Domove, sladký domove

Během státnic nebyl čas, po státnicích nebyla chuť. Ale zvládla jsem to a zde je pokračování :)

.

.

Ráno jsem se probudila úžasně odpočatá. Měkká postel mi opravdu hrozně scházela. Samozřejmě by bylo ještě lepší, kdyby mě teď obejmul Tren, ale nemohla jsem na něj pospíchat. Chvíli jsem se jen tak protahovala.

"Dobré ráno, žabičko," ozval se Tren, který tedy byl už taky vzhůru. Otevřela jsem oči a otočila se k němu. Seděl opřený o polštář a četl si.

"Dobré ráno. Dej mi ještě chvilku, než půjdu dělat snídani," zavrněla jsem a překulila se mu do náruče.

"Očividně jsem včera něco propásl," zamumlal pak Tren, když si blíže prohlédl mojí košilku.

"Hm, chtěla jsem tě svést, ale usnul jsi. Budu to muset zkusit příště," zasmála jsem se a už zůstala definitivně vzhůru.

"Normálně bych řekl, že si mě měla vzbudit, ale pravděpodobně bych se včera už stejně na nic nezmohl," připustil pak Tren.

"Já to chápu. Ale dostala jsem od Terua povolení tě pokoušet a chtěla toho využít," ujistila jsem ho, že se za to nezlobím.

"Tak já budu dneska hodně odpočívat, abych zůstal večer vzhůru, hm?" nabídl mi. To jsem se smíchem přijala. Očividně jsem nebyla jediná, i on se na náš společný večer těšil.

"A když nad tím teď tak přemýšlím,…" zavrněl, přitáhl si mě k dlouhému vášnivému polibku a rukama mi zabloudil na prsa. A já se nebránila. V tu chvíli se ozvalo zaklepání.

"Samozřejmě," povzdechl si Tren.

"Jak jinak," přisadila jsem si a přitáhla si deku k tělu pro případ, že by byl příchozím muž.

"Udělala jsem vám snídani děti. Můžeš sejít dolů do kuchyně nebo ti to mám přinést sem?" vstoupila Juana a ptala se na Trenovi možnosti.

"Dej mi chvíli mami a já sejdu dolů," usmál se a já ho podpořila přikývnutím. Sice by měl hlavně ležet, ale jako milující snoubenka jsem chápala, že chce jít dolů za ostatními. Vyskočila jsem tedy na nohy a podávala mu tepláky a tričko. Mezitím, co se s tím pral, i já jsem se převlékla do domácí sukně a trička.

"Zlato, pomůžeš mi?" promluvil na mě Tren. Byl už oblečený, ale vztahoval ke mně ruce. Chtěl po mě, abych ho vytáhla na nohy. S tím jsem mu pomohla a hned mu strkala berle, aby zvládl sejít dolů sám. Naše postel byla o dost nižší než nemocniční lůžko, takže se musel zvedat nahoru, nestačilo jen spustit nohy z postele. Vstávání hold budeme muset ještě natrénovat. Společně jsme došli do kuchyně, kde Trena jak Juana tak i Airine znovu objímaly.

"Hochu, ty jsi hubený. Všechno na tobě visí," hubovala pak Juana a servírovala před nás snídani, ze které by se najedla celá rodina.

"Nesmíte na něj spěchat Juano. Dodržujte zatím stejné porce, jaké dostával doteď," domlouvala jsem jí. Nemůže ho přece začít vykrmovat, i když samozřejmě měla pravdu, že byl až moc hubený. Svaly mu sice nezmizely, ale zmenšily se a celá jeho postava působila dost drobně.

"Aby ale neměl hlad," strachovala se Juana.

"Tak si přece řekne, vždyť je dospělý," smála jsem se a Tren mi pod stolem položil ruku na koleno. Byl rád, že se s Juanou nemusel dohadovat on. Po snídani jsem ho s hrnkem čaje okamžitě směrovala buď do ložnice, nebo do obývacího pokoje na gauč, pokud chtěl být s námi. Musel prostě ležet. Zvolil gauč, na který jsme mu s Juanou hned natáhly prostěradlo, přinesly mu polštář a slabou deku. Tren si povzdechl, ale lehl si bez odmlouvání, za což jsem ho odměnila polibkem na spánek. Pak mě od něj hned vystrčila Airine, že prý já jsem si ho užívala v nemocnici každý den. Já bych tomu sice užívání neřekla, ale asi měla právo mít svého bratra chvíli pro sebe.

"Já si stejně potřebuji dojít za Dantem, takže vám dám prostor," oznámila jsem, aby Tren věděl, kam jdu.

"Aha, říct mu o výsledcích z Grinstonvillu?" zeptal se Tren.

"To bych vlastně taky měla. Tak se tu mějte," pocuchala jsem mu vlasy a pak mu vlepila polibek. Tren se sice tvářil tak, že mi bylo jasné, že chce vědět, co jsem tedy měla v plánu s ním řešit, když ne Grinstonvill. Ale nezeptal se a já mu to neřekla. Dozví se to, až se vrátím, to vydrží. Převlékla jsem se tedy do jedněch šatů, které mi věnoval Dante, a vyrazila do jeho sídla. Musela jsem dost dlouho čekat na přijetí, ale Dante pak vypadal celkem rád, že mě vidí. Podala jsem mu tedy zprávu o čarodějkách, jak mi Tren správně připomněl a následně přednesla svoji žádost, kvůli které jsem tam hlavně šla. Jinak bych se neobtěžovala. Kdyby chtěl znát výsledek, přišel by za mnou, no ne? Žádala jsem ho o to, aby Patrik i ostatní dostali alespoň dva týdny dovolené. Moje žádost ho překvapila.

"Hlídají mě ve dne v noci a nemají vůbec žádný prostor pro vlastní životy," vysvětlovala jsem.

"Ale Anori, oni to dělají pro tvoje bezpečí. Myslíš, že můžu rozhodnout, že tenhle týden tě nikdo neohrozí, tak si můžou vzít všichni volno?" snažil se mi to Dante vysvětlit po svém.

"Já to chápu. Ale Tren je teď už doma a když vám slíbím, že se od něj nehnu na krok, tak by to šlo? Že jejich dům neopustím, dokud se Patrik a ostatní nevrátí?" přemlouvala jsem ho. Dlouho to promýšlel.

"No asi by to šlo. Ale to ti povídám! Jestli zjistím, že běháš venku úplně sama, tak tě zavřu tady v mém domě. A odsud se bez mého svolení nedostaneš," hrozil mi, ale slíbil, že chlapy dostanou volno podle své potřeby. S poděkováním a úklonou jsem se vrátila domů k Trenovi. Než jsem došla do obýváku, odchytila mě Juana a společně jsme připravovaly oběd. Pak jsem pomohla s nádobím, odpoledne jsem uvařila kávy a nakrájela zákusky. Za celou dobu se Trenovi věnovala Airine a mě zaměstnávala Juana. Když jsem pomáhala v kuchyni i po večeři, zaregistrovala jsem Trena, jak šel nahoru do naší ložnice. Uvařila jsem nám oběma čaj a omluvila se Juaně, že si s nimi nebudu večer povídat, že půjdu za Trenem. I s hrnečky jsem taky vyšla do ložnice.

"Vyhýbáš se mi?" zeptal se mě. Položila jsem hrnky na noční stolek a překvapeně k němu vzhlédla.

"Ne, jen jsem nechávala prostor tvé sestře. Jak jsi na něco takového přišel?" divila jsem se. Pokrčil rameny.

"Říkal jsem si, že už se ti třeba nelíbím tolik jako předtím a nevíš, jak mi to máš citelně říct," řekl pak. Postavila jsem se proti němu s rukama v bok.

"Já nejsem žádná povrchní kotrmelína, které by záleželo jen na vzhledu. Pochybuji, že úbytek tvých svalů jakkoliv ovlivnil tvou povahu. A jestli to o mě ještě někdy řekneš, uhodím tě a bude to bolet," kárala jsem ho. Omluvně na mě zamrkal.

"Tak se nezlob lásko. Já jen, že sis mě od rána nevšimla," broukal. Sedla jsem si k němu na postel.

"Je mi hloupé tu jen tak být a s ničím Juaně nepomoct. Ale slibuju, že to trochu omezím, abych se věnovala taky tobě," usmála jsem se a mazlivě se k němu přivinula. To mi odsouhlasil a tak jsme spolu strávili večer, kdy jsme si jen povídali a upíjeli čaj. Tren se mě nezeptal na důvod mé návštěvy u Danteho a mě se líbila jeho důvěra. Ve chvilce, kdy jsme oba mlčeli, jsem zjistila, že Tren opět usnul. Byl unavený a jen se to snažil maskovat. Alespoň že si nestěžoval na žádné bolesti. S únavou se vyrovnám, však já už to nějak naplánuju, aby nám na sebe zbyl čas i energie.

.

Druhý den, bylo to někdy odpoledne, jsme si s Trenem užívali trochu soukromí. Juana pekla v kuchyni, nikdo jiný nebyl doma. Tren si hověl na gauči a já seděla na zemi před ním a užívala si to, že mě vískal ve vlasech. Když se ozval zvonek, nevěnovala jsem tomu pozornost. Já nikoho nečekala.

"Anori, pro tebe," nakoukla dovnitř Juana a hned zase zmizela do kuchyně. Překvapeně jsem se vyškrábala na nohy. Kdo by to mohl být? Dřív než jsem se stihla úplně postavit, vcházel do obývacího pokoje Patrik.

"Anori, Anthony," usmál se na mě a Trenovi kývl na pozdrav. Tren mu to zaraženě oplatil, ale zatím nic neřekl.

"Co tu děláš, Patriku?" ptala jsem se a šla ho obejmout.

"No přišel jsem ti poděkovat za to, co jsi pro nás udělala. A pokud nebude Anthony proti, rád bych tě za dva týdny, až se vrátím, pozval na večeři," spustil Patrik. Všimla jsem si, že Tren nakrčil obočí, jak přemýšlel, co se to tady děje.

"To bylo to nejmenší, co jsem pro vás mohla udělat. Takže mi nemusíš děkovat. A tu druhou část směřuj spíš támhle," vrtěla jsem hlavou a posílala ho, ať se zeptá Trena, jestli mě pustí.

"Jistě," přikývl Tren, ale nebyla jsem si jistá, že to myslel tak uvolněně, jak to říkal.

"Fajn, tak za dva týdny. A stejně děkuju, An," políbil mě Patrik na tvář a měl se k odchodu. Šla jsem ho vyprovodit ke dveřím. Cestou zpátky jsem se zhluboka nadechla, doufám, že nebude Tren nějak moc naštvaný. Když jsem přišla do obýváku, vůbec nevypadal naštvaně.

"Křížovku?" ptal se mě a mával při tom novinami.

"Jasně," usmála jsem se, přitulila se mu do náruče a vzala si od něj ty noviny a tužku. Byl chytřejší než já, takže většinou on luštil a já to zapisovala. Dělali jsme to tak pořád.

"Kdy naposledy jsi luštil křížovku sám?" ptala jsem se ho a vyplnila první slova, co jsem i já věděla.

"Když jsem s tebou ještě nechodil," usmál se a poradil mi další políčka. Byly jsme asi v půlce křížovky, když už to nevydržel.

"Za co tě vlastně bere Patrik na večeři?" zeptal se.

"Víš, jak jsem byla za Dantem?" spustila jsem hned. Nechtěla jsem, aby se zbytečně děsil. Přikývl mi.

"Prosila jsem ho, aby chlapi z mojí stráže dostali dovolenou. Alespoň na dva týdny. Očividně jsem v tom přemlouvání byla úspěšná," vysvětlila jsem.

"Cože? Nechápu, jak s tím mohl souhlasit," vytřeštil na mě oči.

"Slíbila jsem, že celou dobu nevytáhnu paty z domu a budu pořád s tebou. Jinak mě prý Dante zavře u sebe v domě a odtamtud už bych se nedostala," pokrčila jsem rameny. Tren jen nevěřícně kroutil hlavou.

"Patrik mi v Grinstonvillu přiznal, že svoji snoubenku neviděl už víc jak půl roku. A ostatní na tom asi nebudou o nic lépe. A já se cítím provinile, protože je to kvůli mému bezpečí, ale přitom já vidím svého nejdražšího snoubence každý den," ospravedlňovala jsem se.

"Tomu rozumím, jsi hrozně laskavá a velkorysá. A zcela moje, když nesmíš jít ven," usmál se a pevněji mě objal. Na to jsem mu neměla co říct, tak jsem ho jen políbila na spánek a pak mu ukázala na další políčko. Vyplnil ho.

"Stejně tě to štve, že?" pronesla jsem pak jakoby nic.

"Trochu," připustil.

"Ale vím, že žárlím zbytečně. Já si jen nemůžu pomoct. Pořád dokola si opakuju, že on nemiluje tebe a ty miluješ mě. Ale můj mozek to nechce přijmout. Je to k zbláznění," povzdechl si.

"No, lásko, s tím ti nepomůžu. To jediné, co ti na to můžu říct je to, že máš naprostou pravdu. Miluju tebe," políbila jsem ho tentokrát pořádně a na rty. A on mi ten polibek mile rád oplatil.

"Jsme v obýváku," připomínala jsem mu se smíchem. Nevypadal totiž, jako že by chtěl přestat. A zrovna v tu chvíli jsme slyšeli v kuchyni mluvit Airine.

"Rychle, dělej, že luštíme a že to musíme nutně dokončit. Jinak tě ode mě zase odežene," popostrčil mě hned Tren a zadíval se na políčka. Já mu jen pocuchala vlasy. Věděla jsem, že nás křížovka nezachrání. A měla jsem pravdu, protože během pěti minut už jsem na gauči neseděla a šla jsem se tedy raději zeptat Juany, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Zaměstnala mě jen na chvíli, při pečení byla v kuchyni ráda sama. Ovšem i během té krátké chvíle mi stihl Tren zmizet. Zmateně jsem se rozhlížela po obývacím pokoji, jako by snad Tren byl ve stavu, aby se mi tu někde schovával.

"Je nahoře v koupelně," odpověděla mi Airine s úsměvem.

"Airine, ty jsi ho zase nutila se jít oholit? Jsi s tím vážně otravná," zakoulela jsem očima.

"Ale no tak. Vždyť mu to nesluší!" bránila se hned.

"Chodím s ním já, ne ty. A já říkám, že mu to sluší pořád a že není potřeba ho tím zatěžovat. Jsem ráda, že se zotavuje a nerada bych, aby někde upadl a vrátil se zase zpátky," vynadala jsem jí. Zatvářila se kajícně, ale tušila jsem, že si ze mě nic nedělá. Byla jsem pro ni její malá sestřička, která se poslouchat nemusela. Ale právě naopak v tomhle by mě poslouchat měla! Vyběhla jsem tedy rychle do koupelny, abych se přesvědčila, že je Tren živý a zdravý a nepodřezal si třeba při pádu krk. Nejprve jsem zaklepala, než jsem vstoupila, aby se nelekl. Zkontroloval mě pohledem v zrcadle a dál se soustředil na tahy břitvou. Nechala jsem ho to dodělat a teprve potom k němu přešla a zezadu ho objala. Hlavu jsem mu přitiskla mezi lopatky a chvíli tu jen tak stála. Když jsem ucítila, jak se ztěžka opřel o umyvadlo, došlo mi, že se o něj opírám skoro celou vahou, což bylo na jeho slabé tělo ještě pořád příliš. Zapomínala jsem se, vždycky byl moje silná opora, ovšem teď jsem měla dělat oporu spíš já jemu.

"Takže tě Airine donutila to udělat, co?" promluvila jsem a pustila se ho. Otočil se ke mně.

"Ano, takhle budu mít od toho jejího stěžování pokoj," povzdechl si.

"Juana je sice ráda, že tu jsme, ale myslím, že mít se trochu sami pro sebe bez tvojí sestry by nám neuškodilo," ušklíbla jsem se. Tren se posadil na okraj vany.

"To máš asi pravdu. Nemudruj nad tím a pojď sem ke mně," rozevřel mi svojí náruč. Pozvání, které se neodmítá. V tu samou chvíli se ozvalo zaklepání na koupelnové dveře.

"Jestli je to Airine, tak přísahám, že ji střelím," zamračila jsem se a šla otevřít. Byla to Juana.

"Omlouvám se, jestli ruším děti, ale máte návštěvu," usmála se, a pak poodstoupila, abychom oba viděli Terua. Přátelsky jsem se s ním objala, s Trenem, který se přibelhal za mě, si raději jen podal ruku, aby mu nenarušil rovnováhu.

"Co potřebuješ Teruo?" zeptal se, přece jen, byl to hlavně jeho přítel.

"Mluvit s Anori, ale ty bys u toho taky měl být," odpověděl s úsměvem. A tak jsme ho odvedli do naší ložnice, kde jsme ho usadili do křesla, a sami se posadili na malou pohovku, kterou tu Tren měl přesně pro takové návštěvy.

"Řekl bych, že školní dopisy ti Anori určitě chodí na tvou domácí adresu, takže se to ode mě dozvíš jako od prvního," začal Teruo a já se trochu přestala usmívat. Co mi může chtít?

"Rektor psal i mě, jestli bych ti tu nezařídil jakoukoliv praxi, protože další absence a neudělané praktické projekty ti už nebudou moci déle tolerovat," povídal pak. Povzdechla jsem si.

"Tušila jsem, že to dříve či později přijde," přikývla jsem. Všimla jsem si, že se Tren vedle mě zamračil, protože mu nejspíš správně došlo, že to kvůli péči o něj mám tyhle problémové absence.

"Měl bych pro tebe řešení, pokud s ním bude Tren souhlasit," uklidňoval mě Teruo hned.

"Proč by měla potřebovat můj souhlas?" nechápal Tren. Ani já se nechytala.

"Protože bys byl její praxe," zazubil se Teruo. Tren chápavě kývl hlavou, i když bych neřekla, že pochopil tak dopodrobna, jako obvykle. Zato já byla mimo jako vždycky.

"Anori, já sice vím, že jsi to chtěla udržet v tajnosti, jak netypicky jsi operovala. Ovšem zachránilo by ti to studium a i kariéru do budoucna. Budou se přetahovat o to, kde by měl tak skvělý chirurg jako ty pracovat. Pomůžu ti to sepsat a připravit tě na obhajobu. Nejspíš tam půjdu s tebou jako přísedící lékař, přece jen jsem se toho účastnil," vysvětloval Teruo a mě konečně svitlo.

"Pořád nechápu, proč k tomu potřebujete mě," ozval se Tren zamyšleně.

"Budou tě chtít vidět a prohlédnout tě," odpověděl Teruo. Tren si těžce povzdechl. Byla jsem si stoprocentně jistá, že by se tomu velmi rád vyhnul.

"Jistě, dělejte, co potřebujete," přikývl. Nedělala jsem si iluze o tom, že to dělá z jiného důvodu, než kvůli mně. Políbila jsem ho na spánek.

"Zlato, nemusíš to dělat," ujišťovala jsem ho.

"Pro tebe cokoliv. A tohle je důležité," zarazil moje slabé protesty hned v začátcích.

"Výborně, co kdyby ses za mnou stavila zítra v nemocnici a začali bychom to zpracovávat? A se školou si nedělej starosti, komunikaci s ní si vezmu na starost," mrkl na mě Teruo. Ani jsem nevěděla, čím jsem si zasloužila takovou starost o má studia, ale byla jsem ráda.

"Zní to skvěle, ale jelikož jsem poslala celou svojí ochranku na dovolenou, nesmím se hnout z domu," seznámila jsem ho se současnou situací.

"Dobře, tak až budu mít čas, přijdu sem za tebou. Teď mám alespoň jistotu, že tě tu zastihnu," naplánoval to Teruo a měl se k odchodu.

"Nevstávej, ven trefím," zarazil pak Trena a se zamáváním odešel z pokoje.

"Proč jsi mi neřekla, že budeš mít takové starosti se školou? Nějak bychom to zařídili, abys nemusela být se mnou a mohla se věnovat sama sobě," otočil se na mě Tren, když jsme osaměli.

"Ty jsi pro mě důležitější. A když nedodělám školu, budu aspoň žena v domácnosti, jak si to ostatně přeješ," přivinula jsem se mu k boku.

"Moc dobře víš, že kdyby ti ta škola kvůli mně nevyšla, tak bych si to vyčítal. A nemůžu svět připravit o tak skvělou lékařku," políbil mě na čelo.

"Zkus být taky trochu sobecký a nemyslet pořád jen na druhé. Nebylo by fajn, kdybych měla čas starat se především o tebe? Což mě přivádí zpět k téhle praxi. Opravdu to nemusíš dělat. Zvládnu to i bez tebe. Nechci, abys podstupoval něco takhle otravného jen kvůli mně," hladila jsem ho ve vlasech.

"Lásko, říkal jsem ti, že dělám vždycky všechno jen a jen kvůli tobě. Chci ti pomoci. A když to nepůjde jinak než tím, že ze sebe udělám výstavní exemplář tvé práce, no tak budiž, nechám se okukovat. A ano, bylo by skvělé mít tě neustále jen pro sebe bez všech tvých školních povinností, ale já jsem moc rád, že děláš něco, co tě baví. A jsem na tebe náležitě pyšný. Tak nad tím přestaň mudrovat," políbil mě nejdřív na špičku nosu a pak pořádně na rty. Přetočila jsem se mu do klína, aniž bych ten polibek přerušila. Když mi začal stahovat ramínka, doslova jsem čekala, kdy někdo zaklepe, jak bylo jejich nemilým zvykem.

"Taky čekáš, kdy někdo z nich zaklepe?" zeptal se Tren a velmi rychle mi uvolnil prsa z tílka i podprsenky.

"Velmi mě překvapuje, že to ještě nikdo neudělal. Ale jsem ráda. Chybíš mi," zavzdychala jsem.

"Ty mě taky," zašeptal. Vzhledem k tomu, že jsem mu seděla na klíně, jsem cítila, že mě chce.

"Nepřesuneme se do postele?" navrhovala jsem.

"Co zůstat tady? Třeba ta pohovka nosí štěstí a nikdo nás nevyruší," mumlal mi proti kůži na krku, kde mě líbal, zatím co si radil i s druhou částí mého spodního prádla.

"Ale budeš muset být zase dole," škádlila jsem ho, když jsem mu pomáhala stáhnout kalhoty.

"Já se s tím srovnám," ujišťoval mě. To mi bylo jasné, že se pro tohle obětuje.

"Bude to rychlé," varoval mě předtím, než mi pomohl na něj vysednout.

"Jsem na to připravená," ujistila jsem ho. A tak jsme byly zase na chvíli nejen jedna duše, ale i jedno tělo.

*****

(Tren)

"Spokojený?" zabroukala mi Anori do ucha.

"Ještě jedna věc a dnešku nebude chybět nic," přikývl jsem.

"Jaká?" odtahovala se hned z mojí náruče, aby mi viděla do obličeje.

"Dal bych si koupel, s tvou asistencí, samozřejmě," zadoufal jsem a ona se zasmála.

"Konečně přání, které ti můžu splnit. Připravím ji a ty se tam zatím doprav, ano?" políbila mě na čelo, našla si přes sebe jeden ze svých saténových krátkých župánků a odešla do koupelny. Já si jen natáhl spodní prádlo a pomalu se vydal za ní. Snažil jsem se už chodit jen s jednou berlí. Šlo to ztuha, ale šlo to. Na dveřích od koupelny jsem otočil cedulku, která každého upozornila, že uvnitř někdo je. S jednou koupelnou na dům plný dospělých lidí to bylo poměrně nutné.

"Chodíš už jen s jednou? Ty jsi mi ale šikovný," zavrněla Any hned, jak mě uviděla. Už byla zase nahá a sedala si do horké vody plné voňavé pěny. Nechala mi dost místa, abych se za ni mohl nasoukat. Teprve, když jsem se uvelebil, opatrně si mi přilehla na hrudník.

"Tak teď už jsi spokojený?" zeptala se znovu.

"Naprosto, lásko," přikývl jsem, jednou ji políbil na spánek a následně ji začal výskat ve vlasech. Any si povzdechla, zavřela oči a cítil jsem, že se do mě i víc zapřela. Zasloužila si mou péči za to, jak starostlivá byla o mě. Ze zdola k nám doléhaly trochu divné zvuky, ale nechtěl jsem si s nimi dělat hlavu. Já teď měl jiné zájmy. Už jsme byli oba umytí a jen jsme si užívali vodu, dokud byla ještě teplá, když se bez zaklepání rozrazily dveře. Stál v nich můj bratr. Důvod rozruchu dole a pravděpodobně i toho, že ostatní zaměstnal, a proto nás při hrátkách s Anori nikdo nevyrušil. Na jeho přítomnost jsem v první řadě zareagoval tím, že jsem pažemi zakryl Anori ňadra. Vody jsme vždycky měli tak, že jí prsa zůstávala nad hladinou. Rád jsem se díval a Anori to nevadilo.

"Neumíš zaklepat a respektovat něčí soukromí?" obořil jsem se na něj.

"Ona tu nemá co dělat. Pokud vím, sama se odsud vyhodila. Musel jsem se přesvědčit, že jste všichni samozřejmě porušili můj zákaz," odfrkl si.

"Nemohl by ses alespoň otočit? Nemám zájem se před tebou ukazovat," odsekla mu Anori, které jeho přítomnost očividně také nebyla příjemná. Bratr si znovu odfrkl, ale otočil se alespoň částečně zády. Anori rychle vyskočila z vany a natahovala se pro osušku.

"Hm, už chápu, že bratr udělá, cokoliv si zamaneš. S tímhle tělem…" ozval se Nik a nestydatě si ji prohlížel. Anori se rychle zahalila.

"Ocenil bych, kdybys mou snoubenku neočumoval. Na to máš vlastní holku, ne?" ozval jsem se i já a snažil jsem se co nejrychleji a bez zbytečného klopýtání vylézt z vany. Bylo to náročné, ale zvládl jsem to celkem obstojně. Anori mi hned podávala druhou osušku, kterou jsem si omotal kolem boků.

"Tak výborně, už se budeme bavit?" štěkl rozmrzele a já se škodolibě pousmál. Vždycky ho hrozně žralo, že jsem byl z toho mužského hlediska obdařenější než on.

"O čem by ses chtěl bavit? Řekla jsem, že sem nepůjdu, dokud tu budeš ty. A tys tu nebyl. Starám se o tvého bratra," začala Anori.

"Ale já tě odsud vyhodil úplně," zastrašoval ji.

"Ty tu nebydlíš. Nemáš ji odsud co vyhazovat," ozval jsem se tentokrát já.

"Ty se do toho nepleť," zařval na mě. Výborně, teď takhle roztržka nikomu neunikne a nejvíc to opět zasáhne mámu.

"Dokud si Juana bude přát, abych tu zůstávala, budu tu," pustila se do něj Anori a postavila se přede mě. Chtěla mě v případě potřeby chránit, protože popravdě, kdyby do mě Nik jen lehce strčil, neustál bych to. Už takhle se mi třásly nohy, ale nechtěl jsem před ním dát najevo slabost.

"Ty couro, připravila si mě o majetek a teď se mi snažíš sebrat ještě rodinu?" zařval na mě.

"Jaký majetek? Pokud vím, všechno to stále patří Trenovi, který je živý a zdravý, tak toho pořád nech. A rodinu ti nikdo nebere, děláš si to sám," nedala se Anori nijak zastrašit.

"Jistě, já už jen čekám, kdy se na tebe přepíše i tenhle dům," odfrkl si.

"Takže i teď ti jde zase jen o peníze? Ne o to, že svým chováním přiděláváš mámě starosti?" promluvil jsem já. Nikovi začínala na krku nabíhat žíla. Bál jsem se, aby Anori neuhodil.

"Já nejsem ten, kdo jí tu visí na krku," štěkl zpátky. Tak tohle byla bohužel pravda, na kterou jsem neměl jak zareagovat.

"Místo abys byl rád, že se tvůj bratr uzdravil, ještě ho budeš urážet? Tobě by se asi náramně hodilo, kdyby tu nebyl, že?" zasyčela Anori. Vždycky mě bránila. Ale tentokrát bych byl raději, kdyby to nedělala. Nejsem ve stavu, abych ji mohl před Nikem chránit. Což samozřejmě neznamená, že se mezi ně nepostavím. Samozřejmě že ano, jen tam nevydržím stát moc dlouho. Vzal jsem Anori za ramena, ale spíš proto, abych se o ni zapřel. Docházely mi síly. Cítila to.

"Fajn, jak chceš. Dám mámě na výběr. Buď já, nebo ty," oznámil, otočil se na patě a odešel. My jsme se na sebe s Anori jen v rychlosti podívali a hned se šli do našeho pokoje obléknout. Tam jsem popadl i druhou berli, protože sejít schody jen po jedné jsem v tomhle stavu nebyl schopný. Museli jsme tam jít, už kvůli Juaně. Říká se: "Domove, sladký domove,", ale tady je to poslední dobou spíš jen noční můra. A to ještě ani v nejmenším není konec hádky.

Omlouvám se, zatím bez obrázku. Jsem úplně bez fantasie. Možná časem doplním, ale taky by to mohlo trvat věčnost, kdybych chtěla vydat s obrázkem najednou... :)