Colin

Omlouvám se za drobné zpoždění, ale trochu mi to vypadlo. Dneska se konečně dostaneme ke Colin a všem problémům, které nám tu způsobí :)

.

.

Do práce jsme jeli společně na jednom koni. Hned jsem se tam ujala svojí práce asistentky a usedla k té hromádce, co mi včera ještě zbyla. Během dopoledne jsem byla hotová, uvařila jsem Trenovi kávu a musela ze sebe ustavičně sundávat jeho ruce. Vůbec se nesoustředil na práci.

"Pracuj, Trene. Mě ta práce baví a navíc ji i potřebuji. Nechci o ni přijít jen proto, že ty místo do papírů, koukáš na mě," hubovala jsem ho. On se tomu jen smál a zase chvíli pracoval. Ale opravdu jen chvíli.

"Pojďme na oběd," navrhl pak. Souhlasila jsem, hlad jsem měla, o tom žádná. Zpátky v jeho kanceláři jsem se hned ocitla v jeho objetí.

"Och Trene, už zase?" zaúpěla jsem a snažila se mu vykroutit. On si toho ale nevšiml a nepůsobilo mu žádný problém mě přitisknout zády k jedné z knihoven.

"Copak se dá pracovat? Vždyť se na sebe podívej, jak strašně jsi krásná," zavrněl mi do ucha. Měla jsem ty upnuté bílé šaty, ale původně jsem na nich neshledávala nic špatného.

"Dobře, příště přijdu v dlouhé sukni a nějakém svetru po tobě, platí?" smála jsem se mu. Jen zavrtěl hlavou a přitiskl mi svoje rty na moje.

"Udělal jsi dnes alespoň něco z toho, co jsi měl v plánu?" ptala jsem se ho a marně se ho snažila dostat od mých prsou.

"Ne, dokonce jsem ještě ani nepřefikl sekretářku," zakoulel teatrálně očima. Vyprskla jsem smíchy. Mě se ten chlap snad jenom zdá.

"Sedni si ke stolu, pěkně pracuj a mě můžeš mít doma," domlouvala jsem mu. Jak malému klukovi. Nakonec mě poslechl a opravdu začal pracovat.

"Tohle mi dvakrát okopíruj. Jedna kopie přijde založit, ta druhá pak ke mně na stůl. Originál dáš do složky, která se pak odnáší dědovi," zaúkoloval mě a podal mi štos papírů.

"Jasně, ehm, kde jsou kopírky?" ptala jsem se pak. Pobaveně na mě pohlédl.

"Naproti umývárnám," odpověděl a dál se věnoval práci. Odešla jsem tedy za svým úkolem. Byla jsem opravdu ráda, že tu práci mám a ještě víc mě těšilo, že můžu pomáhat Trenovi. Byl s mou prací spokojený, což byl pro mě nejdůležitější aspekt, a když se na konci týdne přišel Trenův děda zeptat, jak mi to jde, dostala jsem snad to nejkladnější hodnocení.

"Výborně, to jsem rád. Sepíšu ti smlouvu, Anori, a v pondělí ráno se tu zastavíš ji se mnou podepsat, ano?" pochválil mě i on a odešel.

"Tak to by chtělo jít někam oslavit, co říkáš?" objal mě Tren kolem ramen.

"Na velké slavení jsem moc unavená. A navíc, jsem tu jen týden," zavrtěla jsem hlavou.

"Ale máš první pracovní smlouvu. Zajdeme si tedy alespoň na kávu. Dneska bych mohl skončit dřív, co ty na to?" nabízel mi. Nakonec jsem souhlasila. Opravdu jsme skončili dřív, takže jsme mohli jít do kavárny v naší vesnici. Objednala jsem nám tak jako vždycky a když se Tren vrátil ze stájí, už před ním stála káva.

"Díky, zlato. Tak na tebe a tvou novou práci," pozdvihl svůj šálek a lehce jím ťukl o ten můj. Pak jsme si chvíli povídali. Najednou se Tren zadíval směrem dovnitř do kavárny. Seděli jsme na kraji, v jednom z boxů, co poskytovaly alespoň trochu soukromí.

"Miláčku," oslovila jsem ho, když jeho zírání trvalo už docela dlouho.

"Lásko, vydrž tu chvíli. Hned jsem zpátky," políbil mě a odešel. Čekala jsem na něj půl hodiny. To už mi došla káva, objednala jsem si novou a s ní i zákusek. Však on přijde, asi ho jen někdo zdržel. Když jsem na něj čekala už přes hodinu, vyklonila jsem se, abych taky viděla do lokálu. Chvíli jsem pátrala, než jsem ho našla. A s ním i ji. Prudce jsem vstala, že tam půjdu a vezmu si ho. Ale pak jsem si to rozmyslela. Zbytečně bych vyvolala scénu. Asi se tu náhodou sešli. A on pak za mnou přijde. Určitě přijde. A tak jsem tedy čekala. Sem tam jsem se vyklonila, abych se přesvědčila, jestli už nejde, jenže oni si pořád povídali a povídali. A pak se konečně zvedli. Úlevně jsem vydechla a zařekla se, že se na něj nebudu zlobit. Tak se zapovídali. To nic není. Vždyť mi pořád říkal, že miluje mě. Jenže on zamířil ven, podržel Colin otevřené dveře a odešel s ní. V tu chvíli mi bylo, jako kdybych dostala ránu do žaludku. On mě tu nechal. Zapomněl na mě. Zůstala jsem ještě asi půl hodiny, než jsem si byla jistá, že zvládnu jít. Bylo mi mizerně. Strašně mizerně. Odchytila jsem číšníka. Hanbou jsem se propadala, když jsem mu oznamovala, že jsem tu byla s přítelem, který ale musel spěšně odejít a zapomněl, že já sebou žádné peníze nemám.

"Mohl byste mi to napsat na účet? Slibuji, že se sem v pondělí vrátím a zaplatím ten dluh," prosila jsem.

"Normálně to neděláme a nedáváme nic na dluh. Ale u vás bych mohl udělat výjimku, slečno Anori," mírně se uklonil. Ach, ještě že jsem vyvolená, jinak nevím, jak by to dopadlo. Slíbila jsem mu, že určitě přijdu a že si vyhledám přímo jeho, abych mu ty peníze mohla dát. A tak jsem vyšla ven do chladného večera. Vyrazila jsem směrem domů. Malá část mě pořád doufala, že mu jen něco přelétlo přes nos. Že ji odešel vyprovodit a že na mě čeká doma. Jenže ten zbytek věděl, že ta nebude. Že je někde s ní. A hrozně mě to bolelo. Došla jsem k domu, kde na mě zírala černá okna, nebyl tam. Otočila jsem se na podpatku a odcházela. Nevěděla jsem, kam mám jít, ale věděla jsem, že bych nedokázala jít domů. A pak jsem je viděla. Šli zaklesnutí do sebe, Tren ji vedl. Ona něco povídala a pořád se smála, stejně jako on. A pak ho políbila. Dostala jsem druhou ránu do žaludku a měla jsem co dělat, abych ještě zůstala stát na nohou a neporazilo mě to. Jeho reakce byla poslední ranou. Věděla jsem, že v překvapení člověk hned neucukne, jenže on jí ten polibek oplatil. Přitiskl si ji za pas k sobě a ona mu zamotala prsty do vlasů. Stejně jako jsem to dělala já jemu. Dala jsem si ruku před pusu, abych utlumila vzlyky a rozeběhla se pryč. Napadlo mě jen jediné místo, kde bych mohla hledat útočiště. Přemístila jsem se do Chamonu. Neměla jsem klíče a tak jsem musela zvonit. Juana mi otevřela během chvilky. Doufala jsem, že mě nevyhodí, protože jinak jsem neměla kam jít.

"Anori, co se stalo?" ptala se hned, když viděla, že pláču.

"A kde máš Trena?" dodala pak.

"Mohla bych tu zůstat alespoň přes noc? Já nemůžu domů," zavzlykala jsem. Juana mě objala kolem ramen a vedla mě dovnitř, kde mě objala a nechala mě, abych se vybrečela. Můj vzlykot přilákal i Raziela a tak tu seděli oba a čekali, až se uklidním natolik, abych mohla mluvit.

"Tak co ti provedl?" zeptala se Juana narovinu. Kdo jiný, že?

"Objevila se Colin," řekla jsem a musela se přemáhat, abych nezačala nanovo.

"Ale ne," povzdechla si Juana. Nechápavě jsem se na ni podívala.

"Měl by ti to říct sám, co se jí týče, je hned napružený, když se o ní zmíníš," váhala Juana.

"A co s ní? To prostě přišla k vám?" zajímal se Raziel.

"Nejdřív mu napsala dopis. Četla jsem ho, protože mu teď v práci dělám asistentku. Chtěla se sejít a promluvit si, ale on mi slíbil, že se s ní nesejde. Dneska jsme byli v kavárně oslavit mojí první pracovní smlouvu, když si odběhl něco zařídit a místo toho seděl s ní. Celé odpoledne a pak s ní i odešel. Úplně na mě zapomněl a já ani neměla žádné peníze na zaplacení. Šla jsem domů, kde nebyl, a když jsem se otočila, viděla jsem je. Vedli se za ruce a pak se dokonce i líbali!" začala jsem znovu brečet.

"To je špatné," povzdechla si Juana a znovu mě objímala.

"Nemohla jsem tam zůstat. Musela jsem pryč," vzlykala jsem dál. Juana mě pak nechala, ať si jdu lehnout do jeho pokoje. Zachumlala jsem se pod peřinu, kde mě ale dohnalo zase všechno moje zoufalství a já se znovu rozbrečela. Pokaždé, když jsem si myslela, že už se uklidním, jsem je znovu viděla a bylo to pořád dokola. Takhle mizerně už mi dlouho nebylo. Žaludek se svíjel jen při pomyšlení na ně dva. Co spolu asi tak teď dělají? Když tam nejsem a oni mají celý dům pro sebe. Z té představy se mi zvedl žaludek úplně a já musela zvracet. Noc to byla velmi dlouhá a neklidná. Ráno jsem vypadala hrozně, ale ještě hůř mi bylo. Juana se mě úplně polekala a nabídla mi snídani, kterou jsem odmítla. Nakonec mě přemluvila a já si dala její výborné koláčky. Ovšem už během dopoledne jsem si představila je dva, jestli spolu taky snídali a všechno zase letělo ven. Nemohla jsem jíst. Tolik mě ubíjel pocit, že mě zradil. A podvedl. Nebyla jsem si sice jistá ničím jiným, než tím, že ji líbal, i to pro mě ale bylo dost. Nakonec jsem si lehla do postele a proležela oběd, celé odpoledne, večeři a i celý večer. V noci mě unavil pláč a já konečně usnula.

*****

(Juana)

"Co si o tom myslíš?" ptala jsem se Raziela, když jsem sklízela po večeři, na kterou Anori opět nepřišla.

"Že tohle ještě bude ostré. Ona mu to jen tak neodpustí. A já se jí nedivím. Vypadá hrozně, teď jsem se na ni byl podívat a zdá se, že pořád jen leží a pláče. A nebude to o nic lepší, až ho napadne ji tu hledat," odpověděl a objal mě kolem ramen. Věděla jsem, čím si Anori prochází. Vypadala jsem stejně, když ode mě Raziel odešel a ještě pořád, když jsem si na to vzpomněla, se mi dělalo lehce nevolno. Ozvalo se bouchnutí vchodových dveří a v tu samou chvíli stál ve dveřích náš mladší syn.

"Je tady?" ptal se udýchaně. Musel běžet.

"Ahoj Trene," pozdravila jsem ho jen a otočila se k nádobí.

"Ahoj mami, tati. Tak je tady?" naléhal na nás. Anori nám nezakázala, že mu nesmíme říct, kde je.

"Je nahoře, ve tvém pokoji," odpověděla jsem úsečně.

"Díky bohu," vydechl úlevně a otočil se, že půjde za ní.

"Já bych tam nechodil. Je mi naprosto jasné, že tě nechce vidět," zarazil ho Raziel. Tren zamrkal

"Něco říkala?" zeptal se pak.

"Ne! Ale vypadá hrozně. Celý den leží v posteli a pláče. Žádné jídlo v sobě neudrží a zvrací. Je bledá jako stěna a je na ní vidět, jak moc si jí ublížil," vyjela jsem na něj. Otevřel ústa, snad aby se obhájil, ale pak je zase zavřel.

"Udělal jsem chybu, ale musím jí to vysvětlit. Je to moje snoubenka. Mám na to právo," stál si na svém.

"Já myslím, že to, cos jí udělal, mluví za vše. Zapomněl jsi ji v kavárně! Ještě navíc bez peněz. Musela se chudinka hanbou propadat, když si to nechávala napsat na dluh, mezitím co každý viděl, jak jsi odešel s jinou," zaprskala jsem.

"Ach bože," vydechl. Tohle mu očividně vůbec nedošlo.

"Samozřejmě tě nemůžu vyhodit, jsi tu doma, ale za ní teď nepůjdeš. Ustel si u Airine v pokoji," navedla jsem ho. Bylo mi proti srsti, vyhodil z domu vlastního syna, i když udělal tak hroznou věc. Tren tedy odešel do pokoje své sestry a Raziel přistoupil ke mně a políbil mě do vlasů.

"Nerozčiluj se tolik, Juo. Oni si to mezi sebou vyřídí. Přestáli už horší věci, než je tahle," uklidňoval mě. Doufala jsem, že bude mít pravdu. Ráno přišla jako první dolů Anori.

"Dobré ráno, budeš snídat?" otočila jsem se na ni s úsměvem. Vypadala pořád stejně hrozně.

"Ne, pořád se necítím na to, že bych v sobě cokoliv udržela," odmítla.

"Tak alespoň šálek čaje," nabízela jsem. Ten už si vzala.

"Anori, jak to teď vidíš?" zeptala jsem se jí. Musela jsem nějak nenápadně převést hovor k tomu, že je tu Tren taky.

"S čím myslíte?" zeptala se mě tiše.

"S tím mým praštěným synem," přiblížila jsem to. Lehce se usmála.

"Nedovedu si představit, že bych o něj měla přijít. Nechci si připustit, že mi ho může vzít. Ale teď ho nedokážu snést vedle sebe," řekla. Dobré bylo, že ho pořád měla ráda.

"To už brzy budeš muset, dítě," položila jsem ji ruku na rameno. Překvapeně vzhlédla.

"Cože? On je tady? To ne! Tedy, chci říct…já ho ještě nemůžu vidět," začala hned panikařit.

"Buď silná, holčičko moje. Já vím, že ti hrozně ublížil, ale když jsem přišel, bál se o tebe a hledal tě. A já nedokážu vyhodit vlastního syna. Spí v pokoji Airine," řekla jsem jí.

"Ale já to nedokážu. Já nemůžu. Je to ještě brzo," rozechvěla se. S tím se ale nedalo nic dělat.

"Dobré ráno," ozval se jeho tichý pozdrav.

"Dobré," odpověděla jsem a taky mu nalila hrnek čaje.

"Anori,…" oslovil ji.

"Nech mě," odbyla ho. Ona asi opravdu ještě nebyla připravená.

"Prosím, poslouchej mě," vztáhl k ní ruku.

"Nedotýkej se mě! Běž pryč," vyjekla a pak se jí oči opět zalily slzami. Tren ruku zase svěsil a bylo vidět, že tohle ranilo jeho. Ovšem určitě se pořád raněnější cítila Anori.

"Mami, můžeš nás nechat chvíli o samotě?" požádal mě Tren. Podívala jsem se na Anori. Kdyby řekla, že s ním nechce zůstat sama, neodešla bych.

"Juana je tu doma. Půjdeme si promluvit k tobě," řekla Anori a zvedla se z lavice. Tren ji následoval o krok pomaleji, ale ani se jí nedotkl. Tohle nebude pěkné. I když za sebou zavřeli dveře, stejně jsem raději odešla úplně ven. Nechtěla jsem to slyšet.

*****

(Anori)

"Tak co mi chceš?" zeptala jsem se, otočená k němu zády. Zavřel dveře.

"Přišel jsem tě hledat. Měl jsem starosti, když jsi nepřišla domů," odpověděl. Bylo těžké se na něj zlobit, když tu se mnou stál v jedné místnosti a ještě navíc, když jeho hlas zněl tak smutně.

"Já byla doma. To ty jsi nepřišel. Měl jsi příliš starostí s prozkoumáváním jejích mandlí," zaprskala jsem. To bylo dobré. Když jsem útočila, netřásl se mi hlas.

"Spali jste spolu? Nebo ne, já to radši nechci vědět," bránila jsem se hned. Jak mě jen mohlo napadnout se ho na to ptát?

"Ne, nic jsem s ní neměl," ujišťoval mě hned a položil mi ruku na rameno. Nedotýkej se mě! Jak mám uvažovat, když je u mě tak blízko.

"Věř mi, Any, prosím," pokračoval, když jsem dlouho nepromluvila.

"To nejde. Věřila jsem ti tam, v té kavárně, když jsem na tebe čekala. Věřila jsem, že se za mnou vrátíš. Pořád jsi říkal, že miluješ jen mě. Neměla jsem strach, že bys nepřišel. A tys mě tam nechal. Zapomněl jsi na mě kvůli jiné. Ale když jsem šla domů, pořád jsem doufala, že tam budeš. Že ses prostě jen zapovídal. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bys mohl být s ní. A že bys mohl mít tolik starostí s jejím jazykem. Teď už ti nevěřím. Už ne. Kdo je, že jsi kvůli ní schopný zapomenout na vlastní snoubenku?" zeptala jsem se, a i když jsem se snažila, nedokázala jsem to říct v klidu. Na konci už jsem zase plakala jako malá holka. To už mě objal a já ho nedokázala odehnat. Tolik jsem ho potřebovala. A zároveň mě tolik bolelo, mít ho takhle blízko sebe, když jsem věděla, co mi provedl.

"Ty jsi nás viděla, že?" zeptal se prostě. Jen jsem přikývla. Teď jsem nemohla mluvit.

"Přísahám ti, při všem, co je mi svaté, že jsem ji od sebe nakonec odtrhl. Když mi dostatečně došlo, co dělám. A nic, vůbec nic jsem s ní neměl. Tohle mi musíš věřit. Pořád miluji tebe. Chápu, že jsem tě tímhle asi hrozně ranil. Jsem ochotný udělat cokoliv, abys mi odpustila," povídal dál. Nechápu, jak to bylo možné, ale věřila jsem mu. Věřila jsem mu každé slovo. Přesto jsem se přes to nedokázala přenést.

"Jdi domů Trene. Prosím. Já potřebuji být sama. Potřebuji si to všechno srovnat v hlavě. Je toho teď moc najednou," promluvila jsem, vymanila se mu z objetí a přešla pokoj, kde jsem si sedla na postel. Přisedl si ke mně.

"Já nepůjdu. Nemůžu odejít, když nebudu vědět, jestli přijdeš," odpověděl. Chvíli jsem upřeně sledovala svoje ruce.

"Přijdu, až budu připravená tomu všemu čelit," odpověděla jsem. Tren se přiblížil svým obličejem k tomu mému a opřel si čelo o moje.

"A to bude kdy?" domáhal se odpovědi. Mlčela jsem, na tohle jsem neměla odpověď.

"Nemůžeš po mě chtít, abych od tebe teď odešel. Udělal jsem hloupost, vím to. Ale nenechám tě se tu utápět v sebelítosti. Pojď se mnou domů. Jestli chceš klid, budu spát v obýváku. Nepřijdu ti na oči," naléhal na mě.

"Chceš po mě, abych věřila všemu, co jsi řekl, i když jsi to všechno dokázal porušit. Teď je řada na tobě, abys věřil ty mě, že se vrátím," odpověděla jsem. Obličej neodtáhl a asi na něco čekal. Vtiskla jsem mu velmi, velmi lehký polibek.

"Dobře, budu na tebe čekat. Miluji tě," zašeptal a zvedl se k odchodu.

"Jsi si jistá, že chceš, abych odešel?" zastavil se ještě mezi dveřmi. Přikývla jsem. Bylo mi zase zle, když odešel. Ale byla jsem ráda, že jsem byla mimo jeho dosah. Hrozně mě ovlivňoval, a jakmile jsem byla v jeho blízkosti, bylo tak snadné se schovat do jeho náruče a na všechno zapomenout. Jenže to nejde. Colin je tu pořád a co když se to příště bude opakovat? Zvedla jsem se z postele a zamířila ven. Slyšela jsem ho, že mluvil s Juanou v pokoji Airine. Ale neslyšela jsem o čem. Já vyrazila ven. Potřebovala jsem se projít. A pak mě napadlo, kdo by mi mohl o Colin povědět první poslední. Zamířila jsem do nemocnice a na příjmu jsem si vyžádala Terua.

"Anori, zdravím tě. Co se děje?" zmizel mu úsměv z tváře, když mě uviděl. Pořád jsem vypadala hrozně.

"Potřebuji si s tebou promluvit. Co kdybych tě pozvala na skleničku, až budeš mít po práci?" zeptala jsem se ho.

"Jedině, že platit budu já," odsouhlasil mi to. Měla jsem štěstí, končil už za hodinu. Počkala jsem si na něj a pak se nechala odvést do kavárny v Chamonu.

"Tak povídej," pobídl mě.

"Potřebovala bych od tebe něco vědět o Colin, Trenově bývalé přítelkyni," řekla jsem narovinu. Teruo se na chvíli zastavil.

"Teruo, já vím, že jsi v první řadě Trenův přítel a nechci tě dostávat do špatných situací. Ale tohle mi Tren dluží," začala jsem. A pak jsem mu znovu odvyprávěla všechno, co se stalo od toho pitomého dopisu. Samozřejmě se to neobešlo bez slz. Teruo mě celou dobu poslouchal.

"Děláš si legraci? To si s ním vyřídím. Pěkně poslouchej, řeknu ti, co budeš chtít," řekl Teruo po skončení mého vyprávění. Tak takovou reakci jsem opravdu nečekala.

"Vím, jak se spolu seznámili, i to, že jim to moc slušelo a byli spolu šťastní. Chci vědět, proč se rozešli," řekla jsem

"Máš pravdu, že jim to spolu moc slušelo. Tren ji měl moc rád a i ona jeho. Nám ostatním se Colin taky líbila. Byla veselá, pořád se smála, nebála se společnosti. A navíc víš, co se říká o zrzkách. Čím rezavější střecha, tím vlhčí sklep," zasmál se. Smála jsem se s ním, i když tohle zrovna nebylo to, co jsem chtěla poslouchat.

"Ona byla skvělá. Tren dokonce i začal věřit, že se na něj konečně usmálo štěstí, a že našel holku pro sebe. Kvůli těm ostatním vztahům se nechtěl moc vázat, ale všichni jsme jen čekali, kdy Colin požádá o ruku," pokračoval a já věděla, že teď přijde ta smutnější část.

"Ještě než stihl něco udělat, přišlo nám svatební oznámení o tom, že se Colin bude vdávat. Trena to tehdy hrozně vzalo. Věřil jsem tomu, že už zůstane raději sám, než by se znovu některé ženě otevřel. Bylo pro nás pro všechny hrozné překvapení, když se za relativně krátkou dobu zasnoubil s tebou," usmál se na mě. Tak tohle jsem vůbec nevěděla.

"Tren samozřejmě Colin vyhledat, aby mu vysvětlila, co se děje. Ona mu na to jen řekla, že si její rodiče myslí, že Tren pro ni není dostatečně dobrá partie, a že našli čistokrevného anděla, který byl ochotný vzít si jí za manželku. Tren sice argumentoval, že i on je ze stejně dobré a možná i lepší rodiny, ale ona byla k tomu všemu hluchá," dovyprávěl Teruo.

"To je docela smutné," zamumlala jsem.

"Nikdy se s tím pořádně nesrovnal. Colin se odstěhovala daleko odsud a myslím, že se nakonec ani nevdala. Byla jsi to ty, kdo ho vytrhl z té jeho samotářské ulity. Naštěstí tě dostal na starost asi dvacet let po jejich rozchodu, takže se pak zase začal chovat normálně. Tedy jen do doby, než se zamiloval do tebe. Tušil jsem ale, že až se Colin jednou znovu objeví, všechno se mu vrátí. Nechci se ho ani v nejmenším zastávat, ale on v tomhle nemá jasno. Tu kapitolu s Colin nikdy neuzavřel a jen ji překryl. Teď se mu minulé a přítomné city míchají dohromady. Věřím, že právě to je důvod, proč se choval tak, jak se choval," vysvětlil mi to Teruo pořádněji.

"Oni jsou od sebe jen nějak nějakých třicet, čtyřicet let?" ptala jsem se zděšeně. Teruo jen přikývl. Páni, měla jsem tedy opravdu o čem přemýšlet.

"Půjdeme, já si potřebuji zase všechno srovnat," řekla jsem pak a Teruo přivolal číšníka.

"Anori, vím, že ti do toho nemám co mluvit, ale promysli to pořádně a nezavrhuj ho. Má tě opravdu rád, věř mi. Jsem jeho nejbližší přítel a znám ho odmalička. Tak šťastný jako je s tebou, nebyl ani s ní," řekl, když mi pomáhal do kabátu.

"Díky, Teruo. Jsi opravdu přítel. Já si to prostě musím jen všechno pořádně srovnat. Jasně vím jen jednu věc. I přes to, že mi ublížil, ho miluji," usmála jsem se na něj. Před kavárnou jsme se přátelsky objali. Ozvalo se odkašlání. Byl to on, asi se vracel domů a zrovna na nás narazil.

"Co tu provádíte?" zeptal se.

"Jen jsem Anori něco pověděl. A s tebou bych si také rád pohovořil, drahý příteli," oznámil mu Teruo a vrátil se zase zpět do té kavárny, přičemž Trenovi jasně naznačil, ať tam za ním přijde. Chvíli jsme stáli v tichosti.

"Miluješ ji?" zeptala jsem se pak. Mlčel, dost dlouho na to, abych ho prostě obešla. Vrátila jsem se k Juaně domů. Měla jsem pořád o čem přemýšlet. A Tren také, nevrátím se domů, dokud si nebude jistý, co ke komu cítí.