Konečně úspěšná operace

Další pokračování sem stihla celkem rychle. Bude to taková malá omluva za to, že s dalším dílem to bude složitější, páč zkoušky se blíží a na psaní mi tak nezbyde moc čas. Přeji vám příjemné čtení a nechte mi komentář.

.

.

"Tak co, An. Jsi připravená?" zeptal se mě Teruo. Stočila jsem na něj pohled.

"Dá se na tohle nějak připravit?" opáčila jsem otázkou.

"Jen se tě snažím rozptýlit," zazubil se na mě. Čekali jsme společně v předoperačním sále, až nás anesteziolog vyzve, že můžeme začít s operací.

"Stejně pořád nechápu, jak jsi ho přemluvila. Mě to pomalu nenechal ani vyslovit nahlas," přemýšlel pak Teruo. Byl z toho opravdu překvapený. Ani ve snu ho nenapadlo, že by se mi podařilo z Tren vymámit souhlas.

"Tak můžete jít na to. Tentokrát tu ale zůstanu a budu to sledovat. Nejsem si jistý přesným dávkování s ohledem na jeho stav, takže pro všechny případy," přišel nám oznámit anesteziolog. Zvedla jsem se a šla za ním na operační sál.

"Víš Teruo, neber si to špatně, ale tebe nemiluje. Takže tě ani nebude poslouchat," vyplázla jsem na Terua jazyk mezi dveřmi a pak zaplula do sálu. Teruo se za mnou zasmál, ale velmi rychle mě následoval. Zkontroloval, jestli je všechno připraveno tak, jak má, a pak poslal veškerý nepotřebný personál pryč. Nechtěl, aby se zbytečně rozneslo, že jsme praktikovali takový nestandardní postup, dokud nebudeme znát jeho výsledek. Ozvalo se kolektivní brblání, ale nakonec jsme tu zbyli jen já, Teruo a anesteziolog. Teruo vzal dvě rukavice a každou z nich mi nastavil.

"Prosím, paní kolegyně," pronesl při tom. Pak mi i uvázal roušku přes ústa a pomohl mi si srovnat vlasy pod čepec.

"Takže, vysvětlím vám, jak to bude probíhat," promluvil pak, když jsem byla oblečená.

"Ty Anori, budeš operovat. Slíbil jsem, že to uděláme po tvém, takže ti do toho nehodlám zasahovat, pokud nebudeš potřebovat pomoc. Budu tě jen hlídat. A tady kolega nám zastane práci sester a pohlídá nám hodnoty krevního tlaku, srdeční frekvence a dýchání," rozdal Teruo úkoly. Oba jsme přikývli.

"Všechny hodnoty jsou zatím v pořádku, můžete začít, slečno Anori," promluvil na mě anesteziolog a dal mi tak zelenou.

"Ou, teď mě napadlo, že jsem zapomněl požádat o tu plachtu přes obličej," vzpomněl si Teruo.

"Já to zvládnu, neboj se," uklidnila jsem ho. Už to bylo potřetí, co mi ležel pod rukama. Napoprvé by mě to možná zasáhlo, ho takhle vidět, ale teď už jsem se vůči tomu dokázala obrnit.

"Skalpel," pronesla jsem a natáhla ruku. Teruo mi do ní zmiňovaný předmět opatrně položil. Normálně bych nemusela řezat, ale teď jsem na to potřebovala vidět. Teruo vedle mě pohotově připravil odsávačku a umožnil mi tak nerušený průběh.

"Svorku," zamumlala jsem znovu. Opět jsem do ruky dostala zmiňovaný předmět. Když jsem měla celou oblast zafixovanou, použila jsem takové malé kovové háčky, díky kterým zůstala rána rozevřená, Potřebovala jsem postupovat od vnitřku na povrch.

"Tady mi to, prosím, podrž," naváděla jsem Terua. Opět mě poslechl.

"Už je to pěkná řádka let, co mě naposledy někdo komandoval při operaci. Poslední století tomu bylo spíš naopak," zasmál se pak.

"Věřím, že si na příštím nebohém studentovi spravíš chuť," taky jsem se usmála. Připravila jsem si ruce a dvakrát si pokrčila a zase narovnala prsty, abych si je rozcvičila.

"Tak jdeme na to," povzdechla jsem si a pustila se do toho.

*****

"Běž domů, odpočinout si. Viděl jsem, kolik moci jsi použila, musíš být unavená," promluvil na mě Teruo, když už bylo po všem a já se opírala o pult s hygienickými potřebami na pokoji lékařů.

"Ne, já jen čekám, až Trena převezou na pokoj a půjdu tam," zavrtěla jsem hlavou.

"Anesteziolog říkal, že se nejspíš probudí až zítra ráno, není tedy potřeba u něj přes noc hlídkovat," domlouval mi. Pravděpodobně by na mě nepřestal naléhat, dokud bych neodešla. A to já nemohla.

"Nemůžu k němu domů, pohádala jsem se s Nikem a ten mě vyhodil. Dokud tam bude, nevrátím se tam. To co si dovolil říct, mu jen tak neodpustím," obeznámila jsem ho se situací.

"Aha, můžeš zůstat u mě. Zrovna dneska je tam sice moje přítelkyně, ale nemyslím si, že bys jí vadila," nabízel mi místo toho.

"Nebo prostě počkám tady, u svého snoubence," odmítla jsem i tuhle variantu. Nechtěla jsem jim tam překážet, obzvlášť když tam bude mít Teruo společnost. Jinak bych nad tím možná i uvažovala.

"Dobře, jak myslíš," vzdal to Teruo a s přáním hezkého večera a noci odešel. Já se vydala na Trenův pokoj, teď už by tam nemusel být nikdo z personálu. Měla jsem pravdu, celým pokojem se ozývalo jen pípání přístrojů. Trenovi se zvedal hrudník pravidelnými nádechy, jinak ležel nehybně. Vypadal pořád stejně hrozně, ale to nic neznamenalo. Zlepšení může nastat až ve chvíli, kdy se vzbudí a nabere trochu síly. Doufala jsem, že mu to nebude moc dlouho trvat. Přisedla jsem si k jeho posteli, vzala ho za ruku a připravila se na dlouhé čekání.

*****

Píp, píp, píp. To byl první zvuk, který jsem uslyšel. Takže mám tu operaci za sebou. Zrovna teď jsem necítil vůbec nic, jen v hlavě mi hučelo jako po flámu. Nedokázal jsem se ani pohnout, pravděpodobně účinek nějakých tišidel, kterých jsem poslední dobou dostával nepočítaně. Trochu jsem se bál otevřít oči, protože jsem čekal, že mi ostré světlo způsobí migrénu, ale přemluvil jsem se. Místnost byla tmavá, zalitá jen tlumeným světlem z těch přístrojů. Chvíli trvalo, než mi povolily svaly na krku a já mohl natočit hlavu. Jako první jsem si všiml, že jsem pořád na tom stejném pokoji, druhou věcí, kterou jsem zaregistroval, byla přítomnost další osoby. Byl jsem si jistý, že je to Anori. Kdo jiný by tu u mě takhle poctivě seděl a usnul? Ten druhý doktor těžko a Teruo měl dost jiné práce. Další dlouhou chvíli trvalo, než jsem dokázal zvednout ruku a víc se natočit, abych na Anori viděl úplně. Jemně jsem ji pohladil po vlasech, což ji neprobudilo. Musela spát tvrdě. Odhadl bych to ještě na další půl hodinu, než jsem byl schopný ovládat celé svoje tělo. Hlavu jsem měl pořád těžkou, ale jinak mě nic nebolelo. Že by to konečně bylo taky trochu dobré znamení? Jediné, co mě právě teď trápilo, bylo to, že jsem měl hroznou žízeň, ale sklenici jsem na nočním stolku připravenou neměl a Anori jsem nechtěl budit. Jistě se při té operaci hodně vyčerpala. Očividně nepočítali s tím, že bych se probudil tak brzo, když jsem tu neměl nic připraveného. Pocit suchého hrdla ovšem začínal být celkem nesnesitelný a mě nezbylo, než obtěžovat svou drahou snoubenku. Jemně jsem jí zatřásl ramenem a zavolal její jméno. Rozespale zvedla hlavu a chvíli dezorientovaně mrkala.

"Hm?" zabroukala pak.

"Any, prosím, mohla bys mi dát něco k pití?" požádal jsem ji.

"Samozřejmě," přikývla a promnula si oči. Pak se zastavila v pohybu a dlouze se na mě zadívala. Pravděpodobně jí teprve došlo, že bych jí touhle dobou o nic prosit neměl.

"Lásko, ty jsi vzhůru," široce se usmála a jednou mě lehce políbila.

"Co že jsi to po mě chtěl?" zeptala se pak. Byla tak roztomile zmatená.

"Napít," zopakoval jsem svou žádost s úsměvem.

"Jistě, jistě. Hned to bude," vyskočila na nohy a během chvíle mi podávala sklenici s vodou. Musela mi pomoct se nadzvednout, z toho věčného ležení jsem pěkně zeslábl.

"Děkuji," usmál jsem se, když byly mé potřeby zcela uspokojeny a podával jí prázdnou skleničku. Anori mě hned brala za ruku, tou druhou mi zajela do vlasů.

"Zlato, musíš být unavená. Proč si nejdeš odpočinout k Juaně domů?" ptal jsem se jí pak.

"Protože jsem tu chtěla být s tebou a být první, koho po probuzení uvidíš," usmála se a prsty mě vískala ve vlasech.

"Jak ti je?" zeptala se potom.

"Je mi dobře. A tentokrát to myslím doopravdy. Trochu mě bolí hlava a jsem unavený, ale jinak je všechno v pořádku," odpověděl jsem popravdě.

"Ta bolest hlavy by měla odeznít, když si pořádně odpočineš. Je to tím, že jsi byl zesláblý už před operací," vysvětlila mi.

"Poslední dobou nedělám nic jiného, než že odpočívám," protočil jsem očima.

"Zasloužíš si to. Uvidíš, že až se prospíš, budeš se cítit ještě lépe," povzbuzovala mě.

"Ty si jdi taky lehnout. Já to tu do rána zvládnu," staral jsem se i o ní.

"Zůstanu tady, překážím ti snad?" pozdvihla obočí.

"Vůbec ne. Jen myslím na tvé pohodlí. Postel je lepší než spát v sedě na židli," uváděl jsem to hned na pravou míru.

"To sice ano. Ale já nejsem z porcelánu a něco vydržím. A zrovna teď se od tebe odmítám vzdálit na krok," vrtěla s úsměvem hlavou. A tak jsem to vzdal. Opravdu mi tu nevadila a navíc mě těšilo, že tu chce se mnou zůstávat.

*****

Anori měla pravdu. Prospal jsem se a cítil se zase o něco lépe. Nebolela mě hlava, ránu jsem cítil, asi jako kdybych se jen o něco praštil, zkrátka od té události mi ještě nebylo lépe. Osobně bych to ohodnotil jako konečně úspěšnou operaci. A navíc jsem se mohl těšit Anorině přítomnosti. Zrovna teď sice spala, ale to jsem chápal. Musela se tou operací vyčerpat víc, než byla ochotná přiznat a v téhle poloze se jí určitě zrovna dvakrát pohodlně neodpočívalo. Nechal bych jí, jak dlouho by potřebovala, ale Teruo se vždycky rozčiloval, když ji tu našel spát, a já nechtěl, aby musela odcházet. Proto jsem jí jemně zatřásl ramenem. Byla vzhůru celkem rychle. Nejdříve se jen tak rozkoukávala, ale pak mě odměnila jedním zářivým úsměvem. Miloval jsem se, když se smála.

"Omlouvám se, že tě budím, srdíčko, ale víš, že se Teruo vždycky zlobí, když tě tu takhle najde," omlouval jsem se za to zbytečné probuzení.

"To nevadí. Alespoň začnu něco dělat. Jak se cítíš?" začala hned s lékařskou prohlídkou. Povzdechl jsem si, ale řekl jí úplně o všem. Vyčítala mi, že jsem k ní ohledně svého stavu nebyl upřímný a měla pravdu. Já nechtěl přiznávat svoje slabiny, ale ona mi pak nemohla pomoct. Navíc mi neustále dokola opakovala, že jí rozhodně nevadí, když projevím nějaký svůj nedostatek, naopak mi ochotně pomůže. Toho jsem se taky v nejbližší době chystal využít, ale věděl jsem, že Teruo se tu jistě brzy staví a já k tomu chtěl mít dostatečný klid a soukromí. Anori mi podala teploměr, který jsem si poslušně strčil pod paži, ona mezitím kontrolovala mojí ránu.

"Vypadá to docela dobře, opravdu tě to nějak nepálí, nesvědí nebo tak?" ptala se. Nevěřila mi.

"Ne, říkal jsem ti, že mě to bolí asi tolik, jako kdybych se praštil. Jako kdybych narazil na hranu stolu, víš? Cítím to, ale rozhodně na to neumřu," ujišťoval jsem ji. Sebrala mi teploměr a spokojeně přikývla, pak mi posvítila do očí a nakonec přistoupila k jednomu z přístrojů, odkud si nechala vyjet papír s nějakými čísly. Usmívala se, když ho prohlížela. To se za tu dobu, co tu ležím, stalo poprvé.

"Dobré zprávy?" zajímal jsem se tedy. Opravdu bych odsud rád brzy vypadl a čím lepší budou výsledky, tím kratší dobu to bude trvat. I když samozřejmě jsem počítal s tím, že tu strávím minimálně další měsíc a pak další dobu doma na lůžku. Jenže tam budu mít Anori pro sebe a budu doma. Pro mě je to velký rozdíl.

"Ano, řekla bych, že ano. Tyhle hodnoty se hodně blíží normálu, takové jsi od první operace ještě neměl," přikývla s úsměvem. Vydechl jsem si. To znělo dobře.

"Tak za to si zasloužím pusu, ne?" nadhodil jsem vesele.

"Snad já si jí zasloužím, ne?" položila si ruku v bok. Sešpulil jsem rty a ona se nenechala pobízet. Hned mi vtiskla několik polibků. Ten zatracený kardiograf začal opět pískat o dost rychleji, než do té doby, a upozorňoval tak nejen moji snoubenku, ale i všechny ostatní na sesterně o tom, že na Anorinu blízkost reaguji jako puberťák. Budu štěstím bez sebe, až ze mě tu proklatou věc sundají. Anori se příliš brzy odklonila, protože jinak by způsobila stav pohotovosti. Ale culila se a mě bylo naprosto jasné, že se tímhle náramně baví.

"Dobré ráno," vstoupil dovnitř Teruo. Hned se zaujetím sledoval mě a Anori, mě zase zajímalo, co to drží v ruce.

"Přinesl jsem ti snídani, An," podal jí papírový sáček.

"Děkuju," usmála se Any a s chutí se pustila do jeho obsahu. Aha, takže Teruo věděl, že tu Anori bude zůstávat celou noc a nebude si moct zajít pro snídani. Copak nemohla jít domů?

"Vypadáš dobře," obrátil se pak na mě.

"Ale no tak, Teruo. Nesváděj mě tu před mou snoubenkou!" vynadal jsem mu na oko. Teruo se rozesmál a Anori překvapeně zamrkala. Byl to takový náš malý interní žertík, který jí unikal. Ale Teruo se dobře pobavil.

"No vidím, že je ti teď už opravdu lépe. Něco, co bych měl vědět?" obrátil se na Anori. Ta ho obeznámila s nejnovějšími hodnotami a fakty, Teruo jen přikyvoval. Následně přikročil ke stejné kontrole on sám. I když to byl můj nejlepší přítel, tuhle kontrolu jsem snášel hůř, než v případě Anori. Přece jen, byl jsem oblečený jen do té nemocniční košile a ránu jsem měl až nahoře na břiše. S Anori mi to tolik trapné nepřišlo.

"Opravdu to vypadá dobře. Ale samozřejmě, žádné předčasné závěry. Počkáme pár dnů, než se ujistíme, že se situace nebude opakovat," vynesl pak svůj soud. Když odešel, Anori si přisedla zpátky ke mně.

"Co to mělo znamenat s tím sváděním?" zeptala se mě. Začal jsem se smát a chvíli mi trvalo, než jsem jí povyprávěl příhodu o tom, jakou jsme na jednu mojí bývalou a obzvlášť otravnou přítelkyni sehráli s Teruem scénku. Ta chudinka z toho byla ještě dlouho otřesená a my si z toho dodnes dělali legraci. I Anori se po jejím dovyprávění smála, až jí vyhrkly slzy. Pak se sklonila, chvíli mě odměňovala polibky, ale opět u toho nezůstala příliš dlouho.

"Na chvíli půjdu. Někdo musí obeznámit s novou skutečností tvé rodiče, jsou jako na trní. Naposledy je ten druhý doktor informoval, že odmítáš operaci, takže bych je měla jít uklidit. A přinést ti oběd. Nějaké speciální přání?" ptala se mě. Zavrtěl jsem hlavou

"Ani nic nepotřebuješ? Třeba kartáč na vous?" ptala se provokativně. Žádný vous jsem neměl, jen několikadenní strniště.

"Ne, ten opravdu nepotřebuji. A říkala jsi, že ti to nevadí," upozornil jsem ji na to. Kdyby si stěžovala, nějak by to zvládl.

"Jistě že nevadí. Dělám si z tebe srandu. Na to by sis za ty roky, co mě znáš, už mohl zvyknout," utahovala si ze mě.

"Až příliš mě rozptyluješ na to, abych se mohl soustředit, co je vtip a co už ne. Ale jednu věc bys mi přinést mohla. Vzhledem k tomu, že se opravdu cítím skvěle a neočekávám žádné další nutné zákroky, šlo by mi donést spodní prádlo? U tebe mi to nevadí, ale u ostatních jsou ty kontroly dost ponižující," požádal jsem ji.

"Samozřejmě. I když mě se líbilo, kontrolovat tě bez trenek," skousla si ret.

"Zlato!" napomenul jsem ji, naprosto šokovaná. Pořád jsem v ní viděl tu nevinnou dívčinu, ale koukám, že mi pěkně zvlčela. Jen mi se smíchem poslala vzdušný polibek a odešla. A já na chvíli zavřel oči. Byl jsem neustále unavený, a to jsem vlastně vůbec nic nedělal.

"Miláčku, probuď se. Vždyť ti to vystydne," budila mě Anori. Neuvědomil jsem si, že jsem tak tvrdě usnul. Anori mi pomohla se vytáhnout víc do sedu, na klín mi pak posadila tác, kam položila misku s hustou polévkou a pečivo. Ona sama si vyndala stejné jídlo a společně jsme poobědvali.

"Mám tě pozdravovat od rodičů. Měli hroznou radost, že je ti lépe. Mají tě opravdu rádi," oznamovala mi pak.

"A já mám rád je. Děkuji za vyřízení," usmál jsem se. Když Anori sklidila misky, otočila se k tašce, kterou pravděpodobně přinesla a po chvíli přehrabování z ní vyndala moje spodní prádlo. Ovšem já si všiml, že v té tašce měla i spoustu svých osobních věcí. Co se tu dělo?

"Lásko, než si ty trenky obléknu, měl bych na tebe takovou prosbu," začal jsem.

"Trene, jestli po mě chceš sex, tak ti rovnou říkám ne. Jsme v nemocnici, a ty na to ještě nemáš dost síly," skočila mi do řeči. Překvapeně jsem zamrkal.

"Popravdě, tentokrát mě to vůbec nenapadlo," přiznal jsem. Do té včerejší operace mi bylo pořád tak mizerně, že jsem neměl na sex ani pomyšlení. Teď je mi sice dobře, ale zase se pořád cítím unavený. Anori se zatvářila překvapeně.

"To mě trochu překvapuje, ale v tom případě povídej. Jsem jedno ucho," pobídla mě pak, nadšená, že od ní budu žádat něco, co by mi i mohla splnit.

"Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys mi pomohla se vysprchovat. Jsem z těch horeček celý ulepený, ale nevěřím si, že bych to zvládl sám," řekl jsem.

"No samozřejmě," přikývla mi hned.

"Půjdu tam s tebou. Stejně bych byla celá zacákaná a potřebuji si umýt hlavu," usmála se. Spolkl jsem otázku, proč se nešla umýt domů, nechtěl jsem ji rozhněvat, teď jsem její pomoc potřeboval. Anori mezitím odpojovala všechny hadičky, na které jsem byl napojený, naštěstí to byly především elektrody na měření všeho možného, takže to nebylo složité. Ulevilo se mi, když pokojem už nebylo slyšet to otravné pípání. Namáhavě jsem se posadil a spustil nohy dolů z postele. Už je to pěkných pár dní, co jsem se na ně nepostavil. Anori mi hned přiskočila na pomoc, přehodila si jednu mojí ruku přes rameno a svojí volnou rukou mě objala kolem pasu. Společně jsme se zvedli z postele. Mě se podlomilo koleno hned při prvním kroku. Čekal jsem, že to tak dopadne. Anori na to ovšem byla taky připravená, protože mě silně podpírala a nenechala mě sebou třísknout o zem. Chvěla se jí ramena, jak mě táhla do koupelny, ale já neměl sílu jí pomoct a tak skoro celá moje váha spočívala na ní. Ale byla statečná, ani nepípla a dovlekla mě až do vedlejší místnosti, kde mě svalila na malou stoličku. Úlevně vydechla.

"Ty mi dáváš, zlato," zasmála se pak a vtiskla mi polibek. Užíval jsem si to ticho. Nic neprozrazovalo, že se mi srdce zase rozbušilo rychleji.

"Je to škoda, mě se to rychlé pípání docela líbí. Mám ráda, když vidím, jak moc mě miluješ," okomentovala to Anori. Očividně myslela na to samé, co já. Potom mi pomohla z košile a svlékla i sebe. Nebyl tu obyčejný sprchový kout, ale prostě jen hlavice připojená ke zdi a na zemi odtokový kanálek. Sprchou tedy vlastně byla celá tahle místnost. Proto Anori říkala, že by byla celá zacákaná. Ale mělo to i výhodu, nemusel jsem se hnout z té stoličky. Nevím, jak bych zvládl sprchu ve stoje. Anori nastavila příjemnou teplotu vody a začala nás oba umývat. Nechal jsem se dokonce i namydlit, i když jsem jí v tom dost asistoval. Nemohla ode mě očekávat, že o sebe nechám takhle pečovat. Už jenom to, že jsem ji nechal mi u tohodle všeho asistovat, byl u mě úspěch. I Anori rychle pochopila, že tohle je pro mě jiné, než když se společně sprchujeme. Normálně jsem se její péči nebránil, jenže to jsem nebyl zraněný a napůl nemohoucí. Chápala, že na tom chci mít zásluhu, abych si nepřipadal tak neschopně. Poslušně tedy zacházela jen tak daleko, jak jsem jí dovolil. Zarazila se, až když jsem se chopil mytí jejích vlasů.

"Ruce mám zdravé a zvládnu to. A ty to máš takhle ráda, no ne? Tak si to užívej, staráš se o mě až dost," zabručel jsem. Zasmála se, ale poslušně držela. Měl jsem pravdu. Milovala, když se jí někdo probíral vlasy, takže jejich mytí byla vždy příležitost, jak jí udělat radost. Když jsme ze sebe smyli všechny mydlinky, osušila mě a pomohla mi se obléknout do spodního prádla a čisté nemocniční košile. Ještě dřív, než se stihla obléknout i ona, si mě přitáhla za ramena k sobě a začala mě líbat. Ovšem tentokrát nemusela být jemná, protože nehrozilo, že sem vrazí někdo z personálu s defibrilačním přístrojem, a bude si myslet, že mám náběh na infarkt. Byla vášnivá, hodně vášnivá. A já se nebránil a rád se přidal. Když jsem rty sklouznul na její krk, zavzdychala. Takže jí to přece jen nebylo lhostejné, jak se snažila dávat najevo. Fyzický kontakt jí chyběl stejně tak jako mě. Ale věděl jsem, že není rozumné zacházet příliš daleko. Odtrhl jsem se od ní a jen zrychleně oddechoval, stejně jako ona.

"Pícháš," zasmála se. Opravdu měla trochu zarudlý krk. Měla jemnou pleť a jakýkoliv hrubší povrch jí takhle poškrábal. Věděl jsem, že to za chvíli zmizí.

"Měl bych se oholit, když už jsem tady," povzdechl jsem si.

"Miláčku, vždyť sotva držíš oči otevřené. Mě to vážně nevadí. Zvládneme to zase příště, hm?" domlouvala mi a já se nebránil. Unavený jsem, o tom žádná. S její značnou pomocí jsem se tedy dostal zpět do postele, kde na mě nalepila zase všechny ty nesmysly a zapojila do té doby vypnuté přístroje. Na sesterně pravděpodobně museli mít nějak ohlášené, když to Anori vypnula ručně, jinak bychom tu určitě měli kontrolu. Anori mi ještě rychle zkontrolovala ránu, jestli jsme jí tou sprchou nějak neublížili. Popravdě, já nechápal, jak bychom mohli, když při poslední operaci mi Anori tu ránu celou zacelila. Místo bylo jen trochu zarudlé a vyboulené, nic otevřeného jako předtím.

"Odpočiň si, zlato. Já tu budu," pohladila mě pak Anori po vlasech. Ty její byly mokré a lepily se jí na obličej.

"Vážně jsi moc krásná," zamumlal jsem, než mě únava přepadla úplně.