Život za život

Je to neuvěřitelné, ale ve středu nemám ještě ani čárku a za ty dvě cesty vlakem zvládnu napsat pokračování. Tak se vám tu s ním chlubím. A kdyby něco, opravdu to není zkopírované ze Soul Eatera...bylo to v plánu už delší dobu, ale pořád jsem neměla potřebu to použít. A zrovna se to sešlo tak, že jsem zkoukla i to anime...přece si opravdu nemyslíte, že bych tam Druhou část Duše dala jen proto, abych zavřela pusu Bratrstvu, když to si dokáže Anori zkrotit i tak? :D Tak přeji příjemné počtení a nechte mi komentík.

.

.

Asi hodinu jsme jeli mlčky. Tren se díval před sebe na silnici a vypadalo to, že o něčem přemýšlí. Ani Marion nevypadala, že by chtěla porušit to mlčení. Mě už ticho začínalo lézt na nervy. Potřebovala jsem se trochu rozptýlit, než budu muset zase čelit Loreně.

"Co tu budeš dělat celou dobu, než se vrátíme?" zeptala jsem se nahlas. Tren se na mě zkoumavě podíval, ale pak se vrátil zpět k pozorování silnice.

"Čekat, co jiného," odpověděl pak.

"Nad čím přemýšlíš?" nedalo mi to. Že ho něco trápí, bylo naprosto zřejmé.

"Nic, co by tě muselo zatěžovat," zabručel. Položila jsem mu alespoň ruku na stehno. Překvapivě mou dlaň překryl tou svou a jemně ji stiskl. Chvíli jsem ho upřeně sledovala, až to nakonec nevydržel.

"Přemýšlel jsem, s jakým plánem může Lorena asi tak přijít. Jaké eso má v rukávu, že si na tebe věří," odpověděl mi na mou původní otázku o tom, co ho trápí.

"Lorena celou tu dobu byla tady na Zemi a připravovala svou pomstu. To, že se narodila Anori, ji sice rozčílilo, zároveň ale poskytlo lepší vyhlídky na úspěch. Soustředila se pouze na úspěch svého záměru, zatím co mi ostatní jsme dokázali určit, že Anori má být naší vyvolenou. Podle mě to netuší. Stejně tak, jako neví, jakou silou Anori disponuje, usuzuje tak jen z toho, že by měla odpovídat síle svých rodičů. Ovšem jestli tomu tak opravdu je, se dozvíme až dnes," ozvala se tentokrát Marion. Tren se zachmuřil ještě o něco víc.

"Myslím, že tak jako sis minule vyslechla pohádku o svých rodičích, tentokrát uslyšíš jednu o sobě. Hlavně žádné ukvapené jednání, ano?" promluvil na mě Tren. Jen jsem přikývla, co jiného mi zbývalo? Pak už bylo opět jen slyšet slabé hučení motoru auta, kdy jsme každý byli zahloubaní do svých myšlenek.

"Tady zastav, ten kousek dojdeme pěšky," navedla jsem ho na odpočívadlo, kde jsem auto nechávala pokaždé. Zastavil auto a vyskočil, aby mohl mě i Marion otevřít dveře. Přistoupila jsem k němu, abych ho políbila, potřebovala jsem takové rozptýlení.

"Ne, ne. Byla bys cítit pánskou kolínskou," postavila se mezi nás Marion a vymezila tak mezi námi bezpečnou vzdálenost. Vzdorovitě jsem se zamračila, ale Tren si jen povzdechl a poslal mi pouze vzdušný polibek. Vyšla jsem tedy napřed. Marion se s Trenem ještě chvíli o něčem bavila a stála docela blízko němu. Jako vždycky, ona mohla a já ne. Nahlas jsem nic neřekla a nechala se vzít za paži.

"Budu tentokrát sedět s tebou. Ať tě mám na očích. Chápu, že je těžké, poslouchat takové lži o lidech, kteří jsou nám nejdražší, ale ještě není ten správný čas prozradit svou pozici," domlouvala mi Marion. Opět jsem přikývla. Společně jsme došly na určenou louku a zařadily se do davu ostatních čarodějek. Opět jsme se všechny shromáždily na stejném místě, kde měla Lorena svůj proslov i minule. Marion mi stáhla šátek trochu hlouběji, přece jen jsem opravdu nesměla být poznat.

"Drahé sestry," promluvila Lorena. Tentokrát už se mi její hlas nezdál tak příjemný jako posledně. Naopak mě při jeho zvuku zamrazilo. Po skončení jejího projevu jsme opět odcházely jako první.

"Anori, myslím, že máme velkou šanci v momentě překvapení. Ona nemá ponětí o tom, jak moc dobrá jsi," komentovala to Marion, když jsme se vracely k autu.

"Samotnou mě překvapuje, že má o mě tak málo informací a půjde do bitvy," přikývla jsem.

"Obávám se, že i ona spoléhá na to, že když zaútočí rychle a nečekaně, bude to pro ni výhoda. Takže my budeme muset být rychlejší. Budeme muset zaútočit dřív, než jí dojde, co se vlastně děje. A možná to bude muset být už zítra. Ještě uvidíme podle situace," mluvila dál.

"Už zítra?" ptala jsem se vyplašeně.

"Anori, čím dříve, tím lépe pro nás," ujistila mě. A měla vlastně pravdu.

"Jen nic neříkej Anthonymu. Jistě by se mnou nesouhlasil a jsem si jistá, že by provedl kroky, které by nám celou situaci jen zkomplikovaly," žádala mě nakonec. I to jsem jí odsouhlasila. Znamenalo to sice, že mu budu muset lhát, ale alespoň ho udržím dál od celé bitvy a hlavně co nejdál od Loreny. Tren na nás čekal uvnitř krásně vyhřátého auta.

"Anori," řekl jen, když mě uviděl. Zvuk jeho hlasu při vyslovení mého jména byl jako balzám na moje pocuchané nervy. Prostě jsem se natáhla, abych ho mohla pevně obejmout.

"Tak pojedeme," řekl pak Tren, nastartoval a vydal se po silnice zpět k nám domů.

"Dobrou zprávou je, že Lorena o Anori zrovna moc věcí neví. Je si jistá tím, že když ji překvapí, dosáhne si svého. Spoléhá na to, že jako většina dětí nepřesahuje moc svých rodičů," promluvila pak Marion, kdy se ujala vysvětlování dnešního setkání s Lorenou. Tren přikývl, jako že rozumí.

"Nebyla žádná ošklivá pohádka?" zeptal se mě pak.

"Popravdě, řekla, že nenávidím ji i celý jejich spolek za to, že mě připravily o rodiče. Což je vlastně pravda. A jak už řekla Marion, opravdu toho o mě ví velmi málo," pokrčila jsem rameny.

"Bohužel svůj plán na to, jak Anori dostat, nám ještě neřekla," zamumlala, ale tak, aby jí bylo rozumět. Pak jsme opět jeli v tichosti. Doma si mě Marion zavolala do svého pokoje.

"Anori, je tu jedna věc, kterou musíš bezpodmínečně vědět pro případ, že bychom se s ní měly utkat už zítra. Lorena je velmi dobrá v tom, že dokáže vycítit naše nejhlubší a největší touhy. Dokáže nám svými slovy vzít naději na jejich splnění. S něčím takovým se běžně nesetkáš a už dost čarodějů tohle prozření stálo život. Musíš na to být připravená. Je něco, po čem opravdu toužíš, co by mohla zneužít proti tobě?" zeptala se mě. Přemýšlela jsem, ale nenapadla mě jediná věc.

"Tren je to jediné, po čem opravdu toužím, ale ten tam nebude. A jeho lásku mi už nikdo nevymluví, ani v nejmenším. Nemůže říct nic, co bych od někoho už neslyšela," zavrtěla jsem pak hlavou.

"No dobře. Každopádně, pokud nějaká taková věc, až se s ní setkáš, jistě se ji dozvíš. Důležité je si zachovat chladnou hlavu. Dokáže zaútočit na temné lidské emoce, vzbudit v tobě pochybnosti i v tom nejvíce jasném bodě," varovala mě Marion.

"Budu na to myslet," ujistila jsem ji a s přáním dobré noci jsem odešla do ložnice, kde na mě čekal Tren.

"Zítra tam jdete zase?" ptal se mě.

"Ano, musíme. Teď tvoji neúčast omlouvá jedině smrt," zavtipkovala jsem. Zasmál se, i přesto, že to byl dost černý humor. Měli jsme s Trenem dost podobný vkus na vtipy, takže jsem už dopředu věděla, co vezme jako vtip a co už překročí jeho hranice.

"Pojď si lehnout, musíš být unavená," pobídl mě. Ráda jsem ho poslechla. Ležela jsem mu na prsou a on mě vískal ve vlasech.

"Spi, moje statečná krásko," políbil mě na čelo a broukal mi nějakou melodii. Mělo to na mě velmi rychlý účinek, i když jsem byla tak hrozně nervózní, že jsem si myslela, že vůbec neusnu. Druhý den ráno u snídaně na mě Marion významně mrkla. Dnes možná bude ten velký den.

"Co očekáváte od dnešního dne?" zeptal se Patrik, který pravděpodobně chtěl trochu proříznout to ticho.

"Nějaký její plán. Už s ním přece musí vylézt na světlo," zamračila se Marion.

"Její nebo váš?" zeptal se Tren. Všichni se na něj nechápavě podívali včetně mě. Z jeho pohledu mi bylo jasné, že on ví, co máme s Marion v plánu. Na to jsem ho znala příliš dobře. I Marion to došlo a zle se na mě podívala. Já zvedla v obraně ruce a zavrtěla jsem hlavou, opravdu jsem mu nic neřekla.

"Když je Anori nervózní, mluví ze spaní, víte o tom?" pousmál se. Provinile jsem zčervenala. Sakra, na to že občas mluvím ze spaní, jsem úplně zapomněla. Marion si jen povzdechla.

"Co tedy přesně máte v plánu?" zeptal se Tren a nevypadal, že by se na nás nebo hlavně na mě zlobil za to, že jsme mu to neřekly.

"Chceme využít toho, že Lorena stále netuší o našem přestrojení. Pokud ji napadneme ve chvíli, kdy ona bude teprve spřádat plány na Anori, může to být naše největší a jediná šance," odpověděla Marion po pravdě.

"Myslíš si, že je to dobrý nápad, napadnout ji v jejím prostředí? Navíc když budou všechny ty míšenky na straně Loreny?" zeptal se tentokrát Patrik.

"Myslíme si, že až uvidí, jak velká je naše moc v porovnání s jejich, vůbec je nenapadne se mezi nás míchat. Nejsou hloupé a pochopí, že na nás ani v nejmenším nemají," vysvětlila jsem to tentokrát já.

"Měli bychom jít s vámi. Proti Loreně toho sice moc nesvedu, ale mohu vám krýt záda proti těm míšenkám. Nemůžete mít jistotu, že opravdu nezaútočí. Z toho, co jsem slyšel, dokáže Lorena přimět lidi, aby se chovali tak, jak chce ona," ozval se Erik. Ale ne, když tohle projde, nedokážu udržet Trena v bezpečí.

"To není vůbec špatný nápad," přikývla Marion.

"Pojedeme všichni, myslím, že každá pomocná ruka se vám bude hodit," rozhodl Patrik a všichni mu to odsouhlasili, takže mě nezbývalo nic jiného, než na to také kývnout. Do práce jsem opět nešla, na to jsem neměla náladu. Byla jsem s Trenem zavřená v ložnici. Ven jsme vyšli, až když bylo načase vyrazit. Tentokrát jsem seděla vzadu s Marion a Erikem, byli jsme totiž nejmenší a v pohodě jsme se vešli. Patrik ve předu mezitím domlouval s Trenem, jestli mají jít s námi hned, nebo čekat, až se jim ozveme.

"Lepší bude, když půjdeme samy. Obhlédneme situaci. Nechceme dnes útočit za každou cenu," řekla Marion.

"Buďte v tom lese, ne přímo tam, ale ani moc daleko. A nezapomeňte si bránit vaše aury, Lorena nesmí zjistit, že tam jste, dokud neuznáme za vhodné udeřit," velela Marion dál. Všichni jí to odkývávali. Tren v zadním zrcátku kontroloval můj obličej. Natáhla jsem se pro jeho ruku, kterou měl do té doby položenou na řadící páce. Propletl si prsty s mými a pevně mě stiskl. Věděla jsem, že on mě v tom nenechá a hned mi bylo o něco lépe. Zastavil tam, kde obvykle. My s Marion jsme šly naším směrem, kterým jsem chodila pokaždé, kluci se vydali do lesa úplně z jiné strany.

"Jak poznáme, že je vhodná doba zaútočit?" zajímala jsem se cestou.

"Pokud v dnešní řeči nebude říkat žádný konkrétní plán, je to naše nejlepší příležitost," odpověděla. Nebylo mi jasné, proč, ale doufala jsem, že Marion ví, co dělá. Opět jsme klečely mezi všemi ostatními ženami a čekaly na Lorenu. Ta na sebe nenechala příliš dlouho čekat. Brzy stála před námi a opět začala svou motivační řeč. Čekaly jsme s Marion půl hodiny.

"A tedy náš plán?" řekla Lorena. Obě jsme zbystřily. Teď měla přijít chvíle, která rozhodne o našich dalších krocích.

"Není zcela jistý. Kdyby měl někdo návrh, rády ho vyslechneme," usmála se Lorena sladce. Marion mi ani nemusela dávat znamení. Postavila jsem se, čímž jsem na sebe strhla veškerou pozornost.

"Sestro, co to děláš?" sykla na mě jedna z míšenek polekaně.

"Ano? Máš nám snad co říct?" obrátila se na mě Lorena. Jen jsem se ušklíbla.

"Mám plán. Co kdybyste si to s ní vyřídila tváří v tvář?" zeptala jsem se a nechala si šátek spadnout z obličeje. Lorena se nejprve zatvářila nechápavě, ale když si pečlivě prohlédla můj obličej, ztuhla.

"Ale, ale. Anori Hokaido osobně. Čemu vděčím za tvou návštěvu?" zeptala se pak.

"Jsem tu už od začátku tvého vystoupení a už mě přestalo bavit poslouchat všechny tvoje lži," pronesla jsem.

"To jsi vážně tak hloupá, že sem přijdeš úplně sama a myslíš si, že něco svedeš?" ušklíbla se.

"Ona ale není sama," ozval se hlas mého andílka. Všechny se otočily. Od lesa přicházeli všichni tři.

"Přivedla sis sebou tři muže? A co s nimi?" vysmívala se mi, i když mi její úsměv přišel křečovitý. No jistě, všechny věří, že muži jsou méněcenné bytosti a já si sem přivedu jednoho čaroděje, anděla a mého Trena. To jí asi trochu zkazilo plány.

"Budou nám k ruce," postavila se ještě Marion a také si stáhla šátek z obličeje.

"Á Marion, opět tě vidím, i když nemohu říci, že ráda," ušklíbla se.

"Je konec těm tvým lžím a pohádkám, Loreno. Spravedlnost vezmeme do svých rukou," pronesla jsem nahlas.

"Ale co zmůžeš sama?" vyskočila na nohy jedna z míšenek.

"Nejsem sama. Nás pět dokážeme všichni používat magii. Já a Marion jsme opravdové čarodějky. Patrik je čaroděj. Ano slyšíte správně! To jen Lorena vám nalhávala, že muži něco takového nesvedou!" vykřikovala jsem. Patrik, aby potvrdil má slova, vykouzlil světelnou kouli.

"Oni dva sice nejsou čarodějové, ale přesto magii zvládají skvěle," ukázala jsem na Erika s Trenem.

"Lžeš!" vykřikla jedna žena.

"Já že lžu? Ty a všechny kolem tebe, nezvládnete ani trochu magie. No jen to zkuste! Když nad vámi nestojí ony," otočila jsem se tentokrát k míšenkám.

"A vy, dokážete slabě čarovat jen proto, že jste děti čarodějek a čarodějů, kteří se zamilovali do lidí. Není v tom nic víc ani nic míň. Kdo je tedy lhář, Loreno?" otočila jsem se tentokrát přímo na ni. Byla celá rudá vzteky. Zkazila jsem jí plány, přišla jsem nečekaně a navíc přesně rozumím všemu, co tu provádí a mohu to proti ní používat.

"Na co čekáte, sestry? Je to zrádkyně!" vykřikla a do míšenek jako když střelí, začaly vrhat různá kouzla. Pozemské ženy se také pokoušely, ale nic nezmohly. Když zjistily, že jsem měla pravdu, dost zakolísaly.

"Nikomu nechceme ublížit. Jen tobě, Loreno. Zabila jsi moje rodiče jen pro svou zhrzenou lásku. Sebrala jsi malému dítěti ty nejbližší. A to se neodpouští," mluvila jsem, jak nejhlasitěji jsem dovedla, ale míšenky už byly k nezastavení. Lorena se však dala na ústup. Vyběhla jsem za ní. Teď už mi neuteče. Doběhla jsem až na úplně jiný a vzdálený palouk, kde jsem se zastavila a rozhlížela se kolem. Byla jsem si jistá, že běžela tudy. Ozval se slabý šustot, ale mě to stačilo k tomu, abych přivolala svůj meč a ohnala se po něčem neviditelném za sebou. Roztříštila jsem to na tisíce malých kousíčků. Byla to slabá, ale ostrá čepel.

"Postav se mi přímo Loreno. Bez úskoků. Ať můžeme dokončit to, co jsme začaly," pobídla jsem ji.

"Beze všeho," zamračila se a odhodila svou kápi.

"Ten míšenec je tvůj přítel, že? Moc pěkný chlap," zavrněla pak. Ach jo, Tren. Nemůžu začít bez něj. Vzpomněla jsem si na nás dnešní rozhovor, když jsme byli zavření v ložnici.

"Anori, slib mi, že do toho nepůjdeš beze mě. Počkáš na mě. Já udělám všechno proto, abych se mezi tebe a ji mohl postavit," prosil mě.

"Trene, říkáš mi to asi po sté. Já nejsem hloupá," mračila jsem se na něj.

Musela jsem počkat, dokud nepřijde. Slíbila jsem to.

"Přemýšlela jsi někdy nad tím, jak dlouho můžete zůstat spolu přes svůj věkový rozdíl?" ptala se mě. Tohle jsem slyšela už tolikrát, že na takové řeči jsem byla zvyklá. Viděla, že to na mě nezapůsobilo.

"A nenapadlo tě nikdy, že by se mohlo stát, že ti nedá to, co si tak moc přeješ? Co pak?" říkala vemlouvavě.

"Co by to mělo být? Svou lásku už mi dal. Prstýnek mi také navlékl," ušklíbla jsem se.

"Přestaň si sama sobě lhát. Nebavíme se o něm. Bavíme se o dítěti, co si tak moc přeješ. Samotnou tě napadlo, jestli bude schopný ti ho dát, ne?" vtírala se mi do mysli. Zastavila jsem se. Měla pravdu, několikrát jsem přemýšlela, jestli muži v jeho věku už s tím nemají nějaký problém. Ale nedokázala jsem se ho na to nikdy zeptat.

"Navíc je to míšenec, copak ti mohou mít děti? Studuješ přece medicínu," poňoukala mě. Hrklo ve mně. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se myslet objektivně. Vzpomněla jsem si na Tima a Danyho. A na Hayata, to je taky syn míšence.

"Mýlíš se, Shikumi mohou mít děti," prohlásila jsem pevně.

"On ale není Shikuma. Je ještě navíc ze třetiny anděl. U jeho sourozenců se to neprojevilo, ale co u něj?" zeptala se. Couvla jsem o dva kroky. Ta myšlenka mě ochromila.
"A třeba už ani nepřijde, trvá mu to dlouho," ušklíbla se pak. Moje mysl byla v tu chvíli úplně prázdná, tahle slova tam ani nedošla. Lorena se připravila k útoku, na který jsem neměla šanci reagovat. Byla jsem příliš vykolejená. Probralo mě až hlasité třísknutí ocele o ocel.
"Trene," vydechla jsem. Byl tu a odrazil tu ránu.

"Anori, neposlouchej ji. Nic z toho, co říká, není pravda. Sama víš, co dokáže," mluvil na mě. Měl pravdu. Několikrát jsem zatřásla hlavou, abych vyhnala všechny zbytečné pochyby.

"Promiň," hlesla jsem pak jeho směrem, když jsem opět chytila svůj meč pevně do pravé ruky a byla připravená se bránit. Lorena si Trena pořádně prohlédla.

"Takhle z blízka jsi mi povědomý," zamumlala pak. Tren se jen ušklíbl.

"Už tenkrát jsem ji před tebou zachránil a teď to udělám zrovna tak," řekl, čímž jí odpověděl na její otázka. Kývla hlavou, když pochopila.

"Ráda bych se i s tebou vypořádala za to, jak jsi nehezky překazil můj plán, ale myslím, že by bylo lepší se jako první vypořádat s dámou, nemyslíš?" usmála se pak sladce. Tren se nehnul z místa, naopak ještě pevněji sevřel svůj meč.

"Trene, já to zvládnu. Věř mi. Myslím, že jí něco dlužím," položila jsem mu ruku na rameno. Chvíli přemýšlel, až nakonec kývl a o dva kroky ustoupil. Lorena to všechno v tichosti sledovala. Pak nechala zmizet svou zbraň.

"Jsme čarodějky, tak si to pojďme vyřešit po našem," navrhla. S tím jsem musela souhlasit, v kouzlech jsem byla o dost lepší než v boji se zbraní. Lorena začala okamžitě útočit, ale nebylo to nic, čemu bych se neubránila. Zkoušela si mě a já jí nechtěla hned na začátku ukázat, jak moc jsem silná. Lorena zrychlovala a přitvrzovala v kouzlech a to už jsem se do toho vložila i já. Nebudu před ní jen uskakovat. Měla jsem takový plán, jak ji překvapit a tím snad i porazit.

"Bojuješ stejně jako tvoje matka. A ta mě nedokázala porazit," vysmívala se mi, ale já se už proti jejím řečem dokázala obrnit. Brala jsem to spíš jako poklonu. Mezitím co se mě Lorena snažila vyvést z rovnováhy, já se snažila obmotat její kotníky pomocí silných šlahounů rostlin. Když už jsem dokázala ovládat přírodní živly, tak proč toho nevyužít, že? Schválně jsem uskakovala sem a tam, abych jí dodala pocit jistoty a donutila ji stát na jednom místě. To se mi i podařilo, v jednu chvíli jsem spráskla ruce k sobě a dlouhé šlahouny vyrazily a omotaly ji kolem kotníků. Překvapilo ji to, ale ne tak moc, jak jsem čekala. Než jsem stihla využít svojí výhody, dvakrát tleskla a byla opět volná.

"Mohlo mě napadnout, že budeš mít stejnou moc jako tvoje matka. A nikdy nepřestanu přemýšlet nad tím, jestli to bylo právě tohle, co donutilo Dylana vybrat si jí místo mě," ušklíbla se a opět zaútočila, tentokrát mnohem silněji. Dost mi to zkazilo plány, potřebovala jsem ji tedy nachytat nějak jinak.

"Zamiloval se do ní. A láska se nedá přičarovat, ani získat nějakými schopnostmi. Srdci prostě neporučíš, to bys měla pochopit," odpověděla jsem a taky přidala na intenzitě svých kouzel. Začínala jsem být unavená, přece jen kouzlení tady na Zemi bylo o něco náročnější, než kouzlení v naší dimenzi. Potřebovala jsem to rychle končit. Snažila jsem se dostat blíž k ní a donutit ji trochu ucouvnout dozadu. Ve chvíli, kdy jsem dospěla do místa, ve kterém jsem měla Trena za zády, vyslala jsem jedno opravdu silné kouzlo, které jí mělo ublížit. Jenže ona se mu ubránila a vyslala jedno nazpátek, až jsem sama zavrávorala. Lorena se hlasitě zasmála.

"Ať ji miloval nebo ne, to já jsem měla být ta, pro kterou by položil život. Ne Eleona ani ty. Špatně si vybral, když mě sám zaměstnal, abych tebe a toho tvého ochránce nechala běžet. A taky za to zaplatil životem. Ovšem zbytečně, protože ty nejsi dost silná na to, abys mě porazila," posmívala se mi. Rozčílila mě. Teď jsem měla jistotu, že ona opravdu zabila oba moje rodiče. A to nebyla věc, kterou bych dokázala prominout. Ale jak to, že jsem ji nedokázala ublížit? Snad tušila, na co myslím.

"Tvoje síla je tu o dost menší než normálně, že? Bylo správné vybrat si místo utkání tady na Zemi. Žiji tu přes třicet let a dokázala jsem svůj organismus sladit s místními podmínkami. Kouzlení mi nedělá žádný problém. Ty jsi nic takového neudělal, že? Pořád bojuješ s tou bariérou, kterou se tvoje tělo snaží působit jako obyčejný člověk. Nemáš šanci mě zničit. Tvoje duše by musela být mnohem silnější, aby dokázala udělat takové kouzlo," řekla a dál se smála jako bláznivá. Věřila tomu, že nebudu schopná ji zničit. Jenže, já nejsem ten typ člověka, který by si nevšiml toho, na co váš nepřítel poukazuje. Možná moje duše bojovala s bariérou zemského prostředí, ale…

"Možná sis toho nevšimla, ale moje duše tu není sama," pousmála jsem se a začala couvat, přitom jednu ruku natáhla k Trenovi. Nevěděl, co chystám, ale pochopil, že chci, aby přišel ke mně. Postavil se za mě a vzal mě za ramena. Spojila jsem se s jeho myslí, a nechala ho nahlédnout do svého plánu. Jednak jsem taky doufala, že kdyby to takhle nefungovalo, upozornil by mě na to. Tren se chvíli v tichosti soustředil a pak se pousmál.

"Neustále tě podceňuji. Jsi bystrá," pošeptal mi pak do ucha. Lorena nás nechápavě sledovala.

"Chceš mě porazit silou vaší lásky? To je tak směšné. A navíc to nefunguje," vysmívala se mi a opět několikrát rychle zaútočila. Byla jsem připravená a dokázala jsem nás ubránit oba. Tren dělal dobře, že se mě dotýkal, jinak bych ho mohla zranit. Ovšem takhle byl v bezpečí.

"Síla lásky není nic, čím bychom tě mohli fyzicky porazit. Můžeš nám třeba jen závidět, jak moc dobře nám spolu je a jak moc se milujeme," pokrčila jsem rameny.

"V tom případě nevím, co tu provádíš za cvičení. Vaše duše jsou sice sehrané, ale…" zarazila se a zmateně vytřeštila oči.

"Aha, když se podíváš pořádně, tak to vidíš, že? Naše duše jsou jedna. Jsem jeho druhá část, stejně tak jako on je ta moje," povídala jsem a přitom cítila, jak mi paží proudí jeho moc. Páni, neměl jí zrovna málo a navíc jsem si byla jistá, že mi ji určitě nedal všechnu.

"Společně dokážeme vytvořit duši, která je dost silná, aby tě i přes tu zemskou bariéru porazila. Sbohem," pronesla jsem neutrálně a zaútočila. Tohle byla taková síla, kterou jsem normálně dokázala vynaložit jen se značným úsilím. Společně jsme byli nepřekonatelní. Lorena se tomu kouzlu nedokázala ubránit Dostala silný zásah do prsou a skácela se na kolena. Tren nechal postupně odeznít svou sílu z mé paže, ale naše mysli stále nechal spojené.

"Jak je to možné," zašeptala Lorena slabě.

"Nepočítala jsi s tím, že bych dokázala vynaložit takovou sílu. A když jsi mi prozradila, co považuješ za svůj trumf, vymyslela jsem na něj vlastní odpověď. Tohle funguje jen u dvou lidí se stejnou částí Duše. A ještě ti dva musí být schopní vložit svůj život do rukou toho druhého, tak těsné je to spojení. Tvoje smůla, že přesně takový vztah s Trenem máme," říkala jsem a přitom se k ní pomalu blížila. Kdyby mi neřekla, proč nejsem schopná jí porazit, nepřišla bych na to. Takže si za to vlastně opravdu mohla sama.

"Říkal jsem, že ani dnes ti ji nedám," promluvil vedle mě Tren a políbil m na spánek.

"Tohle je moje odplata za to, že jsi mi vzala rodiče. Život za život. Bojovala jsi, ale já byla silnější," sklonila jsem se k ní.

"Kdyby ti nestál za zadkem už od dětství, neměla bys šanci," zasyčela zlostně Lorena a pak se bolestivě nadechla. Rána už jí zbarvila celý živůtek tmavou krví.

"On je moje největší zbraň. Bohužel pro tebe, která si nikoho takového nenašla. Sbohem, teď už nadobro," zašeptala se a posledním kouzlem zničila její tělo i duši. Nezasloužila si dostat druhou šanci. Navíc jsem nechtěla riskovat tu možnost, že by se dostala do Temnoty za mými rodiči. Na to jsem je měla moc ráda.

"Tak pojď, Marion s klukama bojují s těmi ostatními čarodějkami, zbytek se rozprchl, už když jsem běžel za tebou," zvedl mě Tren zpět do stoje a odváděl mě zpátky.

"Myslím, že Marion si s nimi poradí. Já jsem hrozně unavená a už nechci bojovat," zabručela jsem.

"Byla jsi statečná. Zasloužíš si odpočinek. Navíc použití cizí moci je o dost náročnější, než použití své vlastní. Možná jsem ti jí neměl dávat tolik," políbil mě do vlasů.

"Bylo jí akorát, opravdu. Bez tebe bych to nezvládla. A teď pojďme k autu, ať si můžu sednout," zaprosila jsem.

"Vezmu tě na záda, jestli chceš. Opravdu chci zkontrolovat, jestli to ostatní zvládli," nabídl mi a sehnul se.

"To zní jako skvělý nápad," pousmála jsem se a vyskočila na něj. Vzal mě pod koleny, já mu omotala ruce kolem krku a takhle mě odnášel zpět na louku, kde to dneska celé začalo.

Neptejte se mě proč a jak, ale když jsem na ten obrázek koukala opravdu dlouho, hrozně mi evokoval spojení mužské a ženské podstaty :D opravdu mi dochází vhodné obrázky! :D