Na cestě za věštbou

Pokračování po dlouhé pauze. Stydím se, fakt :)

.

.

Absolutně jsem netušila proč, ale nepřítel byl s roznesením zprávy o tom, že ani já ani Tren již nestojíme na naší straně, velice důkladný. Tren na radnici způsobil obrovský poplach, dokonce ho napadli, protože si mysleli, že to musí být past. Nevím, jak se mu podařilo je přesvědčit, že tomu tak není. Každopádně přivedl starostku i Nejvyššího a sám přišel s fialovým monoklem a natrženým rtem. Následně oba dva nevěřícně zírali na mě. Nepřítel vůbec nerozhlásil, že jsem jim utekla a naopak ve všech přiživoval myšlenku, že jsem v zajetí a brzy se přidám ke druhé straně.

"Mají to velice dobře vymyšlené. Tohle podkope morálku našich bojovníků jako nic jiného," dumal Dante. Jako první se tedy řešilo, jak mě s Trenem co nejvíc veřejně ukázat, abychom tyto fámy zastavili. Chvíli jsem poslouchala jejich debatu, ale pak mě to přestalo bavit, jejich návrhy mi nepřipadaly dobré a přitom řešení bylo tak jednoduché!

"Anori, tohle je opravdu velmi důležité, mohla bys dávat pozor?" napomenul mě Dante.

"Popravdě? Nejlepší řešení, jak mě ukázat světu, by bylo v nějaké bitvě. Ale to zatím nikdo z vás nenavrhl," pokrčila jsem lhostejně rameny. Tren po mě šlehl pohledem, ale můj názor nijak nekomentoval. Poznala jsem, že s tím v podstatě souhlasí, jen by nahlas nikdy nepřiznal, že by bylo dobré mě poslat bojovat. Pořád mě až přespříliš chránil. Ale nezlobila jsem se za to.

"V tom máš pravdu Anori, ale měl jsem pocit, že bys raději mírovější řešení, které by vám dvěma dopřálo i nějaký čas na sebe," přeměřil si mě Dante zkoumavým pohledem.

"Moje přání strávit s Trenem klidné odpoledne jsem si splnila před dvěma dny. V nějaké akci se ukáži nejen našim, ale zároveň i vojákům nepřítele, kteří jistě věří tomu, že je již brzy podpořím. Bude to dobré pro naši stranu a velice zdrcující pro stranu nepřítele. Navíc bych vážně chtěla, aby se pohnulo plánování cesty za věštkyní, ať se co nejdříve dozvím, k čemu mě vlastně máte," rozhodila jsem rukama.

"Velice mě překvapuješ, drahá Anori," zamumlal Dante a i Nejvyšší se starostkou na mě zírali poměrně zaskočeně. A pak začali diskutovat, na které frontě mě ukázat, což mě ale opět nebavilo.

"Víš o tom, že sis právě pod sebou podřízla větev?" přisedl si ke mně Tren a tiskl si k oteklému oku ledový obklad. Překvapeně jsem k němu vzhlédla.

"Naprosto dobrovolně ses vydala Dantemu, aby tě poslal kamkoliv bude chtít. Celé roky se tomu snažím zabránit, protože jsem věděl, že jinak doma prakticky nebudeme. Budeme objíždět jedno bojiště za druhým. A pokud ti věštkyně řekne něco víc, a Dante nebo ty pochopíte, co je tvým hlavním posláním, okamžitě tě k němu použije," vysvětloval mi trpělivě.

"Myslíš, že to bude tak zlé?" ptala jsem se zděšeně. Tohle mě totiž vůbec nenapadlo. Tren jen přikývl. Nějaký další rozhovor přerušil Dante, který rozhodl, že se zapojíme na třech různých bojištích a začal Trenovi vysvětlovat důležité informace.

"A až se vrátíte od zálivu, budeme se moct věnovat cestě za věštkyní," uzavřel to pak. Následně nám velice poděkoval za pohostinnost a odešel i se starostkou a Nejvyšším, že už se o sebe postará.

"Tohle jsem úplně nechtěla, promiň," kousla jsem se do rtu, když jsem se vrátila ode dveří a našla Trena začteného do plánů, které mu Dante načrtl.

"Mě se omlouvat nemusíš. Já jsem na ruch bojů zvyklý. Ale nejsem si jistý, jestli to vydržíš ty," odpověděl vážně. Měl o mě starosti a tentokrát nejspíš oprávněné.

"Měl jsi do mě kopnout, ať mlčím. Mrzí mě, že jsem ti překazila tvoji snahu jedním hloupým blábolem," nedala jsem se tak snadno odradit. Tren se zářivě usmál.

"Tuhle omluvu příjmu. Moji práci maříš celé roky, tak tě to alespoň jednou mrzí. Nic mi nekomplikuje moje snahy tak, jako ty sama. Ale pochopil jsem, že ty bys ráda něco dělala, takže se za tvůj názor samozřejmě postavím. Z těchto tří bitev se asi nevymluvíme, ale neboj se. Slibuju, že pak Danteho zase trochu umírním," mrkl na mě.

"Co já bych si bez tebe počala, ty můj úžasný ochránče," objala jsem ho rukama kolem krku a vtiskla mu polibek.

"Au, lásko, opatrně," ucukl přede mnou. Úplně jsem zapomněla, že mi ho potloukli.

"Ukaž, já to hned zpravím," nabízela jsem se.

"Zbytečně se nevysiluj," klidnil mě hned.

"Hm, ve skutečnosti to dělám s čistě sobeckým záměrem, abych tě mohla líbat hned a nemusela čekat, až se ti ty rány zahojí samy," pokrčila jsem s úsměvem rameny a během chvíle měl ret zcela zacelený. Pak jsem si ho přitáhla k vášnivému polibku. Tren se mi nebránil a poté, co jsem ho pustila, se se smíchem opět vrátil ke studování nákresu a ledování oka.

"Kdy vyrazíme?" zeptala jsem se ho.

"Kdy budeš chtít. Ale čím dříve, tím lépe," odpověděl Tren.

"Takže po obědě, když už jsem se s ním uvařila…," pronesla jsem tónem nedoceněné ženy v domácnosti. To Trena opět velice pobavilo, ale samozřejmě se mnou souhlasil. Během oběda jsem mu pověděla, jak byl ze mě Dante dnes překvapený, že se starám o domácnost a Tren mi potvrdil, že pro místní lidi to v mém věku opravdu není normální. Jen když jsem nadhodila, že když si každý myslí, že si žiju jako aristokratka, neměla bych zklamat jejich představy, lehce zaprotestoval, že on je ale takhle spokojený. Aby taky ne. Tren mi pak pomohl s nádobím, odešli jsme si do ložnice zabalit jezdecké oblečení a bojové tuniky, pobalili nějaké jídlo, které nám tu nechala sousedka a Tren si vzal pár map. Já se mezitím musela smířit s tím, že naši kočku si už asi nadobro nechají sousedé, protože to nevypadalo, že bych měla v nejbližší době čas se o ni postarat. Tren mě chlácholil a vypadal, že to myslí vážně, i když jsem věděla, že Aten moc nemusí. Připravení jsme se vydali k radnici. Tren správně tušil, že tam Dante i ostatní stále budou. Přivítali nás poměrně překvapeně, ale pak se rychle pustili do psaní a rozesílání informačních dopisů o tom, kdy a kam dorazíme.

"Bylo by dobré Dante, kdybyste tu věštkyni naplánoval ještě před tím, než se vrátíme z bitev. Ať se pak zbytečně nezdržujeme," nadhodila jsem.

"Anori, myslím, že nemáš ani tu nejmenší představu, kolik jiné práce mám. Musím se postarat o svého zástupce, který je doufám stále ve své cele, musím prověřit další pracovníky, které mám kolem sebe, do toho sledovat všechny boje a řešit ty záhadné tvory, kteří se začínají objevovat až nebezpečně často," vyjmenoval mi, asi abych si nemyslela, že se bude poflakovat.

"Tuším, že kolem sebe máte dost jiných dobrých stratégů, kteří se toho mohou ujmout. A jestli ne, tak byste měl zauvažovat o výměně na těchto postech," nadhodila jsem.

"Hm…mám takový nemilý pocit, že nám tě druhá strana za někoho vyměnila," přimhouřil Dante pátravě oči a já se dala do smíchu.

"Anthony odveď si ji odsud dřív, než to skončí výměnou názorů," zabručel pak Dante směrem k mému snoubenci, který přikývl a za paži mě vystrkoval k východu.

"Víš, co máte dělat, chlapče?" volal za ním ještě Dante.

"Ano jistě, udržet Anori naživu a nezaškrtit ji," přikývl Tren a já ho za to žďuchla do ramene. Ovšem zajistil tím, že jsme se rozešli v dobré náladě.

"Tak pojď, ty číslo," promluvil na mě zvesela Tren a vysadil mě do sedla. A tak jsme se rozjeli do prvního bitevního tábora. Byla jsem již Trenovi rovnocenným jezdcem, takže jsem ho nijak nezdržovala. Tren vypadal, jako že ho to trochu mrzí, protože jsem mu tak rozbila jeho jedinou výmluvu proč jezdit jen na jednom koni. A já zase věděla, že i když se čertím, že s ním jezdím ráda, protože se k němu mohu tisknout, a že k tomu tedy občas svolím. Trvalo poměrně krátký čas, než jsme dorazili do prvního tábora. Seskočila jsem ze svého koně sama a hned se vydala směrem do středu tábora. Tren byl během okamžiku po mém boku.

"Dnes jsme tu jako vyvolená a ochránce?" zeptal se mě překvapeně.

"Ne, ale nechci ztrácet čas," popadla jsem ho za ruku a táhla ho sebou.

"Any prosím tě zastav se, vždyť vůbec nevíš, kam jdeme," bránil se mi a snažil se mě zastavit.

"Za nějakým velitelem," odpověděla jsem se.

"Velitelské stany jsou támhle. A tímhle tempem nás spíš zabijí, než že by nás přivítali," máchl rukou do opačného směru a konečně se mu podařilo mě zarazit.

"Lásko, já oceňuji tvůj zápal, ale taky začínám mít pocit, že mi tě někdo vyměnil. Takže zpomal, ano?" domlouval mi. A v tu chvíli si nás taky konečně všiml někdo z místních.

"Sem jen tak nesmíte!". "Stát!". "Co tu pohledáváte?" začaly se ozývat výkřiky. Tren vedle mě si povzdechl.

"Tohle nech na mě, ano?" usmála jsem se na něj a pak se otočila čelem k mužům, kteří k nám opatrně přistupovali.

"Čekala jsem od vás tedy trochu vřelejší přivítání," promluvila jsem s úsměvem. Mezi muži pak začalo šumět moje jméno. Téměř každý ho vyslovil, jakoby snad nevěřili tomu, že mě vidí. Zbraně, které na nás mířily, byly okamžitě spuštěny, nepřátelské výrazy jim zmizely z tváří.

"S kým chcete mluvit?" ptali se, když se dostatečně vzpamatovali z toho, že opravdu stojím mezi nimi. Nechala jsem velitelovo jméno říct Trena. Jednak jsem si ho nepamatovala a taky jsem věděla, že velitel bude chtít mluvit spíš s ním, než se mnou.

"Jednou z tebe budu mít opravdu srdeční zástavu. Ty se mi snad jen zdáš," huboval mi pak na oko Tren, když nás vedli k velitelským stanům. Stály přesně tím směrem, kterým Tren původně ukazoval.

"Nezdám, já jsem opravdová," zazubila jsem se na něj.

*****

Zrovna jsem Trenovi měnila obvaz na paži. Bylo to jen malé povrchové zranění, kvůli kterému nebyla potřeba plýtvat síly. Ano slyšeli jste správně, po několika týdnech na bojištích jsem začala chápat Trenovu logiku myšlení. Žádná rána, pokud nepřekážela pro boj, nestála za tu energii, kterou jsem mohla vložit do příštího kouzla, kterým jsem se snažila uchránit svůj nebo jeho život.

"Doufám, že příští bitva už bude ta poslední. Co jsem tak zahlédl ve velitelském stanu, nepřítel už moc pozic nemá," promluvil Tren a hned, jak jsem byla hotová s převazováním, si začal oblékat košili a přes ni svou bojovou tuniku. I přesto, že se oblékl v rekordním čase, jsem ho zezadu sevřela v pevném objetí.

"Kam si jako myslíš, že jdeš?" ptala jsem se, vytáhla se na špičky a snažila se ho políbit na krk. Ale přes límec tuniky a jeho už značně přerostlé vlasy mi to šlo dost těžce. Tren se zasmál a přetočil se směrem ke mně. Prsty jsem mu přejela po tváři, kde měl už zase několikadenní strniště.

"Hodláš se ještě někdy holit?" ptala jsem se žertem. Změřil si mě pohledem a pak zavrtěl hlavou.

"Ne, nehodlám. Ostatní ženy si mě pak méně všímají a moje krásná žena na mě méně žárlí," odpověděl. Sešpulila jsem pusu, ale nemohla jsem na to nic moc říct. Byla to pravda.

"Jdeš někam, nebo se máme chvilinku jen pro sebe?" ptala jsem se a vedla ho k našemu lůžku.

"Nikam nejdu. Jen jsem tě nechtěl zbytečně provokovat. Víš, že kolem nás je příliš rušno na nějaké intimnosti," domlouval mi, ale nechal se poslušně dostrkat až na místo určení.

"Já taky nechci provádět nějaké intimnosti. Tedy ano, chtěla bych, ale ne tady. Až budeme mít více soukromí. Jenom tě prostě chci mít pro sebe," ospravedlňovala jsem se a už si sedala na měkkou matraci, přes kterou byla přehozená slabá deka. Tren mě následoval o něco později, a položil mi hlavu do klína. Jestli mě nechtěl provokovat, tak to nebyla úplně vhodná poloha. Ale on jen spokojeně zavrněl, jednou rukou mě objal kolem stehna a zavřel oči.

"Je ti pohodlně?" starala jsem se a začala ho vískat ve vlasech. Jen něco zabroukal. Původně jsem si tedy myslela, že si budeme povídat a sem tam si dáme polibek, ale pak mi došlo, že poslední dobou málo spí. Já na bitevním poli jsem poměrně dobrým spouštěčem jeho bolestí hlavy. Dokud je mu tedy pohodlně, nehodlala jsem ho vyrušovat. Poslušně jsem držela a nechala ho si chvilinku zdřímnout.

"Cítíš se lépe?" ptala jsem se, když jsem poznala, že už je zase vzhůru.

"Mnohem. Tohle mi pomohlo. Děkuju," usmál se a začal se zvedat. Využila jsem jeho chvilkové nepozornosti a přitáhla si ho k dlouhému polibku.

"Co tvoje migréna?" utahovala jsem si z něj potom.

"Teď zrovna nic. Možná máš opravdu léčivé schopnosti," vrátil mi to a taky mě políbil. A pak se ozval poplach, který nás svolával na bitevní pole, kde jsme, jak Tren doufal, měli svést poslední bitvu na tomto místě.

*****

Vraceli jsme se pěšky směrem k místu, kde byl rozložený nás tábor. Byla jsem unavená a špinavá a netěšila jsem se na nic jiného, než na trochu horké vody k opláchnutí a až se natáhnu na postel. Muži, které jsme míjeli, mě obdarovávali úsměvy, pochvalnými slovy, nebo i nastavili ruku na vítězné plácnutí. Tren šel v tichosti několik kroků za mnou a ovace se mu k jeho radosti vyhýbaly. Jen málokdo se odvážil poplácat ho po rameni. Mě to trochu rozčilovalo, protože to on si zasloužil uznání. Bez něj bych rozhodně neodcházela po svých ale po spoustě malých kouscích. Tren tento názor jako vždy nesdílel.

"Pořád ti říkám, že jsme tým. Když ty jsi zaměstnaná hlídáním jedné strany, já hlídám tu druhou. Je přece normální, že tě stáhnu k sobě, když vidím nebezpečí. Ty to pro mě děláš taky," promluvil na mě, protože slyšel, co se mi honilo hlavou.

"Trene, prosím. Já jsem ti zachránila život jednou, a to v té minulé bitvě. Ty mě asi už stokrát. Naposledy asi před dvaceti minutami," zabručela jsem naštvaně. Vážně jsem si myslela, jak jsem v boji už dobrá a samostatná a ten dnešní mě přesvědčil o tom, že tomu tak není. Štvalo mě to.

"Tahle bitva byla opravdu ošklivá. Byl to jejich poslední pokus udržet si své pozice. Povolali všechno, co měli. Jsi naprosto skvělá, že jsi vydržela až do konce a nejsi zraněná," konejšil mě dál.

"Ale měla bych být. Měla bych mít probodnutou paži z toho blízkého souboje, měla bych mít rozbitou hlavu od kamenů, které vrhali jejich katapulty. Měla bych být rozprsklá na milion kousků z toho odporného kouzla, které jsem teď na konci přehlédla. Ale místo toho máš ty pořezanou pravou nohu a další monokl. Opravdu výkon, za který na sebe můžu být pyšná," nenechala jsem se uchlácholit jeho slovy. Vždycky stál tam, kde jsem nestačila být já. Ale já nebyla dost dobrá, abych mu to mohla vyrovnanou měrou oplácet.

"Dobře, buď si na sebe naštvaná, pokud ti to udělá radost. Ale já na tebe kvůli tomu být pyšný nepřestanu," pokrčil Tren rameny, a protože jsme konečně přestali míjet tolik lidí, zařadil se po mém boku.

"Ty jsi hrozný," protočila jsem oči v sloup, ale vzala ho za paži a pokračovala v cestě s mnohem menším pocitem bezcennosti.

"Anori, rád vidím, že jsi živá a zdravá," promluvil najednou Dante, který si v klidu seděl před naším stanem.

"Dante, je vaše návštěva opravdu nutná? Ráda bych se umyla a odpočinula si," brblala jsem hned místo pozdravu a neomaleně vešla dovnitř. Tren přidržel stanovou plachtu i Dantemu.

"Pokud vím, byla jsi to ty, kdo mě uháněl, abych cestu za věštkyní naplánoval co nejdříve po bitvách. Od generálů jsem dostával tak dobré zprávy, že jsem vše zorganizoval tak, abyste mohli hned vyrazit. Věděl jsem, že tahle poslední potyčka bude jen formalita," říkal. Já pozdvihla obočí do vysokého oblouku, Tren si tiše odfrkl. Rozhodně to nebyla žádná malá potyčka. Bojovali jsme přes 15 hodin! Dantemu naše pohledy samozřejmě neunikly.

"Sama jsi chtěla bojovat," poukázal na fakt.

"Já bych se velice divil, kdybyste neměl prsty v tom, že jste ji do toho vlastně vmanévroval. Tady nešlo jen o její vystavování. Jednalo se o dobytí velice žalostně vypadající situace," vložil se do hovoru Tren a začal si rozvazovat bojovou tuniku. Já se svezla do křesla naproti Dantemu.

"Ať tak či onak, cesta za věštkyní je připravená. Nebo už tam nechceš jet?" změnil Dante téma, aniž by se jakkoliv pokusil popřít Trenova nařčení.

"Jistě, že chci," musela jsem nakonec neochotně uznat.

"Nemyslím, samozřejmě, abyste odjeli teď hned, ale ještě během dneška by to bylo vhodné. Celá družina je připravená, naši koně osedlaní," začal hned.

"Naši?" ptala jsem se zmateně.

"No ano. Říkal jsem ti přece, že pojedu také. A přestože by bylo moudré nechat Anthonyho doma, je mi jasné, že na něco takového nepřistoupí a udržel bych ho dál od tebe jedině pomocí vězení. Do čehož se mi moc nechce. Takže jede také. Ale pro jistotu se v tvém dalším doprovodu nacházejí tví již známí kolegové - ten čaroděj, pak ten mladý anděl - omluv mě, jejich jména jsem zapomněl…" nakrčil Dante obočí, jak přemýšlel.

"Patrik a Erik," doplnila jsem mu mezery. Dante přikývl.

"Dejte mi prosím alespoň dvě hodiny, ať se na tu cestu trochu připravím," požádala jsem pak. Dante souhlasil a odešel. Já se v rychlosti opláchla, svlékla z bojových věcí a oblékla si pevné jezdecké šaty, ve kterých jsem věděla, že vydržím dlouhé cestování.

"Trene, lásko, můžu ti svěřit do péče moje vlasy, viď? Provedeš s nimi něco, abych vypadala jako vyvolená a ne jako vrabčí hnízdo?" oslovila jsem pak Trena, protože ať moje vlasy vypadaly sebehůř, on je vždycky sčesal do něčeho, co vypadalo dobře. Přestože to byl jeho oblíbený vtip, nezasmál se. Jen ke mně v tichosti přistoupil a začal mi vlasy jemně rozčesávat. Otočila jsem k němu hlavu.

"Zůstaň v klidu. Jak tě mám upravit, když sebou vrtíš," napomenul mě hned a hlavu mi vracel do původní pozice.

"Chtěla jsem vědět, jak se tváříš. Protože mlčíš a myslím si, že jsi dokonce naštvaný," konstatovala jsem.

"Já nejsem naštvaný. Jen jsem se s tou cestou za věštbou ještě nesmířil," odpověděl po chvíli váhavě.

"Erik s Patrikem jedou se mnou z bezpečnostních důvodů, že? Dante se bojí, že tebe do města nepustí," konstatovala jsem.

"Je to velice pravděpodobné. Svobodný míšenec není v jejich městě úplně vítaný," potvrdil mi mou domněnku.

"A já proti tomu samozřejmě nebudu moct zakročit, protože se potřebuji dostat do města a za věštkyní," bručela jsem otráveně. Místo odpovědi mě políbil na čelo.

"Tak teď už se tam taky netěším," povzdechla jsem si. Tren mi dál na hlavě v tichosti něco tvořil, pak spokojeně mlaskl a objal mě oběma rukama kolem ramen.

"Potřebuješ znát pravdu a já to chápu. Chceš jet za věštkyní a já tě v tom podporuji. Přeješ si mít mě ve svém doprovodu a já to respektuji. Sám budu rád, když na tebe budu moct alespoň po část cesty dohlížet. Ale slib mi jednu věc, ano? Slib mi, že mě tam nenecháš. Nechci skončit s vytetovaným číslem na prsou a nechat se vydražit nejvyšší nabídkou, která bude velice směšná výměnou za celý život," mumlal mi přitom do ucha.

"Trene! Jak si můžeš myslet, že bych tě tam nechala?" ptala jsem se rozzlobeně.

"Neříkám, že bys to udělala úmyslně. Já vím, že ne. Miluješ mě. Ale stačí, aby tě na pár dní rozptýlili, a je pravděpodobné, že tou dobu už bych mohl být něčí majetek," ta poslední slova téměř vyplivl. I já se při nich otřásla.

"Trene Anthony, máš naprostou pravdu, že tě miluji. A přísahám, že nikdy nedovolím, abys patřil komukoliv jinému, než mě. Protože ty už jsi můj a nikdo jiný na tebe nemá nárok, rozumíš?" otočila jsem se čelem k němu a pevně se mu dívala do očí.

"Rozumím, my lady," zářivě se usmál a vysekl mi ladnou poklonu. Neměla jsem ráda a vždycky jsem se na něj za to zlobila, když se mi klaněl. Já nebyla v žebříčku postavená výš, než on. Stála jsem mu vyrovnaně po boku. Ale když on se uměl tak elegantně klanět a ještě navíc to oslovení, mi vykouzlilo na tváři široký úsměv. Vrátila jsem mu jedno o poznání méně ladné pukrle.

"Měli bychom vyrazit, cesta za věštbou je dlouhá a náročná. Ať ji máš co nejdříve za sebou," navrhl pak Tren. Při odchodu jsem zachytila svůj odraz v zrcadle. Moje jezdecké šaty v bílé a tmavě hnědé skvěle ladily s drdolem, který byl ozdobený řadou různě spletených copánků. Většinou bych ani nedokázala vymyslet to, co mi Tren dokázal ve vlasech zaplést. Tren mi přes ramena ještě přehodil tmavě zlatý plášť, který spínala brož ve tvaru růže. Byla to jen část mého znaku, ale spona ve tvaru mého draka nebyla příliš praktická.

"Jsi připravená vyraz a čelit věštkyni?" zeptal se mě Tren. Věděla jsem, že kdybych řekla ne, půjde a celou akci zruší. Znovu jsem se na sebe podívala v zrcadle. Všechno to oblečení, účes a šperky mi dodávaly vznešený vzhled. Hrdě jsem pozdvihla bradu. Jsem Anori Leona Hokaido a jsem vyvolená. Já už přijdu na kloub k čemu!