Jak moc je snadné ti odpustit

V dnešní významný den nesu další pokračování. Sice trochu obyčejnější, ale to se rozjede. Přeji pěkné počtení:

.

.

.

Dlouho potom, co už všichni odešli spát, jsem seděl na pohovce a přemýšlel. Nad sebou, nad Anori a nad vším, co se mezi námi za poslední měsíc stalo. Nebyl jsem si jistý, jestli na to, jak moc jsem to pokazil, bude stačit jen obyčejná omluva. Měl jsem vážně velkou chuť si jít zapálit, ale neudělal jsem to. Za celý ten měsíc, co nade mnou nestála Anori s vyčítavým výrazem ve tváři, jsem spotřeboval tolik krabiček, až jsem se za to styděl. A taky jsem si asi nikdy tak intenzivně nečistil zuby - pro případ, že by se tu Anori objevila. Nadávala by mi, kdyby ze mě byl cítit kouř. Nakonec jsem to přemýšlení vzdal a také se zvedl, že si půjdu lehnout. V tu chvíli mě napadlo, že jsem vlastně nepostřehl, kde spí Anori. Popravdě jsem vůbec nezaregistroval, kdy odešla. V tichosti jsem vešel k sobě do pokoje a našel ji ležet v posteli. Chvíli jsem tam přešlapoval a přemýšlel, jestli si mám přilehnout k ní a nebo se jít vyspat dolů do obýváku.

"Pojď si lehnout," zamumlala z postele a poklepala rukou na volný polštář.

"Proč ještě nespíš?" zeptal jsem se místo odpovědi. Pořád jsem nevěděla, jak se k ní pořádně chovat.

"Opakovala jsem si ten zítřejší projev. A trochu se mi to protáhlo," zazívala a schoulila se na bok na svoji polovinu. Já se mezitím svlékl do spodního prádla a taky se zachumlal do peřin.

"Stejně mi zase skončíš na hrudníku, jako vždycky," zasmál jsem se, když jsem si všiml, jak se snažila zamotat do deky, aby zůstala na své polovině. I Anori se zasmála. A pak se naprosto schválně přisunula blíž ke mně a uvelebila se mi na hrudi.

"Říkal jsi, že se nerozcházíme. A že když tě budu potřebovat, tak tu pro mě budeš. Teď tě potřebuju, tak mě jenom obejmi a celou noc pevně drž," broukala mi s hlavou zabořenou do prsou. A já nemohl jinak, než kolem ní opatrně omotat paže a až do rána ji nepustit z náručí. Byla vzhůru jako první. Ležela vedle mě na břiše a pročítala nějaké papíry. Tak trochu jsem předpokládal, že se jedná o ten její projev. Po chvilce si povzdechla, papíry odložila stranou a přetočila se do sedu. Pomalu si položila hlavu na kolena a zajela si prsty do vlasů. Musel jsem začít jednat. Také jsem se zvedl a dřív, než by Anori stihla jinak zareagovat, jsem ji objal. Trochu s napětím jsem čekal, že mi ucukne, ale ona se mi naopak schoulila do náruče.

"Nevím, co mám dělat," povzdechla si pak.

"Vezmu to," hlesl jsem dřív, než by mě opustila odvaha.

"Co to povídáš?" ptala se Anori zmateně a nechápavě krčila čelo.

"Tu nabídku, beru ji. Postavím se do čela tvé armády. Nenechám to na tobě," ujišťoval jsem ji. Jemně jsem ji líbal do vlasů a doufal, že tentokrát tohle moje gesto nehodí na hlavu ona mě.

"Vážně? Děkuju!" objala mě kolem krku.

"Ale neděláš to kvůli Dantemu, že ne? Já bych tě nenechala zavřít, nemusíš mít obavy," zjišťovala pak, z objetí mě ale nepouštěla.

"Ne, drahá. Dělám to kvůli tobě. A možná tak trochu i kvůli sobě," připustil jsem.

"To je dobře, moc dobře," pochvalovala si An.

"A ještě bych se rád, než mě zase opustí odvaha, omluvil za to,…" začal jsem, ale místo odvahy mi došla slova.

"Nemusíš říkat nic. Nerozešli jsme se, nemusíš si mě pěknými slovy lákat zpátky. Chceš být se mnou a to je pro mě důležité," položila mi Anori prst přes rty a naznačila mi tak, že není potřeba nějakých omluv.

"Ale,…" nechtěl jsem se vzdát tak snadno.

"Tamtu nepříjemnou věc už jsme si, pokud vím, vyříkali na místě. Stačí mi tvůj slib, že mi tohle už nikdy neuděláš. Věřím ti," mávla nad tím rukou a znovu mě pevně objala. Já ji mnohem opatrněji.

"Hrozně jsi mi chyběla. Jsem tak rád, že jsi přišla na Danyho pozvání. Nevím, jak dlouho bych jinak sbíral odvahu přijít ti po tom všem na oči," zapřel jsem si čelo o to její.

"I ty jsi mi hrozně chyběl. Jela jsem sem hlavně proto, že tu byla možnost tě alespoň na chvíli vidět. I když jsem samozřejmě chtěla udělat radost i Danymu a počítala jsem s tím, že tu nebudeš," přiznala se. A já už déle nevydržel a přitáhl si ji k sobě k polibku. Anori se mi naprosto poddala, nedalo mi tedy vůbec žádnou práci přetočit si ji pod sebe. Vždycky v mých rukou po polibku naprosto zvláčněla, ale trochu mě překvapilo, s jakou důvěrou ke mně přistupovala i teď, po tom všem. Zařekl jsem se, že toho už nikdy nezneužiju. Ten polibek se stále více a více prohluboval, až jsem začal věřit tomu, že to dotáhneme do konce. Po velmi krátkém klepání někdo ovšem okamžitě otevřel dveře. Neměli jsme čas se od sebe s Anori odtáhnout, i kdybychom to měli v úmyslu. Než jsem stihl nějak zareagovat já, Anori mě od sebe kousek odtáhla a vyklonila se směrem k příchozímu.

"Teď ne, Juano, teď se usmiřujeme," oznámila jí bez okolků. Otočil jsem se, zrovna ve chvíli, abych viděl, jak máma několika otevřela a zavřela ústa a pak s přikývnutím zase dveře zavřela. Chvíli jsme se na sebe s Anori dívali, než jsme oba vyprskli smíchy.

"Ty jsi neuvěřitelná," smál jsem se.

"Dokážu ti, jak moc jsem opravdová," vyplázla na mě Anori jazyk a znovu si mě přitáhla k vášnivému polibku.

"Když už jsem řekla, že se usmiřujeme,…" dodala pak na vysvětlenou, vstala a začala se oblékat. Pohled na její potlučené tělo mi trochu zkazil náladu toho jinak příjemně laděného rána. A pak mi došlo, jak se na mě všichni budou dole šklebit a přešla mě chuť se usmívat. Anori už byla mezitím oblečená a nejspíš postřehla změnu v mé náladě.

"Copak, lásko? Ještě nejsi dostatečně usmířený?" škádlila mě, a přitom mě znovu líbala na ústa.

"Hm, to není tebou," zavrtěl jsem hlavou.

"Já jim to dole vysvětlím. A odpoledne půjdeš se mnou domů. Tam se na tebe nikdo šklebit nebude," domlouvala mi.

"Já vím. Jenže mě to tak trochu štve. Teď už vím, že to ty jsi byla v právu a já se choval jako pitomec. Ale je to koneckonců moje rodina. Neměli by mě víc podpořit? Celý měsíc mi to dávali tak hrozně sežrat…," postěžoval jsem si. Anori mě mezitím celou dobu objímala kolem ramen a rty mi tiskla do vlasů.

"Máš pravdu drahý, to od nich nebylo hezké," souhlasila se mnou. A pak mi vlepila velkou pusu a odešla dolů nejspíš na snídani. Já si dal s oblékáním trochu načas. Nechápal jsem, jak mohla pořád tak pevně stát na mé straně. Po tom všem, co se stalo. Trochu jsem čekal, že mě s tím mým stěžováním pošle do háje. Neměl jsem vlastně vůbec právo ji s tím zatěžovat.

"Omeletu nebo lívance?" ptala se mě hned ve dveřích máma. Po dlouhé době věta, která nebyla výčitkou.

"Omeletu," odpověděl jsem. Nebyl jsem velkým fanouškem sladkých jídel. Moje drahá polovička si ovšem pochutnávala na teplých lívancích s vrstvou javorového sirupu. Přisedl jsem si vedle ní a políbil ji na tvář. Máma mi s uculením a přáním dobré chuti podala talíř s mou snídaní. Stačila jediná věta, kterou Anori naznačila, že je mezi námi zase všechno dobré a byl jsem vzat na milost. Bylo to příjemné. Debaty u stolu jsem si nevšímal, dokud jsem nezjistil, že se do ní zapojuje i Anori. Chtěl jsem vědět, co řeší.

"Nechápu, proč ti tolik záleží na tom, aby ti zůstalo tvoje příjmení. Nemáš žádnou kariéru, kvůli které by sis ho chtěla ponechat," hubovala Juana. Aha, takže když jsem nezlobil já, rozčilovala mámu Airine a její tvrdošíjné odmítání svatby?

"Prostě nechci mít jeho příjmení. A nechci být na něm závislá. Anori řekni, vy dva o svatbě přemýšlíte, necháš si své jméno?" otočila se Airine na moji snoubenku. Pravděpodobně doufala, že v ní získá spojence. U nás v rodině nebylo tajemstvím, že je Anori mnohem emancipovanější než zdejší ženy.

"Ne, přijmu to Trenovo," vyvedla ji Anori z omylu. Byl jsem rád, že v tomhle zastávala tradiční pohled na věc.

"Vždyť je to jako nálepka, že jsi jeho majetek," rozčílila se Airine.

"Jedna z věcí, proč se chci vdát. Abych k někomu patřila," pokrčila Anori s úsměvem rameny.

"Ach, tak se možná alespoň jedné svatby v budoucnu dočkáme. Doufám, že přijde dříve, než další vnoučata," povzdechla si Juana. Docela ji trápilo, že jak Dany, tak Tim nejsou manželské děti.

"To určitě přijde. Nehodláme se svatbou čekat tak dlouho, že drahý?" otočila se Anori ke mně. S pusou plnou omelety jsem okamžitě přikývl.

"Jistě, jak jen si budeš přát," dodal jsem po chvíli.

"A to je další věc, když se náhodou o svatbě začneme bavit, má Seth a jeho rodina tolik připomínek!" povzdechla si Airine. Tak že by o ní přece jen uvažovala?

"No řekni, Anori. Nechtěla by sis naplánovat svatbu podle sebe?" otočila se pak znovu na mou snoubenku, opět s očekáváním, že ji podpoří.

"Popravdě jsme se o tom nijak detailně ještě nebavili, i když já už mám určitou představu, samozřejmě. Ale uvědom si Airine, že to není jen tvůj den, ale i jeho. Nějaké ústupky by tě určitě nezabily," domlouvala jí Anori.

"Stejně se vdávat nechci!" ukončila to vztekle Airine. Všichni od této debaty rychle upustili, aby se předešlo rodinné hádce. Zbytek snídaně jsme pak absolvovali v tichosti. Já jsem si následně odešel nahoru sbalit tašku s pár věcmi, které jsem tu měl, abych byl připravený se odpoledne vrátit s Anori domů.

"Doufám, že se nezlobíš, že jsem mluvila i za tebe," promluvila na mě Anori. Když jsem k ní zvedl pohled, zjistil jsem, že se ladně opírá o zárubně a pozoruje mě.

"Vůbec ne. Navíc, všechno, co jsi řekla, byla pravda. Chci si tě vzít mnohem dříve, než budeme mít děti. Jsem velice rád, že si hodláš vzít moje příjmení a nebudu se o tom s tebou muset dohadovat. A já osobně mám k naší svatbě jen jedinou podmínku - já na ní budu figurovat jako ženich a ty jako nevěsta," ujistil jsem ji, že plně podporuji vše, co dnes řekla.

"To nemusíš mít strach. Nikoho jiného si vzít nechci," usmála se.

*****

(Anori)

Tren odešel o něco dříve, než jsem měla mít svůj proslov. Zamířil za Dantem, aby mu oznámil, že moji nabídku stát se velitelem mojí nové armády přijal. Nebyla jsem tím úplně nadšená. Trochu jsem se bála, že na něj Dante bude zlý a já doufala, že tam půjdu s ním a budu ho trochu mírnit. Jenže Tren si trval na tom, že to on sám si to nadrobil a tak že není potřeba, abych se tím navíc stresovala. Chtěl si za své činy převzít zodpovědnost sám. Popravdě, teď jsem byla asi více rozmrzelá, než kdyby mě sebou vzal, ale podvolila jsem se jeho přání. Bylo snazší mu neodporovat a udělat věci podle něj. Stávala se ze mě spořádaná ženuška, která vždy stojí za svým mužem, i když to mezi nimi není zrovna dvakrát růžové. Erik mě u Natori doma vyzvedl tak akorát včas, abych se stihla před proslovem ještě trochu psychicky připravit. Nebyla to dlouhá řeč. Dante hlavně chtěl, abych se tu ukázala a dodala obyvatelům pocit, že se starám o všechny, ne jen o své míšence. Což byla pravda, takže jsem si ten proslov napsala sama, protože mohl vycházet z toho, co opravdu cítím. Trena jsem zahlédla v davu, stál trochu bokem od ostatních, ale pokaždé, když se náš pohled setkal, mě obdařil povzbudivým úsměvem. Ovšem pamatovala jsem na všechny svoje kurzy rétoriky a nezaměřovala tak svůj pohled jen na něj, ale do prostoru celého publika. A že se jich sešlo. Musel tu před Danteho sídlem stát snad celý Chamon! Po skončení všichni propukli v bouřlivý potlesk. Tentokrát jsem Trena pohledem vyhledala naprosto schválně. Taky tleskal, ale mnohem umírněněji, než všichni ostatní. Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobře, nebo ne. Na veřejnosti se nikdy moc neprojevoval, ale je také možné, že se mu můj proslov nelíbil a opět jsem ho rozčílila. Tren zpozoroval, že na něj hledím. Přestal tleskat, poklepal si rukou na hrudník a pak ukázal směrem k Dantemu sídlu. Pochopila jsem, že mi naznačuje, že tam ještě musí jít. Pak několikrát skrčil a narovnal prsty. Řekla bych, že to mělo značit zamávání, takže asi nechtěl, abych tam chodila za ním. Přikývla jsem, že vzkazu rozumím a začala se věnovat lidem, kteří považovali za nutné si se mnou jít potřást rukou a prohodit pár slov. A že jich bylo. Trvalo minimálně půl hodiny, než jsem mohla odejít. V hale Danteho sídla na mě čekal Hayato. Vyřídil mi, že Dante ještě něco řeší, a proto se se mnou nemůže jít rozloučit, ale že naše další setkání platí podle harmonogramu. Dante toho naplánoval spoustu a mě doma visel vylepený časový program, ze kterého mi nezbývalo nic než jen odškrtávat. Hayata jsem na rozloučenou objala a pak i s Erikem zamířila k domovu. S těmi průchody, které Dante pořád nechával aktivní, to bylo otázkou chvilky.

"Mám tu dnes zůstat s tebou, nebo budeš mít večer už lepší společnost? Viděl jsem v davu Trena," zeptal se mě pak Erik. Patrik, který stál opodál, ho také slyšel a přišel blíž k nám.

"Takže se uráčil zavítat na alespoň jeden tvůj proslov?" zeptal se. Zazlíval mu, že mě tu nechal samotnou. A stejně jako Dante mu vyčítal to moje zranění. Budu si s ním muset promluvit.

"Patriku, nic z toho není jeho vina. Prosím, přestaň s tím. A ano, dnes jsme spolu mluvili, přijal moji nabídku stát se velitelem a teď je u Danteho a nejspíš se domlouvá na detailech. Ráda bych, abys to respektoval," osopila jsem se na svého přítele. Ale Tren byl pro mě přednější. Patrik svraštil obočí, mračil se na mě.

"Oba dva si odpouštíte až příliš snadno," vyčetl mi. Několikrát jsem otevřela a zase zavřela ústa, jak jsem hledala nějakou smysluplnou odpověď.

"Nejsem si jistá, kde jste všichni vzali tu mylnou myšlenku, že se na mě neumí a nemůže naštvat. Může a umí. I já z toho byla překvapená, je snadné si zvyknout, že ať jsem udělala cokoliv, on to skousl. Ale každý má pohár trpělivosti, který někdy přeteče. A je to moje vina, že jsem ho vystavila takovému stresu, když jsem ho vzala s sebou k věštkyni. Nikdo z nás si neumí dost dobře představit, co se mu tam muselo honit hlavou. Nikdo z nás nezažil takový útlak, kterým si celý život procházel on. Byl to na něj příliš silný zážitek. Takže ho, prosím, přestaňte všichni obviňovat. Sám se tím trápí a mrzí ho, co se stalo. To, že se na něj budete všichni dívat skrz prsty, mu rozhodně nepomůže. A byla bych ráda, kdybyste mu nikdo neházel klacky pod nohy v jeho práci jen proto, že jste na něj momentálně naštvaní," pustila jsem se do nich do obou. Erik několikrát překvapeně zamrkal, on byl dost pravděpodobně Trenovi natolik loajální, že by ho něco takového nikdy ani nenapadlo. Patrik ovšem spadal spíše do mých přátel a Trenův odchod si bral trochu moc osobně.

"Jak si přeješ, An. Budu tvoje rozhodnutí respektovat. A nebudu mu nic vyčítat. Ale ty bys měla," mírně se mi uklonil Patrik.

"To nech prosím do našeho soukromí," přikývla jsem. Oba tedy zůstali hlídkovat venku, zatímco já vběhla dovnitř a začala chystat rychlou večeři. Tren bude jistě po setkání s Dantem velice unavený a hladový. Navíc, byl tam opravdu dlouho. Chápala jsem, že než ho Dante seznámí s našimi měsíčními pracemi, zabere to spoustu času. I tak mi ale přišlo, že je tam déle, než bylo potřeba. Když jsem měla skoro navařeno, stoupla jsem si k oknu v ložnici, kterým bylo lépe vidět na přístupovou cestu. Viděla jsem Erika s Patrikem. A asi po patnácti minutách jsem spatřila přicházet i jeho. I takhle z dálky vypadal unaveně. Na sobě měl novou vojenskou uniformu. Vždycky mu to v nich tak moc slušelo. Nejprve mu cestu zastoupil Erik, který mu ale podal ruku a krátce ho poplácal po rameni. Zdravil ho. Patrik mu věnoval jen strohé přikývnutí, ale mlčel. To bylo dobře, nepotřeboval do rány nasypat ještě další sůl. Jenže Tren se sám zastavil a začal Patrikovi něco říkat. Tren se opravdu nejspíš rozhodl, že na sebe strhne všechen hněv během dneška. To musel být nějaký druh masochismu. Trochu jsem se bála, abych pak doma nebyla jeho tlumičem, na kterém si vylije to dnešní napětí. Věřila jsem mu sice, že už by mi znovu neublížil, přesto byly moje vzpomínky na tu noc ještě příliš čerstvé. Tren konečně zamířil domů. Seběhla jsem schody a čekala ve dveřích do předsíně, abych ho mohla přivítat. Vážně jako jeho spořádaná žena. Té představě jsem se musela usmát. Ještě před pěti lety bych řekla, že by to bylo nemožné. Tren si otevřel dveře.

"Jsem doma," houkl poněkud tiše. Kdybych stála kdekoliv jinde, dost pravděpodobně bych to nezaregistrovala. Ale já stála přímo u něj.

"Vítej, drahý," usmála jsem se, vzala mu brašnu a kabát a obojí uklidila na své místo. Pak jsem mu věnovala jeden uvítací polibek na tvář a odešla do kuchyně nandat mu večeři. Tren nepromluvil ani slovo a já se opět začala bát toho, že se ho můj dnešní proslov nějak dotkl. Seděla jsem na pohovce a hleděla z okna, zabraná do vlastních myšlenek. Trochu mě vyděsilo, když najednou Tren ztěžka dopadl vedle mě. Chvíli si jen držel hlavu v dlaních, ale pak se opatrně položil. Hlavou mi spočinul v klíně a nechal se ode mě vískat ve vlasech.

"Unavený?" ptala jsem se ho opatrně.

"Hm," vydal ze sebe souhlasné zamručení, a zavřel oči.

"Byl to pro tebe dneska náročný den," pokračovala jsem, a přitom se mu prsty probírala ve vlasech.

"Hmm," zabroukal znovu.

"Mám mlčet?" ověřovala jsem si.

"Nemusíš, budu tě poslouchat. Zase tak moc unavený nejsem," zavrtěl hlavou. Jenomže mě zrovna jako na potvoru nenapadlo, co bych měla říkat. Zajímalo mě spíš, co dělal on, ale tím jsem ho rušit nechtěla. Když bylo poměrně dlouho ticho, Tren otevřel oči, asi aby se přesvědčil, proč mlčím. Sehnula jsem se k polibku. Bylo to pro mě trochu krkolomné, se takhle nízko k němu sklánět, ale chtěla jsem ho políbit, a tak jsem se snažila. Tren mi to usnadnil, když se zvedl zpět do sedu a přetočil se tak, že jsme seděli naproti sobě. Levou ruku mi zamotal do vlasů, tou pravou chvíli máchal ve vzduchu. Pravděpodobně se snažil odhadnout, kde nemám modřiny a mohl by se mě tam chytit. Nakonec to vzdal a vzal mě jen za ruku. Z krásného polibku nás vyrušilo zaklepání. Patrik stál na prahu a klepal na rám.

"Nerad vás ruším, ale starostka chce s vámi ještě teď mluvit," oznamoval nám.

"Oběma?" ptala jsem se spíše jen tak informativně. Překvapilo mě, jak rychle věděla, že je tu Tren opět se mnou.

"Výslovně mluvila o tobě, ale že prý se to týká armády. Tak by tam asi Anthony neměl chybět," pokrčil Patrik rameny. Tren si s povzdychem opět přehodil přes ramena sako od své uniformy a vyrazil ke dveřím. Já byla v jeho těsném závěsu. Těšila jsem se, že budeme něco řešit společně.

Po několika hodinách jsme se vraceli domů. Tentokrát jsem to byla já, kdo byl příšerně unavený. Tren mě vedl za ruku, ale diskutoval něco s Patrikem. Ani jsem je pořádně nevnímala. Když jsem už po několikáté klopýtla a vrazila Trenovi do ramene, otočil se na mě.

"Any, lásko, ještě nespi. Domů je to jen kousek," domlouval mi. Něco jsem nešťastně zasténala, sama nevím, co to bylo za zvuk. Tren se tedy bez váhání sehnul a vzal mě na záda. Tomu říkám obětavost. Pohodlně jsem se uvelebila a nechala se nést. Patrik dál s Trenem něco řešil.

"Trene, netřes tolik hlavou, když mluvíš, špatně se mi leží," napomenula jsem ho. Oba se zasmáli.

"Ty bys mě zase nemusela tolik škrtit," pronesl Tren žertem.

"Musela," zavrtěla jsem hlavou.

"Ah, to máš pravdu. Jen do mě, stejně si nic jiného nezasloužím," zvážněl.

"Zasloužíš si něco mnohem lepšího, ale na to jsem moc unavená. Navíc, už jsem ti odpustila," broukala jsem smířlivě. Mělo mi dojít, že na žerty tohoto rázu je ještě moc brzy. Že si je vztáhne na sebe.

"Neměla bys mi odpustit. Alespoň ne tak snadno," pokračoval Tren. Ve skutečnosti bylo velice snadné mu odpustit. Pro něj cokoliv.

"Byl bys radši, kdybych s tebou nemluvila?" ptala jsem se.

"Možná ano," odpověděl Tren po tom, co chvíli uvažoval nad všemi možnostmi. Políbila jsem ho do vlasů.

"To bys určitě nebyl. Můj hlas by ti hrozně chyběl. A teď už pst a neházej sebou tolik," položila jsem mu ruku přes ústa a zabořila se do něj o něco více pohodlně.

"Vy jste dvojka. Nejenom že doženete k šílenství sami sebe navzájem, ale navíc ještě i nás všechny," protočil Patrik oči. Nejspíš…podle tónu.

"Promiň," zamumlali jsme s Trenem sborově. Patrik se nahlas rozesmál a pak nejspíš Trena poplácal po rameni. Byla jsem ráda, že se přes to Patrik přenesl tak rychle. Byla bych nerada, kdyby na Trena nějak dorážel. Tren byl v jeho přítomnosti pořád více ostražitý, než by musel být, a tohle by tomu nijak nepomohlo. Ze zad mě Tren sundal teprve doma. Zůstala jsem k němu přitisknutá.
"Miluji tě, Trene. A odpustit ti je pro mě snazší, než cokoliv jiného na světě. Tak už se ničím netrap," broukala jsem mu s hlavou zabořenou do prsou.

"Budu to brát vážně, až když mi to zopakuješ i zítra ráno. Vždyť prakticky spíš, nevíš co povídáš," smál se Tren a líbal mě do vlasů. Ale věděla jsem, že si ze mě dělá jen legraci. Z toho pevného objetí, ve kterém mě držel, jsem poznala, že ho to těšilo.

"Na tohle jsem dostatečně vzhůru. Ale kdybys mě odnesl rovnou do peřin, rozhodně se nebudu zlobit," zamumlala jsem. Jeho tichý smích mě doprovázel celou cestu, kdy mě v náručí vynášel do ložnice.