Svoboda

Zdravím vás s dalším pokračováním :)

(Anori)

Venku byla tma. Stála jsem u okna a dívala se do ulic. Za chvíli budeme vyrážet. Doufala jsem, že mi Patrik sehnal dostatek věrných lidí k ruce, a že Dante je ve svém pokoji a tvrdě spí nebo ho alespoň nenapadne se dnes večer nikde procházet. Od Trena jsem dostala dostatek podstatných informací pro to, abych mohla co nejrychleji a nejsnadněji míšence osvobodit. Přestože musí být chudák naprosto zmatený, že pro něj dnes nikdo nepřišel, aby ho přivedl do mé ložnice. Chystala jsem se dnešní noc strávit v táboře za městem a jeho mít po svém boku tam, nikoliv v téhle cizí ložnici. Ani jsem nechtěla vědět, kolik mužů bylo do této místnosti přivedeno, aby potěšili přítelkyně věštkyně. Klepání na dveře mě vytrhlo z přemýšlení.
"Anori, my jsme připraveni," oznámil mi Patrik hned, jak jsem otevřela. S přikývnutím jsem vyšla z pokoje. Společně jsme se v tichosti vydali pryč z paláce. Snažili jsme se být co nejrychlejší a zároveň nenápadní. Měli jsme na sobě oba tmavé pláště s kapucemi, které nám zakrývali tváře, kdybychom přece jen někoho potkali.

"Anori, doufám, že je ti jasné, že tohle je ten nejriskantnější a nejšílenější plán, jakého jsem se kdy účastnil?" šeptal Patrik.

"Vím a děkuju za tvou pomoc. Vyjde to, nemusíš se bát. A pokud ne, zodpovědnost bude na mě," klidnila jsem ho. Věřila jsem, že by mě věštkyně na tenhle plán nenavedla, kdyby nevěděla, že vyjde. A že by mi nepřímo neporadila ať s ním spěchám a provedu ho co nejdříve.

"Drahoušku, ještě bych s tebou ráda mluvila než za jásotu a slávy tohle město opustíš," promluvila za námi v tichosti věštkyně. Lekla jsem se tak moc, že jsem málem vypustila duši. I Patrika vyděsila.

"Počkej tu, prosím, na mě," promluvila jsem směrem k němu a vydala se za věštkyní, která stála na druhé straně chodby.

"Přeji ti hodně štěstí, i když vím, že ho nebudeš potřebovat. Ale je tu jedna věc, na kterou bych tě ráda upozornila," mluvila rychle. Docela mě uklidnilo, že jsem věděla o úspěchu mé dnešní mise. Přiblížila jsem se k ní, aby mi mohla říct cokoliv měla na srdci.

"Viděla jsem dnes něco dalšího ze tvé budoucnosti. Sice je mi jasné, že bych neměla zasahovat, ale cítila jsem potřebu ti to říct. Už za pár hodin se s tebou tvůj milý a krásný přítel velice rozhádá. Přestože to bude těžké, neustupuj od svého záměru. Ať to bude trvat jakkoliv dlouho. Pokud to překoná, zůstanete už navždycky spolu, tím si buď jistá. Pevné nervy, drahá," šeptala a pak mě políbila na tvář. Překvapeně jsem mrkala, kvůli čemu se se mnou Tren pohádá? Vždyť zrovna teď jsme spolu tak za dobře! A nevím o ničem, co bychom jen prozatím umlčeli a hrozilo, že se kvůli tomu v brzké době opět dostaneme do křížku.

"Děkuju za upozornění. Budu na to pamatovat. Sbohem," přikývla jsem a pospíchala za Patrikem.

"Co se děje?" ptal se mě hned Patrik.

"Přišla mi popřát štěstí, přestože ho nebudu potřebovat," řekla jsem s úsměvem a starosti s Trenem jsem mu nesvěřovala. Před palácem jsme se setkali i se zbytkem skupiny, kterou Patrik sestavil z mých věrných mužů, kteří byli ochotní v této věci pomoct. Měla jsem sílu, abych otevřela zámky a osvobodila všechny míšence. Měla jsem autoritu, abych alespoň některé z nich přesvědčila o tom, že by mohli bojovat za naši věc. Ale se všemi strážnými, kteří nenechají své otroky v klidu odejít, jsem potřebovala pomoct.

"Tak jdeme," stáhla jsem si svou kápy víc do obličeje a vyrazila, všechny své chlapce za sebou.

*****

(Tren)

Z paláce mě dovedli zpět do těch velkých klecí, ve kterých drželi všechny otroky. Hlavní strážný mě zpražil vražedným pohledem, ale neudělal nic. Nebyl jsem dvakrát nadšený z toho, že mě chrání ta šílená věštkyně, co kolem Anori pořád poskakuje, na druhou stranu, pokud mi to mělo uchovat obě ruce na svých místech, byl jsem ochotný tento fakt skousnout. Přibližně dvě hodiny po tom, co mě sem přivedli se tu opět objevila ta dívka. Z počátku jsem jí nevěnoval pozornost, k Anori mě přece měla odvést až večer. Ale ona došla až k mříži, prostrčila jí svou hubenou ruku a poklepala mi na rameno. Nesla mi od Anori vzkaz, ve kterém mě žádala, zda bych jí nemohl od ostatních otroků zjistit, v kolik hodin přesně je všechny zavírají do těch klecí, kde všude klece stojí, jak je to se strážnými a podobně. Neměl jsem tušení, proč to po mě chce, ale udělal jsem, co po mě chtěla. Otroci byli poměrně sdílní, obzvlášť jakmile v našem hovoru padlo Anorino jméno. I sem se dostala její pověst jako nejsilnější čarodějky naší dimenze a všichni věděli, že je jedinou vysoce postavenou bytostí, která chová k míšencům určitou náklonost. Nevyprávěl jsem jim jak moc velkou náklonost a že konkrétně ke mně, protože jsem jim nechtěl brát iluze. Naděje a sny, to jediné tu bylo jejich. Když se tu po poledni stavila opět ta dívka, přinesla tužku a papír a dala mi pár minut, abych sepsal všechno, co jsem zjistil. Pak se měla k odchodu.

"Kdy pro mě zase přijdeš," zeptal jsem se jí. Otočila se, ale přišlo mi, že se dívá kamsi skrz mě.

"Žádnou takovou informaci jsem zatím nedostala," odpověděla jednoduše a odcházela. Zapřel jsem se rukama do mříží. Doufám, že Anori napadne to té dívčině říct, protože jinak strávím noc tady, a ne s ní. Odpoledne ubíhalo, začalo se stmívat a já pořád trčel v klecích spolu s ostatními otroky. Měl jsem hrozný hlad. Tady byli zvyklí jíst jen jednou denně, zatímco já měl obvykle za den jídel hned několik. Navíc jsem byl rozmrzelý z toho, že pro mě Anori neposlala. Copak jsem ji včera dostatečně nepotěšil? Okamžitě jsem takové myšlenky zaháněl. Řekla to přece jasně, že jsem její snoubenec, a ne postelový otrok. Navíc ona by mě tu nenechala. Jenže jak se na zem snášela tma a spolu s ní i mlha, začaly se mi do mysli vkrádat pochybnosti. Bůh ví, co se od věštkyně dozvěděla. Sázel jsem spíš na smutné scénáře, kdy se dozvěděla něco nedobrého a teď sedí na posteli, brečí a nikoho k sobě nepustí. Rozhodně jsem s tím byl vnitřně víc spokojen než s představou, že někde s věštkyní oslavují. Jak jsem tam stál, opíral se o mříže a vyhlížel tu malou holku, která mě měla odsud odvést, zpozoroval jsem nedostatek stráží. Podle toho, co vyprávěli ostatní, jich tu vždy hlídkovalo hned několik pro případ, že by se některý vězeň protáhl ven. Teď mi ale přišlo, že tu vůbec nikdo nebyl. A pak se z mlhy vynořila postava v tmavém plášti s kápí. Rychle a tiše procházela mezi klecemi. Pozorně jsem ji sledovat stejně jako většina ostatních mužů. A pak ta postava zamířila přímo ke mně. V duchu jsem zasténal, proč si všechno špatné v okruhu vždycky zasedne na mě? Od mříží jsem ovšem neodstoupil, protože zvědavost byla přece jen silnější. Když ten někdo došel ještě blíž, poznal jsem, že se pod pláštěm skrývá žena. A když zvedla hlavu, zjistil jsem, že je to MOJE žena. Z pod kápě se na mě zubila Anori, čarodějnický amulet, který měla kolem krku lehce zářil.

"Snad sis nemyslel, že bych tě tu nechala, drahý," promluvila na mě, čímž na nás dva strhla veškerou pozornost.

"To je Anori. Slečna Anori. Přišla sem k nám! Přišla pro nás? Ne, jen pro něj. Slečna Anori!" ozývalo se ze všech stran.

"Co chceš dělat," ptal jsem se jí.

"Věř mi, vím, co dělám," usmála se. Pak nechala všechny pochodně ve svém okolí jasně vzplanout. Jestli chtěla být nenápadná, tak tohle nebylo moc dobré řešení.

"Máte pravdu, přišla jsem pro něj," promluvila Anori dost nahlas, aby jí bylo dobře slyšet i ve vzdálenějších klecích. Zároveň mě vzala za ruku, kterou jsem prostrčil směrem ven.

"Ale i pro vás všechny!" zvolala pak. V klecích to vzrušeně zašumělo.

"Přišla jsem vám dát svobodu. Venku nečekají žádní páni, můžete se svými životy naložit podle vlastního uvážení. Můžete zůstat zde a dál pracovat pro věštkyni. Můžete se vrátit ke svým rodinám. Můžete založit nové, pořídit si vlastní pozemky, vlastní živnosti," mluvila dál, přitom mě pustila, ruce nejprve spojila a pak jimi párkrát zamávala ve vzduchu. Amulet na jejím krku se jasně rozzářil. Ve stejnou chvíli se s řinkotem otevřely všechny zámky na řetězech a ty popadaly k zemi. Hned jsem si promnul zápěstí. Měl jsem ho jen dnes, i tak jsem měl zápěstí celá odřená a nateklá. Míšenci kolem mě asi pořád nemohli uvěřit tomu, co se tu děje. A já byl na Anori pyšný. Víc než kdy jindy. Dala svobodu mému lidu. Všem těm těžce pracujícím mužům a ženám. Konečně mohli pracovat pro své rodiny, pro svou obživu, a ne pro potěšení někoho jiného.

"Pak je tu ještě jedna možnost, pokud byste nevěděli, co dál. Přidejte se k nám. Bojujte za svobodu nás všech, nejen tu vaši. Vytvořte vojsko, které zažene nepřítele do jeho úkrytů, ze kterých ze strachu již nevyjde. Získejte si respekt ostatních ras ne tím, že jsem vám svobodu dala já, ale že jste si ji vybojovali sami. Že jste byli prospěšní, že jste pomohli. Je to každého svobodná volba. Můžete si teď hned odejít po svém a nikdo vám nebude bránit. Nikdo vám nebude nic vyčítat. Vezměte své životy do vlastních rukou," volala Anori. V tu samou chvíli se i otevřely všechny mříže a první míšenci opatrně vycházeli ven. Bázlivě, jakoby čekali, že se tu každou chvíli vynoří někdo s bičem a nažene je zase zpátky. Ale nikdo nepřišel. Já ještě chvíli zůstal stát. Ještě před několika vteřinami jsem byl tak pyšný na svou krásnou a hodnou snoubenku. A teď jsem tu stál jako opařený. Dala jim svobodu, a vzápětí je o ni připravila. Ve jménu cti a slávy. Nedokázal jsem se s tím vypořádat.

"Jakýkoliv směr je vám otevřený. Přidejte se k nepříteli, pokud se vám líbí jeho ideologie. Odejděte odsud pryč, kam vás srdce táhne. Nebo následujte mě a mé muže," zvyšovala Anori hlas, aby překřičela vzrůstající šum. Na druhé straně prostranství se objevila světla pochodní, ale nebyli to strážní, nýbrž muži v tmavých kápích. Stejných jako měla na sobě i Anori. Já se pořád ještě nesrovnal s tím, co Anori udělala. A začínal jsem na ni být velmi naštvaný. Míšenci se většinou vydali směrem k ostatním mužům Anorina doprovodu. I já se za nimi vydal, ale spíš proto, že já k nim patřil už předtím, než že bych souhlasil s tím, co se tu děje. Všiml jsem si, že několik míšenců se od nás odpojilo a vracelo se směrem k paláci. Jiní pak zamířili k bráně a ven. Ostatní se začali srocovat před hradbami, kde čekali. Zmatení, ztracení. Byla by tu potřeba nějaká vedoucí síla. Anori se celou dobu držela po mém boku, ale asi vycítila, že nejsem úplně naladěn na její vlnu, tak mlčela. A také jsme poprvé narazili na odpor. Několik desítek strážných se přece jen objevilo, s meči a obušky zatarasili naši únikovou cestu ven z města. Nepochyboval jsem o tom, že jsou všichni míšenci tak zvyklí poslouchat, že by se po chvíli nátlaku sami vrátili zpět do svých zamřížovaných příbytků.

"Ustupte, nechte to na mě," volala Anori a drala se vpřed. Nepomohl jsem jí rozrážet masy těl. Pořád jsem byl naštvaný. Dotčený. A dělalo mi dobře vidět, že občas o někoho zakopla nebo dostala loktem do boku. Naše osvoboditelka, ze které se během pár minut stala otrokářka. Konečně se Anori dostala dopředu a stála teď mezi míšenci a strážnými. Spánky mi bolestivě škubali a já bojoval s tím, jestli mám zůstat stát vzadu a nechat ji si nabít nos, nebo jí přispěchat na pomoc. Přece jenom jsem ji samozřejmě pořád miloval. A taky byl poměrně značný rozdíl v tom, jestli do ní někdo jen strčil, nebo jestli se ji chystali seřezat obušky. Nakonec jsem nevydržel a začal se prodírat za ní. V tu chvíli ale místo, kde Anori stála zaplálo jasným plamenem, až úplně všichni uskočili a přikrčili se k zemi, včetně mě. Plamen před námi vylétl do výšky a začal se formovat, až tvarem připomínal obrovského draka. Stejného, který se obvykle vyjímal i na mojí tunice. A na jeho hřbetě seděla Anori, v bledě modrých šatech, rozevlátými vlasy a nahými lýtky. V první chvíli jsem se opravdu vyděsil, že toho draka vytvořil někdo jiný a hodlá spálit Anori na uhel. Když se ale drak otočil směrem ke zkoprnělým strážným a já si všiml, že Anori sedí na jeho zádech naprosto klidně, došlo mi, že to ona je autorem. Vzpomněl jsem si, že její oheň jí neublíží. A současně neublížil ani nám. Strážní už takové štěstí ale neměli. Drakovi vyšlehl z tlamy další plamen, který donutil strážné se rozprchnout. Pro Anoriny muže pak bylo jednoduché je pochytat. Anori mezitím nechala draka zmizet a následně i veškeré plameny, až zase stála nohama na zemi a přes ramena si zpět přehazovala svůj tmavý plášť.

"Ve jménu slečny Anori!" vykřikl někdo a ostatní se začali přidávat, až jí nakonec celý plac provolával slávu. Pak začali všichni míšenci poklekávat. Díky tomu, že teď klečeli, mohl jsem si všimnout Danteho, který postával stranou. Vypadal, že o ničem z toho nemá ani ponětí. Ale i on poctil Anori hlubokou úklonou. Klečeli i Patrik s Erikem a všichni ostatní muži z její ochranky. Já byl ten jediný, který zůstal stát. Anori si mě díky tomu taky hned všimla. Zářivě se na mě usmála a poslala mi vzdušný polibek. Odložil jsem svůj vztek na chvíli stranou. Mou loajalitu získala už dávno, nezávisle na těchto událostech. I já tedy klesl na jedno koleno a sklonil hlavu. Dante se pak propletl zástupem k Anori a na něčem se spolu šeptem domlouvali. Zvedl jsem se z kolen jako první.

"Moje nabídka stále platí. Je to zcela na vašem rozhodnutí, zda se k nám přidáte nebo ne. Nikoho nebudeme trestat za to, že se rozhodne jít si po svém. Vezměte své věci, pokud nějaké máte, a pojďte do našeho tábora. První noc bude provizorní, než seženeme dostatek stanů a všeho. A i pokud chcete odejít, vezměte své ženy a své děti a pojďte s námi, ať si před svou cestou dostatečně odpočinete," vyzvala je Anori znovu. Odfrkl jsem si. Na dobrovolném rozhodnutí každého? Právě tu vykouzlila obrovského plamenného draka. I na mě to udělalo dojem. A to nejsem svobodný prvních pár minut svého života, ale byl jsem takový vždycky. Bylo jasné, že na ně zapůsobila natolik, že by ji následovali, i kdyby po nich chtěla cokoliv. Copak to Anori neviděla, že jim vlastně nedala na výběr, i když se její slova tvářila, že ano? Protože jsem tu žádné věci neměl, vydal jsem se k bráně. Během patnácti minut opustilo město na 10 tisíc mužů a 2 tisíce žen. Několik stovek jich tu zůstalo nebo se hned vydali po vlastní ose. Jak Anori slíbila, nikdo je nepronásledoval a nikdo je nepřemlouval.

"Trene, pojď. Dafiné je vpředu," promluvila na mě Anori, která seděla na své Minet a podávala mi ruku, aby mi pomohla do sedla. Chvíli jsem trucovitě šel vedle ní. Když jdou ostatní míšenci pěšky, já půjdu také. Ale pak se mi to rozleželo, přece jen Dafiné byl můj kůň, koupený z těžce vydělaných peněz. Její nabízenou ruku jsem ale nepřijal a do sedla se vyhoupl i bez její pomoci. Sedl jsem si dopředu, takže jsem se chopil otěží a rozjel se vpřed. Anori se mě přidržovala za pas, ale opět mlčela. Musela poznat, že jsem naštvaný. Zpět do tábora jsme dojeli během asi půl hodiny. Za námi se táhnul dlouhý zástup míšenců. Dante mě překvapil s jakou vervou se ještě teď v noci pustil do shánění stanů. Plachty se postupně samy tyčily a za chvíli náš tábor zabíral desetkrát větší plochu než předtím. Dostalo se na většinu mužů. My s Anori jsme si vlezli do svého stanu, který byl postavený stranou všech ostatních, zajišťoval tedy alespoň minimální soukromí. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Anori si sundala plášť a zblízka mi tak předvedla své šaty, které opět nebyly její. Ale moc jí to v nich slušelo. Až jsem zatoužil po tom, aby tu bylo ještě o něco více soukroměji. Anori se mi přitiskla k zádům a rukama mě objala kolem pasu.

"Co tě trápí drahý. Vypadáš naštvaně a já nevím proč," promluvila, a přitom mi vtiskla polibek mezi lopatky. Její blízkost na mě zapůsobila jako to nejúčinnější dráždidlo. Vzal jsem ji za ruce, přetočil ji před sebe a vášnivě ji políbil. Nebránila se mi. Až příliš pozdě jsem zjistil, že mě k ní nežene touha, ale vztek. A já už se nedokázal zastavit. Když bylo po všem, nenáviděl jsem sám sebe o něco málo víc, než jak jsem byl naštvaný na ni. Odešel jsem ke vchodu do našeho stanu, odtáhl plachtu a zapálil si. Jenže ani to mě neuklidnilo. Anori pořád seděla na posteli, nahá, vlasy do všech stran rozježené, typický postelový rozcuch. Ale neusmívala se a po chvíli jsem dokonce zjistil, že se nechvěje zimou, ale že marně zadržuje pláč. Došlo mi, že jsem jí asi ublížil víc, než jsem si v první chvíli myslel.

"Už nikdy na mě nesáhneš ve vzteku, rozumíš?" osopila se pak na mě a začala se rychle oblékat. Neřekl jsem na to nic.

"Ublížil si mi. Nevím, co tě tak strašně rozčílilo, ale nemusel sis to vylít na mě. Já myslela, že spolu trochu oslavíme ten dnešní úspěch a,…" rozohnila se, ale zmlkla, když si všimla mého výrazu.

"Úspěch? Úspěch? To myslíš vážně?" rozčílil jsem se tentokrát já.

"Nerozumím," zamrkala překvapeně.

"Měl jsem radost. Byl jsem na tebe tak pyšný, žes jim všem dala svobodu. Svobodu, kterou si jim ale hned v další vteřině sebrala! A ty tomu říkáš úspěch?" křičel jsem na ni. Anori o několik kroků ucouvla a instinktivně se přikrčila. To mě ještě víc vytočilo. Jako kdybych ji někdy při hádce uhodil! Možná kdyby mi hned došlo, že měla právo se bát, vzhledem k tomu, jak jsem k ní byl teď v posteli neohleduplný, dokázal bych se uklidnit. Ale mě to nedošlo. Myslím, že jsem nikdy nebyl tolik vytočený, jako právě teď. Anori na mě jen vyděšeně mrkala.

"Prý dobrovolné rozhodnutí. Kdy se asi měli rozhodnout? Nenechala si je vůbec vydechnout. Sundala si jim okovy a hned jim nabídla alternativu, ve které mají jistotu, že budou mít co dělat. Kdo by to nepřijal! Ještě když se tam předvádíš se svou silou. Přijde ti, že strach má něco společného s dobrovolností?" vyčítal jsem jí a přitom s ní silně zatřásl.

"Osvobodila si je z tyranie otrokářů jen proto, abys je donutila poslouchat tvoje příkazy, přijde ti to jako svoboda?" pokračoval jsem.

"Jsou odteď stejně svobodní jako ty. Mohou se rozhodnout, že za mě nechtějí bojovat, stejně jako ty. Mohou kdykoliv odejít, já z nich přece nebudu dělat armádu hned teď. Ale pokud se rozhodnou tu zůstat a bojovat, pak ano, budou poslouchat příkazy. Stejně jako to děláš ty u Bratrstva, Danteho nebo kohokoliv, kdo je hodností výš než ty. Tak v čem vidíš problém?" nechápala.

"A kdo si jako myslíš, že tu tvoji armádu povede?" odfrkl jsem si. Copak ona tu absurditu vážně neviděla?

"No, ty. Neznám nikoho, kdo by v tom byl kompetentnější," oznamovala mi opatrně. V tu chvíli můj vztek dosáhl snad té nejvyšší úrovně, jakou jsem kdy zažil.

"Já?" zařval jsem a Anori opět o několik kroků ucouvla.

"Tak na to rovnou zapomeň, já nikdy nebudu součástí téhle tvé manipulace! Rozumíš?" natáhl jsem se po ní a znovu s ní zatřásl.

"Vždycky jsem si myslel, že ty jsi jiná, že ti na míšencích a na mě záleží. Ale jsi úplně stejná jako všichni ostatní. Využít nás jen jako levnou sílu. Jako svoje otroky v první linii, které budou moct ostatní armády obětovat pro dobro světa. Tohle bych si o tobě nikdy nemyslel! Ale nemělo by mě to překvapovat, když ses tak dobře skamarádila s tou věštkyní, že?" pokračoval jsem v křiku.

"Křivdíš mi, Trene. Hrozně mi křivdíš. A přestaň na mě, prosím, křičet," vzlykala Anori, ale tentokrát mě její slzy neobměkčily. Slzy zrádkyně. Jen jsem zatnul ruce v pěst a odolával nutkání ji uhodit. Pořád jsem k ní choval dostatečné city na to, abych jí už podruhé fyzicky neublížil. Chvíli jsme stáli v tichosti proti sobě.

"Nechci být s tebou v jednom stanu," zamumlal jsem pak. Původně jsem to tedy myslel jako oznámení, že odcházím, ale Anori byla rychlejší. S hlasitým vzlykáním popadla svůj tmavý plášť a utekla ze stanu ven. Vzteky jsem uhodil do středového sloupu našeho stanu, až v něm zapraskalo. Až pozdě v noci, když jsem nemohl spát a jen tak ležel na lůžku, mi začalo docházet, jak zbytečně krutá slova jsem zvolil. Jak moc zbytečně jsem jí spílal. Že jsem na ni nemusel křičet. Mohl jsem to vyřešit v klidu. Jenže zrovna v tu chvíli jsem byl tolik rozčilený! A byl jsem i teď, i když se to dalo lépe ovládat. Měl jsem hned na začátku odejít a trochu se vyvětrat. Pak bych na ni tolik neřval. Zvedl jsem se, že ji půjdu najít. Sice jsem na ni byl pořád vytočený, ale mohlo se jí něco stát. A i když jsem byl před chvíli ve stavu, že jsem ji málem zbil, pořád mi na ní záleželo. Nemusel jsem chodit daleko. Ležela schoulená na provizorním lůžku mezi dalšími míšenci jen asi 300 metrů od stanu, zády ke mně. Pohladil jsem ji po vlasech. Při tom dotyku celá ztuhla a víc se schoulila do svého pláště.

"Zůstanu tady, když se ti hnusím natolik, že se mnou nemůžeš být v jedné místnosti. Mezi míšenci, na kterých mi podle tebe vůbec nezáleží. Možná že ani já nechci být s tebou ve stanu. S někým, kdo mě křivě obvinil. A kdo mi fyzicky ublížil. Bolí to, víš?" šeptala, aby nevzbudila ostatní muže. Ohleduplnost sama.

"Pojď zpátky do svého stanu. Jsem to já, kdo je vytočený a kdo by měl spát na zemi. Můžeš si myslet, jak si všem pomohla, ale v tomhle se s tebou absolutně neshodnu. A nebudeš mě do toho zatahovat. To ale neznamená, že tě nechám spát venku," odpovídal jsem stejně tak tiše a zvedal ji na nohy. Poslušně se nechala a vrátila se se mnou dovnitř. Odházel jsem si z postele na zem několik polštářů a pokrývek a pokynul jí, že je postel její.

"Já si ale za svým rozhodnutím stojím. I za tím, že ty bys měl stát v jejich čele. Takže co teď? Budeš mě až do konce života nenávidět? Budeme se každý den hádat? Budeš na mě pořád křičet? Když budeme mít sex, tak to nebude příjemné ani pro jednoho z nás?" zeptala se, a posadila se na kraj postele.

"Pořád tě miluji, ne nenávidím. Ale nedokážu oddělit náš soukromý vztah od toho pracovního, na to jsme je až příliš úzce spojili. Křičet na tebe už nehodlám. A to, co jsem dnes udělal, už se nikdy znovu nestane, to přísahám. Už nikdy na tebe nesáhnu ve vzteku," odpověděl jsem na všechny její otázky a ujistil ji, že její podmínku, kterou mi dnes uložila, hodlám dodržet.

"Takže se nechceš rozejít?" ověřovala si.

"Ne. Ale asi potřebuju pauzu, musím si to v klidu srovnat a promyslet, jak dál, abychom spolu vydrželi. Protože ve stavu, v jakém jsme teď, se to dlouhodobě udržet nedá," oznamoval jsem jí. Anori si odfrkla.

"Dát si pauzu jsou jenom jiná slova pro rozejít se, jen to neřekneš naplno," zamumlala. Přešel jsem k ní, klek si a vzal ji jemně za ruce.

"Nechci se rozejít. Chci s tebou být. Ale v mých očích jsi zrovna teď v jediné minutě osvobodila a znovu zotročila tisíce míšenců. A mě to vadí. Navíc to takhle nevidíš a nehodláš na tom nic měnit. Co ode mě čekáš jiného?" zeptal jsem se. Ze začátku jsem dokázal mluvit klidně, ale ke konci už jsem zase naštvaně odsekával slova. Anori to poznala.

"Kdo mi zaručí, že nedojdeš k závěru, že mě nechceš? Protože já jsem je opravdu osvobodila. Tohle jediné bylo moje poslání, pro které jsem vyvolená. A teď už chápu, proč jste na jeho význam nikdy nepřišli. Díváte se na to úplně jinak. Mým posláním nikdy nebylo vyhrát válku jako takovou. Ale copak můžu prostě jen tak vypustit tisíce mužů z jednoho města a nezaručit jim, že v dalším měsíci neumřou hlady? Jak by se na ně dívaly ostatní rasy, kdyby najednou hromadně přicházeli do okolních měst? Oni potřebují zajistit. Já pro výhru potřebuji armádu. A vy jako míšenci potřebujete provést něco velkého, aby vás ostatní rasy konečně přijali. Copak ty to nevidíš?" snažila se mi to vysvětlit a já už zase začínal být rozčilený. Pustil jsem její ruce, protože jsem pamatoval na svoje slova, že na ni ve vzteku nesáhnu.

"To ti namluvila ona?" protočil jsem očima. Anori mi chvíli oplácela pohled.

"Slib mi alespoň, že až o tom budeš přemýšlet, vezmeš v úvahu a tenhle můj důvod ano?" vzdala to nakonec a sklopila hlavu. Na to jsem jen lehce přikývl.

"Požádám ráno Danteho, aby mě přemístil do Chamonu. Budu u rodičů. Náš dům je tvůj. A znovu připomínám, že se s tebou nerozcházím. Když mě budeš potřebovat, budu tam," oznámil jsem jí a položil se na zem na deku a polštáře, které jsem si tu rozložil.

"Nebudeme do toho Danteho zatahovat Nedovolil by ti ode mě odjet. Přemístím tě tam sama," zamumlala ze svého místa Anori. A to byla první noc, kterou jsme strávili každý zvlášť. První z mnoha. Anori mě ráno přemístila do Chamonu, sama se pak vrátila zpět do tábora. U mámy jsem samozřejmě měl dveře otevřené a samozřejmě chtěla slyšet, co se stalo, že spolu s Anori nemluvíme. Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale řekl bych, že marně. Od té doby, co se stal ten incident s Colin, mi dávala za vinu úplně všechno, co se v našem vztahu pokazilo. A řekl bych, že i tentokrát se jí nezdálo, že by Anori dělala něco špatně. Mě se to tedy zdálo. Zavřel jsem se u sebe v pokoji a natáhl se na postel. Mám hodně o čem přemýšlet. A štvalo mě, že mi Anori už teď chybí, přestože jsem ji paradoxně nechtěl vidět. Chtěl jsem být sám. Ale když jsem to teď měl, taky jsem nebyl spokojený. První noc jsem spíš, než o tom co se stalo a proč se to stalo, přemýšlel, jestli se Patrik a ostatní o Anori dobře postarají. Aby se jí beze mě něco nestalo. Už teď jsem měl v jedné věci jasno. Budu to muset celé nějak skousnout, protože se chci vrátit zpátky k Anori dřív, než si najde někoho, kdo by jí na rozdíl ode mě nikdy neublížil.