Už i Juana se zlobí. Trene, otevři oči!

Ahoj, moc se omlouvám za to hrozné zpoždění, které mám. Zkouškové je prostě nepřítel všeho psaní, takže teprve teď jsem měla čas a klid si k tomu sednout a zase kousek napsat. Slibuji vám, že se to pomalu blíží ke konci ;). Jen to naťukat. Doufám, že si čtení po takové době užijete a necháte mi komentář :) :

.

.

Druhý den jsme si trochu přispali, teda on si přispal. Já se na něj dívala, celé to ráno. I když byl včerejšek jeho den, a já měla být ta, která by přehlížela jeho přešlapy, byl to on, kdo byl neuvěřitelně pozorný. Několikrát se mě před Colin zastal, byl neustále se mnou, a když jsem mu včera předvedla jeho druhý dárek, tak z toho byl nadšený. Jemně jsem ho vískala ve vlasech a prsty ho hladila po tváři. Jenom se zavrtěl. Položila jsem hlavu zpět do polštářů a líbala ho na rameno, které ke mně bylo dost blízko, abych na něj dosáhla. Přemýšlela jsem, co budu dneska dělat. Ze včerejška jsem věděla, že to šuškání na oslavě, byla příprava afterparty. Colin to plánovala spolu s několika svými kamarády. Věděla jsem, že já tam rozhodně nepůjdu. Ale nebyla jsem si jistá, jak se na to bude tvářit Tren. Jestli se mu bude nebo nebude chtít. Neměla jsem právo mu to zakazovat a neměla jsem kromě hysterické scény jinou zbraň, jak mu v tom zabránit.

"Dobré ráno," zabroukal mi najednou do ucha. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho pohledem.

"No, dobré ráno," usmála jsem se.

"Co kdybychom vstali až za chvíli?" zavrněl a překulil se na mě, takže mě pod sebe přimáčkl.

"Huh, Trene. Jsi těžký. Co to, že najednou nevstáváme? Normálně jsi vzhůru už za svítání," dobírala jsem si ho a snažila se vymanit z jeho objetí, abych mohla trochu lépe dýchat.

"To ty narozeniny. Zase jsem zestárl, vybírá si to svou daň," zamumlal.

"Ten jeden den udělal určitě veliký rozdíl, ty můj stařečku. Chceš říct, že na takovou mladici jako já už nestačíš?" pošťuchovala jsem ho.

"Samozřejmě, že stačím. Ale včera jsem trochu pil," připustil.

"Tak to pak chápu," přikývla jsem. Tren se ze mě jen lehce zvedl, ale umožnil mi tak dýchat. Vzdala jsem tedy své úsilí se mu vymanit, protože jsem nechtěla, aby mě pustil úplně. Místo toho jsem mu obkružovala sval na ruce.

"Co chceš dneska dělat?" zabroukal pak, ale oči neotevřel. Chvíli jsem zvažovala možnosti. Mohla jsem mu tu oslavu, co chystala Colin, zamlčet. Anebo mluvit pravdu, ostatně tak, jak to po mě sám chtěl.

"Dneska pořádá Colin další oslavu. Ta včerejší jí byla málo," odpověděla jsem popravdě a hned mě napadlo, jak ho odtamtud dostat. Než stihl říct svůj názor, pokračovala jsem.

"Napadlo mě, že bychom, samozřejmě pokud se ti bude chtít, mohli navštívit tvé rodiče. Jistě tě rádi uvidí, obzvlášť když už jsi zase o rok starší," navrhla jsem.

"To zní rozhodně lépe, než nějaká oslava s Colin," zabručel si spíš pro sebe, ale já ho slyšela.

"Já tě miluju," vlepila jsem mu vášnivý polibek. Překvapeně zamrkal, ale nekomentoval to.

"Je to dobrý nápad. Rádi uvidí nejen mě, ale i tebe. Vyrazíme po snídani, hm?" navrhl mi pak.

"Spíš po obědě, jestli vůbec někdy vstaneme," zasmála jsem se. Naše vstávání se samozřejmě zaseklo u toho, když jsem vyskočila na nohy a on zjistil, že jsem ještě pořád nahá. Skončili jsme opět v peřinách, oba vysmátí. Nakonec mě nechal se obléknout a připravit rychlý oběd. A pak jsme vyrazili ke stájím. Trochu jsem pospíchala, abychom náhodou nepotkali Colin a výjimečně jsem měla štěstí. Nasedli jsme na své koně a vyrazili směrem k přechodu, který vedl do Chamonu. Tam jsme nechali ustájit své koně a pěšky se vydali k domu Juany a Raziela. Tren už si chtěl odemknout klíči, ale já ho zarazila.

"Jdeme na návštěvu, měli bychom zazvonit," vzala jsem ho s úsměvem za ruku.

"Máš pravdu," přikývl mi a mou ruku si zvedl ke rtům, aby ji mohl políbit. Než to ale stihl, otevřeli se dveře a Juana nás oba pevně objala.

"Děti moje. Vůbec jsem nečekala, že přijdete," povídala.

"Byl to Anorin nápad," smál se Tren.

"Bylo mi jasné, že ty bys s tím nepřišel," vrátila mu to Juana a pozvala nás dál. Tam se s námi uvítal stejně překvapený Raziel. Juana mě pak vzala za ramena a odvedla mě do kuchyně, abych jí pomohla připravit kávu a pohoštění.

"Děje se něco, An? Nebo jste jen přijeli na návštěvu?" ptala se pak, když si byla jistá, že šum konvice přehluší náš hovor.

"Technicky vzato se nic nestalo. Jen Colin u nás doma pořádá dodatečnou oslavu jeho narozenin, na které jsem rozhodně nechtěla být. A nechtěla jsem ani, aby tam chodil i Tren. Tak jsem navrhla tuhle návštěvu. Vím, že mu chybíte a jeho narozeniny jsou skvělá příležitosti na setkání," odpověděla jsem popravdě.

"Takže Colin tě pořád obtěžuje?" zeptala se Juana, když ovládla uculení. Očividně ji potěšilo, když jsem řekla, že Trenovi chybí. Jsem si jistá, že on sám by nic takového nikdy neřekl.

"Mě ne. Ale pořád se motá kolem Trena. Ten na ni sice nereaguje, ale ani se nebrání. A občas je k ní až příliš vřelý. Colin neustále vyvolává situace, ve kterých by se mohla předvést, že je lepší, než já. A Tren se mě nezastává, tedy s výjimkou včerejšího večera. Na té oslavě byl úžasný," povzbudivě jsem se usmála a vrátila se k rovnání sušenek.

"Nesnaž se ho bránit Anori, a řekni mi pravdu. Co ti zase provádí," zarazila mě Juana. Byla tak starostlivá, jako kdybych byla její dcera a ne její budoucí snacha.

"Nechává ji, aby nade mnou vítězila ve věcech, ve kterých jsem horší než ona. A mě to mrzí. Jednou mi vyčetl, že ona ho na rozdíl ode mě poslouchala. Vím, že to nemyslel zle, ale mě to ranilo, když mě srovnával zrovna s ní. Jindy zase přišla Colin k nám domů a nabídla mu, že kdyby nechtěl čekat na rodinu se mnou, mohou si miminko udělat spolu. A on jí řekl jen: Popřemýšlím o tom. Nevím, co si o tom mám myslet já. Na jednu stranu mě neustále ujišťuje o tom, že mě miluje, ale pak se chová takhle," povzdechla jsem si.

"Měla jsi ji vyhodit ze dveří. A jemu bys měla taky promluvit do duše. Takhle by se k tobě chovat neměl," vrtěla Juana hlavou.

"Posílá mě táta, prý co vám tu tak dlouho trvá," objevil se ve dveřích Tren s veselým úsměvem a hned využil příležitosti a políbil mě na odhalené rameno. Jenom jsem se podívala na Juanu, která smutně zavrtěla hlavou, a odešla jsem se svým nezbedným snoubencem do obýváku. Přitáhl si mě za pas k sobě, abychom se na pohovce mohli pěkně tulit k sobě. Celé odpoledne jsme si tak krásně povídali. Už se mi asi nebude chtít domů. Vždyť tady jsem mohla být na chvíli bezstarostná. Jakmile se vrátíme domů, budu zase muset myslet na to, jak to zařídit tak, aby se Tren s Colin nestýkal. Tren vedle mě zrovna rodičům vyprávěl o té bitvě před ministerstvem, kdy ze mě opět dělal národní hrdinku. Gestikuloval oběma rukama a tak já využila volnosti těch svých a pěkně jsem ho objala jednou kolem boků a tu druhou mu položila na stehno. Jen na mě s úsměvem mrkl a dál vyprávěl. Takhle uvolněného jsem ho neviděla už dlouho.

"Anori, pomůžeš mi s nádobím, viď?" požádala mě pak Juana a já ochotně vyskočila na nohy a odešla za ní.

"Rozčiluje mě, že se chová, jako kdyby se nic nedělo," rozčilovala se pak Juana, když jsme už obě byly v kuchyni.

"Já si mu nestěžuji na to, jak špatně se vedle ní cítím. Pravděpodobně to ani sám nepostřehl," zastávala jsem se ho.

"Možná bys měla. Jen ať vidí holomek, co ti působí," čertila se.

"Juano, buďte v klidu. A hlavně mu nic neříkejte," chlácholila jsem ji se smíchem.

"Když o to prosíš, budu mlčet. Ale jestli někdy zase udělá nějakou levárnu, jako posledně, tak si na něj došlápnu. Nemůže tě přece takhle trápit," vrtěla Juana hlavou.

"Jeden by řekl, že když mě požádal o ruku, měl by na ostatní zapomenout, ale Colin je pro něj očividně velké soustu," snažila jsem se ho trochu obhájit. Juana se zastavila ve své činnosti a zmateně na mě pohlédla. I já se zarazila.

"Řekla jsem něco špatně?" ptala jsem se a hned hledala chybu u sebe.

"Ne, možná jsem špatně rozuměla. A nebo jsi jen použila nevhodné slovo," zavrtěla Juana hlavou a s vervou se pustila do mytí talíře. Bylo pravdou, že někdy jsem nepoužila nejvhodnější slovo. Přeci jen jsem měla náš jazyk převážně naposlouchaný, než naučený. Ale ta její reakce mi napovídala, že je v tom něco víc. Promyslela jsem si celou tu větu znovu.

"To, že jsme zasnoubení, přece víte, ne?" ujišťovala jsem se pak.

"To samozřejmě vím. Ale nepožádal tě o ruku. Jen ti dal zásnubní prstýnek. V tom je rozdíl. Ovšem já nevím, jak se na to díváte na Zemi, možná je to jen malé nedorozumění," snažila se to Juana zamést pod stůl.

"Počkejte, já se hned vrátím," zamumlala jsem a vyrazila do obývacího pokoje, kde jsem popadla Trena za ruku a táhla ho do jeho pokoje. Nedalo mi to žádnou práci, z čehož jsem usoudila, že se nechal odvést dobrovolně. Když se za námi zaklaply dveře, otočila jsem se čelem k němu.

"Kdy jsi mi tohle jako chtěl říct?" spustila jsem. Jeho zmatený výraz vystřídalo nechápavé nakrčení obočí.

"Já netuším, o čem mluvíš, zlato," odpověděl a pokusil se mě obejmout. Vyhnula jsem se.

"Nikdy mi nic nevysvětlíš a já se pak akorát ztrapňuju. Tohle jsem tedy vědět mohla," pokračovala jsem.

"O čem mluvíš? Já se vůbec nechytám," chytil mě Tren za ramena.

"O tvé žádosti o mojí ruku," odsekla jsem

"Já tě ale o ruku nepožádal," zamrkal překvapeně.

"No právě!" hodila jsem po něm utěrkou, co jsem měla v ruce. Bez povšimnutí ji ze sebe nechal spadnout.

"Já pořád nechápu, v čem je problém," zavrtěl hlavou a posadil se na kraj postele.

"Tři roky jsi mě nechal žít v omylu, že jsi to udělal," snažila jsem se, aby mě konečně pochopil. Marně.

"Co tě k tomu vedlo?" zeptal se.

"Jak jsem asi měla vědět, že ty vaše zpropadený tradice to mají jinak než naše? To jako žádáte dvakrát?" rozčilovala jsem se.

"Ano, dvakrát. Já se tě přeci neptal, jestli si mě vezmeš, ale jestli přijmeš ten prstýnek. Prstýnek je symbolem zaslíbení. Teprve později se žádá o ruku, protože pak podle tradic má být svatba do roka," vysvětloval tentokrát on. Zajela jsem si prsty do vlasů.

"Jsi pitomec," řekla jsem jen a odešla z pokoje. Vrátila jsem se do kuchyně, jen abych zjistila, že Juana všechno dodělala sama.

"Co se děje?" ptala se pak.

"Ale nic. Jen my tenhle rozdíl měl vysvětlit. Umíte si představit, co by se mohlo stát, kdybych to řekla někde veřejně a ne jen před vámi?" vysvětlila jsem jí, proč se zlobím. Bylo mi jedno, jestli mě žádal o tohle či o tamto. Důležité bylo, že jsme k sobě stále byli vázáni příslibem. Juana mě jen objala. Pak odešla do obývacího pokoje, kde nabízela Trenovi přespání. Byla jsem ráda, že to přijal. Takhle po tmě se mi domů už nechtělo. Celý večer jsem se mu poctivě vyhýbala a i on očividně trucoval, protože při večeři si mě ani nevšiml. Chvíli jsem s Juanou a Razielem poseděla, Tren byl neznámo kde. Pak jsem si dala sprchu a odešla do jeho pokoje. Chtěla jsem si jít rovnou lehnout. Broukala jsem si melodii, která mi zrovna přišla na mysl. V pokoji jsem rozestlala postel, pak jsem si v rohu u zrcadla vykartáčovala vlasy a otočila se zpět k posteli. Vůbec jsem ho neslyšela přijít, ale najednou tam stál. Lekla jsem se ho tak moc, že jsem ani nedokázala vykřiknout. Jen jsem si úlekem přestala broukat. Tren pomalu přešel až ke mně a já před ním couvala, dokud jsem zády nenarazila do zdi. Tren se opřel oběma rukama o stěnu vedle mojí hlavy. Jestli budu chtít utéct, budu ho muset praštit.

"Tak já jsem pitomec," pronesl ledově. Polkla jsem, ale snažila se nedat najevo, že mě děsí.

"Jo, to jsi. A jestli na mě sáhneš, budu křičet," varovala jsem ho. Nepochybovala jsem o tom, že by mi Juana přiběhla na pomoc. Byla na Trena kvůli Colin opravdu naštvaná. Pochybovačně se ušklíbl. Nevěřil tomu, že bych opravdu křičela.

"A mohl bych vědět proč?" zeptal se a přiblížil svůj obličej blíž k mému.

"Protože to ty jsi studovat rozdíly v kulturách u vás a na Zemi. Já o těch vašich nic moc nevím a učím se je za pochodu. Když jsem dostala na prst zásnubní prstýnek, měla jsem radost. A vůbec mě nenapadlo myslet na to, jestli to u vás náhodou neznamená něco méně než u nás. Spoléhala jsem na to, že kdyby v tom byl rozdíl, řekl bys mi to," odpověděla jsem. Jak se mě zmocňovala opět bojová náladu, přestala jsem mít strach a dokonce se ho pokusila odstrčit. Marně.

"A to se tolik zlobíš kvůli tomu, že jsem tě nežádal o ruku, ale o to, abys přijala zásnubní prstýnek? Vždyť ten princip je pořád stejný. Kdybych si tě nechtěl vzít, tak bych ti ho přece nedával," ptal se mě. Tak to byl obrat. Očividně se mě snažil udobřit.

"Já se zlobím proto, že jsi mi to neřekl. Mohla jsem to pronést třeba před Dantem, nebo Bratrstvem a to by pak bylo pozdvižení. Mám štěstí, že to byla jen Juana," řekla jsem, i když hlavně mě napadla Colin. Hned jsem slyšela, jak by Trena přesvědčovala o tom, že ona všechny jejich tradice zná lépe než já.

"V tom máš asi pravdu. Omlouvám se. Ještě pořád budeš křičet?" ověřoval si pak. Zavrtěla jsem hlavou. A tak se sklonil k dlouhému polibku.

"A teď šup na kutě," vzal mě do náruče a odnesl mě těch pár metrů do postele. Tam si mě hned přitáhl do náruče a objal mě pažemi. Oproti mému očekávání, začal z ničeho nic vyprávět. Všechno, na co si vzpomněl ohledně jejich tradic. Poslouchala jsem ho a snažila se i dávat pozor, abych pak zase něco nepopletla. Očividně ho mrzelo, že mě dostal do takové situace. A na jednu stranu to bylo dobře. Ráno jsem se probudila výborně odpočatá.

"Dobré ráno, krásko," pozdravil mě Tren, který měl obličej už úplně vyjasněný. Musel být vzhůru dlouho přede mnou.

"Dobré," usmála jsem se.

"Směješ se, to je dobré znamení," oplatil mi úsměv.

"Dobře jsem se vyspala," přikývla jsem. Nemělo smysl se na něj déle zlobit.

"Opravdu? To jsem rád," snažil se zakrýt uculení.

"Ve tvojí náruči se mi totiž spí ze všeho nejlépe," zavrněla jsem a přitiskla se pevněji k němu. Cítila jsem jeho rty ve vlasech a pevněji kolem mě utáhl paže.

"Zítra se mi nechce do práce. Budu muset zjistit, jak kolega pokročil s tou prezentací a převzít ji od něj. Vsadím se, že budu muset alespoň půlku předělávat," zabručel pak.

"Hm. To zvládneš. A já po práci musím jet do školy. Je tam večerní sraz kvůli jedné zkoušce. Profesor se uvolil, že nám pár věcí ještě osvětlí, pokud budeme mít otázky. A já jich mám spoustu," oznámila jsem mu.

"Dobře, hlavně se vrať střízlivá," zasmál se Tren a poukázal tak na to, že pokaždé, když jsem se šla někam doučovat, vracela jsem se lehce přiopilá.

"Copak ty by ses o mě nepostaral?" škádlila jsem ho. Tomu jsme se oba zasmáli. Juana nás pak překvapila výbornou snídaní, i když mi neušlo, že na Trena házela kyselé obličeje. On si toho pravděpodobně nevšiml, nebo si myslel, že to má co dočinění s tím včerejškem. A já mu nechtěla říkat, že jsem se jeho mámě svěřila se svými potížemi, o kterých on neví. Navíc jsem měla ráda, když byl veselý. Vrátili jsme se tedy domů, já ke svým učebnicím a Tren si taky vzal nějaké svoje podklady. Druhý den v práci, jsem byla duchem nepřítomná. Pořád jsem si dokola opakovala všechno, co jsem si přečetla a s hrůzou zjišťovala, že si to nepamatuji tak, jak bych chtěla. Tren mě nechával být, i když by se mu moje pomoct hodila. Přesně jak říkal, musel převzít tu prezentaci a s hrůzou zjistil, že ten jeho kolega se na ni vykašlal a tak tu celou dobu ležela netknutá. Slyšela jsem, jak mu prsty létaly po klávesnici závratnou rychlostí. Přišel ho nasvítit Anthony, aby se podíval, jak je na tom zdravotně a i s prací. Tren se mu samozřejmě nesvěřil s tím, že ta prezentace ještě z daleka není hotová a tak Anthony odešel zcela spokojen.

"Proč jsi mu to neřekl?" ptala jsem se ho.

"Nemělo by to cenu. Tu prezentaci by to nedodělalo," zavrtěl hlavou. A tak jsem ho alespoň vytáhla na oběd.

"Teď se od toho asi nehneš, co?" zeptala jsem se ho, zatím co jsem si pochutnávala na zapečených těstovinách.

"Vím, co chci psát. Jen si najdu náležité podklady. Když se tomu budu tak tři dny věnovat, mělo by to stačit," uklidnil mě, že má všechno pod kontrolou. Kéž bych já moha o sobě říci to samé.

"Ale štve mě to. Chci si přečíst tu knížku, co jsem od tebe dostal, abych věděl, jak to dopadne. A ne se pachtit s tímhle," postěžoval si pak, což mě rozesmálo. Byla jsem ráda, že se mu ta knížka líbila. Nebyla jsem si jistá, jestli knihu považuje za dárek, ale on z ní byl očividně nadšený. Po práci jsme se rozloučili a já odjela na to doučování. Původně se mi sice nechtělo, protože jsem byla po dnešku dost unavená, ale pak jsem byla opravdu ráda, že jsem tam jela. Dalo mi to víc, než co bych se dokázala naučit doma. Navíc si myslím, že jsme tím získali malé, ale podstatné plusy. Bylo opravdu pozdě, když jsem se vracela domů. Tam se svítilo, protože Tren na mě samozřejmě čekal. Anebo možná pracoval a vůbec si neuvědomoval, kolik bylo hodin. Žaludek mi zpíval hlady árie, ale já se netěšila na nic jiného, než na sprchu a do postele. Tren mě přivítal usměvavým "Ahoj lásko," a vášnivým polibkem, ale jinak se věnoval nějakým papírům. Dala jsem si večeři, kterou připravil a pak sprchu. Napadlo mě, kdy bude chtít vyzkoušet další svůj dárek a to ten společný sprchový gel. Určitě s tím nebude otálet dlouho. V ložnici jsem si připravila oblečení na zítra a to už vyšel za mnou.

"Byla tu Colin, jen na chvíli," řekl a pak mě objal. Přitiskl mi rty za ucho a pak mi nosem přejel až k rameni. Ještě pořád ze mě voněl sprchový gel.

"Proč mi to říkáš?" zeptala jsem se. Jestli to měla být milostná předehra, tak se mu teda nepovedla.

"Myslel jsem, že to budeš chtít vědět. Jestli jsem to neměl říkat, tak se omlouvám," zabroukal a přitiskl si mě víc do náruče. Nejdřív mě to trochu naštvalo, ale pak jsem si uvědomila, že kdybych se to dozvěděla od Colin, byla bych se vztekala. Takhle mě nemůže překvapit.

"Máš pravdu. Chci to vědět," přikývla jsem.

"Jaké bylo doučování?" zeptal se pak a začal se připravovat do postele.

"Přínosné, ale únavné," protáhla jsem se.

"Však si taky půjdeme lehnout. I já toho mám dnes plné zuby," poklepal na místo vedle sebe. Lehla jsem si vedle a on si mě hned přitáhl do náruče.

"Aby se ti dobře spalo," zabroukal mi do ucha.

"To jsem ti zase něco řekla. Ale nemusíš mít strach. Miluju usínání ve tvé náruči," zasmála jsem se.

"To jsem moc rád," odpověděl mi. Dny do zkoušky mi ubíhaly až příliš rychle a najednou tu byl večer před zkouškou. Byla jsem tak strašně moc nervózní. Tren mě moudře vůbec nerušil. Až v noci, když jsem kvůli opakování odmítala jít spát, si mě vyhodil do náruče, odnesl mě do ložnice a tam se se mnou miloval. Dokonce mě nechal být nahoře. Popravdě, naprosto jsem přišla na jiné myšlenky. Úplně mi to pročistilo hlavu.

"Co když to teď neudělám?" ptala jsem se ho, když jsem mu ležela na prsou.

"Budu tě mít rád i tak. A ty to zvládneš," ujišťoval mě.

"Profesor očekává přípravu pro uspokojivé výsledky a já se místo toho nechávám takhle unášet," zasmála jsem se.

"Tvoje výsledky byly naprosto uspokojivé," zavrněl mi do ucha.

"Já myslela školní výsledky!" zasmála jsem se. Uspokojit svého snoubence rozhodně nebylo tak těžké jako složit zkoušku.

"Ze sexuální výchovy máš za jedna," utahoval si ze mě. Ráda jsem se zasmála.

"Po zkoušce to půjdeme ještě zapít, tak se vrátím až večer, nevadí?" ptala jsem se ho ráno, když jsem se soukala do úzkých po kolena dlouhých šatů.

"Nevadí. Chtěl jsem stejně odpoledne zajít do hospody za klukama," odpověděl a přitom mě bedlivě sledoval.

"Těším se, až je z tebe večer sundám," okomentoval pak moje šaty.

"Neměl bys je pochválit spíš na mě?" škádlila jsem ho. Věděla jsem, že když ze mě chtěl něco sundávat, znamenalo to, že se mu v tom velmi líbím.

"Moc ti to v nich sluší," opravil se a políbil mě jednou na rty a pak na každou tvář a čelo pro štěstí. A tak jsem vyrazila.

*****

Nevracela jsem se nijak pozdě, takže jsem tušila, že Tren bude ještě v hospodě a rozhodla jsem se ho tam vyzvednout. Vešla jsem dovnitř a hned slyšela veselý smích, pokřikování a tak podobně. A taky jsem hned viděla svého andílka, kterého ta zrzavá potvora zrovna objala kolem ramen. Colin mu snad nikdy nedá pokoj! Normálně bych se otočila a šla se domů vybrečet, ovšem teď jsem byla posilněna několika přípitky. A tak jsem vyrazila dovnitř a natvrdo ji odšoupla od svého snoubence.

"Any, lásko moje. Tak jak jsi dopadla?" usmíval se hned Tren. Do té doby se tvářil, jako že mu není dobře, ale když mě spatřil, hned se rozzářil. Široce jsem se usmála, což mu jako odpověď stačilo.

"Jsi šikovná," políbil mě. A já ten polibek prohloubila. Nikdy jsem neměla potřebu líbat se na veřejnosti a obzvlášť ne takhle vášnivě. Ale zrovna teď jsem prostě musela. A Tren mi navíc neucukl.

"Nechte si to, vy dva," šťouchl do mě někdo, ale já na to nedbala. Trvalo dlouho, než mě Tren od sebe odtáhl. Smál se pak, jako malý kluk, který právě provedl hroznou rošťárnu, na kterou byl náležitě pyšný.

"No děcka, my jdeme domů," zvedl se pak Tren.

"Spíš sežeň Anori židli a může tu být s námi, ne?" pokoušel ho někdo a Colin přikyvovala. Sice by tu byl se mnou, ale alespoň by nám zabránila být spolu sami. Tren si mě prohlédl v mém drahém kabátě a kozačkách na podpatku.

"Ne, my jdeme domů," zavrtěl hlavou a začal se soukat do kabátu.

"Ty jsi tu šéf," usmála jsem se. Mě by to nevadilo tu s nimi chvíli posedět. Trenovi se zablýsklo v očích a já raději ani nechci vědět, co ho napadlo. Se všemi se rozloučil, k mé nelibosti i s Colin polibkem na tvář a společně jsme odešli.

"Probíhala ta zkouška v pohodě?" ptal se mě cestou.

"Chvíli mě tam dusil, protože si mě nepamatoval z hodin. Ale když jsem mu připomněla, že si to doplňuji kvůli pobytu na Zemi, který jsem trochu přibarvila, že to bylo poslání od Danteho, tak trochu zmírnil a pak už to šlo samo," přiznala jsem. Tren přikývl.

"Trochu mě mrzí, že jsem musela lhát," ušklíbla jsem se pak.

"Ale ty jsi nelhala. Dante tě tam opravdu poslal. Ta práce tam bylo sice spíš moje poslání, ale ty jsi to měla povinně. Odvedl bych tě tam i proti tvojí vůli," uklidnil mě, že jsem si nijak zvlášť nevymýšlela.

"Takže máš od zkoušek pokoj?" zajímal se pak.

"Až dvě po Vánocích. Teď nic," usmála jsem se.

"Tak to se mi teď budeš moct věnovat," zamnul si ruce.

"Copak ty nebudeš pracovat na té prezentaci? Vždyť ještě není hotová," divila jsem se.

"Ty jsi pro mě rozhodně důležitější, než nějaká prezentace. Kdo by chtěl pracovat, když by se mohl s tebou válet v peřinách?" zakoulel teatrálně očima. Rozesmála jsem se.

"Kdybych nevěděla, jaký je mezi námi věkový rozdíl, řekla bych, že jsi větší puberťák, než já," smála jsem se.

"Taky jsem si myslela, že mě to přejde, ale je to čím dál tím horší a horší," zabručel. To už jsme procházeli brankou k našemu domu.

"O čem mluvíš?" podivila jsem se. Copak jsem něco prováděla?

"Jeden by si myslel, že si na to po těch letech zvyknu, ale pořád nedokážu překonat touhu se na tebe vrhnout pokaždé, když máš na sobě něco sexy," vysvětlil mi to a otevřel mi dveře do domu.

"To je ale dobře víš? Jsem pro tebe neodolatelná a to mi moc lichotí," zavrněla jsem mu u ucha. Pomohl mi z kabátu.

"Co tam vůbec dělala Colin?" zeptala jsem se.

"Rychlá změna tématu. Já nevím. Prostě se tam najednou objevila, povídala si tam s nějakou holkou a za mnou přišla jen malou chvíli před tebou. Ani jsem se na ni nepodíval," ujišťoval mě hned.

"Já vím," usmála jsem se. Jen se mi nelíbilo, že ho Colin nejspíš sledovala. Copak nesmím vytáhnout paty z domu, aby tu hned nebyla nakvartýrovaná? Jak moc by se mi ulevilo, kdyby se odsud odstěhovala. To by byl život hned krásnější.

"Miluju tebe," zašeptal mi do ucha.

"To vím taky," usmála jsem se.

"Tak nemysli na Colin, ale na mě," vzal mě za ruku a jemným zataháním mě vedl do obýváku. Já se na něj prostě nedokážu zlobit.