Slova na uvítanou

Tak se hlásím s pokračováním. Je trochu později, než jsem půvdně plánovala, ale zdržela mě volba bakalářky. Pokusím se vydat pokračování co nejdříve. Tak přeji příjemn počtení.

.

.

Jak jsem si včera všechno srovnala v hlavě, najednou se mi výborně spalo. Vstala jsem o dost později než obvykle, ale cítila jsem se výborně odpočatá. Připravená čelit dnešnímu rozhovoru, který mě opět emocionálně vyčerpá. Moje povaha nebyla na takové emoční bomby stavěná. V kuchyni jsem si nabídla pár koláčů, co pekla Juana, pobalila jsem věci, které jsem přinesla Trenovi z našeho domu a vyrazila do nemocnice.

"Ahoj Anori, vypadáš o moc lépe, než jak jsi vypadala ty poslední dny," pochválil mě Teruo, kterého jsem potkala v nemocniční recepci. Zdržela jsem se tedy ještě dalších pár minut rozhovorem s ním, kdy mi říkal všechno ohledně Trenova zdravotního stavu za poslední hodiny.

"Je divné, že ty hodnoty klesají. Na nic si nestěžuje a při poslední kontrole vypadal celkem zdravě," dumal Teruo nad hodnotami krevního tlaku, které se mu vůbec nelíbily.

"Dnes s ním stejně musím mluvit o něčem důležitém, tak z něj zkusím vypáčit i něco ohledně toho, jak se cítí. Je mi jasné, že dobrovolně nám nic nepřizná," ujistila jsem Terua, že se na to podívám. Vyrazila jsem tedy k jeho pokoji. Tiše jsem otevřela dveře pro případ, že by spal, ale při tom, co jsem viděla, jsem zůstala opařeně stát ve dveřích. U jeho postele seděla Airine, samozřejmě, jak jinak. Jenže k mé nelibosti mu sem nanosila nějaké pravděpodobně Sethovi košile, protože nevím, kde jinde by je vzala, pak měl na nočním stolku knížku, nějaké ovoce a byl čerstvě oholený. Airine ho držela za ruku a něco mu povídala. Než se na mě stačili otočit, dveře jsem zase zavřela a zůstala jsem stát na chodbě. Tohle jsem měla dělat já. Měla to být moje práce se o něj starat a všechno mu donést. Do očí se mi znovu tlačily slzy a já nebyla schopná to zastavit. Místo toho jsem zamířila k východu, rozhodnutá se teď hned vrátit domů. To mě samozřejmě překazila Juana, která se vynořila z poza rohu a když viděla, že pláču, hned mě obejmula.

"Co se děje, holčičko?" ptala se mě. Odvedla mě do vedlejší chodby, kde byly lavičky, kam jsme se posadily.

"Jsem špatný člověk, když žárlím na jeho sestru?" zeptala jsem se a čekala, že mě odsoudí.

"Jistě, že ne. Nejsi první, které to vadí. Co provedla tentokrát?" zeptala se. Překvapilo mě, že pro mě měla pochopení.

"Vstává brzy, aby tu byla dříve než já. Přinesla mu všechny osobní věci, pro které jsem i já byla u nás doma a nesu mu je. Navíc ho oholila…to je přece moje práce a moje starost," vzlykala jsem.

"Já chápu, že jí na něm záleží. Je to jeho sestra, a má ho ráda. Líbí se mi, že mají takový pěkný a láskyplný vztah. Ale někdy to přehání a přivlastňuje si ho. Zapomíná, že je to můj snoubenec a ne její," pokračovala jsem pak.

"V tom s tebou souhlasím, dítě. Doma s ní o tom promluvím. Myslím, že by tu neměla trávit víc času, než je nutné. Tim je ještě malý a potřebuje mámu, která se mu bude věnovat a ne vysedávat v nemocnici," přikyvovala mi Juana. Byla jsem moc ráda, že se mnou souhlasí. Zrovna teď bych tolik potřebovala mít mámu, která by mě objala a podpořila. A Juana tuhle roli velmi dobře zastoupila. Seděla se mnou na sedačkách, držela mě za ruku a dělala mi tichou společnost. To jsem potřebovala. Juana se pak zvedla, že chce Trena taky chvíli vidět, a já ještě chvíli zůstala sedět a dávala se dohromady. Nechtěla jsem, aby Tren viděl, že mě něco trápilo. On teď potřeboval, abych byla silná. Jenže jak jsem jen seděla, ne a ne se uklidnit. Vstala jsem a zaměstnala se tím, že jsem si došla za Teruem na pokoj lékařů vypůjčit bílý plášť. Tím jsem si i zajistila, že Airine už bude určitě pryč z pokoje.

*****

(Tren)

Byl jsem celkem rád, když přišla máma a donutila odejít moji sestru. Nebylo mi zrovna dvakrát nejlépe, takže jsem ani neměl náladu na návštěvy. Jediná osoba, kterou bych tu rád alespoň na chvíli viděl, by byla Anori. Jenže tu jsem pravděpodobně naposledy dost vyděsil. Moje slova asi byla tvrdá, ale věřil jsem tomu, že ještě pořád můžu rozhodovat o svém životě sám. Zatnul jsem zuby, když se přese mě převalila další křeč. Nechtěl jsem volat doktora, aby mi dal něco na bolest. Po chvíli křeč povolila a já se zase v klidu položil zpátky. Moje myšlenky se tak mohly vrátit zpátky k Anori. Na jednu stranu jsem chápal, proč ji ranilo to, co jsem řekl. Možná jí to i vyznělo tak, že si přeju umřít hned a ji tu nechat. Navíc, nepamatoval jsem si, kdy naposled Anori utekla od rozhovoru. Se mnou snad nikdy, vždycky jsme to dořešili a byl jsem to většinou já, kdo uhnul od tématu, nebo ukončil debatu mlčením. Musel jsem ji hodně ranit, když utekla z místnosti. Samozřejmě to nebylo tak, jak jí to vyznělo. Já jsem bojoval, chtěl jsem se z toho dostat a to hlavně kvůli ní. Na stranu druhou mě ale pomalu opouštěla víra, že se to zlepší. Trochu jsem se vyznal v otázkách medicíny, takže jsem věděl, jak moc špatně na tom jsem. A osobně jsem nepociťoval žádné zlepšení. Stočil jsem hlavu stranou a pozoroval výhled z okna. Viděl jsem odtud na přístupovou cestu k nemocnici, takže jsem Anori tak trochu vyhlížel. Nechtěl jsem umřít a už ji nevidět. Otevřely se dveře a dovnitř někdo tiše vešel. Viděl jsem mihnutí bílého pláště. Teruo to nebyl, ten by mě pozdravil, takže to asi byl ten druhý doktor. Chodili mě kontrolovat pravidelně. Nejdřív jsem ho ignoroval. Po chvíli mi to ale nedalo. Věděl jsem o sobě, že jsem hrozný pacient a ne každý doktor měl se mnou tolik trpělivosti jako Teruo. Bylo by tedy slušné ho pozdravit. Otočil jsem hlavu a zůstal zaraženě zírat. Nebyl to doktor, ale moje Anori v bílém plášti. Tiše zírala do přístrojů a něco zapisovala. Nepromluvila na mě, takže jsem usoudil, že se na mě zlobí. Možná bych měl ten první krok udělat já. Jenže co mám říct? Pozdravit ji a omluvit se? Nebo se jen omluvit? Nebo jen pozdravit a zbytek hovoru nechat na ní?

"Mám radši, když nosíš sukně," řekl jsem nakonec.

"Já vím," odpověděla a z tónu hlasu jsem poznal, že se usmála. Povzdechl jsem si, tohle nebyl rozhovor, jaký jsem si představoval.

"Omlouvám se," řekli jsme pak oba naráz. To se na mě konečně podívala a překvapeně zamrkala. Tušil jsem, za co se omlouvá ona mě. Ona ovšem asi netušila, k čemu se vztahuje moje omluva.

"Myslím, že jsi to minule trochu špatně pochopila. Chápu, že ti moje slova vyzněla trochu sobecky," začal jsem.

"Máš právo na to, být sobecký. Je to tvůj život a můžeš si o něm rozhodovat nezávisle na mě," přerušila mě. Tohle mě překvapilo.

"Já si ale myslím, že sis to vyložila trochu po svém. Já tě nežádal o to, abys mě teď hned odpojila od všech těch krabiček a nechala mě umřít. O to se vůbec nesnažím. Miluji tě a chci s tebou být. Dělám pro to všechno. Polykám všechny prášky, dělám přesně to, co po mě doktoři chtějí a dokonce jím i to jejich odporný jídlo," zašklebil jsem se a Anori se usmála.

"Já se opravdu snažím se uzdravit. Já jen chci mít jistotu, že takhle nezůstanu po zbytek života. Chci být tvůj plnohodnotný partner a ne se z postele dívat na to, jak se dřeš, aby ses o mě postarala," vysvětloval jsem to.

"Slibuju," řekla Anori.

"Co?" zamrkal jsem zmateně. Opět jsem nestíhal tok jejích myšlenek.

"Slibuju, že když už nebude žádná jiná šance, nenechám tě, abys skončil jako mrzák," upřesnila to.

"Děkuju," usmál jsem se a natáhl k ní ruku. Přístroje na protest nad tím pohybem zrychleně zapípaly. Anori přešla ke mně a v rámci možností se ke mně přitulila. Hladil jsem ji po vlasech a užíval si, že je tu se mnou.

"Bál jsem se, že za mnou dnes nepřijdeš," promluvil jsem po chvíli.

"Jsem tu už od rána, ale jelikož mě Airine předběhla, zůstala jsem venku," odpověděla.

"Airine to přehání. Mám ji rád, ale chová se jako moje manželka a ne sestra. Přinesla mi Sethovi věci, svojí knížku a donutila mě se oholit, protože se jí se strništěm nelíbím. Chápu, jestli tě to naštvalo," přikývl jsem.

"Já ti přinesla tvoje věci, mezi nimi tedy i holící strojek, ale nebudu tě nutit se denně holit. Líbíš se mi pořád, i se strništěm. Bez vousů je to sice lepší, ale nebudu tě přece nutit vstávat," políbila mě Anori na nos. Než se stihla odtáhnout, políbil jsem ji na ústa. Byla úžasná.

"No tak, víš, že nesmíme Terua moc zlobit," smála se, když přístroje kolem začaly překotně ohlašovat změnu mého srdečního rytmu.

"Ať jdou všechny ty krabičky do háje. Přece můžu políbit svou snoubenku, ne?" zabručel jsem. Tomu se Anori zasmála, ale vstala a zase se věnovala nějakému zapisování. Asi se do výpisu přiznávala, že tenhle tepový výkyv byl její chyba. Rozrazily se dveře a dovnitř vešla sestra.

"Co tu děláte? Dopolední návštěvy skončily už před půl hodinou a z personálu mají právo pacienta ošetřovat je doktoři Setochi a Kimura," spustila pak na Anori. Chtěl jsem se jí zastat, že se cítím lépe, když je tu se mnou, ale Anori mou pomoc tentokrát nepotřebovala.

"Tady v kartě se píše, že kromě vámi jmenovaných doktorů je ještě jeden ošetřující lékař a to jsem já," zpražila ji Anori pohledem. Sestra jen něco zabručela, nechala tu tác s jídlem a odešla. Povzdechl jsem si při představě dalšího talíře nemocniční stravy, který budu muset sníst. Když to navíc tak odporně páchlo. Všiml jsem si, že i Anori nakrčila nos, ale rozhodl jsem se to nekomentovat. Mohla by se rozzlobit a odejít a to jsem rozhodně nechtěl. Místo toho mě zajímala jiná věc.

"Když jsi tedy moje ošetřující lékařka, tak ode mě nemusíš odcházet, že ne?" zeptal jsem se.

"Přesně tak, nemusím. Ale ty potřebuješ odpočívat a to v mé přítomnosti neděláš," odpověděla, ale zároveň zamítla mou nadcházející prosbu, aby tu tedy zůstávala pořád.

"Mám ještě jednu prosbu, kterou chci, abys mi splnila," zkusil jsem pak další věc, o které jsem s ní potřeboval mluvit.

"Poslouchám," posadila se Anori na postel a vzala mě za ruku.

"Kdybych to náhodou nepřežil, slib mi, že si najdeš někoho jiného," řekl jsem a sledoval, jak rychle se z úsměvu stalo zamračení.

"Co to máš za hloupá přání?" zeptala se pak a pokusila se vstát, ale já ji držel tak pevně, že nedokázala odejít.

"Není to hloupé přání. Já jen poslouchám, co mi celé ty roky říkáš. A mám z toho takový pocit, jako že si nebudeš chtít už nikdy najít jiného partnera. Neříkám, že to má být hned, ale nechci, abys zůstala sama. Ber to jako moje požehnání k tomu po čase začít znovu," upřesňoval jsem to.

"Já se z tebe zblázním. Udělám všechno proto, abych ani jedno z nich nemusela nikdy vyplnit," slibovala mi.

"V to jen doufám," přikývl jsem. Pak jsem se natáhl po talíři a začal jsem s tím nutným zlem.

"Já mám na tebe taky otázku. Teruovi se nelíbí, jak ti klesá krevní tlak. Necítíš se poslední hodiny nějak hůř?" zeptala se mě. Nejdřív jsem si strčil do pusy velkou lžící kaše, nebo co to bylo.

"Nemůžu říct, že bych se cítil lépe, ale žádné závažné zhoršení taky necítím," zavrtěl jsem pak hlavou.

"Ale kdyby něco, řekl bys mi to, viď?" vyzvídala.

"Jistě," chlácholil jsem ji. Nemusela vědět, že lžu. Rána mě ani na chvíli nepřestávala bolet a prášky, co jsem dostával, už mi na to nezabíraly. Navíc jsem měl pocit, že se mi všechno v těle svírá, žaludek jsem měl úplně stažený, jedl jsem jen proto, že jsem věděl, že musím, a taky abych uklidnil Anori. Souhlasně přikývla a nechala mě se najíst. Lépe řečeno, snědl jsem půlku. Pak už jsem cítil, že další lžíci nezvládnu, aniž bych se nepozvracel, takže jsem talíř odložil. Anori mi ho sebrala z rukou a odnesla ho pryč. Asi předpokládala, že se sem sestra už nevrátí, když s ní měla takový rozhovor. Ale neměla žádnou svojí obvyklou poznámku k mému stravování, takže jsem usoudil, že s tím byla spokojená. Bolest začala být intenzivnější a já poznal, že se blíží další křeč. Doufal jsem, že nebude nijak dlouhá, aby mě přešla, než se Anori vrátí. Jenže tentokrát to bylo horší než obvykle. Křečovitě jsem svíral kraj postele, ale nohy se mi nekontrolovatelně zmítaly, takže pokrývka brzy skončila na zemi. Tiskl jsem zuby k sobě, abych nekřičel nahlas, ale věděl jsem, že jestli to nepoleví, asi budu. A zrovna v tu chvíli dovnitř vešel Teruo s Anori. Bál jsem se, že Anori začne vyšilovat, ale ona jen zamumlala něco jako "Můj Bože," a okamžitě začala Teruovi asistovat. Teruo mi začal kontrolovat ránu zatímco Anori mi poutala ruce k posteli, a bránila mi tak Terua odstrčit.

"Že má občas nějakou křeč jsme věděli, ale nikdy nebyla takováhle," slyšel jsem mluvit Terua. Potvrdil bych mu to, ale kdybych otevřel ústa, křičel bych. Teruo pak jen stál a sledoval ránu, aby mohl zastavit případné krvácení. Já z bolesti málem už ztrácel vědomí. Ale viděl jsem ještě Anori, jak vystřelila rukou nad můj pravý bok a začala něco mumlat. Bolest okamžitě o něco zeslábla a ustupovala tak dlouho, dokud jsem už nic necítil.

"Co jsi udělala?" chtěl vědět Teruo.

"Nic, je to jako kdyby dostal prášky na bolest," zavrtěla Anori hlavou.

"Tímhle mu ale nepomůžeš," namítl.

"Já vím, ale nemůžu se dívat na to, jak trpí," přikývla Anori.

"Teď už je to mnohem lepší," vydechl jsem. Anori mi okamžitě uvolnila ruce a nechala mě se vytáhnout do polosedu, kde se ke mně hned přitiskla.

"Ale měl jsi pravdu. Takhle silné bolesti jsem ještě neměl," řekl jsem pak.

"Něco není v pořádku," zabručel Teruo a Anori v mé náručí přikývla. Objal jsem ji pevněji.

"Já to zvládnu, zlato. Neboj se," zašeptal jsem jí. Vždycky pro mě bylo lehčí bojovat, když jsem ji měl v náručí.

"Vypadáš unaveně, odpočiň si. A já ti slibuji, že tu před večeří budu. Pravděpodobně ani nepoznáš, že budu chvíli pryč, když na tebe tak koukám," pohladila mě Anori po vlasech. Měla pravdu, že mě to hrozně vysílilo. Tak jsem jen přikývl a zavřel oči. Ještě jsem slyšel, že Anori odešla a pak tlumené mumlání, jak si pravděpodobně s někým povídala na chodbě. Přísahal bych, že jsem neusnul ani na chvíli, ale z ničeho nic mi někdo zatřásl ramenem. Otevřel jsem oči a párkrát zamrkal, než si moje oči přivykly tomu šeru. Ten, kdo mě budil, byla Anori. Seděla mi u postele a držela mě za ruku.

"Večeře," vešla dovnitř sestra a já si povzdechl.

"Je mi líto, že jsme vám to nestihli říct, ale udělali jsme změnu v operačním plánu a pacient tedy nesmí dostat nic k jídlu," zarazila ji Anori. Sestra překvapeně zamrkala a pak rychle odešla, pravděpodobně si ověřit Anorina slova.

"A co teda budu jíst?" ptal jsem se zmateně.

"Nic, půjdeš na operaci. S Teruem se nám nelíbí ty tvoje křeče, něco není v pořádku a já mám takové tušení, že vím co," odpověděla Anori. Radostí jsem z toho zrovna neskákal, ale slíbil jsem si, že podstoupím všechno, co by mě dovedlo k vyléčení. Bylo mi jasné, že kdyby nic neudělali, ty křeče by se jen zhoršovaly a zhoršovaly.

"Teď hned?" zeptal jsem se. Anori přikývla.

"Teruo shání anesteziologa a půjdeme na to. Slibuju, že udělám maximum pro to, abych ti pomohla," dodala pak Anori a políbila mě na rty. Rychle a krátce.

"My jsme připraveni," vstoupil do místnosti Teruo. Anori mě pevně vzala za ruku.

"My také," pronesla za nás za oba. Díval jsem se na ni, když ke mně přistoupil anesteziolog. Kdybych se náhodou už neměl probudit, doufal jsem, že to poslední, co uvidím, bude její krásná tvář…

*****

Z nemocnice jsem odcházela pozdě večer. Trena odvezli na JIP, kde bude pod neustálým dohledem, dokud se neprobudí. Přesvědčovala jsem se, že teď už to bude v pořádku. Potvrdilo se moje podezření, že nebyly všechny spoje úplně v pořádku, a to Trenovi způsobovalo ty křeče. Opravila jsem to opět tak, aby to bylo co nejpřirozenější, i když jsem tomu trochu i napomohla svou magií. Teruovi se to sice nelíbilo, ale nakonec mě nechal. Teď jsem mířila k nim domů, abych mohla Juaně povědět, co se stalo. V obýváku byli všichni, včetně Nika, takže moje vyprávění nikomu neuniklo. Juanu to rozplakalo, Airine jen zavrtěla hlavou a snad nikdy jsem v jejím pohledu neviděla tolik výčitek mířených na mě. Jen Nik měl takovou poznámku, kterou jsem moc nepochopila, ale rozhodně jsem z toho neměla dobrý pocit. Řekl, že na jeho situaci by to stejně nic nezměnilo, ale na mé by mohlo. Netušila jsem, o kom přesně mluvil, jestli o sobě nebo o Trenovi, ale jistě to nebylo myšleno nijak hezky. Obzvlášť taky podle toho, jak ho Raziel zpražil pohledem. Omluvila jsem se a odešla si na chvíli lehnout, měla jsem totiž v nemocnici službu brzy od rána. Sice jsem toho moc nenaspala, ale nechtěla jsem sedět v obýváku s jeho sourozenci. Za rozbřesku jsem se tiše vyplížila z domu, abych nikoho nevzbudila a vydala se do nemocnice. Musela jsem si obléknout jednorázový modrý overal, čepec na vlasy a dokonce i roušku přes ústa. Pak teprve mě k němu pustili. Naštěstí už byl odpojený od dýchacího přístroje, tu trubici jsem tak strašně nerada viděla. Všechno jsem zkontrolovala a pak si k němu sedla a vzala ho za ruku. Měl docela teplé prsty, což bylo pro mě skvělé znamení. Operace pravděpodobně dopadla dobře. A měla jsem i neuvěřitelné štěstí, protože asi hodinu před tím, než jsem měla odejít na povinnou přestávku, se probudil.

"Moc rád tě vidím, žabičko," usmál se.

"Uvítací slova ti jdou výborně, ještě bychom měli natrénovat ta poslední," smála jsem se mu. I on se hlasitě zasmál, známka toho, že mu je lépe, než předtím.

"Co jsem řekl, jako svoje poslední slova?" zeptal se mě pak a opět mě překvapil tím, že si nic nepamatoval.

"Řekl jsi: "Tak krásná," a pak jsi omdlel," osvěžila jsem mu paměť.

"Co se ti na nich nelíbí, jsou to přece krásná slova," usmíval se.

"A co třeba - Miluji tě, mám tě rád - nebo něco v tom smyslu?" založila jsem si volnou ruku v bok, ale neudržela jsem smích.

"Pořád lepší, než kdybych řekl třeba - Nezapomeň nakrmit kočku - nemyslíš?" obrátil to v žert a já vyprskla smíchy.

"Vidím, že je tu veselo," vstoupil do místnosti ten druhý doktor, který mě měl vystřídat.

"Ano, očividně je mu celkem dobře," přikývla jsem. Společně jsme pak překontrolovali všechny hodnoty a dohodli se, že není potřeba Trena dál držet na JIPce, že samostatný hlídaný pokoj bude stačit. To byla pro Trena dobrá zpráva. Využila jsem jeho stěhování k tomu, že jsem si odbyla povinnou pauzu, zaskočila domů, kde jsem to všechno oznámila pěkně za čerstva Juaně a vrátila se zpátky. Tren mě sice stihl postrádat, ale udobřila jsem si ho výbornou domácí kaší, kterou mu Juana připravila. Nejprve na to jen překvapeně zamrkal a tázavě na mě pohlédl, načež jsem mu přiznala, že po tom posledním zážitku s nemocniční stravou, kdy jsem ji nejen cítila, ale i ochutnala a měla pocit, že tohle by mému stavu spíše jen přitížilo, jsem se rozhodla, že bude mít stravu domácí. A Juana proti tomu samozřejmě vůbec nic nenamítala. A co teprve Tren, ten už si vůbec nemohl stěžovat. Jen zdravotní sestru jsem si tím proti sobě poštvala, ale to mi bylo popravdě úplně jedno. Odpoledne ho přišli všichni navštívit a konstatovali, že vypadá opravdu mnohem lépe a že teď už se z toho určitě dostane. Já tak optimistická nebyla, protože některé důležité hodnoty pořád neměl úplně v pořádku, obzvlášť obsah některých látek v krvi, které byly indikátorem pro stav jater. Ale doufala jsem, že to nic neznamená. Večer už Tren tolik energií nesršel, ale přikládala jsem to tomu, že je unavený. Zůstala jsem s ním na pokoji až pozdě do noci, dokud ho nepřemohl spánek. Pak teprve jsem se taky vydala domů.

"Holčičko, proč mám z tebe pořád takový pocit, jako že se něco špatného stane?" zeptala se mě Juana, když jsem sama večeřela a ona mi tu dělala společnost.

"Juano, já si nechci přiznat, že je všechno v pořádku, dokud nebudu mít jistotu. Vždyť já vůbec nevím, jestli tak, jak Trena léčím, je to správně. Jestli ho takhle můžu vyléčit. Ještě nikdy to takhle nikdo nezkoušel. A já mám strach, že ho stejně nezachráním, že mu jen prodlužuji to trápení tady. Bojím se dne, kdy mě požádá o to, abych se už přestala snažit ho tu za každou cenu zachovat. Protože to je to, co on si přeje. Chápete mě?" zdvihla jsem k ní pohled. Juana měla oči zalité slzami, ale přikývla, jako že mi rozumí.

"Chápu tě, drahá. Ale taky doufám, že uděláš všechno pro to, abys ho přivedla zpátky, a dokážeš ho donutit podstupovat léčbu co nejdéle," pronesla.

"Na to se můžete spolehnout," přikývla jsem.

Trenovi sice vcelku nic není, kromě té střelné rány, ale tenhle obrázek se mi moc líbil :D