Bitevní tábor

Tak se hlásím s pokračováním. Vím, že mám pořád dost zpoždění, i když jsou zkoušky už dávno za mnou, ale nějak mi to psaní nejde. Doufám, že mi to odpustíte, a že se vám tenhle díl bude alespoň trochu líbit, i když je spíše takový úvodový. Pěkné čtení a nechte mi komentík :)

.

.

Byli jsme na cestě už tři dny. Začínalo mě unavovat jet pořád v sedle, navíc mi opravdu chyběl Tren. Celé tři dny jsem usínala na zemi a nebyl nikdo, kdo by si mě přitáhl na prsa a dal mi pocit bezpečí své náruče. Možná by se někdo našel, ale já nestála o jiné náruče než tu Trenovu. Znovu se setmělo a Patrik dal povel k tomu, že stavíme. Quin mi podal ruku, aby mi pomohl seskočit ze sedla a Simon se začal starat o mého koně. Než jsem se trochu rozkoukala, měl už Patrik rozdělaný oheň a vybaloval tam nějakou večeři. Posadila jsem se vedle něj, abych jim nepřekážela v práci.

"Patriku, jak dlouho ještě pojedeme?" zeptala jsem se ho.

"Myslel jsem, že stihneme dojet ještě dnes, ale očividně je to dál než jsem myslel, nebo jedeme o něco pomaleji než obvykle. Ale zítra už dorazíme, neboj," mrkl na mě.

"Hlasuji spíš pro tu druhou možnost, neumím jezdit tak rychle. Trena taky vždycky jen zdržuji," přiznala jsem se rovnou.

"Nás nezdržujete. Až dojedeme, tak dojedeme," podpořil mě Quin a natáhl se taky k ohni.

"Vedeš si skvěle, An. A slibuju ti, že zítra večer už budeš usínat v lepší společnosti," uhádl Patrik, co mi chybělo ze všeho nejvíc. Já ale pochybovala, že na mě Tren bude mít čas. Hned po tom, co přijedeme, budu muset podat zprávu velitelům. A bohužel nebude stačit ji podat jen jednomu, budou tam muset být téměř všichni. Budeme to probírat a oni sami pak nad plány stráví další dobu. Nepochybovala jsem o tom, že Trena maximálně tak zahlédnu v davu velitelů. Ovšem už ten pocit být s ním ve stejném táboře bude skvělý. Druhý den někdy k polednímu jsme v dálce zahlédla pár barevných praporků.

"Patriku, není támhle ten tábor?" vyrušila jsem svého průvodce ze zamyšlení. Zadíval se směrem, který jsem ukazovala.

"Ano, to je on. Říkal jsem to, malá čarodějko," usmál se. Nejraději bych uháněla jako o život, jenže jako vyvolená jsem musela přijet důstojně. A tábor se tedy přibližoval jen velmi pomalu.

"Není nějak velký?" zeptala jsem se, když jsme byli už opravdu blízko.

"Je to bitevní tábor. Je připravený na spoustu lidí, koní, stanů, míst pro zásoby a zraněné. Tábory, které jsi zatím viděla ty, se s tímhle nemohou srovnávat, vysvětloval Patrik. No tedy, bitevní tábor jsem tedy opravdu nikdy neviděla. A nějak jsem nevěděla, jestli jsem za to ráda, nebo ne. Trochu mě jímala hrůza při pohledu na to, jak je velký. Hlavně jsem myslela na to, kolik raněných pojme. S kolika raněnými počítají. Když jsme konečně dojeli, přivítalo nás všudypřítomné šuškání a veselé úsměvy mužů, kteří mě spatřili. Taky jsem se usmívala a kývala jim na pozdrav, přesto že jsem byla stále trochu vykolejená ze svých přechozích myšlenek. Dokonce jsem se nechala i sundat z koně, abych jim udělala radost, což se povedlo. Hned na to se vedle mě objevil Patrik, položil mi ruku na kříž a odváděl mě dál do tábora. Doufala jsem, že nás takhle neuvidí Tren.

"Potřebujeme mluvit s veliteli," říkal Patrik všem.

"Seženeme je. Měli byste si odpočinout a posilnit se. Támhle je kuchyně," ukazovali nám. Podívala jsem se na Patrika. Já bych si něco dala. Patrik kývl a tak jsme se stavili na obědě a teprve potom se vydali k velkému stanu uprostřed. Mezitím se ostatním mužům podařilo sehnat celkem slušný počet velitelů, Trena jsem mezi nimi bohužel nezahlédla.

"Co nám nesete," ptal se pravděpodobně ten nejvýše postavený velitel. Patrik jim pokynul, aby vešli do stanu, já je následovala. Uvnitř jsem se postavila k mapě a rozhlédla se po místnosti. Konečně jsem v davu zahlédla i jeho tvář. Když se naše oči setkaly, pousmál se, ale jinak nedal najevo, že mě vidí. Profesionální, jako vždy. Kdybych byla na jeho místě já, hned bych mu běžela naproti a vlepila mu velkou pusu. Však já si najdu čas, abychom mohli být chvíli spolu. Došel i Patrik.

"Takže, neseme velmi dobré zprávy. Anori se podařilo získat podporu asi jednoho tisíce čarodějů a čarodějek. S jednou velkou skupinou můžeme počítat během několika následujících dnů. Ta druhá dorazí o něco později. Možná nestihnou tuhle bitvu, ale můžeme s nimi počítat do dalších," spustil Patrik a já ho podpořila přikývnutím.

"Kolik jich bude v téhle skupině?" zeptal se někdo.

"Něco přes pět set," odpověděla jsem tentokrát já. A přesně jak jsem čekala, spustilo se debatování. Několik velitelů bylo během té doby odvolaných vedle, mezi nimi i můj Tren. To mě trochu naštvalo. Jak ho teď budu hledat? Naše debata se protáhla dlouho do večera. Pak mi ukázali můj stan, já se ještě nějakého mladého kluka stihla zeptat, kde je stan kapitána Natoriho. Nebyl od toho mého daleko. Pak za mnou do stanu ještě přišel ten nejvyšší velitel a požádal mě, abych se i zítra dostavila na jejich poradu. To jsem mu odsouhlasila, po jeho odchodu zhasla a vydala se do Trenova stanu. Původně jsem si chtěla rozsvítit, ale pak jsem si řekla, že ho překvapím a tak jsem se po tmě usadila do jeho křesla. Nenechal mě čekat nijak dlouho. Asi po deseti minutách se blízko ozvaly kroky a někdo lehce odtáhl vchodovou plachtu.

"Anthony, počkejte," promluvil najednou ten vysoce postavený velitel. To si snad dělá legraci, že ho znovu odvolá!

"Slyšel jste výsledky dnešní debaty?" zeptal se ho.

"Jen ten začátek, než nás odvolali," slyšela jsem Trenův hlas. Byl tak blízko!

"Tady máte zápis z porady. Zítra ráno je další. Teď jsem byl vyvolenou požádat, zda by se jí také nezúčastnila," informoval ho.

"Dobrá. Který stan je její?" ptal se hned Tren. Byl to miláček. Teď jsem jen doufala, že nepůjde překvapit on mě, protože jinak bychom se pěkně minuli.

"Támhleten. Ale chvíli po mém odchodu zhasla. Nejspíš je unavená. Přece jen je to sem z Grinstonvillu několik dní," řekl velitel.

"To máte pravdu. Takže zítra ráno," rozloučil se Tren a vešel do svého stanu. Chtěla jsem mu hned skočit kolem krku, ale něco mě zadrželo. Tren rozsvítil malou stolní lampičku, která zalila stan měkkým tlumeným světlem. A k mé radosti se začal svlékat. Byla bych se připravila o takový pěkný pohled. Skopl ze sebe boty i s ponožkami a já se kochala. Milovala jsem, když chodil bosý. Potom sundal sako a následně i košili a já si užívala výhled na jeho záda a vypracované břicho. Přešel k posteli, odkud z pod polštáře vytáhl svoje spací kalhoty. Jeho normální kalhoty za chvíli také podpořily hromádku oblečení u jeho nohou. Kdybych nepromluvila, mohla bych si ten striptýz užít úplně celý, ale já už to nemohla vydržet.

"Moc krásná podívaná, pane," řekla jsem. Tren si zrovna sundával i trenky, ale když jsem promluvila, okamžitě je zase natáhl a otočil se mým směrem.

"Any, srdíčko, jak dlouho tu už sedíš?" zeptal se překvapeně.

"Vychutnala jsem si celé skvělé představení. Ale nijak dlouho," usmívala jsem se. Tren dokončil své svlékání a oblékl si spací kalhoty, posadil se na postel a roztáhl náruč.

"Tak už pojď ke mně," pobídl mě a já se mu hned ochotně uvelebila na klíně.

"Bylo všechno v pořádku, srdíčko?" staral se pak a hladil mě po vlasech, přitom mě druhou rukou pevně objímal.

"Ano, neboj se. Dávala jsem pozor, odmítla jsem doprovod z Bratrstva a Patrik taky dělal všechno pro to, aby mě vrátil v pořádku. Říkal, že jinak bys mu rozbil obličej," ujišťovala jsem ho.

"To bych neudělal, ale byl bych na něj naštvaný," zasmál se Tren. Já věděla, že se všichni zbytečně báli. Nikomu by fyzicky neublížil. Tren si mě chvíli podržel v náručí, kdy se mi díval do očí a pak mě najednou prudce a vášnivě políbil. Překvapil mě, ale velmi brzy jsem se k němu přidala. Zatlačila jsem mu do ramen, čímž jsem ho donutila si lehnout. Já se mu okamžitě uvelebila na hrudníku.

"Ještě jsem tě nestihl pochválit, jak krásně jsi to vyjednala," zabroukal mi do ucha.

"Tušila jsem, že budeš mít radost. No, taky jsem se učila od toho nejlepšího stratéga, jakého znám," skousla jsem si svůdně ret. On ale jen odtáhl hlavu.

"Kterého?" ptal se nechápavě.

"Přece pana kapitána Natoriho. Je to moc šikovný chlapík. Dala bych si s ním říct. Myslíte, že by měl zájem?" zeptala jsem se. Celou dobu jsem mu prstem obkružovala prsní svaly, ovšem na konci věty jsem se zvedla do sedu. Tren se zasmál, když pochopil, jak hloupou otázkou mi položil.

"Určitě bude mít zájem. Kdo by vás také odmítl, slečno Anori?" připojil se k mojí hře a také se posadil, mě si pevně přitiskl na hrudník.

"Hm, a nevěděl byste, náhodou, který je jeho stan? Že bych ho přišla překvapit," polemizovala jsem dál, ale pak už jsem mluvit nemohla. Nebo vlastně mohla, ale myšlenky jsem měla zaměstnané jeho rty, kterými laskal můj krk. Přetočila jsem se čelem k němu a znovu a znovu ho vášnivě líbala, přitom si rozepínala šaty. Pochopil, co dělám, vzal za zip, a oproti mým marným pokusům mi šaty rozepnu jedním plynulým pohybem.

"Ale nemyslím si, že je vhodné…," začal pak namítat. Možná to opravdu nebyl ten nejlepší nápad, ale to mi bylo v tuhle chvíli úplně jedno. Dřív, než stihl svoje protesty dokončit, zajela jsem mu rukou do kalhot a rukou začala dráždit jeho mužství.

"Ach můj…Any!" snažil se mě pravděpodobně okřiknout, ale znělo to jen jako milostné zašeptání mého jména. Stačila pak už jen chvíle mého snažení, abych ho vzrušila natolik, že pak už neprotestoval. Přetočil se nade mě a ukázal mi, jak krásné je být s ním jedno tělo a jedna duše. Původně jsem se pak chtěla vrátit k sobě do stanu, ale ve chvíli, kdy mě Tren pevně objal, položil mi tvář do vlasů a začal pravidelně oddechovat, jsem věděla, že už nikam nepůjdu. Za nic na světě, bych tuhle hřejivou náruč neopustila. Proto jsem zavřela oči a přestala myslet na to, zda to je nebo není vhodné. Prostě jsme byli spolu.

*****

Ráno jsem se probudila a byla v posteli sama. Otevřela jsem jedno oko a viděla Trena stát kousek od postele, jak si zrovna zapínal košili. Vzpomněla jsem si, že mají vlastně od rána poradu, na kterou mám přijít také, ale nechtělo se mi vstát. Oči jsem zase zavřela, ale zůstala už vzhůru. Proto jsem slyšela spěšné kroky a pak rozčilený hlas velitele, který se mnou včera mluvil ohledně té porady.

"Anthony, vy byste to mohl vědět. Kde je vyvolená? Ve svém stanu není a pravděpodobně tam vůbec nestrávila noc!" vyšiloval. Byla jsem pod dekou úplně nahá, takže jsem se ani nehnula a dál předstírala spánek, abych se nemusela nějak pracně zvedat a halit se u toho do deky.

"Buďte v klidu a potichu. Anori ještě spí. Je tady a v pořádku," řekl Tren svým tichým hlasem.

"Ale ta porada…" začal zase namítat velitel.

"Nebojte se, vzbudím ji. Pokud ji tedy nevzbudil ten rozruch, co tu působíte," snažil se ho Tren vyhodit ze stanu.

"Ale proč je tady a ne u sebe?" nedal se ten velitel.

"Vy to nevíte? Je to moje snoubenka. Neviděli jsme se více jak týden, a už jí asi bylo smutno. Já ji od sebe vyhánět nebudu, ať to snižuje morálku, jak chce," začal i Tren lehce zvyšovat hlas. Byl rozčilený.

"Aha, to vlastně vím. Stejně bych byl rád, aby se to už neopakovalo," naléhal na Trena.

"Já si můžu strávit noc, kde budu chtít," zabručela jsem z postele.

"Jistě, slečno. Omlouvám se," vykoktal rychle velitel a zmizel ze stanu. Zvedla jsem se z postele a nedbajíc na svou nahotu, jsem přešla k Trenovi a objala ho kolem krku.

"Už zase máš kvůli mně problémy? To jim pořád vadí, že jsem si tě vybrala za svého partnera?" zeptala jsem se ho a nechala se na uvítanou políbit.

"Žabičko, oblékni se prosím. Vidíš, že tady se na klepání moc nehraje, tak ať tě tu takhle nevidí nečekaní hosté," plácl mě Tren po zadku, místo odpovědi. Překvapeně jsem zamrkala, tuhle přezdívku už dlouho nepoužil. Ovšem poslechla jsem a během chvíle jsem ho objímala už úplně oblečená.

"Už mě na to upozorňoval i Dante. Jemu to sice nevadí, ale prý se mu doneslo šuškání, že náš vztah podkopává morálku. Že muži lépe bojují, když tě vidí samostatně, nebo se mnou jen jako doprovodem, než když tě líbám a držím za ruku. A není první, kdo mi to řekl," povzdechl si pak Tren. Vytáhla jsem se na špičky k dalšímu polibku.

"Lásko, já tě nedám. Jsem přece vyvolená a tak si můžu dělat, co chci," ujišťovala jsem ho.

"To nemůžeš, protože bys měla poslouchat mě, svého milovaného snoubence. A když já řeknu, že pro lepší morálku našich mužů se ode mě na veřejnosti budeš držet dál, tak bys to měla udělat," oznámil mi Tren. Nadechla jsem se k protestům, ale on se jen zasmál a zavrtěl hlavou. Ani na chvíli neuvažoval o tom, že bych ho poslechla.

"Dokážu plnit tvoje příkazy. Držela jsem se dál od Bratrstva, když jsi mě požádal. A budu se držet i dál od tebe, jestli je to tvoje přání. Ale v noci mě v mém stanu nikdo neuvidí. To totiž budu tady, v tvojí náruči, a budu si vynahrazovat ten celý den utrpení. Ale přes den uvidíš, jak poslušná dokážu být! Jako dokonalá snoubenka!" dupla jsem si. Normálně bych si prosadila svou, ale mrzelo mě, že jsem asi ta jediná snoubenka v tomhle světě, která svého milého v ničem neposlechne. Chtěla jsem mu dokázat, že to tak není.

"Hm, a já jako správný snoubenec tvé vzorné chování po zásluze odměním," zavrněl a dlouze a vášnivě mě políbil. Opravdu jsem začínala chápat zdejší tradice. Žena byla poslušná, ale muž ji za to neuvěřitelně rozmazloval. Na to bych si dokázala zvyknout.

"Miláčku, ty víš, že bych ti nikdy nepřikazoval dělat nějakou naprostou zbytečnost. Ale bohužel sám vidím, že je to pravda, a že by to tak bylo lepší. V noci budu jen tvůj, ale přes den se snaž na mě příliš nelepit," vysvětloval mi svoje stanovisko.

"Pokusím se," kývla jsem.

"Kdybys to nemohla vydržet, nikdo tě za to neukousne. Víš, že já jsem tu vždycky hlavně pro tebe a ostatní jsou méně podstatní," uklidňoval mě ještě. Ale já byla pevně rozhodnutá ho poslechnout.

"No tak půjdeme na tu poradu?" zeptal se Tren s úsměvem, aby odvedl moji pozornost od svých připomínek. To jsem mu odkývala a tak jsme vyrazili. Šla jsem spořádaně vedle něj a ne zavěšená na něm, jak bylo mým zvykem.

"Není ti zima?" zeptal se najednou Tren, když si všiml, jak si držím paže pevně kolem těla.

"Trošku ano," přikývla jsem. Tren se zastavil a sundal ze sebe svoje sako a přehodil mi ho přes ramena.

"Já myslela, že se mám držet dál. To mám přijít ve tvém saku?" vtipkovala jsem.

"Můžeš si ho před stanem sundat. Přece tě nenechám umrznout," lípnul mě jemně na spánek. A tak jsme šli. Jeho sako jsem samozřejmě nesundala a dokonce jsem ho měla na sobě celou poradu. Na Trena všichni házeli buď významné, nebo naopak nenávistné a nevěřícné pohledy. A mě to bylo úplně jedno. Když po dlouhých hodinách porada skončila, chtěla jsem mu jít to sako vrátit, ale zastavil mě jiný z důstojníků. Chtěli, abych šla s nimi dohlédnout na přípravu místa pro příchozí čarodějky a tak podobně. To jsem jim odkývala, sako jsem nechala jen volně viset přes jednu z židlí a odešla jsem s nimi. Tren byl zaměstnaný něčím jiným, ani jsem moc nevěděla čím přesně. Původně jsem tedy myslela, že jim jen pochválím, jak krásně umí stavět stany a půjdu najít svého andílka, jenže se ukázalo, že moje pomoc bude celkem nutná. Bylo očividné, že žádný z přítomných mužů nikdy nestavěl místo pro čarodějky a čaroděje, kde by bylo možné provádět i jednoduché rituály. Přesně takové místo si totiž čarodějky vyžádaly a já původně myslela, že nebude problém to splnit. Ovšem chyba lávky. Nikdo z nich nevěděl, že stany směřující na severní stranu nejsou nikdy určené k nocování, nýbrž jen k ukládání věcí. A že mocné čarodějky jsou vždycky rozdělné mezi východem a západem a stany směřující na jih jsou zase pro slabší členy a členky. A také netušili, že čarodějky neřeší, zda s nimi v jednom stanu spí i muži, proto není potřeba oddělovat místa na spaní podle pohlaví. A všechny tyhle chyby by čarodějky mohly rozzlobit. A tak jsem se tedy zapojila a snažila se jim všechno vysvětlit, aby pochopili a mohli pak pracovat samostatně. Neměla jsem chuť kontrolovat každý jejich krok, jestli náhodou něco nestaví špatně. Místo toho jsem se procházela táborem, navštěvovala muže, abych je povzbudila, pochválila jejich naleštěnou výzbroj nebo ukázala nějaký ten cvik na namožená záda. Vyslechla jsem jejich stížnosti a slíbila, že je vyřídím jejich velitelům. Konečně jsem také viděla, jak vypadá skutečný bitevní tábor. Tren mě k takovým prohlídkám nikdy nepouštěl a ten jeho se s tímhle nedal srovnávat. Ten byl určený na zvládnutí mise, tenhle byl připravený na velký boj. K večeru jsem se vrátila zkontrolovat práci mužů na stanech pro čarodějky a opravila jsem jim ještě poslední nedostatky. Teď už by to mělo být v pořádku a připravené. Hlavní velitel mi až příliš srdečně děkoval za pomoc, nechápala jsem, proč měl pořád potřebu mi podlézat. Až kolem desáté hodiny večerní jsem také pochopila, proč se tak strašně pospíchalo se stavbou tábora. Marion očividně dala vědět, že dorazí již dnes, protože se tak i stalo a nikdo z vedení tím nebyl překvapen. A to jsem si myslela, že jsem na poradě dávala pozor. Očividně ne, když mi utekla tak podstatná věc. Okamžitě jsem se s ní šla přivítat, a jak se slušelo mému postavení vůči ní, jsem ji uvedla do jejího stanu. Její žáci a žákyně se ubytovali v jižních stanech, Marion se usídlila na východ.

"Dnes večer už jsme unaveni cestou, ale zítra bych ráda uspořádala jeden malý rituál. Bude mi potěšením, když se taky zúčastníš," nabídla mi pak. Svolila jsem, k takovým rituálům se člověk za běžného života moc nedostane, navíc už nebudu patřit mezi nováčky jako na výcviku, ale budu se účastnit jako právoplatná čarodějka. Bude to zábava. Zůstala jsem s nimi a odříkala ještě poděkování ohni, že střežil jejich cestu a ať dál střeží muže v tomto táboře. A pak už jsem vyrazila do našeho stanu. Tren seděl uvnitř, s ním ještě další dva velitelé. S potěšením jsem zpozorovala, že se jeho sako nikam nezatoulalo, ale pěkně si sedělo na jeho ramenou. Uniformy mu moc slušely.

"Slečno Anori," vyskočili hned všichni velitelé na nohy, když jsem vešla dovnitř. Teprve teď mi došlo, že jsem se ani neobtěžovala s klepáním.

"Anori, ještě tu musíme něco vyřešit, možná to bude na dlouho. Nebude ti lépe ve tvém stanu?" zeptal se Tren s úsměvem. Mezi ostatními jsem zahlédla i toho nejvyššího velitele, který po Trenovi okamžitě střelil pohledem. Zajímalo by mě, jaký problém měl tentokrát.

"Myslím, že zůstanu zde, nenechte se rušit, pánové," pokývla jsem jim hlavou a odešla do jednoho rohu, kde stálo umyvadlo s čistou vodou. Opláchla jsem si obličej a ruce až po lokty a pak jsem se usadila na postel. U stolu se mezitím rozběhl nejistý hovor, očividně jim nebylo zrovna dvakrát po chuti, že jsem je poslouchala. Ale po chvíli jakoby na mě zapomněli, začali opět živě debatovat. Já se chvíli zaměstnala přípravou na zítřejší rituály, ale to mi nevydrželo dlouho a začala jsem se nudit. Možná by mi opravdu bylo lépe, kdybych odešla do svého stanu, ale už z principu jsem prostě odejít nemohla. A tak jsem je pěknou dobu poslouchala, i když mi trochu unikal přesný význam jejich hovoru. A potom jsem prostě skopla boty a oblečená si zalezla pod peřinu. Sice vypadali, že se zcela soustředí na svou debatu, ale svlékání jsem nechtěla riskovat. Obzvlášť když mě Tren pořád kontroloval pohledem a odměňoval mě svými krásnými úsměvy. Už jsem málem usnula, když jsem se konečně dočkala toho, že všichni odešli.

"Měla sis jít lehnout k sobě. Vypadáš unaveně a my tě rušili," promluvil na mě Tren a přisedl si na postel.

"Hm, to jsem mohla. Ale já tu chtěla být prostě s tebou. Vsadím se, že bys ke mně do stanu nepřišel," vyplázla jsem na něj jazyk a začala se svlékat do pyžama.

"To máš naprostou pravdu. Dáš mi ještě minutku?" zeptal se a opět se zvedl.

"Třeba dvě. Co jdeš dělat?" zajímala jsem se.

"Jen si něco zařídit. Za chvilku jsem zpátky u tebe v pelíšku," políbil mě na čelo, sebral svojí tašku a odešel ven. Zamračila jsem se, moc dobře jsem si všimla, co měl v té tašce. Tu svojí pitomou krabičku s cigaretami. Však já mu dám, až se vrátí! Když přišel, dožvýkával akorát žvýkačku, kterou vyhodil a hned si přiléhal ke mně. A já se otočila zády k němu, zachumlala se do deky a vůbec si ho nevšímala.

"Každý máme svoje zlozvyky. Já tě kvůli těm tvým taky netrestám," zabručel Tren, kterému rychle došlo, co moje náhlé trucování znamená. A já zase věděla, že mluví o mém kousání si nehtů, když jsem nervózní. Jeho to strašně rozčilovalo, ale pravdou bylo, že mi to nijak zvlášť nevyčítal.

"Prosila jsem tě, abys přestal. A nelíbí se mi, že to ignoruješ. Když budeš kouřit, nebudu se k tobě mít," odpověděla jsem.

"Omezuji to, a hodně. Jen občas je to prostě potřeba. Uvolňuje mě to a můžu na chvíli vypnout," hájil se.

"Odreagovat se můžeš i u jiných věcí, které bych ti schválila," stála jsem si na svém.

"To mě zase unavuje fyzicky," zasmál se Tren, který opět pochopil, že moje narážka směřuje na náš intimní život.

"No tak, mluv se mnou. Máme na sebe tak málo času a ty ho ještě strávíš trucováním," hladil mě po boku a snažil se mi vemluvit do přízně.

"Zvykej si," mračila jsem se.

"Naštvaná na mě můžeš být přes den, když se nevidíme. Ale teď to odlož," zabroukal mi do ucha. Rozesmála jsem se. To je celý on. Jak asi můžu odložit to, že jsem naštvaná, až na ráno? Jenže mi pak došlo, že má pravdu, a že já se už vlastně nezlobím.

"Co mám s tebou dělat," povzdechla jsem si, když jsem se otáčela na záda, abych na něj viděla.

"Nic jiného, než co děláš doteď," zasmál se a přitáhl si mě k polibku. I já se smála. Blázínek, vždyť všechno co dělám, dělám pro něj. Protože on je celý můj život.