Závěť

Tak se hlásm s dalším pokračováním. Vím, že začíná mít mezery, ale škola mě zaměstnává víc, než by se mi líbilo a mě navíc nejde psát v každé volné chvíli, jen když to přijde :). I tak ale doufám, že na mě nezanevřete a užijete si dnešní díl. Slibuji, že už se blížíme ke konci jejich trápení :).

.

.

Ráno jsem se bála dojít do nemocnice a zjistit stav událostí. Ale víc by mě sužovala ta nevědomost. Tren mě hned ve dveřích přivítal zářivým úsměvem, ale já nějak cítila, že není všechno tak skvělé, jako včera po té operaci. Ale nechtěla jsem to na sobě dát znát. Zkontrolovala jsem všechno, co bylo potřeba. Hodnoty bilirubinu byly špatné a naznačovaly, že játra stále nefungují správně.

"Jak se cítíš, zlato?" zeptala jsem se.

"Skvěle. Mnohem lépe, než před tou operací," odpověděl hned. Proto jsem si přisedla k němu a vzala ho za ruku.

"Tak mě napadlo, že když je mi lépe, nemohla bys mě odpojit od všech těch přístrojů? To pípání mě rozčiluje," poprosil.

"Nebo tě spíš rozčiluje to, jak mi ty přístroje pěkně ukazují, jak moc na mojí přítomnost reaguješ," popichovala jsem ho, protože odpojit jsem ho rozhodně nemohla.

"Ne, rozčiluje mě to, že tě nemůžu políbit, aniž by to na sesterně všichni věděli," opravil mě, ale pochopil, že odpojování se nekoná. Sklonila jsem se pro rychlý polibek, ale jinak ho nepokoušela. Místo toho jsem mu povídala o tom, jak mě teď vrchní sestra vraždí pohledy, protože mě opravdu nesnášela. Tren mě trpělivě poslouchal a chlácholil mě, že nějaká vrchní sestra mi může být ukradená. To mi byla, ale já ho jen potřebovala rozptýlit. A nebo spíš rozptýlit sebe, abych se o něj přestala tolik bát. Přece by mi řekl, kdyby se mu něco dělo, ne? V jedenáct jsem se stavila u Terua, abych se s ním pobavila o jeho výsledcích a zjistila jsem, že je stejně znepokojený, jako já. Skočila jsem mu pro jídlo, ze kterého měl opět obrovskou radost, a zůstala s ním celé odpoledne. Za tu dobu jsem s ním musela přestát první křeč od operace. Nebyla nijak dlouhá a silná, ale nedělalo mi dobře to vidět. Nejvíce jsem se bála toho, že Trenovi dojde trpělivost. Ať už se mnou nebo s léčením. Měla jsem prostě panickou hrůzu z toho, že mě kdykoliv může požádat, abych ho nechala umřít. Tren byl ale statečný, viděla jsem na něm, že se svým stavem bojuje. Při křeči nevydal ani hlásku, a když přešla, vzal mě za ruku a ujišťoval mě, že už je to dobré. Poslušně spolykal tolik pilulek, kolik mu jich Teruo předepsal a na nic si nestěžoval. Přesto jsem během celého dne viděla jasné zhoršení jeho stavu. Bylo mi z toho do pláče. Copak to opravdu nemůže být zase všechno dobré?

"Anori, jdi si domů odpočinout, byla jsi tu celý den. Dáme ti na něj pozor, a pokud to nebude nutné, nebudeme s ním ani nic dělat bez tvého vědomí, hm?" přišel za mnou k večeru Teruo. Podívala jsem se na Trena. Kdyby mě tu chtěl celou noc, budu tu u něj hlídat. Ale on přikývl, pravděpodobně viděl, jaké si o něj dělám starosti a před takovými pocity se mě snažil vždycky chránit. Dlouze jsem ho políbila na čelo.

"Drž se, lásko," zašeptala jsem mu.

"Budu," přikývl mi a nechal mě jít. Překvapilo mě, že doma byla tma a prázdno. Nikdo tu nebyl. Ne, že bych je všechny nějak moc postrádala. Osprchovala jsem se a šla spát. Ještě jsem je slyšela se vrátit, než jsem tvrdě usnula. Ráno jsem se v kuchyni potkala nejprve s Juanou a Razielem, kteří se mě vyptávali na Trenův stav. Neříkalo se mi to zrovna dobře, jenže jim jsem to říct musela.

"Anori, jsem si jistý, že děláš všechno proto, abys mu pomohla. A pokud se to nepovede, určitě to nebude tvou chybou," položil mi Raziel ruku na rameno, když jsem skončila a jen hleděla do svého hrnku.

"A určitě si nesmíš vyčítat, že se mu to stalo kvůli tobě. Všichni víme, jaký Tren je a jak moc tě miluje. A já nepochybuji o tom, že ty bys pro něj udělala to samé," vzala mě Juana za to druhé rameno a také mě chlácholila. Byli to úžasní lidé. Pak dolů sešla Airine, která mě jen propálila pohledem, a nechtěla nic slyšet. Že si prý promluví s opravdovým lékařem. Ani to, když ji Juana napomenula, jak se to ke mně chová, ji neobměkčilo. A když přišel Nik, vyslechla jsem si od něj, že moje léčba mu akorát ubližuje, nic jiného. Že bych to měla nechat profesionálům. To jsem odmítala poslouchat, takže jsem se sbalila a odešla do nemocnice za Trenem. Vyděsila jsem se, když jsem ho viděla. Byl úplně bledý, ale čelo měl orosené. Všimla jsem si, že vedle něj ležela mísa s vodou a žínkou, takže jsem k němu hned přisedla a začala ho lehce otírat.

"Anori," zašeptal, když otevřel oči.

"Jsem tady, lásko," pousmála jsem se.

"Tak teď už je všechno v pořádku," usmál se, ale oči zase zavřel. Netrvalo to ani čtvrt hodiny a dovnitř vešel Teruo. Seznámil mě s novým stavem - Trenovi se v noci přitížilo, prošel si další křečí, která měla stejnou sílu jako ta před operací. Vlastně celou noc nespal, a proto vypadal tak hrozně. Ránu měl červenou a oteklou v mnohem větším okruhu, než předtím, což taky nebylo správně. Teruo si dokonce pohrával s myšlenkou provést další operaci, kdy bychom se vrátili k původnímu postupu. To jsem odmítla, rozhodně by mi tu nepomohlo.

"Pokud další operaci, tak spíš víc po mém, než podle lékařských postupů. Viděl jsi sám, že chvíli po operaci mu bylo skvěle. Třeba se ty postupy nesmí kombinovat," vrtěla jsem hlavou na jeho návrhy.

"Anori, nemůžeme vědět, jestli mu tímhle inovativním postupem vlastně neubližujeme. Co když mu to naopak ještě urychlíš? Vždyť nevíš, co děláš" snažil se mě Teruo přesvědčit o vlastní pravdě.

"Copak ty víš, co děláš? Nemáš ani to nejmenší tušení, stejně jako já. Ale já vidím, že všechny dosavadní postupy byly špatně," hádala jsem se.

"Stejně bych to raději udělal po svém," odmítal Teruo.

"Žádná další operace," zabručel Tren z postele a pak bolestivě sykl, pravděpodobně další křeč.

"Ale zlato,…" namítala jsem, přitom mu ale chytala ruku, aby si při té bolesti ještě sám sobě víc neublížil.

"Žádná další operace nebude. Já už nic dalšího nechci," zopakoval svoje slova. Mlčela jsem a jen mu pomáhala přemoct tu bolest. Ani Teruo se s ním nehádal. Tren měl právo odmítnout další operace, obzvlášť když byla tak malá šance na nějaké zlepšení. Seděla jsem tedy u jeho postele, hladila ho po vlasech a čekala vždycky na chvíle, kdy byl vzhůru. Ale velmi často upadal do neklidného spánku. Přesto jsem tu zůstávala. Když byl čas na léky, spolkl je všechny bez protestů, takže jsem usoudila, že nerezignoval na léčbu, jen už nechtěl další pokusné operace. K večeru jsem odešla domů připravená na to, že ostatní uchlácholím nějakou historkou o tom, že operace bude a že jim vůbec neřeknu, že ji Tren odmítá. Jenže doma už byli všichni informovaní, zřejmě od toho druhého doktora.

"To si říkáš jeho snoubenka? To si říkáš doktorka, když ho necháváš v takovém stavu?" vyjela na mě hned mezi dveřmi Airine. Přelétla jsem pohledem pokoj. Viděla jsem na první pohled, že Juana s Razielem jsou stále na mojí straně, ale že Trenovi sourozenci mě odsuzují.

"Já to vždycky říkal, že jde po penězích. Obzvlášť když už má svůj podíl tak proklatě blízko. Tak proč by ho zachraňovala, že?" ušklíbl se Nik.

"Co prosím? Jaký podíl? Vůbec nechápu, o čem tu mluvíš," vrtěla jsem hlavou a chtěla odejít do našeho pokoje, abych se před nimi někam uklidila.

"O podílu z dědictví, samozřejmě. Když bratr dobrovolně leze hrobníkovi na lopatu, myslím, že je dobré, se o tom pobavit," spustil hned.

"Jaké dědictví? Zaprvé vůbec nechápu, proč to sem motáš. Nejsem jeho žena, a tedy nemám na nic právo. A za druhé je mi opravdu nepříjemné poslouchat tvoje řeči. Tren je stále naživu a já dělám všechno pro to, aby tak dlouho zůstal, ale ty už nad ním zavíráš víko!" vyjela jsem na něj nazpátek. Vážně mě štval.

"Jen nedělej, že nic nevíš!" zařval na mě Nik.

"Niku, uklidni se. Ona o tom opravdu neví. Tren jí nic neřekl. Věděl, že by ji jinak všichni napadali," zastala se mě Juana. Já jen zmateně zírala. Toho si pravděpodobně všiml Raziel a ujal se vysvětlování.

"Tren napsal závěť, kde rozdělil svůj majetek mezi nás. Mě s Juanou odkázal své dluhy, abych se jich mohli vzdát. Čtvrtinu jeho peněz z pojistek a tak dostane Airine pro malého Tima, čtvrtinu dostane Dany, a zbylou polovinu dostaneš ty. K tomu ještě jeho dům i jeho koně. Údajně ti má notář pak předat dopis, kde je napsáno, abys polovinu ze svých peněz pak dala nám s Juanou, a pár rad jak naložit s tím, co ti zbyde. Nechtěl dopustit, abys zůstala bez domova a bez prostředků," vyjmenoval to všechno Raziel. Musela jsem se posadit. Tren byl opravdu blázen.

"Tohle slyším poprvé v životě. On se zbláznil," zamumlala jsem pak i nahlas.

"Nám právě přijde, že už jsi to slyšela, proč bys jinak tu jeho léčbu tolik sabotovala?" zaprskala Airine.

"Já nic nesabotuji. Naopak se snažím, aby tvůj bratr z toho vyváznul co možná nejlépe. Vážně mě udivuje, že si myslíš, že bych mu dokázala ublížit," bránila jsem se.

"On měl vždycky smůlu na vztahy, ale ty jsi nejzákeřnější. Tváříš se jako neprosté neviňátko a pak nás všechny připravíš o peníze, které nám měly patřit!" odfrkl si Nik.

"Tak odtud vítr fouká! Ty nemůžeš překousnout, že já dostanu peníze a ty ne! Protože jsou určené pro Danyho," došlo mi najednou.

"Zmlkni!" vykřikl. Očividně jsem uhodila hřebíček na hlavičku.

"Ty jsi takový pokrytec. Proto jsi tady! Vůbec ti nejde o to, jestli se bratr uzdraví nebo ne. Jsi tu jen kvůli tomu, abys mohl využít příležitosti utrhnout si co největší podíl. Víš co? Mě na nějakém jeho pitomém majetku vůbec nezáleží. Všechen bych ho vyměnila, kdyby mi někdo poradil, jak mu mám zachránit život. Ten je pro mě totiž důležitý, nic jiného," vyčítala jsem mu. To už Nik vyskočil na nohy a postavil se proti mně. Myslel si, že mě zastraší, když je o tolik vyšší. Jenže já byla o hodně silnější a zrovna teď naprosto rozzuřená.

"Naprosto mě udivuje, jak se k tomu stavíte. Tren vás všechny miluje, jste jeho rodina. Udělal by pro vás první poslední, postavil by se kulce do cesty, i kdyby tam byl kdokoliv jiný z vás a ne zrovna já. Má rád i tebe Niku, i když se k němu chováš takovým hrozným způsobem. Nikdy by nikomu z vás neublížil. A jak se mu za to oplácíš, Niku? Nikdy si se k němu nechoval jako bratr, zacházel s ním jako s přítěží. Neustále ho podceňuješ, shazuješ, závidíš mu všechno dobré, co ho v životě potkalo, i když toho bylo tak málo. A i teď se chováš spíš jako hyena, než jako jeho bratr. Vsadila bych se, že ty peníze odkázal Danymu a ne tobě jen proto, že ví, jak bys s nimi naložil. Utratil je všechny za sebe, protože nejsi nic jiného než sobec. Vždycky, když za ní přijdeš, je to jen proto, že něco potřebuješ. Vždycky ti se vším pomohl a nechtěl za to nic na oplátku. A ty se při první příležitosti porveš o dědictví. To ti opravdu nestojí ani za trochu té úcty?" domluvila jsem a celá se třásla, jak mě to emočně zasáhlo.

"Co si to dovoluješ?" zavřískl.

"Dovoluji si mluvit pravdu. Jsem sice mladá, ale mám rozum a oči a vidím, co se tu kolem děje. Jediný, kdo tu Trena přijal takového, jaký je, jsou jeho rodiče. Airine v něm vidí svého dokonalého bratra a všechny jeho chyby svádí na mě. Nemůžu jí to zase moc vyčítat, já vím, že Trena miluje a udělala by pro něj první poslední. Myslela jsem si, že má stejně tak ráda i mě, protože já ji mám ráda jako sestru, ale očividně tomu tak není. Ale tobě Niku, nebyl Tren nikdy dost dobrý. Což je smutné, já i on v tobě vidíme bratra a nechápu, co přesně tě tolik zaslepuje, ale chováš se hrozně. A dnes si veškerému svému chování teprve nasadil korunu!" odpověděla jsem mu s klidem. Airine na mě zaraženě zírala, ale už ne tak vražedně jako předtím, v jejím výrazu už nebylo nic zaměřeného proti mně. Zato Nik byl v obličeji celý rudý.

"Okamžitě vypadni z tohodle domu, ty malá couro! Nenechám se tu urážet od někoho, jako jsi ty," řval na mě.

"Niku, na to nemáš právo. Pro Anori je tohle domov stejně jako pro vás," vyjela už i Juana.

"To je v pořádku. Půjdu, ať nemáte ještě větší peklo. Já tu s ním nechci být stejně tak, jako tu on nechce být se mnou," pronesla jsem chladně, přešla k Juaně a vzala jí za ruce.

"O všem vás budu informovat. A slibuji, že udělám všechno pro to, abych ho přemluvila k dalšímu léčení," řekla jsem úplně mírným hlasem. Juana mě políbila na čelo, Raziel vedle ní mi položil ruku na rameno. Oba mi dali najevo, že mě berou do rodiny, a že si o mě nemyslí nic z toho, co tu dnes večer padlo. Otočila jsem se a zamířila ke dveřím.

"Promiň," ozvalo se za mnou, když jsem si obouvala boty. Vzhlédla jsem k Airine, která tu stála a zírala do země.

"Já vím, že bys mu nikdy neublížila. A mám tě ráda, opravdu. Já jen,…" zarazila se a nevěděla, jak pokračovat.

"Chápu Airine, je to složité období, pro nás pro všechny. Mě jen mrzí, že mě obviňuješ ze všeho, co se Trenovi stalo. Ano, nepopírám, že jsem jedním z důvodů, ale Tren se přede mě nikdy stavět nemusí. Nenutí ho k tomu nic jiného, než jeho vlastní myšlenkové pochody. Já ho nežádám o to, aby se nechával dobrovolně mrzačit," řekla jsem.

"Já vím. A mrzí mě, že jsem to řekla," přikývla Airine.

"Dobrý?" zeptala jsem se a rozevřela náruč. S pousmáním znovu přikývla a dlouze a pevně mě objala.

"Jsi moje malá sestřička, taková, jakou jsem si vždycky přála. Promiň, že tě občas napomínám," zašeptala mi pak do ucha.

"Děkuju Airine. Já jdu za ním, kdybyste mě hledali. Ale dokud tu bude Nik, já se zpátky nevrátím. Čímž ho samozřejmě nevyhazuji, on je tu doma a já si střechu nad hlavou obstarám vždycky," oznámila jsem ještě a vyšla ven do chladivého večerního vzduchu. Tam jsem se zhluboka nadechla. Páni, tohle bylo šílené. Vážně šílené! Říct tohle všechno Nikovi do očí chtělo velkou dávku odvahy. Pomalu jsem se šourala do nemocnice. Nemusela jsem pospíchat, Tren bude stejně pravděpodobně spát nebo nebude vnímat. V nemocnici jsem si to hned zamířila do jeho pokoje. Byla jsem si tak jistá tím, že mojí přítomnost až do rána nezaregistruje, že jsem se ani neobtěžovala s nějakým tichým příchodem. O to víc mě překvapilo, když ke mně okamžitě otočil hlavu. Píchlo mě u srdce, když jsem ho viděla tak bledého s popraskanými rty, skelným pohledem a tmavými kruhy pod očima.

"Any, co tu děláš? Myslel jsem, že sis šla domů odpočinout," promluvil na mě až moc tichým hlasem.

"Nemohla jsem to bez tebe vydržet," usmála jsem se a přešla k němu, abych ho mohla políbit na čelo. Nemusel vědět nic z toho, co se stalo. Jen by to jeho stavu mohlo přitížit.

"Potřebuješ něco, zlato?" ptala jsem se ho pak a hladila ho po vlasech. Zavrtěl hlavou.

"Všechno je v pořádku," zamumlal pak.

"Trene, všechno v pořádku není. Vypadáš hrozně a mě bolí se na to jen dívat. O to víc, když mě nutíš to ignorovat. Jsem tvůj ošetřující lékař a nemůžu ti pomoc, když mi neřekneš, jak ti doopravdy je," odporovala jsem mu. Jak si mohl myslet, že tohle všechno nevidím? Tren se mi dlouze podíval do očí.

"Je mi zle, Anori. Hrozně zle," přiznal se a ve mně zatrnulo.

"Občas si říkám, že už to dál nevydržím. Ty jsi ten jediný důvod, proč jsem to ještě nevzdal. A proč to nevzdám. Ale popravdě, opouští mě víra a hlavně síla bojovat dál," pokračoval.

"Prosím, bojuj," vzlykla jsem. Neuvědomila jsem si, že pláču, dokud jsem nepromluvila nahlas. I přes všechnu bolest a vyčerpání, co měl napsané ve tváři, se na mě usmál tak neuvěřitelně něžně, až jsem se rozbrečela znovu a mnohem usedavěji. Teď bych jeho objetí potřebovala víc, než kdy jindy. Musela jsem si ale vystačit s jeho rukou zabořenou do mých vlasů, kde mě jemně vískal. Takhle jsem zůstala tak dlouho, dokud naši společnou chvíli nepřerušila jeho křeč. Silně mi zatáhl za vlasy, když ho bolest přepadla nepřipraveného. Umlčela jsem svůj výkřik, abych ho ještě zbytečně netrápila tím, že mi ubližoval. Tahle musela být obzvlášť bolestivá, vždycky trpěl tiše, teď ovšem i přes zatnuté zuby hlasitě zasténal. Držela jsem mu ruce, aby si neublížil a nevěděla, co jiného mám dělat.

"Zastav to!" křikl na mě. Jenže já nevěděla jak, nikdo z doktorů to nevěděl. Nikdo nevěděl, co se v jeho těle děje za neuvěřitelný boj, že mu to způsobovalo takové bolesti.

"Prosím," zasténal podruhé. Nohy se mu svíjely, jak se přes ně snažil ventilovat bolest a já už nebyla schopná udržet v klidu ani jeho ruce. Škubal s nimi tak silně, že jsem jednou z nich dostala ránu do obličeje. Chvíli jsem dezorientovaně mrkala, než jsem se vrátila zpátky do reality. Nenapadlo mě nic lepšího, než to zastavit jako minule, a to kouzlem, které dočasně blokovalo bolest. Nijak jsem mu tím nepomohla, ale nemusel tak hrozně trpět. Teruo to sice nerad viděl, ale za tohle mi jakákoliv jeho výtka stála. Rychle jsem odříkala danou formuli a sledovala, jak se tělo mého snoubence uklidňuje. Nakonec už jen zrychleně oddechoval, pak ze sebe dostal cosi, co jsem považovala za poděkování, a zůstal ležet. Já vzala jednu jeho ruku do svých a jemně ho hladila palcem po jejím hřbetu. Trenovi netrvalo dlouho a usnul. Všechno tohle ho vyčerpávalo. Já ho dlouho pozorovala, než jsem si položila paže na kraj postele, na ně složila hlavu a taky usnula.

"Anori," třásl mi podle hlasu Teruo ramenem.

"Anori, tady bys spát neměla. Můžeš jít na pokoj lékařů," domlouval mi pak.

"Mě tu nevadí," slyšela jsem zašeptat Trena.

"Já už jdu," zamumlala jsem a těžce rozlepila víčka. Trenova tvář nevypadala o nic lépe, než v noci. Za denního světla možná působila ještě o něco ztrhaněji. Zvedla jsem se, Trena lehce políbila na rty a odešla se ještě na chvíli natáhnout na pokoj lékařů. Netrvalo to dlouho, kdy jsem slyšela klapnout dveře, a někdo si sedl na stejnou pohovku, kde jsem ležela já. Rychlým pohledem jsem se ujistila, že tím troufalcem není nikdo jiný než Teruo.

"Jestli se ten jeho stav bude zhoršovat pořád tímhle tempem, tak…" začal Teruo.

"Já vím," přikývla jsem a taky se zvedla do sedu. Ani tu větu nemusel dokončovat. Nebyla jsem hloupá ani laik, takže jsem samozřejmě taky viděla, že Tren nebude schopný se svým stavem bojovat navěky. Už teď byl hodně zesláblý a navíc i dost zhubl.

"Jenže, on nechce podstoupit žádnou další operaci. My sice nevíme, jestli mu to pomůže nebo ne, ale tohle nic nedělání mu určitě nepomáhá," pokračoval pak ve svém lamentování.

"Já vím Teruo. Ale nesouhlasím s tebou v té operaci. Myslím, že když mě to necháš udělat po mém úplně všechno, tak to vyjde. Předtím mu bylo dobře, když jsem použila víc magie, ale očividně se ty postupy nesmí kombinovat," argumentovala jsem.

"Ani s tím ale Tren nesouhlasí, takže je to zrovna teď dost neaktuální diskuze," povzdechl si.

"Když ho přemluvím, necháš mě udělat to mém? Pokud to nevyjde, vezmu na sebe všechnu zodpovědnost," zeptala jsem se ho. Dlouho mlčel a rozmýšlel se. Byl by to samozřejmě risk i pro něj, kdyby takovou věc dovolil a ono by to nevyšlo, jenže důkaz, který jsem mu předkládala, nemohl jen tak ignorovat.

"Dobře. Ale stejně ti zbývá ještě ta nejhorší část. Přemluvit ho," svolil nakonec Teruo a zvedl se.

"Mám teď ještě nějakou práci, musím za ostatními pacienty. Moc se ale nezdržuj, čím dřív budeme moct začít něco dělat, tím lépe," nabádal mě ještě předtím, než odešel. Zůstala jsem sedět jen chvíli, než jsem našla odvahu jít za ním.

"Ahoj," pozdravil mě tiše, když jsem vešla.

"Ahoj," odpověděla jsem a přisedla si k němu.

"Já vím, proč jsi tady. Poslal tě Teruo. A říkám ne. Nic dalšího to nepřinese," řekl dřív, než jsem stihla cokoliv říct já.

"Jsem tu kvůli tomu, ale neposlal mě Teruo. Poslala jsem se sama," zachovala jsem klidnou hlavu. Ve skutečnosti mě překvapil, protože jsem nečekala, že budu mít ten začátek tolik složitý.

"Anori, něco jsi mi slíbila," povzdechl si. Konečně argument, na který jsem byla připravená.

"Slíbila jsem ti, že nedopustím, aby z tebe byl mrzák. A o to se taky snažím," upravila jsem to tak, jak jsem naši dohodu pochopila já. Tren si znovu povzdechl, očividně se nechtěl hádat, ale ani se vzdát.

"Mám pro tebe návrh. Necháš mě provést tu operaci, chci to udělat po svém. Věřím tomu, že to tentokrát vyjde. Když ne, tak se Teruo vrátí ke svému postupu a pak ti dám své slovo, že už nic jiného nebude," přednesla jsem to. Sice bych mohla žádat jen o ten svůj postup, ale kdyby to nevyšlo, Teruo bude rád, když Tren svolí ještě i k nápravě. Odmítavě zavrtěl hlavou.

"Prosím," vydechla jsem. Čekala jsem, že bude o něco svolnější, ale jemu očividně došla trpělivost.

"Proč bych to měl dále podstupovat?" zeptal se mě docela logicky. Ano, proč by měl dál trpět, když řešení jeho stavu bylo i nadále v daleké mlze?

"Kvůli mně," odpověděla jsem v zoufalém posledním pokusu.

"Hraješ mi na city," zabručel. Nechtěl mi říct přímé ne, když jsem ho vlastně citově vydírala svojí osobou, ale stále nesouhlasil.

"Neříkal jsi mi jednou, že všechno, co ve svém životě děláš, je kvůli mně? I když se to tak na první pohled nemusí zdát?" použila jsem proti němu jeho vlastní slova. Tomu už se lehce zasmál.

"Alespoň mám důkaz, že mě posloucháš. To jsem říkal, v tom máš pravdu," přikývl.

"Trene, lásko, chci po tobě, abys mi dal ještě šanci. Jednu poslední šanci na to, abych tě uzdravila. Já to pak vzdám a splním svojí část dohody, nebo se o to alespoň pokusím, protože bez tebe se tu pravděpodobně zblázním," naléhala jsem. Nesouhlasně se zamračil, ale netušila jsem, jestli to bylo kvůli mému naléhání nebo kvůli tomu, že bych se měla zbláznit.

"Prosím, dej mi poslední šanci. Prosím!" zašeptala jsem naposledy, připravená, že pak to budu muset vzdát a odejít s nepořízenou. Tren si lehce vymanil svou ruku z mého sevření a pohladil mě po tváři. Čekala jsem závěrečné odmítnutí. Řekne mi něco ve smyslu, že mě vždycky bude milovat, ale že bez něj se to tu nezboří a odmítne to.

"Tak dobře. Ať je po tvém. Budu ještě chvíli bojovat," přikývl a mě tím naprosto překvapil. Dlaň, kterou mi spočíval na tváři, jsem popadla a přitiskla si ji k ústům.

"Děkuju," vtiskla jsem mu polibek nejprve do dlaně a pak i na rty.

"Tentokrát to vyjde, uvidíš," ujišťovala jsem ho pak a vískala ho ve vlasech.

"Za to bych ti byl vděčný," přikývl. Jeho jinak ztrhanou tvář projasnil lehký úsměv. Dovolil si doufat, že to přece jen bude v pořádku. Prsty jsem mu jemně přejížděla po tváři, na které měl už dvoudenní strniště. Ale jak jsem říkala, přece ho nebudu nutit vstávat, aby se holil.

"Tentokrát to vyjde," zopakovala jsem znovu, spíš pro sebe. Musí!

Já vím, že jsou ty ruce obráceně, ale pšššt! :D