Ve dvou v divočině

Tak po delší odmlce se opět hlásím s pokračováním, přes tu školu na to prostě nemám tolik času, kolik bych ho potřebovala. Doufám, že i tak si díl užijete a necháte když tak komentář :)

.

.

"Přidej, Anori. Slibuji, že pak si odpočineš, ale teď poběž," pobízel mě Tren ke stále rychlejšímu běhu. Už jsem sotva pletla nohama. Běžela jsem už čtyři hodiny v kuse a moje tělo prostě vypovídalo službu. Snažila jsem se donutit se k dalšímu výkonu, ale nohy mě pálily tak moc, že jsem myslela, že každý další krok bude můj poslední. Kdyby mě Tren nedržel tak pevně za ruku, už dávno bych to vzdala. Ale on mě táhl pořád dál. Konečně se před námi objevila strážní chata, kterou jsme hledali. Už jsme cestou potkali dvě, ale obě patřili nepříteli a ten by nás asi moc neuvítal. Tahle byla naší strany. Tren ještě přidal a já už za ním spíš jen vlála, nevzpomínám si, kde jsem vzala sílu dál pohybovat nohama. Vpadli jsme dovnitř bez klepání a hned za sebou zastrčili závoru. Nepřítel nám byl celou dobu v patách. Teprve několik stovek metrů před touhle chatou se nám je povedlo zmást. Ale bylo jisté, že tuhle chatu zkusí taky. Nedostanou se sice dovnitř, ale budou na nás čekat venku.

"Sem nemůžete jen tak vtrhnout!" ozval se z vedlejší místnosti hlas a hned na to přiběhl jeho majitel. Slabé a rozklepané nohy mě už déle neudržely a já se sesunula k zemi. Jen z dálky jsem slyšela, jak Tren spěšně vysvětluje, co jsme zač a co tu děláme. Já zatím sípavě natahovala vzduch do plic.

"A to jste takhle sprintovali celou dobu od té pevnosti?" ptal se strážce překvapeně.

"Ano, jsem na ni pyšný, že to zvládla uběhnout," usmál se Tren a přiklekl si ke mně. Z druhé strany si ke mně klekl strážce. Oba naráz mi vyhrnuli sukni a začali mi masírovat stehna. Chvíli jsem protestovala proti tomu, aby na mě takhle sahal i on, ale Tren nic neříkal.

"Nesmí ti ztvrdnout svaly. Moc si je přepnula, a jestli ti je takhle neprokrvíme, až do zítra se na ně nepostavíš," vysvětloval mi Tren.

"Jste vážně dobrá, že jste to vydržela," chválil mě strážce. Nedokázala jsem reagovat jinak, než pousmáním.

"Budeme potřebovat nějaké oblečení. Já košili pod tu roztrhanou tuniku a ona by potřebovala kalhoty. V sukni tu nevydrží dlouho," diktoval Tren naše požadavky. Strážce jen přikývl a odešel do vedlejšího pokoje. Vztáhla jsem ruce.

"Trene," zakňourala jsem a nechala se přitáhnout do jeho náruče. Byla jsem unavená a celá rozlámaná.

"Zlatíčko. Já všechno zařídím, ty si někde odpočiň, ale brzy budeme muset vyrazit," šeptal mi do ucha a hladil mě po zádech. Přikývla jsem, jako že rozumím a svezla se do jednoho křesla. Spala jsem téměř hned. Mohla jsem spát jen několik málo hodin, když mě Tren vzbudil. Sice jsem trochu brblala, ale vstala

"Obleč si ty kalhoty namísto sukně, bude ti v nich lépe," broukal Tren a podíval mi úzké černé kalhoty, i když na mě pořád trochu dlouhé a velké. Kouzlem jsem si je upravila, aby mi seděly. Tren vzal na záda tlumok, ve kterém jak jsem pochopila, bylo nějaké jídlo, láhev na vodu a deka. Poděkovali jsme strážci a vyrazili zadním vchodem do tmavého lesa. Vůbec se mi tam nelíbilo, ale Tren mi nedal čas na rozhlížení. Dvě hodiny jsme se svižnou chůzí prodírali lesem, než jsme došli k jednomu stromu, který měl kořeny dost vysoko nad zemí, aby se mezi nimi udělaly pěkné dutinky a my si do nich mohli zalézt. Tlomuk si Tren hodil pod hlavu, mě si přitáhl na sebe, aby mě mohl zahřívat zespodu a ze shora nás přikryl dekou.

"Dáme si ještě krátký odpočinek, než budeme muset pokračovat v cestě. Snaž se spát co nejvíc, ať dlouho vydržíš," políbil mě do vlasů a pak už jsme byli zticha. Nemusel mi to ani říkat, abych hned usnula, byla jsem opravdu velmi unavená. Teprve svítalo, když mě Tren znovu budil.

"Myslím, že tě začínám nesnášet," bručela jsem. Jen se zasmál.

"Miláčku, vstávej. Musíme pokračovat. Čeká nás ještě opravdu velmi dlouhá cesta a Ragarovi muži jsou nám jistě v patách," nutil mě vstát. Sice nerada, ale poslechla jsem ho. Měl pravdu. A tak začalo naše velké putování. Snažila jsem se, aby se mnou měl Tren co nejméně starostí a potíží, takže jsem poslušně šla tak dlouho, dokud se nerozhodl, že se někde uložíme ke spánku. Neremcala jsem kvůli studené stravě a snažila se netvářit se otráveně.

"Čeká nás ještě dlouhá cesta?" zeptala jsem se, když jsem v rukou držela suché větve na oheň, který Tren rozdělával.

"Nevím. Nejsem si jistý, kde přesně jsme. Během té minulé potyčky jsme se stočili dost na sever. Viděl jsem jezero, budeme ho muset celé obejít, což nám cestu taky nezkrátí," pokrčil rameny a vzal si pár větví z mé náruče.

"A my jdeme na východ?" tipovala jsem a ukázala směrem, kam jsem si myslela, že opravdu jdeme.

"Tam je západ, zlato. A my jdeme spíš na jih," ukázal mi, kam budeme směřovat. A já si byla tak jistá, že jsem postřehla, jakým směrem jdeme.

"Miláčku, kdybys někdy měla jít sama, snaž se držet směr na východ. Ráno budeš mít slunce před sebou a večer za zády," usmál se a zastrčil mi pramen vlasů za ucho.

"Ještě nějaká další rada?" zabručela jsem rozmrzele.

"Snaž se najít vodu. Skryje tvoje stopy a přinejlepším, nezemřeš na žízeň," dodal a pustil se do rozdělávání ohně. Ragarovi muži byli snad daleko a já už toho syrového jídla měla dost. Dřepla jsem si opodál a sledovala ho.

"Kde ses tohle všechno naučil?" zeptala jsem se ho a sledovala jeho zručnost.

"Táta mě často bral sebou do přírody a všechno mě naučil. Jednou mě odvedl do hor, cestou mi vysvětloval hlavní známky orientace. Když si byl jistý, že jsme dost daleko na to, abych si nepamatoval cestu zpět, "náhodou" se mi ztratil a sledoval mě, jestli budu schopný dojít domů. Jindy mě nutil vystopovat a zabít zvěř, jinak jsem nedostal najíst. Jako kluk jsem tyhle bojovky miloval, tedy až na to hladovění," uchechtl se, když si na to všechno vzpomínal.

"Ty jsi hladověl? Já myslela, že jsi byl vždycky neomylný lovec," smála jsem se mu.

"To sice ano, ale něco jiného bylo zvíře najít. Nechtěl jsem je zabíjet," vysvětloval mi.

"Tak ještě že tě to přešlo. Nechtělo by se mi mít hlad, ale já sama bych asi nic nechytila," nakrčila jsem nos jen při té představě.

"Udržuj oheň, lásko. Já ti jdu sehnat nějakou večeři," políbil mě na čelo a zmizel ve stínu stromů. Noci jsem na naší výpravě nenáviděla. Bála jsem se zůstávat v lese sama, když všude byla taková tma. A Tren si občas odskočil něco zařídit, takže to nebylo poprvé, co jsem tu zůstala sama. Přes kolena jsem si položila svou krátkou dýku a doufala, že Trenovi ten lov nebude trvat dlouho. Když jsem slyšela přibližující se šustot, vyskočila jsem na nohy, s dýkou v ruce.

"To jsem jen já, tvůj milující snoubenec," promluvil a na hlase jsem mu slyšela úsměv, i když ještě nevystoupil ze stínu. S úlevou jsem dýku zase schovala.

"Vyděsil jsi mě," obvinila jsem ho, ale nemyslela jsem to zle. Po chutné večeři jsme se uložili ke spánku. Noci teď byly zase chladné a my měli jen slabou deku. Měla jsem štěstí, že Tren přirozeně hodně hřál, takže mi v jeho náruči bylo příjemně. Ráno jsem mu pomohla zamaskovat naše nocležiště a mohli jsme opět vyrazit na cestu.

"Doufám, že dnes narazíme na nějaký potok. Potřebuji se opláchnout," postěžovala jsem si. Na vodu jsme narazili jen občas a vždy toho využili k naplnění našich cestovních lahví a k hygieně. Těchto příležitostí ovšem moc nebylo a my taky podle toho vypadali.

"To ti nemůžu říct dopředu. Ale chtělo by to něco najít. Dochází nám voda v lahvích," přikývl Tren a poškrábal se na svém strništi. Mohl se sice oholit kouzlem, což byl dost rychlý způsob, ale bez vody to nebylo zrovna dvakrát pohodlné a on mi nedovolil se vyčerpávat tím, že bych přivolávala živly. Nikdy jsme nemohli vědět, jestli nebudeme muset dlouho utíkat. A mě to nijak zvlášť nevadilo. Jeho tvář sice se strništěm vypadala starší, ale i tak mu to pořád slušelo. Cestovali jsme celý den.

"Támhle je jeskyně, mohli bychom přenocovat tam," ukázal Tren a vyrazil první. Pořád chodil o kus přede mnou a za celou dobu, co jsme byli na pochodu, mě vzal za ruku jen minimálně. Chápala jsem, že mu to tak asi vyhovovalo, ale já bych občasnou pozorností nepohrdla. Spolkla jsem své námitky a poslušně se vydala za ním. Cesta k jeskyni byla celkem strmá a hned několikrát mi ujela noha. Kousek nad vrcholem už jsem postupovala jen velmi pomalu a měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou.

"Tak si pospěš, žabičko," chytil mě za paže a vytáhl mě nahoru. Konečně jsem stála před jeskyní. Uvnitř jsme našli staré ohniště a dokonce i slušnou hromadu větví, takže jsme zapálili další oheň.

"Škoda, že jsme nenašli tu řeku," posteskla jsem si, když jsem si sedala k ohni.

"Lásko, jsme na útěku. Nikdo od tebe nečeká, že budeš pořád stoprocentně upravená. A není to tak hrozné," smál se mi Tren, sedl si na druhou stranu ohniště a zády se opřel o zeď. Po kolenou jsem přelezla k němu.

"Chybí mi trocha fyzického kontaktu," postěžovala jsem si. Bez jediného slova rozevřel náruč a ochotně mě nechal se v ní uvelebit. Rychle jsem našla jeho rty.

"Ne, miláčku. Tohle nemůžeme," bránil se mi, když poznal, že naše mazlení hodlám dotáhnout do konce.

"Proč ne?" vydechla jsem.

"Nevíš, co je tam venku. Nemůžeš vědět, jestli něco nepřijde. A ve chvíli, kdy budeme oba zabraní sami sebou navzájem, neubráníme se ani dítěti," řekl. Na chvíli jsem ho přestala líbat.

"Vážně věříš tomu, že se něco stane?" zeptala jsem se ho. Přikývl.

"Dobře," souhlasila jsem a jen se mu uvelebila v náručí.

"Nezlobíš se na mě? Není zvykem, že bych tě odmítal," ujišťoval se potom.

"Ne, nezlobím. I když si nevzpomínám, jestli jsi mě vůbec někdy odmítl," zasmála jsem se. Chvíli přemýšlel.

"Hm, myslím, že zrovna častokrát to nebylo," souhlasil se mnou. Pak jsme chvíli jen seděli, opírali se jeden o druhého a svorně mlčeli. Vyděsilo mě, když jsem slyšela podezřelé zvuky, ale to v poslední době nebylo nic neobvyklého. Byla jsem tak moc nervózní z celé té cesty, že jsem vyšilovala pořád. Je to jen pár dní, co jsem předvedla scénu, když nám pod dekou běhala myš. Bohužel pro ni, vyděsila mě tak moc, že to chudák nepřežila. Tren se mi pak smál a říkal mi Myšobijec. Ovšem tentokrát i on poplašeně vyskočil, takže jsem věděla, že se opravdu něco děje. Rychle jsem mu pomohla uhasit oheň a použila magii na to, abych vychladila popel, nikdo nesměl poznat, že jsme tu byli. Protože už bylo pozdě utéct ven, museli jsme se skrýt hlouběji do jeskyně. Nijak moc mě ta představa nelákala, ale co mi zbývalo, pokud jsem se nechtěla nechat znovu chytit. A myslím, že tentokrát by mě v těch řetězech nechali raději zemřít, než že by mě znovu pustili. Tren mě táhl čím dál hlouběji a do stále větší tmy. Pevně jsem ho držela za ruku, přesně tohle jsem nenáviděla, malé a tmavé prostory.

"Buď statečná, Any. Jestli nás chytnou, předají tě druhé straně," domlouval mi, když si všiml, že se mu začínám cukat.

"To je mi jedno, jen chci jít odsud," vrtěla jsem hlavou. Musel mě pevně obejmout, abych nezačala utíkat.

"Tebe předají nepřátelům a já skončím jako Ragarova postelová hračka, to bys chtěla?" zašeptal mi do ucha. Přestala jsem se cukat, to bych opravdu nechtěla.

"Neopustím tě ani na chvíli, slibuji. Jen zůstaň v klidu," domlouval mi pak a zatáhl nás za jeden výklenek. Tam se zády opřel o stěnu a mě si přitiskl do náruče. Trochu mi to pomáhalo překonat tu úzkost. Nakonec na mě dopadlo všechno to cestování a já usnula vyčerpáním. Ráno mě Tren vzbudil zatřesením ramenem.

"Co?" zabroukala jsem, ale on mi okamžitě dával ruku přes pusu. Nejdřív jsem ho chtěla okřiknout, co to vyvádí, ale pak jsem si vzpomněla, proč jsme vlastně na sobě namačkaní v té úzké skulině. Sundala jsem si Trenovu ruku z úst, už tam nebyla potřeba. Naklonila jsem se až k němu.

"Kdo tu byl?" zašeptala jsem mu do ucha.

"Ragar a jeho muži. Ještě pořád tu jsou," odpověděl mi ještě tišeji. Přikývla jsem a položila mu hlavu zpět na hrudník. Ragarovi muži se tu dlouho nezdržovali. Ragar očividně po Trenovi velmi prahnul, takže si tenhle hon nenechal ujít. My jsme ještě chvíli počkali a pak se vydali opatrně ven. Celou cestu až k jezeru, jsme nepotkali živou duši. Mě se konečně splnilo přání a já se mohla vykoupat. Taky jsem toho hned využila.

"I přes značné nepohodlí a tmu to byla jedna z nejlepších nocí. Takhle jsme se neobjímali už dlouho," zavtipkovala jsem.

"Slibuji ti, že až se dostaneme zase trochu do bezpečí, budu tě objímat tak pevně a tak dlouho, až sama budeš prosit, abych tě nechal vydechnout," slíbil mi Tren, protože on moc dobře věděl, že mi vadí, jak k sobě teď máme daleko.

"Ale teď už pojď," pobízel mě pak hned. Natáhla jsem si zpět svoje tílko a vydala se poslušně za ním. Asi ho opravdu hryzalo svědomí, protože na mě počkal, vzal mě za ruku a celý další den mě vedl. Přesně, jak Tren sliboval, jsme obcházeli jezero kolem dokola, protože stálo v našem původním směru. Dvakrát nás zastihla bouřka, kdy jsme oba promokli na kost, i když bych nás mohla ochránit před deštěm. Tren to nedovolil, protože nechtěl, abych se vyčerpávala něčím, co jsme mohli zvládnout i bez kouzel. Já s ním tedy nesouhlasila, ale on tu byl kápo. Oblečení jsme měli stále mokré, takže se na něj ještě lépe lepila špína. Moje vlasy, jindy s bohatými vlnami, mi teď zplihle lemovaly obličej, neměla jsem se o ně jak starat. Vůbec jsem vypadala hrozně, ale Tren na to nedbal. Stejně mě každý večer objímal a zahříval ve své náruči, jako kdybych nebyla celá mokrá a špinavá. Pět dní jsme nepotkali živou duši a já už začínala mít obavy, jestli vůbec někdy najdeme nějakou civilizaci. Na druhou stranu jsem byla ráda, že Ragarovi muži ztratili naši stopu. Nechala jsem se ukolébat myšlenkou domnělého bezpečí, o to víc mě překvapilo, když se ozval válečný pokřik a na nás se vyhrnula skupina mužů. Okamžitě jsem tasila svůj meč a snažila se bránit. I Tren měl co dělat, byly v jasné přesile. Když se mi sevřela ruka kolem vlasů, chtělo se mi nahlas zasténat. Copak mě už zase někdo chytí a využije mě jako zbraň na Trena? Věděla jsem, že kdyby to byla pravda, opět by se vzdal. Silou jsem cukla dopředu a doufala, že se mu tak vykroutím. Mihlo se kolem mě ostří, ale nezasáhlo mě a já byla ve vteřince volná. Rychle jsem se otočila, abych se mohla začít bránit. Vůbec mi nedošlo, že je něco jinak. Tedy až do chvíle, kdy jsem si všimla svých kadeří v rukou jednoho muže. Sáhla jsem si na týl a své vlasy nenahmatala. Copak mi je opravdu uřízl? Nasupeně jsem vykřikla a přilákala tak k sobě Trenovu pozornost. Přelétl celou naší situaci pohledem a velmi rychle mu došlo, co se stalo. Já na nic nečekala a pustila jsem se do toho rádoby kadeřníka. Normálně bych v sobě nenašla tolik síly, abych přemohla takhle rostlého muže, ale vztek mi v tom pomohl. Byla jsem skoro k nezadržení. Dokonce i Tren přede mnou musel uskakovat, abych mu nechtěně neublížila. S celou skupinou, která nás napadla, jsme se nakonec vypořádali. Zničeně jsem padla na kolena a ještě víc si tak zamazala už tak dost špinavé kalhoty.

"Lásko, nic se neděje. Vlasy ti přece znovu dorostou. Buď ráda, že to byly jen kadeře a ne tvůj krk," konejšil mě Tren a pevně mě objal. Rozvzlykala jsem se. Nesnášela jsem, když jsem byla jakkoliv handicapovaná v tom, jak jsem vypadala. Zabere to minimálně měsíc, než mi vlasy dorostou alespoň natolik, abych nevypadala jako chlapec. Tren mě celou dobu tišil a ujišťoval mě, že to bude dobré. Věřila jsem mu, vždyť mě přece neopustil, ani když mě Dante nechal ostříhat úplně nakrátko. Přesto mi trvalo docela dlouhou dobu, než jsem přestala popotahovat. A pořád mě to dost mrzelo. Tren mě pak vzal kolem pasu a vedl mě dál. Venku jsme strávili další noc. Ráno jsem opět Trenovi pomohla zamaskovat naše tábořiště a vydala se s ním na cestu.

"Před námi by měla být vesnice, počkáš tady a já omrknu situaci. Musím zjistit, na čí jsou straně, jestli nám pomohou," políbil mě na čelo a měl se k odchodu.

"Ne, nenechávej mě tu samotnou," vyjekla jsem a chytila ho za paži.

"Vrátím se pro tebe za chvíli, jen se tam podívám. Nic se ti nestane," ujišťoval mě.

"Nemůžeš mě tu nechat. Co když mě dožene zbytek té skupiny? Co když se tam tobě něco stane? Co když,…" panikařila jsem, ale poslední otázku nedopověděla, protože mě začal líbat.

"Lásko, hned se vrátím, slibuji, že se nikomu nic nestane," podržel si můj obličej v dlaních, aby se mi mohl zpříma podívat do očí. Nakonec jsem neochotně přikývla a posadila se na velký plochý kámen. Tren mě políbil znovu a odběh do lesa. Zkřížila jsem si paže na prsou a naslouchala všem zvukům, abych dokázala odhalit nepřítele dřív, než odhalí on mě. Tedy, alespoň jsem se snažila si to namluvit, protože v duchu jsem věděla, že já rozhodně nepoznám, jestli se blíží nepřítel nebo jen srnka. Nakonec jsem nevydržela jen tak sedět a vydala se Trenovi pomalu naproti. Když se pěšina rozdvojila a já si nebyla dostatečně jistá, kudy se dal, vydala jsem se místo toho do třetí strany, kterou tvořil docela příkrý kopec. Chvíli jsem zápolila s kluzkou půdou a uvolněnými drny, ale nakonec jsem se nahoru vyškrábala. Z toho místa bylo na vesnici pěkně vidět. Lehla jsem si na zem na břicho a prohlížela si to místo. Hlavně jsem tedy hledala Trena. Dlouho jsem ho nikde neviděla, až jsem usoudila, že se vrátil dřív, než já vylezla nahoru a teď mě možná hledá na tom místě, kde mě nechal. Pozpátku a po čtyřech jsem couvala. Když už jsem se chtěla zvednout a otočit, přistála mi přes ústa něčí dlaň a já se ocitla v silném sevření něčích paží. Úplně jsem ztuhla a zapomněla na jakákoliv pravidla sebeobrany, která mě kdy kdo učil.

"Klid, Any, to jsem jen já," promluvil Tren a když si byl jistý, že nezačnu vyvádět, sundal mi dlaň z úst.

"Vyděsil jsi mě. Jak jsi věděl, že tu jsem?" vydechla jsem.

"Nechala si po sobě takové rýhy, jak jsi šplhala, že by to viděl i slepý," posmíval se mi, ale vzápětí si mě udobřoval polibky.

"Co jsi zjistil?" zajímala jsem se pak.

"Není to dobré. Hemží se to tam muži z Ragarovi stráže i ostatních, co stojí na druhé straně. Bude se nám hodit, že nemáš svoje dlouhé vlasy. Oblečeš si mojí tuniku, bude ti dostatečně volná, aby zakryla tvá ňadra," povídal a přitom se soukal z tmavě modré, ušpiněné tuniky. Urychleně jsem si ji oblékla. Pečlivě si mě prohlédl.

"Pokud tě bude někdo moc studovat, všimne si toho, že jsi žena. Jinak je to docela dobré maskování. Pamatuj si, že jsi muž, takže žádné ječení, pištění a podobně, ano?" instruoval mě a přitom mi pomáhal slézt dolů.

"Já přece nepištím," ohradila jsem se a v tu chvíli mi podjela noha a já vyjekla pěkně vysokým sopránem.

"To je přesně to, o čem jsem mluvil," smál se Tren, který mě stihl včas zachytit a teď mi pomáhal zpět na nohy.

"Já vím, promiň," zašklebila jsem se. Nebavilo mě si pořád hrát na někoho jiného.

"Raději moc nemluv. Zbytečně by si k sobě přitáhla pozornost, hm?" líbl mě na nos a vyrazil jako první. Poslušně jsem ho následovala v dostatečné vzdálenosti, ve které by spolu cestovali dva muži.

"Co v té vesnici vůbec chceš?" ptala jsem se ho.

"Nocleh, jedna noc v peřinách nám prospěje. Taky trochu teplé vody na opláchnutí. Já nám obstarám zase nějaké jídlo. A zítra bychom vyrazili znovu na cestu. Je to ještě pěkný kus cesty a ten masakr, co jsme po sobě zanechali, jistě nenechá Ragara na pochybách, že jsme tamtudy šli," odpověděl. Neměli jsme čas odklízet mrtvé stranou, takže jsme dějiště naší šarvátky opustili tak, jak bylo. Přikývla jsem, jako že rozumím a pokračovala v tichosti po jeho boku.

"Zásnubní prsten," řekl najednou.

"Mám," odpověděla jsem a ukázala mu levou ruku.

"No právě, schovej ho. Kdyby si ho někdo všiml, určitě by nám neuvěřil, že jsi chlapec," vysvětloval. Měl pravdu, takže jsem si ho pečlivě schovala do jedné z vnitřních kapes Trenovy tuniky, která ještě držela pohromadě.

"Vyber si jméno, jak ti mám říkat," vybídl mě pak Tren.

"Patrik," vyhrkla jsem první jméno, co mě napadlo a teprve pak nad tím trochu přemýšlela. Tren se nejdřív zamračil, ale pak přikývl. Už nebyl čas mu něco vysvětlovat, zrovna jsme totiž vešli do vesnice. Tren na mě povzbudivě mrkl a zahnul směrem k jedné malé putyce. Ach jo, to to zase začíná.

Obrázek nalezený po zadání: alone in a forest. Dá se nad ním docela dlouho přemýšlet...