Vždy to skončí u Colin

Moc se omlouvám za zpoždění, ale můj Note-chan si užívá lázně v Německu a než jsem se dostala ke školnímu počítači, který obsahuje wordy, trvalo to neskonale dlouho. Slibuji, že se budu nsažit pracovat na dalším díle, ovšem přesnější termín opravdu nevím. Doufám, že se vám tenhle díl bude aspoň trochu líbit (mohl být veselejší, za to dlouhé čekání, ale bohužel :D ) a nechte mi koment:

.

.

"Anori, nedělej drahoty a pojď s námi!" přemlouvala mě Lizzy.

"Tren na mě venku čeká, pojedeme spolu," odmítavě jsem vrtěla hlavou.

"Tohle už je potřetí, co mi kvůli němu dáváš košem," vyčítala mi.

"Já vím, ale prostě to nejde, promiň. Uvidíme se příští týden," políbila jsem ji na tvář, sbalila se a odešla ven. Před univerzitou na mě čekal Tren, přesně jak jsem řekla.

"Už končíte?" přivítal mě s úsměvem, jednou mě políbil a pomohl mi do sedla. Přikývla jsem. Neměl ani ponětí o tom, že bych někam chtěla jít. Nepochybovala jsem o tom, že by neměl námitky proti tomu, abych si občas vyšla se spolužáky. Byla to zcela moje iniciativa odmítat. A jelikož nikdo z mých vrstevníků Trena příliš dobře neznal, nemohli mou lež prokouknout. Sváděla jsem na něj, že mě nechce pustit, že chce, abych byla s ním doma a tak podobně. Lizzy mi vyčítala, že je se mnou 24 hodin denně, že by ho těch pár hodin nezabilo. Ale byla jsem to já, kdo se snažil se od něj za celý den ani na krok nehnout. A to z jednoho zcela prostého důvodu. Pár dní po jeho narozeninách jsem se totiž k jedné takové akci nechala přemluvit a Colin byla okamžitě nakýblovaná u nás doma. Musela mě sledovat, a jakmile jsem vytáhla paty z domu, okamžitě Trena obletovala. Vadilo mi to tak moc, že jsem oželila veškeré studentské oslavy a nikam jsem nechodila, abych jí nedala příležitost s Trenem být. Byl to můj muž, tedy můj snoubenec, a já jí nedovolím, aby mi s ním flirtovala. Cesta domů byla teď díky sněhovým závějím o dost pomalejší, ale ta možnost, že jsem se Trenovi celou dobu tiskla k zádům, mi to zcela vynahradila.

"Tak jaká byla dnešní přednáška?" ptal se mě Tren doma. Vždycky se zajímal o všechno, co jsem dělala.

"Byla zajímavá, jsem ráda, že jsi mě tam pustil," usmála jsem se a vtiskla mu polibek.

"Pro tebe cokoliv," usmál se Tren. Jednou týdně mě zajímala jedna přednáška a Tren mi dovolil, že se mohu uvolňovat z práce a chodit na ni. Pak mě vždy vyzvedl a společně jsme jeli domů.

"Co v práci? Zameškala jsem něco důležitého?" ptala jsem se pak já.

"Nestalo se vůbec nic. Dodělal jsem dědovi ty podklady ke konferenci, co jsi mi roztřídila a byl akorát čas jet pro tebe," usmál se. Šla jsem udělat něco k večeři a Tren si pročítal další lejstra. Poslední dobou mu toho chodilo opravdu hodně. Vysvětloval mi, že je to kvůli probíhajícím diplomatickým jednáním. Všechno je to plné papírování a tak podobně. Najedli jsme se a pomohl mi s nádobím. Pak mě objal kolem ramen a tvář mi položil do vlasů.

"Nemáte se spolužáky žádné oslavy?" zeptal se mě. Trochu jsem zpozorněla. Že by mu někdo něco prozradil?

"Ne, ostatní ještě nemají po zkouškách. Slavit se asi bude až po Vánocích, až bude hotové úplně všechno," zavrtěla jsem hlavou. To byla jen poloviční pravda, protože třeba Lizzy již měla svou praxi uznanou a na rozdíl ode mě nemusela dodělávat zkoušky za minulý rok.

"Dobře. Já jen abys věděla, že když budeš chtít jít, klidně běž. Nechci, abys měla výčitky, že já tu zůstanu sám, zatímco ty budeš oslavovat," řekl. Byl tak pozorný. Ale já měla dost pádný důvod tu s ním zůstat.

"Budeš pracovat?" ptala jsem se pak, abych svedla jeho pozornost jinam.

"Ano, alespoň na chvíli," přikývl.

"A nemohla bych ti s něčím pomoct?" nabídla jsem mu. Cítila jsem jeho rty ve svých vlasech.

"To bys asi mohla," přikývl pak. A tak jsem měla pocit zadostiučinění, že když už o něm před svými přáteli tolik lžu, můžu mu alespoň pomoct doma.

"Díky zlato. Jsi tak obětavá," objal mě, když jsme měli hotovo.

"To je přece samozřejmost, ne?" usmála jsem se a pohodlně se mu uvelebila v náručí.

"To tedy není. Žádnou mojí přítelkyni nikdy nenapadlo mi s čímkoliv takovým pomoct," zavrtěl hlavou a přitáhl si mě k polibku. Vyprostila jsem se.

"Ani Colin?" zeptala jsem se. Tren nejprve dokončil ten polibek, který jsem mu překazila.

"Ne, ani ona," odpověděl mi. Tak to byla ta nejkrásnější zpráva, kterou mi mohl dnes říct. Takhle spokojená jsem už dlouho nebyla. Dokonce tak moc, že jsem dostala chuť hřešit.

"Nedáme si čokoládu?" zeptala jsem se.

"Já myslel, že večer už čokoládu nejíš," podivil se Tren. On mou radost samozřejmě nesdílel. Proč by taky?

"Já vím, ale dneska mám hroznou chuť porušit nějaké pravidlo. Navíc čokoláda prý posiluje vášeň," šťouchla jsem ho loktem do žeber. Ale jen tak lehce.

"Přijde ti, že bych potřeboval povzbudit?" zavrněl a už mě pokládal pod sebe.

"Rozhodně ne, jen jsem ti na ní taky chtěla přivodit chuť, abych nemlsala sama," vysvětlovala jsem to.

"Já žádné pravidlo nejíst večer sladké nedodržuji," políbil mě na čelo a pak se zvedl a odešel do pracovny. Zmateně jsem na něj zírala. Já myslela, že si dáme čokoládu a půjdeme se milovat. Tren se ovšem za chvíli vracel a v ruce měl tabulku zdejší výborné čokolády. U pohovky se sehnul jen proto, aby si mě mohl přehodit přes rameno a odnést mě do ložnice. Tam mě povalil do peřin.

"Říkáš málo vášně, hm?" zavrněl pak a strčil si do pusy velký kus čokolády.

"Neřekla jsem, že jí máš málo. Jen jsem ti chtěla udělat chutě. Dej mi taky," prosila jsem, když jsem pozorovala, jak si ulamuje další kousky a mě nechce nic dát. Zavrtěl hlavou. Zvedla jsem se do sedu, vzhledem k tomu, že on na posteli klečel, byla jsem pořád nižší. Začala jsem ho líbat na krk.

"Možná si kousek zasloužíš," uznal po chvíli a podával mi tabulku.

"Nejenom kousek," vyplázla jsem jazyk, taky si pořádně ulomil a následně ho svalila pod sebe. Poslední kousek jsem si nechala provokativně viset na rtech, a on samozřejmě pochopil, co po něm chci. Přitiskl svá ústa na ta moje a dlouze mě políbil, přitom se se mnou rozdělil a ten poslední kus. A pak bylo na čase kalorie z čokolády pěkně spálit. Ráno se mi hrozně nechtělo vstávat. Trena ta čokoláda nejspíš opravdu povzbudila víc než obvykle, protože jsme šli spát opravdu pozdě. Ale nakonec jsem se vyhrabala ven. Tren naproti tomu sršel energií, když mě o chvíli později následoval na snídani.

"Dnes pojedeme každý na svém koni," oznamoval mi cestou do stájí.

"Co tak najednou?" divila jsem se.

"Po práci musím ještě k dědovi na poradu. Vždycky je to na dlouho a já tě tam nechci zbytečně zdržovat. Věřím, že máš lepší věci na práci, než poslouchat naše nudné rozhovory," odpověděl s úsměvem.

"Nic z toho, co říkáš, pro mě není nudné," vymlouvala jsem mu to hned, ale byla jsem ráda, že tam nebudu muset zůstávat. Mohla jsem se jít třeba projít nebo tak podobně. Za odměnu mě políbil. Líbal mě teď stále častěji. Něco se dělo, tentokrát v tom dobrém smyslu, ale já netušila, co přesně ho k tomu vedlo. Určitě se to ale brzy dozvím. V práci jsem se mu snažila být co nejvíce nápomocná, udělala jsem dvakrát víc práce než obvykle. A všechno pro to, abych svému andílkovi ušetřila co nejvíce práce, a tím pádem mu pak zbyl čas i na mě.

"Buď tu hodný a pěkně pracuj," loučila jsem se s ním pak.

"Neboj se. Pokusím se vrátit, jak nejdříve to půjde," políbil mě, možná až příliš vášnivě. Nechala jsem se zcela unést omamnou vůní jeho kolínské.

"Miláčku, pusť mě, musím pracovat, opravdu musím," smál se, když se vymotával z objetí mých paží.

"Příliš mě rozptyluješ," pokrčila jsem omluvně rameny. Jen mi pocuchal vlasy a odešel z místnosti. Posbírala jsem si své věci, zamkla jeho kancelář a pak odjela domů. Tam jsem se akorát srazila s Lizzy.

"Anori, zlato, konečně tě vidím. A doufám, že dneska nemá Tren nějaký mimořádný program, kvůli kterému bys mě odmítla," smála se.

"Ne, jen pojď dovnitř," pozvala jsem ji. Po dvou hodinách povídání se ozval zvonek.

"Tys někoho pozvala?" ptala jsem zmateně. Já tedy nikoho nečekala. Lizzy vrtěla hlavou. Za dveřmi stála Colin, jak jinak.

"Není doma," oznámila jsem jí a snažila se přibouchnout dveře. Marně, strčila do nich nohu.

"A kde je?" ptala se hned.

"Tady, ale co ty tu děláš?" ozval se hlas mého snoubence a vzápětí vstoupil do mého zorného pole. Na uvítanou mi vlepil dlouhý polibek. To ti patří, ty zrzavá nádhero.

"Přišla jsem jen tak, na návštěvu," zamrkala na něj Colin. S povzdechem jsem odešla od dveří. Nemůžu mu zakazovat návštěvy. Vrátila jsem se tedy zpět za Lizzy. Ta, když spatřila Colin, začala na mě hned vrhat zmatené pohledy. Naznačila jsem jí, ať jde za mnou do kuchyně, musela jsem také připravovat večeři. Tren se s Lizzy přátelsky pozdravil, na mě se zářivě usmál a pak se věnoval Colin.

"Kdo je to?" šeptala hned v kuchyni Lizzy, která se posadila ke stolku a jen mě sledovala, jak připravuji suroviny na večeři. Ona vařit neuměla, stále bydlela u rodičů. Ovšem v téhle dimenzi to bylo celkem běžné, ještě nebyla podruhé plnoletá. A tak jsem jí ve zkratce vysvětlila, kdo Colin vlastně je.

"Páni, za tohle bych Marka usmažila za živa," zavrtěla hlavou. Vyhlédla jsem do obýváku. Colin seděla až moc blízko jemu a on se opět jako vždy nebránil. Colin mu něco vyprávěla a on poslouchal, ale neusmíval se. Pohled mu nakonec zabloudil ke mně, a obdařil mě jedním krásným úsměvem.

"Taky bych ho za to uškrtila, kdybych ho tolik nemilovala," povzdechla jsem si směrem k Lizzy. Jen se vědoucně usmála, i když o velikosti mých trablů silně pochybovala.

"Zůstaneš na večeři?" nabídla jsem jí.

"Ne, děkuji, už půjdu," usmála se Lizzy a zvedla se. Jen Colin se neměla k odchodu. Dokonce měla tu drzost, že se pozvala na večeři. Litovala jsem, že doma nemáme nějaké pořádné projímadlo, kterým bych jí mohla ochutit její porci. Když konečně odešla, umyla jsem nádobí a teprve pak přišla za Trenem do pokoje. Měl na nose brýle a pročítal se nějakými papíry. A zatraceně mu to slušelo. Okamžitě jsem se přestala zlobit a místo toho si ho se zájmem prohlížela. Měla jsem obrovské štěstí, že tenhle nádherný muž byl můj, alespoň zatím. Pomalu jsem přecházela k němu. Když mě zaregistroval, usmál se a odložil papíry stranou. Já se mu hned ochotně posadila do klína.

"Ahoj," zavrněl.

"Ahoj," usmála jsem se a prsty mu zajela do vlasů.

"Jaká byla porada?" zeptala jsem se.

"Dlouhá a nudná. Ale o tom se teď nechci bavit," odpověděl a pomalu mě pokládal pod sebe na pohovku.

"A o čem by ses rád bavil?" provokovala jsem ho a přitom mu rozepínala knoflíčky od košile.

"Já bych nejraději vůbec nemluvil. Ale neměla bys mi jako první sundat brýle?" navrhl s úsměvem.

"Ne, moc ti totiž sluší," zavrtěla jsem hlavou a přitáhla si ho k polibku. V tu chvíli mě uhodil obroučky.

"No, možná ti je přeci jen sundám," smála jsem se a odložila je na stolek vedle. Znovu si ukořistil moje rty. Od dalšího rozptylování nás vyrušil telefon. Moment…telefon? Zmateně jsem na Trena pohlédla.

"Nejsme doma, pro nikoho," zavrněl Tren a začal tentokrát svlékat on mě. A telefon vyzváněl a vyzváněl. A když konečně utichl, začal nanovo.

"Očividně je to důležité," zabručel Tren a zvedl se. Já ho sledovala, jak ze šuplíku ve stolku vyndal mobilní telefon.

"Slyším," zamumlal do sluchátka a druhou rukou si celkem obratně zapínal košili.

"Kdo je to?" artikulovala jsem němě.

"Práce," odpověděl stejně tak tiše a pak se zase věnoval rozhovoru. Já se zvedla. Prsa se mi zhoupla z halenky, kterou mi stihl rozepnout. Jeho oči je okamžitě následovaly, ale jinak se nedal z rozhovoru rušit. Tak to tedy ne. Však já ho vyruším. Sedla jsem si za něj a objala ho zezadu kolem ramen. Neprokoukl mě, jen se na mě s úsměvem otočil a stiskl mi ruku, kterou jsem ho objímala.

"Teď hned?" promluvil pak do sluchátka a zase poslouchal. Já se předklonila a rty mu stiskla ušní lalůček. Vydechl překvapením.

"Ne ne, nic se neděje. Já…jsem jen unavený," zamlouval to rychle a šlehl po mě pohledem. Já se předklonila ještě víc a začala ho líbat na čelist.

"Ano, sa…samozřejmě. To není…není to problém," mluvil Tren, celý rozhozený. Věděla jsem, že ho tím líbáním rozptyluji. Obzvlášť tím, že ho líbám zrovna na čelist.

"Opravdu jsem…jsem v pohodě," ujišťoval Tren někoho na drátě a snažil se ode mě odtáhnout. To se mu ale nepovedlo. Když položil telefon, otočil se ke mně.

"Takže my takhle provokujeme, hm?" zavrněl. Se skousnutým rtem jsem přikývla.

"Máš jediné štěstí, že musím do práce, jinak bych si tě přehnul přes koleno, ty lasičko," políbil mě a dopínal a urovnával si košili.

"Teď? Vždyť ses před chvíli vrátil," divila jsem se.

"Volal mi jeden kolega. Je tam nějaký průšvih, který musíme do zítra vyřešit. Mrzí mě to zlato, ale jeden večer tu budeš muset vydržet sama," políbil mě na čelo a zvedl se. Pobalil nějaké papíry, co měl doma a odešel do předsíně.

"Miláčku, nechoď nikam," přišla jsem za ním a přemlouvala ho, aby tu se mnou zůstal.

"Moc rád, ale nejde to. Buď tu hodná. A zítra si udělej volno. Obávám se, že to bude na dlouho," smutně se pousmál.

"Není ten průšvih kvůli mně, že ne? Nezanedbala jsem nic?" ptala jsem se pak a pomáhala mu do kabátu.

"Ne, pamatuješ toho kolegu, který chtěl dělat problémy kvůli tomu, že mi děláš sekretářku?" zeptal se. Přikývla jsem, na ten výstup jen tak nezapomenu.

"Tak to on ten průšvih udělal. Zamkni se a nikomu neotevírej," instruoval mě pak.

"Co kdyby tam byl vlk že? A chtěl mě přelstít vysokým hláskem a bílou pacičkou," smála jsem se jeho přehnané péči. Zmateně na mě pohlédl, tuhle pohádku očividně neznal. Jen jsem se smíchem zavrtěla hlavou a vyprovodila ho. Šla jsem si hned lehnout, abych to co nejrychleji zaspala. Ráno jsem se stavila v pekárně pro čerstvé pečivo a vyrazila do práce. Vím, že řekl, že mám zůstat doma, ale věděla jsem, že snídaní určitě nepohrdne. Vrátnicí jsem prošla bez povšimnutí, i když jsem se nemusela proč obávat. Vždyť tu pracuji. Se zaklepáním jsem vešla do jeho kanceláře. Seděl obklopený hromadami papírů a u konferenčního stolu seděl pan Natori a taky očividně pracoval.

"Dobré ráno, pánové," usmála jsem se a hned se vrhla ke kuchyňskému koutu a věnovala se přípravě kávy.

"Ahoj Any, říkal jsem, že sem nemusíš jezdit," vstal Tren a přešel ke mně, aby mě mohl políbit. Připomnělo mi to ty časy, kdy jsme byli čerstvě zamilovaní a líbali se pořád a bez jakéhokoliv důvodu. Ne že bych si kvůli tomu stěžovala.

"Přinesla jsem vám něco k snídani. A navíc vypadáte, že byste malou pomocí nepohrdli," pousmála jsem se. Oba byli z mojí návštěvy nadšení, což byl přesně můj záměr. Strávila jsem tu s nimi celé dopoledne, kdy jsem kolem nich skákala a snažila se jim co nejvíce práci ušetřit. Tren mě pak vzal na oběd.

"Jeď domů, zlato. Já tě nechci zdržovat prací. Určitě se zabavíš mnohem užitečněji," hladil mě pak ve vlasech, když jsme se zastavili před kanceláří.

"Ale já ti ráda pomáhám. Máš pak víc času na mě," odmítala jsem.

"Už toho tolik nezbývá. Během odpoledne domů určitě dorazím a budu se ti celý večer věnovat, slibuji," políbil mě na čelo. A tak jsem mu to odsouhlasila a odjela domů. Tam jsem nejdřív chvíli poklízela, než mě to přestalo bavit a šla jsem se projít. Venku jsem strávila většinu odpoledne. Když jsem zaznamenala úbytek světla, uznala jsem za vhodné se vrátit domů a počkat na Trena tam. Vracela jsem se kolem rybníka, který od domova nebyl nijak daleko. Když jsem zaslechla volání o pomoc, hned jsem se přidala ke skupince lidí, co se utvořila kolem jedné ženy.

"Slečno Anori, musíte mi pomoct," plakala.

"Co se děje?" zajímala jsem se hned.

"Moje dcerunka. Tam! Vidíte?" ukazovala za sebe na rybník. Asi deset metrů od břehu stála na ledě dívenka a taky plakala.

"Jen chvilinku jsem nedávala pozor, utekla mi tam, ale když se chtěla vrátit, led začal praskat," začala žena znovu popotahovat. Ten rybník měl velmi krátký a příkrý břeh, takže v místech, kde dívenka stála, by se po prolomení ledu utopil i dospělý, jak to bylo hluboké.

"Nebojte se, dojdu pro ni," vzala jsem tu ženu za rameno.

"Slečno, nedělejte to, vždyť se to pod vámi prolomí!" varoval mě někdo.

"Ale neprolomí," zavrtěla jsem hlavou. Soustředěně jsem se vydala k rybníku a nechávala led pod svýma nohama více zatuhnout. Takhle jsem došla až k té holčičce, která se mi hned s pláčem vrhla do náruče.

"Budu ten led pod tebou jistit a ty se pomalu vrátíš k mamince, ano?" mluvila jsem na ni. Holčička chvíli odmítala, ale nakonec se dala přemluvit a tak udělala, co jsem po ní chtěla. Když byla v bezpečí na břehu a její matka jí hned objímala a odtahovala co nejdál od ledové plochy rybníka, narovnala jsem se a oddechla si. Tohle mohlo špatně dopadnout. Vykročila jsem směrem zpátky.

"Anori!" vykřikl někdo moje jméno. Neměla jsem čas zjišťovat, kdo to byl. Led pod mýma nohama krátce zapraskal a v další vteřině jsem už byla pod hladinou. Zamáchala jsem rukama, abych se dostala zpátky nad hladinu, ale zimní kabát, který jsem stále měla na sobě, zcela nasákl vodou a byl neuvěřitelně těžký. Neměla jsem dost síly vyplavat ven…

*****

S hlasitým lapáním jsem se rychle nadechovala chladného vzduchu. Ve svém zorném poli jsem zpozorovala Patrika, který mi podával ruku.

"Patriku, vezmi ji," slyšela jsem instruovat někoho za sebou. Nedokázala jsem se pustit svalnaté paže svého zachránce.

"Any, pusť se, už jsi v bezpečí. Patrik tě vytáhne z vody," promluvil mi do ucha Tren. No jistě, kdo jiný by pro mě skočil? Jak neochotně jsem se natáhla směrem k Patrikovi a ten mě vytáhl ven. Teprve tehdy jsem si uvědomila, jak hrozná mi je zima.

"Zabalte ji někdo do kabátu a odveďte ji na radnici. Ať dostane teplou deku a čaj," volal za mnou Tren. Chtěla jsem se otočit, abych se ujistila, že někdo pomohl i jemu, ale Patrik mě nepustil, zabalil mě do svého kabátu a urychleně se mnou spíš běžel, než šel směrem k radnici. Do pěti minut jsem byla zabalená v suché dece s horkým čajem v rukou, přesto jsem se třásla jako osika.

"Kde je Tren? Pomohl mu někdo ven?" starala jsem se hned.

"Určitě ano," promluvila starostka a přinesla mi ještě malý ručník na vlasy.

"Patriku, běž se po něm prosím podívat," žádala jsem ho. Potřebovala jsem vědět, jestli je v pořádku. Patrik jen s pousmáním přikývl a vyběhl z místnosti.

"No to se podívejme, stále jen působí problémy," promluvila najednou Colin. Rychle jsem se otočila, vůbec jsem o ní nevěděla. Seděla v rohu místnosti, ale když jsem se na ni podívala, zvedla se a přešla blíž ke mně. Taky jsem se postavila a deku si přitáhla víc k tělu. Bylo mi nepříjemné sedět, zatímco ona by se nade mnou tyčila.

"Zachraňovala jsem tu holčičku," ospravedlnila jsem se a pozorně ji sledovala.

"Jistě," ušklíbla se. Copak si myslela, že jsem tam skočila schválně, abych vyzkoušela, jestli mě Tren zachrání nebo ne? Bláznivá zrzka.

"Co mi vlastně chceš?" zeptala jsem se narovinu. Ať kolem mě nekrouží jako sup. Rozčiluje mě to.

"Vlastně nic. Jen jsem se přišla podívat, jak to dopadlo," pokrčila rameny a zastavila se přede mnou. Hleděla mi zpříma do očí, ale já neuhnula pohledem jako první, tohle vítězství jí nedám.

"Škoda, že ses neutopila, bylo by všechno mnohem jednodušší," řekla pak. Neudržela jsem se a vlepila jí jeden pořádný políček. Až mě z něj samotnou bolela ruka. Tren při pohlavku pravděpodobně natáčel hlavu do strany sám od sebe, abych si neublížila, je to takový andílek. Colin na mě chvíli nevěřícně zírala, než se na mě vrhla. Rozhodně jsem se nenechala nijak pobízet, takže jsme se za chvíli praly jako koně. Já měla jasnou výhodu, uměla jsem alespoň lehce pár bojových sportů, takže moje rány byly přesnější a účinnější. Nevím kdy a jak, ale najednou jsme byly od sebe a mezi námi stál Tren. Otočila jsem se, jen abych zjistila, že mě drží Patrik. Muže, co držel Colin, jsem neznala.

"Pusťte mě, ať si to může mezi sebou vyřídit," zmítala se Colin. Já byla v klidu, viděla jsem Trenův nazlobený obličej.

"Tak dost, jste jako malé holky," huboval Tren a díval se přitom na Colin, která se postupně přestala bránit.

"Promiň," zamumlala pak. Já se neměla za co omlouvat. Bránila jsem jen svoji čest, když to on nedělal. Ovšem jako hodná snoubenka jsem sklopila pokorně hlavu a nechala jsem se Patrikem vyvést z místnosti.

"Patriku, odveď ji domů, prosím," zavolal za ním Tren a hodil mu klíče od bytu. Ty já přece měla taky. Chtěla jsem se mu vyškubnout. Domů přece dojdu sama.

"Anori, myslím, že dneska jsme tě zachraňovali více než dostkrát. Tak buď hodná," chytil mě Patrik pevně za ruku a donutil mě tak srovnat s ním krok. Odvedl mě opravdu až domů a dohlédl na to, že jsem mu vrátila kabát a odešla dovnitř. Snad čekal, že při první příležitosti uteču. Neměla jsem proč, nic hrozného jsem neprovedla. Rozloučil se se mnou, ale já na to příliš nereagovala, přece jenom jsem byla naštvaná. Mohl mě totiž odvést domů Tren, nechápu, proč se mnou posílal Patrika. Co si potřeboval zařídit tak důležitého? Proč náš vztah vždycky jde tak krásně, ale jen se objeví Colin, vždycky na něčem ztroskotá? Chtěla jsem si dát sprchu a trochu se zahřát. Jenže jen jsem došla do koupelny, všechno na mě dolehlo. Kdybych se zpozdila, nebo se domů vracela jinudy, ta holčička se mohla utopit. Kdyby se Tren zrovna nevracel touhle cestou, mohla jsem se utopit já. A co kdyby se utopil Tren? Jen jsem se posadila do sprchového koutu a přehrávala si v hlavě všechny možné scénáře. První slzy přišly nezvány a nečekány. A pak už jsem ten příval nedokázala zarazit. Neslyšela jsem ho přijít, ale najednou si Tren sedal vedle mě a přivinul si mě k boku. Já mu položila hlavu na rameno a nechala volný průchod svým emocím. Poznal, že to prostě potřebuje ven, takže mě netišil. Jen tam tiše seděl a objímal mě, což bylo přesně to, co jsem potřebovala.