Nejkrásnější vánoční dárek

Ano a máme tu jubilejní 200. díl! :) Doufám, že si jeho čtení užijete stejně tak, jako já jeho psaní. Kdo dostane ten nejkrásnější dárek? Tren nebo Anori? :) Užijte si čtení a za komentíř budu ráda:

.

.

Velké usmiřování se nakonec nekonalo, ale výjimečně to byla moje vina. Vrátila jsem se sice střízlivá, ale až ve 2 hodiny ráno. Trena jsem našla spát nad knížkou, jak na mě čekal, ale únava ho nakonec přemohla. Založila jsem mu stránku a přilehla si mu na hrudník. Automaticky mě objal, ale nevzbudil se a já za chvíli taky tvrdě usnula. Celý dnešek by vyčerpávající a to včetně té párty, kde jsem nejprve sjela Lizzy na dvě doby, že mi nebude na Trena takhle ječet. Hned na to jsem jí děkovala, protože bez ní by tenhle rozhovor nikdy neproběhl, a pak jsem se jí omluvila a vysvětlila jí, proč jsem s nimi nikam nechodila. A na úplný závěr jsem ji pozdravovala od Trena. Elizabeth byla naprosto zmatená, ale po chvíli, kdy jen otevírala a zavírala ústa jako ryba na suchu, mi odpustila. Potom jsme si všechny ty promarněné akce vynahradily tancem. Lizzy se pak opila a já se vrátila domů ke svému andílkovi, který mě celou noc pevně držel v náručí.

"Dobré ráno, žabičko," vítal mě. Místo pozdravu jsem mu vtiskla polibek.

"Vrátila jsem se úplně střízlivá," oznamovala jsem mu pak vítězoslavně.

"To je mi jasné. Jinak bych tě slyšel přijít," usmíval se. Určitě se na dnešek dobře vyspal.

"Trene, myslíš, že bych si dnes mohla vzít volno?" ptala jsem se, když jsme se oblékali.

"Určitě mohla. Copak plánuješ?" usmál se a dál se věnoval zapínání košile.

"Chtěla bych se zúčastnit zdravotnické předváděcí akce. Lizzy mi o ní včera stačila říct, než se opila. Prý vždycky shání ochotné mediky a já se ráda zúčastním," odpověděla jsem. Přes meruňkové šaty, které jsem si dnes vybrala, jsem si přehodila to nově ušité sáčko. Perfektně mi sedělo.

"S tím nemám problém. Jen tam bude i Colin," odpověděl. Zvedla jsem hlavu.

"Cože?" ptala jsem se nevěřícně. To se mi snad zdá, ta zrzka je opravdu všude!

"Mluvila o tom včera, když jsi odešla dělat večeři. Na takových akcích vypomáhala už tenkrát," řekl mi.

"No, nenechám si jí zkazit den. Třeba na ni ani nenarazím. A ty budeš v práci, kde tě nebude moci obtěžovat," pokrčila jsem rameny a čekala, jak na to zareaguje. Tren překvapeně zamrkal.

"Ehm…dobře. Původně jsem myslel, že bych pak přijel za tebou, ale chápu a neudělám to. Můžu tě tam alespoň odvézt?" zeptal se pak, stále trochu vyvedený z míry. Začala jsem se smát. Vypadal roztomile, když byl takhle zmatený.

"Dělala jsem si legraci. Samozřejmě budu moc ráda, když za mnou přijedeš," dostala jsem ze sebe mezi smíchem. I on se začal pochechtávat a pak mi pocuchal vlasy. Tren mě odvezl k naší univerzitě a sám odjel do práce, protože si potřeboval něco zařídit a vyzvednout. Já se šla podívat, kde je nějaké velící středisko, kde bych se mohla nahlásit, a řeklo se mi, co budu dělat. Našla jsem ho docela rychle. Z mojí přítomnosti byli velmi nadšení, měli mnohem více civilních dobrovolníků, než mediků. Bohužel jsem mezi dobrovolníky opravdu zahlédla i Colin, která mě zpražila celkem kyselým pohledem. Možná že Trena zvala, ať za ní přijde a nečekala, že já u toho budu také. Začali nás rozdělovat k různým stanovištím. Já dostala na starost to s první pomocí. Nikdo se tam nehlásil, protože o to byl největší zájem ze strany laiků, aby si nějaké ty základy udělali, a tak se to muselo pořád dokola vysvětlovat a opakovat. Mě to nevadilo, byla jsem ochotná se tam takhle někoho ujmout. A z přičinění nějaké opravdu zlé nadpozemské síly, ke mně přiřadili zrovna Colin. Sice se snažila protestovat, ale nakonec nám oběma nic jiného nezbylo. Tak to tedy bude den.

"Musela ses sem vetřít?" zeptala se mě nepřátelsky, když jsme si nesly krabice se vším vybavením k našemu stanovišti.

"Až do dnešního rána jsem netušila, že tu také budeš," pokrčila jsem rameny. O tom, že jsem se teprve včera rozhodla, že se zúčastním, nemusela vůbec nic vědět. Společnými silami jsme všechno připravily a brzy to začalo. Samozřejmě, že o náš stánek byl opravdu velký zájem. Obě jsme se s Colin usmívaly a všem pomáhaly a všechno vysvětlovaly. Colin měla na starost takové ty jednodušší praktiky, já obsluhovala panáka na umělé dýchání. Po očku jsem Colin sledovala. Byla moc milá a samý úsměv, vůbec ne ta zákeřná osoba, kterou jsem v ní viděla já. Chápu, co tím Tren myslel, když říkal, že je to moc hodná a milá dívka.

"Teruo! Ahoj, jdeš si k nám taky vyzkoušet první pomoc?" slyšela jsem najednou Colin zajásat. Měla z Terua až podezřelou radost.

"Ne díky, toho mám dost z práce. Ahoj An," roztáhl své rty do milého úsměvu, když mě spatřil a hned se protlačil skrz pár lidí, aby mě mohl obejmout a políbit na obě tváře.

"Nechala ses naverbovat?" žertoval pak a Colin okázale ignoroval.

"Já to dělám docela ráda. Ale co ty tady?" zajímala jsem se.

"Mám tu nějakou přednášku pro nadšence. Kdepak máš Trena?" zajímal se pak a rozhlédl se kolem dokola, jako by snad byla možnost, že by Tren nebyl na první pohled vidět.

"Říkal, že má práci a nepřijede," promluvila Colin jako první.

"Ve skutečnosti je opravdu v práci, ale brzy se tu za mnou staví," opravila jsem její tvrzení a jejího nevěřícného pohledu jsem si nevšímala.

"Aha. Až přijede, poslala bys ho za mnou? Potřeboval bych si s ním o něčem promluvit," požádal mě pak. Kývla jsem, ale to už se mě nějaký mladý pár začal vyptávat na věci kolem první pomoci, takže jsem svou pozornost musela zaměřit na ně. Teruo mě znovu políbil na tvář a odešel směrem do středu.

"Nějak moc se k sobě máte, nemyslíš?" zeptala se Colin, když byl u našeho stánku chvíli klid.

"Nemyslím. A hleď si svého," odsekla jsem, a upozornila ji na její klienty.

"Anori, dítě moje!" uslyšela jsem tolik známý hlas a ocitla se v objetí Juany.

"Juano, tak ráda vás vidím, co vy tady? Tren ještě nedorazil, budete na něj muset chvíli počkat," usmála jsem se překvapeně.

"Ve skutečnosti jdeme za tebou, Anori. Tušili jsme, že tu budeš," odpověděl Raziel, a protože mě stále objímala Juana, objal mě i přes ni. Tohle byla opravdu vtipná scéna, začala jsem se tedy smát. Oni dva mě ale nepouštěli z objetí.

"Dobrý den, paní Natori," ozvala se vedle mě Colin. Zarazilo mě, že Raziela nepozdravila, ale pak mi došlo, že v době, kdy byla Trenovou přítelkyní, s nimi Raziel ještě nebyl. To bylo moje přičinění. Juana překvapeně zamrkala, když spatřila Colin v mojí blízkosti, ale kývla jí na pozdrav a pak se zadívala na mě. Já jen pokrčila rameny, opravdu jsem se zrovna o tohle nijak nepřičinila.

"Taková dojemná rodinná chvilka. Přiberete mě?" ozval se hlas mého andílka a v tu chvíli stál za mnou. Na uvítanou políbil nejprve mě a pak teprve svou matku. Pak si všiml Colin, které jen kývl na pozdrav a sklopil pohled. Pamatoval na naši rozmluvu.

"Miláčku, chtěl s tebou mluvit Teruo, takže bys za ním měl asi jít," ukázala jsem mu směr, kterým zmizel.

"No a my se tu taky trochu porozhlédneme, a odpoledne nás čekejte na kávu," usmála se Juana, vzala Trena za paži a odváděla ho pryč. Raziel se omluvně usmál a pospíchal za nimi. Nemohla jsem se dočkat, až budu do jejich rodiny opravdu patřit. A nejlepší na tom bylo, že oni mi tímhle dávali najevo, že také chtějí, abych byla její součástí. Ani Colin a její kyselý úšklebek mi tu radost nemohly zkazit. S novou vervou jsem se pustila do vysvětlování. Když mě o půl hodiny později objal kolem ramen, byla jsem už opravdu vyčerpaná a hladová. Neměla jsem čas dojít si na oběd.

"Ty ses nechal ostříhat? Moc ti to sluší," konstatovala jsem, když jsem se k němu otočila čelem a hned ho zhltla pohledem. Tenhle sestřih mu přesně padl, ani krátké ani příliš dlouhé.

"Předtím ti to slušelo víc," ozvala se Colin, která seděla na židli a žvýkala nějakou bagetu. Tren se nadechl k odpovědi, ale pak si to rozmyslel. A já pochopila, že on se teď bude s Colin bát promluvit, abych mu to znovu nevyčetla.

"Důležité přece je, aby se to líbilo mě, ne?" promluvila jsem nahlas a s úsměvem mu vlasy pocuchala. Vděčně se na mě usmál a přikývl. Nevím, jestli pochopil, co jsem mu tím naznačovala, nebo jestli to jen zkusil, ale pak se s Colin bavil úplně normálně, ovšem mě nespouštěl z náruče, pokud mu to neznemožnili zvědaví posluchači. Ve tři hodiny odpoledne byl naštěstí se vším konec.

"Mám hlad jako vlk," konstatovala jsem, když mi Tren pomáhal sbalit věci do krabice.

"Tak si zajdeme někam na jídlo, hm?" navrhl hned Tren.

"Přijdou přece vaši na kávu," připomněla jsem mu, že se nemůžeme zdržovat.

"Tak si koupíš něco přenosného a najíš se doma," uzavřel to, rozloučil se s Colin, tu krabici samozřejmě sám gentlemansky odnesl, a pak mě vzal do kantýny, kde sice už zavírali, ale bagetu mi přece jen prodali. Doma jsem ji do sebe nasoukala a hned trochu poklidila obývák.

"Za pár dní jsou Vánoce a my to tu vůbec nemáme vánočně vyzdobené," povzdechla jsem si.

"Lásko, to vůbec neřeš. Já nepotřebuju slavit Vánoce každý rok. Naslavil jsem se jich až až. Udělejme si jen pěkný společný večer s dobrou večeří a já budu spokojený," objal mě Tren kolem pasu, snad aby mě nenapadlo jít hledat ozdoby.

"Hm, jak myslíš. Stejně to nevypadá vánočně, když venku vůbec nesněží," přikývla jsem, i když jsem pochybovala, že by Tren dokázal Vánoce úplně vynechat.

"Pojďme si promluvit o mnohem závažnějším problému, než je vánoční výzdoba. Dokonce i mojí matce jsi dokázala říct, jak moc tě Colin trápí. Jen já jsem nic nevěděl," vyčetl mi. Takže Juana nemlčela, a Colininu přítomnost se mnou ve stánku si pravděpodobně vyložila jako Trenův špatný vtip.

"Vynadala ti moc?" snažila jsem se to obrátit trochu někam jinam.

"Jako malému klukovi," přikývl.

"To mě moc mrzí," pokusila jsem se ho na omluvu políbit.

"Nesnaž se mě rozptýlit. Proč jsi to dokázala hned říct Juaně a mě ne?" naléhal.

"Potřebovala jsem se někomu svěřit a nechtěla tím obtěžovat tebe. Půjčila jsem si tvojí mamku, když svojí nemám," pokrčila jsem rameny. Věděla jsem, že tohle na něj zabere, hrozně mi chtěl zajistit ten pocit rodiny.

"Mojí mámu si samozřejmě můžeš půjčit kdykoliv jen budeš chtít. Ale takové věci mi říkej. Já jsem tu od toho, abych řešil tvoje problémy, i když jsem tím problémem já sám," vzal mi můj obličej do dlaní.

"Budu na to pamatovat. Ovšem Juaně je těžké něco neříct," povzdechla jsem si. Tomu se zasmál, a pak byl akorát čas jejich návštěvy. Juana chvíli házela po Trenovi naštvané pohledy, až jsem jí musela vysvětlit, že jsme si s Trenem všechno vyříkali, že slíbil, že už bude hodný, a že ten dnešek byla opravdu náhoda. To Juanu upokojilo. Pak nám ještě oznámila, že letos Vánoce neslaví, že na oslavy není vhodná doba ani nálada, což jí Tren schválil, a pak už jsme se bavili o příjemnějších věcech.

"Když nechceš slavit Vánoce, to asi nechceš ani dárek, že?" ptala jsem se provokativně, když odešli.

"Žádné dárky. Ovšem kdybys něco chtěla, řekni si. Rád ti to koupím," políbil mě na čelo.

"Když si povím o dárek, slíbíš mi, že i ty si budeš něco splnitelného přát?" vyzvídala jsem.

"Co bych si měl přát? Já mám všechno," usmál se a políbil mě tentokrát na nos.

"Nevím, něco originálního. Co ti ještě nikdy žádná jiná přítelkyně nesplnila," nadhodila jsem. Tušila jsem, že něco takového asi nevymyslí, ale jen ať si láme hlavu.

"Ve skutečnosti by tu jedna taková věc byla," odpověděl a já překvapeně zamrkala.

"To mě zajímá, povídej," objala jsem ho kolem pasu.

"Ty první," zavrtěl hlavou.

"Tak to v žádném případě. Já si o něco řeknu a ty se z toho pak vykroutíš. Ještě nikdy jsi mě o žádný dárek nepožádal. A já teď vím, že je něco, co by sis přál. Tak sem s tím," zavrtěla jsem rázně hlavou, a aby mi to nevymluvil, jednou jsem ho dlouze políbila.

"Přál jsem si to už několikrát, ale nikdy mi to žádná nesplnila. Chtěl bych tě mít u štědrovečerní tabule nahou, nebo alespoň v něčem opravdu sexy. Abys tak byla úplně celý večer," zavrněl mi do ucha a mě přeběhl mráz po zádech. Jak je možné, že mě jeho hlas tak moc vzrušuje? Obzvlášť, když říká takové věci.

"Ale Trene…" podařilo se mi ze sebe dostat.

"Tušil jsem, že nebudeš výjimka. Nedělej si s tím starosti," pocuchal mi s úsměvem vlasy. Jak si s tím asi nemám dělat starosti? Ty zbylé dny do Vánoc utekly hrozně rychle. Strávili jsme je hlavně s přáteli a bohužel i s Colin, která na Trena dorážela mnohem víc, než kdy dřív. On jí oplácel úsměvy, na uvítanou ji líbal na tváře a všelijak jí dával najevo svou náklonost. Sice jsem mu to dovolila, ale stejně se mi to nelíbilo. Nejdřív jsem se držela stranou, protože jsem věděla, že to nemyslí vážně. Ale pak mi došlo, že bych nebyla věrohodná, kdybych je spolu nechala nezávazně flirtovat, a tak jsem se jeho pozornost snažila všemožně obrátit zpět ke mně. Tren byl ve svém předstírání neuvěřitelně přesvědčivý. Občas jsem z jeho chování byla tak zmatená, že jsem si nebyla jistá, zda to opravdu nemyslí vážně. V těch chvílích ovšem Tren vždycky udělal něco, čím mi připomněl, že to jen hraje. Políbil mě na tvář, stiskl mi pozadí, pošeptal mi, že mě miluje. To mě vždycky upokojilo a já pak zase byla připravená čelit jejímu okatému flirtu. Tren se ze mě také několikrát pokusil vymámit, co že jsem si to vlastně přála, ale já se úspěšně bránila, že když on nedostane svůj dárek, já ten svůj taky nechci. A jak jinak mu zabránit v tom mi ho koupit, než když mu neřeknu, co to je? Ve skutečnosti jsem o jeho dárku několikrát přemýšlela a pokaždé mě polilo neuvěřitelné horko jen z té představy. Nevím proč. Nahá jsem před ním byla bezpočtukrát. Ale vždycky to bylo jako předehra k milování. Teď to mělo být pro něj, aby se díval, měla jsem tak chodit celý večer. Já nahá a on úplně oblečený. Samozřejmě jsem předpokládala, že to dřív nebo později skončí u milování, ale stud byl pořád tak silný. Snažila jsem se na to nemyslet. Tren nevypadal, že by byl nějak smutný z toho, že ani já mu ten dárek nechci dát.

I když jsme nechtěli slavit Vánoce, stejně jsem ho přemluvila, abychom pořídili vánoční stromek. Na Štědrý den ráno jsem ho pak ozdobila, Tren se jenom spíš díval. Během poledne začalo sněžit, a já začala mít vánoční náladu. Zapálila jsem voňavé svíčky, Tren pustil nějaké koledy jako tichou kulisu a dokonce jsme pak vyráběly lodičky ze skořápek od ořechů.

"Co budeme vařit? Bramborový salát těžko, když jsme ještě nezačali," ptala jsem se pak.

"Nech to na mě. Já uvařím," políbil mě a odešel do kuchyně. Já zase zamířila do ložnice, kde jsem chvíli stála před šatníkem. Co si mám ksakru vzít na sebe? Stála jsem tam opravdu, opravdu dlouho. A pak jsem se rozhodla v rámci okamžiku a provedla to rychle, aby mě neopustilo odhodlání. Zůstala jsem sedět v ložnici na zemi a poslouchala zvuky ze zdola. Celým domem vonělo moje oblíbené maso s rýží a já slyšela Trena, jak připravuje stůl. Pomalu jsem sešla dolů a zamířila si to směrem k jídelnímu stolu. Slyšela jsem, že Tren otevřel troubu a zacinkaly mísy, jak do nich maso přendal.

"Zlato?" zavolal dost hlasitě, pravděpodobně si myslel, že jsem pořád ještě nahoře.

"Ano?" odpověděla jsem mu o poznání tišeji a čekala, až vystrčí hlavu, aby mi řekl tu důležitou zprávu. Vyhlédl ven a nadechoval se. Ať už mi chtěl říct cokoliv, rázem to zapomněl a jen na mě civěl. Tenhle kousek prádla jsem si šetřila na nějakou opravdu vhodnou příležitost a myslím, že tahle byla za všech nejvhodnější. Dalo by se říct, že to byla noční košilka, na spaní ovšem naprosto nevhodná. Zakrývala sice to nejdůležitější, jinak ale odhalovala, co mohla. Navíc byla plná krajek, které na spaní nebyly moc příjemné, ovšem já věděla, že je na mě Tren zbožňuje. Tren na mě zíral s otevřenými ústy, neschopen jediného slova. Moc mě to potěšilo.

"Copak jsi mi chtěl?" zeptala jsem se a popošla blíž k němu. Byla jsem bosá, kdybych měla ještě boty, připadala bych si až příliš lacině.

"Že je hotová večeře," zamumlal, ale pohled ze mě nespustil. Musela jsem dojít až k němu a políbit ho, abych ho probudila.

"Ty jsi to pro mě udělala?" ptal se nevěřícně, zatímco mě objímal.

"Samozřejmě, vždyť tě miluji. Udělala bych pro tebe cokoliv," usmála jsem se. Nemusel vědět, kolik úsilí mě stálo vzít si to na sebe. Na něm bylo ale vidět, jak obrovskou radost jsem mu udělala.

"Sedni si, já budu hned podávat večeři," lehce mě plácl přes zadek a odešel do kuchyně, aby se hned vracel s úžasně vonící večeří.

"Voní to naprosto báječně," pochválila jsem ho. Jen přikývl a nespouštěl ze mě pohled. Já dělala, jako že si toho nevšímám. Po večeři sklidil ze stolu nádobí, já rozprostřela deku pod ozdobený vánoční stromek a kouzlem jsem zajistila, že byla stejně měkká jako naše postelová matrace. Když se Tren vrátil, nesl v každé ruce sklenici vína. Překvapeně zamrkal, když se posadil na mnou upravenou deku, ale nenechal se tím příliš vyvést z míry.

"Takže šťastné a veselé," přiťukli jsme si.

"Teď mě jen mrzí, že jsi mi neřekla, co jsi chtěla pod stromeček. Nic pro tebe nemám, přitom já dostal takový skvělý dárek," zamumlal.

"Nemudruj nad tím. Raději si udělejme ten nejkrásnější večer," svedla jsem jeho pozornost zpět na sebe. A on se nenechal pobízet.

*****

(Tren)

Ráno jsem se chvíli zmateně rozhlížel, než mi došlo, že jsme včera s Any usnuli v obýváku na té nepřirozeně měkké dece. Tedy ne, že bych si stěžoval. Any mi jako vždy ležela na prsou, bylo úplně jedno, v jaké poloze jsme usínali, během noci si vždycky samovolně lehla na mě.

"Dobré ráno, lásko," zabroukala a obdařila mě jedním nádherným úsměvem.

"Dobré," odpověděl jsem. Any se začala protahovat, přičemž ze sebe shodila deku. Hned se mi vybavil můj včerejší dárek. V té košilce byla nádherná. Ovšem když ji ze sebe v průběhu večera svlékla, byla přímo neodolatelná. Taky proto jsme se do ložnice nedostali.

"Můžeme si zapsat další společné poprvé," zavrněla mi do ucha a vytrhla mě tak ze vzpomínek na včerejšek.

"Dokonce dvojité. Nikdy předtím jsem se nemiloval pod vánočním stromkem," usmál jsem se a ona se spokojeně uculila.

"Neumíš si vůbec představit, jak moc pro mě znamená, že jsi to pro mě včera udělala. Řekni mi, co by sis přála na oplátku?" ptal jsem se a přitom ji vískal ve vlasech. Byla to ta nejúžasnější snoubenka na celém světě a byla moje.

"Nech mě přemýšlet," zabroukala a nechala se ode mě hýčkat. Ozval se zvonek. Kdo by to teď mohl být? Musí zrovna teď rušit? Nejdříve ani jeden z nás nereagoval, jenže když se zazvonění ozvalo znovu, bylo jasné, že ten někdo asi neodejde.

"Jdu tam. Ty se neoblékej," políbil jsem ji na čelo a sám si natáhl kalhoty. Odešel jsem ke dveřím a byl připravený, že toho, kdo je za nimi, velmi rychle vypoklonkuji. Byla to Colin, k mojí smůle. Střelil jsem pohledem dovnitř, abych se přesvědčil, že Anori nešla za mnou.

"Nepřišel jsi za mnou, včera jsem tě čekala," spustila místo pozdravu.

"Byl jsem s Anori," odpověděl jsem jednoduše. Že Vánoce strávím raději se svou snoubenkou než s ní, jí snad mohlo být jasné. Ona se okamžitě vecpala dovnitř.

"Colin, teď rozhodně není vhodná doba. Uvidíme se jindy," snažil jsem se ji marně zadržet, už si to kráčela dovnitř. Hned jsem běžel za ní. Anori, která nejspíš slyšela naše hlasy, sice stále seděla na zemi, ale prsa měla zakrytá dekou.

"Není slušné někam přijít, když nejsi zvaná," zamračila se Anori. Samozřejmě slyšela náš rozhovor u dveří.

"Není slušné, aby někdo nepřišel, když je pozvaný," opáčila ona a zapíchla do mě svůj pohled.

"Anori, dala bys nám prosím trochu soukromí? Myslím, že si musíme promluvit," požádal jsem svou snoubenku. Zatvářila se zmateně, ale poslušně se i s dekou zvedla a odešla do ložnice.

"Nemusíme o ničem mluvit. Stačí, když slíbíš, že příště přijdeš," využila hned Anoriny nepřítomnosti a položila mi ruku na paži.

"Žádné příště už ale nebude. Žiju s Anori, jestli sis toho ještě nevšimla. Ona je pro mě prioritně důležitá a budu s ní trávit svůj čas," oznámil jsem jí. Vzdal jsem se snahy zjistit, proč se ke mně chtěla vrátit. Anori to jen ubližovalo, a když vidím, co všechno je pro mě ochotná udělat, už bych ji stejně nedokázal více zraňovat.

"Co prosím? Tak proč teda flirtuješ se mnou? Já myslela, že mě miluješ!" osopila se na mě Colin okamžitě.

"Kdysi možná, ale to už je pryč. Myslím, že sama moc dobře víš, co jsi mi provedla. A nejsem to já, kdo s někým flirtuje," vrátil jsem jí to stejným tónem. Začínala mě rozčilovat.

"Můžeš mi říct, co na ní vidíš? Je to dítě, nevychované a rozmazlené dítě. Já ti nabízím sama sebe a ty si místo toho vybereš jí? Není tolik pěkná jako já. Nevydělává, teprve studuje. Nemůže ti dát dítě a nezná způsob, jakým tu žijeme. Uráží mě, že jí dáváš přednost přede mnou. Jsi sobec, nic jiného," křičela na mě. To už jsem se rozčílil i já.

"Tak já, že jsem sobec? To pro tebe znamená původ a postavení víc než cokoliv jiného. Jediný, kdo se tu mohl cítit uražený, je Anori, protože jsem ti věnoval až příliš mnoho pozornosti. Rozhodně víc, než si zasloužíš. An je nádherná mladá žena, které ty nesaháš ani po kolena. Obětoval jsem pro ni spoustu věcí, ale nikdy jsem toho nelitoval tak jako u tebe. Neumíš si ani představit, co všechno musela naopak obětovat pro mě, abychom mohli být spolu. Kdy ses čehokoliv vzdala ty?" pustil jsem se do ní.

"Jak se vůbec opovažuješ tu čarodějku se mnou srovnávat! Dlužíš mi vysvětlení toho, jak ses ke mně choval! Nechával mi naději, že se pro mě rozhodneš. Kdybych věděla, co jsi za pokrytce, bývala bych se tenkrát vdala!" zuřila. Všiml jsem si, že Anori sedí na schodech a celý rozhovor poslouchá.

"To jediné, co mě opravdu zajímá, je to, proč jsi to tenkrát neudělala. A přesně proto jsem se takhle choval. A ocenil bych, kdyby ses v našem domě chovala slušně. To ty ses vrátila a vnutila se do mé společnosti. Ty jsi mě kontaktovala, ty jsi mi způsobila víc problémů, než kdokoliv před tebou. Takže se nesnaž házet vinu na mě," poukázal jsem na všechna fakta. Ona se bude cítit ublížená? Vždyť to sama všechno způsobila.

"Toho budete oba litovat. Nikdo mě takhle neodmítl. Je mi z tebe špatně, jak jsem kdy moha s někým jako ty chtít trávit svůj čas!" ječela.

"Nic ti nebrání v tom, abys odešla. Ale pamatuj si jedno. Zmiz z mého života, navždycky, nikdo tu o tebe nestojí. Vyhýbej se obloukem tomuhle domu, vyhýbej se mým přátelům a rodině. A hlavně vynech moji snoubenku. Ještě jedna urážka, jedno křivé slovo proti ní, jedinkrát ji napadneš nebo jí budeš znepříjemňovat život, a já ti garantuji, že si budeš přát, abys mě nikdy nepoznala. A teď běž a nevracej se. Choval jsem se k tobě mile, protože jsem chtěl vědět, co vězí za tím, že ses tak najednou vrátila, ale když vidím, co jsi zač, už mi to za to nestojí. Miluji Anori, a tak to bude," řekl jsem vše, co jsem měl na srdci. Colin se napřáhla a vlepila mi políček. Nestaral jsem se, jako u Anori, aby si neublížila, proto jsem při nárazu nenatočil hlavu stranou. Musela si tu ruku pěkně narazit, soudě podle jejího bolestného výrazu. Ovšem docílil jsem toho, že nasupeně vydupala z domu. Ve chvíli, kdy za Colin práskly dveře, jsem měl Any kolem krku a její rty na těch svých. Překvapilo mě to, ale nebránil jsem se.

"Děkuju, děkuju, děkuju…," opakovala Any pořád dokola mezi každým polibkem.

"Za co?" ptal jsem se zmateně.

"Za ten nejkrásnější vánoční dárek, jaký jsem mohla kdy dostat," usmála se a vtiskla mi dalších pár polibků. Ach tak, to že jsem od sebe vyhnal Colin, nebyla úleva jen pro mě, ale hlavně pro Anori.

"Nejkrásnější dárek jsem dostal já včera. A tohle jsem měl udělat už dávno. Protože miluji jen a jen tebe," přejel jsem svým nosem po tom jejím.

"A já zase jen a jen tebe. Bolí to moc?" starala se pak a jemně mi přejela po tváři, kam mě Colin uhodila.

"Rozhodně méně, než ji. Nebavme se už o Colin," zasmál jsem se a pak se pokusil změnit téma.

"Máš pravdu. Raději navažme tam, kde nás vyrušila," napojila se okamžitě na mojí vlnu. S tím jsem nemohl nesouhlasit. Sedli jsme si na pohovku k výbornému cukroví, které pekla Juana, uvařili si k tomu skvělou kávu a vzájemně jsme si dokazovali, jak moc se máme rádi. Nikdy jsem neměl krásnější Vánoce.