Hlavní velitel

Pokrááááčko:

.

.

Seděla jsem v našem hlavním stanu a poslouchala Trenovy debaty s ostatními veliteli, Dantem, Nejvyšším, několika členy Bratrstva a několika míšenci z mé nové armády, kteří se také přišli podívat jako vybraní zástupci vojska. Původně jsem tu nechtěla být, ale všichni včetně Trena na mé přítomnosti trvali. A když to bylo i Trenovo přání, podřídila jsem se. Jinak bych se neobtěžovala. Měla jsem jen velmi lehkou představu o tom, co vlastně probírají. Technicky vzato jsme já a Tren seděli na jedné straně stolu, a všichni ostatní pak proti nám. Jen Dante s Nejvyšším seděli trochu bokem, jakoby říkali, že se toho zase až tak moc neúčastní. Tren zrovna vyjednával o stavu zásob, které by měli být uložené v blízkosti našeho útočiště, ale ostatní s ním zjevně nesouhlasili. Musel se dohadovat. Nenápadně jsem mu pod stolem položila ruku na stehno, abych ho trochu podpořila. Tren nejevil známky toho, že by si všiml do té doby, než domluvil. Pak si se mnou propletl prsty a viděla jsem, že se lehce usmívá. Byl v přítomnosti ostatních velitelů a řekla bych, že hlavně ostatních míšenců, velice opatrný, abychom se k sobě nějak zvlášť nehlásili. Mě to štvalo, ale opět jsem poslušně plnila jeho přání. I když ho vlastně nevyslovil nahlas, jen jsem ho vytušila. Ale těšilo mě, že když jsem se občas neudržela a musela se ho nějak dotknout, jako zrovna teď, vypadal potěšeně. A přesně to byly ty chvíle, kvůli kterým jsem zatínala zuby a podřizovala se mu.

"Mohlo by to tak být, slečno?" oslovil mě ten mladý člen Bratrstva, který byl tenkrát u mého přezkoušení. Vážně bych si měla zjistit jeho jméno. Střelila jsem rychlým pohledem po Trenovi, nedávala jsem pozor. Tren byl naštěstí připravený a jakmile se naše oči setkali, lehce kývl hlavou.

"Ano, jistě," odpověděla jsem tedy, když jsem od Trena dostala souhlas. Všichni se začali zvedat. Konečně bude po všem. Ještě chvíli zabralo, než jsme si se všemi potřásli rukama. Nakonec jsme zůstali v místnosti jen my dva, Dante a Nejvyšší.

"Ještě bych s tebou rád mluvil, Anthony," oznámil Dante a naznačil mu, ať se znovu posadí. Oba jsme se s Nejvyšším zastavili v pohybu směrem ven.

"Dereku, ty tu zůstaň, také bych s tebou pak rád mluvil. Ty, Anori, už tu být nemusíš," oznámil nám pak. Nejvyšší se posadil na volnou židli stejně tak jako já. Dante si mě změřil pohledem.

"Mám takový dojem, Dante, že i přes mou výslovnou žádost máte zbytečně agresivní přístup. A vzhledem k tomu, v jakém stavu se mi Tren vrací domů po každé vaší schůzce, ráda bych byla tentokrát přítomna," oznámila jsem se založenými pažemi. Tren zamračeně zíral na své ruce, které si držel položené na desce stolu, a mlčel. Nejspíš nebyl rád, že jsem řekla nahlas něco takového, ale měla jsem k tomu svoje důvody. Všichni přijali fakt, že se ke mně vrátil, naprosto s klidem. Jediný Dante dělal Trenovi problémy. A přestože Tren nikdy nic nepřiznal, byla jsem si jistá, že mu teď při vedení armády Dante schválně komplikoval práci, aby mohl Trena potrestat. Jenže ten se zaprvé trestal sám, zadruhé tohle zacházení velice špatně snášel a za třetí byl neustále vystresovaný z toho množství zodpovědnosti, kterou jsem na něj vložila. Z každé jejich schůzky se vracel úplně bledý, neustále neměl chuť k jídlu a před každým dalším setkáním mu bylo očividně zle.

"Stěžoval sis na mě doma manželce?" povytáhl Dante obočí.

"Neřekl jsem ani slovo," zabručel Tren.

"Nemusí mi nic říkat, abych poznala, že je s ním něco v nepořádku. A nejsem hloupá, abych si nedala jedna a jedna dohromady," ozvala jsem se hned, protože se mi nelíbilo, jak na Trena opět zaútočil.

"Teď mě ovšem zajímá, čím mu komplikujete život. Tren vám na to nic neřekne, protože se za to, co se stalo, sám trestá, i když nemusí. A vy máte hroznou potřebu ho potrestat, protože trpíte utkvělou představou, že si ode mě prostě odkráčel. Jestli tak moc musí někdo nést následky, ať jsem to já. Zaprvé jsem věděla, že chce odejít a nezabránila jsem mu v tom. Naopak dostal mé svolení. A za druhé, byla jsem to já, kdo Trena žádal, aby jel se mnou za věštkyní, i když jste mi to všichni vymlouvali. Znala jsem všechna rizika, a přesto jsem si stála za svým. Nebyl to očividně ten nejlepší nápad. Mohlo mě napadnout, že Trena v poslední době vystavuji takovému stresu, že cokoliv nad rámec už bude na jeho pocuchané nervy příliš. Vlastně mě na to sám upozorňoval, že kdyby to záleželo na něm, nejel by tam. A zatřetí, je to můj kůň, a můj problém, že ho neumím sama zklidnit. Ale to se už poněkolikáté opakuji. Takže pokud hledáte viníka, sedí tady," pronesla jsem a prstem pak ukázala na sebe. Pokud za to někdo mohl, tak já. Všichni muži na mě překvapeně zírali.

"Dobrá, dobrá," zvedl Dante ruce, jakože se vzdává.

"V tom případě opravdu půjdu domů, na další vaše debaty jsem už příliš unavená. Uvidíme se tam, drahý," omluvila jsem se jim, Trena líbla na tvář a odcházela. Snad mu Dante taky dá konečně pokoj. Měla jsem už delší dobu na srdci pár věcí, které jsem chtěla s Trenem probrat. Ale když jsem ho viděla pokaždé přijít domů úplně vyklepaného, neměla jsem odvahu si s ním promluvit ještě i já. Doma jsem připravila dobrou večeři a sama si pak sedla k nějakým papírům, které se týkaly armády. Chtěla jsem zůstat alespoň lehce v obraze.

"Jsem doma," promluvil ode dveří Tren. Vyskočila jsem na nohy, abych mu mohla dát uvítací polibek.

"Budeš jíst?" ptala jsem se pak. Tren přikývl. Dali jsme si společnou večeři, Tren pak odešel do sprchy. Čekala jsem na něj, až se vrátí.

"Dneska všechno v pořádku?" ptala jsem se ho a sledovala, jak si ručníkem vysoušel vlasy, než ho položil na topení.

"Ano, dneska to konečně byla porada k něčemu. Děkuju," usmál se na mě.

"Taky bych s tebou potřebovala mluvit," zamumlala jsem pak. Tren dosedl na pohovku vedle mě a vzal mě za ruku.

"Copak?" naklonil hlavu ke straně. Vymanila jsem svou ruku z jeho sevření a trochu se odtáhla.

"Je to pracovní?" ptal se překvapeně Tren. Jak poznal, že jsem se odtáhla proto, že si od něj potřebuji udržet odstup, když mám řešit pracovní záležitosti? Jen jsem přikývla. Tren si těžce povzdechl, ale čekal, s čím přijdu.

"Ale…vlastně…dneska jsi toho měl v práci hodně. Nebudu tě s tím rušit. Spíš to probereme zítra, až budeš zase v pracovním," koktala jsem. Vážně, seděl přede mnou v teplácích a bílém tričku, pod kterým se mu tak krásně rýsovaly svaly. Stále mokré vlasy mu držely v dokonalém účesu, který si pravděpodobně nevědomky vytvořil sám, jak si je prohrábl prsty. Tak strašně mu to slušelo. Nechtěla jsem ho zatěžovat další prací.

"Na tebe mám vždycky čas, mě s ničím nerušíš," nedal se Tren tak snadno odradit.

"Ne, proberu to s tebou zítra," odmítla jsem. Tren si mě chvíli měřil pohledem, než přikývl a poklepal na místo vedle sebe. No jistě, teď už mi nic nebrání se k němu zase posadit. Seděla jsem bokem a nohy si propletla s těmi jeho.

"Vlastně já bych taky měl něco na srdci. Ještě jednou děkuju za to, že jsi se mě před Dantem zastala. Vážně mi to pomohlo v tom, aby se ke mně začal chovat normálně. Ale nechci, abys všechnu vinu brala na sebe. Jsem to já, kdo je za tohle zodpovědný. Neměl jsem od tebe v žádném případě odcházet. A co se té cesty týče, i já věděl, že není rozumné tam jet, mohl jsem ti prostě říci "Ne". Ale upřímně, dělalo mi dobře vědět, že mě tam chceš mít. Bylo to moje ego, které mě do celé téhle situace dostalo. Za tvého koně možná nemůžu, ale ublížil jsem ti jinak. O tom naštěstí nikdo jiný kromě tebe neví, jinak by mě vážně všichni stáhli z kůže," vymlouval mi hned má předchozí tvrzení.

"Trene, moc dobře víš, že když se my dva začneme dohadovat o tom, kdo za to může, většinou se nikam nedostaneme. A opravdu to byla moje vina. Vím, jak na tebe. A nebudu ti lhát, věděla jsem, že pojedeš, když ti řeknu, že tě tam chci. Využila jsem toho. A ohledně toho incidentu…taky jsem tě mohla zastavit. I já mohla říci "Ne". Mohla jsem křičet, nebo se ti přinejmenším bránit. Neudělala jsem nic, abych tě zastavila," vysvětlovala jsem mu to. Tren na mě chvíli zíral, jako kdybych spadla z vesmíru. Poslední dobou jsem mu každou chvíli sebrala vítr z plachet a on se pak tvářil takhle roztomile zmateně. Zajela jsem mu prsty do vlasů a trochu mu je rozcuchala. Tak jsem to měla nejraději.

"Dobře, ráda děláš kompromisy, že drahá? Uděláme to takhle. Ty si buď zodpovědná za ty předchozí body. Ale už nikdy přede mnou nevyslovuj, že můžeš za to násilí, protože ses dostatečně nebránila. To je a bude moje vina. A budu tě kvůli tomu dlouho a náležitě odprošovat," broukal mi s hlavou zabořenou do mých vlasů. Pevně jsem ho objala. Nezlobila jsem se za to, co se stalo. A hlavně jsem byla pevně rozhodnutá na to zapomenout, jakoby se to nikdy nestalo. Políbila jsem ho na tvář a zbytek večera jsme prožili ve vzájemné blízkosti.

Druhý den jsem si přispala, trochu doma poklidila, předpřipravila si vaření a pak vyrazila za Trenem. Ten byl už od rána ve svém velitelském stanu a věnoval se svým povinnostem velitele.

"Můžu dál?" ptala jsem se, když jsem stála ve vchodě.

"Ty vždycky," usmál se na mě Tren. Trochu mě překvapil, protože ve stanu s ním bylo ještě několik dalších míšenců. A nemůžu říct, že by mi Tren zrovna vykal, ale většinou ke mně před nimi mluvil víc formálně.

"Je to něco hodně akutního, nebo to počká, až dořeším tyhle záležitosti?" ptal se mě pak. Bylo to pro mě akutní, ale chtěla jsem to probrat v soukromí.

"Počká, dodělej si, co potřebuješ," pokrčila jsem rameny. Jen jsem doufala, že tu nebudu čekat celý den.

"Tak se, prosím, posaď," ukázal mi na volné židle. Ah, a bylo to tu zas, to formální jednání. Občas mě to rozčilovalo. Ale neudělala jsem nic, jen si poslušně sedla na jednu z těch židlí. Tren mezitím vydával příkazy, diskutoval se svými muži jejich problémy, měl opravdu plné ruce práce. Neustále k němu do stanu přicházeli noví vojáci se svými žádostmi nebo vzkazy. Všichni muži mě hned po příchodu do stanu pozdravili hlubokými poklonami a já tak byla ještě rozmrzelejší. Neměla jsem to moc ráda, když se mi takhle uctivě klaněli.

"Teď snad bude chvíli klid," promluvil najednou Tren a zatáhl vchodovou plachtu, aby odradil další možné příchozí. Ve stanu se okamžitě trochu zešeřilo.

"Jsem dostatečně pracovně oblečený, abys mi řekla, co máš na srdci, nebo si mám vzít i sako od uniformy?" ptal se mě pak žertem.

"I sako, to je snad jasné ne? S kým si myslíš, že mluvíš?" hubovala jsem na oko.

"Jistě, jistě. Hned to bude. Velice se vám omlouvám, slečno Anori," smál se, když si ho oblékal, a nakonec vysekl hlubokou poklonu. Tolik k tomu, že mi nevyká.

"Ale teď vážně, povídej. Jsem z tebe trochu nervózní, že k tomu chceš mít formální schůzku a nemohla jsi mi to říct doma. Nejsi se mnou spokojená a chceš to dát na starost někomu jinému? Jen řekni, já to unesu," zvážněl.

"Ne, tak to vůbec není!" vrtěla jsem hned hlavou. Tren se tedy posadil naproti mně, otevřel si své desky na poznámky a zadíval se na mě.

"Tak tedy spusť," vybídl mě. Několik pramenů vlasů se mu uvolnilo do obličeje a já musela bojovat s velkým pokušením, abych se nenatáhla a neodhrnula mu je.

"Ehm…já bych ráda, abys…ehm…převzal celé vedení armády," oznámila jsem opatrně a trochu přikrčená čekala na jeho reakci. Tren ke mně překvapeně zvedl hlavu.

"Hlavní velitel jsi ale ty," namítl.

"Já vím. Ale pokud chci dodělat školu, nemohu současně stát v čele armády. Ty to vlastně nevíš…dostala jsem ze školy dopis, ve kterém mi dávají poslední šanci se vrátit ke studiu předtím, než mě vyhodí. Musím dokončit tu práci o tobě, začít zase chodit na přednášky a zařídit si praxi. A já bych opravdu ráda medicínu dokončila," vysvětlovala jsem.

"Tomu rozumím, a víš, že jsem ten první člověk, který tě ve tvém studiu podporuje. Ale nemyslím si, že je rozumné, abys z armády odešla. Oni jsou tu kvůli tobě, možná mě budou chvíli poslouchat, ale jejich morálku si jen svou autoritou neudržím věčně. Bojují pro tebe," oponoval mi. Zamračeně jsem sklonila hlavu. Myslela jsem si, že když argument se školou použiju jako první, nebude mi klást žádný odpor.

"Stejně o vedení nic nevím. Mám představu, co bych ráda, ale prakticky to vytvořit nedokážu," brblala jsem.

"Vím, že to není lehké. Ale myslíš si, že jsou všechny ty úkoly, které mi dáváš, pro mě snadné? Musím na nich hodně pracovat, než je dotáhnu do konce," ptal se mě, ale jeho postoj byl stále odmítavý.

"Asi pro tebe nejsou úplné snadné. Ale máš na to schopnosti a spoustu zkušeností. Je to jedna z věcí, proč jsem si za velitele vybrala zrovna tebe. Ano, nevím toho o vedení příliš, ale i tak tuším, že ty si s tím vším hravě poradíš," snažila jsem se mu vysvětlit, že je vlastně pro celou věc lepší, když vést bude jen on. Tren trochu povolil svůj výraz a lehce se usmál. A mě došlo, proč jsem se celou dobu cítila tak napnutě. On se mnou opravdu vedl formální schůzku, jenže na rozdíl ode mě měl daleko lepší představu o čem mluvil.

"Jedna z věcí?" zeptal se jemně. Nejspíš poznal, že mi ten rozhovor není příjemný a rozhodl se ho trochu odlehčit.

"Potřebovala jsem někoho schopného, loajálního a nezaujatého. O tvým schopnostech nepochybuji. A tvou loajalitou ke mně jsem si naprosto jistá. Neznám nikoho jiného, kdo by na mých požadavcích pracoval tak ochotně, jako ty. A zároveň jsi míšenec, takže mám jistotu, že nesklouzneš k nějakému zneužívání. Ti muži tam venku byli takovou dobu otroky, že jim může svoboda připadat děsivá. Budou mít sklony slepě následovat příkazy. A já potřebuji, aby ty příkazy byly rozumné. V nikom jiném se tyhle vlastnosti nekombinují v dostatečné míře. Jen v tobě," vychrlila jsem. Konečně věc, na kterou jsem byla připravená odpovídat. Čekala jsem, že budu muset svůj výběr velitele mnohokrát obhajovat. Ale zatím se proti němu nikdo nepostavil. Tren překvapeně pozdvihl obočí a několikrát zamrkal.

"Upřímně jsem si nemyslel, že si měla ke svému výběru tolik rozumných důvodů. Myslel jsem si, že jsem tvoje první volba proto, že jsem tvůj snoubenec a že jiného velitele neznáš," říkal opatrně.

"I to jsou věci, proč jsem zvolila zrovna tebe. Ale kdybych si nemyslela, že jsi toho schopný, nechala bych si někoho poradit od Danteho. Trene, lásko, já opravdu nejsem dobrý velitel. Chci léčit, ne plánovat boje," přešla jsem plynule do prošení. Slzy jsem měla na krajíčku, i když se mi vlastně žádné příkoří nedělo. Já jen opravdu nechtěla velet. Tren viděl, v jakém jsem stavu, proto odložil desky a rozpřáhl náruč. Formální část schůzky skončila. Spokojeně jsem se mu schoulila na klín a nechala se objímat.

"Tak zase vymyslíme nějaký kompromis, hm? Nemůžu ti v tomhle úplně ustoupit, ale nechci abys byla nešťastná. Zůstaneš v hlavním velení, ale veškerá zodpovědnost bude na mě. Budeš se informovat o dění a situaci v armádě, ale ty informace ti budu předávat já, abys nemusela chodit na všechny schůzky. Pořád budeš mít poslední slovo ve všech záležitostech, ale necháš je na mě. Budu se s tebou radit jen v nutných případech, kdy si sám nebudu jistý, jak bys to chtěla. Souhlasíš?" navrhl mi.

"A pak že jsem jediná, kdo vymýšlí pro tebe nevýhodné kompromisy. Jistě, že souhlasím," protočila jsem očima. Udělal to vlastně přesně tak, jak jsem si to představovala, jen s tím rozdílem, že jsem pořád stála na vrcholu vedení, přestože mě zbavil veškeré práce a zodpovědnosti.

"A co ta praxe? Máš nějaké plány?" ptal se mě pak ještě Tren, ale z klína mě sundal a sám přešel k mapě na druhé straně místnosti. Krize byla zažehnána, tak si ode mě zase držel odstup.

"Zařídím nám tady špičkové zdravotní středisko a budu součástí jeho personálu. Jen několik dní v týdnu, abych to stíhala se školou. Stejně bych asi špatně sháněla dobré doktory, přece jen ta rivalita vůči míšencům nezmizí za pár týdnů jen pro můj úsměv," obeznámila jsem ho se svým plánem.

"Skvěle," přikývl mi Tren. Přešla jsem k němu a objala ho kolem pasu.

"Přijdeš dnes brzy domů?" ptala jsem se.

"Budu se snažit. A teď už jdi, já mám ještě spoustu práce, kterou musím rychle dokončit, když mě doma netrpělivě očekává moje krásná snoubenka," políbil mě na tvář a naznačil mi, že potřebuje pracovat. Ah vážně. Je to takový workoholik. Já se tedy přemístila domů, tam jsem si posbírala svoje podklady o Trenově operaci, nechala mu krátký vzkaz, kdybych se náhodou zdržela a přemístila se do Chamonu do nemocnice. Tam jsem vyhledala Terua a měla jsem štěstí, protože zrovna končil. Chtěla jsem s ním tu práci probrat, jestli je dobrá. Teruo neváhal a pozval mě na kávu, kde jsme nejprve probrali celý projekt a pak si ještě povídali o mé lékařské budoucnosti. Dal mi několik dobrých námětů, jak tu svou práci vylepšit a stejně jako Trenovi mu praxe v našem armádním táboře přišla jako skvělý nápad. Dokonce se mi nabídl, že by si mohl ve svém už tak nabitém harmonogramu udělat čas, aby alespoň jedno odpoledne v týdnu docházel a pomáhal mi se zařizováním a následně ošetřováním. Jeho přítelkyně mě opravdu nebude mít ráda. Byl už večer, když jsem se vracela domů.

"Ahoj, lásko. Omlouvám se za zdržení. Řešila jsem něco s Teruem. Našel jsi vzkaz, že?" volala jsem z předsíně, kde jsem se spěšně zouvala a svlékala z kabátu.

"Našel, jinak bych tě hledal. Obzvlášť po tom, co jsi po mě chtěla, abych přišel dřív domů a tys tu přitom nebyla," odpověděl mi.

"Promiň," přiběhla jsem k němu a vlepila mu polibek. Zase tolik se toho nestalo, ne? Teprve pak jsem si uvědomila, že tu nejsme sami. Ty tváře jsem znala jen od vidění, takže jsem si z toho vyvodila, že se jedná o velitele, se kterými Tren teď poměrně často komunikoval. Všichni na mě zaraženě zírali a pak se postupně klaněli a vykoktávali slova omluvy. Sakra, to jsem zase něco pokazila. Ale upřímně, překvapovalo mě, kolik lidí pořád nevědělo, že jsme s Trenem spolu.

"Promiňte, slečno Anori. Nedošlo nám, že bychom vás mohli vyrušovat. Ta schůzka nebude trvat dlouho. Prosím o trochu trpělivosti," uklonil se mi poslední z nich. Toho jsem znala trochu víc. Byl to generál Kadashi, ten, za kterého jsme vyměnili Ragara, když padl do zajetí.

"To je v pořádku, generále. Kdybych věděla, že se koná nějaká schůzka, nevyrušovala bych," přijala jsem jeho omluvu jen s lehkým pokývnutím hlavou.

"Vy se k nám nepřidáte?" divil se pak.

"Ne, tady kapitán Natori má mou plnou důvěru," zavrtěla jsem hlavou a poklepala Trenovi na rameno. Schválně jsem ho oslovila takhle, protože jsem si nebyla jistá, jestli vůbec znají jeho křestní jméno. I tak na mě všichni hleděli zmateně.

"Plukovník…je to plukovník Natori," opravil mě pak jeden z nich nesměle. Tentokrát jsem byla překvapená já.

"Plukovník? A od kdy?" nechápala jsem. Neměl Tren vždycky důstojnickou hodnost?

"Jsem plukovník asi dva týdny. A popravdě jsem si myslel, že je to tvoje práce, i když ten dopis o mém povýšení přišel z Bratrstva," odpověděl Tren. Eh, tak o tom jsem neměla ani ponětí.

"Promiň, ale upřímně já si nejsem ani jistá, jak přesně jdou hodnosti za sebou. Kdybych něco takového řešila, nemyslíš, že bych se tě nejprve zeptala?" přimhouřila jsem naštvaně oči. Takový trapas, neznám ani hodnost vlastního snoubence!

"Nenapadlo mě ti o tom říct, omlouvám se," pokrčil Tren rameny.

"Ať kapitán nebo plukovník, to je mi jedno. Pověřila jsem ho vedením své armády, takže je tou nejvíce kompetentní osobou, která by měla řešit všechny náležitosti, které se toho týkají. Pokud mě teď omluvíte," lehce jsem se uklonila a odešla se schovat do Trenovy pracovny. Opravdu si pospíšili a za půl hodiny už jsem je slyšela odcházet. Stoupla jsem si mezi dveře a čekala na Trena, který je byl vyprovodit.

"Pokazila jsem to moc? Ani ve snu mě nenapadlo, že bych měla dávat pozor, jestli doma někdo není," omlouvala jsem se pak.

"Není to tvoje chyba. Neměli jsme mít schůzi u nás doma. Ale Dante mi domluvil malou výpomoc s vedením. Já sice vím, že ty v mé schopnosti věříš, ale já nikdy nevedl více jak několik stovek lidí. Tohle celé je o dost větší. A když se sám generál Kadashi rozhodl, že mi s tím trochu vypomůže, nemohl jsem odmítnout," omlouval se zase Tren, a vysvětloval mi, co tu všichni dělali.

"A je to sice opožděné, ale gratuluji ti k povýšení," usmála jsem se a objala ho kolem krku.

"Děkuji, od tebe mě to těší obzvlášť. Vážně jsem si myslel, že jsi mě nechala povýšit ty, abych se cítil lépe, až budu komunikovat se všemi ostatními vysoce postavenými veliteli," polemizoval Tren a pak mě krátce políbil.

"Hm, očividně někdo z Bratrstva přemýšlel podobným směrem. Opravdu o tom nic nevím. Což neznamená, že si myslím, že by sis takovou hodnost nezasloužil. Já se v tomhle jen opravdu nevyznám," klopila jsem omluvně oči. Byla jsem na sebe trochu naštvaná, že mě ani nenapadlo pomyslet na nějaké jeho povýšení.

"Nikdo ti taky nic nevyčítá. Co tvoje schůzka s Teruem, všechno v pořádku?" zeptal se mě pak, pustil mě z náručí a odešel ke stolu srovnávat materiály.

"Ano, vzal mě na kávu a všechno jsme společně probrali. Dal mi spoustu tipů, jak to vylepšit. A ten nápad se zdravotním střediskem pro moji armádu se mu taky líbí, stejně jako tobě. Dokonce uvažoval, že by si udělal ve svém programu trochu volna a chodil mi s tím pomáhat," vyprávěla jsem mu. Tren jen přikyvoval. Přešla jsem k misce s ovocem a přemýšlela, jestli mi stačí k večeři jen to a nebo půjdu něco uvařit.

"Kdo šel s tebou?" zeptal se Tren. A sakra, úplně jsem zapomněla na jakýkoliv doprovod! Rychle jsem si kousla do jablka, abych měla plnou pusu a získala si tak čas na rozmyšlenou, co mu odpovím. Jenže Tren tam stál s rukou v bok a mě došlo, že mi tu otázku položil i přesto, že na ni zná odpověď.

"Patrik za mnou přiběhl celý na divoko, žes mu najednou zmizela z očí. A já sice uznávám, že Teruo je dostatečně dobrý společník, pokud by došlo na boj, ale vážně je tak těžké si sebou vždycky někoho vzít? Dozvěděl jsem se, že i za mnou jsi šla bez jakéhokoliv doprovodu. Že se snažíš dohnat k šílenství mě, na to už jsem si zvykl. Ale Patrik z tebe bude mít brzy taky pár šedivých vlasů," huboval mě. Ale tak nějak jemně. Neřekla bych, že se doopravdy zlobil.

"Promiň, úplně jsem na nějaký doprovod zapomněla. Tím, že jsem se přemisťovala, tak mě to vůbec nenapadlo. Achjo, Patrik je asi hodně naštvaný, že jsem mu zmizela, že?" omlouvala jsem se. Vážně mi to vůbec nedocvaklo.

"Řekl bych, že se spíš opravdu bál mi to oznámit. Buď na sebe trochu opatrnější, prosím. Ušetříš mi spoustu rozčilování a své ochrance spoustu nervů," domlouval mi.

"Ano, budu. Slibuju. A Patrikovi se příště omluvím," dušovala jsem se. Tren mě políbil na čelo.

"Pokud už se mnou dneska nechceš nic probírat, půjdu si lehnout. Byl to náročný den," protáhl se pak.

"Jenom se rychle osprchuji a půjdu taky. Ne, že usneš, pěkně na mě počkej," přikazovala jsem mu. Tren se tomu hlasitě zasmál, ale pak mě vzal za ruku, kterou mi při úkloně políbil.

"Jak si přeješ, my lady," zavrněl. Rozhodně si s ním o tomhle budu muset promluvit. Hned po tom, co mi zmizí z tváře ten přihlouplý zamilovaný výraz! Možná změním názor na zákaz prokazování úcty v jeho podání… Jen malinko!