Všude dobře doma nejlépe? Ano, ale jen občas!

Sice jsem avizovala, že díl nebude, ale pravděpodobně mou šedou kůru mozkovou něco osvítilo, že byla schopná si všechno zapamatovat a ještě mi zbyl čas na povídku. Tak tady ji máte a v příštím díle se snad konečně dočkáš Kuroki ;).

.

.

Prodírala jsem se zástupem lidí ven z koupaliště. Mohli jsme mluvit o štěstí, že jsme měli tu možnost přijít dříve, protože sem snad přijela celá Kanada. Opravdu jsem musela používat lokty a trochu kopat, abych si vydobyla každý metr směrem ven. Tren už tam na mě čekal, dokonale upravený, se suchými a do všech směrů rozcuchanými vlasy, ostatně tak, jak je měl vždycky a zatraceně mu to slušelo.

"Je to hrůza, už jsem myslela, že se ven ani nedostanu," stěžovala jsem si, když jsem konečně stála vedle něj a dopínala si halenku. Do dámských šaten se nahrnul takový zástup lidí, že jsem vzdala možnost se v klidu obléknout a vysušit si hlavu. Snažila jsem se teď tedy zachránit, co se dalo. Tren srovnal naše věci do společné tašky a pak mi pomáhal rozčesat vlasy.

"Aspoň vidíš, proč si je nechci namáčet. Pak je mám vždycky takhle rozvrkočené," brblala jsem.

"Mě se to líbí, a to je důležité, ne?" políbil mě na čelo.

"Ano, to máš pravdu," nechala jsem se udobřit. Protože ostatní děvčata tolik nebojovala, aby se dostala ven, museli jsme na ně dost dlouho čekat. S Trenem jsme volný čas využili pro procházku. Bylo tu obrovské množství lidí a mě dost vadilo, jak se za Trenem každá žena otáčela. Přitom mě držel kolem pasu a stejně si nedaly pokoj. Celou dobu jsem měla ruku položenou na jeho kříži, ale očividně to pro odrazení nestačilo. Sjela jsem rukou níž, ale na pásku, který mu držel tmavé kalhoty, jsem na chvíli zaváhala. Nebyl to úplně můj styl držet ho za zadek. Nakonec jsem si ale dodala odvahy a ruku tam položila. Protože byl můj. Tren zdvihl jedno obočí.

"Na průzkumu?" šeptl mi do ucha a přitáhl si mě k sobě ještě těsněji, takže jsem ho už nemohla pustit.

"Promiň," zašeptala jsem zpátky. Jen se zasmál.

"Opravdu se omlouváš za to, že držíš svého snoubence za zadek?" zeptal se mě a očividně se mými rozpaky perfektně bavil. Zamračila jsem se, dělat si ze mě srandu, to by mu šlo. Ale on si mě natočil čelem k sobě a vášnivě políbil.

"Lásko, nedělej z toho vědu, já myslím, že je to naprosto běžné. A víš, že já si těch žen okolo nevšímám. Mám oči jen pro tebe," cvrnkl mě jemně do nosu.

"Já vím, ale nechci, aby koukaly," pokrčila jsem omluvně rameny a opět vykročila. Moje ruka v jeho zadní kapse sice nikoho od koukání neodradila, ale já měla lepší pocit.

"Hej, vy dva. Jedeme!" volali na nás pak ostatní. Vrátili jsme se zpět k autobusu, který nás odvezl zpátky domů.

"Je ještě něco, co bys tu chtěla dělat?" zeptal se mě pak Tren.

"Hm, chtěla bych jít na něco do kina. A tím je můj seznam vyčerpán. Pak se můžeme vrátit domů," zamyslela jsem se.

"Přechod je příští týden, tak to stihneme, ne?" přemýšlel Tren.

"Musíme řešit přechody? Prostě to projdeme a svedeme to na mě," zamrkala jsem nevinně.

"Miláčku, víš, jak to dopadlo minule? Nechceš se zase dostat k někomu, jako byl Kevin, že ne?" zamítal hned můj návrh.

"Dobře, dobře, už mlčím. Počkáme si," smála jsem se mu.

"Alespoň budu mít spousta času si zabalit," napadlo mě pak. Chtěla jsem si sebou vzít dost věcí, co jsme tu měla doma. A nebylo jich zrovna málo. Jeden večer mě Tren opravdu vzal do kina. Nebyla zrovna nabídka těch nejlepších filmů, ale aspoň nás nemuselo mrzet, že nebudeme dávat pozor. Místo toho jsme využili přítmí kinosálu po svém.

"Tak jak se ti líbil film?" ptal se mě Tren, když jsme seděli v restauraci, kam jsme si došli na pozdní večeři. Já ani neměla moc hlad, protože jsem se najedla popcornem, ale nemohla jsem čekat, že Trenovi bude ta nafouknutá kukuřice stačit. Alespoň jsem mu ujídala z jídla hranolky.

"Byl výborný, jak že se to vůbec jmenovalo?" napadlo mě.

"Nemám tušení," pokrčil rameny Tren. Oba jsme se rozesmáli. Ne jenom, že jsme neznali název, ale ani jeden z nás moc netušil, o čem to bylo.

"Musím říct, že tvoje maličkost byla mnohem zajímavější než celý film," dobírala jsem si ho.

"Kdybych tušil, že jsi takový fanoušek mazlení na veřejnosti, bral bych tě do kina dvakrát týdně," vrátil mi to Tren. Pošťuchovali jsme se celý večer a mě bylo příjemně. Další den našel Patrik na mojí půdě starou kytaru, která ovšem měla všechny struny a s trochou magie se jim jí podařilo naladit.

"Trene, neříkal jsi náhodou, že umíš hrát?" napadlo mě. Neochotně přiznal, že ano. Hned jsem se rozhodla, že si uděláme večer táborák. Ohniště jsem na zahradě měla, stačilo jen koupit nějaké klobásky a bude. Ochotně jsem se ujala všech příprav a navečer jsme už seděli kolem rozdělaného ohně. Tren dostal čestné místo, aby dobře viděl na struny a já opékala klobásku i pro něj, aby se nemohl vymlouvat. Chvíli jen tak drnkal, ale nakonec spustil spoustu veselých táborákových písniček. Některé jsem znala a mohla se připojit k jeho sametovému hlasu. Ale jen tak okrajově. Když už večer pokročil, byl i Tren z toho hraní unavený. Jako poslední písničku zahrál Pár havraních copánků jen pro mě. Můžu říct, že proti jeho verzi, byl Presley jen druhořadý zpěváček.

"Myslím, že se mi nebude chtít domů. Tady je to pohodové. Nic nám nechybí, nikdo po nás nic nechce," řekla jsem, když jsem se k němu večer tiskla v posteli.

"Hm, až to všechno skončí, bude to i doma takhle pohodové, slibuji. Navíc je jen otázkou času, kdy nás začnou napadat i tady," odpověděl.

"Hm, takže pozítří?" ujišťovala jsem se.

"Pozítří," přitakal mi. Moje tašky byly už dávno všechny sbalené a mohla jsem jen děkovat tomu, že jsem měla tolik nosičů. Sama bych je nikdy neodnesla a hlavně bych je pak na Minet ani neodvezla. Ale kluci už věděli, co kdo poveze, abychom koně rozumně zatížili. Když byl ten správný čas, zabezpečili jsme dům a vyrazili na místo, odkud jsme měli přejít. Na druhé straně na nás čekali naši koně a měla začít cesta k nám domů, do naší vesnice. Už jsem se nemohla dočkat. Cesta nám trvala jen asi polovinu času, než měla, protože Dante vytvořil celou řadu menších průchodů, které nám cestu dost zkrátily.

"Konečně doma," protáhl se Tren. Patrik s Erikem s námi i nadále zůstali, pro případ, že by ty informace o našem příjezdu přece jen unikly a někdo nás chtěl napadnout. Měli jsme jeden den, abychom načerpali síly a pak nás očekával Dante, který chtěl slyšet všechno o Loreně a chtěl nám dát nové instrukce. Marion taky neumí držet jazyk za zuby, já mu o tom vůbec nechtěla říkat. Na zemi jsme to svedli na toho mrtvého mafiána, tomu už taková pověst stejně neublíží. A tady jsem to rozhodně nechtěla rozpitvávat. No, Dante mi nedal jinou možnost. Měli jsme se s ním sejít na radnici.

"Anori, pojď, nebo přijdeme pozdě," volal na mě Tren.

"Běžte napřed, já dojdu hned za vámi," odpověděla jsem. Byla jsem v koupelně, pod očima se mi udělaly tmavé kruhy, včera jsem nemohla moc spát, a snažila jsem se je zamaskovat make-upem.

"Dobře, ale nezdržuj se," odkýval mi to nakonec. Erik s Patrikem už taky šli, chtěli, aby včas dorazil aspoň někdo. Když jsem byla s výsledkem svojí práce víceméně spokojená, taky jsem vyrazila. Akorát jsem běžela přes náměstí k budově radnice, když se proti mně s křikem vyřítil muž a mával mečem nad hlavou. Rychle jsem tasila ten svůj a snažila se ho odrazit, ale byl o dost lepší šermíř a já velmi rychle poznala, že na něj nebudu stačit. Ovšem boj byl příliš zblízka a moc rychlý, než abych ho mohla ukončit kouzlem. Snažila jsem se tedy alespoň máchat mečem dostatečně rychle, abych alespoň nepřišla o žádnou končetinu. Ten muž udělala dva rychlé výpady, kdy jsem stihla vykrýt jen ten první, před druhým jsem uskočila dozadu a zakopla si o vlastní nohu. Naštěstí už v té době vylákal zvuk boje všechny obyvatele radnice ven, takže přede mě se postavil Tren a toho muže obklíčili ostatní a velmi rychle ho zpacifikovali.

"Vedla sis dobře. Jen musíš dávat pozor na svoje nohy," pomohl mi Tren na nohy a objal mě. Přikývla jsem. Bylo s podivem, že mě chválil za obranu, která by mě neubránila, ale těšilo mě to. Sama sobě jsem slíbila, že ho donutím učit mě bojovat, Simon byl sice dobrý učitel, ale bál se mě zranit, takže mě hrozně šetřil. Ovšem v opravdovém boji mě nikdo šetřit nebude. Dupnu si! S touhle myšlenkou jsem zamířila opět dovnitř.

"Opravdu ti nic není? Jen jsi zakopla?" ověřoval si Tren.

"Jsem v pořádku, díky tobě," políbila jsem ho na tvář. Pak už jsme se věnovali jen poradě. Musela jsem popravdě říct, jak to bylo s Lorenou, u čehož jsem si neodpustila Dantemu vynadat za to, že mi lhal o tom, proč se stal Tren mým ochráncem. Potom si vzal slovo Dante a vysvětlil nám, jak budeme dál postupovat. Chtěl, abychom s postupem začali co nejdříve, než si nepřítel uvědomí, že jsme se s Trenem vrátili. Měl dokonce už i vytipované místo, které pro ně bylo celkem důležité, ale podle zvědů jen málo chráněné. Tren se na to nijak zvlášť netvářil a mě to naopak přišlo vhod. Tím spíš mě bude muset naučit bojovat, když půjdeme do akce tak brzy. Pak přišla na řadu strategie a i tu jsem výjimečně vnímala. Díky tomu mi neušlo, že Tren má stát v předu a já v zadních dvou třetinách, jako vždycky.

"Tak moment, udělal jste z nás s Trenem bojový pár a pak nás posíláte každého na jinou stranu bojiště? To nedává smysl. Buď půjdeme oba dopředu, nebo oba dozadu," ozvala jsem se. Tren mě objal kolem boků a viděla jsem na něm, že to Dantemu škodolibě přeje, aby se se mnou musel hádat.

"Anori, tebe nebudeme vystavovat vepředu, ale nemůžeme Anthonyho s jeho schopnostmi schovávat. Potřebujeme ho v první linii," domlouval mi Dante.

"Já se sama neubráním, nejsem s mečem tak zručná. A s Trenem jsem nejlépe sehraná," namítala jsem. Dante se zamračil.

"Promyslím to, ještě máme pár dní. Uvidíme, jaký bude stav situace. Ale když bude potřeba, budeš se muset spolehnout sama na sebe. Přichází čas, kdy už tě nebudeme moct pořád dokonale hlídat," upozornil mě Dante, čímž mi zkazil náladu z vyhrané hádky. Tren mi stiskl ruku, věděla jsem, že poruší jakýkoliv rozkaz, aby mě mohl chránit. Zbytek porady už jsem strávila zíráním z okna.

"Něco důležitého?" ptala jsem se Trena, když jsme šli domů.

"Od té doby, co jsi přestala dávat pozor, už nic," uklidnil mě.

"Chci to vzít trochu okolo," požádala jsem ho. Souhlasil, když byl se mnou, mohl na mě dohlédnout. Prošli jsme lesem až na jeden palouček, kam jsem často a ráda chodila. S postupujícím jarem tu bylo stále krásněji a začínalo tu kvést spousta květin. Tomu jsem ovšem tentokrát nevěnovala pozornost. Otočila jsem se na Trena, který zamyšleně sledoval koruny stromů.

"Chci, abys mě učil bojovat," promluvila jsem nahlas. Prudce ke mně obrátil pohled.

"V žádném případě. To už jsem ti jednou říkal. Bojovat umíš, a pokud chceš trénovat, někoho ti seženu," vrtěl hlavou. Přesně jak jsem čekala, budu muset použít trochu násilí.

"Já chci trénovat s tebou. Neznám lepšího šermíře. Budeme mít tupé meče, nikomu se nic nestane," přemlouvala jsem ho.

"Anori, řekl jsem ne," zavrtěl hlavou a vykročil směrem ode mě. Na to jsem čekala. Než stačil udělat víc jak tři kroky, zastudilo ho na krku ostří mého meče. Zůstal stát na místě. Mírným tlakem jsem mu hlavu zvedla a donutila ho se na mě podívat.

"Ani ne za týden vyrazíme do akce, kdy budu možná bojovat úplně sama. Do té doby mi trenéra nestihneš sehnat. Nebudeš si vyčítat, když mi useknou hlavu jen proto, že ty jsi tvrdošíjně odmítal zvednout proti mně zbraň? Trénovat potřebuji, sám si to viděl. Nejsem už tak nešikovná, abys na mě musel nahlížet jako na terč, dokážu mít roli opravdového soupeře," vychrlila jsem na něj všechny argumenty.

"Když odmítnu, použiješ násilí?" promluvil. Pokrčila jsem rameny.

"Neublížíš mi," tvrdil sebejistě, ale moudře se nepohnul ani o píď.

"V tom máš pravdu, neodpustila bych si, kdybych ti ublížila. Ale nechci slyšet tvé ne, když k tomu nemáš žádný argument," souhlasila jsem s ním.

"Dobře, budeme bojovat, když si to přeješ," uvolil se nakonec, spustila jsem meč z jeho krku, nebylo mi zrovna dvakrát příjemné na něj takhle mířit a bylo vidět, že i on si oddechl. Sice věřil, že bych mu neublížila, ale i tak.

"Tak jdeme na to," postavila jsem se do bojové pozice.

"Nebudu tě šetřit," upozornil mě. Oba jsme si kouzlem ošetřili meče, aby byly tupé a rána jimi jen bolela, ale neuřízla nám žádnou končetinu. Vyrazila jsem proti němu, mířila jsem na pravý bok, protože jsem věděla, že musím hledat slabiny, nemohla jsem se spoléhat na to, že když mu zraním ruku, vyřadím ho ze hry. Uměl bojovat oběma, což bylo o dost složitější. On však měl léta zkušeností a bylo mu hned jasné, o co se snažím. Udělal úkrok stranou a v další vteřině mi vylétl meč z ruky a já se s tepavou bolestí na prsou rozplácla na zemi.

"Jak to?" vytřeštila jsem oči.

"Mohl jsem si vybrat asi ze čtyř míst, kam tě praštit. Do prsou to z nich bolelo nejméně. Soustředila ses jen na to, kam můžeš uhodit ty mě, ale ne, kam můžu uhodit já tebe," vysvětloval. Mračila jsem se, když jsem si šla pro meč. Byla to taková rána, že se mi ještě pořád špatně dýchalo.

"Co se mračíš? Nevěřila jsi, že tě opravdu uhodím? Přesně proto jsem nechtěl bojovat. Nechme toho," sklonil svůj meč.

"Ne, jdeme znovu. Chtěla jsem po tobě, abys do toho šel naplno. Nepřítel mě taky nebude šetřit," nutila jsem ho.

"Dobře," povzdechl si a nechal mě opět začít útok. Tentokrát jsem vydržela celých 5 vteřin. Každou chvíli boje mě uhodil jednou do ruky, podruhé do nohy, dvakrát dokonce mířil na hlavu, ale co se mu musí přičíst ke cti, tyhle údery pokaždé zarazil, jinak by mě bolela hlava ještě týden. Ale brzy jsem si na jeho styl zvykla a dokázala se mu ubránit o něco déle. Vůbec jsem neočekávala, že bych ho mohla nějak porážet. Byl o tolik starší a zkušenější, takže jediné, co jsem celou dobu dělala, bylo uskakování a vyhýbání se jeho zkušeným ranám. Jednou se mi povedlo škrábnout ho do ruky, ale pravděpodobně si toho vůbec nevšiml, protože v další vteřině jsem opět seděla na zemi na zadku a můj meč měl v ruce on.

"Pro dnešek by to myslím si stačilo, ne?" ukončil to Tren. Odkývala jsem to, byla jsem pěkně udýchaná. Doma jsem hned mířila do koupelny. Tělo jsem měla samou modřinu, daň za to, že jsem byla tak mizerný šermíř.

"Promiň," objevil se za mnou Tren a políbil mě na rameno.

"Není za co. Kdybychom bojovali doopravdy, ležela bych někde rozsekaná na kousíčky," konstatovala jsem, když jsem sledovala mapu modřin. Ani na kousku bych nezůstala celá.

"Ale šlo ti to výborně. Já bojuji o něco déle, budu hold trochu lepší. Ale stejně, máš velikánskou pochvalu," hladil mě po pažích.

"Hm, tak za odměnu bys mohl jít se mnou do sprchy a umýt mi zádíčka, co?" navrhla jsem mu a on souhlasil. Myslím, že mu dost vadili ty modřiny, co mi udělal, ale byly jen takové bledé, zítra už většina z nich nebude vidět.

"Bolí tě to?" zabroukal, když mě pečlivě mydlil a mohl si tak prohlédnout všechny moje modřiny. Zarazila jsem se.

"A víš, že vůbec ne? Kdyby ses mě nezeptal, vůbec o nich nevím," ujistila jsem ho.

"To jsem rád," pousmál se a pro svůj lepší pocit každou z nich políbil. A jelikož jsem je měla po celém těle, jeho polibky mě rozhodně nenechaly chladnou. Ale neblbli jsme příliš, tím bojem mě opravdu vyčerpal. Ráno jsem teprve pocítila bolest ve všech svalech na těle. Modřiny mi naštěstí už zmizely, takže se mi Tren jen posmíval, že si za to můžu sama, protože to já s ním chtěla bojovat.

"To jsem chtěla, a dnes jdeme znovu. Chci trénovat a s tebou mi to jde nejlépe," oznámila jsem mu. Jen si odevzdaně povzdechl.

"Nebudeme se jen bezhlavě bít, trochu tě povedu, ať nemáš modřiny jen ty," navrhl mi s úsměvem.

"Taky jsem tě zasáhla, vidíš?" ukazovala jsem na malou modřinku na jeho paži. Překvapeně si ji prohlédl.

"Hm, to jsem vůbec necítil," protáhl pak.

"Zlato, tvař se aspoň trochu, že tě to bolí, ať nemám tak hrozný pocit méněcennosti," zakoulela jsem očima. Tren se jen smál.

"Slibuji, že po dnešku ho mít nebudeš," políbil mě na čelo. Pak jsme od sebe odstoupili, otupili si meče a pustili se do dalšího tréninku. Tren mě naváděl, co mám dělat, radil mi, schválně mě upozorňoval na svoje chyby, aby mě donutil je vidět a hlavně je vnímat. Takový trénink by mi nikdo jiný nedal. Cítila jsem, že mi to šlo, dokonce jsem dvakrát dokázala praštit já jeho.

"Výborně, dáme si chvilku pauzu, ano?" nabídl mi. Vděčně jsem přijala, byla jsem úplně splavená, ale co jsem musela říct, ani Tren na tom nebyl o moc lépe.

"Ty mi dáváš, miláčku," políbil mě na tvář.

"Proč mě teď líbáš všude jinde, jen ne na rty?" zeptala jsem se ho. Bylo to rozhodně mnohem lepší, než kdyby mě nelíbal vůbec, ale zajímalo mě to.

"Opravdu?" zvedl zmateně hlavu.

"Ano, opravdu. Ale jestli jsi to sám nezaznamenal, tak se asi nic neděje," pokrčila jsem rameny.

"To promiň, opravdu si toho nejsem vědom," sehnul se a věnoval mi spoustu sladkých polibků. Snad aby mi doplnil ten deficit.

"Tak na nohy, pokračujeme," vyskočila jsem a jeho vytáhla sebou. Opět jsme se do sebe pustili. Tren teď byl mnohem opatrnější, z čehož jsem si vyvodila, že jsem se určitě zlepšila, jinak by si na mě nedával takový pozor. Vyrazila jsem jako první a zasypala ho sérií různých úderů.

"Tohle bylo hodně dobré," kývl uznale Tren, když všechno odrazil a zase stál kus ode mě.

"Ale očividně to na tebe nestačilo," povzdechla jsem si.

"Hlavu vzhůru, uvidíme, jestli ustojíš tohle," pousmál se a vyrazil tentokrát on. Už jsem měla radost z toho, že jsem vydržela celou jeho sérii, když mě posledním úderem klepl přes prsty. Pěkně to bolelo, takže jsem pustila meč a začala divoce poskakovat, abych povolila tu bolest v prstech.

"Promiň lásko, myslel jsem, že to máš," omlouval se hned Tren.

"To je dobrý, už to přestává bolet," ujišťovala jsem ho a dřepla si na zem, abych se vydýchala.

"Dnes už toho necháme, ano? Myslím, že jsem tě dneska zmrzačil víc než dost," ukončil to Tren.

"Dobře, jak myslíte, pane trenére," zamrkala jsem na něj.

"Ty jsi neuvěřitelná. Tak já mám starost, že jsem ti ublížil a ty si z toho děláš srandičky," zakoulel očima.

"Ale lásko, sama jsem to chtěla, tak musím za svou nešikovnost platit. A už mě to vážně nebolí," dohnala jsem ho a vzala ho kolem ruky.

"Dobře, dobře. Takže chceš zítra zase pokračovat?" zjišťoval.

"Ano, chci. Řekni mi popravdě. Jsem lepší nebo mě necháváš vyhrávat?" zeptala jsem se.

"Bojuji proti tobě jako doopravdy. Kdybys mi chtěla ublížit, ubránil bych se. Ale dala bys mi zabrat. Obzvlášť když se moc zakoukám do toho, jak soustředěně špulíš pusu," posmíval se mi.

"To že dělám?" divila jsem se. Přikývl, a pak zkroutil rty v takovém směšném úšklebku.

"To není pravda, takhle se netvářím," rozčilovala jsem se.

"Přesně tak se tváříš, když se moc soustředíš, i třeba při učení. Pozoruji to u tebe už dlouho," smál se mi a pak mě líbal.

"Proč jsi mi to neřekl? Dala bych si na to pozor," brblala jsem.

"Protože se mi to líbí," zašeptal mi do ucha.

"Ty jsi hrozný, proč já tě tak moc miluju?" ptala jsem se sama sebe. Neodpověděl, jen si mě přitáhl do pevnějšího objetí.

"Myslíš, že toho stihnu dost natrénovat, než pojedeme do té akce? Mám z toho trochu strach. Co když opravdu budeme bojovat každý zvlášť?" změnila jsem pak téma.

"Jsem si jistý, že to zvládneš. Když k tomu tvému umění připočtu ještě všechnu magii, myslím, že jsi opravdu velmi, velmi dobrá. A sám doufám, že nás nerozdělí. Taky bych tě nerad nechával samotnou," pokrčil rameny. Tohle rozhodnutí bylo jen na Dantem.

"Ale i kdybychom měli bojovat každý na jiném konci bojiště, určitě si k sobě cestu najdeme. Já ti věřím," políbil mě nejdřív na čelo a pak, jako by si vzpomněl na naší rozmluvu o líbání, rychle mě líbnul ještě na rty.

"Budeme trénovat a trénovat, abych byla co nejlepší. A pak to nějak dopadne," přikývla jsem a nechala se odvést domů. Už jsem se vážně těšila do sprchy.

Souboj titánů :D