Zrádce

Hlásím se s pokračováním :) doufám, že než začne zkouškové, mohla bych si udržet frekvenci alespoň jednou za měsíc :D protože až budu zase státnicovat, nezvládnu nic. K dnešnímu dílu...kdo koho zradí? Neváhejte a čtěte :)

.

.

(Ragar)

Šli jsme ještě asi dvě hodiny víceméně podél jezera, ale Tren nás zavedl hlouběji do lesa, který se táhl poblíž. Asi se bál, aby tu jeho čarodějku zase hned nenašli. Na jednu stranu bych si přál, aby ji našli. Měl bych Trena zase jen pro sebe, protože teď se jeho pozornost točila jen a pouze kolem té holky. Jenže právě proto by mi nijak nepomohlo, kdybychom narazili na naše. On by ji bránil a nejspíš by do zajetí padli oba. A tak jsem v tichosti šel s nimi. Třeba se mi naskytne příležitost jim ten jejich románek překazit.

"Tady to bude dobré. Tady si odpočineme," promluvil najednou Tren a zastavil. Anori se mu celou dobu opírala o bok, teď se zmoženě posadila na pařez. Popravdě, nevypadala moc dobře.

"Tak, lásko. A teď mi pověz, co ti je. Nevypadáš vůbec dobře," přidřepl si Tren k ní a položil jí obě dlaně na tváře.

"Záda, hrozně to bolí," sykla. Tren ji začal svlékat z košile. Zarazil se, když ji měl stáhnout úplně a střelil pohledem po mě. Pozoroval jsem je dost dlouho, abych je trochu znal. Žárlil na ni. A teď se mu pravděpodobně nelíbilo, že by měla být svlečená přede mnou. Pak ale zavrtěl hlavou a pokračoval. Nevyhodnotil mě jako soka. Když měla košili dole, odhalil se velký obvaz, který jí zakrýval celá záda. I ten Tren opatrně sundal. A pak se nám naskytl pohled na opravdu ošklivé a hluboké rány.

"Ach můj…Any," vydechl Tren šokovaně. Ani já neměl slov. Musel jsem si připomenout, abych zavřel ústa. Nečekal bych, že by jí takhle ublížili.

"Co mám…jak ti mám…," koktal Tren. Očividně ho to taky sebralo.

"Nevím, nevidím na to, takže ani netuším, co mám léčit. A tišit to moc nepomáhá. Pak nejsem schopná se ani pohybovat," vrtěla hlavou a neměla daleko k pláči. Ale na druhou stranu, kdo by se jí mohl divit.

"Ať ti to udělal kdokoliv, přísahám, že jestli ho někdy dostanu pod ruku…," cedil Tren skrz zaťaté zuby.

"Já vím," přikývla Anori a přitiskla si své čelo na jeho. Bylo mi jí tak líto, že jsem dokonce i skousl, jak s ním cukrovala. Tren jí alespoň magií vyčistil obvazy, i když ho za to Anori hubovala.

"Lásko, zbytečně se nevysiluj," mírnila ho.

"Tohle není zbytečné. A síly mám dost," odporoval jí. Nebyla to pravda. Sám měl dost práce se sebou. A ještě se starat o ni.

"Jistě. Ale slíbil jsi mi, že dokud se nedáš dohromady, budeš myslet hlavně na sebe a ne na mě," připomínala mu nějakou jejich dohodu. Ovšem oproti tomu jejímu obvyklému rozčilování, jsem v jejím hlase slyšel tolik něhy a starosti o něj.

"Vždyť víš, že se o tebe neumím nestarat," zasmál se Tren a políbil ji na čelo.

"Rozdělám oheň a zkusím ulovit něco k jídlu, hm? A ty odpočívej," broukal k ní něžně. Anori mu to odkývala a Tren byl během chvíle pryč. Já jako bych tu vůbec nebyl. Jak typické v přítomnosti té otravné holky. Anori se ke mně okamžitě otočila zády a vykouzlila hlouček kouře, který se vyhladil do čistého zrcadla. Pozorovala si záda a podle jejího vykuleného výrazu je viděla poprvé. Slyšel jsem ji, jak něco mumlala a přitom se snažila zkroutit ruku za záda. Nejspíš se snažila si rány vyléčit, ale bolest jí nedovolila ruku dostat do dostatečného úhlu. Rány se možná jen trochu vyčistily, ale rozhodně nezacelily. Musela příšerně trpět, soudě čistě podle jejího výrazu. Ovšem když se vrátil Tren, tvářila se, jako že je všechno v pořádku. Věděl jsem, proč to dělá a štvalo mě to. Dokázala být tak silná jen proto, aby ji Tren neviděl se trápit. Vyčítal by si to a dělal by si starosti. A ona se ho od toho snažila ochránit. Vytáčelo mě, že to dokázala, čímž mi ukázala, že ho má opravdu ráda. Proč nemohla kňučet a být k nevydržení jako obvykle? Proč musela být tak dospělá?!

"Bohužel, není to nic moc, ale víc jsem toho nesehnal," omlouval se Tren, když napichoval na improvizovaný rožeň dva malé králíky. Pro tři lidi opravdu malá večeře.

"Já nemusím jíst. Ať je dost pro vás," usmála se Anori.

"Any, nezlob mě s tím tvým stravováním. Jíst musíš. A ty z nás potřebuješ energii nejvíc," zasáhl okamžitě Tren. Pocit zadostiučinění se vrátil. Už se zase haštěřili.

"Trene, broučku, upřímně. Když někde zkolabuju já, postaráš se o mě. Ale když upadneš ty, já tě nikam neodnesu. A to ne jen proto, že jsem teď zrovna handicapovaná," domlouvala mu. Měla pravdu. Jí bychom odnesli. Ale táhnout Trena by sice bylo příjemné, ale náročné. A tak mi nezbylo než zase skřípat zuby nad tím, jak rozumně se chovala. Tren ji odměnil jen polibkem na tvář, ale jinak mlčel. Nejspíš na to neměl co říct. Když jsme skromně pojedli, natáhl jsem se s cigaretou k ohni. Od Trena jsem věděl, že před ní nekouří, ale neodolal jsem je popíchnout, aby se zase hádali. Neměl jsem rád, když se k sobě tak moc měli.

"Dáš si?" nabídl jsem mu. Bezmyšlenkovitě se po jedné natáhl, ale v půlce pohybu se zarazil.

"Ne, díky," zavrtěl pak hlavou.

"Klidně si dej. Už ti to nebudu zakazovat," zabroukala Anori, hlavu položenou na kolenou. Vypadala, jako že co nevidět usne, a mě poprvé napadlo, jak asi bude spát, když nemůže ležet na zádech. A na břiše se jí nebude ležet nejlépe, když tu nemáme žádné deky. Překvapeně jsem pozdvihl obočí, stejně jako Tren. Nečekal to, ale stejně si nedal. Místo toho si přisedl těsně vedle ní.

"Nepotřebuji to, když tě mám u sebe," zabroukal jí do ucha.

"Což mi připomíná,…" pronesl najednou, opatrně si ji přetočil do náruče a políbil ji tak vášnivě, až jsem i já odvrátil pohled stranou. Když ji přestal líbat na rty, líbal ji na krk, ucho, čelo, spánky, prostě všude, kam dosáhl a přitom s ní co nejméně manipuloval, aby jí zbytečně nedráždil záda. Tak tohle mi bylo velmi silně proti srsti a přemýšlel jsem, čím je od sebe dostat.

"Trene, co blázníš. Vždyť tu nejsme sami," chichotala se Anori, ale nebránila se mu nijak zvlášť. Spíš jenom tak na oko.

"Já vím, ale slíbil jsem si, že jakmile se mi dostaneš do ruky, zlíbám tě od hlavy až k patě za svou záchranu. Bylo to velmi efektivní," zazubil se Tren, ale z náruče ji nepustil.

"To zemětřesení jsem neudělala já. Původně jsem se tam jela vyměnit, ale pak jsem si vzpomněla, jak si ze mě vždycky mámil slib, že to neudělám. Nebyla to tedy moje zásluha," bránila se hned.

"A to ostří ztupil kdo? Pokusil se mě popravit, když jim nevyšla ta výměna. Ale marně, protože nějaká dobrá víla nade mnou držela ochrannou ruku," pozdvihl jedno obočí

"Hm…to už jsem byla já," zakřenila se a Tren ji opět několikrát políbil. Já na ně zůstal chvíli zírat. Vážně se ho pokusili popravit? Já si ničeho nevšiml, jinak bych mu taky pomohl, samozřejmě. Je tu jen díky té malé čarodějce. Už zase má všechny zásluhy jen pro sebe. Možná se jí v noci stane nějaká nemilá nehoda, jestli mě bude takhle vytáčet.

"Druhou část svého slibu si musím nechat až na potom, až ti bude lépe," přerušil moje úvahy Tren.

"Druhou část?" zeptala se Anori zmateně.

"Že tě přetrhnu jako hada za tu hloupost, co jsi předvedla. Vběhnout do rozpadající se pevnosti, co sis myslela?" kroutil Tren hlavou a bylo mu na hlase poznat, že se opravdu zlobí. Jo, jen do ní! To si zaslouží, žádné cukrování.

"Nezlob se, drahý. Já vím, že jsem byla hloupá. A zaplatila jsem za to víc, než dost. Ale přetrhnout mě není zrovna nejlepší nápad. Měl bys mě doma dvakrát," omlouvala se a plynule přešla do škádlení.

"Je pravda, že jednou mi bohatě stačíš," zasmál se tomu Tren, po rozčilení už ani památky. Protočil jsem oči v sloup. Té holce vážně prošlo úplně všechno. Ale na mě její kouzlo neplatilo. Já v ní pořád viděl tu ufňukanou malou holku. Pohodlně jsem se uložil ke spánku.

"Jak budeš ležet? Na zemi to nebude pohodlné. Můžeš ležet na břiše na mě. Bude to pohodlnější a já tě budu mít pod kontrolou," nabízel jí hned Tren. K mojí radosti to Anori odmítla a vyndala z brašny, kterou si přinesla, slabou deku, kterou si rozložila pod sebe a položila se na půl na bok, na půl na břicho a popřála nám dobré noci. Tren ji políbil na čelo a chvíli hladil po vlasech, než bylo jasné, že usnula. Teprve potom se taky položil, ale poměrně dost blízko ní, a sám se pokusil usnout.

*****

Když jsem se ráno probudil, leželi jsme u ohniště jen já a Anori. Neměl jsem strach, že by mi Tren prchnul. Nešel by bez té své holky. Anori se vedle mě zavrtěla a pomalu se vytáhla do sedu. Neunikl mi ten bolestný výraz, který přitom nasadila. Zmateně se rozhlédla kolem, očividně taky hledala Trena.

"Dobré ráno," zahlaholil za mnou jeho hlas. Rychle jsem se otočil. Tren k nám mířil rychlým krokem a očividně nám nesl snídani - tři krásné pstruhy. Sám byl umytý, stále vlhké vlasy teď budily uspořádaný dojem. Nevypadalo to špatně, ale ten jeho náhodný rozcuch, který nosil normálně, mu slušel víc. Jen mě trochu štvalo, že kvůli mně o sebe takhle nedbal. Ale jen co se tu zjeví tahle namyšlená princeznička, hned se běží vymydlit.

"Dobré," odpověděla ta čarodějka a nastavila mu rty, aby ji mohl políbit. Tren si ji přidržoval za bradu a s ukončením polibku rozhodně nepospíchal. S tímhle vážně budu muset něco udělat.

"Jak jsi spala?" ptal se potom.

"Nebyla to nejhorší noc, co jsem kdy měla," pokrčila pak rameny. Velmi vyhýbavá odpověď, ale bylo mi jasné, že mu neřekne, že se v noci budila bolestí. Dnešní noc jsem také špatně spal, takže jsem o tom měl docela přehled. Tedy ne, že bych tu vůbec někoho zajímal. Musel jsem si vystačit s tím, že Tren zatím stále lovil i pro mě. Ryby se velmi brzy otáčely nad znovu zapáleným ohništěm a Tren se opět věnoval zádům té malé holky.

"Jaká byla voda? Taky bych se trochu opláchla," promluvila po chvíli.

"Studená, ale je čistá," zasmál se Tren. Fuj, tak studená voda byla to poslední, co jsem po ránu potřeboval. Odešel jsem si odskočit, a když jsem se vrátil, bylo ohniště prázdné. Zbyly tu jen ryby, které se teď otáčely výš nad ohněm a začínaly dostávat pěknou barvu. Pozorněji jsem se rozhlédl a viděl Trena sedět kus dál v trávě. Zajímalo mě, co tam dělá, navíc u sebe neměl tu holku a já si tak mohl užít jeho přítomnost bez ní. Taky na chvilku. Došel jsem až k němu a v tichosti se posadil, na mou přítomnost nijak nezareagoval. Podíval jsem se, co tam pod sebou s takovým zájmem pozoruje. Mohlo mě napadnout, že to bude ona. Stála po pas ve vodě a omývala si tělo tak, aby si zbytečně nenamočila záda. I přes jasně viditelné strádání byla moc pěkná. Jeden by na ní oči nechal. Kdyby mě ovšem nezajímal víc ten krasavec, který seděl vedle mě.

"Co se teď stane? Když se jim Anori dobrovolně nevydala a navíc se za mě odmítla vyměnit," promluvil Tren, ale nedíval se na mě. Nejspíš kontroloval Anori, kdyby se náhodou topila. Mě by tedy rozhodně nechyběla.

"To já nevím, Trene. Předpokládali, že se k nim po čase přidá. Jediné, co ještě nikdo nevyzkoušel, je zajmout vás oba a zkusit ji zlomit přes tebe," odpověděl jsem popravdě. Ani jsem nevěděl, proč mu to vlastně říkám a připravuji ho.

"Hm," pokýval hlavou. Nebyla to zrovna pěkná vyhlídka.

"Ale ode mě ten nápad neuslyší," ujistil jsem ho pak. Doufal jsem, že si tím z něj vymámím taky jeden nádherný úsměv pro sebe. Ale on se na mě jen podíval.

"Děkuju," přikývl bez špetky snahy, se mi za to nějak odvděčit. Anori si v jezeře zrovna oplachovala vlasy. Byla štíhlounká, měla pevná ňadra a kulatý zadek s boky, dokonalá postava.

"Je moc pěkná," promluvil jsem i nahlas. Přestože jsem chtěl do postele spíš jeho než ji, dokázal jsem to ocenit.

"Je krásná. A tak mladá a křehká. Tolik lidí se mi ji snaží vzít a já nejsem schopný ji ubránit," povzdechl si Tren v náhlém záchvatu melancholičnosti. To poznání, co jsem získával, se mi vůbec nelíbilo. Oni se milovali, oba. Přestože jsem se vždycky utěšoval představou, že ho ta malá čarodějka jednou omrzí, že ho jednou přestane bavit, jak se mu pořád vzpouzí a hašteří se s ním, najednou jsem si tím nebyl tak jistý. Ale jak dlouho může jeden snášet takhle otravného tvora vedle sebe. Jednou přece Trenovi dojde trpělivost. Ale popravdě zatím docházela trpělivost jen mě. Asi by se ta jeho protivná čarodějka měla zase na chvíli ztratit, abych měl příležitost ho víc nalomit na svou stranu. Měl jsem pocit, že se mi to dařilo, dokud jsme na ni nenarazili. Vážně mě štvalo, že jsme ji našli. A že se jí podařilo utéct. Anori se vydala na břeh, kde se oblékla a pak pomalu došla za námi. Přisedla si k Trenovi z druhé strany.

"Já si říkala, proč tu sedíte tak bokem," zasmála se, když zpozorovala, kam odsud máme výhled a že jsme byli svědky její koupele. Ale nerozčílila se, sakra. Jen Trena lípla na tvář a nechala se jím přitáhnout do náruče. Normálně vyskakuje jako čertík z krabičky, ale když se to jednou hodí, tak nic.

"Dostanu tě domů, Any. To slibuju," políbil ji Tren do vlasů. Ta zdrobnělina mi k ní vůbec neseděla. Příliš něžná pro někoho tak otravného. Navíc jsem byl pořád přesvědčený, že ho ta holka stejně jen využívá pro svou ochranu. Protože je ochotný se před ni stavět. Se mnou by nic takového podstupovat nemusel.

"Jak se cítíš?" zjišťoval pak. Anori pokrčila rameny, což jasně znamenalo - nijak zvlášť.

"Vážně pro tebe nemůžu něco udělat?" staral se pak. Tolik péče o jednoho malého skrčka!

"Vlastně ano, nepřipal ty ryby. Mám docela hlad," usmála se.

"Ryby!" vyskočil Tren poplašeně a utíkal zpátky k ohništi. Anori se za ním láskyplně dívala a pak se pracně začala zvedat.

"Au!" vyjekla, jak nejtišeji dovedla, aby k nám nepřilákala Trena a klesla na koleno. Měla zavřené oči a křečovitě svírala ruce v pěst, musela si procházet nějakou velmi bolestivou křečí. Nebo něčím takovým. Ignoroval jsem to a odešel za Trenem k ohništi. Jenže k mé smůle nějak pořád nedokázal ocenit, že já naši skupinu nezdržuji. Místo toho se vrhnul Anori naproti a podepřel ji na vratkých nohou.

"Proč mi neřekneš, jak ti opravdu je? Hraješ si na hrdinku úplně zbytečně," káral ji hned Tren a posadil ji na deku, na které původně spala.

"A co bys s tím dělal, drahý? Vaše lékařské schopnosti nejsou na tenhle problém dostatečné. A čím víc budeme odpočívat, tím spíš se domů nikdy nedostaneme. A já netoužím po ničem jiném než po našem malém domku, kde bych mohla strávit alespoň jedno klidné odpoledne jen s tebou," mírnila ho Anori hned. To mi vnuklo nápad. Doufal jsem, že půjdeme dostatečně pomalu, abych ho stihnul provést. Tren si pohrdlivě odfrkl, ale nahlas neřekl nic. A tak jsme v tichosti posnídali. Anori rybě moc nedala, přestože tvrdila, že má hlad.

"Když už mě nenecháš ti pomoct, tak se alespoň najez, ať máš dost síly. No tak," nutil ji Tren. Byl jsem s nimi půl dne a bylo mi jasné, že jídlo je jejich hlavním diskuzním problémem. Ale bylo vidět, že se Anori snaží sníst co nejvíc. Jenže s těmi bolestmi, kterými musela trpět, by jednoho chuť k jídlu opravdu přešla. Když bylo jasné, že víc toho nezvládne, vzal ji Tren rybu s povzdechem z ruky a zabalil ji do většího listu, vyrobil tak velmi improvizovaný sáček. Zasněně jsem opět sledoval jeho zručnost a šikovnost. No řekněte, není takového chlapce škoda pro malou ufňukanou holku? Po jeho boku by se mnohem lépe vyjímal silný muž. Tren mezitím v rychlosti zamaskoval naše nocležiště, vyhodil si na záda Anorin tlumok, toulec se šípy a luk a my mohli vyrazit. Naše tempo bylo dost pomalé, věděl jsem, že to Tren dělá schválně kvůli té malé čarodějce. Šla tiše, ani nepípla, i když jsem si všiml, že často pevně zamyká víčka. Tren to taky viděl a zlostně křivil tvář. Jen jsem netušil, jestli se zlobí na ni, nebo na naše vedení, které ji tak zřídilo.

"Chvilku ti pomůžu, hm?" promluvil k ní láskyplně, takže mi bylo jasné, že na ni se nehněvá. Anori se mu nebránila, sotva pletla nohama a tak jeho oporu uvítala. Trena to muselo stát všechny síly, ji takhle vést. Trochu jsem se o něj obával. Ona mi byla ukradená, ale Tren taky nebyl v nejlepší kondici. Co když ho chytí a já si ho už znovu nevydupu? I přesto jsme ušli úctyhodnou vzdálenost a Tren pak byl ještě schopný nám jít ulovit něco k večeři. Byl to opět králík a bohužel jen jeden. Ale Anori si v tichosti vyndala zbytek své snídaně a dala nám jasně najevo, že ona si vystačí s tímto. Po této skromné večeři jsem byl stejně hladový a začínalo mě napadat, jestli to náhodou Tren nedělá schválně, aby mě vyštval. To mě naštvalo a můj plán získal reálný nádech. Však já je od sebe dostanu. Tren mi vůbec nevěnoval pozornost, měl v klíně hlavu té mrňavé holky a vískal ji ve vlasech. Zvedl jsem se a poodešel kus stranou. Ani ke mně nezvedl pohled. Začínal jsem být vážně naštvaný i na něj. To jsem pro něj opravdu méně než vzduch? Když jsem tušil, že jsem dostatečně daleko, vytáhl jsem z kapsy své tuniky malinkou vysílačku. Kdyby se mnou šel jen Tren, nepoužil bych ji, ani kdyby se přece jen našel jeho tábor. Ale s ní jsem se rozhodně nechtěl mazat. Zapnul jsem ji a pak naladil naši obvyklou stanici. Tiše jsem se ohlásil a čekal. Dobrá zpráva byla, že na té frekvenci nebyl nikdo jiný a že nebyla hluchá. Slyšel jsem vzdálený hluk. Ale u vysílačky očividně nikdo není. Sakra! Nemůžeme se divit, že naše strana ještě nevyhrála, když má tolik neschopných lidí! Rozhodl jsem se, že to zkusím znovu o něco později. Nebyl jsem tak špatný v orientaci, jak jsem Trenovi tvrdil. Věděl jsem, kterým směrem se pohybujeme a jakou vzdálenost tak denně ujdeme. To se bude hodit. Vrátil jsem se zpět k ohništi. Anori už ležela na své dece a přišlo mi, že opravdu spala. Tren přikládal do ohně jedno polínko navíc a taky se uložil na zem. Tak blízko, aby ji mohl vzít za ruku. Anori se ani nepohnula, takže bylo jasné, že už opravdu spí. Alespoň jeden z nich.

*****

(Tren)

Ležel jsem vedle Anori a lehce jí svíral ruku ve své. Usnula vyčerpáním, dnešek pro ni byl velmi náročný. Trochu jsem se bál, jestli tuhle cestu zvládne dojít. Netušil jsem, kde přesně jsme a kde by mohli být naši. Měl jsem těžkou hlavu plnou nejrůznějších myšlenek, takže jsem nespal. Jen jsem měl zavřené oči, abych si alespoň trochu ulevil. Proto mi neuniklo, že sebou Ragar naproti nám pořád hází, očividně taky nespal. Trochu mě to znervózňovalo, protože přes jeho šustění nebylo slyšet další zvuky z lesa. Už mě pomalu přemáhal spánek, když jsem slyšel Ragara se zvednout. Nejprve jsem tomu nevěnoval pozornost, nejspíš si šel odskočit. Když jsem ho ovšem zaslechl tiše mluvit, zbystřil jsem, což mě probudilo.

"…poblíž pevnosti čtrnáct je v lesích jezero. Jsme na jeho levém břehu a míříme na severozápad…Ano, jsou tu oba,…" rozeznal jsem. Cože?! On nás udal! Pomalu jsem se zvedl, abych na sebe nepřilákal jeho pozornost a přiblížil se k němu. Našel jsem ho sedět bokem s malou vysílačkou. Zrovna ukončil hovor, když jsem se přiblížil natolik, že mě zaznamenal.

"Tohle jsi přehnal," procedil jsem skrz zuby. Byl jsem na druhou stranu neuvěřitelně vytočený, že mojí sladké Anori provedli takovou ohavnost. A on by jim ji klidně vrátil!

"Trene, pochop,…" začal se zmateně obhajovat. Ale já na jeho slova nebyl zvědavý.

"Anori, vstávej, lásko. Musíme jít," promluvil jsem normální hlasitostí a vracel se k ohništi.

"Hm?" zabroukala na mě rozespale.

"Odcházíme, okamžitě. A tenhle podrazák, ať si tu čeká třeba navěky," otočil jsem se na Ragara, který na mě pořád zíral.

"Tak to tedy ne, nikam nejdete. Minimálně ona ne," zvedl se na nohy a dohnal mě. Otočil jsem se a vrazil mu jednu do zubů takovou silou, až ho to srazilo na zem. Musel jsem si proklepnout prst, jak mě z toho bolely. To Anori úplně probudilo a začala se taky škrábat na nohy. Bolelo mě vidět, jak sotva stála. Udělala krok směrem ke mně a podlomilo se jí koleno. Než jsem jí stihl jít na pomoc, využil Ragar mé nepozornosti a srazil mě na zem tentokrát on.

"Nedostaneš ani ji, ani mě," vzpouzel jsem se z jeho sevření. Bohužel fyzickou silou byl silnější než já. I přesto se mi povedlo ho správně udeřit do žeber, až se ozvalo zapraskání. Bolestivě zavyl a chytil se za poraněné místo. To byla moje šance, hned jsem se otočil a hnal se k ohništi za svou Anori, abychom odsud okamžitě vypadli. Druhá strana už mohla klidně být na cestě za námi. Jenže i tentokrát se Ragar vzpamatoval dříve, než jsem čekal, chytil mě za kotník, čímž mě donutil zastavit a potýkat se s ním. Rozhodně ranami nešetřil, naštěstí nemířil přesně, nic mi nezlomil. Bylo na něm vidět, že je vzteky bez sebe.

"Ta tvoje otravná čarodějka ti nepomůže. A ty naštěstí nemáš sílu mi dlouho vzdorovat. Předám vás druhé straně, ať chceš nebo ne!" vřeštěl.

"Mě si předej, komu chceš, ale na Anori už nikdy nesáhneš," stál jsem si na svém a opravdu se s ním pral. Jedna rána na nos mě na chvíli vyvedla z rovnováhy, ale vzpamatoval jsem se rychle, další ráně uhnul a silně ho udeřil do týla.

"To si piš, že tě předám. Budeš trpět tak, že si budeš přát vrátit se zpátky ke mně! Budeš mě prosit" zuřil a jeho rány byly čím dál tím prudší. Myslím, že jsem ho nikdy neviděl takhle rozlíceného. A najednou ho něco ode mě prudce odmrštilo, až odlétl několik metrů dozadu a při dopadu se udeřil o pařez. Zůstal bezvládně ležet, ale já tušil, že je jen v bezvědomí. Otočil jsem se, jen abych viděl Anori, která znaveně spouštěla ruku. Jistě, kdo jiný by se obtěžoval mou záchranou. Urychleně jsem se zvedl a nedbal na to, že mě tepe hlava od těch úderů a teče mi z roztrženého rtu. Popadl jsem Anori do náruče, vytáhl ji na nohy a vyrazil pryč. Anori za mnou spíš vlála, než že by běžela, bylo to dost náročné. A já měl panickou hrůzu z toho, že se tu každou chvíli objeví vojáci druhé strany. Rozhodl jsem se k nouzovému řešení, přemístit se alespoň o kus. Zamaskuje to naše stopy, i když jsem samozřejmě počítal s tím, že mě to vyčerpá. Ale popravdě strach, který jsem o Anori měl, mě naprosto nabil energií. Proto jsem neváhal a přemístil nás, odhadl bych tak kilometr vpřed, kam jsem dohlédl. Po levici se mi najednou objevily pískovcové skály. O těch mi povídala Anori, když jsem se jí ptal, kam měla původně namířeno. Jednak jsem vyčerpaně klesl já, a i Anori se mi víc svezla do náruče.

"Je mi zle," vydechla.

"Any, vydrž, prosím. Teď mi tu nesmíš omdlít!" zatřásl jsem jí ramene, ale bylo pozdě. Protočily se jí panenky a ztratila vědomí úplně. Bezradně jsem si volnou rukou prohrábl vlasy. Co teď? Pořád jsme nebyli dostatečně daleko od našeho tábořiště, a tedy jsme nebyli v bezpečí. Nezbylo mi, než si Anori přehodit přes záda a vydat se dál. Nestávalo se mi to často, ale vroucně jsem se modlil, abych co nejdříve narazil na náš tábor. Anori potřebovala lékařskou pomoc, kterou jsem jí nebyl schopný poskytnout. Trpěla a asi právě tohle vědomí mě hnalo dál. K ránu se Anori probudila a byla chvilinku schopná jít po svých. Já alespoň ulevil zádům. Rozhodl jsem se, že si na chvíli odpočineme. Anori se mi svezla do klína a jen odevzdaně ležela a nechala se vískat ve vlasech.

"Celá hoříš," zaznamenal jsem ke své nelibosti její rozpálené tváře.

"Hm," zabroukala.

"Je ti moc špatně?" ptal jsem se a sklonil se, abych ji políbil na spánek.

"Mhm," zabroukala znovu. Vydrž, žabičko moje. Nějak už se odsud dostaneme.

Takhle idylicky si to nejspíš představoval Ragar...no, nevyšlo to :D