Strasti putování

Nesu další pokračování. Doufám, že se vám tento lehce škádlivý díl bude líbit. O pokračování se samozřejmě budu snažit, ale bohužel povinností je čím dál tím více a času méně a méně.

Pěkné počtení:

.

.

První, co jsem zaregistrovala, byla příšerná bolest hlavy. Podařilo se mi pohnout rukou a chytit se za místo, které mě bolelo. I přes obvaz jsem cítila bouli. Skvělé. Pak jsem teprve pomalu otevřela oči. Místnost kolem sebe jsem nepoznávala, ani bohatě zdobenou postel s baldachýnem, ve které jsem ležela v saténových šatech, které také nebyly moje. Musela jsem přemýšlet. Kde to sakra jsem? Nemohla jsem se vůbec na nic rozpomenout. Šlo to pomalu. Tren. Proč tu se mnou není Tren? No jistě, předávání zajatců. Zachránili jsme ho. Já se pak běžela podívat na velitele druhé strany a pak…jasně pevnost se začala rozpadat. A pak mám černo. Pamatuju si jen příšernou bolest hlavy. Asi takovou, jako mám teď. Na posteli jsem se posadila a znovu si prohlédla celý pokoj. Byl moc pěkně zařízený. Slezla jsem z postele a chtěla dojít ke dveřím, které byly na protější straně. Něco mě zašimralo na noze, shlédla jsem dolů a zaznamenala slabý perličkový řetízek. Ale ne, s tím jsem už jednou měla tu čest. Jeden konec tohoto řetízku byl přivázaný k posteli, ten druhý se mi pak obtáčel kolem kotníku. Byl hezký, ale rozhodně jsem o takovou ozdobu nestála. Tenkrát jsem ho nepřetrhla, ale to jsem ještě neměla svoji sílu. Teď to jistě půjde. A pak mi to došlo. Ten divný pocit, který jsem celou dobu měla. Dřepla jsem si na zem a ten řetízek zkontrolovala pečlivěji. Byl to ten stejný typ, kterým mě tenkrát ozdobil Tren, když jsem hrála jeho otrokyni. Tenhle byl navíc opatřený magií proti čarodějům. Takže jsem v loji. Z tohodle se sama nedostanu. V zámku zarachotily klíče a dovnitř vešel poměrně mladý, dobře vypadající muž a hned za ním dovnitř vcupitala dívka.

"Jste vzhůru, konečně. Měli jsme o vás trochu starost. Dlouho jste se neprobouzela," promluvil na mě s přívětivým úsměvem. Byla bych na něj i milá kdyby mě netrápil fakt, že jsem tu vězněm.

"Co se stalo, kde to jsem a proč jsem spoutaná!" vyštěkla jsem a lomcovala řetízkem, i když jsem věděla, že to nemá žádný význam.

"Jste hostem na mém zámku. Při poslední akci, kdy se sesypala ta pevnost, jste dostala ránu do hlavy a omdlela. Já a moje dcera Shizuka jsme se tu o vás staraly. A na vaši poslední otázku, si myslím, že znáte odpověď již sama," odpověděl mi s klidem, i když by se po tom mém štěkání mohl klidně urazit. Dívka jen tiše stála a sledovala mě.

"V tom případě mě nenazývejte hostem," odfrkla jsem si.

"Nechal bych vás se volně procházet, máme tu nádherné zahrady, ale předpokládám, že byste se pokusila o útěk," mluvil ke mně stále tak klidně.

"A co čekáte? Že po té ráně si přehodnotím svoje dosavadní žebříčky a přidám se k druhé straně? Že opustím svého snoubence a přátele a začnu se bratříčkovat s vámi?" ptala jsem se jízlivě.

"Když už u nich mluvíme, co se stalo s mým doprovodem?" zajímala jsem se, dokud byl sdílný.

"Prý se bojovalo, když jste jim zmizela z očí. Obě strany si myslely, že vás má strana druhá. A když se ukázalo, že nikdo neví, kde vlastně jste, postupně od toho upustili. Vás hned po té ráně přenesly sem ke mně. A co se vašeho snoubence týče, nikdo ho bojovat neviděl. Údajně běžel za vámi dovnitř. Ale v těch troskách jen stěží mohl přežít. Navíc se propadla podlaha do sklepů…" oznamoval mi, jako kdyby hlásil, že venku zrovna prší. Okamžitě se mi zalily oči slzami, musela jsem si dát ruku před ústa, abych utlumila vzlyk.

"Otče…" promluvila konečně ta dívka tichounce. Zatím výborně dostávala svému jménu. Můj hostitel se ke mně otočil, a když viděl, jak se klepu a dusím vzlyky, zmizel mu ten uklidňující úsměv.

"Je mi to moc líto. Ale nikdo ho prý nenašel," řekl ještě. Položila jsem si hlavu na kolena a rozvzlykala se nahlas. Pochopil, že teď si s ním nebudu klábosit, ať už mi chtěl cokoliv, a proto jen v tichosti odešel. Mě se hroutil svět a zároveň jsem nemohla uvěřit tomu, že by Tren opravdu mohl být mrtvý. Vždyť byl přece můj a nezničitelný! Přece bych něco cítila. Takovou tu prázdnotu, kterou jsem poznala, když mi málem umřel po Ragarově střelbě. Cokoliv. Zůstala jsem jen ležet v peřinách několik dní. Odmítala jsem jíst, pít, nemohla jsem spát. Můj hostitel se mě neustále snažil donutit něco sníst, ale já nic nechtěla. Jestli je mrtvý, tak umřu taky a půjdu za ním. Nikdo by mě za to sice nepochválil, ale co mi zbývalo dál? Dante jistě nevěděl, kde mě drží, jestli se se mnou někdo přenesl. Navíc o vedení druhé strany neměl informace ani předtím, takže ani netuší, kde mají svá sídla. Navíc tenhle sympatický muž nevypadá jako jeden z těch, kteří stáli v sále a zosnovali únos mého Trena. A bez Trena jsem ani neměla naději na to, že by se mi povedlo utéct. Protože jaká je pravděpodobnost, že mě z těch pout pustí podruhé, když jsme to již jednou použili jako lest pro naše osvobození. Čtvrtý den ráno si můj hostitel kromě povzdechu a výměny nového plného tácu za ten starý plný, přisedl ke mně na postel.

"Slečno, měla byste něco sníst. Tímhle život přece nekončí," pronesl konejšivě. Já ho ignorovala.

"Chápu, co si myslíte. Jak o tom můžu něco vědět, že?" zasmál se. Měl pravdu, jak mohl vědět, jak moc to bolí? Ale nic jsem neřekla. Já se s nimi bavit nebudu.

"Vím naprosto přesně jaké to je. Cítil jsem se stejně, když jsem ztratil svou ženu a matku Shizuki. Tenkrát jsem si myslel, že už mě v životě nic pěkného nemůže potkat. Ale nevzdal jsem to," povídal. To bylo sice smutné, ale pořád se to nedalo srovnat se mnou.

"To mě sice mrzí, ale zůstala vám dcera," zamumlala jsem.

"A vám nezůstal nikdo?" zeptal se.

"Je mi 37 let, nemůžu mít ještě děti. To už je podruhé co jste mi vzali rodinu, než jsem vůbec nějakou mohla mít. Za rodiče už jsem se pomstila. Za Trena se pomstím také!" tlačila jsem slova skrz zaťaté zuby.

"Ta pomsta se vám bude osnovat lépe s plným žaludkem," zasmál se.

"Jak se vůbec jmenujete?" zeptala jsem se.

"Jsem Yuto Kotsugi. A velmi by mě potěšilo, kdybyste něco snědla. Tu roládu jsem dělal sám a Shizuka tvrdí, že je výborná," povídal mi. Já se ani nepohnula. Až když se měl k odchodu, jsem se přetočila čelem k němu.

"Děkuju," hlesla jsem. Počkala jsem, až se za ním zavřou dveře a pak se natáhla po kousku čokoládové rolády. Byla výborná. Znovu jsem přemýšlela. Nikdo sice Trena neviděl, ale podle Yuta ho ani nikdo nehledal. Třeba se mu podařilo se odtamtud dostat a jde si pro mě. Já vím, byla to pitomá představa, která mě ovšem zalila teplem a na chvíli utišila tu hroznou bolest. Však já se odsud nějak dostanu.

*****

(Tren)

Zrovna jsem rozdělával oheň. Ragar stál nade mnou a v rukou držel suché dříví, které jsem se chystal použít. Stál úplně stejně, jako stávala moje Anori, když jsem dělal cokoliv zálesáckého. U ní mi to nevadilo, bylo to normální. Ale u Ragara mě to zaráželo a jeho zírání mě navíc rozčilovalo. Byl jsem s ním jeden den a měl ho dost. Navíc měl pravdu, když říkal, že se moc nevyzná ve věcech přežití. Vlastně byl naprosto neschopný. Kdybych mohl trochu rychleji a déle běhat, snadno bych ho dokázal setřást. Vážně by mě zajímalo, čeho si na něm druhá strana tak váží. Vždyť je to břídil! Jen malou chvíli jsem zápolil s rozděláváním a už jsme se mohli posadit k ohni. Povedlo se nám cestou chytit králíka, který se teď začal pomalu opékat. Lépe řečeno mě se to povedlo. Kdyby to bylo na Ragarovi, živili bychom se kořínky a bobulemi. Seděli jsme mlčky, ale já rozhodně neměl náladu si s ním povídat. Když byl králík hotový, rozdělil jsem ho na poloviny a tu jeho mu podal.

"Díky," přikývl mi a svou porci si schválně vzal tak, aby mě při tom pohladil po ruce. Rychle jsem ucukl a zpražil ho pohledem. Neokomentoval to, i když si toho nemohl nevšimnout. Snědl jsem svou porci a pak se uvelebil ještě pohodlněji k ohni. Byla mi poměrně zima, ale neměli jsme s sebou žádnou deku. Zpozoroval jsem, že se Ragar nenápadně snaží po kouskách přisunout blíž ke mně.

"Drž se na své půlce ohniště," zavrčel jsem. Ztuhl v pohybu a několikrát na mě zamrkal. Myslel si snad, že jeho počínání nevidím?

"Třeseš se zimou, kdybys mě nechal si sednout k tobě, zahřál bych tě," nadhodil vyzývavě. Odfrkl jsem si, a přisunul se blíž k ohništi. To si vážně myslel, že zrovna tohle na mě bude působit? Vždyť na to já balil holky!

"Proč jsi tak odtažitý? Na co tě sbalila ta tvoje čarodějka, když jsi taková netykavka?" brblal od své strany ohniště.

"Zaprvé, jmenuje se Anori. Zadruhé jsem sbalil já ji. A za třetí na mě rozhodně nepoužívá stejné hlášky, na které jsem já za mlada balil holky. Nejsem holka, jestli sis nevšiml," odpověděl jsem. I když jsem se vlastně vůbec nemusel namáhat. Mohlo mu to být jedno. Řekněme, že u Anori mi stačilo její svůdné a přitažlivé tělo, abych ztrácel rozum. Ragar takovou vlastností rozhodně nedisponoval. A popravdě mě na celém jeho svádění asi nejvíc rozčiloval právě fakt, že ke mně přistupoval jako k ženě.

"Kdybys byl holka, neměl bych o tebe zájem. Ale jestli ti tolik jde jen o tohle, možná bych mohl přenechat tu dominantní roli tobě," zauvažoval nahlas. Já na něj vyděšeně vytřeštil oči. Co že to právě řekl? A popravdě, poprvé v životě jsem opravdu zalitoval toho, že nejsem ženského pohlaví.

"Snad jsem zas tolik neřekl," bručel Ragar, když zpozoroval můj výraz. Rychle jsem ho zase ovládl. Nechtěl jsem před ním ukázat, jak moc mě to vzalo, ale popravdě, tohle byla na mě trochu silná káva. Uznal jsem za nejvhodnější celou tuhle konverzaci opustit. Navíc, jsem byl po dnešku dost unavený. Můj organismus nebyl na tohle cestování stavěný.

"Máš první službu. A jestli nezůstaneš na své polovině ohniště, věř, že nebudu váhat tě něčím praštit," zahučel jsem, a pokusil se co nejpohodlněji položit k ohništi.

"Nebudu mít potřebu přelézat ohniště, když mám na tebe takový pěkný výhled," ušklíbl se Ragar. Otevřel jsem jedno oko, abych se podíval, že zůstal jen u plkání. Když jsem se přesvědčil, že je stále na svém místě, dovolil jsem si na chvíli usnout.

*****

(Ragar)

Probudily mě sluneční paprsky. A kruci, já usnul. Zase. Tren bude určitě pěkně vyvádět. Ale vzhledem k tomu, že bylo ticho, se nejspíš taky ještě nevzbudil. Protáhl jsem se a zahleděl se přes vyhaslé ohniště na svého společníka. Naskytl se mi nádherný výhled. Když spal, měl úplně uvolněný obličej. Se mnou se většinu času mračil, ale takhle to byl nádherný pohled. Navíc jeho pootevřená ústa podtrhovala, jak pěkně tvarované má rty. Musel jsem se hodně držet, abych ho nešel políbit. A popravdě jsem v tom selhal, takže jsem vstal a přelezl na jeho stranu. Velmi jemně jsem mu přitiskl rty na ty jeho. A stále spící Tren mi ten polibek oplatil! Tohle bylo poprvé, kdy zareagoval tak, jak jsem si vždycky přál, i když o tom nevěděl. Já měl okamžitě erekci.

"Any, ještě nevstáváme," zabroukal pak jemně a přetočil se na bok. A já tak dostal probouzecí facku. Vůbec to nebyla reakce na mě, ale podvědomá reakce na tu čarodějku. A pravděpodobně nijak neobvyklá, když ho ani nenapadlo otevřít oči. Urychleně jsem se přesunul zpět na svou polovinu. Ale i přes tu studenou sprchu to byl nezapomenutelný zážitek. Tedy aspoň pro mě. Ten krasavec naproti o něm totiž nemá ani tušení. Tren se zavrtěl, protáhl a překvapeně zamžoural do sluníčka. A moje erekce ani na chvíli nepolevila. To musel být tak neuvěřitelně sexy v každém pohybu, který udělal? V duchu jsem vyl jako ten nejvíc nadržený puberťák. Tren najednou prudce vyskočil do sedu a rozhlédl se kolem. Při tom prudkém pohybu se chytil za bok, kam jsem ho omylem střelil. Opravdu omylem! Ani ve snu by mě nenapadlo, že je ochotný před ni skočit, když jsem měl pistoli. Jinak bych s takovým plánem nikdy nesouhlasil. Mrzelo mě vidět, že s tím má pořád problémy.

"Nevzbudil jsi mě," vyštěkl naštvaně. A je to tady. Ten spící andílek se zase proměnil ve studený psí čumák. Kdyby jen věděl, jak byl ještě před chvilkou roztomilý a hlavně šikovný. Teď mě fakt, že není můj, štval ještě víc než předtím. Jeho polibek, i když jemný, byl stokrát lepší než všechny ty, které jsem si na něm vynutil.

"Taky jsem usnul," pokrčil jsem rameny. Tren si povzdechl.

"Proč mě to nepřekvapuje. Nechápu, co u druhé strany děláš, když jsi neschopný," zabručel pak a pomalu se postavil na nohy. Poodešel kus stranou. Nechápavě jsem za ním hleděl, než mi došlo, že si odešel odskočit. Hned jsem využil situace a vydal se za ním.

"Nechceš s tím pomoct, zlato?" zeptal jsem se a pokusil se ho obejmout kolem pasu. Zareagoval rychleji, než jsem čekal, uhnul do strany a podrazil mi nohu, takže jsem se během okamžiku válel na zemi.

"Neříkej mi zlato, pokud je ti život milý. A máme dohodu, ne? Máš se ode mě držet, jak nejdál to jen jde," zavrčel podrážděně, založil si paže na prsou a přitom se zhoupl v bocích. Řekl bych, že nevěděl, že to dělá. Ale vypadalo to tak neuvěřitelně sexy!

"Copak to jde, když mě neustále svádíš? Ráno jsi vypadal jako ten nejroztomilejší anděl a teď mi tu houpeš bočky?" odpověděl jsem se skousnutým rtem a sledoval, jak na mě chvíli bezhlesně třeštil oči. Pak se mu v nich usadil ten jeho typický opovržlivý pohled.

"A neměl bych třeba přestat i dýchat? Jsem si jistý, že u toho musím dělat děsně svůdné pohyby nosem. Úchyle," odpověděl a ještě mě stihl otitulovat. Pak se otočil na patě a odcházel zpět k našemu nocležišti. Jen jsem za ním nevěřícně zíral. Takhle mě poslat do háje! To ti neprojde Trene Anthony. Však já tě nachytám na lep. Po zbytek dne si mě Tren úspěšně držel od těla. Dokonce si po mých několika marných pokusech jít po jeho boku, pořídil klacek, kterým mě dloubl pokaždé, když jsem se přiblížil.

"Já jsem ti svoje podmínky naší společné cesty řekl dost jasně. To, že je neakceptuješ, je tvůj problém. A jelikož já na nich trvám, tak si je třeba vynutím," mračil se na mě, když jsem si stěžoval, že do mě tím klackem neustále dloube. Nachomýtnout se k němu a trochu ho poškádlit dotyky jsem mohl, až když Tren rozdělával oheň na našem dalším stanovišti. Pomalu nahlas jsem slyšel jeho vrčení. Fakt mě vytáčelo, že jsem věděl, že takhle chladný je jen ke mně. Pozoroval jsem ho s tou čarodějkou dost dlouho na to, abych věděl, že je ve skutečnosti starostlivý, pozorný a milý. Byla to ona, kdo se s ním pořád hašteřil. Já bych byl mnohem lepší snoubenec. Trucovitě jsem se přesunul na svou polovinu ohniště a sledoval jeho počínání. Musel jsem uznat, že sám bych tu nejspíš umřel hlady. Neuměl jsem stopovat a lovit zvěř, ani rozdělat oheň. Byl neuvěřitelně zručný. Asi za hodinu mi Tren podával část z pečeně. Po jídle už mi k dokonalosti chyběla jen jediná věc. Sáhl jsem si na záda do batohu a vytáhl své pouzdro s cigaretami. Všiml jsem si, že po mě Tren šlehl pohledem. Zaradoval jsem se. Takže přece jenom není tak nedostupný, jak se tváří? Spokojeně jsem se ušklíbl. A pak mi došlo, že jeho pohled směřoval spíš k mému pouzdru, takže pravděpodobně sledoval ty cigarety, než mě.

"Dáš si?" nabídl jsem mu. Zvedl ke mně pohled a bylo vidět, že přemýšlí.

"Rád," kývl po chvíli hlavou a pro jednu z nich se natáhl.

"A co za to?" ptal jsem se vyzývavě.

"V noci tě neudusím za to, jak jsi mě celý den otravoval," odpověděl s klidem a pomocí magie si cigaretu zapálil. Nevím, jestli to byl pro mě zrovna výhodný obchod. A taky jsem netušil, že kouří.

"Nevěděl jsem, že kouříš," řekl jsem i nahlas. Občas míval tendenci mi odpovědět, pravděpodobně další reflex od té čarodějky, i když tenhle byl celkem užitečný.

"Jen, když jsem ve stresu, snažím se s tím přestat," zamumlal, zaklonil hlavu a dlouze vyfoukl.

"Proč? Vypadáš, že tě to uklidňuje," přimhouřil jsem pátravě oči.

"Anori si to nepřeje," odpověděl jednoduše.

"Na to bych se vykašlal. Do toho ti snad nemá co mluvit, ne? Ona dělá spoustu jiných otravných věcí," zabručel jsem rozčileně. Co mu má co zakazovat. Tren na mě chvíli zíral s pozdviženým obočím.

"Předpokládám, že tebe hlavně obtěžuje to, že vůbec existuje, nemám pravdu? Očividně nevíš, co je to opravdu milovat. Možná toužit, ale ne milovat. Jinak bys mě chápal," řekl a pak se v tichosti věnoval jen své cigaretě. Cože?? Právě mě naprosto uzemnil. To byla velmi trefná poznámka. Sakra. I když jsem si byl jistý, že k němu cítím něco víc, než touhu, musel jsem nad jeho slovy opravdu přemýšlet. A to, že jsem si musel přiznat fakt, že má nejspíš pravdu, mě žralo ještě víc.

"Asi nemá smysl předpokládat, že zůstaneš na hlídce vzhůru?" promluvil na mě za chvíli. Zavrtěl jsem hlavou. Ještě pořád jsem byl vykolejený z toho, co řekl před chvílí.

"Tak doufám, že nikoho nepotkáme. Já jsem totiž taky unavený," povzdechl si, položil se poblíž ohniště a zavřel oči. Všiml jsem si, že se často zastavoval a lehce odpočíval během celého dne. Vážně měl kondičku v trapu. A byla to moje vina. To mě fakt žralo!

*****

(Anori)

"Jsem opravdu velmi rád, že jste začala něco jíst," pochvaloval si spokojeně Yuto, když odnášel prázdný talíř.

"Nedělám to kvůli vám," zabručela jsem z peřin. Ještě jsem z nich nevylezla. Popravdě jsem byla díky tomu řetězu pořád unavená a taky jsem se odmítala pohybovat po místnosti, když se za mnou plazil ten řetízek. Vážně jsem si připadala jako otrokyně.

"Divil bych se, kdyby ano," zazubil se na mě a odešel. Nejspíš prokoukl, že k němu necítím až takovou averzi jako vůči všem ostatním nepřátelům. Pohodlně jsem se na posteli natáhla, vařit tu uměli skvěle. Je to pár dní co jsem přehodnotila svůj životní postoj. V žádném případě jsem tedy nezměnila stranu, jak doufali. Věřila jsem tomu, pro co bojuji. Jen jsem se rozhodla žít dál i v případě, že by ty zprávy o Trenovi byly pravdivé. Nepřestala jsem věřit, že se z toho dostal. Byl to Tren, nezničitelný, můj. Navíc, moje strana mě v téhle bitvě potřebuje. A pokud se mi povede se odtud dostat, poskytnu jim své schopnosti. Tren by si to tak přál. On tomuhle střetu věnoval spoustu času a energie a já ho nenechám propadnout zbytečně. A pokud se mi podaří tuhle válku ukončit a přežít, najdu si nový smysl života. Budu bojovat za práva míšenců a nepřestanu, dokud to nebudou rovnoprávné bytosti. Pamatovala jsem i na Trenovo pitomé přání, abych si v případě jeho smrti někoho našla. To jsem nehodlala dodržet. V mém srdci si už nikdy nikdo nevybojuje místo. Protože to navždy patří jen a jen jemu. Ovšem uvažovala jsem, že bych přece jen založila rodinu. Mohla bych si adoptovat malého míšence, takového, jakým je Tren. Sirotčince jsou jich plné a náhradní rodiny se o ně zrovna nepřetrhnou. Adoptuji ho, dám mu domov a lásku, kterou si dítě zaslouží. Vynahradím mu jakékoliv příkoří, které se mu kvůli jeho původu stalo. Dám mu všechnu lásku, kterou bych zahrnula své vlastní děti. A tím spíš se budu snažit mu vytvořit nový lepší svět, ve kterém bude moct beze strachu žít. Ano, to byl můj plán. A kvůli němu jsem potřebovala neumřít teď hlady. Navíc Dante mě jistě hledá. Nenechá mě nepříteli jen tak. Byla jsem si jistá, že chystá tvrdý protiútok, aby mě získali zpět. I když v hloubi duše jsem doufala, že tento pěkný dům a jeho milého majitele ušetří. Yuto se ke mně choval velmi mile. Já byla ta protivná. Jeho dcera Shizuka mi často chodila předčítat nějaký příběh, aby mi čas rychleji ubíhal. Někdy se zdržela déle a stěžovala si mi, jak ji zlobí, že nemůže volně jezdit po okolí. Že by ráda cestovala, ale za téhle situace je to nemožné. Bylo mi jí líto, i když bych k ní měla cítit zášť. Copak já snad byla volná? Ona nemusela být připoutaná v jednom pokoji. Mohla se pohybovat po zámečku, po jeho krásných zahradách, jejichž část jsem zahlédla, když jsem se jednou odhodlala vstát a chvíli se dívala z okna. Ale byla ještě dítě. Velmi rychle jsem zjistila, že mi Yuto i Shizuka přirostli k srdci. Jen těžko jsem se vyrovnávala s tím, že jsou to vlastně nepřátelé.

"Měl byste s ní začít konečně něco dělat!" uslyšela jsem za dveřmi rozčílený hlas. Raději jsem se posadila. Bez magie jsem sice byla poměrně bezbranná, to ale neznamenalo, že se o něco alespoň nepokusím.

"Nejsem tu od toho, abych ji k něčemu nutil. Pokud vím, mám ji tu na svém zámku hostit. Což dělám, i když mnohem hůř, než bych si představoval. Já své hosty běžně nepoutám," odpovídal tomu někomu Yuto naštvaně.

"Musí zůstat spoutaná. Je nebezpečná. Ale potřebujeme ji na své straně!" rozčiloval se ten někdo dál. Tos uhodl. Já svou stranu nezměním. Nejsem dezertér. V tu chvíli se rozletěli dveře a dovnitř vstoupil muž, kterého jsem viděla v oné pevnosti, odkud mě unesli.

"Jak se daří, slečno Hokaido," promluvil na mě příkře. Neřekla jsem ani slovo, jen na něj tupě zírala.

"Ještě stále jste se nerozmyslela? Druhá strana o vás očividně zase tolik nestojí. Nevšiml jsem si, že by dělala nějaké kroky pro vaši záchranu," ušklíbl se pak. Ale já nebyla hloupá, abych tohle neprokoukla. Díky Trenovi jsem se začínala pomalu a lehce orientovat ve všech strategických věcech, bojových plánech a vedoucích myšlenkách. Kdyby jim Dante nedělal ze života peklo, rozhodně by na mě takhle nenaléhal, abych se k nim přidala. A tak jsem si jen posměšně odfrkla. Na tváři mi přistála facka, až to zaštípalo.

"Však ty si to rozmyslíš!" vztekal se.

"Tohle si ve svém domě vyprošuji. Je to můj host, budete se k ní chovat slušně!" zasáhl okamžitě Yuto a postavil se mezi mě a toho muže.

"Není to host, ale zajatec. To je rozdíl. Možná rozmazlování není ta nejlepší strategie. Trochu strádání a vynucování by ji mohlo přinutit si to rozmyslet," štěkal tentokrát na Yuta.

"Dokud je tady, nic takového nedovolím," stál si na svém Yuto. A já žasla. Tipla bych si, že dost riskoval, když mě takhle bránil. Ten druhý muž si ovšem jen odfrkl a vydupal z místnosti. Oddechla jsem si. Alespoň prozatím.

"S tímhle musíte počítat, slečno Hokaido. Dojde jim trpělivost, když se nerozmyslíte," promluvil pak na mě.

"Já se ale nehodlám rozmyslet. Neopustím svoji stranu. Takže co uděláte pak? Zabijete mě?" zeptala jsem se odhodlaně. Ve skutečnosti jsem byla vyděšená. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem tak silná jako Tren, abych si dokázala stát za svým i při mučení.

"Pokud se nevzdáte, nejspíš to nebude nic hezkého. Budete doživotním zajatcem a nenechají vás na pokoji. A já nad vámi nebudu moct držet ochrannou ruku věčně," odpověděl mi. Pevně jsem se mu podívala do očí.

"Nemusíte to dělat. Vím, že tím přiděláváte problémy i sobě. Nevím sice, co všechno jsem schopná snést, ale nepostavím se proti svým mužům a mým přátelům," řekla jsem mu upřímně.

"Jsem ze staré školy, slečno. Nelíbí se mi, jak s vámi zachází, z jakéhokoliv důvodu. A chápu vás. Věřte mi, že ano. Ani já k nim nijak moc loajalitou netíhnu. Jen nemám na vybranou. A mám Shizuku. Ale věřte mi, že kdybych neměl takhle slabé místo, nebyl bych jejich stoupenec," prohlásil.

"Tomu nerozumím," nakrčila jsem čelo.

"Když jsem ztratil svou ženu a Shizuka nebyla ještě ani roční batole, zabrali si tohle území. A můj zámek by jim překážel, pokud by nestál na jejich straně. Dostal jsem na výběr. Přidat se k nim, nebo zemřít i se svou dcerkou. Vybral jsem si tu první možnost. Musím stát na jejich straně, ale zajistilo mi to, že jsem svou dceru vychoval v bezpečí těchto zdí. A po více jak sto letech v jejich řadách se už špatně utíká, nenechali by mě vyváznout živého" vysvětlil mi ve stručnosti svůj příběh. Já překvapeně zamrkala.
"Shizuka je přes sto let stará?" ptala jsem se překvapeně.

"Ano, velmi mě překvapilo, když jsem zjistil, že je moje malá dcera ještě o tolik starší než vy. Další důvod, proč se mi nelíbí, jak s vámi zachází. Jste ještě dítě," odpověděl se smíchem.

"Nejsem dítě. Vyrostla jsem na Zemi podle jejich měřítek. Mám vědomí dospělého člověka," ohradila jsem se hned.

"Ano, jistě," přitakal mi, ale já měla pocit, že mi stejně moc nevěří. Yuto se pak zvedl k odchodu.

"Možná že na vás budou něco zkoušet. Křičte, přijdu vám na pomoc," řekl mi ještě ve dveřích. Překvapeně jsem se za ním dívala. Mám pocit, že na straně nepřítele je to samý zajatec. Ale výhoda pro mě. Takové lidi si snáze získám. Yuto už byl vlastně můj přítel.