Měkká postel, co víc si přát

Hlásím se s dalším dílem. Je sice smutné, že od dřívějšího tempa 1x týdně jsem se posunula k horkotěžko 1x měsíčně, ale věřte mi, že rychleji mi to nejde. Bohužel jsou teď důležutější věci na pořadu dne vždy před povídkou. Každopádně si užijte tenhle nabitý dílek a předem se omlouvám, za divný nadpis. Ale dochází mi fantasie :D

.

.

"Chceš hrát ještě jednou?" nabízel mi Tren. Při poslední návštěvě mu tady Dany nechal svoje karty na větší-bere s nějakými příšerami. Prý aby se Tren nenudil. A jelikož se Tren nudil, hráli jsme už přes dvě hodiny.

"Jistě, zatím jsi vyhrál jen šestkrát, zatímco já jednou. Potřebuješ ještě o výhru navíc," ušklíbla jsem se. Bylo unavující hrát s někým, kdo pořád vyhrával.

"Nemusíme hrát, jestli tě to nebaví. Co bys chtěla dělat jiného? Nebo si běž po svém a já se zabavím," vycházel mi ihned vstříc.

"Ne, budeme hrát. Ale rozdám já," zavrtěla jsem hlavou. A tak jsme se pustili do dalšího kola.

"Co tě čeká teď? Mluvila jsi už s Dantem?" zeptal se uprostřed hry Tren.

"No, ehm…jo. Pozítří se koná ten reprezentační ples a druhý den pojedu s Patrikem do Grinstonvillu na zasedání čarodějek," odpověděla jsem opatrně. Tren na mě zůstal chvíli zírat.

"Aha," vymáčkl pak ze sebe a hleděl do svých karet. Já mlčela, protože jsem nevěděla, co mu mám říct, abych ho zbytečně ještě víc nenaštvala.

"A půjdeš sama nebo už máš i náhradní doprovod?" zeptal se pak. Tak moc pečlivě se snažil udržet si hlas, ale poslední slova stejně skoro vyplivl.

"Půjde se mnou Patrik. Dante říkal, že nemůžu jít sama," pípla jsem.

"Ať jdou všichni do hajzlu," vyštěkl a zahodil karty. Já si mlčky zírala na ruce, které jsem měla složené v klíně.

"A ty ses mi to bála říct, že mi to oznamuješ jen tak mimochodem?" otočil se pak na mě, z čehož jsem poznala, že původní nadávka platila všem kromě mě.

"Tušila jsem, že budeš reagovat přesně takhle a chtěla jsem se toho ušetřit. Nemám ráda, když se na mě zlobíš pro věci, za které nemůžu," ospravedlnila jsem se a pozorně sledovala jeho obličej, abych poznala, jak bude reagovat.

"Já se přece nezlobím na tebe," zabručel už o dost mírnějším tónem. A pak se pracně zvedl, popadl berle a začal pochodovat po místnosti.

"Trene, já jsem se opravdu snažila Dantemu domluvit. Ale on byl neoblomný, pořád se oháněl společenskými konvencemi a tím, že ty sotva chodíš, natož, abys se mnou tančil," snažila jsem se ho přesvědčit o tom, že bude lepší se Danteho rozkazu podřídit.

"No jistě, jakmile já nemůžu, není pro něj problém mě někým nahradit. Očividně nedělám dost proto, abych se dal co nejrychleji dohromady," bručel Tren naštvaně a dál chodil sem a tam.

"Tak to tedy ne. Já ti víc cvičit nedovolím. Budeš muset překousnout svoji ješitnost a zůstat tu na lůžku," vrtěla jsem okamžitě hlavou. Jen se na mě naštvaně zamračil.

"Trene, lásko, já chápu, že žárlíš. Na tvém místě bych nejspíš zešílela, ale kdybych tu ležela já a ne ty, taky bys mě nikam nepustil. Mě na tvém zdraví záleží. Vždyť ty přece víš, že Patrik mě má rád jen jako kamarádku a stejně tak já jeho. Jeden úvodní tanec, jak mi velí moje povinnosti, a nic víc. To ti slibuji," přesvědčovala jsem ho, že chápu, jak se cítí, a že se nemá čeho bát. Tren s povzdechem přehopkal ke mně a posadil se na postel. Já si přisedla vedle něj, aby mě mohl obejmout.

"Tohle bude první společenská akce, na kterou tě nedoprovodím. Jsi moje snoubenka, neměla bys chodit s cizími," stěžoval si, ale už nebyl tak rozčilený.

"Ale jsem i vyvolená. Mám svoje povinnosti, o kterých si věděl, když sis se mnou začínal," domlouvala jsem mu. To mi musel odsouhlasit, ale já poznala, že ho to stále trápí.

"Teď bych si moc přála být normální a nemuset od tebe nikam chodit," povzdechla jsem si pak. Políbil mě na čelo a pak dlouze na rty, a já věděla, že je mi odpuštěno a že se s tím vším nějak pokusí vyrovnat.

"Jestli chceš ještě chvíli trénovat, tak klidně můžeš. Já stejně musím za švadlenou na zkoušku šatů. Vrátím se co nejdříve," pohladila jsem ho po vlasech a nechala ho na pokoji samotného. Věděla jsem, že to vezme těžce. To, že chyběl na zasedání Bratrstva, nebo že mě nedoprovodí k čarodějkám, byl ochotný překousnout. Ale ten ples mu opravdu vadil. U švadleny jsem strávila opravdu jen chvíli. Šaty mi perfektně padly. Byly tmavě zelené a spíše přiléhavější, než že by měly nějak nabíranou sukni. A neměly výstřih, končily mi až u krku zdobnou krajkou. To byl můj požadavek, aby ty šaty nebyly moc svůdné, Tren by mě pak nemusel pustit. I se šaty jsem se vracela zpět do nemocnice. Tren pochodoval tam a zpátky, už mu to šlo mnohem lépe. Bez berlí se ale stále neobešel.

"Rychlá jako vítr," usmál se na mě.

"Říkala jsem, že se vrátím co nejdřív. Šaty mi padnou, tak nebyl důvod se zdržovat," odpověděla jsem a šaty věšela do jedné skříně, která tu byla určená pro věci pacientů. Jelikož tu ale Tren moc věcí neměl, používala jsem ji já. Nepřišla mi žádná odpověď, tak jsem se otočila, abych zjistila, co se stalo. Tren stál v jednom rohu místnosti a zíral na nástěnný kalendář, který tam byl pověšený.

"To už je druhý týden v červnu?" zeptal se pak. Potvrdila jsem mu to.

"Takže jsem zase propásl tvoje narozeniny," zamračil se.

"Naopak, dal jsi mi ten nejpěknější dárek, jaký jsi mohl," přešla jsem k němu a objala ho kolem pasu. Jelikož se Tren musel opírat o berle, nemohl mě obejmout nazpět, což bylo hrozně divné. Ale říkala jsem si, že lepší něco, než nic. Tren nechápavě nakrčil čelo.

"Na moje narozeniny ses totiž probudil po té poslední operaci," usmála jsem se.

"Jo tak. A já si pořád naivně myslím, že bys chtěla mít narozeniny s dortem, opravdovými dárky a přáteli," protočil oči, ale smál se.

"Není co slavit, jedině to, že se hrozně moc blížím ke čtyřicítce. Já vím, že pro tebe to není žádný věk. Ale já si prostě nemůžu zvyknout na dlouhověkost a to, že mi bude už brzy čtyřicet, mě děsí," bručela jsem mu s hlavou zabořenou do prsou.

"Ty jsi blázínek. Co budeš dělat, až ti bude tolik co mě?" utahoval si ze mě.

"Ani si neumím představit, jaké to je žít takhle dlouho," otřásla jsem se. Tren se mě pokusil alespoň částečně chlácholivě obejmout, ale moc to nešlo.

"Pojď se posadit, pak si tě můžu sbalit do náruče," zabroukal a tak jsme se společně vydali k posteli.

******

"Patriku, a ve vší počestnosti, je ti to jasné?" bručel Tren rozmrzele.

"Jinak by mě to ani nenapadlo," smál se Patrik. Vyšla jsem z koupelny, abych se jim ukázala. Na plesy s Trenem jsem chodila rozhodně nazdobenější. Měla jsem teď ty tmavě zelené šaty, černé lodičky a jen velice jednoduché šperky. Ani můj drdol nebyl tolik plesový, jako ty ostatní, které jsem si normálně dělala.

"Moc ti to sluší," pochválil mě Tren a políbil mě na tvář. Ten by mě snad pochválil, i kdybych přišla v pytli od brambor.

"Takže mi půjdeme. Pamatuj, lásko, večerní klid začíná v devět hodin, takže do té doby si klidně cvič, ale pak budeš odpočívat. My se vrátíme brzy," loučila jsem se s ním.

"Any, nemusíš kvůli mě pospíchat. Jestli se budete dobře bavit, já to tu jednu noc zvládnu sám," ujišťoval mě.

"Anori stejně nebude celý večer myslet na nic jiného, než jestli dodržuješ svůj odpočinek, takže to na žádnou taneční zábavu stejně nevidím," dělal si ze mě Patrik legraci, čemuž se Tren rád zasmál.

"Tak pa, lásko," políbila jsem ho do vlasů. Byla jsem nalíčená a nechtěla jsem mu dělat obtisky. A pak jsme odešli.

"Připravená?" ptal se Patrik a nabídl mi rámě. Jen jsem přikývla a oba nás přemístila k Danteho domu.

"Přece si cestou neušpiním boty," smála jsem se jeho překvapenému výrazu.

"Jak praktické," zasmál se Patrik. Společně jsme pak vstoupili dovnitř.

"Nebuď nervózní, Anori. Ani já tě nenechám upadnout," žďuchnul do mě Patrik, když jsme čekali přede dveřmi, až mě ohlásí a já sebou v jednom kuse šila.

"Já vím, že bys mě nepustil, a že jsi stejně dobrý tanečník, jako Tren. Ale je to poprvé, co jdu bez něho. Lidi se budou divně dívat a vyptávat a to já nemám ráda," omlouvala jsem se. A pak už se otevřely dveře a my s Patrikem vešli dovnitř. Přešli jsme sál až k Dantemu a jeho ženě, kde jsme se oba poklonili. Když jsem chodila s Trenem, Danteho manželka vždycky objala i jeho, ale Patrikovi jen kývla nazpět. Všechno bude dneska jiné. Když se spustila hudba, marně jsem se snažila pochytit rytmus. Tren mi vždycky sám pošeptal, co to bude, i když jsem to třeba věděla. Patrik se k ničemu takovému neměl a mě bylo trapně, že jsem se musela ptát. Byl to waltz, ale rytmus jsem ani tak nebyla schopná uchopit. Patrik se dal do pohybu. Chvíli jsem byla hrozně nervózní, ale brzy jsem se uklidnila. Patrik mě vedl stejně dobře, jako to dělal Tren. Když jsem si byla jistá v kramflecích, začal Patrik dělat i složitější kroky a já se už v pohodě chytala. A po úvodním tanci to teprve začalo. Téměř každý považoval za svou povinnost jít mě pozdravit a prohodit se mnou alespoň pár společenských frází. A samozřejmě se to neobešlo ani bez otázek typu: "Váš nový partner?" "Jak dlouho jste spolu?" "Co se stalo vašemu předchozímu ochránci?" a podobně. Už během první hodiny jsem byla zcela otrávená na tyto dotazy dokola odpovídat a vysvětlovat, že Tren leží v nemocnici a Patrik je jen náhradník. Když už o něm mluvíme, Patrik stál krok za mnou a jen sledoval okolí, nijak se nezapojoval. A mě chyběl Tren, hrozně moc. Když už tohle vyptávání pokračovalo i druhou hodinu, už jsem byla opravdu zoufalá.

"Smím tě poprosit o tanec?" zeptal se Patrik a zachránil mě tak od dalších nudných konverzací.

"Děkuju," řekla jsem, když jsme se točili mezi ostatními na parketu.

"Nebyl jsem si jistý, jestli tě smím vyzvat. Na takovémhle plese jsem ještě nikdy nebyl v nějaké významnější funkci. Vždy jen se svou dívkou a to je úplně jiná společenská vrstva," omlouval se mi. Aha, tak proto se tak strašně drží stranou.

"Já sice nevím, jak je to správné, ale Tren ode mě nikdy při plese neodchází a velmi často mě bere tančit. A nikdo mi za to ještě nevynadal," pokrčila jsem rameny.

"Tak to se omlouvám a svou chybu napravím," zažertoval. K napravování už ovšem neměl moc příležitostí, jelikož se přiblížila jedenáctá hodina, kdy Dante obvykle míval proslov. V tu chvíli nastal zmatek, protože jsem nedostala svou přípitkovou skleničku. Tren se s ní vždycky ve správnou dobu objevil, ale Patrik to zaspal a já netušila, kde si ji mám vzít. Všichni to shovívavě přešli, jen Patrik vypadal, jako že ho to opravdu mrzelo, že tohle neohlídal. Ale jestliže tohle bylo poprvé, kdy doprovázel na ples někoho, jako jsem já, dalo se to pochopit a prominout. Pak jsme společně tančili asi ještě do půlnoci, chvíli jsem se zase věnovala konverzaci s obyvateli a pak zase tančila. Do nemocnice mě Patrik dovedl někdy ke druhé hodině ráno a s přáním dobré noci se vydal na ubytovnu. Já došla k Trenovu pokoji, sundala si střevíčky, abych neklapala a potichoučku vklouzla dovnitř.

"Nemusíš jít po špičkách, jsem vzhůru," promluvil Tren z postele. Překvapeně jsem zamrkala.

"Jak to, že nespíš?" ptala jsem se a přešla jsem k němu, abych ho na uvítanou políbila.

"Jsem si jistý, že ten důvod velmi brzy uslyšíš sama," usmál se. Já ho trochu podezřívala, že kontroloval, jestli a jak se vrátím.

"Byl jsi tu hodný?" škádlila jsem ho jen a svou domněnku raději nevyslovila nahlas.

"Jistě, cvičil jsem jen do devíti, a pak si šel lehnout," ujistil mě. V tu chvíli se z vedlejšího pokoje ozval velice hlasitý smích. Aha, tak to jen ten důvod, proč nespí. Tren hodil jeden prosebný pohled směrem na zeď, musel být asi dost unavený a oni ho rušili.

"A jak sis ty užila ples?" zeptal se pak a natáhl se pro mou ruku.

"Ples byl dobrý, neupadla jsem, Patrik mě výborně vedl, ale ty protivné otázky lidí mě to dost zkazily. Navíc pokaždé, když někam jdu bez tebe, zjišťuji, na kolik věcí musíš myslet, abych se jimi nezatěžovala já. Není divu, že jsi pořád ve stresu," přiznala jsem.

"Copak?" zasmál se Tren.

"Chyběla mi sklenička na přípitek. Patrik nevěděl, že mi ji má sehnat a já taky nevím, kde jsou. Ty se s ní prostě v tu správnou chvíli objevíš. Nemusím se tě ptát, co budeme tančit, takže se pak ani nemusím cítit trapně, že to většinou nepoznám. Vždycky poznáš, kdy už mám dost té snobské konverzace a nenecháváš mě trápit déle, než je nutné. Nikdy se mi nestane, že bych měla žízeň, že bys mi neporadil, když nevím, co odpovědět, že bys mě nepostavil na to správné místo, aby mě pak nemuseli opravovat, že stojím špatně. Myslíš prostě na všechno. A já tě miluju," řekla jsem a položila mu hlavu na hrudník. Vzhledem k tomu, že jsem ale pořád seděla na židli, to bylo trochu krkolomné, ale já potřebovala, aby mě teď obejmul.

"Hrozně jsi mi tam chyběl," zabroukala jsem pak ještě.

"Lásko, já ti přece pořád říkám, že myslím hlavně na tebe, aby bylo všechno kolem tebe v naprostém pořádku. Občas je to sice náročnější, než bych si přál, ale já to pro tebe dělám rád, miluji tě. A mrzí mě, že jsem tam nemohl být s tebou, abych ti nechyběl," povídal a pevně si mě tiskl na prsa. Z vedlejší místnosti se ozval další hlasitý výbuch smíchu a následně na to i naštvaný hlas vrchní sestry. Konečně bude mít Tren trochu klidu, aby se mohl vyspat.

*****

(Patrik)

Bylo sedm ráno, když jsem vešel do nemocničního pokoje Anthonyho. Anori na mě měla čekat venku, ale mě bylo celkem jasné, že se zapomene, nebo že zaspí. A taky jsem měl pravdu. Seděla zkroucená v židli a spala, Anthony už by vzhůru a přivítal mě jen zamračením. Bylo mu jasné, že jsem přišel pro Anori, ale přiložil si prst k ústům a naznačil mi tak, abych ji nebudil. Já si zase poklepal na ruku v místě, kde bych měl hodinky, kdybych nějaké nosil. Byl čas. Anthony tedy jen přikývl. Přistoupil jsem tedy k Anori a hřbety prstů ji pohladil po tváři. Probudila se hned, ale dlouhou chvíli jen dezorientovaně koukala.

"Anori, musíme vyrazit. Grinstonvill je kus cesty i s těmi průchody, co Dante udělal," připomněl jsem se jí, proč jsem ji budil. Jinak by mě to ani nenapadlo. Anori něco zabručela a zmizela do koupelny. Já se postavil bokem a Anthony zíral z okna. Netrvalo to dlouho, než Anori vyšla ven oblečená a učesaná.

"Na dnešek jsem se domluvila s Juanou, že ti donese oběd. S večeří to už snad zvládnu já. A to ti povídám, žádné přehnané trénování! Já to poznám," hrozila mu prstem.

"Jako vždycky," usmál se Anthony a vytáhl se do sedu, aby ji mohl políbit. Taktně jsem odvrátil hlavu. Přál jsem jim štěstí, ale nemusel jsem vidět všechno.

"Dávej na ni pozor, Patriku," promluvil pak na mě. S úsměvem jsem zasalutoval, hodností byl výš, než já. Trochu jsem Anori popoháněl, protože se neměla moc k odchodu. A jen co jsme vyšli z pokoje, zastavil nás doktor.

"An, měla bys chvilinku?" promluvil. Anori mu samozřejmě přikývla.

"I přes to Trenovo cvičení se zdá být jeho stav velmi dobrý, takže si myslím, že není potřeba ho tu dále držet. Normálně bych to samozřejmě nedělal, ale bude ve tvojí péči a ty si se vším jistě poradíš," oznamoval jí.

"Teruo, vážně? No to je skvělé. Tren bude mít radost. Takže by mohl domů už třeba dneska večer?" zajímala se hned a doktora krátce objala.

"Ano, víceméně tomu nic nebrání. Jen to musíš stihnout tak, aby ho odvezli kluci z nemocnice, pěšky takovou dálku v žádném případě nesmí. Je mi sice jasné, že jakmile se dostane z nemocnice, bude velmi rychle posouvat hranice svých možností, aby se dal brzy do pořádku, ale věřím, že na něj dohlédneš," souhlasil doktor.

"A…ehm…Teruo, jak moc fyzicky se může namáhat?" zeptala se pak Anori nesměle, tváře jí celé zrudly. Asi mi unikal smysl téhle otázky. Ovšem doktor se zasmál a vzal Anori kolem ramen.

"Jestli se mě ptáš na sex, já k tomu nemá výhrady. On sám pozná, jak daleko může zajít. Je dospělý," odpověděl se zářivým úsměvem

"Tak výborně, tu trapnou část máme za sebou. A nic mu neříkej, chci ho překvapit, ano?" požádala ho Anori pak.

"Jistě, jak si přeješ, An," poklonil se doktor mírně a pak jen s úsměvem zamířil na Anthonyho pokoj. Očividně si z Anori dělal jen srandičky, ale pochopil jsem z jejich chování, že jsou dobrými přáteli. Anori se konečně otočila ke mně a my mohli vyrazit.

"Znáš doktora nějak osobně?" ptal jsem se jí.

"Ano, je to Trenův nejlepší přítel, takže se často vídáme. A ne jenom proto, že Tren je v nemocnici několikrát do roka. Je moc milý, ale ze mě si samozřejmě utahuje. Tak jako všichni," odpověděla s úsměvem. To jsem jí odkýval. Venku čekaly připravení naši koně, nepřestával jsem žasnout nad tím Anoriným, nikdy dřív jsem takového neviděl.

"Ahoj Minet. Chyběla jsem ti? To víš, že i ty mě jsi chyběla. Nic pro tebe nemám, ale v Gristonvillu ti seženu jablko, platí? Ale musíš mě tam dovézt co nejrychleji, abych byla brzy zpátky u Trena. Až se uzdraví, tak vás zase s Dafiné budeme brát společně ven," povídala Anori své klisně a přitom ji hladila po hlavě.
"Můžeme vyrazit?" zeptal jsem se, a když Anori přikývla, vysadil jsem ji do sedla. Anori nasadila obdivuhodné tempo, na jaké jsem u ní nebyl zvyklý. Až mi začalo vrtat hlavou, jestli její kůň opravdu nerozuměl tomu, co mu říkala a podle toho pádil tryskem. I přes to značné ranní zdržení jsme byli v Grinstonvillu chvíli po půl jedenácté.

"Anori, vítej," přišla k nám ihned Marion. Opravdu si Anori oblíbila, ostatně tak jako každý, kdo s ní chvíli pracoval. Měla jisté kouzlo osobnosti, díky kterému jí vždycky všechno prošlo, a každý ji měl rád. Méně vřele se pak Marion přivítala i se mnou, ovšem já jsem žádná objetí nečekal a ani o ně nestál. Přece jen to byla něco jako moje šéfová. V komunitě čarodějů a čarodějek jsem neměl žádné významné postavení. Jelikož jsem tu dnes byl jako Anorin doprovod, musel jsem na ni dohlížet a tak jsem se zúčastnil celého zasedání, které se konalo. Anori čarodějkám řekla zprávy, které jim posílalo Bratrstvo, pak také něco od Danteho a pak se už živě bavily o tom, jak budou postupovat dál. Anori si musela zapamatovat spoustu věcí, protože je pak měla znovu předat Bratrstvu, takže seděla a poslouchala. Já se také soustředil, věděl jsem, že na všech zasedáních vždycky dával pozor Anthony a všechno to pak Anori tlumočil. Ona se většinou nedokázala soustředit příliš dlouho. Ovšem čarodějky ji nezatěžovaly zbytečnými věcmi, takže jsem si byl jist, že si to zapamatuje. Pak se ještě chvíli bavily o osobních věcech, Marion se ptala na Anthonyho zdraví, a to jsem si odešel sednout ven. Žádné nebezpečí jí uvnitř nehrozilo. Venku na čerstvém vzduchu jsem si vzpomněl na ty dlouhé roky, co jsem dělal v Grinstonvillu strážného. Byla to sice práce na plný úvazek, ale s dostatečným volnem, abych pravidelně vídal svou snoubenku. Od té doby, co jsem přijal práci pro Danteho a stal se Anoriným strážným, jsem ji viděl asi dvakrát a to naposledy před necelým půl rokem. Bude na mě hrozně naštvaná. Jenže hlídání Anori a situace kolem ní bylo časově ještě náročnější, než jsem si dokázal představit.

"Co tě trápí?" zeptala se Anori a přisedla si vedle mě. Neslyšel jsem ji přicházet, takže jsem musel být opravdu hluboce ponořen do vlastních myšlenek.

"Ale nic. Nedělej si s tím starosti," pousmál jsem se. I já měl tu nepochopitelnou potřebu udržovat ji daleko od všech problémů.

"Tak ti povím, co trápí mě. Nejvíc asi to, jaké máte všichni starosti, abych si nedělala starosti. Že mě hlídáte na každém kroku 24 hodin denně. Když se svých přátel zeptám, co je trápí, nikdy mi to neřeknou. Moc bych si přála, abyste všichni s Trenem v čele upustili od toho zatajování informací ve snaze mě chránit. Nejsem malá a pár starostí na svých ramenou dokážu unést. Už jsem si zvykla, že to dělá Tren. On za to pravděpodobně nemůže, dělá to každému, na kom mu záleží. Ale že to děláš i ty, mě zlobí," řekla. Anthony měl pravdu, když ji vždycky hájil, že není dítě. Je to vyspělá žena, která všechno kolem sebe vidí a slyší. A očividně ji trápí způsob, jakým se k ní všichni chováme.

"Už jsem téměř půl roku neviděl svou snoubenku. Od té doby, co hlídám tebe, nemám ani chvíli volna. Když nejsme s tebou, Dante nás zaměstnává jinak. Chybí mi," řekl jsem tedy na rovinu.

"To mě mrzí," řekla prostě. Chvíli jsme seděli a hleděli před sebe.

"Je čas vyrazit. Chtěla jsi být zpátky co nejdříve, ne?" prolomil jsem to ticho a pomohl jí na nohy. Ani nemusela odpovídat. Rozloučila se s Marion a my mohli vyrazit zpátky. Když jsme k večeru dorazili do Chamonu, stočila koně směrem od nemocnice. Zmateně jsem ji dojel.

"Můžu vědět, kam jedeme?" ptal jsem se.

"K Trenovým rodičům. Musím jim říct, že Trena dnes pustí a že přijdeme k nim," odpověděla. Přikývl jsem a doprovodil ji. Anthonyho matka byla moc krásná žena a jeho otec byl jeho jen o něco starší kopie. Oba Anori s úsměvem uvítali a po té dobré zprávě ji dlouho objímali. Anori s nimi domluvila pár detailů, které bylo potřeba zařídit, a už jsme se vraceli k nemocnici.

"Mají tě rádi," řekl jsem nahlas. Vytušila, o kom mluvím.

"Ano, velmi rychle mě přijali do rodiny. Oba mě milují jako vlastní dceru. Což je úžasný pocit, protože moji pěstouni nebyli zrovna dobrými rodiči," usmála se a já opět pochopil, proč ji Anthony tolik ochraňuje. Jestli se jí snaží vynahradit nepěkné dětství, je pochopitelné, že se jí snaží zařídit, cokoliv si zamane. Čím déle s Anori jsem, tím víc dokážu pochopit Anthonyho chování. Zajímavé.

"Děkuji za doprovod," usmála se Anori, když jsme dojeli a už uháněla dovnitř do nemocnice. Já jen s úsměvem vzal koně za uzdy a odváděl je do stájí.

*****

(Anori)

Uháněla jsem chodbami, abych byla na jeho pokoji co nejdříve. Původně jsem ho sice chtěla potrápit, než mu oznámím, že ho Teruo pouští domů, ale protože mi po dnešku tolik chyběl, nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím a až mu tou zprávou udělám radost. Vtrhla jsem dovnitř a hned mu skočila do náruče. Tím jsem ho dost vyvedla z rovnováhy, ale naštěstí stál blízko postele, takže na ni jen dosedl.

"Zlatíčko, děje se něco?" ptal se překvapeně.

"Jen jsi mi hrozně chyběl," ujistila jsem ho, že je vše v pořádku. Očividně jsem ho svým vpádem trochu vyděsila.

"Mluvil jsi dnes s Teruem?" ptala jsem se pak. Tren mezitím sbíral ze země spadlé berle, které zahodil, když musel chytat mě.

"Ano, řekl mi, že je všechno v pořádku," odpověděl a sedl si zpět na postel.

"Takže ti tu skvělou zprávu můžu říct já," zaradovala jsem se.

"Dobré zprávy slyším rád, zvlášť od tebe," usmál se a s nakloněnou hlavou čekal, co ze mě vypadne.

"Dneska večer si tě vezmu domů. Teruo to povolil a já nevidím důvod, proč čekat," oznámila jsem mu a sledovala nejprve jeho překvapený výraz a následně široký zářivý úsměv. Tentokrát do objetí čapnul on mě.

"Tak takhle skvělý večer jsem opravdu nečekal," smál se. Já pak hned došla pro Terua, který Trena ještě poučoval o tom, jak se má chovat a že mě má ve všem poslouchat. A pak nám šel zavolat speciálně upravený dostavník, který tu sloužil jako sanitka. Já mezitím zabalila všechny Trenovy i moje věci do tašky a pomohla mu pomalu dojít až před nemocnici. Tam mu dali podepsat jeho kartu a papír, že dobrovolně odchází z nemocnice (u Trena to opravdu jinak než dobrovolně nebylo), a pak ho trochu pracně naložili dovnitř. Já tam přiskočila k němu a už nás vezli k Juaně domů. Hned, jakmile se Tren vybelhal ven, skončil v jejím objetí.

"Trene, synáčku, já jsem tak ráda, že jsi doma a v pořádku," povídala a po tvářích se jí přitom koulely slzy jako hrachy.

"Mami, já jsem taky rád. Ale nevydržím moc dlouho stát," omlouval se Tren, který už byl jistě unavený a nevěřil si, že se udrží na nohou dostatečně dlouho. Juany místo tedy rychle vystřídal Raziel, který syna také rychle objal a nakonec i Airine, která mu moc rychle vběhla do náruče, takže kdybych nestála za ním a nepodpírala ho, jistě by upadl.

"Pojď bráško, uvnitř si sedneš," povídala a táhla ho sebou, příliš rychle na to, aby s ní Tren udržel krok. Podlomilo se mu koleno, ale než stihl na Airine upadnout celou vahou, podepřela jsem ho z druhé strany a trochu to vyrovnala.

"Nesmíš na něj tak rychle, Airine," napomínala jsem ji hned a společně jsme ho odvedli dovnitř. Juana s Razielem vzali jeho věci a přišli za námi. Tam nastalo dlouhé povídání a večeření a objímaní, prostě všechno co k takovému správnému přivítání doma patří. Naštěstí Juana viděla, že Tren už je unavený a rychle nás poslala nahoru do našeho pokoje. Pomohla jsem Trenovi do schodů a pak už se mohl natáhnout do naší postele.

"Měkká postel, co víc si přát. A navíc se sem vejdeš ke mně," pochvaloval si Tren. Nemohla jsem nesouhlasit. Poslední týdny jsem spala jen na židli a těšila jsem se na opravdovou postel. Navíc ještě s přítomností mého skvělého snoubence.

"Já se půjdu osprchovat, a hned jsem zpátky u tebe. Počkej tu na mě," políbila jsem ho na čelo a pospíchala do koupelny, jak nejvíc jsem uměla. Během chvíle jsem se vracela zpátky, oblečená do takové vyzývavější noční košilky. Společné chvíle už mi dost chyběly a navíc mi je Teruo povolil. Těšila jsem se na jeho překvapený pohled, až mě uvidí a pochopí, že tentokrát to budu já, kdo bude škemrat o trochu pozornosti. Jenže k mému nemilému překvapení, Tren stačil během té chvilky usnout. Byl asi vyčerpanější, než jsem tušila. To mu ovšem nemohu zazlívat. Holt si budu muset ještě chvíli počkat. A já umím být trpělivá…občas. Lehla jsem si do postele na svojí polovinu, protože jsem ho přece jen nechtěla pokoušet a testovat, jestli jeho stav vydrží moje válení po jeho hrudníku. Měkká postel mě donutila slastně vydechnout. Tak tomu říkám luxus, co víc si přát. Během chvíle jsem usnula jako kotě.

No, takhle to mohlo dopadnout, kdyby Tren neusnul :D