Ztráta bratra

Tak se hlásím s pokračováním. Pauza byla více než dlouhá, ale poslední dobou nemám vůbec inspiraci. Doufejme, že kolem mě všechno dopadne dobře, abych se mohla sem tam podívat na nějaké to pokračování. Tak přeji příjemné počtení:

.

.

Anori mi poskytla oporu a společně jsme scházeli ze schodů, jak nejrychleji mi to šlo. Na posledním schodu jsem zavrávoral. To postávání v koupelně na mě bylo příliš vyčerpávající. Anori mě okamžitě znovu podepřela.

"Jsi si jistý, že to zvládneš? Můžu tam jít já," promluvila na mě. Dělala si o mě starosti.

"Jistě, zvládnu. Musím. Prosím, jen Nika moc neprovokuj. Zrovna teď je ve stavu, že by tě uhodil a já bych tě nedokázal ochránit," staral jsem se. Políbila mě na čelo. Věděl jsem, co to znamená. Bude opatrná, ale pokud uzná za vhodné, zasáhne. S tím jsem bohužel nemohl nic dělat. Ve svém současném stavu jsem ji nemohl nijak přinutit. Vešli jsme do obývacího pokoje zrovna ke konci Nikova proslovu o tom, že ho Juana nemá jako syna ráda a že jsme tu všichni důležitější než on. Překvapilo mě, že po Nikově boku stála Fren.

"Ahoj," dostal jsem ze sebe, ale ona neodpověděla, jen si mě a Anori změřila pohledem. Takže Fren byla na jeho straně. Jestli ho doma podporovala v tom, aby si nárokoval, co mu podle něj patřilo, nebylo divu, že byl poslední dobou protivnější než obvykle. Máma brečela, táta postával opodál. Do hádek s Nikem se nepouštěl. Byl čestný a uvědomoval si, že za to, jak od nás odešel, si zasloužil pořádně vytrestat. Jenže já, máma i Airine jsme mu odpustili, jen Nik si tvrdohlavě stál na svém, že už k nám nepatří. Kdyby se do toho táta vložil, jen by tím přilil olej do ohně. Anori tiše stála vedle mě a držela mě za paži. Teď mohla, protože stabilitu mi poskytovaly berle.

"Tak řekni, hm? Koho z nás máš raději?" naléhal Nik na Juanu.

"Co to povídáš. Jste všichni moje děti. Mám vás ráda všechny stejně," bránila se Juana. Na takovou otázku se prostě jinak odpovědět nedá. Ale Nik byl k tomu hluchý.

"Jistě! Jistě! Taková vyhýbavá odpověď!" rozčiloval se.

"Niku, přestaň. Chováš se jako pitomec," zastala se Juany Airine.

"Ty mlč, ty jsi maminčina holčička a vždycky si byla. O tebe tu nejde. Jde o něj," odbyl ji Nik a významně se podíval na mě.

"Trena nech na pokoji. Je zraněný," bránila mě hned máma.

"To je přesně to, o čem mluvím. Tren, Tren, Tren a ta jeho přiblblá čarodějnice," začal Nik zase přecházet do řevu.

"Anori z toho vynech. Tohle je mezi námi, pokud se nemýlím," ozval jsem se konečně já. Anori vedle mě jen tiše stála.

"No to máš pravdu, drahý bratře. Takže v tom uděláme jasno jednou pro vždy. A rozhodne se máma. Dávám ti na výběr. Buď já nebo Tren," otočil se Nik k Juaně, které se opět spustily slzy proudem.

"To nemůžeš myslet vážně. Oba jste moji synové, nemůžu se jednoho vzdát," vzlykala máma. To už ani táta nevydržel, a přešel místnost, aby Juaně poskytl náruč.

"Budeš se muset jednoho z nás vzdát. A vybírej moudře. Protože toho druhého už neuvidíš," vyhrožoval Nik, čímž jasně naznačoval, koho si má Juana zvolit. Anori mě zatahala za ruku a významně se na mě podívala. Věděl jsem, co mi naznačuje. Ale já mu nechtěl ustoupit, v tomhle ne.

"Niku, jestli ti tolik jde jenom o majetek a všechno kolem toho, tak se přece můžete dohodnout," promluvila pak i nahlas. Snažila se oddálit to rozhodování.

"Ty se do toho nepleť a přestaň mě rozčilovat!" zařval na ni Nik. Opravdu ji nesnášel. Anori o krok ucouvla, ale pak zůstala odhodlaně stát.

"Jak jsem říkal. Jestli mě připravíš o můj díl po bratrovi, tak prosím. Ale tenhle dům nedostaneš, pokud já budu v téhle rodině. Bratr by ti ho totiž jistě rád věnoval," začal se pak zase rozčilovat.

"Neber Nikovi, co mu právem patří," přisadila si i Fren nabroušeně. Jen jsem překvapeně zamrkal. Nik neustále urážel Anori, že jde po penězích, ale to Fren tu byla ta očividná zlatokopka. A nelíbilo se jí, že získala bratra s menšími vyhlídkami na budoucí majetek.

"Dost tomu žvanění. Rozhodni se mami. Já, nebo on!" otočil se pak Nik opět k Juaně. Očividně se to bez toho neobejde. Když jsem se podíval na mámu, neviděl jsem nic, než beznaděj. Ona to nedokáže. Nedokáže si vybrat a až Nik odejde, tak ji to zlomí.

"Půjdeme my, dobrovolně. Anori, běž nám nahoru sbalit věci," požádal jsem svou snoubenku. Popravdě jsem ani moc nepředpokládal, že by mě poslechla. Ale snažil jsem se ji odsud dostat pro případ, že by se to přece jen zvrtlo. Její přikývnutí mě překvapilo víc než cokoliv jiného.

"Jak si přeješ, drahý," políbila mě na tvář a zmizela nahoře. Nik tam stál jako opařený. Vždycky mi Anori záviděl, a jediné, co ho uklidňovalo, byl fakt, že mě Anori neposlouchá. Že je divoká a nezkrotná. Jenže teď poslušně vyplnila můj příkaz a Nikovi se rozpadl i ten poslední bod, ve kterém byla jeho přítelkyně lepší, než ta moje.

"Trene, to ne," zavzlykala máma.

"Mami, neboj se. O nás s Anori nikdy nepřijdeš. Kdykoliv můžeš přijít za námi, budeš u nás vždycky vítaná. Mám tě rád," slíbil jsem jí a políbil ji na čelo. Neříkal jsem jí to zrovna často, protože to věděla. Ale teď byla ta správná příležitost ji o tom znovu ujistit. Pak jsem se otočil a belhal se za Anori nahoru. Sbalíme se a ještě dnes odejdeme domů.

"Teď si myslíš, že jsi hrdina, co? Sbal se a už se tu neukazuj. Už nejsi můj bratr," provokoval mě Nik, ale já to nechal být. Teď jsem se s ním poprat nemohl, vyhrál by a mě by to jen přitížilo.

"Ne, dost!" ozvalo se rozhodně. Zastavil jsem a překvapeně se otočil. Opravdu to byla máma?

"Jak můžeš být tak krutý Niku? A takhle zle se chovat ke svým sourozencům, kteří ti nikdy nijak neublížili. Vždycky jsi dostal, cokoliv sis zamanul. Vždycky jsi to byl ty, na úkor ostatních. Kde se v tobě bere ta zášť? To Trena jsme vždycky ochuzovali ve tvůj prospěch," začala Juana činit Nikovi, slzy už pevně pod kontrolou.

"Pozor matko, abys nepřišla o oba syny," hrozil Nik.

"O dva ne. O jednoho. Odejdi odsud. Nebudu ti říkat, aby ses nevracel, ale už se nenechám déle urážet. A nenechám tě urážet ani tvé sourozence. Až si uvědomíš, jak nespravedlivě se chováš, tak přijď. Ale do té doby je tu domov jen pro Airine, Trena a jejich rodiny," překvapila nás Juana svým proslovem.

"Rozhodla sis to sama. Mě už tu neuvidíš. A s Danym taky nepočítej," řval Nik. Očividně vůbec nepočítal s tím, že by se mu máma mohla postavit.

"Jediné, co mě bude mrzet je, že neuvidím Danyho. Ten k nám může kdykoliv. Ale nenechám se tebou vydírat. Už ne. Všechno jsem ti přehlížela dost dlouho, ale moje trpělivost je u konce. Teď odejděte. Oba," nasměrovala Nika i Fren ven ze dveří. Nik nezapomněl prásknout dveřmi. Čekal jsem, že se máma sesype, ale ona v klidu přešla ke mně a pevně mě objala.

"Děkuju. Vždycky jsi ke mně tak laskavý," zašeptala. Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem ji jen pevně objal. Pak moje místo vystřídala Airine, kterou musela Juana utěšovat a já se šoural nahoru za Anori. Seděla v naší ložnici na posteli. Sedl jsem si vedle ní a hned ji vášnivě políbil na ústa.

"Miluju tě," zašeptal jsem. Anori pak samozřejmě chtěla vědět, jak to dopadlo. Nechtěl jsem mluvit, jen jsem ji pustil do svých myšlenek, aby se podívala. I ona byla překvapená z toho, jak se Juana zachovala.

"Ale na druhou stranu, ty ji máš rád, kdežto Nik vás všechny jen využíval. Jsem ráda, že odsud nemusíme," objala mě pak.

"To já taky," zabroukal jsem jí do vlasů.

"Jsem divoká a nezkrotná, jo?" zavrněla mi pak do ucha. Překvapeně jsem zamrkal, jak to ví? Pak mi došlo, že jsem jí dal přístup nejen k událostem, které proběhly dole v kuchyni, ale i ke svým pocitům a myšlenkám, které mi probleskly hlavou.

"A nejsi snad?" pošťuchoval jsem ji.

"Divoká ano, obzvlášť s tebou v ložnici. Ale nezkrotná? To už dávno neplatí. Pěkně sis mě ochočil," vrtěla hlavou a na důkaz svých slov se mi zavrtala do náruče. Tomu jsem se zasmál. Měla pravdu, že poslední dobou mě poslouchala, ale myslel jsem si, že k tomu má jiné důvody.

"Anori domácí. Vzácný, ale mazlivý druh," políbil jsem ji za ucho a tentokrát se zasmála ona. Pak ale zvážněla.

"Zlato, jsi v pohodě? Přece jen, právě jsi přišel o bratra," zeptala se pak.

"Úplně v pohodě ne. Nejspíš budu potřebovat tvoje rozptylovací schopnosti," povzdechl jsem si. Anori se jen tiše uchichtla a už jsem ji měl na klíně, její rty na svých. Rychle jsem zapomněl na to, co mě trápí.

"Páni, jsi v tom vážně dobrá," musel jsem uznat, když jsem se udýchaně opíral svým čelem o to její.

"Mám stále ustaraného snoubence. Udržuje mě ve formě," pokrčila rameny a špičkou svého nosu začala objíždět kontury mého obličeje, až skončila na mém nose. Špičkami jemně třela o sebe. Říkala tomu eskymácký polibek. Já měl raději ten normální, a proto jsem si za bradu natočil její obličej správným směrem a znovu ochutnal její rty. Nechtěl jsem se vyjadřovat k tomu, co řekla. Měla naprostou pravdu.

"Měl bys jít dolů za Juanou. Trochu ji uklidnit. Já zůstanu tady, nemyslím si, že je dobré, abych se tam teď ukazovala. Pochopím, jestli zůstaneš dole přes noc. Juana nejspíš moc spát nebude," řekla pak a slezla mi z klína.

"Proč bys tam neměla chodit? Víš, že tě máma miluje jako vlastní dceru," přesvědčoval jsem ji, ale sám se začal zvedat. Měla pravdu, že alespoň jeden z nás by tam jít měl.

"Tvoje malá sestřička? Neměli jsme se s Nikem rádi a Juana to věděla. Teď je Nik pryč a já jsem tu zůstala. Bude lepší, když jí dnes nepřijdu na oči," stála si na svém.

"Pro tvé vlastní dobro nechceš, abych se na tebe díval jako na svou malou sestřičku, že ne?" pohrozil jsem jí s úsměvem.

"Miluju tě," zabroukala, vlepila mi polibek a pak se posadila do křesla s nějakou knihou. Řekl bych, že to byla zase jedna z jejích učebnic. A já odešel dolů za mámou. Samozřejmě se po Anori sháněla, ale vysvětlil jsem jí, že se učí. Nechtěl jsem Anori nutit chodit dolů, pokud by jí to nebylo příjemné.

*****

(Anori)

Zrovna jsem stála v koupelně a lehce jsem se líčila. Dva týdny mého dobrovolného domácího vězení utekly neuvěřitelně rychle. Ráno se tu objevil Patrik s tím, že by rád uskutečnil své pozvání na večeři. Myslela jsem si, že ho Tren nějak taktně odmítne. Celých těch čtrnáct dní na sobě neuvěřitelně dřel a byl v současné době schopný se pohybovat bez jakékoliv opory. Jen fyzička mu ochabla a nemohl si ke svým svalům dovolit tolik, co před tím zraněním. Já byla ovšem ráda, že se uzdravil, i kdyby už nikdy neměl být tak zdatný. K mému velikému překvapení ovšem Tren souhlasil s tím, aby pro mě Patrik večer přišel. Byl to prostě muž cti a svá slova vždy dodržel. Dokončila jsem přípravu v koupelně a vrátila se zpět do ložnice. Sice mi nezáleželo na tom, abych byla nějak naparáděná, nešla jsem s Trenem. Ovšem na druhou stranu, půjdu mezi lidi a podle toho bych také měla vypadat.

"Zlato, nepřipravuj se tolik. Jenom mě znervózňuješ a budu mít dost neklidný večer," bručel Tren z křesla, když jsem se rozhodovala, co mi lépe pasuje k sukni, kterou jsem si vybrala.

"Přece ti na veřejnosti nebudu dělat ostudu. Který?" ptala jsem se pak na jeho názor a ukazovala mu dva topy. S povzdechem ukázal na jeden z nich, vybral ten, který mi víc slušel. Oblékla jsem si ho.

"Lásko, mohl jsi přece říct ne, jestli ti to vadí. Nezlobila bych se na tebe," přešla jsem pak k němu a posadila se mu do klína.

"Ne? To jsem měl vědět dopředu," zažertoval.

"Ta moje žárlivost tě otravuje, viď?" zašeptal pak. Zavrtěla jsem hlavou a věnovala mu pár polibků.

"Nechci tě provokovat. Proto jsem taky neslíbila nic bez tvého souhlasu. Nebudu tam dlouho. A pak se budu věnovat tobě, ano?" nabízela jsem mu. Opravdu jsem ho nechtěla trápit. Slíbila jsem si, že ho budu poslouchat a budu mu po vůli. To jeho zranění, kdy jsem si myslela, že o něj přijdu, mi zcela změnilo náhled na všechno v našem vztahu.

"Bavte se, jak uznáte za vhodné. Já si ještě trochu zacvičím a pak se půjdu věnovat Juaně," usmál se Tren. Nepolevoval ve svém úsilí se co nejdříve dostat do formy. Blížilo se další zasedání Bratrstva a Tren mě na něj už chtěl doprovodit. Já si sice nemyslela, že by to mohl stihnout, ale jako správná snoubenka jsem mlčela a podporovala ho. V rámci možností samozřejmě. Zarazila jsem ho vždy, když mi připadalo, že se zbytečně přepíná. Co se Juany týkalo, dala se velmi rychle do pořádku. Ztráta syna ji sice zasáhla, ale jelikož se Nik choval takhle nemožně už dlouhodobě a matku moc nenavštěvoval, zase tolik se toho pro ni nezměnilo. Nebyla jsem jediná, kdo přehodnotil své vztahy. Trenovo gesto, kdy chtěl ustoupit Nikovi pro matčino dobro, a zároveň jeho laskavá slova donutila Juanu vzít situaci do vlastních rukou. Rozhodla se, že už se nenechá dále vydírat a urážet.

"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se Tren a odhrnul mi kadeř vlasů z obličeje.

"Nad Juanou. Obdivuju ji, jak se s tím dokázala srovnat. A jsem ráda, že to zvládla," odpověděla jsem a zvedla se mu z klína.

"Je statečná, i když si myslím, že před námi schovává, jak moc ji to vzalo ve skutečnosti," přikývl Tren a také vstal. Nejspíš mě půjde vyprovodit.

"A taky jsem přemýšlela nad tebou. Doufám, že to cvičení moc nepřeženeš," starala jsem se pak o něj. Objal mě zezadu kolem ramen.

"Neboj se, vím, co si k sobě můžu dovolit. Ještě trocha zátěže mi nemůže uškodit," zavrtěl hlavou.

"Jak myslíš, drahý," vzdala jsem to a nechala se políbit na tvář.

"Co se děje, lásko?" otočil si mě Tren čelem k sobě. Překvapeně jsem zamrkala. Nic se nedělo.

"Ne že bych si stěžoval, ale rád bych věděl, čemu vděčím za to, že jsi poslední dobou tak…poslušná," volil Tren pečlivě slova a přitom mě hladil po tvářích.

"Věřila jsem tomu, že jsem tě ztratila. Nechci dělat něco, co tě hněvá," odpověděla jsem.

"Zlato, myslím, že my dva už si nemůžeme udělat nic horšího, než co už jsme přestáli. Copak ty nevíš, že ti odpustím úplně všechno?" ujišťoval mě Tren.

"No, popravdě nejsem tak hloupá, jak si o mě myslíš, a všimla jsem si, že čím víc tě poslouchám, tím víc mě rozmazluješ. A já miluju, když mě rozmazluješ," zavrněla jsem. Tomu se Tren zasmál.

"Já miluju, když tě můžu rozmazlovat. Tak se mi večer brzy vrať, ať se můžeme na to rozmazlování podívat," slíbil mi.

"Co když nikam nepůjdu? Vrhneme se na to rovnou?" vyzývavě jsem si skousla ret. Tren nevypadal, jako že by nějak zvlášť protestoval. Ovšem v tu chvíli se ozval zvonek ohlašující Patrika. Podívala jsem se na Trena.

"Jen jdi. Já ti to rozmazlování nechám na potom," mrkl na mě a jednou mě pořádně políbil. A tak jsem tedy šla. Když jsem se o tři hodiny později vrátila zpátky, zjistila jsem, že za Airine přijeli i Seth s Timem. Seth mě přátelsky přivítal a Tima jsem samozřejmě našla Trenovi sedět na klíně.

"Teto," zubil se Tim, jakmile mě spatřil, ale od Trena se ani nehnul. Taky jsem ho pozdravila a přisedla si k nim na pohovku. Tim zrovna Trenovi vysvětloval, jak se otevírají dvířka od nějakého auta, které si přinesl sebou. Tren trpělivě poslouchal a přikyvoval pokaždé, když Tim očekával nějakou odezvu. Bude z něj tak skvělý otec. Tren se vedle mě uchichtl.

"Je mi naprosto jasné, na co myslíš," pošeptal mi pak. Ehm, musela jsem být nápadná.

"Nemůžu si pomoct, když vidím, jak to skvěle umíš s malými dětmi," usmála jsem se.

"Ale na druhou stranu jsem ráda, že to nejde. Vzhledem k tomu, že jsem u nepřítele hned první na seznamu nebezpečných osob, a ty v něm pravděpodobně stojíš hned pode mnou, nebylo by moudré mít dítě. A taky je fajn, že si nemusíš dávat pozor," dodala jsem k tomu pak. Tomu se Tren zasmál.

"Jsem rád, že máš tak rozumný názor. Dočkáš se, neboj," chlácholil mě a věnoval mi jeden polibek na spánek.

"Tak už mi ho vrať," přišla Airine a vzala si Tima zpět k sobě. Tren okamžitě použil svou uvolněnou náruč, aby mohl obejmout mě.

"Užila sis večeři?" zeptal se pak.

"Ano, příjemně jsme si popovídali. Patrik vypadá dobře, odpočinek doma mu očividně prospěl," usmála jsem se. Znovu mě políbil na spánek a začal povídat o nějakých kulturních akcích, o kterých se dočetl v novinách, na které bychom si teď mohli zajít.

"Jen něco sedavého. Víš, že se musíš pořád ještě šetřit," mírnila jsem jeho zápal.

"Každopádně bychom zítra mohli zajít do nemocnice za Teruem. Myslím, že kvůli práci trochu zapomněl na tvojí praxi," navrhl mi tedy, aby se se mnou nemusel dohadovat ohledně svého zdravotního stavu. V tomto bodě se prostě asi nikdy neshodneme.

"To je dobrý nápad. Kam ty na ně chodíš?" zavrněla jsem a nárokovala si jeho rty.

"Málem bych zapomněl, že ti dlužím to rozmazlování," uchichtl se Tren, když si mě přitahoval blíž k sobě.

"Ovšem tady na to není zrovna moc vhodné soukromí," zabručel pak, když se zesílil hovor ostatních, což značilo, že se blíží k nám do obývacího pokoje.

"Běž si dát sprchu a já nás u ostatních omluvím. A sejdeme se v ložnici," navrhla jsem, což mi okamžitě odsouhlasil a i přes svůj stav velmi mrštně vyskočil a uháněl nahoru do koupelny, než ho stihne někdo zastavit. Já se tomu jen zasmála, chvíli ještě počkala a pak šla za ostatními, kde jsem jim řekla, že jsem unavená a půjdu si lehnout.

"Nezdržíš se tu s námi ještě chvíli?" snažila se mě zastavit Juana. Odmítla jsem a s přáním dobré noci vycházela schody nahoru. A tam jsem se srazila s Nikem, který vycházel ze svého pokoje a přes rameno měl přehozenou tašku. Očividně si tu byl pro svoje věci.

"Ahoj," zamumlala jsem a chtěla jít na náš pokoj. Neměla jsem chuť se s ním zdržovat.

"Doufám, že jsi spokojená s tím, jak to dopadlo," zavrčel na mě.

"Nejsem spokojená. Ale můžeš si za to sám. Kdyby ses nechoval takhle sobecky, nikdo by tě odtud nevyhazoval," odpověděla jsem klidně. Nechtěla jsem ho vytočit. Juana byla dole a já jí nechtěla ubližovat.

"Ty aby ses Trena pořád nezastávala. Mimochodem, jestli pak víš, že můj bratr není tak dokonalý, jak se tváří?" zeptal se s úšklebkem. Než jsem ho stačila odpálkovat, vyšel z koupelny Tren.

"O co se snažíš Niku? Nech Anori na pokoji," zamračil se. Jeho poslední větu očividně slyšel.

"Já se o nic nesnažím. Ale neměla by Anori vědět, s kým žije?" pokračoval si Nik dál. To už stál Tren u mě a objímal mě kolem ramen. Já si jen pohrdlivě odfrkla, copak by mi mohl říct něco, co bych o Trenovi ještě nevěděla? Nebo co by mě natolik dostalo, že bych ho opustila? Protože přesně o tohle mu očividně šlo.

"Jestli pak Anori víš, proč se s tebou bratr tak rychle zasnoubil?" zeptal se.

"Niku, já tě varuji," zavrčel Tren, který už začínal být opravdu naštvaný. Vsadila bych se, že by se do sebe pustili, kdyby tahle debata ještě chvíli pokračovala.

"Nejsem hloupá, Niku. Vím, proč to udělal. Ale musím tě vyvést z omylu, nebylo to rychle. Já vím, že vy to nepočítáte, ale s Trenem jsme se znali sedm let, než mi dal zásnubní prstýnek," odpověděla jsem a pohlídala si, abych se zase nepřeřekla s žádostí o ruku. Tren se nepřestal mračit, ale stočil svou pozornost ke mně. Za to Nik se zatvářil překvapeně.

"Opravdu to víš?" zeptal se, i když ke konci zněl jeho hlas spíš posměšně.

"Ano, vím. Chtěl si mě pojistit. Bál se, abych mu při prvním větším konfliktu neutekla. Bál se, že bych se jednou třeba chtěla vrátit na Zem bez něj. Bál se, abych mu neutekla za jiným, stejně jako to udělala Colin. Došlo mi to poměrně brzy. A víš co? Je mi to jedno. Protože vím, že z 90% za tím bylo to, že mě prostě a jednoduše opravdu miluje. Vážně sis myslel, že nás dva od sebe rozdělíš? Po tom všem, co jsme společně už přestáli? Dovoluji si říct, že všechny zásadní milníky jeho života už znám a nic mě tedy nemůže odradit od toho, abych si ho jednou vzala," odpověděla jsem. Teď na mě zírali oba, jak Nik tak i Tren.

"Vážně sis myslel, drahý, že tohle nevím?" zeptala jsem se sladce a věnovala mu polibek na tvář. Nik jen nasupeně zafuněl, když mu došlo, že nemá nic dalšího, čím by mě mohl naštvat. Otočil se na patě a pravděpodobně hlasitě nadával. Nerozuměla jsem mu ani slovo.

"Miluju tě," zašeptal mi Tren do ucha.

"A já miluju tebe. A nevzdám se tě. Za nic na světě," políbila jsem ho tentokrát pořádně a na rty. Polibek mi rád oplatil.

"No, myslím si, že moje rozmazování si dnes zasloužíš víc, než obvykle. Tak prosím, žabičko," usmál se Tren, když jsem ho pustila a vedl mě do naší ložnice, kde mi otevřel dveře. Můžu říct, že na ten večer budu ještě dlouho vzpomínat. Nepamatuji si, kdy mi naposledy věnoval tolik svojí péče.

Dneska to byl takový rozpačitý díl, tak je i rozpačitý obrázek :)