Nesplnitelné přání

Tak se po delší odmlce opět hlásím s pokračováním. Jde mi to čím dál hůř a pomaleji, to je asi tím, jak stárnu :D. I tak ale doufám, že si dnešní díl užijete, budu radostný ale smutný zároveň, jak už to tak bývá. Přeji pěkné počtení:

.

.

Juana s Airine a Nikem si povídali do pozdních nočních hodin, já šla spát o dost dříve. A ze stejného důvodu jsem také vstala jako první a nepozorovaně se dostala ven z domu. Neobtěžovala jsem se prosit Airine o nějaké šaty, celkem mi vyhovovalo nosit Trenovo oblečení. V nemocnici si mě hned odchytil Teruo, věnoval mi jeden svůj bílý lékařský plášť a požádal mě, abych šla s ním. Do papírů mě zapsal jako externí studentku a já se tak stala Trenovým oficiálním lékařem ještě spolu s Teruem a jedním dalším.

"To kdyby s tebou někdo měl nějaký problém. Takhle u něj můžeš sedět celé dny a noci," mrkl na mě.

"Děkuju Teruo, to je od tebe moc milé," usmála jsem se na něj.

"Tak ho pojďme zkontrolovat. Celou noc byl pod dohledem toho druhého doktora, ale neprojevily se žádné další komplikace," seznamoval mě pak se situací a společně jsme odcházeli na Trenův pokoj. Tam jsme se hned pustili do kontrol všech přístrojů a naměřených hodnot. Všechno vypadalo v pořádku, tak proč se neprobouzel? Posadila jsem se na židli k jeho lůžku a opět ho vzala za ruku. Teruo se namísto svého obvyklého rychlého odchodu také posadil na kraj postele.

"Už jsi slyšela ty novinky ohledně zajatců z vašeho tábora?" zeptal se mě.

"Ne, co se děje?" zavrtěla jsem hlavou.

"Pravděpodobně pustí Ragara," řekl Teruo, ale nedíval se na mě, takže jsem moc dobře neviděla, jak se tváří.

"To si děláš legraci!" vyskočila jsem na nohy.

"Vymění ho za jednoho našeho generála. Je pravda, že ten generál je skvělý chlap a jeden z nejlepších stratégů, které máme. Navíc má manželku a pět dětí. Druhá strana za něj požaduje Ragara. Všichni mluví o tom, že na to přistoupíme. Já mám takový vztek," zabručel Teruo a udeřil pěstí do rámu postele, až se zatřásla, což rozpípalo některé z přístrojů.

"On ho prostě nikdo nikdy nepotrestá. Co ještě bude muset Trenovi provést, aby ho konečně zavřeli?" povzdechla jsem si. Tušila jsem, že s tímhle politickým rozhodnutím nikdo nepohne. A jestli je ten generál navíc tolik důležitý…

"Mám za tohle na Danteho opravdu zlost. Ovšem na druhou stranu, neřekl bych, že mu vyloženě šlo o to Trena zastřelit, ne?" zeptal se pak.

"Ne, chtěl postřelit mě. Jenže tohle trdlo tam muselo skákat," zavrtěla jsem hlavou a pohladila Trena po vlasech.

"No, co k tomu říct. Miluje tě. Já bych se před svou přítelkyni také postavil," ujišťoval mě Teruo, že to chápe.

"Ano, jenže kdyby Ragar opravdu trefil mě, nestalo by se mi nic moc vážného. Byl by to levý bok a navíc mířil tak, že by mě to spíš jen tak škráblo. Nikdo nemohl tušit, že tam přiskočí Tren a nechá se trefit tak, že to možná nepřežije. Ale co se divím, já mu pořád říkám, že…," nedokázala jsem tu větu doříct. Musela jsem si opět zakrýt ústa rukou, abych zadusila vzlyky.

"…že jsem hrozný pitomec," ozvalo se z postele slabě. Oba jsme se s Teruem otočili.

"Ano, přesně to Anori říká," zasmál se Teruo.

"Trene," zašeptala jsem já a pak už jsem držela v dlaních jeho obličej a jemně ho líbala na rty.

"Ty jsi vzhůru! Vrátil ses mi!" smála jsem se a přitom mi z očí tekly slzy jako hrachy. Tren pomalu zvedl jednu ruku a tu mi položil do vlasů. Taky se usmíval.

"Kamaráde, já jsem tak rád, že jsi zpátky mezi námi živými," promluvil Teruo. Tren přikývl, ale nespustil pohled ze mě.

"Jsi zraněná," prohlásil pak a prstem mi přejel po obočí. Byl to už jen malý strup s malou modřinkou.

"Měl by sis dělat starosti spíš o sebe, než o mě," zavrtěla jsem hlavou nad tou jeho logikou.

"Tak tedy co se mi stalo?" zeptal se.

"Ty si to nepamatuješ?" pozdvihla jsem překvapeně obočí. Tren jen zavrtěl hlavou.

"No, byl jsi mě zachránit před Ragarem a Bratrstvem. A Ragar tě postřelil, když si naprosto hloupě skočil přede mě. Zasáhlo ti to játra," povídala jsem.

"Játra?" zděsil se.

"Klid, příteli. S Anori jsme udělali všechno proto, aby to nemělo trvalé následky. Jsme si vědomi toho, že bys nás jinak oba uškrtil na kapačce," uklidňoval ho hned Teruo.

"Jak se cítíš?" ptala jsem se. Lehce se pousmál a pohladil mě po tváři.

"Popravdě nijak zvlášť. A který z vás mi tancoval po hrudníku?" zašklebil se. Tomu jsem se ráda zasmála.

"No, my oba. Já dokonce dvakrát," pochlubil se Teruo a tomu se zase lehce zasmál Tren.

"Řekl bych tedy, že bych vám měl oběma poděkovat," povzdechl si.

"Jestli jsi unavený, zlato, tak si odpočiň. Já tu budu," pohladila jsem ho po vlasech. Poznala jsem na něm, že sotva drží oči otevřené.

"Děkuju," zamumlal Tren a oči zase zavřel. Naklonila jsem se nad něj a políbila ho do vlasů, ale na to už nereagoval.

"Doufám, že nebude spát dlouho. Potřebujeme s ním probrat, jak se nám povedla operace," zabručel Teruo. Přikývla jsem, ovšem nebyla jsem schopná jinak reagovat. V tuhle chvíli jsem byla šťastná, že se probudil. Teruo se potom omluvil, že má i jiné pacienty a nechal mě s ním samotnou. Dlouho jsem se mu dívala do tváře a přesvědčovala samu sebe, že teď už bude všechno jen dobré. Na mě samotnou padla únava. V noci jsem toho moc nenaspala, větší část jsem probrečela, tu menší se spíš jen neklidně převalovala. Proto jsem si položila hlavu na své ruce, které jsem si opřela o kraj postele a na chvíli zavřela oči. Nebyla jsem si vědoma toho, že bych usnula, ale když jsem oči opět otevřelo, v místnosti bylo mnohem větší šero, než předtím. Navíc jsem ucítila, že mě někdo lehce hladí po vlasech. Otočila jsem tedy hlavu a zadívala se do nebesky modrých očí mého snoubence.

"Ahoj," pozdravila jsem s úsměvem.

"Ahoj," řekl o poznání tišeji než já.

"Jak se cítíš?" ptala jsem se tedy a hned se zvedala, abych zkontrolovala některé z přístrojů. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale mlčel. Provedla jsem tedy důkladnou kontrolu všech naměřených hodnot a pak se k němu otočila.

"Zlato…" upozornila jsem ho, že stále čekám na jeho vyjádření.

"Je mi fajn. Bylo to už i horší," pousmál se. Po tomhle ujištění jsem se k němu posadila a vzala ho za ruku.

"Měla jsem o tebe takovou starost. Proč jsi to udělal?" zašeptala jsem, přitom se mu rty otírala o klouby prstů.

"Nedokážu si představit, že bych se měl ocitnout v obrácené situaci, to přece víš. Je to moje práce, aby se ti nikdy nic nestalo," odpověděl.

"Jenže já bych tu neležela v takovémhle stavu, víš? Touhle dobou už bych tu pravděpodobně nebyla vůbec," hubovala jsem ho.

"Vždyť jsem přece pitomec, co bys ode mě čekala?" zeptal se s úsměvem a pak se natáhl, aby mě mohl pohladit po tváři.

"Já vím, že tohle pořád nechápeš, ale opravdu budu raději ležet tady s prostřelenými játry, než abys tu musela ležet ty. Je to taková moje priorita," vysvětloval mi pak.

"Já vím. Jsi blázínek, že se o mě tak moc bojíš. Nejsem z porcelánu," ujišťovala jsem ho a zároveň o dost zmírnila tón. Nechtěla jsem, aby to vyznělo, jako že se na něj zlobím.

"Zlobíš se na mě moc?" zeptal se. Takže se mi to moc nepovedlo.

"Nezlobím se vůbec. Jen mě děsí představa, že bych tě měla ztratit. Víš, Trene, ty pořád říkáš, že děláš všechno proto, abys mě ochránil. Já jsem ti za to moc vděčná, ale občas tím riskuješ to, že mě tu jednou necháš úplně samotnou. A já tu nechci zůstat bez tebe. Pořádně nerozumím tomuhle světu, téhle válce, vlastně ničemu. Potřebuju tě, tak na to prosím pamatuj a než zase někam skočíš, mysli i na sebe, hm? Měl bys mého ochránce opatrovat, aby mi dlouho vydržel," usmála jsem se a jen horko těžko zadržovala slzy. I jen mluvit o tom, že by tu se mnou nebyl, mi působilo úzkost.

"Pojď mi dát pusu," natáhl ke mně Tren ruku. A já se poslušně sklonila. Věděla jsem, že tím chce dokázat, že bere na vědomí to, co jsem mu právě řekla. Velmi lehce jsem přitiskla rty na ty jeho. Netušila jsem v jakém je zdravotním stavu, a nechtěla jsem mu nedopatřením ublížit. On si ale můj obličej přitiskl blíž a do polibku se plně vložil, takže ani já jsem se nenechala pobízet. Kardiogram pískal jako šílený, jak se mu zvyšoval srdeční rytmus a mě hrozně těšilo to slyšet. Tren tím pravděpodobně tolik nadšený nebyl, že mi všechny ty přístroje okolo dávají najevo, že s jeho tělem stále provádím ty stejné zamilované reakce, ale neměl příležitost si stěžovat. Kdyby se nerozrazily dveře a dovnitř nevpadl udýchaný Teruo, bůhví, kde by ten polibek skončil.

"Vy dva se mi snad jen zdáte! Alarm nám na pokoji lékařů vřeštěl jak pominutý, tak sem letím, co se stalo a ty ho tu prostě jen rozptyluješ," vrtěl hlavou se založenými pažemi v bok.

"Promiň, zapomněla jsem, že vám to tyhle srdeční hodnoty nahlásí jako stav pohotovosti," omlouvala jsem se. Tren neřekl nic, ale tvářil se pobaveně.

"Udělám ti celkovou prohlídku, Trene, a vysvětlím ti, co přesně se všechno dělo a co se ještě dít bude. Ty se Anori asi běž domů vyspat a najíst, ať jsi připravená na zítra," doporučil mi Teruo. Tren ho doplnil souhlasným přikývnutím.

"Dobře, půjdu k tvým rodičům a ráno budu zase tady. Nikam nechoď," políbila jsem ho.

"O to se nemusíš bát. Necítím se na žádné procházky," zavrtěl Tren hlavou. Asi bylo dobře, že vtipkoval. Znamenalo to, že se opravdu cítí trochu lépe, že? Nechala jsem je tam samotné a odešla "domů". Bez něj jsem si tam připadala jako cizí.

"Anori, nové zprávy? Udělala jsem večeři, pojď si dát," donutila mě Juana rychle zapomenout na nějaké rozpaky z toho, že si tu bydlím bez Trena.

"Ano, dobré zprávy. Vzbudil se. Ale rozhovor s ním moc kloudný nebyl. Teď ho vyšetřuje Teruo, takže doufám, že z něj dostane něco konkrétnějšího," informovala jsem ji.

"To je přece výborná zpráva, nebo ne? Tváříš se tak, že mě to trochu děsí," přiznala Juana a objala mě kolem ramen.

"Opravdu? Omlouvám se. Já si asi nechci připustit, že je všechno v pořádku do doby, než to nebudu vědět doopravdy. Nerada bych, aby mě to znovu tak ranilo. Nemusela bych to ustát," omlouvala jsem se.

"Naprosto ti rozumím, holčičko moje," pousmála se a políbila mě do vlasů. Jako vždy jsem litovala, že jsem neměla takovou mámu. Potom mi naservírovala večeři a nechala mě jít si odpočinout. Bylo to divné, ale dnes jsem se v ložnici cítila ještě víc sama, než ty předchozí noci. Byl vzhůru, dokonce ve stejném městě, ale já ležela tady. Chtěla jsem za ním jít, ale věděla jsem, že potřebuje klid, kterého se mnou moc nemá. Neudržela bych se a něčím bych ho rozrušila. A Teruo má určitě pádný důvod k tomu, když mě na to před tím upozorňoval. Věděla jsem to, jenže když mě začal líbat, všechno ostatní přestalo existovat. Na malou chvíli bylo všechno perfektní. Ráno se Airine dožadovala toho, že za každou cenu musí jít taky do nemocnice, aby mohla vidět bratra.

"Nevím, jestli mu Teruo povolí návštěvy, nesmí se rozrušovat," namítala jsem. Sice jsem také byla jedním z jeho ošetřujících lékařů, ale ne všemi postupy jsem si byla jistá.

"Alespoň to zkusím. Půjdeš taky, mami?" otočila se pak na Juanu.

"Ano, ale jen na chvíli. Anori jistě ví, co říká, a je pochopitelné, že Tren potřebuje klid," pousmála se. Nevím proč, ale měla jsem z toho smíšené pocity. Ovšem Airine se nedala zastavit, a tak jsem vyrazila do nemocnice i s doprovodem. Teruo se na to nejdřív moc netvářil, ale nakonec svolil. Chtěla jsem jít první a Trena na jejich návštěvu připravit, ale Airine mě samozřejmě předběhla.

"Trene, bráško, tak ráda tě vidím," vypískla a hnala se k němu. Tren se zatvářil překvapeně, ale rozevřel v rámci možností náruč a svou sestru objal.

"Jsem ráda, že jsi vzhůru, chlapče," přišla do místnosti i Juana a políbila Trena do vlasů.

"Taky vás rád vidím," hlesl pak tiše Tren. Mě pravděpodobně ani nezaregistroval.

"Ty tedy vypadáš. Já vím, že máš Anori rád, ale nemusíš se kvůli ní nechat zabít," hubovala ho pak Airine.

"V tomhle se naše názory očividně různí," odpověděl Tren a dál ji tiskl k sobě. Nechtěla jsem to poslouchat. Airine tím pravděpodobně nechtěla naznačit, že to byla moje chyba, ale mě to tak vyznělo. Odešla jsem proto na chodbu, kde jsem se posadila na židli.

"Anori, potřebuji s tebou mluvit," ozval se vedle mě Teruo.

"Jistě, co potřebuješ?" otočila jsem se k němu.

"Jen probrat naši další léčbu, abys věděla, co a jak," odpověděl a přisedl si. Pak mě zahltil informacemi tak, že jsem na slova Airine úplně zapomněla. Otevřely se dveře a z místnosti vycházela Juana.

"Nepotřebuješ něco donést? Zítra za tebou zase přijdu," slyšela jsem promluvit Airine. Tohle byla přece moje práce se o něj starat.

"Ne, jen mi prosím přiveď Anori," odpověděl. Zvedla jsem se, proběhla kolem těch dvou a hned si k němu přisedávala.

"Co potřebuješ zlato?" ptala jsem se hned. Tren mě vzal za ruku a slabě se usmál. Asi mě jen chtěl mít u sebe. Airine s Juanou s úsměvem odešly a já tu s Trenem zůstala sama. Sešpulil rty, čímž mi naznačil, že chce dostat polibek.

"Ale jen malinký, ať zase nezalarmujeme Terua," zasmála jsem se, když jsem se k němu skláněla.

"Aby se nezbláznil, chci si tě užít, než si mě zase přivlastní moje sestra," zasmál se Tren, ale potom hned zvážněl.

"Anori, včera jsem mluvil s Teruem, vysvětlil mi všechno, co jste se mnou dělali a mám na tebe prosbu," začal pak.

"Zase to bude nějaké nesplnitelné přání?" povzdechla jsem si.

"Já ani jiná neumím," pousmál se. Kývnutím jsem ho vybídla, aby pokračoval.

"Slib mi, že mě nenecháš, abych se zbytečně trápil. Že mě nebudeš zachraňovat za každou cenu. Nesnesu, abych byl až do konce života na někom plně závislý," říkal.

"Ani když ten někdo budu já?" zeptala jsem se v pokusu o žert, ale nevyznělo to. Hrdlo jsem měla úplně stažené.

"Ani moje budoucí žena by ze sebe neměla dělat otroka a tahat mě po domě. Nebo nedej bože mě opečovávat jen na lůžku," vrtěl hlavou.

"To já přece vím. Proto jsme tě operovali jinak," promluvila jsem, ale i přes veškerou snahu mi byly na hlase poznat slzy.

"To ano, ale já zase vím, že ještě nemáte vyhráno. A já chci, abys mi slíbila, že to nenecháš zajít takhle daleko. Teruo samozřejmě přeháněl, když říkal, že bych vás uškrtil na kapačkách, ale já si opravdu nepřeju takhle skončit," naléhal na mě.

"Není ti dobře? Řekni a já vymyslí, jak ti ulevit," otáčela jsem okamžitě náš rozhovor někam jinam.

"Je mi fajn. Ale neodbíhej od tématu," napomenul mě.

"Když je ti fajn, proč říkáš takové věci," ptala jsem se a to už mi slzy tekly proudem.

"Chci prostě dostat tvůj slib," trval si na svém. Ale já nemohla. Místo toho jsem z brekem utekla z místnosti. Hned na chodbě jsem se spíš položila, než posadila na sedačky a naplno se rozbrečela. Byla jsem si celkem jistá, že mě musí přes dveře slyšet, ale nedokázala jsem s tím dělat vůbec nic. Po nějaké době, kterou jsem se dávala dohromady, jsem odešla domů. A myslím tím opravdu k nám domů. Pobalila jsem tam pár svých sukní a šatů, Trenovi jeho rozečtenou knížku a nějaké ty hygienické pomůcky. S tím vším jsem se vracela k Juaně.

"Anori, jsi zpátky, báli jsme se, že zůstaneš v nemocnici," vítala mě Airine. Jen jsem zavrtěla hlavou.

"Děje se něco?" zajímala se hned.

"Nechci o tom mluvit. Ale Tren je na tom stejně jako ráno, buď bez obav," ujistila jsem ji a odešla nahoru do ložnice. Možná jsem všem dole ještě přidělávala starosti navíc, ale bylo mi to jedno. O moje starosti se taky nikdo nezajímal. A navíc jsem neměla chuť tam s nimi zůstávat a poslouchat to plané žvanění, když můj nejdražší snoubenec ležel v nemocnici. Hrozně moc jsem chtěla jít za ním. Bylo sotva něco po poledni, mohla bych u něj prosedět další hodiny. Jenže kdyby byl vzhůru, dožadoval by se své odpovědi, kterou jsem mu dát nemohla. Proto jsem byla tady. Přemýšlela jsem o tom jeho pitomém přání a převracela ho z každé stránky. Ať tak, či onak, nikdy jsem nedošla k závěru, že bych byla schopná nechat ho umřít. Dobrovolně tu už navěky zůstat bez něj. Navíc mě taky trápila myšlenka, že on sám chce umřít. To už mu na mě opravdu nezáleží? Je mu jedno, že mě tu nechá na pospas všem? Bratrstvo, nebo tedy jeho zbytek, spolu s Dantem mi najdou nového meertalena, a pak bude taky následovat hon všech svobodných pánů o mou ruku. Ne proto, jaká jsem, ale proto kdo jsem. To mě bude hrozně rozčilovat. Už nikdy nenajdu nikoho, jako je Tren. Kdo by mě miloval se vším všudy, komu by moje nedostatky přišly milé a ochotně mi je přehlížel. Vždycky jsem byla na prvním místě, on sám na sebe příliš nemyslel. To až teď. Jenže…neměl na to náhodou taky právo? Chtít po mě laskavost důstojného odchodu za všechno, co pro mě kdy udělal? A že to nebyl zrovna krátký seznam. To že jsem se dožila svého věku, je vlastně jen a jen jeho zásluha. Každý den za mě nasazoval krk a nežádal po mě nic nazpátek. Možná bylo na čase, abych mu splatila svůj dluh.

"Anori? Posílá mě máma s večeří," ozvalo se najednou ode dveří. Zvedla jsem se na posteli do sedu. Do teď jsem ležela na zádech a zírala do stropu.

"Díky, Airine," pousmála jsem se.

"Nesmíš se s tím tolik trápit. On to zvládne. Vždycky to zvládl, ani jednou to nevzdal, tak proč by měl teď?" konejšila mě pak. Vzala jsem si od ní talíř a mlčela jsem. Nechtěla jsem jí říkat o jeho přání, protože by ji to mohlo rozhodit. Jestliže má optimismus, tak ať si ho udrží.

"Anori, já chápu, že máš o něj strach. Já ho mám taky. Ale tím, že se tu zavřeš, mu nepomůžeš. A sobě taky ne, jen tě to bude dál užírat. Proč si myslíš, že sedím dole s ostatními a nutím se k takovým zbytečným rozhovorům. Protože jinak bych seděla ve svém pokoji a brečela bych tam do polštářů," obula se do mě. Lžíce mi zůstala na půl cesty k ústům. Říkala jsem si, jak může být tak v klidu, když její milovaný bratr leží v nemocnici v takovém stavu. A ona na tom přitom byla stejně jako já.

"Jez. První, co Juaně řekl, bylo, ať na tebe dohlédneme a jestli pravidelně jíš. Jak malá, pořád tě musíme kontrolovat," zabručela. Poslušně jsem si strčila lžíci do úst, i když mě chuť k jídlu přešla. Už dříve jsem si všimla, že i přesto, že jsem si myslela, že mě má Airine moc ráda, protože jsem jí dělala sestru, kterou si vždycky moc přála, měla mnohem raději Trena než mě. A taky jsem cítila, že mi vyčítá všechno, co se mu kdy stalo. Pravděpodobně by si pro něj představovala lepší partnerku a pro sebe lepší sestru. V tom měla ale smůlu, protože Tren miloval mě a tvrdě se bránil proti každému, kdo se mu to snažil vymluvit.

"Děkuju, že na mě dohlížíte. Ale dneska se necítím na to, jít za vámi dolů. Byla bych hodně špatná společnost. Raději zůstanu tady, potřebuju si to v hlavě všechno srovnat. Ale nemusíš se bát o moje psychické zdraví. Ať se vám to líbí nebo ne, Tren mě zrovna teď potřebuje a já tu pro něj budu," naznačila jsem jí, že chci být sama. Airine se zašklebila při mojí narážce na to, že jsem prokoukla její slova a jsem si vědoma toho, že mě ze všeho obviňuje.

"Dobře, jak chceš. Kdyby sis to rozmyslela, jsme dole," dodala pak s úsměvem a odešla. Občas jsem se v ní nevyznala. Dokázala mě odsoudit, ale hned na to mi věnovat úsměv. Asi mě měla ráda, jinak by se o mě nestarala a nezajímala. Ale starost o blaho jejího bratra byla přece jenom pořád silnější. S povzdechem jsem do sebe nasoukala zbytek večeře a znovu se položila na záda. Budu se muset Trenovi zítra ráno omluvit. Sice to bude hrozně těžké, ale dám mu svůj slib. Kdybych měla být na jeho místě, pravděpodobně bych ho žádala o to samé. Takže mu slíbím všechno, co bude chtít, ale zároveň udělám úplně všechno pro to, aby k tomu nikdy nemuselo dojít. A i jeho donutím, aby se snažil žít co nejdéle.