitiskl ke krku tak pevně, až to píchlo. Cítila jsem, jak mi stružka krve stékala po krku až do výstřihu. Nahlas jsem vydechla, jak jsem se snažila vstřebat vše, co se kolem mě dělo. Tren zbledl a chvíli těkal pohledem mezi mnou, Ragarem a družinou. Nikdo nevypadal, jako že by věděl, co má dělat. Měla jsem strach. Ragar vypadal, že by mi opravdu ublížil, kdyby mu někdo zavdal příčinu. Tren se na mě nakonec podíval a jeho oči se mi omlouvaly. Pak zahodil svůj meč a ruce si dal za hlavu. Hned k němu přiběhlo několik mužů, hrubě ho strhli k zemi, kde mu svazovali ruce za záda. Neobešlo se to bez kopanců a ran.

"Proč je s ním necháváš zacházet tak hrubě. Vždyť se ti vzdal," zlobila jsem se na Ragara a přestala dbát na to, že mě pořád ještě škrábal mečem na krku. Chtěla jsem tam jít a zabránit jim v tom. Ragar se otočil ke zbytku.

"A co vy?" zeptal se. Jeden po druhém muži zahazovali své zbraně. Nezazlívala jsem jim to. Nemohli si být jistí, že by mě Ragar opravdu vážně nezranil a podle jejich slov, mě stále potřebovali. Navíc proti takové přesile by se asi jen těžko ubránili. Nakonec jsme byli zajati všichni. Jen asi tři mladíčky nechal Ragar jít s tím, ať oznámí, kdo nás unesl. Stejně by jim to došlo, kdybychom se dlouho nevraceli. A Ragar pravděpodobně počítal s tím, že než se sem Dante dostane s další družinou, budu už někde jinde. Odvedli nás do podzemních chodeb a ani se nesnažili nám zavázat oči. Až tak si byli jistí tím, že jim neunikneme. Odvedli nás do pozemních kobek. Všechny zavřeli do různých cel jen mě a Trena vedli dál, až do jedné větší a prostornější místnosti, kde přivázali řetězy nejprve Trena a pak i mě zády k němu.

"Ty řetězy jsou ukované speciálně pro čaroděje. Berou tvou moc, takže nejsi schopná kouzlit, jen abys věděla, proč ti nepůjde utéct," vysmíval se mi Ragar a pak mi do úst vložil roubík.

"Proč to děláš?" vypálil Tren dřív, než stačil zacpat ústa i jemu.

"Co proč dělám?" zarazil se Ragar.

"Proč nás tu takhle držíš. A jak je možné, že jste věděli, že zaútočíme zrovna sem, abyste si tu na nás mohli počkat," ptal se Tren dál. Ragar mu násilím strčil roubík do úst.

"Musel bys víc zapátrat, proč to víme. A proč vás tu držím zvlášť? Ona jde k těm nahoře, ovšem ještě nevím, jestli hned, nebo se na ní ještě trochu vyřádím. A tebe tu držím proto, že jsem si vydupal, že když tě chytíme, tak tě dostanu. Říkal jsem ti, že budeš můj," poplácal ho po tváři a nechal nás tu o samotě. Snažila jsem se vykroutit se alespoň z roubíku. Řetězy mě opravdu hodně oslabovaly, to jsem cítila i bez toho, aby mi to Ragar musel říct. Tren se vedle mě snažil o totéž. Nedokázala jsem jen při umělém světle lucerny měřit čas, ale trvalo nám pěknou dobu, než jsme roubíky povolili natolik, že nám sklouzly z úst.

"Omlouvám se, lásko," bylo první, co mi Tren řekl, kdy mohl mluvit.

"Za co?" otočila jsem hlavu co nejvíc dozadu, abych na něj aspoň trochu viděla.

"Měl jsem tomu zabránit. Ale nepustili mě k tobě. A to, že se nás schválně snaží oddělit, mi došlo až příliš pozdě. Jestli se odsud dostaneme, už nikdy Danteho neposlechnu a vždycky budu stát u tebe. Nechtěl jsem, aby sis musela projít i zkušeností zajatce. A obzvlášť, když tě zranil," chrlil ze sebe.

"Lásko, já ti nic nevyčítám. Taky mi to došlo příliš pozdě a už jsem se k tobě nedokázala vrátit zpátky. Pokud z toho chceš někoho vinit, tak ty dědky z Bratrstva, kteří nás do toho zatáhli. A nezranil mě nijak vážně," uklidňovala jsem ho. Povzdechl si. Bylo to sice trochu krkolomné, ale dokázala jsem ruce zkroutit tak, že jsem dosáhla na ty jeho. Hned si se mnou propletl prsty a pevně mě držel.

"Myslíš, že nám něco udělají?" zeptala jsem se po dlouhé chvíli ticha.

"Tobě ne. Tedy alespoň doufám. Pokud tě opravdu chtějí Ragarovi nadřízení, neměl by ti nijak vážně ublížit," uklidnil mě.

"A tobě?" špitla jsem.

"To nevím. Očividně tu nejsem pro nic jiného, než pro Ragarův zájem o mě. A já se mu dobrovolně nepodvolím, nikdy. Nebudu mu dělat sexuální hračku," procedil skrz zuby. Zavřela jsem oči a snažila se potlačit ten nával vzteku k tomu fialovovlasému hajzlovi.

"Lásko, já vím, že on je opravdu všehoschopný pro to, aby mě zlomil. A bude se snažit využít všechny moje slabiny," upozorňoval mě.

"Ale ty to vydržíš, že jo? Jako minule, taky jsi to nevzdal," prosila jsem ho.

"Já se budu snažit, ale teď tu mám tebe. A on ví, že tě miluji a udělám pro tvoje bezpečí cokoliv," zamumlal s odvrácenou hlavou.

"To já pro tebe taky," slíbila jsem mu.

"Ne Any, to je to, k čemu se chci dostat. My dva si nejsme rovni," začal.

"Ne, já vím, kam tím míříš, a v tomhle tě nikdy neposlechnu," vrtěla jsem okamžitě hlavou.

"Ale poslechneš. Musíš," stál si za svým.

"Už jednou s tím přišla Marion. Vědomí toho, že by zemřela a já tomu musela přihlížet, by sice bylo hrozné, ale ani zdaleka se to nevyrovná představě toho, že bych takhle měla přijít o tebe. To ti nedovolím," vrtěla jsem hlavou.

"Anori, lásko, v tomhle ti nemůžu ustoupit. Přísahal jsem ti věrnost, a pokud bys měla být v nebezpečí, udělám cokoliv pro to, aby se ti nic nestalo. A myslím tím cokoliv i za cenu vlastního života," trval si Tren na svém. Po tvářích se mi koulely slzy, ale on nemohl udělat nic pro to, aby mi je setřel. Využil toho, že jsem přes vzlyky nemohla mluvit a rychle pokračoval.

"A ty musíš udělat to, co se od tebe očekává. A i pokud by na mě mířilo deset šermířů a já stál neozbrojený, musíš si vybrat svůj život, jasné?" snažil se vymámit ze mě slib.

"Ne! Copak ty to nechápeš? Jak bych asi mohla žít s vědomím, že jsem tě zradila? Že jsem se sobecky zachránil a obětovala tvůj život?" tlačila jsem ze sebe skrz vzlyky.

"Nezradila by si mě. Já sám tě o to žádám," neustoupil. Hořce jsem se usmála.

"Copak si nemůžeš přát něco, o bych ti mohla dát?" použila jsem jeho vlastní slova, když se na mě zlobil, že si přeju samé nesplnitelné věci. Poznal to a slabě se zasmál.

"Ty mi to můžeš dát. Můžeš mi to slíbit. A musíš to udělat. Neexistuje nic, co by bylo pro nás důležitější, než ty sama. Zemřu rád, když ti tím zajistím další budoucnost," pokračoval. Věděla jsem, že má pravdu. Všichni to ode mě očekávali a i on to ode mě žádal.

"Hodláš ze mě udělat v pětatřiceti vdovu a pak abych rovnou odešla do kláštera? Trochu brzy, nemyslíš?" snažila jsem se to trochu odlehčit. Zasmál se.

"Copak by sis nikdy nenašla jiného?" odpověděl.

"Nikdy," ujistila jsem ho. Zaklonil hlavu dozadu, až se dotkl té mojí.

"Dostaneme se odtud. Společně to dokážeme," pronesl pak odhodlaně.

"Alespoň se nebudu muset dívat, jak mi popravují snoubence," ušklíbla jsem se.

"Ještě jsi mi neslíbila, že mě poslechneš," připomněl se mi.

"Slibuji. Ale nedal si mi možnost odmítnout a až do smrti to u mě budeš mít schované," upozornila jsem ho.

"S tím počítám. Zatím to vypadá, že si to nebudeš muset schovávat moc dlouho," znovu se zasmál a pak se začal rozhlížet po místnosti. Pravděpodobně přemýšlel, jak se odsud dostat.

"Budeme se muset dostat z těch řetězů, to je první věc," zamumlal pak.

"To je trochu problém. Ragar to myslel vážně, když říkal, že ze mě tyhle řetězy vysávají energii. Už teď se cítím dost slabá, nevyčarovala bych ani malý ohníček," pokrčila jsem omluvně rameny.

"Já bych si se svými pouty poradil, ale tvoje pouta jsou na mě příliš. Nezvládl bych tě odsud dostat a sám bych se hrozně vyčerpal. Daleko bych nedoběhl," vykreslil naši budoucnost jen v černých barvách.

"Takže dokud mě drží tahle pitomost, můžou si s námi dělat, co chtějí?" zarachotila jsem na ukázku svými řetězy.

"Pravděpodobně ano, pokud nezjistíme, jak je sundat," pokrčil rameny. Nebo mi to tak alespoň připadalo, podle toho, jak na mých zádech zašoupal lopatkami. V tom jsme zaslechly kroky. Byl to Ragar s tácem a nějakým jídlem. Překvapeně se zadíval na to, že jsme oba bez roubíků a držíme se za ruce.

"Měl jsem vás nechat svázat dál od sebe," zamumlal tak nahlas, že jsme to i my dva slyšeli.

"Ničemu bys tím nepomohl," promluvil Tren. Ragar ho sjel pohledem, což se mě a řekla bych, že ani Trenovi moc nelíbilo. Klekl si k nám. Měla jsem hlad, žaludek se mi hlasitě svíjel.

"Nic z toho do mě nedostaneš. To radši vyhladovím," zaprskal Tren a odvrátil tvář stranou. Usoudila jsem, že tedy asi není moc bezpečné to sníst a taky jsem sklopila zrak.

"Máš mé slovo, že v tom nic není," promluvil Ragar klidným hlasem.

"Tvému slovu se těžko věří. Obzvlášť když my dva sedíme spoutaní," odporoval Tren.

"Ty musíš klást odpor v každé situaci, že?" zeptal se a mě bylo jasné, že nemluví o současné situaci, ale spíš o té minulé, kdy ho ničím nedonutil, aby se dobrovolně stal jeho milencem.

"Já svoje slovo držím. Například jsem ti slíbil, že tě znovu dostanu a voila jsi tady. Navíc nechci od tebe žádné informace. A ona musí zůstat střízlivá, kvůli těm nahoře. Nemám důvod ani jednoho z vás omamovat," říkal. Já mu věřila a chvíli na to svolil i Tren. Pravděpodobně neshledal na jeho slovech nic znepokojivého. Ragar dal každému z nás najíst, i když přišlo mi, že krmení Trena si očividně užíval. Skřípala jsem zuby nad tou neomaleností. Copak nevidí, že jsem přivázaná hned vedle? A klidně s ním takhle flirtuje. Tren mi celou dobu nepustil ruce ze sevření, což mě trochu uklidňovalo. Ale rozhodně ne dostatečně. Kdybych mohla, pořádně bych Ragara praštila. Když nás oba nakrmil a nechal nás napít, měl se k odchodu.

"Co plánuješ teď?" zeptal se rychle Tren.

"Už mě znovu nenachytáš. A já nemám v plánu ti prozradit svoje úmysly," zavrtěl Ragar hlavou. Tren si odfrkl. Všimla jsem si, že se Ragar při tomhle jeho gestu zastavil a hodil po něm očkem.

"Co chceš dělat se mnou?" promluvila jsem tentokrát já.

"Už brzy si pro tebe přijdou. Ale nevím, co od tebe chtějí. Takové informace se ke mně nedostávají," pokrčil rameny.

"Kdo si pro mě přijde?" vyzvídala jsem.

"Dočkej času, bejby. Však je brzy uvidíš sama," ušklíbl se a odešel. Nad tím oslovením jsem se zamračila, ani Tren mi tak důvěrně neříkal.

"Nelíbí se mi, když ti říká bejby," zamračil se Tren.

"Lásko, to je to nejmenší, co mi na něm vadí. Všiml sis, jak po tobě pořád hází očkem?" opáčila jsem. Podle toho hrdelního zvuku, co vydal, jsem poznala, že všiml.

"Kdybych ho nenáviděla o něco méně, mohla bych říct, že má moc pěknou barvu hlasu," pronesla jsem po chvíli ticha.

"Ano, to má," přitakal mi Tren.

"A má moc pěkně pěstěné nehty," pokračovala jsem.

"Toho jsem si nevšiml. Ale miláčku, nezačínáš náhodou trpět Stockholmským syndromem, že ne?" ověřoval si hned.

"To víš, že ne. Pořád ho nenávidím a tebe moc miluji," ujistila jsem ho.

"I já tebe. A moc mě mrzí, že jsem tomuhle nedokázal zabránit," natočil hlavu do strany, aby se mohl svou tváří alespoň trochu otřít o tu moji.

"Nevyčítej si to. V Edmontonu jsi tvrdil, že od teď jdeme do všeho spolu. Takže i do zajetí. Nevadí mi to tak moc, když tu jsem s tebou," vydechla jsem.

"Ty jsi blázínek," zavrtěl hlavou, ale věděla jsem, že se usmívá. Zapraskala pochodeň a brzy jsme se ocitli ve tmě.

"Zkus si odpočinout. Nevíme, co nás čeká zítra," pobízel mě.

"No já…" začala jsem, ale nevěděla, co přesně říct. Nechtělo se mi spát, když jsem byla v tomhle nepřátelském prostředí.

"Budu co nejvíce hlídat. A taky se pokusím vymyslet, jak odsud. Spi, lásko moje," řekl a nechal mě se o něj opřít. Zavřela jsem oči a doufala, že se mi podaří usnout alespoň na chvilku.