Výčitky svědomí

Další díl...pěkné počtení:

.

.

Nechápala jsem, proč byl na mě Tren tolik vytočený. Ale byla jsem si jistá tím, že tohle je ta hádka, před kterou mě věštkyně varovala. Stala se. A Tren měl navíc potřebu ode mě odejít. On sice tvrdil, že se nerozcházíme, ale není to tak náhodou vždycky? Nerozcházíme se, ale musím si od tebe odpočinout. Jak milé. Poté, co jsem ho přenesla do Chamonu, jsem se sama vrátila zpět do tábora. Měla jsem před sebou spoustu práce.

"Anori, už jsi přemýšlela, kdo to tu povede? Z hlediska autority bys byla nejlepší samozřejmě ty, ale nemáš na to dostatek zkušeností," odchytil mě Dante. Neměla jsem vůbec náladu cokoliv řešit. A navíc mnou vybraný velitel mi tu nabídku hodil na hlavu. Ale vzpomněla jsem si na slova věštkyně, která mi říkala, ať neustupuju od svého záměru, ať to trvá, jak dlouho chce.

"Tren. On je na tu pozici nejlepší. Dostatečně loajální ke mně, dostatečně autoritativní pro ně, a navíc velmi zkušený," oznámila jsem.

"Tušil jsem to. Poslala bys ho prosím sem za mnou? Rovnou bychom se do toho pustili," požádal mě pak. Marně jsem se snažila držet slzy pod kontrolou.

"Není tu, potřeboval si něco…zařídit," odpověděla jsem. Dante mi slyšel slzy na hlase.

"Chceš mi říct, co se stalo?" zeptal se pak opatrně. Zavrtěla jsem hlavou.

"On se vrátí a ujme se toho postu. Jen to chce trochu času," stála jsem si za svým.

"No dobrá, pro zatím jsi velitelem tohoto vojska ty. Pustíme se do toho tedy společně? Anthonyho bych nechal pracovat samotného, ale u tebe mám trochu obavy, že bys byla bezradná," pokrčil Dante rameny, odvedl mě do svého stanu a ukázal mi na židli. Posadila jsem se a nastínila mu, jaké jsou moje představy, moje důvody, proč jsem to udělala. Dante tam jen seděl, v tichosti si mnul bradu a přikyvoval.

"Anori, tohle řešení mě vůbec nenapadlo. Celou věštbu jsem si vždycky vztahoval na nás na všechny. A už chápu, proč byla věštkyně tolik nadšená z toho, že máš s míšenci nadstandardní vztahy. Výborně," přikývl mi pak.

"Nevidíte v tom nějaký vedlejší úmysl, že ne? Osvobodila jsem je a dala jim možnost se rozhodnout, jestli budou nebo nebudou bojovat. Myslíte si, že jsem s tou nabídkou měla počkat?" ptala jsem se pak. Dante si mě pátravě změřil pohledem.

"Ne, to si nemyslím. Je sice asi pravda, že tím dobrosrdečným gestem se ti cítí být zavázáni a díky té přehlídce tvé moci, kterou jsi předvedla, tě berou jako svou autoritu. Ale kdybys počkala, většina z nich by ani neodešla, protože pro otroka je naprostá svoboda vlastně dost děsivá. Nabídla si jim alternativu, ve které dostanou práci, bude s nimi dobře zacházeno a budou prospěšní. Bylo to pro ně v tu chvíli to nejlepší řešení," polemizoval Dante. Technicky vzato řekl jak můj, tak i Trenův názor. A ten mě teď nenáviděl, protože jsem podle něj všechny znovu zotročila.

"Proto bych ráda týden až dva počkala, než začneme nějaké manévry, aby se jim dobře rozleželo v hlavách, co jim nabízím a co od nich za to budu chtít. A těm, co si to rozmyslí, zajistím bezpečný odchod. Takže bych s vámi ráda ještě prodiskutovala,…" vysvětlovala jsem. A pak jsme strávili pár hodin tím, že jsme probírali různé možnosti, jak míšencům, kteří nebudou součástí mé armády, co nejvíce usnadnit začlenění do normálního života.

"To proto od tebe Anthony odešel? Že si myslí, žes jim nedala čas na výběr a rovnou je narukovala?" zeptal se mě pak Dante. Sakra, byl všímavý. Neochotně jsem přikývla.

"Řekl bych, že na něj ten zážitek byl příliš silný. Prošel si vším negativním, co na tomhle světě čeká na míšence. Svoboda byla jediná věc, na kterou mu nikdy nikdo nesáhl. A najednou přišel i o ni. Myslím si, že proto se k tomu staví tak prudce a přecitlivěle. Vsadím se, že se mu to v pohodlí domova rozleží v hlavě. Uvědomí si, kolik si toho pro jeho rasu udělala. A ochotně přijme tvou nabídku, aby se stal jejich velitelem," položil mi Dante ruku na rameno a pak se zvedl, aby mi odkryl vchodovou plachtu. Jasně mi tím dal najevo, že mám jít.

"Ale jedna věc ho stejně nemine. Bude mi muset vysvětlit, jak to, že tě tu nechal bez ochrany. A jestli se ti v jeho nepřítomnosti něco stane, budu z toho vyvozovat důsledky. Trucovat si klidně může, to mu nikdo nebere, ale má k tobě určité povinnosti. Měl tu s tebou zůstat," oznámil mi ještě.

"Já vás Dante ale nenechám ho potrestat, ať už by se mi stalo cokoliv. On se nemusí řídit mými příkazy a vy to víte. Navíc…jeho pobyt v Chamonu povoluji, berte to jako dovolenou," zavrtěla jsem hlavou. Trenovi nenechám ublížit.

*****

(Tren)

Seděl jsem zabořený na gauči a spolu s rodinou sledoval televizi. Téměř nikdo se mnou doma nemluvil. Máma se mnou sotva prohodila pár slov. Airine se mnou nemluvila vůbec. Objevila se tu pár dní po mém příjezdu a nadšeně oznamovala, že Anori zaměstnala Setha. Měl zaštiťovat nějakou drobnější administrativu její armády. Seth byl dlouhodobě bez práce, a protože byla Airine stále na mateřské, měli poměrně vážné finanční problémy, které se tímhle vyřešily. A já byl v té době pořád hrozně naštvaný na Anori, na to, co udělala, a na všechny kolem, jak z toho byli nepochopitelně nadšení, že jsem jak Airine tak Setha označil za zrádce. Hrozně jsme se pohádali. Mě to teď zpětně mrzelo, ale Airine nevypadala, že by se se mnou chtěla udobřovat. Aby toho nebylo málo, máma se teď starala i o malého Danyho. Jednou utekl od táty, když měl zase ty svoje nálady, Raziel pak Nikovi pohrozil popotahováním s úřady a od té doby bydlel Dany tady v Chamonu. Když mě viděl, byl nadšený a pak se začal shánět po Anori. Nevím, kdo mu přesně co řekl, ale dával mi za vinu, že kvůli mně za ním Anori ještě nepřišla. A tak byl dalším na mém dlouhém seznamu lidí, kteří se mnou nemluvili. V televizi skončila pohádka a začaly zprávy. Poslední dobou se tam vlastně neřešilo nic jiného než Anori, její nová armáda a věci kolem ní.

"Nechceš se jít zavřít nahoru do své komnaty? My totiž chceme koukat," zaprskala na mě Airine.

"Tak už ho všichni nechte. Užírá se tím sám dost, není potřeba, abychom mu ještě všichni ztrpčovali život," zastal se mě táta - jediný člen domácnosti, který na mě sice nebyl pyšný, ale ani na mě nebyl naštvaný. Já mlčel. Když se mnou nemluvili oni, nemluvil jsem ani já. A upřímně, uměl jsem to mnohem lépe než oni, měl jsem dlouholetou praxi. V televizi mezitím reportérka opakovala stále stejné informace. Anorina armáda čítá něco kolem 7 tisíc mužů a jednoho tisíce žen, Anori staví nemocnici, staví dětský domov, pomáhá zakládat vesnice, Anori tohle, Anori tamhleto. Činila se, a mě docela mrzelo, že to tak skvěle zvládá i beze mě. Doufal jsem, že jí budu chybět, a tak sem za mnou přijde. Trochu jsem doufal, že si beze mě neporadí. Řekl jsem jí přece jasně, že se nerozcházíme, že kdyby mě potřebovala, budu tu. Dneska to byl měsíc, co jsme byli od sebe. Zprávy pokračovaly rozhovorem s jedním míšencem. Tenhle rozhovor byl nový, proto Airine přidala hlasitost, abychom všichni dobře slyšeli.

"Co vás přimělo změnit názor a přidat se k armádě?" ptala se reportérka toho muže. Vypadal starší než já, ale jeho vzhled nás mohl mýlit. Těžká práce člověku roky akorát přidá.

"Původně jsem nechtěl být součástí bojů. Odešel jsem, že chci žít po svém. Byl jsem připravený, že si budu muset své právo na život vydobýt. Že mi nikdo nedá zadarmo půdu, chalupu, že mě nikdo nikde nenechá pracovat. Ovšem v prvním městě, na které jsem narazil, mi hned nabídli pomoc, teplé jídlo a střechu nad hlavou. Týden jsem pracoval na statku, za jídlo a nocleh a potom mi dokonce nabízeli možnost nákupu vedlejší půdy a první pomoc s postavením malého srubu. Mohl bych dostat první sazenice, dokonce nějaké slepice. A to všechno s odkladem ve splácení. Ptal jsem se, kdo to všechny zařídil, nepřišlo mi normální, aby mi kdokoliv cokoliv jen tak dal. Byla to slečna Anori, která zajistila pomoc, prostředky a lidi k tomu, abychom se mohli postavit na vlastní nohy. Díky jejímu vlivu nemusel žádný míšenec, který opustil otroctví, umřít hlady. Všem nám umožnila zařídit si nové životy. Pak jsem se dozvěděl, že její armáda se teprve pomalu buduje, že nikdo z míšenců ještě není oficiálně přijatý, protože každý dostal čas na rozmyšlenou. Čas zvyknout si na svobodu, čas rozmyslet si, co vlastně chceme. Čas zpracovat všechna pro a proti života v armádě. Mě tenhle čas stačil k tomu, abych si uvědomil, jakou podporu ve slečně Anori máme. Takový citlivý přístup bychom nikde jinde nezískali. Kdo jiný by tak opatrně přistupoval k mužům jako jsme my? Mužům, kteří poprvé ve svém životě, nebo minimálně po velmi dlouhé době, zažili svobodu a nevěděli, jak s ní naložit? Mohla nás všechny rovnou narukovat a nedat nám šanci nad tím přemýšlet. Všichni bychom to přijali a pak by bylo pozdě. Ale slečna Anori to neudělala a já jsem jí za to vděčný. Potkal jsem několik mužů, kteří si pobyt v její armádě rozmysleli a dostalo se jim stejné podpory, jako mě. Proto jsem se naopak rozhodl její armádu podpořit. Ona je velitel, za kterého rád položím svůj život," dokončil onen muž. Byl to dlouhý proslov a já znovu, jako za posledních pár týdnů už několikrát, pochopil, jak moc jsem byl k Anori nespravedlivý. Jak moc jsem jí křivdil a jak moc jsem jí ublížil. Ona věděla naprosto přesně, co dělá a udělala to, jak nejlépe mohla. Kdyby jim nenabídla alternativu své armády hned, většina mužů by se ze strachu, že nebudou mít kam jít, vrátila zpět do svých klecí. Zároveň jim ale dala dostatek prostoru, aby si dobře promysleli, co chtějí. Stále běžela zkušební lhůta, jak to Anori v rozhovorech sama označovala, kdy každý mohl nastoupit, zkusit si, jaký je život v armádě včetně výcviku a podobně, a pak se dobrovolně rozhodnout, zda zůstane nebo odejde. Jen minimum mužů si svůj záměr stát se vojákem rozmyslelo. A já nemohl jinak než si rvát vlasy, že jsem to tenkrát neviděl. Ucítil jsem na sobě upřený pohled. Stočil jsem tím směrem hlavu jen proto, abych viděl, že na mě Airine zírá.

"Dokonce i otrok to vidí, jenom ty ne," vyčetla mi pak. Nic jsem na to neřekl, měla pravdu. Žil jsem v okovech jediný den a hned jsem si myslel, že celé situaci rozumím lépe než kdokoliv jiný z Anorina doprovodu. Naopak jsem byl tou negativní zkušeností naprosto zaslepený.

"Stále není jasné, kdo tvořící se armádu povede. Podle neoficiálních informací by se do jejího čela měl postavit kapitán Tren Anthony Natori, ochránce a blízký přítel vyvolené. Slečna Anori ovšem tuto informaci zatím nepotvrdila, navíc pana Natoriho od prvního dne v táboře nikdo neviděl,…" vykládala reportérka dál a já si v tu chvíli přál, abych Airine poslechl a odešel do své ložnice. Byl bych od nich všech teď o něco více chráněný. V místnosti zavládlo ticho a všichni na mě hleděli. Litoval jsem, že jsem na ty zprávy koukal. Jenže byla šance, že zase natočili nějaký rozhovor s Anori a já ho chtěl vidět.

"To mi chceš říct, že ti Anori nabídla, aby ses stal velitelem její armády, a tys jí tu nabídku hodil na hlavu?" ozvala se jako první máma. S povzdechem a sklopenýma očima jsem kývl. Hned na to jsem se zvedl a měl se k odchodu. Ta dusná atmosféra se mi vůbec nelíbila.

"Nikam, synku. Ještě jsem s tebou neskončila," vyskočila hned máma na nohy a zatarasila mi cestu ven. Nedovolil jsem si protestovat.

"Ty jsi, Trene, opravdu neuvěřitelný. Raziel měl pravdu, že jsem s tebou měla až moc trpělivosti. Že jsem z tebe ty tvoje nálady možná měla vytřískat. Anori je výjimečná žena, která jako jediná snáší všechnu tu přítěž, co za sebou vláčíš, bez jediného slova. Neustále se ti snaží pozvedávat to tvoje sebevědomí! A ty, místo toho, aby ses si ji snažil za každou cenu udržet, jí pořád jenom ubližuješ! Myslíš si, že její trpělivost je neomezená? Že to s tebou nevzdá? Opravdu nechápu, proč si musíš pořád něco dokazovat. Že pořád sám sobě ubližuješ tím, jak všechno musíš dokázat sám, a všechno si musíš zasloužit. A když ti pak spadne do klína taková příležitost, aby si to všem mohl dokázat, tak ji zahodíš? Místo toho, aby ses Anori okamžitě běžel omluvit a doufal, že tě vezme zpátky a nenašla si už mezitím někoho, kdo by ji dokázal ocenit, se tady schováváš a lituješ," vyčítala mi.

"Nemůžu za ní jen tak přijít. Teď už ne," zamumlal jsem. Neměl jsem, co jiného na to říct. Měla pravdu. Byl jsem hrozný. A Anori jsem si nezasloužil.

"Doufám, že ses s ní ve vzteku nerozešel?" začala máma pomalu zvyšovat hlas. Ještě chvíli a jedna mi přilítne, jak malému klukovi.

"Ne, jen jsem potřeboval pauzu, abych si to srovnal," zavrtěl jsem hned hlavou. To přece Anori ví!

"Pane bože, ty jsi vážně nechal plavat tak skvělou holku jako je Anori? Myslíš si, že ještě někoho jiného budu mít tak ráda jako ji? Dát si pauzu jsou jenom jiná slova pro rozchod!" vyčítala mi hned i Airine.

"To není pravda. Anori ví, jak jsem to myslel. Řekl jsem jí to!" obhajoval jsem se hned.

"Tak co ti brání za ní jít?" nechápala máma. A já mlčel. O tom, že jsem jí v posteli ublížil, jsem samozřejmě nikomu neřekl. To není něco, čím bych se doma rád pochlubil.

"Trene, cos jí provedl?" uhodila na mě hned.

"To je mezi námi," zamumlal jsem. Dost pravděpodobně by tenhle výslech pokračoval, kdyby reportérka v televizi vzrušeným hlasem nezměnila téma hovoru.

"Zítřejší návštěva Chamonu je v ohrožení, kvůli vážnému zranění slečny Anori. V současnosti je v nemocnici pod dohledem lékařů a nevíme, co přesně se stalo. O dalším průběhu vás budeme informovat," drmolila rychle do mikrofonu. Já ztuhnul. Ano, třeštila mě hlava, ale myslel jsem si, že za to tentokrát můžou máma s Airine, jak do mě obě dvě hučely. Dany, který si do té doby v tichosti hrál v rohu se svou novou dřevěnou stavebnicí si smutně povzdechl.

"Tak to teta na moje zítřejší narozeniny asi nepřijde," konstatoval a bylo vidět, že ho to hrozně mrzí.

"Ale Dany, to přece nemusí být pravda. Určitě se jí nestalo nic tak vážného, aby za tebou alespoň na chvíli nepřišla," chlácholila ho hned máma.

"Když vás tak poslouchám, nebude chtít přijít ani kvůli strejdovi," zafňukal jí do ramene. No skvěle, teď mě to dítě nebude jen ignorovat, ale rovnou nenávidět. Netušil jsem, že ji zvali.

"Máme nové informace - ke zranění došlo již před pár dny, ale kvůli nepříteli bylo na všechny zprávy uvaleno přísné embargo. Vyvolená je v pořádku a zítřejší proslov se tak bude konat podle plánu," oznámila novinářka. Všem se nám hrozně ulevilo, řekl bych, že mě nejvíce. Klepání na dveře jsem nevěnoval pozornost, dokud kolem Dany neprolétl a svým stále vysokým dětským hlasem nezavýskl "Teto!!!". Byla jen jedna teta, kterou takhle bouřlivě vítal. Ta, která patřila ke mně. Bezděky jsem si zajel prsty do vlasů. Měl jsem je upravené. Stejně jako jsem se zase začal denně holit. Pro případ, že by se jednou objevila ve dveřích. Mezitím se Anori s Danym zavěšeným kolem krku dostala do mého zorného pole. Byla snad ještě hezčí, než jak jsem si ji pamatoval. Až mi vyschlo v ústech. Vážně bych měl promluvit, něco jí říct, omluvit se. Ale v tu chvíli to prostě nešlo.

"Anori, sestřičko moje!" zavýskla tentokrát Airine, a hned vystřídala v objímání Danyho.

"Airine, prosím opatrně. Ještě mě ta žebra bolí," zasykla Anori, ale pak mou sestru pevně ale opatrně objala. Aha, takže zraněná měla žebra. Anori potom vystřídala ještě náruče mámy a táty a pak už jsem tu zbyl jen já. Stále neschopný slova nebo pohybu. Anori mě pravděpodobně teprve teď zaregistrovala, protože překvapeně zamrkala.

"Ahoj, Trene," kývla mi na pozdrav. Nebylo to přivítání, jaké jsem čekal. Musel jsem si odkašlat, abych donutil hlasivky spolupracovat a mohl jí odpovědět. Zároveň jsem rychle pohledem kontroloval její levou ruku. Zásnubní prstýnek si stále hověl na jejím prsteníčku a mě se trochu ulevilo, protože po tomhle ne moc vřelém pozdravu jsem se trochu bál, že ho tam nenajdu.

"Jsi překvapená, že ho vidíš?" obula se do mě hned Airine.

"Popravdě trochu ano. Myslela jsem si, že když bude vědět, že přijdu, někam se vypaří, aby mě nemusel vidět," přikývla. Tohle mě trochu zamrzelo, na druhou stranu měla pravdu, že to jsem obvykle dělával. Jenže tentokrát jsem nevěděl, že přijde, a naopak jsem ji chtěl hrozně moc vidět.

"Kdyby věděl, že přijdeš, tak to dost pravděpodobně udělá. Protože než aby problému čelil, tak před ním raději uteče, že? Já mám na něj takový vztek, Anori," spustila hned i máma.

"Juano, nechte ho. Přece mu nebudete přikazovat, jak se má chovat, není to malý kluk," zastala se mě okamžitě Anori.

"Občas je horší, jak malé dítě! A ani teď, kromě ahoj ti neřekl jediné slovo," prskala dál máma. Anori ji vzala za ruce.

"Ale vždyť to on přece dělá vždycky! Jaký je v tom rozdíl oproti normálně? Nikdy toho moc nenamluvil," chlácholila ji.

"Rozešli jste se, v tom je ten rozdíl," vložila se do toho opět Airine. Měl jsem chuť svou sestru vážně přiškrtit.

"Nerozešli," odpověděli jsme s Anori naprosto sborově. A pak jsme po sobě oba střelili pohledem. Ucuknul jsem a zadíval se do země jako první.

"Vy se mi snad jen zdáte. Ale jsme tu kvůli Danymu, ne kvůli Trenovi. Pojďme dát na dort svíčky!" zatahala máma Anori směrem do kuchyně.

"Už? Narozeniny má přece až zítra?" divila se moje krásná snoubenka, která se mě zastala a zároveň ví, že jsme se nerozešli. Musím v sobě najít odvahu za ní jít a promluvit si.

"Zítra budeš mít spoustu jiných starostí s tím proslovem, oslavíme to v klidu už dnes," vysvětlovala jí máma. A tak se připravil dort, zazpívalo se, Dany si sfoukl svíčky a dostal od každého spoustu dárků. S Anori jsme mu dárek pořídili už dávno, takže dostal jeden od nás dohromady. Byl to modernější gameboy. Věděli jsme, že z něj bude mít radost. Hned se v něm začal šťourat, nejprve prohlédl hry, co v něm byly a potom ho začal rozebírat i zevnitř. Ostatní sledovali Danyho, Anori odešla do předsíně, kde jsem ji slyšel se přehrabovat v tašce. Vstal jsem a šel za ní, připravený si s ní promluvit. Jenže jakmile se dostala do mého zorného pole, odvaha mě opustila.

"Ahoj," vypadlo ze mě místo toho. Výborně, velice inteligentní věta, opravdu.

"Ahoj," odpověděla Anori s lehkým úsměvem a ignorovala fakt, že kromě toho, že jsme se už dvakrát pozdravili, ze mě nic kloudného nevypadlo. A já si teprve teď všiml, že se jí na levé straně brady rýsovala tmavá modřina. Opatrně jsem ji chytil za bradu a natočil si její tvář svým směrem.

"Co se ti stalo?" zeptal jsem se.

"Ah, není to nic vážného, opravdu," mávla nad tím Anori rukou. Jenže při bližším přezkoumání jsme zjistil, že se jí ta modřina táhne dál po krku. Měla na sobě příhodně černé triko s dlouhým rukávem a lodičkovým výstřihem, takže bylo lehké zasunout prst pod jeho vrchní lem a přesvědčit se, že má úplně fialovou i klíční kost, rameno a dost možná to pokračuje ještě dál. Vzpomněl jsem si, že si stěžovala na žebra.

"Výborně, vidím, že se zraněními své chráněnky už ses seznámil," promluvil ode dveří Danteho hlas. Překvapeně jsem se na něj otočil, protože jsem neslyšel klepání a ani mu nikdo nešel otevřít.

"Co tu děláte, Dante?" ptala se hned Anori ostře.

"Drahá Anori, můžeš ho chránit sebevíc, ale tentokrát z toho bez trestu nevyvázne. Jeho nepřítomnost ti způsobila velice vážná zranění," oznámil nám Dante důvod své návštěvy. Já tam stál jako opařený. Danteho hlas k nám přilákal i zbytek rodiny.

"Není to jeho chyba. Stalo by se to, i kdyby byl se mnou," vrtěla Anori odmítavě hlavou.

"Tak co se stalo?" dožadoval jsem se odpovědi.

"To je to jediné, co na to řekneš?" rozčílila se opět máma.

"Hmm, takže nejsi seznámen. Tím hůř pro tebe," zamračil se Dante.

"Splašila se se mnou Minet a já z ní sletěla na zem," shrnula to Anori. To se mi nezdálo, aby po pádu z koně vypadala takhle?

"Anori, já viděl už dost zranění, způsobených pádem z koně, ale žádné nevypadalo takhle," pronesl táta stejnou myšlenku, jako já prve. A to soudil jen na základě té modřiny, co se jí táhla přes obličej.

"Tak trochu se mi zasekla noha ve třmenu. Patrikovi poměrně trvalo, než se mu povedlo mě z toho sedla dostat. A Minet se nám nedařilo uklidnit, takže jsem pomlácená hlavně od ní," doplnila Anori neochotně detaily.

"A ještě jsi zapomněla dodat, že se splašila, když tě napadli nepřátelé. Takže pomlácená, s polámanými žebry a zlomenou čelistí musela ještě bojovat," zasadil mi Dante další ránu.

"Stále si ale stojím za tím, že kdyby tam Tren byl, stalo by se to stejně," bránila mě Anori.

"Pokud je mi známo, Anthony umí tvou klisnu uklidnit. Na rozdíl od všech ostatních lidí," zpražil ji Dante pohledem.

"Já vás ale nenechám ho odvést. Takže co teď?" změnila Anori téma a postavila se přede mě. Zraněná, zlámaná a stejně se mě zastane. Vážně si ji ani v nejmenším nezasloužím.

"Anori, jeho povinnosti meertalena jsou jasně dané. A on je nedodržel. Navíc jsi ho pověřila vedením své armády. A protože ti s vedením stále pomáhám, vím se stoprocentní jistotou, že se zatím na žádné schůzi ani jednou neobjevil," vyjmenoval Dante, co všechno jsem porušil. Aha, takže Dante se jí s vedením ujal. Říkal jsem si, že přesto, že je Anori velice chytrá, vede svou armádu až neuvěřitelně perfektně.

"Pokud vím, tak ho Bratrstvo zbavilo povinnosti se zodpovídat komukoliv jinému než mě. A já o jeho pobytu tady vím a povolila jsem ho. To jsem vám ale řekla hned ten první den. Chovám se podle toho, mám s sebou neustále rozsáhlý doprovod, nemyslím si, že jsem vám dala důvod pochybovat o tom, že kvůli Trenově nepřítomnosti jsem nedostatečně chráněna. A co se vedení týče, nedostal to rozkazem, byla to nabídka, nebo spíš možná žádost. A dostal čas na rozmyšlenou," bránila mě Anori. Dante si ji chvíli přeměřoval pohledem.

"Je vidět, že jsi mladá, učíš se velice rychle od všech lidí, co máš kolem sebe. Každopádně pokud do neděle nebude mít tvá armáda velitele, připadne velení tobě, tentokrát už ale bez mé pomoci. Je na tobě, koho zvolíš, nebo jestli si na to troufneš sama," oznámil Dante a měl se k odchodu.

"Dostala jsem celé tři dny? Jak šlechetné," zabručela Anori naštvaně.

"Měla jsi na to měsíc. To je dostatečně dlouhá doba. Zítra na viděnou, Anori," rozloučil se, nám všem kývl na pozdrav a odešel. Anori se z úklony narovnala jako první a následně si zajela prsty do vlasů a zaúpěla.

"Já z toho chlapa zešílím," ulevila si pak zanadáváním.

"Doufám, že jsi na sebe pyšný," zasyčela na mě naštvaně máma.

"Juano, prosím, nechte ho. Není to jeho chyba. Nechci, abyste se kvůli mně hádali. Mám toho teď tolik, těšila jsem se, že si s vámi všemi užiju jeden klidný večer. Tak na něj nebuďte zlí," chytila mě Anori kolem paže a snažila se ode mě odvrátit hněv celé rodiny.

"Jak se na něj nemám zlobit. Vychoval ti koně stejně jako toho svého, že na sebe nenechá sáhnout cizí lidi, a jak to dopadlo? Jsi pomlácená, polámaná - máš zlomenou čelist? Dítě moje, přijde ti to, jako že za to nemůže? A ještě na tobě nechal vedení celé armády a místo toho se schovává své matce za sukni a trucuje. Ty máš teď starosti, kde za tři dny vezmeš jiného velitele, ale pořád ti přijde, že to není jeho vina?" dala si Juana ruce v bok.

"Prosím, nechte ho. Nechci, aby se o tom rozhodoval pod tlakem a vracel se ke mně, protože musí. Proto jsem ho taky nechala odejít k vám. A za tu nehodu opravdu nemůže. Nedávala jsem pozor a je moje chyba, že si svého koně neumím uklidnit. A nebojte se, Juano. Všechny zlomeniny jsem si zpravila, jen tu čelist jsem trochu popletla a natáhla si vazy. Špatně se mi mluví a udělalo mi to tu velkou modřinu. Ale my dva se nehádáme. Tak proč se s ním hádáte vy? Vám nic neprovedl. A já se na něj nezlobím, jen trpělivě čekám, až si všechno, co potřebuje, srovná v hlavě," snažila se je Anori všechny přesvědčit. A mě v tu chvíli bylo mizerně, protože jsem si teď připadal ještě víc jako pitomec než předtím. Byla ke mně celou dobu ohleduplná, aby mě neovlivňovala v rozhodování. Byla si vědoma toho, že má na mě velký vliv a dokázala by mě snadno o čemkoliv přesvědčit. Ale neudělala to. Dala mi prostor. Stejně jako míšencům ve své armádě. Myslím, že jsem začínal chápat rozhodnutí toho míšence, se kterým dělali v televizi rozhovor. I já měl neodkladnou potřebu se za její velkorysost odměnit tím, že budu součástí světa, který pro nás, a myslím že hlavně pro mě, buduje. Všichni mezitím odešli do obývacího pokoje, včetně Anori, jen já pořád stál v předsíni zaměstnaný vlastními myšlenkami.

"Strejdo, pojď. Potřebuju ti něco ukázat," volal na mě Dany. Ten odpouštěl nejrychleji. Nejspíš mu stačilo ujištění, že Anori se na mě nezlobí a byl šťastný, že nás tu měl oba. Poslušně jsem za ním došel a nechal si ukázat a vysvětlit jednu hru z jeho gameboye. S tímhle dárkem jsme se opravdu trefili do černého.