Plán útěku

Omouvám se za tu pauzu, ale škola si nevybírá a vždy se trefí do týdne, kdy vůbec nestíhám. Teď mám našlápnuto na pokračování, tak snad nebudu mít zpoždění. Přeji pěkné počtení:

.

.

"Anori, vstávej," budil mě hlas, který rozhodně nepatřil Trenovi. Neochotně jsem se chtěla překulit na druhý bok, ale nešlo to. Otevřela jsem oči a rychle si vzpomněla, kde jsem, když jsem se dívala do stříbřitých očí toho fialovovlasého hajzla. V tu chvíli mi taky došlo, že Tren za mnou nesedí. Začala jsem se cukat v poutech, abych se mohla otočit, ale opravdu tam nebyl.

"Co jsi s ním udělal? Kam jsi ho odvedl?" začala jsem panikařit a vzpouzet se.

"Uklidni se, slyšíš? Přinesl jsem ti snídani," snažil se mě chytit, ale já dělala všechno proto, aby toho nebyl schopen.

"Chci vědět, kde je!" křičela jsem. Ragar se mnou zatřásl tak silně, až jsem se zalkla. Tohodle výpadku využil ke své odpovědi.

"Někdo si usmyslel, že od něj přece jen chtějí slyšet pár odpovědí. Ani mě se to nelíbí, ale co s tím nadělám. Odvedli ho ráno, ale tebe jsme nemohli vzbudit. Dostal jsem od něj přikázáno, že mám dohlédnout, aby ses najedla," mluvil. Zůstala jsem mlčet. To s tím jídlem by na Trena přesně sedělo. A navíc, on by mě nenechal jen tak napospas zrovna Ragarovi.

"Dostal jsi přikázáno?" zeptala jsem se. Ragar když viděl, že nezačnu znovu vyvádět, mě pustil a sedl si zpět na paty. Pak se uchechtl.

"Jo, i když je tu vlastně vězněm, nejde daleko pro rozkaz. Navíc, není v mém zájmu, abys tu omdlela hlady. Takže tu je snídaně. Nic v ní není, stejně jako vždycky," odpověděl.

"Pustíš mi ruce?" zeptala jsem se ho.

"Dobrý pokus," našpulil pusu a pak mi nastavil sousto. Alespoň jsem to zkusila, no ne? Když mě nakrmil, odložil tác a sedl si stranou.

"Proč vůbec stojíš na druhé straně? Přece víš, že jsou to ti zlí," promluvila jsem na něj. Trhl sebou, očividně byl pohroužený do svých myšlenek a já ho vyrušila.

"Hm, samozřejmě že vím, že my jsme ti zlí. Ale copak tebe nikdy nelákala myšlenka ovládnout celý svět?" zeptal se mě.

"Ne nikdy. Navíc, nebudeš to ty, kdo mu bude vládnout, pokud my prohrajeme," nechápala jsem.

"V tom máš pravdu. Ovšem dostanu postavení a budu mít nějakou zásluhu na tom všem. Toho by se mi na vaší straně jen tak nedostalo," pokrčil rameny.

"Stejně si myslím, že existuje lepší způsob, jak se zapsat do dějin. Jména hrdinů se pamatují lépe, než jména druhořadých padouchů," provokovala jsem ho.

"Na to, že jsi vězeň, jsi docela drzá," přimhouřil Ragar oči. Chvíli něco zvažoval a pak se zvedl a přešel ke mně. Chvíli zkoumal můj obličej a já ani nedýchala, jak jsem čekala, co udělá. Nemohla bych se mu vůbec nijak bránit. V tu chvíli ovšem dovnitř dva mě neznámí muži přivedli Trena, kterému se rýsovala pod okem pěkná modřina, a trochu kulhal. Podle toho, jak hrubě s ním smýkli vedle mě, jsem poznala, že Tren opět držel jazyk za zuby a neřekl ani slovo. Přivázali ho opět zády ke mně a odešli všichni i s Ragarem.

"Neudělal ti nic? Dostala jsi najíst?" staral se hned Tren.

"Dostala jsem najíst a o něco se snažil, ale zrovna jste přišli vy. Co ty, co dělali s tebou?" vyzvídala jsem.

"Jako obvykle. Chtěli znát něco na Danteho. Postupně se provaluje, že jsem jeho kmotřenec, takže ze mě tahali něco o jeho rodině," odpověděl.

"Byli na tebe moc zlí? Viděla jsem ten monokl a ještě že kulháš," propletla jsem si opět prsty s těmi jeho.

"Nic jiného mi není," uklidňoval mě.

"A vymyslel jsi, jak se odsud můžeme dostat?" zjišťovala jsem.

"Ne, bohužel. Nic mě zatím nenapadlo," zavrtěl hlavou.

"To nevadí, nějak to půjde. Přijdeme na to," chlácholila jsem ho, protože mi přišlo, že zněl dost nešťastně. V tichosti jsme přemýšleli až do doby, než přišel Ragar s obědem. Přišlo mi, že se tvářil dost lítostivě, když si pohlížel Trenovu nateklou tvář.

"Já myslela, že ho chceš pro sebe. Jak jim můžeš dovolit, aby mu takhle ubližovali?" spustila jsem na něj hned. Jednak jsem na něj měla za to vztek a třeba udělá něco, co přivede Trena na nějaký nápad.

"Není to moje vina," ohradil se Ragar hned. Spolupracoval líp, než jsem si myslela.

"Není a čí tedy?" dožadovala jsem se.

"Mlč," zavrčel podrážděně.

"To jsi tak ješitný, že to nevidíš? To ty jsi tomu mohl zabránit a nic jsi neudělal," obvinila jsem ho. Ragara to muselo štvát o něco víc, než jsem tušila, protože okamžitě vystartoval a jednu mi vlepil, až to mlasklo.

"Nesahej na ni!" vyjel na něj tentokrát Tren. Tvář mě sice štípala, ale nehodlala jsem se vzdát.

"Jenom ubožák uhodí ženu, která se navíc nemůže bránit, ale to ty vlastně jsi," odfrkla jsem si, jako by mě ten jeho výlev vůbec netrápil.

"Buď už zticha," varoval mě Ragar a ruku držel znovu napřaženou.

"Pravda se tak špatně poslouchá, co? Jak by Tren mohl mít rád někoho tak ubohého?" nasadila jsem poslední velký trumf, který mě napadl. Ragar se přiblížil až těsně ke mně. Otevřela jsem ústa, že budu pokračovat, ať mě bije, jak chce, ale on udělal něco neočekávaného. Prudce mi přitiskl rty na ty moje. Tak moc mě překvapil, že jsem nebyla schopná se mu bránit. Sakra, měla jsem s tím počítat, Tren mi sám často se smíchem říkal, že tohle je mužská oblíbená umlčovací technika. Když mě konečně pustil, prudce jsem vtáhla vzduch do plic.

"Opravdu bys nebyla vůbec marná jako bokovka. I když on líbá mnohem líp," ušklíbl se.

"Nemusíš mi říkat, jak moc dobře líbá. Vím to sama velmi dobře," neodpustila jsem si rýpnutí.

"Jdi od ní Ragare. Jestli jí něco uděláš, nikdy ti to neodpustím," vrčel Tren podrážděně. Ragar mě jen štípl do tváře a vstal.

"Nečerti se hned tolik. Tu tvoji kočičku už stejně neuvidíš dlouho. Až ji odvedeme, pochybuji, že bys ji ještě někdy byť jen zahlédl," ušklíbl se Ragar. Pevně jsem stiskla Trenovu ruku. Dostaneme se odtud. Musíme do udělat dřív, než mě odvedou.

"Proč nám nechceš říct, kdo pro ni přijde?" uhodil na něj Tren.

"Oba si dost vyskakujete na to, v jakém jste postavení," založil si ruce na prsou. Očividně už se nechtěl nechat znovu rozhodit. Když ani jeden z nás nepromluvil, přistoupil k našemu obědu. Neviděla jsem, co dělá, když krmil Trena.

"Ragare, ani to nezkoušej. Já se ti dobrovolně nepodřídím," slyšela jsem říkat Trena.

"Ani pusinku pro tvého budoucího přítele?" zkoušel to Ragar. Ach, kdyby mě ty řetězy tak moc nevyčerpávaly, rozbila bych mu nos!

"Jdi ode mě!" zasyčel Tren.

"Však ty budeš po pár měsících mluvit jinak," promluvil Ragar sebejistě a přesunul se tak, že jsem na něj i já viděla.

"Nikdy, to si buď jistý," zavrčel Tren.

"Stačí trocha drog a nebudeš o sobě vědět, natož nějak protestovat," oznámil mu příkře Ragar.

"Jsi perverzní úchyl!" vykřikla jsem. Ragar se přiblížil a já mu nastavila tvář. Jen ať si mě uhodí. Ovšem on mě místo toho jen znovu líbal.

"Vážně vypadáš mnohem lákavěji, než kterýkoliv z vašich mužů vedle. Být tebou nic moc nezkouším, nebo si tě vezmu a klidně třeba tady i před ním," varoval mě, když skončil. Plivla jsem mu do tváře, mě vyhrožovat nebude a už vůbec se mi nelíbilo, že mě líbal. Ragar nehnul ani brvou a odešel pryč.

"Ten zmetek, však já něco vymyslím, jak se odsud dostat. Nebude si dovolovat tě líbat, když ani já nemůžu," ulevil si Tren a stiskl mi ruku ještě o něco pevněji.

"Mě se to taky nelíbí. Ale co s tím můžeme dělat?" pokrčila jsem rameny.

"Nejdříve se musíme zbavit těch tvých řetězů. A ať pak udělá jakékoliv jiné rozhodnutí, už se odtud nějak dostaneme," ujišťoval mě Tren.

"A ty máš nějaký plán?" ožila jsem hned.

"Ano, ale nesmíš při tom být tak moc živá," zasmál se a já nechápavě nakrčila čelo, i když jsem věděla, že to nemůže vidět.

"O těchto řetězech jsem už někde něco četl. Čerpají z tebe energii skrz tvou magii, takže čím jsi silnější, tím víc tě oslabují," začal Tren.

"Jo, to je pravda. Cítím se, jak kdybych celý den tahala těžké pytle a nemohla si odpočinout, protože to je i přes noc," postěžovala jsem si.

"Jak rád bych tě teď objal," povzdechl si Tren, ale pak pokračoval.

"Jsem si jistý, že Ragar ještě nikdy nedržel tak silného čaroděje, aby musel použít tyhle řetězy, takže tuhle jeho neznalost můžeme použít proti němu. Zvládneš vypadat opravdu špatně, jako kdybys měla zvracet a omdlívat nebo tak něco?" zeptal se.

"Myslím, že ano," přikývla jsem. Jednoduchá kouzla směřovaná na sebe bych mohla zvládnout. Ty řetězy mi jen nedovolovaly vysílat energii ven.

"Výborně, až přijde Ragar s večeří, musíš vypadat opravdu hrozně, jakože tě ty řetězy mučí víc, než ve skutečnosti. Možná počká ještě do snídaně, ale já ho zkusím nějak zpracovat, aby nám uvěřil a zbavil tě jich," předložil mi Tren svůj plán. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale neměla jsem důvod do toho nejít.

"Dobře, pokusím se," slíbila jsem mu. Pak jsme spojili svoje mysli, abychom věděli, co se ten druhý chystá udělat. Tren mi navíc promítal obrázky, jak jsem vypadala například po tom mém zkouškovém flámu, protože já samu sebe neviděla. Nezdravě jsem si zbělila pokožku, nechala si vystoupit tmavé kruhy pod očima, odbarvila jsem si své normálně červené rty. Trochu jsem shrbila ramena a pořádně zatřásla hlavou, aby mi vypadlo pár pramenů vlasů a dodaly mi tak ten správný vzhled.

"Musíš být věrohodná, hm? Takže pořád vzdoruj, ale jako když je to špatně," dával mi Tren ještě instrukce. A pak už jsme slyšeli kroky. Když Ragar vstoupil, hned se pohledem zarazil na mě. Potlačila jsem pousmání.

"Co s ní je?" směřoval svou otázku Trenovi.

"Je jí zle z těch řetězů, je příliš silná čarodějka na to, aby v nich mohla zůstat tak dlouho," vyštěkl Tren. Byl to obrat o 180 stupňů oproti tomu, jak se mnou mluvit před chvílí. Ragar se znovu zadíval na mě. Trucovitě jsem natočila hlavu od něj, zhluboka se nadechla, nakrčila čelo, jako kdybych prožívala nějakou hodně bolestivou křeč a pak vydechla a lehce se zatřásla. Očividně to na Ragara zabralo. Položil tác na zem a urychleně opustil místnost. Tren mě v myšlenkách pochválil, ale nedovolil si promluvit nahlas, aby náš plán neprozradil. Ragar byl za chvíli zpět a i s nějakými muži.

"Podívejte se na ní. Je to možné, aby na ně takhle reagovala?" ptal se jich.

"Čím víc moci máš, tím víc tě ty řetězy oslabují. Je možné, že na její tělo je ten odliv příliš. Je dost drobná," přikývl jeden z nich. Výborně, skočili nám na to.

"Co teď?" zeptal se Ragar. Tiše jsem zasténala a lehce se předklonila v další předstírané křeči.

"Musíme ji z toho dostat. Přivážeme ji normálními řetězy a bude pořád pod dohledem čtyř kouzelníků, kteří ji budou držet pod kontrolou," navrhl jiný. S tím Ragar souhlasil. Nechal mě odvázat a vyměnil mi tamty řetězy za normální. Vydechla jsem úlevou, kterou jsem ani nemusela hrát. Ty řetězy byly velmi nepříjemné i bez toho hraní. S novými řetězy mě nechal připoutat ke stěně naproti Trenovi, takže jsme na sebe viděli, ale byli dost daleko na to, abychom se mohli dotknout. To si odskáče. Kolem mě se hned postavili čtyři muži. Pak nás Ragar nakrmil a odešel.

"Tak co teď, můj geniální muži?"promluvila jsem na Trena v mysli.

"Teď se musíme zbavit těch chlápků a zůstat tu s Ragarem na chvíli o samotě," odpověděl Tren.

"Nemyslím si, že se na to nechá nachytat,"namítla jsem. Tren chvíli přemýšlel.

"Myslíš, že je na mě pořád tak vysazený, jako třeba když jsme je potkali cestou na sabat?" zeptal se pak.

"Myslím, že ano. Vezmi si, jak se rozčílil, když jsem naznačila, že je jeho vina, že tě zranili," souhlasila jsem.

"Proč?"zajímala jsem se pak.

"Potřebujeme, aby měl důvod s námi zůstat sám a pak odvrátit jeho pozornost od tebe, aby ses mohla dostat z pout, uvolnit i ty moje a o Ragara se pak postarám sám,"vysvětloval.

"Chceš s ním zase flirtovat?"ujišťovala jsem se, že jsem to pochopila správně.

"Myslím, že nemám jinou možnost. Donutím ho zůstat tu s námi o samotě a budu předstírat, že s ním chci mluvit. Jestli se mi podaří ho donutit, aby ostatní poslal pryč, naznačím mu, že jsem změnil názor a budu mu po vůli, když tě pustí. Jsem si jistý, že se bude cukat, ale zároveň to zvažovat a snad ti dá dost času, aby ses osvobodila. Nic lepšího mě nenapadá,"řekl a nenápadně pokrčil rameny, aby ostatní neupozornil na to, že spolu mluvíme.

"Myslím, že to bude fungovat. Ve svádění jsi opravdu dobrý. A on se navíc velmi lehce nechá stáhnout na tvou vlnu," podpořila jsem ho.

"Kdy s tím začneš?" zeptala jsem se.

"No, zítra u snídaně nebudu klást odpor, abych mu nasadil brouka do hlavy, že se něco děje. Bude pak jednodušší ho přesvědčit, že s ním opravdu potřebuji mluvit o samotě," uvažoval.

"To zní jako dobrý nápad,"souhlasila jsem. Doufala jsem, že nám to vyjde. Nedokážu přenést přes srdce, jestli nás stihnou rozdělit a já bych Trena už nikdy neměla vidět.

"Udělám maximum pro to, abych tě odsud dostal,"slíbil mi Tren.

"Nás oba. Bez tebe ta svoboda nemá smysl,"opravila jsem ho.

"Samozřejmě, kdo by tě tam venku hlídal žabičko?"zeptal se něžně, až jsem se zatetelila blahem. Musí to vyjít!

*****

Druhý den ráno jsem byla dost nervózní. Už jen díky tomu jsem vypadala pořád trochu nezdravě, takže mě nikdo nepodezíral z toho, že jsem celou věc jen hrála. Ani Tren nevypadal, že by byl v pořádku, ale věděla jsem, že jeho hrdost teď dost utrpí, když se bude muset podbízet Ragarovi. Vyjádřila jsem mu v mysli pocit podpory a důvěry a nechala ho jeho vlastním myšlenkám.

"Cítíš se dnes lépe?" ptal se Ragar, když přišel. Přikývla jsem. Byla jsem nervózní, že jsem měla žaludek úplně stažený. Ale k jídlu jsem se donutila. Nechtěla jsem nás prozradit. Přesně jak Tren řekl, nedělal na Ragara žádné kyselé obličeje, když ho krmil. Ani si nestěžoval, neuhýbal před ní pohledem, neprotestoval proti občasným dotekům. A přesně jak řekl, byl z toho Ragar celý vedle. Úplně zmatený. Ani neměl nějakou rádoby vtipnou narážku. Prostě si jen odešel po svém. Když jsem si byla jistá, že mě nikdo nevidí, mrkla jsem na Trena a on mi to oplatil úsměvem. Vyjde nám to, věřila jsem tomu. Ovšem teď mě napadala celá řada dalších otázek, co se stane, až se osvobodíme. Neměla jsem boty, ani Tren je neměl. Moje šaty rozhodně nebyli uzpůsobené tomu, abych v nich mohla nějak dlouho pobývat venku. Neměla jsem zbraň a Trenovi sebrali dokonce i tu jeho kroužkovou košili, kterou jsem mu s takovou námahou sehnala. Navíc, byli jsme uprostřed ničeho, jak se odtud dostaneme, když nemáme koně? Ovšem nechtěla jsem těmihle otázkami Trena rušit, on se musel soustředit na svůj úkol. To ostatní budeme muset vyřešit později. Když přišel Ragar s obědem, čekala jsem, kdy Tren spustí, ale on se opět nechal poslušně nakrmit. Následovala jsem jeho příkladu. Měl pravdu, s plným žaludkem se nám bude lépe odcházet. Když byl Ragar hotov a opět se chystal odejít, Tren se nadechl.

"Ehm…Ragare?" promluvil Tren a počkal, dokud se na něj Ragar nepodíval. Pak si skousl ret a sklopil oči do země. On se snad i červenal! S úžasem jsem zírala, jakého je můj snoubenec schopen hereckého výkonu. Měla jsem štěstí, že si na mě nezkoušel vydobývat to, co chtěl, protože proti tomuhle výrazu bych neměla šanci. I na Ragara to mělo očekávaný účinek. Zůstal na Trena zírat a trvalo mu celou minutu, než se zmohl na nějaký pohyb. Lépe řečeno, dokázal akorát zaklapnout svá otevřená ústa.

"Hm?" protáhl pak. Obviňovala jsme ho z toho, že kdyby ze sebe vyloudil slovo, zradil by ho hlas. Jak si Tren mohl myslet, že by u Ragara neměl úspěch?

"Rád bych s tebou o něčem mluvil. O něčem důležitém," pronesl, dvakrát zamával těmi svými dlouhými řasami a upřel na Ragara spalující pohled. Ragar polkl, ale snažil se vypadat, že je nad věcí. Popravdě, naprosto v tom selhával.

"Poslouchám," zabručel pak. Tren naprosto nápadně střelil pohledem po čtyřech čarodějích, kteří pořád stáli kolem mě a drželi mě pod kontrolou.

"Nešlo by to trochu víc v soukromí?" požádal a znovu se podíval na ty muže.

"Co je tak hrozného, že mi to nemůžeš říct před nimi?" povytáhl Ragar obočí. Nevěřil mu. Tren polkl, stočil pohled do strany a navlhčil si spodní ret. Pak se vrátil pohledem zpět k Ragarovi. Vypadal tak naprosto rozpačitě a Ragar měl pohled zašpendlený do jeho rtů.

"Já…jsem změnil názor," dostal ze sebe pak. Tak jestli na Ragara nezabere tohle, tak už nic. Tren vypadal jako roztomilé štěňátko, a byla jsem si jistá, že tomu neodolá.

"Chlapy, dejte nám chvíli," řekl Ragar, ale nespustil pohled z Trena.

"Ale šéfe…," začali namítat.

"Zmizte!" vyštěkl Ragar a Tren využil téhle chvíle Ragarovi nepozornosti a mrkl na mě. Až odejdou, měla jsem se snažit co nejdříve a co nejvíce nenápadně dostat se z těch pout. Chlapy něco remcali, ale nakonec zmizeli. Ragar se opět otočil k Trenovi. Ten už se zase tvářil jako nevinnost sama.

"Ale mám podmínku," řekl jako by nic.

"Jakou?" zeptal se Ragar.

"Ona bude volná. Necháš ji jít," řekl Tren. Překvapeně jsem zamrkala a na chvíli nechala práce. Rychle jsem se zase vzpamatovala. Tren mi dává čas, kdy chce s Ragarem smlouvat a já se nesmím zdržovat. Už jsem měla z půlky povolený jeden zámek.

"Víš, že to nejde," namítl Ragar a bylo vidět, že ho mrzí, že mě nemůže nechat jít.

"Myslím, že by to šlo. Copak ty nechceš, abych s tebou šel dobrovolně? Abych se ti pokaždé nevzpouzel? Protože jestli ji dáš druhé straně, přesně to budu dělat," prohlásil Tren a vypnul hruď, až se mu pod košilí vyrýsovaly svaly. Konečně jsem měla volnou jednu ruku a mohla tak rychleji pracovat na té druhé. Ragar chvíli přemýšlel.

"Když ji nedám, budu mít sice tebe, ale taky průšvih tam nahoře," bručel rozmrzele. Pouta naprosto tichounce cvakla, když mi sklouzla z rukou a kouzla je zastavila, aby neřinčela nahlas. Trenovy řetězy nebyly tak důmyslné a bylo pro mě velmi jednoduché ho jich magií zbavit. Jakmile Tren cítil, že má volné ruce, prudce vyskočil, popadl Ragara kolem krku a zacpal mu ústa rukou. Já si rychle strhla jeden rukáv z tuniky a smotala z něj roubík, který jsem mu strčila do úst a zajistila ho kouzlem, aby opravdu nemohl vydat ani hlásku. Tren mu mezitím rychle poutal ruce i nohy. Ragar se vzpouzel, ale proti mé magii toho příliš nezmohl. On všeobecně nebyl moc dobrý v magii. Ještě než jsme mohli vyběhnout ven z naší cely, dostala jsem chuť Ragarovi nějak oplatit, to naše trápení. Přímo před ním jsem vzala Trena za bradu a přitáhla si jeho obličej k vášnivému polibku. Věděl, proč to dělám a taky se mi vůbec nebránil. Dovolila jsem si ještě jeden pohled směrem na rozčileného Ragara a pak už jsme vyběhli na chodbu. Tren si pamatoval cestu, kterou nás sem přivedli a tak jsme se vydali po ní. Naše bosé nohy nenadělaly téměř žádný zvuk, takže jsme nepozorovaně došli až ke zbrojnici. Jaké překvapení, že tu byly naše zbraně. Hned jsem si vzala svůj meč i dýku, Tren si vzal taky svůj meč a našel tu i svou kroužkovou košili. Pak si pro sebe našel boty a jedny podával i mě. Pro pány byly dost malé, ale mě byly pořád větší o jedno číslo. Ale lepší než nic. Když jsme byli vyzbrojeni a obuti, nadělali jsme mnohem víc rámusu, ale chodby byly naprosto prázdné. Pak se ozval poplach. Pohlédla jsem na Trena a čekala, co se bude dít. Rychle se mnou vyběhl ven a tam se přitiskl ke kamenné zídce, která byla postavená namísto zábradlí po celém venkovním ochozu. Tren nakoukl přes ni a za chvíli se zase krčil u mě. "Vypadá to, že pro nás přišli naši. Proto ten poplach. Výborně se nám to hodí," pochvaloval si Tren. Vzal mě za ruku a přikrčený mě vedl dál podél zídky. Došli jsme až ke strážné věži, odkud jsme se mohli dostat k mechanizmu, který by našim otevřel bránu. Podívali jsme se s Trenem na sebe. Kývla jsem, jako že chápu, co chce dělat. Vyběhl jako první a s výkřikem vpadl dovnitř, kde se hned začalo bojovat. Chvíli jsem počkala a vešla za ním. Tren už si mezitím poradil téměř se všemi v místnosti a poslední právě odrazil jediným máchnutím. Pak se otočil a spěchal k velkému kolu, které zvedalo bránu. Zapřel se do něj a nic. Bylo hrozně těžké. Pak se ozvalo ošklivé zaskřípění a kolo se dalo do pohybu. Přiskočila jsem mu na pomoc, i když jsem si byla jistá, že moje fyzická síla s tím zrovna nepohne. Přesto mi přišlo, že nám to jde líp. Tren tu bránu nechtěl otevřít celou. Když jsme byli asi v půlce, zarazil do kola tyč, mě vzal za ruku a vedl mě ven, zpátky na ochoz. Bránou se dovnitř valili naši bojovníci, proto mě Tren vedl někam dál, abychom se nemuseli tlačit bojem. Měli jsme poměrně snadnou cestu, moc vojáků jsme nepotkali. To až ve chvíli, kdy jsme byli na mostě, který spojoval dvě strany hluboké propasti, která chránila pevnost z druhé strany, než z které jsme přišli při našem pokusu o obléhání. Tren se prudce zastavil, až jsem do něj vrazila. Na konci před námi se tvrdě bojovalo o každý centimetr. Nemohli bychom tudy projít bez krutého boje. A zpátky to už taky nešlo, i tam se přesunul boj. Tren udělal jedno kolečko, kdy se z každé strany podíval do propasti. Pak se otočil ke mně.

"Věříš mi?" zeptal se a objal mě kolem pasu.

"Samozřejmě," přikývla jsem.

"Teď už nebudeš," trpce se usmál, zapřel se rukama, čímž mě zvedl do vzduchu a pak mě lehce jako hadrovou panenku přehodil přes nízké zábradlí. A já padala. Nekřičela jsem, neměla jsem dost vzduchu. A na to abych vymyslela kouzlo, které by mě zastavilo kus nad zemí, abych se nezabila, jsem byla příliš překvapená. Teprve asi dvacet metrů nad zemí mi začalo docházet, co se stalo. Padala jsem moc rychle a tak jsem jen pevně zavřela oči a v duchu se omlouvala Trenovi, že jsem nebyla schopná nic udělat. Určitě čekal, že se zachráním, jinak by mě dolů neshodil. Vítr mi cuchal vlasy a mě přišlo, že padám snad celou věčnost.

"Anori, otevři oči, lásko," zašeptal mi do ucha Tren. Poslechla jsem ho a zjistila, že ten vítr, co mi cuchal vlasy, nebyl způsobený pádem ale tím, jak Tren lehce vlnil křídly, aby nás udržel ve vzduchu. Hověla jsem si totiž v jeho náručí. Když viděl, že opět vnímám, přestal mávat křídly a opatrně se snesl dolů.

"Ty jsi mě chytil," vydechla jsem pak.

"Samozřejmě. Věděl jsem, že to stihnu," políbil mě na čelo.

"Věřila jsem ti," zamumlala jsem v jeho objetí.

"Miláčku, musíme jít. Půjdou za námi, tím jsem si jistý," tahal mě Tren. Přikývla jsem, v tom měl pravdu. Pomohla jsem mu nejdříve do té kroužkové košile a pak do jeho tuniky, ze které pořád zbylo dost na to, aby bylo vidět, že se mnou ladí barvami.

"Kam běžíme?" ptala jsem se.

"To nevím. Mohla by tu být někde strážní chata. Tam bychom si vzali nějaké věci na cestu a našli ti vhodnější oblečení. Budeme muset zpět lesem a pěšky. Budeme se muset skrývat před Ragarem a jeho muži. Nebude to nic snadného," zabručel Tren.

"Zvládneme to," chlácholivě jsem mu přejela palcem po hřbetu ruky.

"Ty jsi tak statečná. Pro mě to nebude poprvé, kdy budu muset takhle dlouho cestovat pustinou a skrývat se před nepřítelem, ale ještě nikdy jsem takhle necestoval se ženou, natož se svou snoubenkou," zasmál se pak.

"Jsem ráda, že jsem první," usmála jsem se.

"Neviděl bych to jako takovou výhru. Mrzí mě, že to budeš muset absolvovat," zamračil se.

"To patří k tomu, kým jsem. Kým oba jsme. A už nemudruj," pohladila jsem ho po tváři. Jen se usmál a políbil mě do dlaně.

"Najděte je za každou cenu!" ozval se výkřik.

"Pojď," rozběhl se Tren a táhl mě sebou. Přišlo mi to vzrušující. To jsem ovšem ještě netušila, jak dlouho to celé bude trvat.