Poražená v tichém souboji

Tak se zase po menší odmlce hlásím. Věřte mi, dělám co můžu, ale škola se pomalu blíží ke zkouškám a já mám pořád co dělat. Dnešní díl vás jistojistě nepotěší, ale můžu slíbit, že ten další už bude o něco (nebo o hodně) lepší. Tak si užijte čtení:

.

.

"Vezmi ji odsud. Hned! Jeďte na radnici a zůstaňte tam, dokud pro vás nedojdu," zatřásl Dante Trenovi ramenem.

"Nemůžu vás tu nechat," odmítl.

"Je to rozkaz. Okamžitě ji odveď pryč," přikázal Dante.

"Trene, pojď," zatáhla jsem ho za druhou ruku. Cítila jsem, že Dante je opravdu vystresovaný. Teď by nebylo dobré ho pokoušet.

"Jak se odsud dostaneme, nenechají nás," zkoušel to Tren jinak. Od nás nalevo se ozval hrozný kravál - povyk, třískání a bouchání a taky hodně světla. Odváděli od nás pozornost. Nečekala jsem, až Tren zareaguje. Otočila jsem se a běžela jsem směrem k ministerstvu, kde byly ustájení naši koně. Tren mě následoval. Našli jsme naše koně a vyrazili pryč, sice velkou oklikou, abychom objeli bitvu, ale pryč. Nebyla jsem si moc jistá, kudy vlastně máme jet, ale naštěstí se mnou byl Tren a ten věděl, kde jsme. Za hodinu a půl už jsem začala poznávat cestu a pak už jsme přijeli do naší vesnice. Byla jsem úplně mokrá a zmrzlá a netoužila jsem po ničem jiném, než po hrnku horké kávy. Před radnicí mě Tren sundal ze sedla a vedl mě dovnitř.

"Trene, Anori, jsem ráda, že jste tady a v pořádku. Dante mě informoval, že se tam bojuje," přiběhla k nám hned starostka.

"Ano, bojuje a nevypadalo to zrovna dobře. Dante mě sem poslal, abych odvedl Anori. Ale já mám hroznou chuť se tam vrátit," zaťal Tren ruce v pěst.

"Byl to rozkaz. A to ty vždycky tvrdíš, že Dante se musí poslouchat," přemlouvala jsem ho. Nechtěla jsem, aby mě tu nechával.

"Nikam nejdu, zůstanu tu s tebou," objal mě a políbil do vlasů. Jeho mokré oblečení mě hrozně studilo na kůži.

"Trene, jsem ráda, že jsi v pořádku," objevila se tu Colin a i přes moji přítomnost ho objala.

"Samozřejmě, že jsem," přitakal jí Tren. Achjo, možná by nebyl tak špatný nápad, aby se tam vrátil. Demonstrativně jsem se zatřásla.

"Je ti zima viď? Jsi úplně mokrá. Seženu ti deku, nebo nějaké oblečení nebo něco," staral se hned.

"Sežeň si něco i pro sebe. Už před tím ti nebylo dobře. Vlastně bych ti měla spíš něco sehnat já," rozmyslela jsem se a vyrazila za starostkou poprosit ji o suché deky a něco horkého k pití.

"Pojď ke mně," objal mě najednou Tren a obě ruce mi položil na zadek.

"Co tak najednou?" ptala jsem se na jeho náhlý projev lásky.

"Nesmím obejmout svou snoubenku?" opáčil.

"Jistě, že smíš. Ale poslední dobou jsi spíš zdrženlivý a najednou mě držíš za zadek," seznámila jsem ho s fakty.

"Máš mokré oblečení, všechno je vidět," pošeptal mi do ucha. Zasmála jsem se.

"Tak proto, říkala jsem si, co se ti stalo," pošťuchovala jsem ho.

"U tebe je taky všechno vidět," postěžovala jsem si pak.

"Tady není nikdo, kdo by mě okukoval," zavrtěl hlavou. Střelila jsem pohledem po Colin, která tu ještě pořád zůstávala a neustále se dívala naším směrem.

"Proč na ni tak moc žárlíš?" zeptal se mě v reakci na můj významný pohled.

"Já nežárlím," ohradila jsem se hned.

"Já to vidím. No tak, řekni mi. Proč žárlíš?" vzal můj obličej do dlaní.

"Protože chci být ta nejdůležitější věc ve tvém životě. Chci být tvoje nejdůležitější fyzická i psychická potřeba. Chci, abych byla středem tvého vesmíru. A ona mi ten pocit bere," přiznala jsem. Přitáhl si mě k dlouhému a vášnivému polibku. Jak mě k sobě tiskl, začala jsem být roztoužená. Pochopte, v tom promočeném oblečení to bylo, skoro jako kdybych byla nahá.

"Lásko, ty jsi ta nejdůležitější věc v mém životě. A všechno, co dělám, dělám kvůli tobě. I když tobě to tak možná nepřijde. Patří ti celý můj svět," řekl mi pak. Se zářivým úsměvem jsem mu skočila kolem krku. Ozvalo se obdivné zahvízdnutí a Tren okamžitě vrátil svoje ruce na moje pozadí. Tomu jsem se zasmála.

"Tak je nech, ať se podívají," pošeptala jsem mu do ucha. A pak přišla starostka s dekami. Hned jsem Trena do jedné zabalila.

"Běž se támhle posadit. Seženu ti hrnek něčeho teplého," instruovala jsem ho hned k jednomu křeslu a šla hledat nějakou kuchyňku. Někde si čaj vařit museli. O chvíli později jsme se vracela s hrnek horkého čaje. Zarazila jsem se, když jsem spatřila, že vedle křesla, kde se do deky choulil Tren, seděla Colin. Ona mu ta ženská nedá pokoj!

"Jeden čajíček pro marůdka," zahlaholila jsem, když jsem byla na doslech.

"Děkuju, zlato," usmál se Tren a hrnek si ode mě vzal.

"Není skořicový?" ptal se pak podezřívavě, když si k němu přičichl.

"Je to nějaká směs, ale o skořici tam nepsali, kontrolovala jsem ho," ujistila jsem ho, že na jeho averzi proti výborným čajům se skořicí jsem nezapomněla. Usrkl a spokojeně pokýval hlavou.

"Nemáš rád skořici?" ptala se překvapeně Colin. Ona to nevěděla? Chtěla jsem se poplácat po rameni. Jedna-nula pro mě. Tren jí to mezitím vyprávěl po svém. Já ho moc neposlouchala.

"Kde máš ty hrnek?" ptal se najednou Tren.

"Našla jsem jen jeden a ty ho potřebuješ víc než já," pokrčila jsem rameny.

"Tak pojď ke mně, alespoň mě víc zahřeješ a můžeš pít z mého," stáhl si mě do klína, kde mě pevně objal a nabízel mi svůj hrnek. Tohle už bylo dva-nula pro mě, ale Colin to stále nepochopila a neodešla.

"Lásko, nech si svoje bacily. Alespoň jeden z nás musí zůstat zdravý," škádlila jsem ho. To mi odsouhlasil, takže jsem se k němu jen tulila.

"Je mi zima," zabrblal pak, když už měl vypito.

"Zlatíčko, vždyť úplně hoříš," sahala jsem mu na čelo. Bylo to ještě horší než odpoledne.

"Dojdu ti ještě pro jednu deku, hm? A zítra zůstaneš doma," hladila jsem ho ve vlasech.

"Nemůžu zůstat doma. Čeká mě ta prezentace," bouřil se hned.

"Ta prezentace se bez tebe nesesype," založila jsem si volnou ruku v bok.

"Ale ani neudělá. Musím pracovat," domlouval mi.

"Co když se ti udělá špatně?" nedala jsem se.

"Od toho mám svou milující snoubenku, která mě pohlídá," odzbrojil mě svým úsměvem a snažil se mi vtisknout polibek. Na to jsem mu neměla co říct a tak jsem se alespoň pokusila sehnat druhou deku a polibku se úspěšně vyhnula. Když jsem se vracela, slyšela jsem ještě konec jejich rozhovoru.

"…já bych tě nenutila zůstat doma. Práci potřebuješ. A určitě bych se nevyhýbala polibkům," slyšela jsem říkat Colin. Já jí dám, takhle mě shazovat. A od nemocného líbat opravdu nechci.

"Tady máš tu deku," zabalila jsem ho ještě do jedné a sama se mu pozvala na klín. Neprotestoval.

"Máš od toho deště zplihlé vlasy," pousmál se Tren a jemně mi prsty pročesával jednotlivé kadeře.

"Jo, to má," zasmála se škodolibě Colin a schválně si pročísla svoje jemné vlasy. Dobrá, dva-jedna. Ale pořád jsem vedla.

"Mě se i tak líbí," ujistil mě Tren. Tři-jedna. A pak do místnosti vrazil Dante. Hned jsme se oba zvedli a začali zjišťovat, co se stalo. Během Danteho líčení Trenovi pěkně zčervenal nos a začal i popotahovat. Bude mít rýmu jako trám.

"Takže nešli jen po nás? Bojovali i tak?" ptala jsem se překvapeně, když jsem si dala dohromady vývody z Danteho vyprávění.

"Očividně jim šlo o to nás oslabit. Váš odjezd vůbec neřešili," pokýval Dante smutně hlavou. To nebylo moc dobré, že nešli jen po nás.

"Běžte se domů dosušit a vyspat. Promluvíme si o tom zítra. Musím si o tom s Nejvyšším ještě vážně pohovořit, než vyvodím nějaké následky," poslal nás Dante. Vzala jsem Trena za ruku a odvedla ho dřív, než by se stihl rozloučit s Colin. Ani nijak neprotestoval. Doma jsem mu pomohla z ještě pořád vlhké košile a kalhot a směřovala ho pod horkou sprchu.

"Ani jsem nestihl říct Colin, že jdeme," vzpomněl si najednou. Zamrzelo mě to. Pro sebe jsem si bručela cosi o nemravných děvách, co kradou zadané muže a nestydatě pomlouvají jejich ženy, přitom se k němu otočila zády a drhla se houbou sama. Což jsem v jeho společnosti ve sprše nikdy nedělala.

"Ty se zlobíš?" ptal se opatrně.

"Ano, zlobím," odsekla jsem a pokračovala v mytí. Vzal mi houbu z ruky a přitiskl si mě na prsa.

"Kvůli Colin?" odhadoval. Přikývla jsem.

"Proč se kvůli ní pořád hádáme?" ptal se mě pak.

"Protože se mi nelíbí, jak s tebou flirtuje, jak mě před tebou shazuje a vůbec jinak dává najevo, že ona by byla lepší partie než já. A ty jí necháváš," vyčetla jsem mu.

"To není pravda. Tak to vůbec není. A navíc, když už o tom mluvíme, v bitvě jsi řekla něco o tom, že jsem tě s ní podvedl," odtáhl mě od sebe natolik, aby mi lépe viděl do tváře.

"Taky si mě s ní povedl," přikývla jsem.

"Byl to jen polibek," bránil se.

"A to snad není podvod?" stála jsem si za svým.

"Ne v takovém slova smyslu," zavrtěl hlavou.

"Kdybys mě ty načapal, jak se líbám třeba s Patrikem, bral bys ohledy na nějaký smysl, nebo by to pro tebe znamenalo, že jsem tě podvedla?" vmetla jsem mu do tváře a odešla jsem ze sprchy.

"Tohle nebylo fair," postěžoval si, když mě následoval a pak mě sledoval, jak se suším a oblékám do pyžama.

"Fair nebo ne, na věci to nic nemění. A teď se usuš a šup do postele. Jsi nemocný," posílala jsem ho. Tentokrát to byl on, co si bručel pod vousy, ale já mu nerozuměla a nehodlala mu ustupovat. Tren usnul hned a mě to dost dlouhou dobu trvalo. Tak dlouho, že jsem stihla postřehnout ten okamžik, kdy mu nebezpečně vystoupala horečka a já mu mohla udělat studený obklad. Pravidelně jsem k němu vstávala, měnila mu obklady a hlídala, jestli horečka klesá nebo ne. A v práci mi Tren teprve předvedl, jak moc je nemocný. V jednom kuse smrkal, nos měl úplně červený a oteklý. Oči měl skelné a často se mi zdálo, že ani pořádně nevnímá, co mu kdo říká.

"Čas na tvoje léky," oznámila jsem mu nekompromisně a podávala mu sklenici s vodou a tabletku proti horečce. Ani mi neodmlouval. Pak jsem mu ještě nastavila lžičku se sirupem proti kašli a i to poslušně spolkl.

"Zlatíčko, jeď domů. Vždyť vidím, že ti není vůbec dobře. Já to za tebe nějak dodělám," domlouvala jsem mu už od rána.

"Ne, já to zvládnu," vrtěl odmítavě hlavou. Tvrdohlavý jako dítě.

"Vždyť se mi strháš. Já chci raději chudého snoubence, než žádného," masírovala jsem mu ramena. Vzal do dlaně mou ruku a prohlédl si můj zásnubní prstýnek.

"Neboj se zlatíčko, nejsem nemocný poprvé. Vím, co si k sobě můžu dovolit," uklidňoval mě. Nemělo cenu na něj naléhat. Alespoň jsem z něj vymámila slib, že půjdeme domů brzy, což dodržel.

"Zítra ti budu držet palce, miláčku," promluvil na mě, když ležel na gauči zachumlaný v peřině a já si znovu pročítala své poznámky. Měla jsem zítra první zkoušku jako náhradu za minulý semestr.

"Zvládneš to sám? Já za tebou hned potom přijedu," dělala jsem si starosti. Jen přikývl. Byl hrozně unavený. Ale na jednu stranu to bylo dobře. Alespoň jsem měla čas na nerušené učení. Ráno se k mé radosti rozhodl, že do práce nepojede. Nedivila jsem se mu, vypadal opravdu hrozně. Uvařila jsem mu plnou konev čaje, na stolek položila všechny léky, co si měl vzít a jeho rozečtenou knížku, načechrala jsem mu polštář a zavázala mu krk šátkem, aby ho měl v teple. Začal totiž i pokašlávat.

"Tak hodně štěstí," zasýpal z peřin. Políbila jsem ho na čelo a vyrazila do školy. Když jsem se odpoledne vracela, našla jsem před našimi dveřmi stát Colin, jak zvonila.

"Co tu děláš?" ptala jsem se nepřátelsky.

"Minule jste odešli tak rychle, že jsem Trenovi nestihla něco říct. Chci s ním mluvit," odpověděla.

"Je nemocný. A když ti neotevírá, tak buď spí, nebo s tebou nechce mluvit," odbyla jsem ji a začala lovit klíče.

"Řekni mu, že jsem tu a uvidíš, že si bude chtít promluvit," pronesla. Byla panovačná až hrůza. Vešla jsem dovnitř a nezavřela za sebou dveře, abych ji následně mohla vypakovat ven. Trena jsem našla na gauči v peřinách, s knihou v ruce, vypitým čajem a prázdnými obaly od léků.

"Ahoj lásko, ty jsi mi ale šikovný," pozdravila jsem ho a políbila ho na tvář.

"Ahoj. To jsi zvonila ty? Nechtěl jsem s nikým mluvit, ale nenapadlo mě, že by sis mohla zapomenout klíče," zasípal. Vůbec se mu to nezlepšilo.

"To jsem nebyla já, ale Colin. Je venku a chce s tebou mluvit. Mám ji poslat pryč?" ptala jsem se a snažila jsem se mu očima vsugerovat to, že ji nechce vidět.

"Nebylo od nás moc milé, jak jsme od ní minule odešli. Ale ty asi nechceš, abych ji viděl, že?" zeptal se a vzal mě za ruku.

"Já se ale ptala, jestli mě chceš vidět ty. Anorin názor mě nezajímá," objevila se ve dveřích Colin, která se sama pozvala dál. Zvedla jsem se a odešla do kuchyně. U toho být nemusím.

"Colin, neměla bys tu být. Mám nějakou chřipku," snažil se ji Tren poslat pryč, protože správně odhadl nesouhlas v mojí tváři.

"Chřipky se nebojím," pokrčila rameny. Uvařila jsem Trenovi další konev čaje a Colin kávu, i když nejraději bych jí tam přidala trochu arsenu. V obýváku jsem Trenovi sáhla na čelo. Teplota mu neustoupila. Prsty jsem mu nahmatala krční uzliny.

"Tohle se mi moc nelíbí. Měl bys s tím jít k doktorovi," upozorňovala jsem ho.

"Vždyť ty jsi doktor," usmál se Tren.

"Nejsem, a ještě dlouho nebudu. Ale řekla bych, že to bude spíš angína, než chřipka," oznamovala jsem mu. Jen pokrčil rameny a Colin si poposedla.

"Jak ti vlastně dopadla ta zkouška?" vzpomněl si najednou Tren. Místo sípání přestával mluvit úplně.

"Jak by asi mohla dopadnout, když jsem tak hrozně šikovná?" usmála jsem se a pocuchala mu vlasy. Jeho rtům jsem ovšem natočila jen tvář, nechtěla jsem tu angínu mít taky.

"Nechám vám prostor. Budu v kuchyni, kdyby něco," řekla jsem pak a trochu jsem doufala, že mě Tren požádá, abych nechodila. Ale on jen s úsměvem přikývl a nechal mě odejít. Sakra! Odešla jsem do kuchyně a pustila se do přípravy večeře. Ovšem pořád jsem slyšela, o čem si povídali.

"Vypadáš opravdu hrozně. Věříš Anori, že se o tebe dokáže dostatečně postarat?" ptala se Colin. Já po ní snad něco hodím!

"Samozřejmě, že to dokáže. Ale ty by ses měla držet dál, ať se nenakazíš," odpověděl Tren starostlivě. Hlasivky ho pořád neposlouchaly a mě přímo ubíjel ten jeho zájem o její zdraví. Nenápadně jsem k nim nakoukla a viděla Colin sedící na pohovce, jak měla položenou ruku v jeho vlasech. Zatnula jsem pěsti.

"Slyšela jsem, že máš už dva synovce," začala pak Colin. Co se má co starat o Trenovi synovce?

"Ano. Jednomu budou tři a tomu staršímu deset. Dany je moc šikovný kluk. Občas k nám jezdí na prázdniny," odpověděl Tren teď už úplně šeptem. Když jsem se ale hodně soustředila, i tak jsem mu rozuměla.

"Máš hodně rád děti, že? Podle toho výrazu, co jsi nasadil, když jsi začal vyprávět," zasmála se Colin a já přemýšlela, kam tímhle směřuje.

"Ano, to mám. Ale raději bych vlastní, než si je půjčovat," souhlasil Tren.

"Tak co ti brání?" ptala se. Ale ne, já už vím, kam míří. Prosím, prosím, Trene mlč, nebo ji odsud vyhoď.

"Anori je moc mladá na to, abych měla děti. Je jí teprve šestatřicet," řekl Tren. Achjo.

"Páni. Tak to si ještě počkáš. No, já už mám na děti věk. A myslím, že mám nejvyšší čas se usadit. Nedal by sis říct? Myslím, že bychom děťátko měli velmi rychle," chichotala se Colin. Tak to byla rána. Moje žabomyší válka, kde jsem tři-jedna vedla, nebyla ničím v porovnání s podpásovkou v podobě dítěte. Ona teď byla šampionka. Vedla minimálně 20:3.

"Popřemýšlím o tom," řekl Tren taky se smíchem. Vypadla mi z prstů poklička. Popřemýšlí o tom? Myslel to vážně, nebo ji chtěl jen nějak uchlácholit?

"Já už asi půjdu. Ale kdybys někdy zatoužil po mé společnosti, tak víš, kde mě hledat," slyšela jsem ji říkat. Tren ji šel pravděpodobně vyprovodit ke dveřím a já zjistila, že se mi po tvářích začaly koulet velké slzy. Rychle jsem se sklonila k lince a začala zuřivě krájet cibuli. Neuvidí mě brečet kvůli Colin, nikdy!

"Zlato, vždyť nevidíš, co děláš. Ublížíš si. Na, osuš si oči," objevil se tu najednou Tren a bral mi nůž z ruky. Při jeho oslovení jsem sebou lehce škubla, ale doufala jsem, že si toho nevšiml.

"To je tou cibulí, hrozně pálí," ospravedlňovala jsem se. Očividně mi na to skočil a já ho nehodlala zatěžovat tím, jak moc mě Colin trápí.

"Na co ji vůbec krájíš? Večeři už máš skoro hotovou," zasýpal pak Tren. Vůbec se mi ten jeho hlas nelíbil.

"To dělám tobě. Smíchám jí s medem. Ta šťáva pak je výborná na bolest v krku," odpověděla jsem a vystrkovala ho z kuchyně. Potřebovala jsem se trochu vzpamatovat. Popřemýšlím o tom. Jeho slova se mi v hlavě pořád opakovala. Nandala jsem večeři na talíře a odnesla je do jídelny ke stolu. Tren seděl na gauči s knihou v ruce, ale nečetl. Jen hleděl do prázdna. Popřemýšlím o tom. Přemýšlel nad tím zrovna teď? Co když zrovna teď vidí sebe, Colin a jejich nádherné zrzavé děťátko? Co když teď jenom čeká, než nabere dost sil, aby mohl odejít? Mezitím si mě Tren všiml a s úsměvem přešel ke stolu.

"Dobrou chuť, miláčku. Voní to úžasně," pochválil mě. Tohle by přece neřekl někdo, kdy by mě chtěl opustit, že ne? Usmála jsem se nazpět, ale bylo to nucené. Ze všeho toho přemýšlení se mi zvedl žaludek a já absolutně ztratila chuť k jídlu.

"Děje se něco?" zajímal se hned Tren, kterému můj ztracený apetit neušel.

"Ne, jen se mi udělalo trochu špatně. Raději to nebudu pokoušet a dám si jen čaj," odnesla jsem svůj talíř do kuchyně, kde jsem si musela zakrýt pusu dlaní, abych utlumila vzlyky. Bylo mi skoro stejně mizerně, jako když jsem je viděla se líbat. Oni a děťátko, které jsem si já sama tolik přála. Postavila jsem vodu na čaj a uvařila rovnou i jemu. On mezitím taky dojedl a uvelebil se zpět v peřinách.

"Měl by sis zítra zajít k doktorovi. Anebo alespoň zavolat Terua. Vážně se mi to nelíbí," domlouvala jsem mu a hladila ho po vlasech.

"Dobře, srdíčko. Zavolám mu," přikývl mi Tren. Očividně mu bylo hůř, než sám dával najevo, když tak ochotně souhlasil. V tichosti jsme si každý usrkávali svůj čaj. Popřemýšlím o tom. Vrátil se zase k těm myšlenkám? Honilo se mu hlavou, jestli mu stojí za to, čekat tolik let na dítě se mnou, když může jedno mít s dokonalou Colin? Už jsem to déle nevydržela. Vstala jsem a bez jediného slova odešla ven. Potřebovala jsem být sama. Jenže ani chladný vzduch, ani noční ticho mi nepomohly vyčistit si hlavu. Pořád jsem je viděla a pořád jsem slyšela. Popřemýšlím o tom. Už jsem to nemohla snášet. Dříve či později budu muset s pravdou ven a říct Trenovi, jak se cítím. Zakázat mu se s ní stýkat, i když se on bude zlobit. Protože já už to déle snášet nedokážu. Vrátila jsem zpět domů, protože déle se procházet stejně nemělo cenu. Tren spal v obýváku na gauči, protože v tomhle stavu mu přišlo lezení do schodů příliš vyčerpávající. Zůstala jsem tedy v ložnici sama. A pocit, že bych sama mohla zůstat už napořád, mě znovu rozbrečel. Doufala jsem, že Tren tvrdě spal, nechtěla jsem, aby mě viděl takhle zlomenou. Jenže přesně taková jsem teď byla. Zlomená a úplně sama.

Princess of Shadows...na téma smutek a samota, jak příhodné :)