Výměna zajatců

Tak se po dlouhé době hlásím s pokračováním. Bohužel toho mám poslední dobou moc, takže na psaní nemám moc čas. Tak snad to se mnou vydržíte a až ze mě bude bakalář, tak se pokusím polepšit. Teď budou díly prostě spíše sporadicky.

.

.

"Teruo, počkej prosím tě," zavolala jsem za Teruem a doběhla ho.

"Ahoj, Anori. Co pro tebe můžu udělat?" zeptal se mě s úsměvem, když jsem došla až k němu.

"Jde o Trena," odpověděla jsem.

"Aha, děje se něco?" ptal se hned a poznala jsem, že jsem ho trochu vyplašila.

"Ne, ne, buď v klidu. Právě že se nic neděje a o tom jsem s tebou chtěla mluvit," upřesňovala jsem to.

"Poslouchám," přikývl.

"Myslím si, že bychom ho mohli už odpojit od všech těch přístrojů. Nemyslím si, že je i nadále nutné, abychom ho takhle monitorovali," povídala jsem.

"To máš asi pravdu. Stavím se u něj na kontrolu, abych se ujistil, že je opravdu všechno v pořádku," polemizoval s tou myšlenkou.

"Fajn. A ještě bys mohl popřemýšlet o jeho propuštění. On ty nemocnice opravdu špatně snáší a já bych se o něj doma postarala. Dodržoval by stejný režim, jako v nemocnici, jen by byl ve svém domácím pokoji," navrhovala jsem dál.

"Poslyš Anori, nechceš toho nějak moc? Nejprve zvážím vypnutí těch přístrojů, a když se ukáže, že i tak je všechno v pořádku, můžu uvažovat o tom, že bych ho pustil do domácího léčení," smál se Teruo a vrtěl přitom hlavou.

"Nechci, abys ho pustil hned dneska. Nemusí to být ani zítra. Jen abys o tom přemýšlel, a zbytečně ho tu nedržel. Já samozřejmě vím, že se nejprve musí osvědčit, jak bude vypadat bez neustálého monitoringu," přikyvovala jsem. Byla jsem sice oproti Teruovi naprostý začátečník, ale nebyla jsem v medicíně ani laik. Věděla jsem, co je asi tak správné.

"Ano, budu o tom přemýšlet. Přijdu tak za hodinu a podíváme se na ty přístroje," slíbil mi pak a pospíchal za jinými pacienty. Já se vrátila na pokoj svého andílka. Pootevřel jedno oko, aby se přesvědčil, kdo přišel. Já si k němu přisedla, vzala ho za ruku a vtiskla mu polibek do dlaně.

"Když jsi tu nebyla, přinesli ti dopis. Určitě od Danteho," oznámil mi pak. Ajej, asi se blížila ta výměna zajatců. Tren sice proti Danteho nápadu s tím, že pojedu také, neprotestoval, ale ani se mu nijak zásadně nelíbil. Natáhla jsem se po dopisu, který byl položený na nočním stolku, a zběžně prohlédla jeho obsah.

"Chtěl bych jet s tebou. Hrozně mě štve, že musím ležet tady," zabručel.

"Zlato, buď hodný. Musíš odpočívat, aby ses uzdravil. Takže žádné hlouposti a hlavně žádné chození," kárala jsem ho hned.

"Já měl za to, že jsem všechny tyhle operace podstoupil jen proto, abych nebyl nemohoucí. Zatím to tak ale vypadá. Nedokážu se sám ani zvednout z postele," pokračoval ve svých stížnostech.

"Promiň, miláčku. Kdybych věděla, jak to udělat lépe, abys byl hned jako rybička, ušetřila bych tě téhle fáze," pronesla jsem.

"Ne, ty promiň. Já ti nic nevyčítám. Ty vůbec za nic nemůžeš," omlouval se mi hned a bral mě za ruku, kterou si pak tiskl k ústům.

"To já jen tak. Vím, že tomu musím dát čas. Ale byl bych radši, kdybys tu zůstávala se mnou a nejezdila do akcí," povzdechl si.

"To chápu. Mám říct Dantemu, že nepojedu?" zeptala jsem se. Nijak mi nezáleželo na tom, že bych musela jet také. A navíc jsem netoužila potkat Ragara. Taky bych ho mohla přizabít.

"Ne, jsi vyvolená a máš svoje povinnosti. Já bych měl být až na druhém místě," zavrtěl hlavou.

"Pro mě jsi vždycky na prvním místě. Ať už zdravý nebo nemocný," sklonila jsem se pro polibek. Tren se usmál a pak začal vtipkovat jako obvykle. Ale já na něm viděla, jak se tu trápí a taky trochu nudí. Doma měl přece jen víc vyžití a hlavně bych si mohla beztrestně lehnout k němu, což ho dokázalo zabavit i na celé hodiny. Tady to ale nešlo. Doufala jsem, že Teruo Trena dnes opravdu odpojí a brzy i propustí. Trhalo mi srdce vidět ho takhle nešťastného. To jeho zranění ve mně asi spustilo nějaký speciální cit, že jsem mu odmítala dál jakkoliv ubližovat. A tím myslím včetně svého věčného odporování, které ho často trápilo víc, než dokázal připustit.

"Co chceš dělat, zlato?" zeptala jsem se ho pak. Chtěla jsem ho nějak zabavit, aby se tolik nenudil.

"Hm…můžeš mi třeba předčítat," navrhl mi a já souhlasila, i když nerada. Knižní jazyk byl mnohem složitější než ten, kterým jsem normálně mluvila. A byla jsem si jistá, že spoustu slov nevyslovím správně. A taky Tren nečetl zrovna jednoduchou literaturu. Ale bylo to jeho přání, a tak jsem četla. Tren mě samozřejmě při každém špatně přečteném slově opravil a mě to vytáčelo. Snažila jsem se být hodná a ponaučit se, ale při asi sté opravě už jsem nevydržela, vyskočila na nohy a plácla ho tou knížkou po hlavě.

"Ty jsi mě uhodila? Nebohého, bezbranného, nemocného,…" skuhral hned na oko Tren.

"Já ti dám nebohého, bezbranného a nemocného," opakovala jsem po něm a knížkou přes hlavu dostal ještě několikrát. A zrovna v tu chvíli, jako na potvoru, vstoupil dovnitř Teruo.

"Vidím, že je ti opravdu dobře když už jsi stihl Anori takhle rozzlobit," zasmál se. Naštěstí znal Trena stejně dobře a možná i lépe než já a věděl tedy, jak někdy Tren dokázal být otravný.

"Já za to nemůžu," hájil se hned Tren.

"To určitě. Dělám, co ti na očích vidím, a ty mě pak celou dobu opravuješ," založila jsem si ruku v bok.

"Já myslím jen a jen na tvoje dobro, miláčku," zamrkal na mě. Teruo se bavil naší malou konverzací, ale zároveň kontroloval všechny výstupy, které mu přístroje byly schopné říct. Sledovala jsem ho s očekáváním, protože jsem doufala, že neshledá žádné nedostatky. Nevšimla jsem si, že se Tren zvedl do sedu, až dokud mě nevzal za ruku. Vím, že jsem na něj měla být naštvaná, ale já se většinou nedokázala zlobit moc dlouho. Sedla jsem si k němu na postel a prsty s ním nechala pevně propletené.

"Vypadá to dobře," mumlal si Teruo pro sebe.

"Dobře na co?" chtěl vědět Tren. Místo odpovědi jsem vyskočila na nohy a s pohledem do jeho očí a svůdně skousnutým rtem jsem otočila spínač. Pokojem zavládlo naprosté ticho, všechny přístroje byly vypnuté.

"Ale pamatuj si, příteli, že teď jsi v tom sám. Takže jestli tě z tvé drahé snoubenky klepne, nikdo to nepozná," utahoval si z něj Teruo.

"Myslím, že jsem ochotný tohle riziko podstoupit," usmál se Tren. Teruo nám pak nechal soukromí, kdy jsem se mohla k Trenovi přitulit a věnovat mu polibek. Překvapil mě, když si mě najednou vysadil do klína.

"Trene, tohle bys neměl," snažila jsem se protestovat.

"Tiše, Any. Teď to nech chvíli na mě, věř mi," zašeptal proti mé kůži na krku, které se poctivě věnoval. Musela jsem si připomínat, že je zraněný, jinak bych mohla polevit v ostražitosti a pak bych mu podlehla. Ale on se sám zarazil.

"Je skvělé, že se ti můžu konečně věnovat, aniž by to na sesterně způsobovalo poplachy," zasmál se pak. Očividně měl opravdu radost, že jsme ho odpojili.

"Připouštím, že to skýtá výhody i pro mě. Ale já to stejně cítím," zavrněla jsem a ruku mu položila na hrudník, kde jsem cítila jeho rychle tepající srdce.

"U tebe mi to nevadí," usmál se a mou ruku překryl tou svou. Já ho pak donutila, aby mě pustil a já mu slezla z klína. Přece jen, kdyby nás takhle někdo našel, mohlo by být zle.

"Doufám, že to tady zítra beze mě zvládneš a nebudeš zlobit doktory," pošeptala jsem mu pak do ucha.

"Jistě. Budu tu poslušně čekat na svou snoubenku. A trnout u toho hrůzou, jestli se ti nic nestane. Doufám, že dostaneš pořádnou ochranku," povzdechl si.

"O tom nepochybuji. Navíc jede i Dante a ten by nedovolil, aby se mi něco stalo. Tím jsem si jistá," políbila jsem ho na špičku nosu.

"Ano, to máš asi pravdu," souhlasil. Doufala jsem, že tohle je poslední akce, na kterou mě Dante pošle, zatímco Tren se bude uzdravovat. Jestli mě bude potřebovat stejně často jako teď, riskuje, že Tren svou léčbu podcení. A to jsem nehodlala dopustit. Asi si s ním cestou promluvím…

*****

"Dávej na sebe pozor a vrať se brzy," nabádal mě Tren. Přikývla jsem, jako že mu rozumím. Tren pak v prstech promnul mou sukni. Tentokrát jsem měla šaty zlatavé barvy, opět krásně vzdušné a lehké, i když tentokrát měly úzká ramínka a odhalovaly můj dekolt. Ale proto se Tren nemračil. Nelíbilo se mu, že mě Dante rozmazluje těmi nejlepšími látkami a střihem těch nejlepších švadlen. Tren si takový luxus nemohl dovolit, i když já si nikdy nemohla stěžovat ani u něj. Přestože nebyl pohádkově bohatý, vždycky mi pořídil nádherné šaty. Ale viděla jsem, že ho to mrzelo.

"Přece bys na Danteho nežárlil," zavrněla jsem mu do ucha, abych ho trochu rozesmála.

"Já na něj nežárlím," ohradil se hned, ale když zjistil, že si z něj utahuji, jen se smíchem zavrtěl hlavou.

"Tak já jedu, ať nejsem poslední. Miluji tě," naposledy jsem ho políbila a vyrazila. Danteho sídlo, odkud se odjíždělo, nebylo od nemocnice zase nijak daleko, takže jsem šla pěšky. Koně jsem měla mít připraveného až tam. Když jsem došla, s nadšením jsem zjistila, že opravdu nejsem poslední. Přistoupila jsem k Minet a těch zbývajících pár minut strávila tím, že jsem ji hladila po hlavě a tiše k ní promlouvala. Všichni, co kolem mě procházeli, se mi klaněli a zdravili mě "slečno Anori,". Překvapilo mě, když se ozval úplně jiný pozdrav.

"Ahoj Anori," promluvil někdo vedle mě. Otočila jsem se.

"Razieli, co vy tady?" ptala jsem se s úsměvem a nechala se obejmout. Okolo postávající muži na nás zírali dost překvapeně. A mě došlo, že Raziel je vlastně vysoce postavený archanděl a ne každý si ho tedy spojuje s mým Trenem. A přitom si byli tolik podobní.

"Slyšel jsem, že ten chlapec, co ti dělává společnost, je dnes zaneprázdněn a navíc i Juanu už zajímalo, jak se máš. A tak jsem se rozhodl, že ti dnes budu dělat doprovod já," usmál se na mě. Tak myslím, že kdyby tohle Tren věděl dopředu, přestal by se tolik strachovat.

"Tak to jsem moc ráda," odpověděla jsem s úsměvem. V tom se objevil i Dante a za ním byl za koně zapražený vůz ze železných mříží, kde seděli všichni zajatci, které jsme dnes měli vyměnit. Ragar mezi nimi samozřejmě nechyběl.

"Který z nich postřelil Trena?" zajímal se Raziel šeptem, aby k sobě nepřitáhl pozornost.

"Ten s fialovými vlasy," odpověděla jsem stejně tak tiše. Raziel přikývl a propaloval ho pohledem, ovšem Ragar nespouštěl svůj pohled ze mě. Nevšímala jsem si ho.

"Anori, Razieli, byl bych rád, kdybyste jeli vedle nebo alespoň poblíž tohodle vozu, abyste odradili kohokoliv, kdo by se pokusil tuhle výměnu překazit," nakázal nám Dante. Nerada, ale podvolila jsem se. Jeli jsme s Razielem hned za ním, takže jsem měla Ragara pořád na očích. Ragar na mě dál zíral a téměř jsem slyšela, jak na mě jeho myšlenky křičely. Určitě chtěl vědět, co je s Trenem, ale neodvážil se zeptat nahlas. A já nehodlala ulevit jeho trápení. Jen ať si to užívá. Je to stejně jeho vina.

"Pořád se zlobíš, Anori? Juana se zajímala, jestli se vrátíš domů," vytrhl mě z myšlenek Raziel. Otočila jsem se tedy čelem k němu.

"Já se zlobím pouze na Nika. Takže já nepřijdu, dokud tam bude on zůstávat. Dost se mě dotkl," odpověděla jsem. Všimla jsem si, že Ragar nás poslouchal.

"Já to chápu, ale znáš Juanu. Moc ji trápí, že její syn leží v nemocnici a chtěla by mít alespoň tebe u sebe," oznámil mi Raziel.

"To je mi moc líto. Ale abych pravdu řekla, docela mi vyhovuje, že zůstávám pořád v nemocnici. Alespoň mám Trena neustále pod dohledem," smutně jsem se pousmála. A pak jsem si řekla, proč ne. Proč by vlastně Ragar neměl slyšet, jak moc Trenovi ublížil?

"Já vím, že teď to vypadá, jako že je všechno v pořádku. Ale já to nechci podcenit. Sám víte, Razieli, jak moc špatně na tom byl," začala jsem vyprávět.

"To ano. Po té druhé operaci už jsme s Juanou ani nedoufali. Obzvlášť když on sám odmítal pokračovat v léčení," přikývl mi Raziel.

"To bylo to nejtěžší období pro všechny. Ale musíte ho pochopit. Měl hrozné bolesti dnem i nocí. Vypadal hrozně a já nad ním mohla jen stát a sledovat, jak se mi ztrácí před očima. Teď už je to všechno mnohem lepší, ale ještě pořád nemáme vyhráno. Je hrozně zesláblý, není schopný ani sám vstát z postele. A já nemůžu říct, jestli je to normální nebo ne. Takhle náročnou a nepřirozenou operaci ještě nikdo neprováděl. Netuším, jak na to jeho tělo nakonec zareaguje. Pořád je tu možnost, že se to všechno postupně zase vrátí do starých kolejí. A pak už opravdu nebudu vědět, co pro něj udělat," podala jsem mu celkové vysvětlení. Ragar zbledl jako plátno, přitáhl si kolena blíž k sobě a položil si na ně hlavu.

"Tohle Juaně raději vůbec neříkej. Nemusela by to ustát. Její děti jsou pro ni úplně všechno," přikývl Raziel.

"A obdivuji tě Anori, že ses ještě nezhroutila. Ani pro tebe to určitě není jednoduché," řekl pak a popojel tak blízko, aby mi mohl položit ruku na rameno.

"Často si říkám, co všechno ještě zvládnu ustát. Ale on mě potřebuje. A nemůžu riskovat, že tu pro něj nebudu," ujistila jsem Raziela o tom, že pro Trena udělám úplně všechno, co bude v mých silách.

"Nemohl bych si pro svého syna přát lepší ženu, než jsi ty Anori," zaskočil mě. Ještě nikdy takhle otevřeně neřekl, že mě naprosto schvaluje jako svou snachu. Všimla jsem si, že Ragar zvedl hlavu, několikrát zamrkal a upřeně zíral tentokrát na Raziela. Do té doby mu asi nedošlo, že je to Trenův otec.

"Děkuju Razieli," přikývla jsem, slzy na krajíčku. Ale udržela jsem se. Pak jsme pokračovali v tichosti. Ragar zíral před sebe, pohroužen do vlastních myšlenek, nejspíš ho hlodalo to, co jsem tu vyprávěla. Po pár ujetých kilometrech se k nám připojil Dante. Oba jsme s Razielem sklonili hlavy v pozdravu, ale Dante nad tím jen mávl rukou. Netajil se tím, že zrovna my dva jsme se mu klanět nemuseli.

"Dante, ráda bych s vámi mluvila," zahájila jsem hovor jako první.

"I já s tebou, Anori," přikývl. Rukou jsem mu pokynula, aby začal jako první.

"Chtěl jsem se s tebou domluvit na tvém dalším počínání," začal tedy Dante. Ajej.

"Víte, Dante. Já vás právě chtěla požádat, abyste mě moc nezapojoval. Ne, že bych to nezvládala, ale nechci odcházet od Trena. Jsem nervózní, když ho nemám na očích," skočila jsem mu hned do řeči. Pak už by nemusela být vhodná příležitost.

"Nebo spíš, když nemá na očích on tebe. Neposílám tě přece bojovat, Anori," uhodil hned hřebíček na hlavičku. Věděla jsem, že s Razielem jsem v ještě větším bezpečí než s Trenem, a přesto jsem byla nesvá. Chyběl mi tu.

"Myslím, že by bylo správné, aby ses ukázala na prvním zasedání nového Bratrstva, obzvlášť když se ti teď také zodpovídá," pokračoval Dante v původní myšlence. V tom měl pravdu.

"Ano, to bych asi měla," přikývla jsem.

"Pak by ses také měla ukázat na reprezentačním plese, i když jsi momentálně bez partnera. Máš určité povinnosti vůči obyvatelům, měla bys jim dávat najevo svou podporu. Dále si tvou přítomnost vyžadují čarodějky na svém dalším zasedání. Tam tě již bude doprovázet ten čaroděj, Patrik se tuším jmenuje," pokračoval ve vyjmenovávání. Přikývnutím jsem mu potvrdila, že jméno mého přítele trefil, ale vnitřně jsem se hrozila. Až tohle Trenovi povím, asi ho na lůžku neudržím.

"A máš pravdu, že bych tě potřeboval poslat i do bitvy. Ovšem v tomhle bodě stále váhám, protože nejsi s nikým tak sehraná, jako právě s Anthonym. Mohlo by to být dost riskantní. Na druhou stranu, jsi výborná a silná bojovnice, věřím, že by si i tohle zvládla bez jeho dozoru," uvažoval pak Dante nahlas.

"Já jsem si naopak jistá, že Tren skousne všechno, kromě té bitvy. Takže jestli vám na něm aspoň trochu záleží, do žádné bitvy mě neposílejte. Garantuji vám, že udělá naprosto cokoliv, aby se tam dostal za mnou, nehledě na svůj zdravotní stav, který není nijak valný," zasáhla jsem, protože to začínalo vypadat, že mě opravdu nakonec pošle.

"V tomhle bych jí věřil, příteli. Tren je hrozný pacient a jediné, co ho drží na lůžku, je to, že u něj Anori vysedává celé dny," podpořil mě Raziel.

"Neviděl bych to tak tragicky," smál se Dante, ale pochopila jsem, že od toho nejspíš upustil. Pak s mávnutím popohnal koně a odjel dopředu naší kolony.

"Jsem si jistý, že situaci v tomhle bodě dost podceňuje," okomentoval Danteho poslední slova Raziel.

"Ano, rekonvalescence a odpočinek bohužel nejsou v Trenově slovníku," zasmála jsem se.

"Vlastně tam jsou, ale pevně spojená pouze s mým jménem," opravila jsem se pak, když jsem si vzpomněla, jak neústupný dokázal být, pokud se jednalo o mě. Stačilo párkrát zakašlat a už by mě pokládal do postele a cpal mi prášky na angínu. Tomu se Raziel hlasitě zasmál, protože jeho starostlivost o mě už stačil zažít.

"Tohle má nejspíš po mě. I pro mě je Juany zdraví daleko přednější, než to moje," zastával se ho pak Raziel. To jsem mu nemohla zazlívat.

"Vypadá to, že se blížíme," řekl pak Raziel a vykláněl se stranou, aby lépe viděl. Všichni vězni se ve voze naskupili k jedné straně, aby také viděli. Bylo vidět, že většina z nich si oddechla, že je opravdu vezeme na výměnu. Nejspíš čekali, že je někde v lese všechny pobijeme. Jenže takhle jsme se k zajatcům nechovali, to byla možná vizitka druhé strany. Jediný, kdo nesledoval cestu, byl Ragar. Teď už mě zase propaloval pohledem. Byla jsem z něj nervózní. Když jsme byli na dohled skupině postav, koní a vozu, zastavili jsme. Tázavě jsem pohlédla na Raziela.

"Dál půjdeme pěšky, sejdeme se uprostřed a vyměníme zajatce," vysvětlil mi, proč od nich stojíme tak daleko. Chápavě jsem přikývla. Jednoho po druhém vyváděli vězně ven z vozu. Každého hlídal jeden muž a s dostatečně velkými rozestupy se vydali směrem do středu prostranství, kde jsme se měli setkat s druhou stranou. Já si opět vybrala svoji životní smůlu, protože na mě vyšel Ragar. Měl svázané ruce za zády a i na nohou měl řetěz, který mu dovoloval dělat jen malé krůčky, musela jsem ho proto popadnout za loket a trochu ho vést, jinak by tam nikdy bez pádu nedoskákal. I když možná bych mu mohla nedopatřením podrazit nohu…

"Ehm…Anori, bude v pořádku, viď?" promluvil na mě. Na rozdíl od našich jiných setkání měl tichý a kajícný hlas. Chtěla jsem ho vytrestat, ale když jsem ho viděla, jak vedle mě cupital jako hromádka neštěstí, nedokázala jsem ho už dál trápit.

"Dělám všechno, co je v mých silách, aby se uzdravil," zahučela jsem s pohledem opět upřeným před sebe.

"Prý mu to zasáhlo játra," promluvil opět. To mě tedy naštval a všechna lítost s ním byla pryč. Jako kdyby se ho to netýkalo.

"Jaképak TO? Nene, drahý Ragare, to TY jsi mu zasáhl játra. Málem jsi ho zabil. Kdybych ho nezačala okamžitě oživovat, a kdyby v táboře nebyl i nejlepší lékař, nepřežil by to," vyjela jsem na něj naštvaně, ovšem tak tiše, abych k nám nepřitáhla pozornost.

"Nechtěl jsem ho postřelit. Mělas to být ty. Jen by tě to škráblo," obhajoval se, ale hlas už měl zase slabý a tvářil se jako bezbranné kuřátko.

"To mě opravdu těší, žes mě chtěl zastřelit. Lidem, kteří to neumí, zbraň do ruky nepatří. Klepala se ti ruka tak, že jsi vůbec netušil, kam míříš," vyčetla jsem mu.

"Jako kdybys to ty mohla posoudit," zahučel.

"Na rozdíl od tebe, mám na zbraně výcvik," vyštěkla jsem. Vážně mě rozčiloval a o podrážení nohou jsem začala uvažovat o to usilovněji. To, že jsem patřila mezi průměrné střelce, nemusel vůbec vědět.

"Jemu jsem ublížit nechtěl," zopakoval znovu, hlas se mu klepal. Opravdu už jsem čekala, kdy začne natahovat moldánky. Mrzelo ho to víc, než jsem si byla ochotná připustit. Na jeho vině to ovšem nic neměnilo.

"Chtěl nebo nechtěl, já ti to neodpustím. A Tren taky ne," zavrtěla jsem hlavou.

"To od vás ani nechci. Neočekávám, že mě pochopíte," zabručel. To už jsme byli blízko řady, kde byli seřazeni naši zajatci. Ragar už mlčel a nechal se zařadit do řady. Naproti nám postavili řadu ze zajatců druhé strany. Když se ozval pokyn k výměně, začali jsme všichni uvolňovat pouta.

"Dnes tě nechám jít, protože je to rozkaz. Ale pamatuj si, že až mi příště přijdeš pod ruku, nebudu mít s tebou slitování," oznámila jsem mu tvrdě. Ragar mlčel a pak mě naprosto překvapil, když přikývl. To už se ale všichni dali do pohybu a zajatci se vyměnili. To jsme se před ně postavili my, kteří jsme je chránili a nechali jsme naše teď už svobodné muže dojít ke koním. Stejně to provedla i druhá strana. Pak jsme chvíli couvali, než jsme se odvážili se otočit jeden k druhému zády. Trochu ze mě opadla nervozita. Přeci jen tohle byla moje první předávka zajatců a já ani nevěděla, jak to vlastně mělo probíhat. Teď už to bylo naštěstí za mnou. Čím dál jsme byli od místa, kde došlo k výměně zajatců, tím jsem byla radši. Bála jsem se, aby se přece jen něco nezvrtlo. Mohli na nás třeba zaútočit a pokusit se získat naše zajatce zpět. Nebo nás mohli napadnout kvůli mně. Nebo z jakéhokoliv jiného důvodu. Úplně v klidu jsem byla až ve chvíli, kdy jsme projeli branami Chamonu. Úlevně jsem vydechla.

"Unavená?" zeptal se mě s úsměvem Raziel. On očividně tak hrozně nervózní nebyl.

"Trochu. Spíš jsem se bála, aby se přece jen něco nestalo," odpověděla jsem také s úsměvem. Jen mi přikývl. Raziel měl vždycky pochopení pro to, že jsem spoust věcí zažívala poprvé a tak jsem se cítila nesvá. Seskočil z koně a hned mi podával ruku, aby i mě pomohl dolů. Tren měl být po kom galantní. Danteho jsme nikde neviděli, nejspíš měl tedy svých starostí dost. Ale byla jsem si jistá, že až mě bude potřebovat, dá mi vědět.

"Smím tě doprovodit?" zeptal se Raziel nabídl mi rámě. S úsměvem jsem přikývla a nechala se vést. Byla jsem tak ponořená do vlastních myšlenek, že jsem se vůbec nesoustředila na cestu.

"Razieli, ale nemocnici jsme už dávno přešli," vzpamatovala jsem se najednou. Kam mě vedl?

"Já vím. A Tren má bohužel pravdu v tom, že jsi hrozně nepozorná. Měla bys víc sledovat své okolí," opáčil on a pokračoval v cestě. Brzy jsem poznala, kam jdeme.

"Razieli ne, řekla jsem, že dokud je tam Nik, já k vám domů nejdu. Chci jít do nemocnice za Trenem," začala jsem se trochu cukat, ale pro Raziela nebyl problém zpevnit své sevření.

"Juana tě chce vidět, tak jí přece udělej tu radost," domlouval mi přitom. Odevzdaně jsem si povzdechla, co mu na to mám říct? A tak jsem se nechala odvést až k nim domů, kde jsem se s Nikem srazila samozřejmě hned ve dveřích. On odvrátil hlavu a bez povšimnutí prošel kolem mě. No prosím? To já tu mám být ta uražená. Ale vzhledem k tomu, že takhle vyklidil pole, to byla celkem příjemná návštěva. Juana se samozřejmě vyptávala nejvíc na Trena a na to, kdy se vrátím k nim domů. Neměla jsem to srdce jí říct, že svá slova myslím vážně, a tak jsem se pořád dokola točila kolem toho, že je Tren v pořádku a cítí se dobře. To ji uklidnilo.

"Napekla jsem sladké šátečky. Můžu jich pár poslat i Trenovi?" ptala se mě.

"Juano, nic takového by neměl, ale až se nebudu dívat, tak mu je tam zabalte," mrkla jsem na ni, což ji rozesmálo. Vnutila mi ještě termosku s horkou kávou, protože podle jejích slov se ta nemocniční nedala pít. No, asi nikdy neměla větší pravdu. Za všechno jsem poděkovala, ale pak už pospíchala za svým andílkem.

"Any, už jsem se bál, že budete zůstávat někde přes noc," vydechl úlevně, když mě spatřil ve dveřích. Přešla jsem k němu, abych ho mohla políbit.

"Byla jsem ještě u tvých rodičů. Ta výměna probíhala celkem hladce. A že neuhodneš, kdo mi dělal doprovod?" ptala jsem se a už si přisouvala židli k jeho lůžku.

"To se nechám podat," zasmál se.

"Tvůj otec. Takže jsem byla v tom největším možném bezpečí," netrápila jsem ho tajnostmi.

"Škoda, že jsem to nevěděl dopředu, nemusel bych si o tebe dělat takové starosti," povzdechl si, ale bylo vidět, že je rád. Já si mezitím nalila z termosky kávu a vyfoukávala ji, aby měla přijatelnou teplotu.

"No, za ta hrozná muka jsem ti od Juany přinesla sladké šátečky. Ale já o nich nic nevím," pronesla jsem a jeden mu podávala. Klukovsky se mu blýsklo v očích, ale s chutí se do něj zakousl.

"A o té kávě taky nemám ani to nejmenší ponětí," dodala jsem pak, když jsem mu podávala kelímek.

"Teda paní doktorko, že se nestydíte," dobíral si mě pak, že takhle porušuji jeho dietu.

"Ani trochu. Musím si tě přece uplatit za ten celý den odloučení," zavrněla jsem.

"Mám málo rukou," povzdechl si pak frustrovaně, když zjistil, že v jedné drží šáteček, v druhé kelímek a nemá si čím přitáhnout můj obličej k polibku.

"Na tom zapracujeme," zasmála jsem se, když jsem si přisedávala k němu na postel.