Volnost

Tak se hlásím s pokračováním...trvalo mi to dlouho, snad se polepším. Začala škola tak budu možná schopná dodržovat nějaký režim :) název mnohé naznačuje. Příjemné počtení :)

.

.

(Anori)

Další dva dny za mnou docházel nějaký muž a snažil se mě přímluvami a lichotkami nalomit, abych alespoň trochu uvažovala o jejich straně. Marně, samozřejmě. Nejsem si moc jistá, čeho se vlastně snažili dosáhnout. Copak si mysleli, že jsem tak hloupá, že jim na ty sladké vábivé řečičky skočím? Hodně sázeli na to, že bez Trena se mi již nebude chtít bojovat. Ale já si ujasnila, že se nevzdám. Ať to zkouší, jak chtějí. Třetí den opět přišli. Ovšem poznala jsem, že tentokrát to bude jiné. Prvně nepřišel ten samý chlapík. A navíc jich bylo více. Nervozitou se mi stáhl žaludek, co se bude dít? Jeden z nich uvolnil tu část řetízku, která byla připoutaná k noze postele, a prudce za něj škubl. Kotníkem mi projela ostrá bolest, jak se mi smyčka z řetízku zařízla do kůže. Donutil mě spadnout z postele směrem k němu. Onen chlapík mě vytáhl za vlasy na nohy a už mě vlekl kamsi pryč. Křičela jsem, ale marně. Yuto byl touto dobou mimo svůj dům. Očividně čekaly na tento okamžik. Odváděli mě po schodech do stále nižších pater, nakonec jsme skončili v tom posledním, tipovala bych, že hluboko pod zemským povrchem. Tam můj řetízek ve zkrácené podobě připevnili k jedné z kamenných zdí, mě otočili zády. Měla jsem zrychlený dech, jak jsem se bála, co mělo přijít. V duchu jsem tušila, že to nebude nic hezkého. Ruce mi spoutali nad hlavou, takže jsem musela zůstat stát, ovšem zády k nim. A pak to bylo velmi rychlé. Někdo mi prudce rozerval šaty na zádech a pak následovala ostrá štípavá bolest od ran bičem. Stačilo prvních deset, abych ztratila vědomí. Když jsem pak začala přicházet k sobě, přála jsem si, aby se mi to jen zdálo. Ale pronikavá bolest, která mi nedovolila se pohnout, mě ujistila o tom, že se mi to nezdálo.

"Vidíte, kam vás vaše neposlušnost dovedla? Mohla jste se přidat dobrovolně. Teď to holt půjde po zlém," promluvil na mě ten chlapík, co se jako první rozčiloval, že se k nim nechci přidat, přitom mě držel pod bradou. Neměla jsem sílu se mu bránit. Jediné co jsem vnímala, byla hrozná bolest. Bez varování uvolnil mé spoutané ruce, ovšem nohy mě neunesly a já se svalila rovnou na zem a pěkně na záda. Nová vlna bolesti mě poslala podruhé do bezvědomí. Když jsem procitla tentokrát, byla jsem ve sklepení sama. Všechno mě bolelo a pálilo, bylo to až k nevydržení. Po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy. Chtěla jsem Trena. Chtěla jsem, aby přišel a tohle zastavil. Já to nedokážu snášet vícekrát.

"Ach Bože, Anori. Co vám to provedli," slyšela jsem známý hlas. Yuto. Opatrně mě zvedl do náruče, ale přesto jsem vyjekla bolestí.

"Přejde to, něco s tím uděláme," konejšil mě. A já chtěla, aby s tím něco udělal. Ta bolest se nedala snést. Za mého ustavičného bolestivého sténání mě odnesl ke mně do pokoje, kde mě položil na břicho na postel. V mém zorném poli se objevila Shizuka, bledá jako stěna.

"Vypadá to zle, otče?" zašeptala.

"Zvládne to. Ale rány jsou to ošklivé a hluboké," mumlal Yuto a přiložil mi na záda pár chladivých obvazů. Bolest okamžitě začala ustupovat a mě začaly těžknout oči. Nejspíš byly obvazy napuštěny něčím, co ochromovalo moji schopnost vnímat bolest. Pak už jsem nevnímala nic.

*****

(Tren)

Bylo to již několik dní, co jsem byl s Ragarem na společné cestě a nepotkali jsme ani živáčka. Dal bych cokoliv za nějakou další společnost, než byl on sám. Neustále se mě snažil nějak obejmout, nebo se mě alespoň dotknout. A mě to hrozně vadilo.

"Po několikáté ti dnes opakuji, abys mě nechal být!" zavrčel jsem, když se opět přiblížil víc, než jak se mi líbilo. Ragar si povzdechl a opět to vzdal. Ale věděl jsem, že mu to vydrží jen na chvíli.

"Vlastně, něco pro tebe mám. Něco, o co budu chtít smlouvat," řekl najednou a už jsem ho zas mě nebezpečně blízko u boku.

"Nemám nic, co bych ti za to vyměnil. Co to je?" ptal jsem se odevzdaně. Stejně by mě s tím otravoval a nemělo cenu ho tedy ignorovat.

"Nechci nic hmotného. Chci od tebe dostat pusu," odpověděl okamžitě. Jako kdybych to nečekal.

"Ne," zavrtěl jsem hlavou a pokračoval v cestě.

"Ani za tohle?" zeptal se a v rukou se mu houpal můj řetízek, který jsem dostal od Anori. Samozřejmě, že mi ho sebrali. Kamínky v něm uchovávaly dost síly na to, abych odtamtud zvládl utéct.

"To je moje!" ohradil jsem se hned a chňapl po něm rukou. Výjimečně byl připravený a včas mi uhnul.

"Bude tvůj, za pusu," stál si na svém.

"Proč bych ti měl platit za něco, co je moje," bručel jsem. Ten řetízek jsem chtěl dostat zpátky. Byl to dárek od mojí Anori. Ta ho navíc měla po babičce - sice od té pěstounské rodiny, ale ona jediná měla Anori opravdu ráda. Byla velká škoda, že ji tenkrát při jednou střetu zabili. Jinak by Anori vyrůstala v úplně jiných podmínkách. Nevyčítala by mi, kdybych ho nezískal zpět výměnou za polibek zrovna Ragarovi, ale určitě by ji hrozně mrzel fakt, že jsem o něj přišel.

"Protože teď zrovna je to moje," odpověděl samolibě. Jak já ho nesnáším, pitomce. Přemýšlel jsem, jestli mám nějakou šanci mu ho v noci sebrat, aniž by mě při tom chytil a nesnažil se pak se mnou strávit noc. Jedna pusa, ale jemu. Bůh ví, kam se to zvrtne. Přemýšlel jsem opravdu usilovně, ale neviděl jsem jinou možnost.

"Ale jen na tvář," pokusil jsem se to vysmlouvat. Ragar zavrtěl hlavou. Bylo mi jasné, že mu to stačit nebude.

"Fajn, ale uděláš to rychle, a jestli to přeženeš, uhodím tě," varoval jsem ho, že jestli nezůstane jen u jednoho polibku, budu se bránit. Pevně jsem semkl rty, a čekal.

"Nene, povolit," poklepal si Ragar přes rty a jasně mi naznačil, že očekává iniciativu i z mé strany. Tak to moment, nic takového já dělat nebudu. Pevně jsem zavřel oči, když byl až u mě, dal jsem mu ji. Tak neutrálně, jak jen jsem dovedl. Asi jako když líbám svou sestru k narozeninám. Ragar ode mě ovšem odskočil, s rukou přes ústa. Pak vydal pištivý zvuk a otočil se dokola. Jak kdyby právě dostal pusu od známé Hollywoodské hvězdy, kterou už roky obdivuje. Alespoň jeden z nás měl dnes svůj den.

"Ten řetízek," natáhl jsem ruku a bojoval jsem s nutkáním otřít si rty do rukávu. Mohl by se naštvat a nedat mi ho. Ovšem Ragar byl nejspíš v transu. Blaženě se usmíval a řetízek mi pustil do nastavené dlaně. Hned jsem si ho připnul ke krku, otočil se na patě a vyrazil. Udělal jsem sotva pár kroků, když mě k zemi srazila tak pronikavá bolest, až jsem hlasitě zasténal. Myslel jsem, že mi vyskočí mozek z hlavy. Mohlo to mít jen jediné vysvětlení. Anori. Trvalo to pár minut takhle intenzivně, pak se ten pocit zmírnil, ale nezmizel úplně.

"Trene, co je?" stál nade mnou Ragar, když jsem byl opět schopný vnímat.

"Anori, něco se jí stalo," vydechl jsem.

"Jak to můžeš vědět?" nechápal. Podíval jsem se na něj a poklepal si na spánek. Výjimečně chápavě přikývl hlavou. Byl jsem její meertalen a Anori se muselo stát něco opravdu zlého, když jsem to takhle cítil. Beze slova jsem se zvedl a vydal se jiným směrem, než kterým jsme původně šli.

"Kam jdeš. Směřujeme přece tam," máchl Ragar rukou do našeho původního směru.

"Ty klidně pokračuj, ale já jdu tudy," zahučel jsem. Chvíli šel mlčky pár kroků za mnou. Pak mě najednou doběhl.

"Ty víš, kde je?" zeptal se překvapeně. Zavrtěl jsem hlavou.

"Ne, ale tuším směr, kterým bych jí měl jít na pomoc. Je mi jedno, jak dlouho půjdu. Já vám ji nenechám," zavrčel jsem. Za tohle mi zaplatí.

"Divím se, že by jí ublížili. Chtějí ji určitě dostat na svou stranu," dumal Ragar nahlas.

"Jestli se jim nevzdala dobrovolně… a Dante vám určitě šlape na paty. Asi se rozhodli pro vynucovací prostředky. Snad nedojdu pozdě," zadoufal jsem. Nevím, co bych dělal, kdyby se Anori, třeba nedobrovolně, přidala k druhé straně.

*****

(Anori)

Pár dní jsem byla vlastě úplně mimo sebe. Procitala jsem jen výjimečně, ale vždy to bylo za trest. Měla jsem hrozné bolesti. Yuto mi pak řekl, že jsem v těch chvílích jen něco nesmyslně blábolila, a dokázal rozeznat jen Trenovo jméno. Podle něj to byl pátý den po tom výprasku, kdy jsem při ošetřování přišla k sobě a byla schopná s ním komunikovat.

"Je mi to moc líto, Anori, jak se k vám zachovali. Není to správné," povídal, když mi čistil rány. Pálilo to, hrozně to pálilo. Kousala jsem se do rtu, abych nekřičela, takže jsem neodpověděla.

"Nevím, jestli je ode mě vhodné, abych vám to oznamoval, ale volala jste pořád jméno toho svého snoubence. Ptal jsem se, jestli o něm něco vědí. Prý našli jeho tělo. Vážně mě to moc mrzí. Trochu jsem si přál, aby to nebyla pravda a on si sem pro vás přišel," povídal mi tiše. Ten den jsem znovu plakala a Yuto mi přitom konejšivě tiskl rameno. Potřebovala jsem to. Ale většinu času jsem byla zmožená bolestí, nebo naopak naprosto utlumená prášky. Nebyla jsem schopná na nějaký útěk ani pomyslet, přestože mi hrozilo, že mohou kdykoliv přijít znovu. Chtěli mě dostat na svou stranu za jakoukoliv cenu. A já nebyla tak silná jako Tren, abych tohle mučení snášela dále. Omlouvám se, lásko. Šeptala jsem v duchu, protože mě často opouštěla chuť a energie proti nim bojovat. Pokaždé, když jsem slyšela kroky, se mi srdce málem zastavilo strachy. Vždycky to naštěstí byl Yuto s novou várkou obvazů napuštěných v hojivých mastech. Měla jsem prý velmi hluboké rány, které mi hnisaly a nechtěly se hojit. Zřejmě následek toho, jak dlouho jsem ležela na sklepní podlaze, než mě tam našel. A já nebyla schopná se sama vyléčit, když jsem byla stále spoutaná. Nejspíš bych toho nebyla schopná ani tak, bolest mi oslabovala mysl.

"Anori, jste schopná vstát?" vyptával se mě za dalších pár dní Yuto. Bez odpovědi jsem se postavila na nejisté nohy. Bolestivě jsem zasykla, když se svaly na zádech zapojily do držení mého těla ve vzpřímené poloze. Ale dokázala jsem to.

"Anori, dnes vám to obváži jen do čistého, bez mastiček, musíte se soustředit," hovořil Yuto šeptem, přitom mi šetrně ošetřoval rány.

"Co se děje?" ptala jsem se zmateně. Nedávalo mi to žádný smysl.

"Vyslechl jsem nedopatřením rozhovor, který jistě nebyl určen pro mé uši, ale vám to pomůže. Zítra zase přijdou a budou vás nutit, abyste změnila stranu. Pořád chcete zůstat na té své a bojovat, i když je váš snoubenec po smrti?" ptal se mě. Já se roztřásla při pomyšlení, že mě zítra budou opět bít. Ještě se mi nezhojily staré rány. Ale zvládla jsem přikývnout.

"Jistě. Dobrovolně svou stranu neopustím," odpověděla jsem dost nejistě, ale Yuto mou nejistotu ignoroval. Přešel místnost a přinesl nějaké oblečení a kabelu, kterou začal plnit jídlem.

"I když jestli zítra přijdou, nedokážu moc dlouho bojovat," zamumlala jsem tiše a přešla k němu. Tedy ne úplně, na to byl řetízek na mé noze příliš krátký.

"Zítra už tu nebudete," odpověděl Yuto a dál se věnoval skládání věcí do brašny. Nechápala jsem, jak to myslel. Kde budu? Yuto zjistil, že ho nechápavě sleduji. Přešel až ke mně.

"Pouštím vás Anori. Ukážu vám mapu, kde by pravděpodobně mohl ležet váš tábor, ale jistě to samozřejmě nevím. Bylo by skvělé, kdybyste se zvládla přemístit k okolí jezera, které je poblíž. Alespoň budete mít po cestě dost pitné vody…" vykládal dál. Já ho chytila za rameno.

"Po…pouštíte mě?" zakoktala jsem.

"Ano. Anori, nemohu snést, jak s vámi zacházejí a jak se s vámi chystají zacházet. A jak jsem vám už jednou řekl, nejsem na jejich straně úplně. Popravdě bych nejraději stranu změnil, ale po těch letech se to dělá dost těžko," vysvětlil mi s úsměvem. V další minutě mé tělo zaplavila vlna energie, která se mi vrátila, když Yuto uvolnil řetízek, který mě poutal k posteli. Úlevně jsem vydechla. Jak už jsem jednou poznamenala, byla jsem zvyklá se o svou moc opírat, a tahle pouta mě této možnosti vždycky zbavila.

"Pojďte, Anori, všechno vám popíšu," bral mě za ruku a vedl mě ke vzdálenějšímu stolu, aby mi něco ukázal. Při tom rychlejším kroku se mi podlomilo koleno, ale ustála jsem to.

"Byl bych raději, kdybych vás pouštěl silnější, ale čím více času vám dám, tím spíše jim utečete," okomentoval to zasmušile Yuto. Poté mi ukázal mapu, dokonce mě nechal nahlédnout do svých myšlenek, abych věděla, jak to místo, kam se chystám přemístit, vypadá. Nejde se přemístit podle mapy, když jsem tam v životě nebyla a nedokážu si to místo vybavit.

"Yuto, ale nebudete z toho mít problém? Poznají, že jste mě pustil," ptala jsem se ho potom. Už jsem byla oblečená do bílé košile s tmavou tunikou a tmavých úzkých kalhot. Yuto mi podával můj meč, který mi zabavili.

"Nejspíš budu, ale nemohl bych sám se sebou žít, kdybych vás nechal jim napospas. Jste tak mladá a přitom vám o život usilují takové síly," povzdechl si.

"A nemohu pro vás něco udělat?" bylo mi hrozně líto, co ho čeká za těžkosti. Byl ke mně neuvěřitelně laskavý po celu dobu.

"Nechci vás vysilovat. Potřebujete energii na přemístění. Navíc jste zraněná…" začal, ale můj káravý pohled ho zarazil. A pak mi nastínil možnost, že kdybych ho zranila a celý pokoj rozmetala na kousky, možná by z toho vyvázl lépe. Se zničením pokoje jsem neměla nijak velký problém. Vadilo mi mu ublížit. Byl to vlastně můj přítel. Ale paradoxně ublížit mu bylo pro jeho dobro, takže jsem k němu byla co nejšetrnější, co jsem dokázala, stejně bolestivě zasténal, když se mu na spánku, boku a ruce objevily šrámy a odřeniny.

"Co Shizuka, té nic nehrozí?" starala jsem se pak a opírala se o hranu stolu. Byla jsem vyčerpaná a záda mě pálila.

"Ne, je na pár dní mimo dům, je v bezpečí. A teď už jděte Anori, nedávejte jim šanci vás dostat. Běžte dřív, než vás někdo uvidí," popoháněl mě Yuto. Ale já najednou nedokázala jen tak odejít. Bylo mi líto ho tu nechat.

"Pojďte se mnou. Vezměte Shizuku a odejděte odsud. Postarám se, aby vás na naší straně ochránili," nabízela jsem mu.

"Bude lepší, když zůstaneme tady. Věřte mi. A málem bych zapomněl, vezměte si tohle," otočil se k brašně, kterou připravil a podal mi ji. Spolu s ní mi podával i toulec s šípy a luk.

"Ale já neumím střílet," bránila jsem se hned. Můj meč mi vrátil, to mi stačilo.

"To váš nepřítel nebude vědět. Pomůže vám udržet si lidi dál od těla a lépe tak s nimi bojovat, když jste teď trochu indisponovaná. Jen berte a hlavně už běžte. Každou minutou navíc riskujete, že vás tu najdou," vložil mi všechno do ruky a odváděl mě ke dveřím.

"Děkuju vám za všechno," řekla jsem dojatě a vzala ho za ruku. Pak jsem se neudržela a krátce ho objala. Bolestivě sykl, jak jsem zapomněla na jeho nová zranění. I mě záda proti tomuto pohybu protestovala.

"Nemáte zač, Anori. V brašně máte dost jídla na pár dní. Přemístěte se k tomu jezeru, snad jsou vaše oddíly opravdu poblíž. Hodně štěstí," popřál mi a odešel zpět do zdemolovaného pokoje.

"Dobrá práce," ohodnotil to, když si prohlédl ten nepořádek a ve střepech zrcadla zahlédl i svá zranění. Vypadala hůř, než jaká byla ve skutečnosti. Naposledy jsem mu pokynula hlavou, on se pousmál. A pak jsem se přemístila. Objevila jsem se u jezera, v místě, které mi Yuto ukázal. Hned jsem klesla na kolena. Záda mě nesnesitelně pálila a já se teď tím přemístěním a předtím tou demolicí dost vysílila. Ale musela jsem jít dál. Dávala jsem pozor, kudy a kam mám jít. Jezero musím mít stále po pravé straně. A až se objeví pískovcové skály, ty musím držet stále vlevo. Byl to můj orientační bod, abych neobcházela jezero pořád dokola. A tak jsem se zhluboka nadechla a vyrazila. Držela jsem se v blízkosti cesty, ale nešla jsem po ní. Doufala jsem, že se případným střetům s nepřáteli vyhnu tím, že se dokážu skrýt. Necítila jsem se na žádné boje. A taky jsem trochu doufala, že v téhle pustině nikoho nepotkám. Bude pár hodin trvat, než zjistí, že tu nejsem. A dalších pár, než z Yuta vypáčí, kam jsem odešla. Musela jsem jich využít. Hrozně mě vyděsilo, když jsem neuvěřitelně blízko sebe zaslechla hlasy. Zaostřila jsem před sebe a zjistila, že jen kus přede mnou se stromy rozevíraly do malé mýtiny, na které stály dvě postavy, pravděpodobně mužské. Nenápadně jsem se přiblížila, co kdyby to byli naši? Ti by mě ochránili a dovedli k Dantemu. Ten už by se o mě postaral dál. Bohužel oba ke mně stáli zády, přes hlavy měli hozené kapuci, ostatně tak jako já měla obličej a vlasy skryté v šálu. Nechtěla jsem, aby mi bylo vidět do obličeje. Doufala jsem, že mě pak tak snadno nepoznají. Když jsem si ale nebyla jistá, na čí stranu patří, rozhodla jsem se nenápadně odejít a vzít to větší oklikou. Jenže, co čert nechtěl, jsem ve svém odchodu nebyla tak nenápadná, jak jsem chtěla. Šlápla jsem na větev, která mi hlasitě praskla pod nohou, a oba muži byli okamžitě ve střehu. Teď už jsem neměla šanci jim nepozorovaně zmizet. Ne ve stavu, ve kterém jsem se nacházela. Neměla jsem jinou možnost, než se je pokusit zastrašit. Připravila jsem si luk a šíp a snažila se vypadat, jako že to umím použít. Pak jsem vykročila směrem k nim.

"Ruce vzhůru, a ani hnout," řekla jsem dost hlasitě, ale snažila se použít nižší tón hlasu. Nemusí hned vědět, že jsem žena a mám hrdlo sevřené strachy.

*****

(Tren)

Zrovna jsme se rozhodli, že se pro dnešek utáboříme. Ušli jsme velký kus cesty a já už byl vážně unavený. Nebyl jsem tak ostražitý jako obvykle, proto mě vyděsilo, když najednou v lese poblíž hlasitě zapraskala větev. Zvíře by takový hluk neudělalo, zvlášť když Ragar nezavřel ústa. Musel tam někdo být. Okamžitě jsme oba byli na nohou a připraveni k boji. Tedy já jsem se tak jednom tvářil. Z houští vystoupil mladík s lukem a šípem v rukách.

"Ruce vzhůru, a ani hnout," promluvil. Musel být velmi mladý. Štíhlý a i hlas měl jemný, i když se to snažil nedat najevo. Výborně, proti lučištníkovi se špatně bojuje. Byli jsme moc daleko od něj, abychom ho mohli zajmout, jednoho z nás by mohl stihnout zastřelit a mě se zrovna teď umírat nechtělo. Byl jsem rád, že mám na hlavě kapuci a poměrně hustý vous. Byl jsem v divočině s Ragarem, nemělo cenu se holit. Doufal jsem, že jestli je to někdo z druhé strany, hned mě nepozná. Ragar vedle mě poslušně zdvihl ruce, ten očividně žádný plán na záchranu neměl. Napodobil jsem jeho pohyb. Mladík trochu nerozhodně přešlápl. Byl jsem si jistý, že neví, co má teď dělat. Přece jen jsme na něj byli dva. Nemohl nás držet jako rukojmí oba naráz, pokud by nebyl skvělý v magii. Už už jsem otevíral ústa, že se ho pokusím nalomit, ať nás nechá jít, když se mu svezl šál (mimochodem dost netypický pro muže) lehce z hlavy. Velmi dobře jsem znal ty dvě čokoládové ustrašené oči, co na mě teď hleděly. Můj mozek chvíli zpracovával situaci a porovnával všechny skutečnosti. Může to opravdu být moje Anori? Ragar vedle mě zatřepal hlavou, čímž se mu svezla kapuce a Anori na něj hned víc zamířila. Poznala ho. Tím se jí svezl šátek ještě víc z hlavy a já měl jasno, je to ona. Teď už na ni i Ragar upřeně zíral. No to je mi situace. Chtěl jsem si stáhnout svou kapuci, aby poznala i ona mě, ale nesetkalo se to s úspěchem.

"Nechte ruce, kde jsou. Nehýbat," zavelela a opět na mě zamířila. Nebál jsem se, že by mě zastřelila, věděl jsem, že to neumí. Ale mohlo by ji napadnout vést šíp magií a to už by tak milé nebylo.

"Mě bys přece nezastřelila," promluvil jsem sebejistě. Jenže ani tentokrát se mi nevrhla do náruče, jak jsem tak trochu očekával.

"Tím si nemůžete být tak jistý," zaprskala, očividně nerada, že jsem poznal, že je žena.

"Any, lásko, já ti přece nechci ublížit," mluvil jsem na ni a velmi pomalu si sunul ruce ke kapuci, kterou jsem si stejně tak pomalu sundal. A ani teď nevypadala, že by mě poznala.

"Nevím, co to tu na mě zkoušíte. Stát!" zakřičela na Ragara, který se pokusil dostat k ní, když si myslel, že je zabraná rozhovorem se mnou.

"Any, to jsem přece já, Tren. Já vím, že mám plnovous, ale to mě nepoznáváš?" ptal jsem se zmateně. Nedůvěřivě si mě prohlížela.

"Můj snoubenec je mrtvý. Propadla se s ním podlaha v pevnosti. A ať se tu snažíte o cokoliv, já se na vaši stranu nepřidám. Nikdy!" vrtěla hlavou. Tak tohle jí napovídaly? Musel jsem uznat, že to nebyla špatná taktika, jak ji zlákat na svou stranu.

"Říká ti pravdu," zabručel vedle mě Ragar. Určitě neměl radost, že se Anori našla, ale nejspíš nechtěl, aby mě zabila.

"S tebou by nikdy necestoval, ty slizoune," zpražila ho pohledem.

"Any, napovídali ti pěkné pohádky. Jsem živý a relativně zdravý. S ním neputuji zrovna dobrovolně. A jdu tě najít. Před pár dny ti hodně ublížili, já to vím. Jdu ti naproti," broukal jsem smířlivě, přesně tak, jak to měla vždycky ráda. Dlouze mi zírala do očí, tak jako vždycky. Milovala jejich barvu, i když mě nebylo jasné proč. Značně povolila svůj postoj, i když ne úplně.

"Tren je mrtvý a já se k vám nepřidám," trvala si tvrdošíjně na svém. Ale já věděl, že už jsem ji nalomil.

"Nechej mě dokázat ti, že jsem to já. Dej mi šanci ukázat, že ti nelžu. Mrzelo by tě, kdybys mi ublížila," pokračoval jsem ve vemlouvání, i když jsem se z místa nehnul ani o centimetr, abych v ní nevypěstoval pocit, že se jí snažím jen oblbnout a pak na ni zaútočím. Neodpověděla, jen si mě pořád prohlížela a já tak využil příležitosti. Věděl jsem, co jí chci ukázat. Něco, čím bych ji přesvědčil, jak moc ji miluji. Žádné erotické scény, to by dokázal vymyslet každý. Místo toho jsem jí pomocí svých myšlenek ukázal, jak je krásná po ránu, když má rozcuchané vlasy a líně se protahuje v posteli. Jak krčí noc, když se na mě zlobí. Ukázal jsem jí, jak spolu tančíváme v obýváku, jak mě od sebe odhání, když pracuje v kuchyni a já se ji snažím obejmout. Jak jsem jí na rozkvetlé louce vpletl květy do vlasů a jak se potom smála, protože byla šťastná. Viděl jsem, že svěsila ruce s lukem, měl jsem téměř vyhráno.

"Any, prosím, odlož ten luk. Já přece vím, že neumíš střílet. Pamatuješ ten den v lese, kdy jsem tohle všechno zpackal? Kvůli mojí hlouposti jsi místo mě, zachránila Patrika, a pak se semlelo tohle všechno. Prosím, věř mi," promluvil jsem znovu a doufal, že tentokrát už ji přemlouvám naposledy.

"Trene," zafňukala, pustila luk a šípy a vrhla se mi do náruče. No konečně. Držel jsem v dlaních její obličej a dlouze a vášnivě ji líbal.

"Ty žiješ," smála, ale přitom se jí po tvářích valily slzy, jako hrachy. Všechny jsem je stíral palci.

"Copak sis myslela, že bych tě tak snadno opustil? Já se jen tak nedám," ujišťoval jsem ji a znovu ji líbal. Výborně mi to spravilo náladu, po všech těch útrapách, co jsem si prožil s Ragarem. Měla tak sladké rty. Ragar si odkašlal a stáhl tak naši pozornost k sobě.

"Jak si se sem dostala?" ptal se. Logická otázka, která mi ušla. Nejspíš proto, že jsem byl tak neuvěřitelně šťastný, že ji držím živou ve své náručí a nebudu kvůli ní muset měnit stranu, abych mohl bojovat po jejím boku.

"Tobě to nebudu vykládat. A kdybych mohla, dala bych ti jednu do zubů za to, že Trena už zase otravuješ, jak jsem ti slíbila, když jsem tě předávala druhé straně," odsekla mu Anori a namáhavě se postavila na nohy. Bolestivě přitom vydechla.

"Co je ti, srdíčko? Co ti provedli?" staral jsem se hned a podepřel ji.

"Moc se jim nelíbilo, že se k nim nechci přidat. Ale dokud mám čisté obvazy, tak to prosím nech," odpověděla a přitom máchla rukou směrem ke svým zádům. Pochopil jsem, že tam se nachází problém, proto jsem ji opatrně vzal kolem boků.

"Popojdeme ještě kus dál, ať tu nejsme tak na očích. Nejsem si sice jistý, jak si utekla a jestli za tebou půjdou, ale pro jistotu," řekl jsem nahlas. Anori kývla a nechala se odvádět dál do lesa, Ragar nás tiše následoval.

"Ukaž, vezmu ti to," sebral jsem jí brašnu a toulec se šípy. Já uměl střílet celkem obstojně, třeba nám tím pádem seženu lepší večeři. Any mě políbila na tvář a pomalu, trochu přikrčená se vydala vpřed. Byl jsem hrozně šťastný, že jsme se našli. Ovšem moc mi nedalo spát, co se tam stalo, jak utekla a co jí provedli. Ovšem na odpovědi jsem byl ochotný si počkat, když jsem teď svou nejmilejší ženu měl po svém boku.