Rozčarovaný Dante

Tak se s velkou ostudou po čtyřech měsících hlásím s pokračováním. Doufám, že všechna náročná škola je za mnou a že na povídku teď bude zbývat čas, chuť i energie :). Předem upozorňuji, že jsem se lehce inspirovaa v knize "Dcera čarodějnice". Ale zrovna se mi to příběhu hodí.

.

.

Ráno mě probudilo, jak mi Tren maloval kroužky na zádech. Nezlobila jsem se, že mě budí, jistě nebylo brzké ráno, jinak by si četl nebo dělal cokoliv jiného, čím by mě nerušil. Neotevřela jsem oči, on ale poznal, že už nespím. Přitáhl si mě blíž k sobě a líbal mě, kam dosáhl. Měl měkké rty, kterými laskal mou kůži a mě se to líbilo.

"Dneska nevstáváme?" dobíral si mě.

"Vychutnávám si, že jsme zase jen spolu. Takže pokračuj," vybídla jsem ho a on mě poslechl. Dál mě líbal a hladil a já spokojeně vrněla jako kotě. Dokázala bych s ním v peřinách strávit celý den, ale znala jsem Trena. Ten už by určitě vstával a měl nějaký program. Takže jsem se ani nezlobila, když jsem zjistila, že mi prsty přejíždí po linii jizev, co jsem měla na zádech. Vzpomněla jsem si na naši včerejší dohodu a taky na to, jak kvůli nim vyšiloval. Nebyly zase tak velké a hrozné. Ale pokud mu nevyhovím, už se mnou nikdy žádnou dohodu neuzavře. Navíc jsem si byla moc dobře vědoma toho, že jeho ústupky bývaly daleko větší, než ty moje. Nebylo by moudré snažit se podkopat jeho důvěru. A tak jsem na ten jeho drobný signál správně zareagovala.

"Já na to myslím, drahý. A dodržím své slovo," zabroukala jsem a začala se zvedat. A pak jsem se rozhodla, že se do toho pustím hned. Vykouzlila jsem jedno zrcadlo před sebou a druhé za sebou, Tren mi je pomohl natočit tak, abych správně viděla. A tak jsem se pustila do práce, bylo to snadné s mojí silou. Během pár chvil byla moje kůže zacelená a bez jediné chybičky, jako předtím. Tren mě celou dobu v tichosti a se zaujetím sledoval, teď se předklonil a zlíbal mi šíji.

"Děkuju," usmál se pak. Pro něj to opravdu znamenalo mnohem víc, než pro mě. Otočila jsem se a naznačila mu, že teď je na řadě on. Nebránil se mi. Odevzdaně ke mně natočil pravé lýtko tak, abych měla co nejlepší přístup. Byla jsem si vědoma, že tahle nepůjde tak dobře, jako ty moje. Byla už poměrně stará. Plně jsem se do té léčby ponořila a milimetr po milimetru zpravovala zpět poškozenou kůži. Teprve pak jsem vzhlédla a zjistila, že má Tren pevně semknutá víčka a svírá v rukou prostěradlo na naší posteli.

"Bolelo to?" ptala jsem se poplašeně. Já při zacelování nic necítila a nedošlo mi, že ta jeho bude náročnější i pro něj.

"Zase tak hrozné to nebylo. Páni, dokázala jsi to," pousmál se a se zaujetím si prohlížel místo, které ještě před chvílí rozdělovala velká jizva. A já věděla, že to kvůli mně zase zlehčuje. Že trpěl, přestože nevydal ani hlásku.

"Říkala jsem, že to půjde," usmála jsem se na něj a schoulila se mu do náruče, abych mu to trápení trochu vynahradila. Chvíli jsem se nechala objímat

"Povíš mi něco?" porušil Tren ticho jako první. Zvedla jsem k němu hlavu, čímž jsem mu naznačila, že ho poslouchám.

"Jaké bylo to rozhodnutí, co tě přimělo znovu bojovat, i když sis myslela, že mě zabili?" zeptal se. Chvíli jsem nevěděla, co na to říct.

"Hrozně mě to zajímá. Včera jsi u toho zčervenala úplně stejně jako dnes," oznámil mi se zářivým úsměvem. Očividně ho to pobavilo. A já zrudla ještě víc.

"No, víš…ehm…totiž…," koktala jsem pak.

"Já se ti přece nebudu smát, ať už je to cokoliv. A ani se neurazím, vždyť mě znáš," domlouval mi. A měl pravdu, co se mě týkalo, byl vždy velice shovívavý. Chvíli jsem se mu kroutila v náručí, ale jeho upřený pohled mě nakonec donutil mluvit.

"Tenkrát jsem ti slíbila, že kdybys umřel, budu mít rodinu. Rozhodla jsem se, že jestli přežiju tuhle válku, adoptuju si dítě, míšence stejného jako jsi ty. A budu bojovat za to, aby mohl žít v lepším světě. V takovém, který bych se snažila vybojovat i pro naše děti," odpověděla jsem rudá snad až na patách. Tren si mě chvíli jen v tichosti prohlížel a já nebyla schopná odhadnout, co se mu asi tak může honit hlavou. Čekala jsem, že se mi každou chvíli začne smát, jak jsem naivní. Najednou si mě zcela neočekávaně, prudce strhl do náruče a přitom mě vášnivě políbil.

"Any, ty mě opravdu miluješ mnohem víc, než jak bych si zasloužil. Tolik ti má rasa přirostla k srdci?" řekl, když mě celou omámenou a udýchanou pustil z náručí.

"Nějak nejsem schopná poznat, jestli se zlobíš nebo ne," konstatovala jsem nakonec zmateně. Znovu mě vášnivě políbil.

"Co myslíš?" zeptal se s úsměvem.

"Že se na mě nezlobíš, ale dělá ti to starosti. I když nechápu proč," odpověděla jsem popravdě.

"Někdy zapomínám, že ty mě na rozdíl od ostatních vnímáš. Nezlobím se, na tebe nikdy. Ale je to nezvyklý pocit, víš? Naučil jsem se držet se neustále stranou. Když se tak k tobě chovají všichni, zvykneš si na sebe pohlížet jako na někoho méněcenného. A pak jsi tu najednou ty. Mladá, krásná, dobře postavená a přitom na mě pohlížíš jako na sobě rovného partnera a dění kolem ti přijde nespravedlivé. A já to v tu chvíli vidím taky. Najednou vím, že mám stejná práva, jako ostatní. A nevím, jak s tím pocitem naložit. Žiju v tom tak dlouho, že nevím, jestli je ten pocit správný. Jestli je ten tvůj pohled správný. Jestli jsem tě jen nenavedl směrem, který ti bude působit problémy. Bojuješ za mě tak moc, že bys v tom pokračovala i po mojí smrti. Je to…dělá mi to starost," volil ta správná slova. Ach, můj drahý. Tren si byl mou maličkostí tolik jistý a pěstoval ve mně zdravé sebevědomí, přestože to jeho bylo kleslé poměrně hluboko.

"Jsem moc rád, že jsi vyrůstala na Zemi. Že se na mě díváš bez místních předsudků. Nevím, jestli je to tak správné, ale mě se ten pocit moc líbí. Jen to nepřeháněj, ať z toho nemáš nějaké vážnější problémy," dodal po chvíli. Teď jsem to byla já, kdo ho prudce objal a vášnivě políbil.

"Trene, drahý. Ať se mi to líbí nebo ne, ať jsem sebe víc emancipovaná, za celý život jsem jako žena měla jen jedinou svobodu. Vybrat si, kdo se stane pánem mého srdce a mé duše. A vybrala jsem si tebe. Se vším, co přišlo v balíčku. A mým úkolem je tě bezmezně milovat a věrně ti stát po boku. Ať už se k tobě chová svět jakkoliv. Já budu ty rány, které ti život připravuje, ošetřovat," řekla jsem. Věděla jsem to už dlouho. Moje nezávislost a svoboda vždy končila tam, kam jen mohla od jeho boku dosáhnout. A po jeho přiznání, po tom emočním obnažení, jsem cítila potřebu to vyslovit nahlas. Když se mi on otevřel, já to udělala zrovna tak. Na Trenovi bylo poznat, že vůbec netuší, co mi na to má říct. A protože ani mě nenapadla vhodná slova, zcela jasně jsem mu nastavila tvář k polibku. Jak jinak reagovat na slova, která zde dnes padla? Na ten polibek, který přišel, budu vzpomínat dlouho. Začal něžně a opatrně, a připomněl mi, jaké to bylo, když mě poprvé políbil v pronajatém pokoji v Grance Praire. Potom se začal podobat polibku, který většinou následoval po jeho "Miluji tě,". A nakonec byl až trochu hrubý. Poznala jsem v něm touhu, a zároveň to, že mě potřebuje. A já mu je všechny oplatila, protože jsem to cítila stejně. Pak jsme jen dlouhou chvíli leželi v posteli v pevném objetí. Já měla hlavu položenou na jeho hrudi a poslouchala, jak mu tluče srdce, a on mě vískal ve vlasech a hladil po zádech. Ani jeden z nás nemluvil, ani jeden z nás tuhle chvíli neporušil. Byl to někdo třetí. Tren se najednou poměrně prudce posadil a pak i já zaslechla dupání kopyt blízko před naší brankou. Byla jsem s ním tak dlouho, že kromě názorů, které jsem od něj pochytávala, jsem se čím dál tím lépe vyznala v řeči jeho těla. Poznala jsem, že na hluk ho nejprve upozornil jeho instinkt meertalena, takže se vzniklý rozruch bude týkat i mě. Krátce ale velmi pevně jsem se k němu ještě jednou přivinula, a pak už si spěšně oblékala spodní prádlo a přes hlavu přetahovala šaty. Tren mi akorát pomáhal šaty vzadu dopnout, když se ozvalo klepání na vchodové dveře. Oba jsme urychleně běželi dolů.

"Drž se raději za mnou," řekl Tren, když šel otevřít. Poslušně jsem se mu schovávala za zády a jen nepatrně vykukovala zpoza jeho ruky. Tren otevřel dveře a rychle ucouvl, já poslušně spolu s ním, i když jsem se ho musela chytit za ramena, abych neupadla. Do dveří naprosto neočekávaně vpadl Dante.

"Anthony, tak rád tě vidím. Pověz, máš tu Anori?" vyptával se hned místo pozdravu. Vystoupila jsem z ochranné hradby Trenových zad, i když jeho paži jsem nepustila.

"Jsem tady," promluvila jsem, abych na sebe upoutala Danteho pozornost.

"To je skvělé. To jsem rád. To jsem moc rád," mumlal si. A pak se zapotácel a padl dopředu. Tren ho tak tak stačil zachytit a pod vahou jeho těla lehce zavrávoral. Urychleně jsem sáhla Dantemu na čelo jen abych zjistila, že doslova hoří.

"Má horečku. Ale podle toho, jak se zmateně kymácel, bych řekla, že jen z nervů. Ale jistější si budu, když ho prohlédnu," informovala jsem Trena o svých pozorováním. Tren mi přikývl a rozhodl, že Danteho odneseme do naší ložnice, kdy mi dal čas na další prohlídku, když venku chytil Danteho koně. Zavedl ho za dům, kde ho přivázal stranou od zvědavých očí. Já mohla mezitím konstatovat, že Dantemu opravdu nic není.

"Když ho necháme odpočívat, bude zítra, nejhůře pozítří zase fit," řekla jsem Trenovi. Společně jsme pak Danteho dostali ze saka, jezdeckých bot i kalhot a nechali ho v klidu odpočívat. Původně jsem tedy chtěla Trena uprosit, abychom šli ven a stavili se cestou na radnici, kde bychom zjistili co a jak, ale teď mi to nepřišlo vhodné. A když Tren přišel s tím, že zatím nedáme nikomu vědět, dokud se Dante nezotaví a nedovolí to, bylo mi jasné, že situace je nejspíš vážná. Zavřela jsem se proto v Trenově pracovně, kde jsem si začala sepisovat svoji obhajobu ohledně metody, kterou jsem Trena úspěšně operovala. Sice jsem tušila, že už je příliš pozdě a ze školy mě vyhodí, ale věděla jsem, že uvnitř budu klidnější, když budu vědět, že jsem se připravila, jak nejlépe jsem mohla.

"Až jednou budeme stavět nový domov, musím myslet na pracovnu i pro tebe," ozvalo se nade mnou. Zvedla jsem hlavu od práce, jen abych se setkala s jeho pobaveným modrým pohledem. Políbil mě na čelo.

"Je hotová večeře, pojď si dát. S obědem jsem tě nerušil, ale teď už bys měla jíst," oznámil mi. Ani jsem si neuvědomila, kolik času už uteklo. Vyskočila jsem na nohy a nechala se odvést do obýváku.

"Proč bychom měli stavět nový dům? Mě se líbí tenhle," došlo mi pak.

"Je trochu malý, pokud jednou chceme mít děti, nemyslíš?" odpověděl s úsměvem. Nad tím jsem musela chvíli uvažovat.

"Tenhle dům jsem stavěl, abych měl kde být sám. A přesto, že se ti očividně líbí můj vkus, chtěl bych, abychom měli něco, co si zařídíme tak, abychom tam byli naprosto spokojení oba," dodal ještě.

"A ty mě říkej, že si mojí lásku nezasloužíš. Když říkáš takové krásné věci," culila jsem se a spokojeně se pustila do vynikající večeře. Poté jsem šla zkontrolovat Danteho, který tvrdě spal. Teplota mu zrovna moc neustoupila, ale rozhodla jsem se ho nebudit. Jen jsem mu udělala studený obklad.

"Ještě chvilku budu pracovat. A pro jistotu pro mě přijď, až si půjdeš lehnout," oznamovala jsem Trenovi, který se usadil v jednom z křesel s knížkou. Ten se široce usmál a přikývl.

"Co je k smíchu?" nechápala jsem.

"Vždycky se mi posmíváš, že za moje dlouhé pracování může stáří a skleróza. Že si zapomínám jít lehnout. Co za to ale může u tebe?" usmíval se.

"Mladické zapálení do práce," vrátila jsem mu to jeho pošťuchování. Opravdu mě musel přijít vyrušit, že už je pozdě a měla bych si jít s ním lehnout. Spali jsme v obývacím pokoji na rozloženém gauči. Nebyl tak prostorný a pohodlný jako naše manželská postel, ale popravdě jsme stejně nikdy moc nevyužili její potenciál a mačkali se k sobě jen na jedné její polovině. Rozhodně to nebyla nepříjemná noc, protože jsem si užívala pevného objetí. Ráno jsem se probudila jako první. Bylo už světlo, ale Tren vedle mě ještě spokojeně oddychoval. Naučila jsem ho déle spát, už nebyl takové ranní ptáče jako kdysi.

"Já byl vzhůru už před hodinou, ale proč bych vstával, když ty ještě spíš. Když ležíme v posteli a já tě mám v náručí, netřeští mě hlava od všeho nebezpečí, co kolem tebe číhá. A tak většinou znovu usnu," promluvil za mnou Tren a reagoval tak na to, co se mi prohnalo hlavou. Takhle čerstvě po probuzení jsem si myšlenky zase tolik nehlídala.

"To mě mrzí, že tě ze mě pořád třeští hlava. Ale není pravda, že jsem pořád v nebezpečí," přetočila jsem se čelem k němu a zapasovala se mu do náruče.

"Občas je to z toho, jak za celý den nezavřeš pusu. Ale na to třeštění jsem si zvykl, už to skoro nevnímám. Jen je to takhle mnohem příjemnější," obmotal kolem mě pevně své paže. Chtěla jsem mu uštědřit herdu do ramene, ale nemohla jsem vymotat ruku. A tak jsem ho alespoň lehce kousla do krku. Se smíchem povolil své sevření a nechal mě vyskočit na nohy. V rychlosti jsem se oblékla a odešla zkontrolovat našeho nečekaného hosta. Dante vypadal, že stále spí, což bylo trochu divné, ale říkala jsem si, že asi potřebuje čas. Rukou na čele jsem mu zkontrolovala teplotu. Vyděsilo mě, když mi po ruce chňapl, tak tak jsem stačila uhnout. Dante na mě chvíli zmateně mrkal.

"Anori, co tu děláš?" ptal se mě pak, očividně naprosto vyvedený z míry.

"No, já tu bydlím. Jak se cítíte?" odpověděla jsem se smíchem a ptala se na jeho zdravotní stav. Dante se nejdříve pomalu vytáhl do sedu.

"Už mi bylo i lépe. Co se stalo?" ptal se pak.

"Přiřítil jste se sem včera jako velká voda a sháněl se po mě i po Trenovi. A pak jste, dá se říct, omdlel. Nechali jsme vás trochu odpočinout," popsala jsem mu události včerejšího dopoledne. Dante stále nevypadal, že by si úplně uvědomoval, co mu říkám.

"Kdo všechno ví, že tu jsem?" zeptal se pak.

"Nejsem schopná posoudit, kdo všechno vás viděl přijet. Ale Tren rozhodl, že nebudeme nikomu nic hlásit, dokud to nedovolíte," odpověděla jsem opatrně, protože jsem si nebyla úplně jistá, proč to Tren vlastně dělal a doufala jsem tedy, že se mě na to Dante nebude ptát.

"Mohla bys mi Anthonyho prosím zavolat?" požádal mě pak. Tren pravděpodobně ze zdola slyšel náš rozhovor, protože přišel okamžitě, aniž bych mu musela dát vědět. A já jim nechala trochu soukromí, kdy jsem odešla do kuchyně připravit něco k snídani. Tren i s Dantem po chvíli scházeli z ložnice a celou dobu o něčem diskutovali. Mojí připravenou snídaní ovšem nepohrdli. Během toho, co jsme si vychutnávali výbornou kávu, chtěl Dante znát všechny informace o našem údajném zmizení. I jemu se totiž donesla zpráva, že je Tren mrtvý a já padla do zajetí. Také proto se po nás včera tak urputně sháněl.

"Byl to podle mě velmi dobrý plán, jak Anori přesvědčit, aby se přidala na jejich stranu. Všichni stále věří tomu, že Anori bojuje jen kvůli mně, takže předpokládali, že když jí oznámí mou smrt, nebude se jim vzpírat. Ale přepočítali se," polemizoval Tren. Hlavně se nezapomněl zmínit o Yutovi a jeho podíle na mé záchraně a pak o Danteho zástupci, který se ukázal být naopak naším nepřítelem.

"Bylo to opravdu až tak vážné?" ověřoval si Dante.

"Kdybych se o pár dalších minut zpozdil, nejspíš by Anori udusil. A nepokoušel se o to jen jednou, ale když jsem se musel vypořádat s Ragarem, snažil se svůj první nevydařený pokus opravit," vyprávěl dál. Byla jsem ráda, že se toho ujal, protože mě se o tom špatně mluvilo.

"Nebýt Hayata, nejspíš by se z toho dostal a hned by se šel schovat k druhé straně. Ale Hay zakročil jako správný vůdce. Jeho příkazu se stráže neprotivili a odvedli toho zrádce do vězení. Doufám, že se mu nepodařilo utéct," pokračoval Tren. Dante to všechno v tichosti poslouchal a přikyvoval.

"Jsem moc rád, že jste z toho oba dokázali vyváznout. A buďte si jistí, že viníky náležitě potrestám," uzavřel to Dante a mě se ulevilo. Trochu jsem čekala, že dostanu znovu za uši za to, co jsem provedla. Popravdě můj pobyt v zajetí a Trenovo kárání mi bohatě stačily.

"Anthony, byl bych ti vděčný, kdybys došel na radnici za starostkou, ať zavolá Nejvyššího a pak je oba přivedl sem," požádal pak Trena, který mu samozřejmě vyhověl. Když jsme osaměli, zabodl svůj pohled do mě.

"Anori, jsi nezvykle zamlklá," oslovil mě potom. Jen jsem pokrčila rameny.

"Špatně se mi o těch událostech mluví. Tren si to nepřipouští tolik jako já," vysvětlila jsem, proč jsem se nepouštěla do debaty. Hlavní důvod ale opravdu byl spíš to, že jsem se bála, aby na mě nebyl Dante příliš nahněvaný. Věděla jsem, že tuhle myšlenku slyšel. Jen se pousmál.

"V tuhle chvíli jsem tak šťastný, že jste oba v pořádku, že nemám kapacitu tě plísnit," uklidnil mě. Já jsem se mu pak omluvila, že bych měla něco dělat, nabídla mu slabou deku na zabalení a ujistila ho, že si může jít klidně lehnout nahoru nebo odpočívat tady, podle svého uvážení.

*****

(Dante)

Byl jsem rád, že jsem si mohl ještě na chvíli odpočinout, než se zase budu muset pustit do práce. Bylo potřeba řešit tuhle situaci, kdy jsem nemohl vytáhnout paty z této dimenze, aniž by se naši domnělí spojenci okamžitě nepokusili vyvolenou zradit. Snažil jsem se zjistit něco o těch tvorech, kteří na nás zaútočili v pevnosti, kde drželi Anthonyho a ostatní, ale také bez úspěchu. Ani v okolních dimenzích neměli moc představu, co jsou vlastně zač, odkud jsou a kdo je vede. A přitom bych měl trochu myslet na své zdraví, protože nedostatek spánku a přílišný nadbytek stresu se mi tentokrát nevyplatil. Jaké štěstí, že jsem vydržel až do domu Anthonyho a Anori, od kterých nehrozilo žádné nebezpečí. Se zájmem jsem sledoval Anori, která se mi omluvila, že má nějakou práci. Jakou práci tak může mít čtyřicetileté děvče? Je to vlastně ještě dítě, školu má odloženou, takže učit se také nemusí a bez Anthonyho neměla ani pracovní povinnosti na úřadě. Navíc to byla vyvolená, vždycky jsem si představoval, že si ve svém volnu čte, odpočívá nebo rozvíjí své magické schopnosti, aby je udržela pod kontrolou. Ani ve snu mě nenapadlo, že naše vyvolená dělá běžné domácí práce! Překvapeně jsem na ni zíral, jak vyšla na zahradu i s košem vypraného prádla a rozvěsila Anthonyho košile. Sledoval jsem ji, jak dala do pořádku obývací pokoj, který působil dost rozházeně hlavně díky rozestlané pohovce, na které strávili noc, protože jsem jim nechtíc zabral postel. Vyleštila konferenční stůl, vyluxovala světlý koberec u pohovky, pomocí magie utřela prach a vytřela podlahy. A největším překvapením pro mě bylo, když po tomhle všem odešla do kuchyně umýt nádobí a následně se pustila do vaření. Ona vaří? Dnešní čtyřicetileté děti nezvládají ani polovinu všech úkonů, které zvládla vykonat za jedno dopoledne. Popravdě jsem si vždycky myslel, že se jim o domácnost stará Anthony a překvapovalo mě, že u nich byl vždycky takový pořádek, když jsem věděl, kolik má práce. Tímhle se spousta věcí vysvětlovala. Přede mnou se zatím vždy chovali jako vyvolená a její ochránce. Anthony, dá se říct, poslouchal její rozkazy, kdy Anori působila velmi autoritativně. Tak nějak jsem si myslel, že je to tak mezi nimi pořád a nikdy mě nenapadlo, že v soukromí mají naprosto běžný život jako každý jiný normální pár. Normálně jsem se jim v myšlenkách moc do hloubky neprobíral, maximálně pokud jsme probírali nějaký plán a já chtěl vědět, co si o tom skutečně myslí. Teď jsem ovšem neodolal, abych zjistil, jestli je to výjimečný úkaz, nebo to tak u nich funguje pořád.

"Proč na mě zíráte jako na zjevení?" zeptala se Anori, když přišla do obývacího pokoje, aby položila vykynout těsto na sluníčko. Pohled na vyvolenou v obyčejných domácích šatech a barevné zástěře ještě podtrhl můj šok z celé této situace. Sice jsem ji v domácím viděl již několikrát, vždy když jsem přišel nečekaně, ale popravdě jsem si ji spíše vybavoval ve společenských šatech, které nosila na porady a jiné sešlosti.

"Nikdy mě nenapadlo, že se o Anthonyho staráš jako jeho manželka. Netušil jsem, že máš na starost domácí práce," odpověděl jsem.

"Proč vás to překvapuje? Jistě, že se o Trena starám, je to můj muž. Nebo tedy jednou bude," opravila se rychle a opřela se o židli naproti mně.

"Já v tobě vždycky viděl naši vyvolenou. Myslel jsem si, že žiješ jako aristokratka a Anthony se stará o tebe. A vzhledem k tvé povaze a tomu, jaký důraz kladeš na rovnoprávnost ve vašem vztahu, bych nikdy neřekl, že přijmeš roli ženy v domácnosti," vysvětlil jsem.

"Dante, já jsem vlastně úplně obyčejná, to jen vy všichni ve mně vidíte něco víc kvůli mé moci. Ale vyrostla jsem jako obyčejný člověk, který se v mém věku musí umět o sebe i celou domácnost postarat sám. Takže samozřejmě zvládám všechny domácí práce. A jsem šťastná, když můžu myslet jen na to, jakou dobrou večeří přivítám Trena z práce, než když musím myslet na všechny boje a povinnosti, které jste mi jako vyvolené předali. Nejvíc ze všeho se těším na to, že až tahle válka skončí, budu mít normální život. Budu mít práci, budu se starat o manžela a doufám, že i vychovávat děti. Budu mít čas pracovat na zahradě, starat se o domácnost, zajet si někam na dovolenou,…" rozpovídala se. Vždycky jsem měl výčitky, že toho na její ramena dáváme až příliš, ale většinou to bylo hlavně kvůli jejímu věku. Nikdy jsem ji neviděl jako ženu, která netouží po ničem jiném než klidném domově a vlastní rodině.

"Anthony má pravdu, když tě hájí, že s tebou máme jednat jako s dospělou a ne jako s dítětem," prohodil jsem spíš pro sebe.

"Za to bych vám byla vděčná," usmála se.

"Ale vždyť ty to určitě chápeš. Když je někomu čtyřicet, neočekávám od něj, že bude všemu rozumět stejně, jako někdo komu je přes pět set let," usmál jsem se omluvně.

"Je mi teprve 37. Slovo čtyřicet přede mnou vůbec nevyslovujte. Brrr…to je hrozné číslo, ženy na Zemi už mají téměř menopauzu a já ještě v životě nic moc nedokázala," opravila mě Anori okamžitě. A já taky konečně pochopil, proč Anthony neustále obviňuje její pěstouny. Vychovali z ní člověka, zatímco ji měli připravit na to, jak být dlouhověkou čarodějkou. A Anthony měl se vším teď daleko více práce. Většina jejího chování teď dávala smysl. Pro příště se k ní musím začít chovat jako ke čtyřicetileté pozemské ženě. Tedy teprve 37-leté, vždyť já vím…

Obrázek berte s velkou nadsázkou a sarkasmem. Ale myslím že se docea hodí k tomu, jak moc byl Dante překvapený ze svých zjištění.