Plány do budoucna

Tak konečně jsem se dostala k vydávání :D Trvalo mi to vážně dlouho, a další bude asi stejně tak :D ale malé pomalé krůčky se taky počítají. Tak si dnešní díl užijte.

.

.

"Miláčku, můžeme už jít?" popoháněla jsem Trena, který si pořád povídal s Teruem a nevypadalo to, že by se v nejbližší době chystali končit. Přišli jsme za ním původně řešit moji lékařskou činnost a její obhajobu, ale ti dva byli horší jak staré drbny.

"Ale no tak, Anori. Od té doby, co je s tebou, nemá na své přátele čas," napomenul mě Teruo, ale zvedl se ze stolu, o který se až do teď podpíral. I Tren se zvedl ze židle, ale trochu se přecenil, po tom dlouhém sezení měl svaly celé zatuhlé, a tak málem upadl. Naštěstí mu Teruo velmi rychle podal pomocnou ruku.

"Tohle je k vzteku. Ať se snažím sebevíc, dohromady se dávám tak hrozně pomalu," zabručel Tren a pak přidal tiché poděkování.

"Nesmíš na to spěchat, příteli. Chce to svůj čas," klidnil ho se smíchem Teruo a když si byl jistý, že Tren stojí pevně, pustil jeho paži.

"Vidíš, já ti to taky říkám. Na zasedání Bratrstva se mnou prostě pojede někdo jiný a ty budeš odpočívat doma," přešla jsem k němu.

"V podstatě jeho přítomnosti nic nebrání, pokud to nebude jediný ochránce, který tě bude doprovázet," namítl Teruo.

"To bych samozřejmě nebyl. Ale Anori se mě snaží za každou cenu udržet doma. Až mi to přijde podezřelé," přimhouřil Tren pátravě oči. Jen jsem si povzdechla. Tren a ty jeho konspirační teorie.

"Já jen myslím na tvé bezpečí. Nikdy jsem nás nebránila v případě, že ty bys z boje vypadl. A nechci to v nejbližší době ani zkoušet," upřesnila jsem to.

"Jsem si jistý, že bys to dokázala. A já se o sebe zvládnu postarat sám. Tebe bych samozřejmě poslal s někým jiným," zabručel. Už jsem se nadechovala k odpovědi, když mě Teruo předběhl.

"Co kdybyste se šli dohadovat někam jinam, co?" navrhl nám Teruo, který nás oba s úsměvem pozoroval.

"Já si ho odvedu, neboj se. Ale co kdybyste alespoň jednou, pánové, uznali, že mám pravdu a že by Tren prostě měl víc odpočívat" nadhodila jsem a společně s Trenem jsme vycházeli ze dveří.

"Jistě, že máš, drahá. I přesto s tebou půjdu," usmál se na mě Tren tím svým dokonalým úsměvem a mě v tu chvíli došly argumenty. Jen jsem se mu zapřela do paže a nechala se odvést domů.

"Půjdu se nahoru natáhnout, trochu mě ta cesta zmohla," zabroukal Tren, když jsme došli. Přikývla jsem mu, stavila se na chvilku za Juanou a pak nám uvařila dva hrnky čaje a vyšla za ním do ložnice. Ležel na posteli, otevřel jedno oko, když jsem vstoupila. Vždycky byl ostražitý, i když mu žádné nebezpečí nehrozilo. Hrnečky jsem odložila na noční stolek, můžeme si je vypít potom a třeba i studené. Hned potom jsem si přilehla k němu. Měl tak krásný obličej, a přesto mu dominovaly ty jeho smutné oči.

"Co se děje, lásko?" ptala jsem se, ale nečekala jsem, že dostanu nějakou přímou odpověď. Prsty mi pročísl několik kadeří.

"Trápí mě to, víš? Že je tu ta možnost, že tě nebudu schopný ochránit," zabroukal pak. Políbila jsem ho na čelo.

"Trene, lásko moje, já jsem sice říkala, že nechci zkoušet bránit nás oba, ale myslíš si, že bych nechala někoho, aby ti ublížil?" nadhodila jsem.

"Jistě že si to nemyslím a věřím ti. Nevěřím sobě, akorát bych ti zavázel. Možná bych přece jen neměl chodit s tebou" pokračoval ve svém bručení.

"Slíbila jsem si, že se s tebou už nebudu nijak vážně dohadovat. Takže počkám, až tě to přejde a tvoje ochranářské instinkty zvítězí nad tvými pochybnostmi. Nenecháš mě tam jít samotnou," prohlásila jsem sebejistě. Zasmál se, to bylo dobré znamení. A já navíc milovala zvuk jeho smíchu.

"Znáš mě lépe než kdokoliv jiný," potvrdil mi mou domněnku.

"Pojďme se věnovat něčemu příjemnějšímu," zavrněla jsem pak, protože se mi nelíbilo, že je smutný. U Trena většinou nebylo složité přeladit ho na mou vlnu…

Ráno jsem se probudila v posteli sama. Tren chodil velmi často běhat, dokud venku ještě nebylo moc lidí. Zkontrolovala jsem hodiny, které ukazovaly sedm hodin. Tak už by mohl být doma ve sprše, byla to jeho obvyklá hodina návratu. Vyskočila jsem z postele, abych se přesvědčila. Nakoukla jsem do koupelny. Byl zrovna ve sprše a broukal si melodii, kterou jsem výjimečně znala. Přesto jsem si nebyla úplně jistá názvem ani slovy, přece jen to nebyla muzika mojí generace. Svlékla jsem se z noční košile, otevřela dveře sprchového koutu, a co nejrychleji skočila dovnitř, abych to venku moc nezacákala.

"Můžu se přidat?" zeptala jsem se pak nahlas a přitiskla se mu k zádům.

"Ty vždycky, srdíčko," odpověděl s úsměvem a začal se mi věnovat. Vždycky myslel hlavně na mě.

"Tak jaké bylo ranní běhání?" vyzvídala jsem pak. Chtěla jsem si s ním povídat, protože byl už zase zamlklý.

"Poměrně dobré, pociťuju malá zlepšení. Jen jsem si myslel, že to půjde rychleji, tak mi to trochu bere nadšení," usmál se. Juana nám připravila snídani a já vážně začínala chtít jít domů. Ne že by mi vadila Juany pohostinnost a její péče o nás, ale chtěla jsem mít vlastní podíl na péči o Trena. Jediné, co na mě zbývalo, bylo uspokojovat jeho fyzické potřeby. Ne že bych si kvůli tomu musela stěžovat, ale byla jsem jeho snoubenka. Chtěla jsem se o něj starat se vším všudy. Na druhou stranu jsem chápala, že je to jeho matka, která ho po tak náročném zranění jen nerada pustí z očí. Proto jsem to všechno mlčky snášela.

"Pokud dovolíte, tak si nechám jeden den Anori jen pro sebe. S vámi tráví víc času, než se mnou," promluvil najednou Tren, čímž asi reagoval na hovor, který u snídaně probíhal, ale který jsem absolutně nevnímala. Jen jsem mu s úsměvem přikývla, byla jsem přece jeho hodná snoubenka.

"Já ti jí přece neberu," usmála se Juana, ale Airine se trochu mračila. Pravděpodobně si se mnou plánovala vlastní program. V rychlosti jsem dosnídala a nechala se Trenem odvést do ložnice.

"Nemusíš se svlékat. Jen jsem tě chtěl mít pro sebe," zarazil mě Tren, když jsem si začala stahovat tílko. Zmateně jsem na něj zamrkala, očividně jsem si to špatně vyložila. Tren mě sice stáhl na postel, ale sám si lehl na záda a mě si přitáhl do náruče.

"Tak takový den si nechám ráda líbit," zavrněla jsem spokojeně. Tomu se zasmál a začal mě vískat ve vlasech.

"Trene, můžu se na něco zeptat?" ozvala jsem se po chvíli, kdy jsem si jen užívala rozmazlování.

"Jistě," pobídl mě. Zvedla jsem se na lokti a přetočila se, abych mu viděla do obličeje.

"Víš, nenaštvi se prosím. Nemyslím to zle. Ale zajímalo by mě, jestli jsi mi v rámci ochrany mého psychického bezpečí nezatajil jednu informaci," začala jsem opatrně.

"A jakou?" zeptal se zmateně. On většinou nechodil kolem horké kaše a mluvil a ptal se přímo.

"Tenkrát, když jsi mě přivedl do téhle dimenze, jsi mi řekl, že vám věštba určila, že zrovna já jsem vyvolená. Ale že nevíte, proč já a k čemu přesně jsem vyvolená. Tenkrát jsem neměla potřebu o tvých slovech pochybovat. Jenže poslední dobou vyšlo najevo, kolik věcí jste mi neřekli. Nejenom ty, vy všichni. Takže, není něco, co bych o tomhle měla vědět? Nemusíš mě bránit před vědomostmi," snažila jsem se to podat co nejvíc jemně. Nechtěla jsem ho rozhněvat. Nevyčítala jsem mu to. I já ho chránila před věcmi, které by ho zbytečně trápily. Ale vědět jsem to musela.

"Ne, srdíčko. V tomhle ohledu ti žádné nové informace dát nemůžu. Opravdu nevím, v tom mi musíš věřit. Pokud tedy moje slovo ještě něco znamená," odpověděl a vrátil mi za ucho uvolněný pramen vlasů.

"Jistě, že znamená," usmála jsem se a věnovala mu polibek. Nechtěla jsem ho rozesmutnit.

"Proč se na to ptáš?" zajímal se pak.

"Pořád nevím, k čemu mě vlastně máte, kromě toho, že po mě jdou nepřátelé a tebe tím postupně mrzačím," odpověděla jsem. Opravdu jsem netušila, proč zrovna já. A co mám vlastně dělat.

"Hm, myslím, že tahle otázka nenechává ani Danteho klidným. Nikdo z nás neví," zavrtěl Tren hlavou.

"Ty se tím nezdáš být nijak zvlášť zatížen," žďuchla jsem ho do ramene. Obvykle panikařil kvůli každé prkotině a najednou byl klidný.

"Jsem radši, že nevím, co tě čeká. Rád bych tě od toho všeho udržel co nejdál. Byl bych radši, kdyby se proroctví zmýlilo a nemluvilo o tobě. Kdybys byla jen obyčejná čarodějka," odpověděl mi.

"Jedna z mnoha věcí, co na tobě miluji. Nepotřebuješ moji výjimečnost, abys mě měl rád," zavrněla jsem a zavrtala se mu zpět do náruče.

"Myslím, že když se Danteho zeptáš, možná ti dá lepší odpověď než já. A bude rád, že tě to zajímá. Moc rád by tě zapojil a postavil do čela armády, jako naši největší zbraň. Až na to bude správný čas samozřejmě. Do té doby by tě nejraději uzamkl do krabičky vystlané saténem, aby sis neublížila," odfrkl si.

"Stejně jako ty," neodpustila jsem si poznámku.

"Já bych tě z té krabičky nepustil ven. Jenže mi nic jiného nezbyde. Ty jsi naše největší zbraň. Ať už z jakéhokoliv důvodu," bručel. Očividně se mu ta představa nijak nezamlouvala.

"Třeba jen potřebujete vhodného maskota," broukala jsem smířlivě. Jeho tvář opět projasnil úsměv, jak ho ta poznámka pobavila.

"Ale nebylo by od věci se na to Danteho zeptat," připustila jsem pak.

"Můžeme za ním odpoledne zajít," odsouhlasil mi to Tren.

"A víš co? Rozmyslel jsem si to. Svlékni se," napřímil se najednou. Překvapeně jsem zamrkala nad tou náhlou změnou, ale pak se rozesmála. Obvykle to ode mě nedostal tak lacino, ale teď když byl nemocný…co bych pro něj neudělala.

*****

"Anori, Anthony, co vás přivádí?" vítal nás Dante udiveně.

"Jdeš se zapojit, chlapče? Potřebovali bychom tě jako sůl," ptal se pak nadějně.

"Já bych rád. Ovšem můj zdravotní stav není nijak valný," pokrčil Tren omluvně rameny.

"To chápu, chápu. Hlavně se dej dohromady," kývl Dante a zadíval se na mě, protože mu správně došlo, že když tu nejsme kvůli Trenovi, jsme tu kvůli mně.

"Chtěla jsem se vás na něco zeptat, Dante. A Tren říkal, že toho budete nejspíš vědět víc než on. Takže jsme tady," začala jsem opatrně. Nikdy jsem si nebyla jistá, jak mám k takovým věcem přistupovat.

"Chce se zeptat na věštbu, pane," řekl to za mě Tren, čímž mi dost ulevil od stresu. Teď když už to bylo venku, bude se mi s tím lépe nakládat.

"Aha, co o ní chceš vědět?" přimhouřil Dante oči. A tak jsem mu položila stejnou otázku, jako dopoledne Trenovi.

"Bohužel Anori, ani já ti v tomto moc neporadím. Sice jsem tu věštbu slyšel, ale sám z ní nejsem moudrý," zavrtěl Dante hlavou. Frustrovaně jsem si povzdechla.

"A ta věštkyně, nemůžeme se zeptat jí?" navrhla jsem pak.

"Ne," odbyl mě hned Dante. Až příliš rychle. Natočila jsem hlavu ke straně. Tren vedle mě tiše seděl, ale netvářil se překvapeně. Opět věděl víc než já.

"Ta proradná čarodějnice, nic ve zlém Anori, nám nic nového stejně neřekne. Jen se nám vysměje. Na to ji znám až příliš dobře," pochodoval Dante po místnosti.

"Ani mě by to neřekla?" zkusila jsem to. Dante se na chvíli zarazil, ale pak pokračoval v chůzi sem a tam po pracovně.

"Možná by ti řekla něco víc, ale rozhodně to není pěkné místo, tam kde žije. Obzvlášť pro tebe ne," vrtěl odmítavě hlavou. Nechápavě jsem pohlédla na Trena. Copak to mohlo být tak hrozné, abych tam nemohla jít?

"Jsi díky mě trochu moc citlivá na zacházení s míšenci. A tam se k nim nechovají nijak pěkně," vysvětloval mi to Tren.

"A kde ano?" opáčila jsem. Tren si s Dantem vyměnili rychlý pohled.

"Tam je to horší, mnohem horší," ujistil mě pak.

"Stejně bych to ráda zkusila. Třeba nám opravdu pomůže se alespoň o maličko pohnout z místa," nenechala jsem se odradit, i když se mi jejich řeči moc nezamlouvaly.

"Hm, můžu to zkusit předhodit Bratrstvu. Třeba by to mohli na své nadcházející schůzi zvážit," uvažoval Dante.

"Proč Bratrstvu? Přece se jim už nezpovídám," nechápala jsem.

"To ne, ale pomohou ti tu cestu naplánovat. A já se s nimi chci poradit, jestli je to moudré rozhodnutí, tam jet," vysvětloval Dante trpělivě.

"Já to stejně nechápu, Dante. Jak můžete přehlížet takové zacházení s míšenci? Sám jste jedním z nich," položila jsem pak další otázku, která mě už nějakou dobu pálila.

"Nebylo to vždycky takové. Ale přiznám se, měl jsem tolik práce se vším kolem dotváření dimenzí a řešením jejich sporů, že mi tenhle problém během staletí trochu přerostl přes hlavu. Teď už je pozdě s tím něco dělat. Mezi obyvateli je tento názor hluboce zakořeněn. A pokud se jedná zrovna o tuhle oblast, tam velí spíše věštkyně, než já. Ne že by byla mocnější, ale má oblibu svého lidu. Máme dost válek proti druhé straně, než abych ještě prováděl vnitřní revoluce. Věz, že ani mě to není příjemné a jisté kroky v tomto směru činím. Ovšem pokroky budou jen velmi pomalé. Teď ovšem, by mi v tom mohlo Bratrstvo trochu pomoci. Pokud opět nastolí stejnou autoritu, které se těšilo před příchodem zrádců, mohlo by to k něčemu vést. Již teď byly provedeny některé změny k lepšímu," podal mi dlouhé vysvětlení. Chvíli jsem si ho nechávala projít hlavou. Je pravda, že já pořád všechno brala ze svého měřítka. Těch pár let, co jsem tu strávila, nebylo ničím v porovnání s celou historií. Tren si za celý svůj život mír mezi rasami nepamatuje. Dokonce ani Raziel. Anthony se ovšem o něčem takovém zmiňoval. A nemohou soudit, jak složité to tu tenkrát bylo. A jaké to bylo ještě předtím. Přikývla jsem na srozuměnou, i když hloubka těchto myšlenek přesahovala mé chápání.

"Navrhnu to tedy Bratrstvu. Myslíš, Anthony, že budeš schopný Anori doprovodit sám?" otočil se pak Dante na mého snoubence.

"Ano, takovou věc zvládnu," přikývl Tren bez zaváhání. Pousmála jsem se, věděla jsem, že ho ta jeho deprese přejde a že mě nenechá jít samotnou, když už není připoutaný k lůžku.

"Dobrá tedy, myslím, že se tentokrát také zúčastním. Sám jsem na to zvědavý," přikývl si Dante pro sebe.

"My tedy půjdeme. A díky," jemně jsem sklonila hlavu, Tren se poklonil o něco víc a po Danteho pokynutí rukou jsme opustili místnost.

"Tak spokojená?" ptal se mě venku Tren.

"Poměrně ano. Alespoň se o tom bude uvažovat. Chci vědět, proč já a k čemu. A taky chci vědět, co je to tam za situaci a vysvětlit jim, že nejste méněcenné bytosti," přikývla jsem

"Uvidíme, jak ochotně se vzdají svých otroků pro tvůj krásný úsměv," pokrčil rameny a pomalu se vydal směrem domů.

"Otroci?" zděsila jsem se a dohnala ho. Pevně mě chytil za ruku a přikývl, že jsem slyšela správně. Však já to všem vysvětlím!

*****

Ze zasedání jsem odcházela nadmíru spokojena. Bratrstvo uznalo, že můj nápad je dobrý a odůvodněný, a že se hned začnou věnovat přípravám na cestu. Samozřejmě že měl se mnou jet Tren, jako můj meertalen, přestože zbytek mého doprovodu byl spíše jiné, než míšené národnosti. Opět mi potvrdili, že se tam opravdu budu muset na tu situaci podívat. A nejvíc mě překvapilo, že Dante trval na tom, že mě také doprovodí. No, budu se alespoň cítit ještě o něco bezpečnější.

Vyšli jsme před budovu, kde se k nám hned připojil zbytek doprovodu. Tren si sice věřit o něco více než předtím, i přesto ale nechal povolat další posily. Bál se, že kdyby došlo na boj, měl by problém mě ochránit, kdyby byl sám. Naštěstí jsme se až domů dostali bez úhony. Juana nebyla vůbec nadšená z toho, že mám já a hlavně Tren někam cestovat. Naštěstí to byla ještě hudba budoucnosti a my tak s Trenem měli dost času ji na to připravit. Chvíli jsem se zdržela v kuchyni, kdy jsem Juaně pomáhala s nádobím, a když jsem o chvíli později došla do našeho pokoje, našla jsem Trena na zemi, jak cvičil sedy-lehy. Hned jsem k němu přiskočila a přiklekla mu na nohy. Pomáhala jsem mu tak víc cvičit břicho.

"Mohl by sis sundat tričko?" zeptala jsem se po chvíli, kdy jsem ho nechala si posilovat po jeho. Tren se zatvářil nechápavě, a když byl přitažený nahoře, vlepil mi polibek.

"Ráda se dívám na tvoje svaly. Obzvlášť na ty břišní," vysvětlila jsem s úsměvem. Tentokrát se rozesmál Tren, ale tričko si opravdu sundal. Svaly už měl zpátky pěkně vyrýsované.

"Co bych pro tebe neudělal," culil se, když pokračoval ve cvičení. A já si užívala ten výhled.

"A ještě jeden, a ještě, ještě…" provokovala jsem ho a on se poslušně přitahoval nahoru a pokaždé dostal polibek na nos nebo na rty. Při tom posledním už se přitáhl jen napůl a zůstal ležet.

"Nech mě chvíli oddechnout," lapal po dechu, když jsem ho dál burcovala.

"Vždyť si dělám legraci. Máš skvělou formu," lehla jsem si vedle něj a využila toho, že stále neměl tričko, abych mu prsty mohla obkroužit břišní svaly. Ještě chvíli mě nechal se kochat.

"Miluju tě," zabroukal pak, políbil mě do vlasů a zvedl se. Milovala jsem, když mi to říkal jen tak, aniž by k tomu měl nějaký vážný důvod.

Dny mi poměrně splývaly dohromady. Byly dost monotónní, byli jsme vlastně téměř pořád doma. Já neměla téměř žádné povinnosti, protože všechno obstarala Juana, takže já akorát hlídala Trena, aby se příliš nepřepínal. Trvalo to poměrně dlouho, než nám to oběma začalo vadit. Tren pak trval na tom, že se chce jít projít ven. Ani jeho nebavilo být pořád jen zavřený doma. A já proti tomu nápadu navíc nic neměla. Vůbec mě nenapadlo, že bychom se tím mohli oba vystavit pořádnému nebezpečí. Opravdu jsem si přála jít ven na čerstvý vzduch. Vyrazili jsme do našeho oblíbeného lesíka mimo zdi Chamonu, což zpětně uznávám, nebyl úplně nejlepší nápad. V lese jsme potkali Erika a pár dalších kluků z mojí ochranky. Trénovali lukostřelbu, které naprosto vévodil Erik. Byl neomylný. Za chvíli se k nám přidali Patrik, Simon, Quin a ještě pár dalších, kteří zrovna měli službu a vydali se za námi hned, jak zjistili, že jsme opustili budovu.

"Umíš střílet?" zeptala jsem se Trena.

"Ano, ale rozhodně ne tak dobře jako Erik. Terč většinou trefím, ale ne do středu," přiznal s úsměvem Tren. Všichni kluci si pak udělali menší soutěž. O vítězi nebylo pochyb, ale o ostatní místa se bojovalo. Tren byl třetí a já byla nevím proč poměrně veselá z toho, že jsem konečně narazila na něco, co mu nešlo. Byl až příliš perfektní ve všem, co dělal.

"A co ty Anori?" zeptal se mě Patrik a podával mi luk.

"Popravdě jsem to nikdy nedržela v ruce a vzhledem k tomu, jak dlouho mi trvalo, než jsem se naučila poměrně dobře střílet z pistole, to nebude úplně můj sport," vrtěla jsem odmítavě hlavou. Hučeli do mě tak dlouho, až mě přemluvili. Můj šíp samozřejmě letěl absolutně mimo svůj cíl. Dokonce jsem terč vůbec netrefila, ani okrajově. Měli dost rozumu, aby se mi nesmáli nahlas, ale víc jsem je rozjařila.

"I tak tě miluju," přitáhl si mě Tren do náruče a jednou mě dlouze políbil. Ještě chvíli si hráli a já byla neuvěřitelně šťastná a spokojená. Ráda jsem viděla Trena veselého. Už jsme se vlastně chystali domů, když mě od sebe Tren odstrčil a Quin mi udělal štít, o který se roztříštilo kouzlo. Nepřítel se rozhodl, že nám tuhle pěknou chvilku pokazí. Věděla jsem, že Tren nemá na boj dost síly. Na normální provoz možná stačil, ale v boji by příliš dlouho neobstál. Věděla jsem, že stál hned za mnou. Na nic jsem se neptala, a aniž bych se otočila, jsem ho chytila za zápěstí a přemístila se do bezpečí Chamonu. Danteho ochrana nebyla dostatečná, abych se nemohla přemisťovat tam a zpět, ale nepřítele nepropustila.

"Předpokládám, že je tohle trochu nedorozumění. Mě jsi do bezpečí asi vzít nechtěla," promluvil vedle mě Patrik. Překvapeně jsem se na něj otočila. Ale jak? Tu otázku mi musel vidět na očích.

"Hned jak to začalo, se se mnou vyměnil, abych tě mohl bránit. On si očividně zase tolik nevěřil," vysvětloval Patrik. Tak to je v pytli! Můj Tren zůstal v boji, slabý a beze mě. Okamžitě jsem se chtěla vrátit zpátky, jenže v tom mi zabránil Patrik.

"Nemůžeš se tam přemístit. Co když se objevíš někomu v ráně? Zabije tě to, než stihneš zamrkat," zarazil mě, místo toho mě za ruku táhl víc do středu města.

"Tak alespoň musíme upozornit Danteho," nedala jsem se. To mi Patrik odkýval a tak jsem nás přemístila před Danteho dům, kam jsem vlétla jako velká voda. Nezajímalo mě pořadí v přijímací místnosti, ani to, že tam zrovna měl na nějaké poradě Bratrstvo. Prostě jsem vpadla dovnitř.

"Omlouvám se, pane. Ona se opravdu nedá zarazit," vběhl za mnou udýchaný Patrik.

"Předpokládám, že bys počkala, kdyby to nebylo vážné," reagoval hned Dante a mě stačily jen dvě věty, abych mu nastínila, co se děje.

"Hned tam pošlu svoje muže," kývl a vydal patřičné rozkazy.

"Ty zůstaneš tady, Anori," pohrozil mi pak prstem a i s Bratrstvem vyběhl z místnosti. Pravděpodobně mým chlapcům na pomoc. Já si sedla do křesla.

"Je od tebe laskavé, že jsi ho chtěla tomu ušetřit. Mrzí mě, že jsem ti nedal nějak vědět, že za tebou stojím já a ne on," promluvil Patrik a přidřepl si ke mně. Jen jsem se slabě pousmála. Věděla jsem, že to skončí špatně. Prostě jsem to věděla. A mohla jsem tomu několikrát zabránit. V prvé řadě jsme tam neměli vůbec chodit. I přesto, že jsme sebou vlastně měli téměř celý můj doprovod. Neměli jsme tam vůbec chodit. Měli jsme zůstat za zdmi Chamonu. Tam bychom se přece jenom lépe bránili. Trvalo asi 20 minut, než se Dante vrátil. Věděla jsem, co mi přišel říct.

"Mrzí mě to, Anori. Byli jsme tam jen chvilku po tom, co jsi mi to oznámila. Ale nikoho jsme už nezastihli," oznámil mi. Musela jsem se zhluboka nadechnout. Čekala jsem to, přesto mě to hrozně zasáhlo.

"Znamená to, že je jen zajali?" zeptal se Patrik.

"Vypadá to tak. Těla nikde nejsou. Pravděpodobně nová taktika, jak dostat Anori," povzdechl si Dante a posadil se za svůj stůl. Já seděla s pohledem upřeným do podlahy. Ach můj bože. Proč já? A proč Tren? Copak nestačilo, čím si už prošel?

"Anori, poslouchej mě. Obzvlášť Anthony je pro ně daleko cennější živý, pokud tě chtějí dostat. Takže zatím bych se ničeho neobával. Ale ty jim tam nesmíš vběhnout, rozumíš? Já něco vymyslím, jak nejrychleji to půjde. Ale žádné tvoje sólo akce, ano?" mluvil na mě. Přikývla jsem, i když jsem ho ne až ta úplně vnímala. Nejít ho hledat, znělo to poselství, to mi stačilo. Zbytek slov byl nepodstatný.

"Běž domů a počkej na zprávy. Nenechají na sebe dlouho čekat. A mě přiveďte generála Kadashiho, okamžitě," zahromoval na někoho za mnou.

"Anori, pojď. Odvedu tě domů," bral mě Patrik za paži. Zavrtěla jsem hlavou.

"Zůstanu tady. Nemůžu se u nich doma už nikdy ukázat," hlesla jsem pak na vysvětlenou, že domů mě prostě nedostanou.

"Nech ji zatím v přijímacím sále. Ona si to rozmyslí. A nebo já něco vymyslím," mávl Dante rukou a věnoval se nově příchozímu muži. Pamatovala jsem si ho z předávání. Náš důležitý vězeň, kterého jsme získali zpět výměnou za Ragara. Moc bych nedala, kdyby v tom měl opět prsty. Až se mi dostane pod ruku…ten se bude divit. Patrik mě tedy vyvedl z místnosti a nechal mě sedět dole v přijímací místnosti. Přesně jak zněl rozkaz. Pak se vypařil. Já si zatím přitáhla kolena pod bradu. Nemohla jsem brečet. Všechny slzy jsem asi vyčerpala tenkrát v nemocnici a žádnou další zásobu už jsem neměla. Ale bylo mi mizerně. Srovnatelně s tím, když mi ležel téměř mrtvý pod rukama. Jenže teď jsem nevěděla co s ním je. To bylo snad ještě horší

"Anori? Holčičko, pojď domů. Ten mladík mi všechno řekl. Není to tvoje vina. Chtěla jsi ho ochránit," bral mě zase někdo za ruku. Byla to Juana. A já teprve teď začala brečet. Z mé druhé strany přistoupil Raziel a společně mě opravdu odvedli k nim domů. Tam se mnou zůstali sedět v obýváku na gauči a oba mě utěšovali. Airine naštěstí odjela domů, když byla přesvědčená, že je Tren v pořádku, takže jsem se musela vyrovnat jen se smutkem Juany a nervózním přecházením Raziela. Nechápala jsem, že se ještě nesložila, jako matce jí muselo pukat srdce, nad nepříznivým osudem jejího milovaného syna. A divila jsem se, že jsem se ještě nesložila já. Protože i na mě toho bylo prostě hrozně moc. Tohle byla poslední úvaha, kterou si pamatuji. Pak už byla jen tma.