Víkend v Chamonu

Slibuju to už pár dní, ale teď je to konečně tady :D pěkné počtení:

.

.

"Anori, holčičko, vítej," objala mě Juana hned, jak mě spatřila stát mezi dveřmi. Vzápětí na to už mě táhla dovnitř.

"Kdybys mě potřebovala An, budu hlídat někde venku," zavolal za mnou Erik nesměle. Byl vždycky nesvůj, když se ke mně někdo choval takhle přátelsky. Juana pravděpodobně teprve teď zaznamenala, že tu Erik stál se mnou.

"Proč venku? Pojďte také dovnitř, dáte si s námi večeři. Bude se vám lépe pracovat s plným žaludkem," zvala ho hned.

"Eh…to nebude nutné, madam. Já jsem…jsem tu pracovně," koktal Erik, v obličeji celý rudý. Juana na něj chvíli zírala, než se široce usmála.

"Už dlouho mi nikdo neřekl tak uctivě. Jen dál!" popadla ho za loket a vedla ho dovnitř spolu se mnou. U stolu v jídelně již seděli Dany a Raziel, ale oba vyskočili na nohy, když jsme vstoupili dovnitř. Dany se mi hned vrhnul kolem krku, Raziel mi věnoval krátké objetí.

"A ty jsi kdo?" změřil si Dany Erika přísným pohledem. Juana s Razielem se oba hlasitě rozesmáli, Erik zrudl ještě o trochu víc. Klekla jsem si k Danymu.

"To je Erik Kawasashi. Je můj přítel a strážce, když se mnou nemůže být strejda Tren. Kdyby mi chtěl někdo ublížit, tak by ho zastavil," vysvětlovala jsem mu trpělivě.

"Tady ti přece nikdo ublížit nechce. A kde je strejda?" dožadoval se a dál se na Erika mračil.

"Ano, když už to Dany nakousl, kde máš toho našeho nevyvedeného synka? Zase ti něco provedl, že jsi přišla bez něj?" ptala se Juana a ukazovala Erikovi, kam si má sednout.

"Ne, nic neprovedl. Má pracovní víkend. Dělají v armádě nějaká cvičení. Nechtěla jsem být doma sama, tak jsem si řekla, že strávím sobotu a neděli s vámi," vysvětlovala jsem a taky se usadila ke stolu. Juana před nás během chvíle stavěla mísu s úžasně vonící polévkou. Dany se na Erika pořád nepřátelsky mračil a já přemýšlela, proč se mu tak moc nelíbí. Erik byl chudák tak nesvůj, že vůbec nevěděl, kam s očima. Od toho ho zachránil Raziel. Ukázalo se, že se zná s Erikovou rodinou, měli spolu v nedávné době nějaké obchodní vztahy, takže s ním snadno zavedl lehkou konverzaci.

"Jak jste se dostal k tomu, že děláte Anori ochranku?" zeptala se Juana, když skončila jejich obchodní debata. Byla jsem ráda, nerozuměla jsem totiž vůbec tomu, o čem se bavili. Erik tedy začal vyprávět, jak se s Trenem seznámil během své první služební cesty na Zemi. Dozvěděla jsem se, že to byl opravdu Tren, kdo nad ním tak trochu držel ochrannou ruku a kdo si ho výslovně vybral do své mise, když dostal na starost zachránit děti z té přepadené vesnice a zároveň měl vyřešit ty podivné krvelačné tvory, o kterých jsme doteď neměli moc informací.

"Když mě během jedné akce s Anori zranili, otec mi udělal v nemocnici scénu. Shodil mě, že ze mě nikdy nebude opravdový bojovník, chtěl po mě, abych se vrátil domů a přestal dělat rodině ostudu. To mě donutilo se trochu zamyslet nad tím, co od života chci. Odešel jsem z domu, přijal Trenovu nabídku stát se členem Anoriny ochranky a tím jsem se postavil na vlastní nohy. Asi nejsem úplně ta největší posila týmu, ale rozhodně se cítím jistější a zlepšil jsem se ve všech dovednostech. A za to všechno vděčím Trenovi a Anori," vyprávěl Erik.

"Jsi velice důležitým členem týmu. A v lukostřelbě nemáš konkurenci," podpořila jsem ho hned. Erik se lehce usmál a děkovně kývl. Konverzace se pak začala točit kolem obecnějších témat, ke kterým jsme se všichni mohli vyjádřit.

"Děkuji za večeři, paní Natori. Byla výborná. Když mě omluvíte, mám nějaké pracovní povinnosti. Ráno ti budu opět k dispozici An," loučil se Erik. Znala jsem Juanu dost na to, abych věděla, že ho nenechá jen tak odejít. Zaprvé mu hned běžela do termosky uvařit trochu kávy a za druhé dostal přidělený Nikův starý pokoj, že tu přece zůstane s námi. Erik chvíli něco koktal, ale já ho ujistila, že je to v pořádku. A tak na chvíli odešel, pravděpodobně zajistit okolí. Jakmile se za Erikem zavřely dveře, skočil mi Dany kolem krku.

"Teto, to nesmíš!" zapištěl a pevně mě objímal. Absolutně jsem nechápala, co se děje. Co to do toho dítěte vjelo? I Juana s Razielem na něj překvapeně zírali, takže jsem nebyla jediná mimo mísu.

"Co se děje, zlatíčko?" ptala jsem se tedy a doufala, že bude sdílný a vysvětlí mi, o co jde.

"Nemůžeš strejdu vyměnit! Strejda Tren bude můj napořád. Ale ty budeš moje teta jenom, když budeš se strejdou Trenem. S nikým jiným to neplatí!" mračil se na mě. A mě to docvaklo.

"Dany, ty trdlo. Erik je jenom můj kamarád. Není to můj nový přítel," smála jsem se. Dany si mě pořád měřil přimhouřenýma očima. Potřeboval nějaký důkaz, aby věděl, že jsem Trena neopustila.

"Vidíš tohle?" ukazovala jsem mu svůj zásnubní prstýnek. Přikývl.

"Dokud ho budu mít na ruce, tak to znamená, že patřím ke strejdovi Trenovi a nikomu jinému," vysvětlovala jsem mu. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli už byl ve věku, aby pochopil, co znamená zasnoubení, takže mi tohle přišlo jako lepší nápad. Navíc, prstýnek jsem nosila neustále, takže se mi nemohlo stát, že bych Danyho ještě někdy vyvedla z míry.

"Musí to být přesně tenhle?" ptal se mě a prstýnek si velice důkladně prohlížel. Juana s Razielem si vyměnili úsměv, byli rádi, že se nedělo nic vážného. Asi i jim bylo divné, proč jindy přátelský Dany choval vůči Erikovi tolik zášti, přitom mu Erik vůbec nic neprovedl.

"Ano, tenhle jsem dostala od Trena, jiný neplatí," přikývla jsem. Dany vypadal po tomhle ujištění daleko klidnější. A když se za hodinu vrátil Erik, přiběhl ho s úsměvem pozdravit.

"Kdo ti na hlavě plete ty copánky?" ptal se ho, když jsme si povídali v obýváku. Erik nosil své dlouhé stříbrné vlasy rozpuštěné jen napůl. Většinou měl několik malých copánků po stranách hlavy, díky kterým mu vlasy nepadaly do obličeje. A nedalo se říct, že by to byly jen tak obyčejné copánky, vždy byly nějak důmyslně smotané. Vypadal s nimi trochu jako Tolkienův elf, přestože on pozemské fantasy nikdy nečetl.

"To si pletu sám," odpověděl Erik. Dany pak začal prosit, aby ho to Erik také naučil.

"Ale vždyť ty máš vlasy krátké, k čemu bys to chtěl umět?" divil se Erik.

"Pletl bych je babičce, tetě Airine, nebo tetě Anori." vysvětloval mu Dany. A tak jsem po zbytek dne sloužila jako živý trenažer, kdy Erik vysvětloval a Dany se mi pak snažil na hlavě smotávat nejspíš dredy, když jsem vzala v potaz, jak moc mi vlasy cuchal. Po dlouhé, dlouhé době byl Dany se svou prací spokojen, a i já musela uznat, že to nevypadalo špatně.

"Pamatuju si doby, kdy jsi taky nosíval takhle spletené vlasy," slyšela jsem říkat Juanu. Objímala přitom Raziela kolem krku a zamilovaně se na něj usmívala.

"To už je pěkných pár staletí," přikývl s úsměvem Raziel.

"To jsi ještě míval dlouhé zlaté vlasy," přisadila si Juana.

"Nosím je ostříhané jen kvůli tobě. Řekla jsi, že se ti kratší víc líbí!" ohradil se hned Raziel. Juany smích nás všechny ujistil v tom, že ho jen popichovala.

"To je pravda, drahý," přitakala mu. Raziel si ji s protočením očí a tichým smíchem přitáhl k polibku. Taky jsem se usmívala. Byl to další důkaz, že Raziel opravdu Juanu miloval celou tu dobu, co byli od sebe. Už při našem prvním setkání, kdy ještě nemohl vědět, že ho Juana vezme zpátky, měl vlasy sestříhané stejně jako je nosíval Tren. V sobotu odpoledne se rozdrnčel zvonek. Na malou chvilku jsem si myslela, že to bude Tren. Že se mu to rozleželo v hlavě a přišel sem za mnou. Byla to Airine. Seth s Timem jeli na návštěvu k jeho rodině, kam Airine nechtěla jet, protože by se pořád řešila jen svatba. A tak přijela domů. Měla velkou radost, když mě viděla. A Danyho zase zaujala její hlava, kdy měla ve vlasech několik barevných proužků. Hned zjišťoval, jak je udělala, a když mu dala do ruky sadu barviček, věděla jsem, že tomu neuniknu.

"Budeme to muset rozmotat, nabarvit a pak znovu splést. Co myslíš, Eriku, jaká barva by se k tetě nejvíc hodila?" polemizoval Dany. A tak jsem jako trenažer držela i celou sobotu. Airine si se mnou mezitím v klidu povídala, Juana byla spokojená, že má dům plný lidí a já se necítila tolik opuštěná, přestože mi Tren hrozně chyběl. V neděli ráno nám snídani přerušil naléhavý pronikavý zvuk sirén. Poplach. Airine s Juanou vzaly Danyho a běžely se s ním ukrýt do městského krytu. Já se mezitím v ložnici převlékla do bojového. Jaké štěstí, že jsme si s Trenem od Juany neodváželi všechny věci. V situacích, jako byla tahle, se to hodilo.

"Nejsem si jistý, jestli bys měla taky bojovat. K tomu žádné rozkazy od Trena nemám," namítal Erik, když zjistil, že jsem neodešla do krytů.

"Beru si to na zodpovědnost. Tohle je velice nečekaný útok, jistě se bude hodit každá ruka. A Anori je poměrně značná pomoc," zarazil ho Raziel a už jsme všichni společně vybíhali směrem ven z města, kde se sjednocovali i ostatní bojeschopní muži a ženy.

"Anori, to je příjemné překvapení. Budeš se nám tu hodit. Jen prosím buď opatrná. Potřebujeme tě i nadále živou," podal mi Dante ruku, když mě spatřil. Jen jsem přikývla. Byla jsem si jistá, že s Razielem po boku budu v relativním bezpečí. Byl to skvělý bojovník. Dovolila bych si říct že lepší, než byl můj Tren. A s Erikem už jsme si vzájemně zvykly na své bojové styly, takže si také nebudeme nijak významně překážet.

Po přibližně dvou hodinách bylo po boji. Naše strana zůstala stát vítězně, ale neobešlo se to bez ztrát na životech a vážných zranění. Naštěstí, nás se to netýkalo. Raziel neměl ani škrábnutí, a dokonce i tunika mu pořád seděla tak dokonale, jak si ji doma oblékl. Nechápala jsem, jak to dělal. Já měla trochu pořezanou pravou nohu, ale to zranění jsem si způsobila sama, když jsme si zakopla o vlastní chodidlo. Erik vedle mě byl taky překvapivě nezraněný, dostal jen ránu do břicha, takže očekával, že se mu tam během pár dní vybarví pěkná velká modřina.

"Pojďme si pro děvčata a Danyho," kývl Raziel hlavou směrem do města. A tak jsme vyrazili. Bez Trena po svém boku jsem si připadala tak hrozně divně.

"Já vím, že jsem s tím už otravný, ale měli bychom se vrátit a říct o tom Trenovi," začal Erik opatrně. Byla jsem si jistá, že Tren vydal rozkazy, co mají v různých situacích dělat a žádný z nich určitě nezněl: "Klidně nechte Anori bojovat a nic mi o tom neříkejte". Byla jsem si jistá, že byl nervózní z jeho reakce. Rozhodla jsem se mu to usnadnit.

"Máš pravdu. Razieli, vyřídíte za nás pozdravy?" ptala jsem se pak. Raziel jen přikývl. V rychlosti jsme s Erikem zaběhli k Natori domů pro naše věci a pak jsem nás přemístila do Trenova velitelského stanu. Tam zrovna bylo poměrně plno, takže náš příchod vyvolal rozruch.

"Slečno Anori, jak víte tak rychle, že se tu bojuje? Nemohli jsme se dohodnout, jestli pro vás necháme zavolat, ale vy už jste tady a připravená," okomentoval generál Kadashi mou bojovou tuniku. A pak si teprve všiml, že nejsem jako ze škatulky, a že už jsem tedy jedním bojem prošla.

"Vracíme se z Chamonu, kde také došlo k nečekanému útoku Shinigami. Tady se děje něco podobného?" ptala jsem se hned. A tak mě zasvětili do informací. Pochopila jsem z toho jen část, vážně bych tu na tohle potřebovala Trena. I zde se objevili Shinigami a bez varování zaútočili na okraj našeho tábořiště. Nikomu se nestalo nic vážného, a dokázali je odrazit. Můj Tren tam teď rovna byl a zjišťoval škody. Ostatní velitelé se tu teď dohadovali, co dělat dál. Jestli na ně odvetně zaútočit a nebo to nechat být.

"Měli bychom jít za nimi. Tohle jim nemůžeme tolerovat. Jen náhodou se nikomu nic nestalo," prosazoval jeden a většina mu přikyvovala.

"To se mi nezdá. Z minulosti vím, že když se děly takové náhodné útoky, kdy se jako zázrakem nikomu nic moc vážného nestalo, bývala to předem promyšlená past," vložila jsem se do rozhovoru. Generál Kadashi mě podpořil přikývnutím. A tak se znovu začali hádat. Já si k sobě zavolala Erika.

"Prosím tě, běž najít a zkontrolovat Trena. Jestli to byla past, nechci, aby se někam vydával a snažil se to sám prozkoumat. Snaží se ho dostat stejně tak intenzivně, jako mě. Rovnou mu řekni, že se útoky odehráli i v Chamonu, ať má k dispozici všechny informace. A nejlépe, ať se dostaví sem, nechci, aby tu o mojí armádě rozhodovali jiní bez něho," zaúkolovala jsem ho. Erik jen přikývl a urychleně opustil stan. Velitelé se mezitím stále dohadovali. Trvalo asi dvacet minut, než se odhrnula vchodová plachta a dovnitř svižným krokem vstoupil Tren s Erikem v těsném závěsu. Se zamračením došel až ke mně.

"Dostal jsem tvoje rozkazy," zabručel.

"Myslím si, že ten útok byla past jak mě nebo tebe vylákat někam, kde by byli oni ve výhodě. Jenže ostatní velitelé se mnou moc nesouhlasí. A já nechci, aby moji armádu někam posílali, aniž bys o tom rozhodl i ty," objasnila jsem mu to a ignorovala fakt, že místo, aby byl rád, že mě po dvou dnech opět vidí, se na mě mračí.

"Souhlasím s tebou, ten útok byl velmi podezřelý," přikývl a pak se pustil do debaty s ostatními veliteli. A přestože se mnou souhlasil, že ten útok byl nejspíš schválně takhle špatně provedený, chtěl vyrazit a trochu to v okolí pročesat.

"Ti muži ještě nejsou dostatečně připravení," oponovali mu okamžitě ostatní.

"Tento víkend při cvičení prokázali, že jsou na tom velice dobře," mračil se Tren. Hm, tak možná nebyl naštvaný na mě.

"Možná, ale pořád si nemyslím, že jsou úplně disciplinovaní, aby mohli někam ven do akce. Potřebovali by silnou motivaci k tomu, abys dokázal správně využít a nasměrovat jejich sílu," oponoval mu postarší muž v generálské uniformě. Myslím, že jsem ho dnes viděla poprvé.

"Půjdu bojovat s nimi," navrhla jsem. Pro mě by jistě byli schopní podat skvělý výkon.

"Nepřichází v úvahu," ozvalo se téměř sborově. Tentokrát nebylo pochyb o tom, že se Tren mračil na mě. S povzdechem a protočením očí jsem se stáhla. Nebudu se jim vnucovat, jestli mě nechtějí. Chvíli jsem je nechala se dohadovat, pak jsem přistoupila blíž k Trenovi.

"Budu na tebe čekat doma. Snaž se přijít nějak rozumně," pošeptala jsem mu do ucha. Přikývl, aby mi dal najevo, že mě slyšel, ale ani se na mě nepodíval. Já chytila Erika za ruku a přemístila jsem nás k nám domů.

"Vezmi si volno Eriku, zůstanu zavřená uvnitř. Potřebuješ si odpočinout," poslala jsem ho pryč. Nemohl mít přece službu několik dní v kuse. Tren se vrátil poměrně pozdě večer.

"Jsem rád, že se ti dnes při bojích nic nestalo. I když bych byl samozřejmě raději, kdyby ses beze mě do bojů nepouštěla," políbil mě na spánek.

"Byly se mnou Erik a Raziel, to byla myslím dostatečná ochranka. Navíc, bojoval každý, kdo mohl, nebyla tam připravená žádná obranná síla. Myslím, že jsem se jim velice hodila," obhajovala jsem se. Nandala jsem mu večeři a sledovala ho, jak zhltl hned dvě porce. Pak se mi omluvil, že je příšerně unavený - od pátku naspal sotva dvě hodiny. Upřímně, takhle jsem si naši společně strávenou neděli nepředstavovala. Ale mlčela jsem. Nebylo to tak, že by se mi záměrně vyhýbal. Viděla jsem na něm, že je k smrti vyčerpaný. A tak jsem se rozhodla, že alespoň já mu nebudu dělat scény. Každé ráno jsem s ním vstala, udělala mu snídani, zabalila oběd, a přemístila ho do tábora. Pak jsem doma poklidila, předpřipravila večeři a jela do školy. Odpoledne jsem se učila, nebo připravovala projekt stavby zdravotnického střediska. A když se pozdě večer vrátil Tren z práce, přivítala jsem ho polibkem na tvář a teplou večeří. Tren se pak většinou jen osprchoval a zapadl do postele. Jen výjimečně si ke mně přisedl a prohodil se mnou pár vět. V těch chvílích jsem mu většinou masírovala ztuhlá ramena nebo ho vískala ve vlasech. A taky to byly ty večery, kdy jsem mu usínala schoulená v náručí, protože jsme šli spát spolu.

"Dnes mám opět školu pozdě do večera. Jídlo bude v troubě, jen si to ohřeješ, hm?" připomínala jsem mu ráno, že mě tu večer možná nenajde. Záleželo tedy, v kolik by se vrátil, ale většinou došel dříve, než já. Sice jsem se kvůli té přednášce o psychologii vztahů rozčilovala, protože jsem na ni stále chodila sama, ale byly to kredity jen za účast, a navíc to bylo opravdu zajímavé. Tren mi přikývl a dosnídal. Poslední dobou bylo přikývnutí to jediné gesto, které mi věnoval. Byla jsem z toho trochu rozmrzelá. A ještě rozmrzelejší jsem byla, když jsem dojela do školy a našla Lizzy v objetí Marka. Dali se spolu zase dohromady? Ne že bych jim to nepřála, ale v tom případě budu úplně ta poslední, která bude na ty přednášky chodit bez partnera. Bylo mi jasné, že Marek odteď bude Lizzy doprovázet. Díky tomu jsem byla ještě o něco více nabručená. Lizzy to na mě nejspíš poznala, protože se mě snažila rozptýlit, ale úplně jí to nešlo. Měli jsme akorát hodinovou pauzu před tou poslední přednáškou. Lizzy s Markem cukrovali a já si připadalo jako to nejposlednější třetí kolo.

"Achjo, Anori. Ten tvůj chlap je tak hrozně sexy! Vážně, víš ty vůbec, jaké máš štěstí?" promluvila na mě najednou Lizzy. Nechápala jsem, kam tím mířila. Do školy mě dnes doprovázel Simon a ne Patrik, do kterého byla Lizzy tak trochu zakoukaná (tedy pravděpodobně jen do včerejška, když dnes už měla oči zase jen pro Marka). A tak jsem se otočila, abych pochopila, o čem mluví. Zaplněnou univerzitní chodbou si to k nám opravdu mířil můj chlap. Tren. A vážně byl k nakousnutí sexy. Poslední dobou jsem ho vídala jen v uniformně nebo ve spacích kalhotách, takže mi teď v civilu připadal naprosto dokonalý. Měl na sobě tmavé kalhoty, bílou košili s dlouhým rukávem a límečkem a přes ni šedý slabý svetřík s tmavými záplatami v místě loktů. Vlasy mu držely v poměrně upraveném účesu. Chápala jsem, že se za ním každá druhá otočila. Já sama jsem právě pod sebou měla nejspíš loužičku vlastních slin. Štípla jsem se do ruky, protože jsem se potřebovala ujistit, že se mi nezdá. Když už byl dostatečně blízko, byla jsem si na sto procent jistá, že je to on. I když jinak vypadal dokonale, v jeho očích byla jasně vepsaná únava.

"Ahoj, srdíčko," pozdravil mě tiše a stiskl mě v krátkém, ale pevném objetí. Cítila jsem jeho rty ve svých vlasech. A pak se v rychlosti přivítal s Lizzy a Markem.

"Slyšel jsem o tvém povýšení. Jsi jeden z nejmladších plukovníků a velitelů armády. Máme ti začít vykat, když jsi teď taková kapacita?" ptal se ho Marek napůl žertem a napůl zjišťoval, jestli opravdu nebude muset Trenovi začít vykat. Naštěstí si můj snoubenec na nějaké formality moc nepotrpěl.

"Omluvíte nás na chvíli?" prohodila jsem směrem k Lizzy a už Trena táhla do jednoho z výklenků chodby.

"Co se stalo? Něco hodně špatného? Nebo naopak? Ne, kdyby to byly dobré zprávy, počkal bys až na doma…Někomu se něco stalo! Někomu z mojí ochranky? Napadli vás? Nebo hůř, někomu z tvé rodiny?" zasypala jsem ho hned otázkami. Chvíli překvapeně mrkal, pak se usmál a zavrtěl hlavou. Nakonec se ale zachmuřil a nebo se tvářil kajícně? Nebyla jsem si jistá.

"Nic se nestalo, opravdu. Přišel jsem za tebou," povídal mi. Chvíli jsem na něj zírala.

"Štípni mě, jestli se mi nezdáš. Nebo ne, polib mě. V realitě jsou tvoje polibky vždycky sladší, než jak jsem si je schopná představit," požádala jsem ho. A on se opravdu sehnul a dlouze mě políbil. Nezdál se mi.

"Vážně mě mrzí, že jsem to dohnal až do takového extrému, že si myslíš, že se stala nějaká katastrofa, když jsem za tebou přišel. Ale teď máš tu přednášku o vztazích, na kterou bys neměla chodit sama, že? Říkal jsem si, že budeš mít radost, když tě na ni doprovodím," povídal, a přitom mě hladil po tvářích.

"To mám! Velkou radost. Nechápej mě špatně. Jen vím, kolik máš práce a jak moc jsi každý den unavený. Nechtěla jsem tě obtěžovat," vysvětlovala jsem. Nechtěla jsem se k němu moc tisknout, ale jakmile můj mozek přijal fakt, že sem přišel kvůli mně, byla jsem k němu během chvíle přilepená. Užívala jsem si, že mě od sebe neodstrčil.

"Mám hodně práce. Ale taky mám doma krásnou ženu, kterou trápí, že se jí nevěnuji," políbil mě na čelo.

"Ta tvoje krásná žena na tebe přehodila všechnu zodpovědnost, aby se s tím sama nemusela zaobírat. Zasloužím si, že na mě nemáš čas," brblala jsem.

"I mě trápí, že se ti nevěnuji. Snažil jsem se být tím nejlepším velitelem, ale nejsem schopný to skloubit s tím, být ti tím nejlepším mužem. A přitom ty jsi moje dokonalá žena. I když jsem o tom nemluvil, vidím, co všechno pro mě doma děláš. Že každý den vaříš, uklízíš, žehlíš mi košile, a ještě se stíháš učit a věnovat svým plánům na to zdravotnické zařízení. I ostatní velitelé mají doma takový luxus, ale proto, že mají služebné. O nikoho se jeho manželka nestará tak obětavě, jako se staráš ty o mě. A já bych ti to rád nějak oplácel. Pokud se spokojíš s tím, že nebudu tím dokonalým velitelem, mohl bych mít dostatek času i na tebe," povídal mi. Zářivě jsem se na něj usmála.

"Chybí mi ty časy, kdy jsme byli pořád spolu. Ale chápu, že máš hodně práce a stojím si za tím, že je to moje vina. Jen mě mrzelo, že se ke mně moc nehlásíš. Že se nelíbáme, nedržíme za ruce. Že ti nemůžu každý den vyprávět, co se stalo nového a že nemáš potřebu to vyprávět ani ty mě. Svou práci ale odvádíš naprosto skvěle, nechci tě brzdit jen proto, že jsem ufňukaná ženská, která potřebuje neustálou pozornost. A i mě nabízely hospodyni. Ale odmítla jsem ji. Chci se o tebe postarat úplně sama. Dokázat jim, že to jde. Že můžeš mít dvakrát denně domácí jídlo, dokonale upravenou uniformu a doma pořádek i přesto, že tvoje žena studuje. Je to náročné, ale potěšilo mě, že to vidíš a oceňuješ," zubila jsem se. Byla jsem opravdu šťastná, že to všechno viděl. Dělala jsem to totiž pro něj.

"Hmm, také bych se měl snažit zvládnout obojí. Protože nechci riskovat, že tě ztratím jen proto, že si nejsem schopný ušetřit dost energie, abych se ti mohl každý večer věnovat," smutně si povzdechl. Očividně ho to mrzelo.

"Jsi tady se mnou dneska. Nemůžu být spokojenější," ujistila jsem ho, že mu vůbec nic nezazlívám a znovu mu pevně zapadla do náruče.

"Pěkně voníš," pochválila jsem ho. Nebyla to sice ta moje oblíbená vůně, ale taky se mi líbila.

"Ta tvoje oblíbená kolínská mi došla, tak jsem musel udělat drobnou změnu," pokrčil omluvně rameny a znovu si prohrábl vlasy. Tohle gesto udělal za posledních deset minut už tolikrát, že mi došlo, proč mu vlasy drží tak uspořádaně. Když si je neustále srovnával…

"Pojďme dovnitř, ať chytíme nějaká dobrá místa," vyrušila nás Lizzy a i s Markem zamířila do učebny.

"Není to ten stejný kluk, jako předtím?" ptal se mě šeptem Tren.

"Ano, je. Dnes se k sobě vrátili. Očividně ten vztah nebyl zase až tak rozbitý, jak mi tvrdila," pokrčila jsem s úsměvem rameny.

"Koukám, že je dnes den plný zachráněných vztahů. Eh…totiž, je ten náš zachráněný, že?" zarazil se.

"Nebylo na něm co zachraňovat. Budu jen ráda, když se mi budeš víc věnovat, ale asi by mi stačilo i jen tvoje ujištění, že i když se ke mně moc nemáš, pořád mě miluješ," vzala jsem ho s úsměvem kolem paže a odváděla ho do učebny.

"Vážně se za to omlouvám. Lépe se mi soustředí na práci, když mě přitom nerozptylují myšlenky na tebe. A jakmile tě mám poblíž, na nic jiného moc myslet nedokážu. Ale i mě už jsi hrozně chyběla," políbil mě na spánek.

"Hmm, přetrpme tedy tuhle přednášku, a potom si pojeďme užít domů trochu soukromí," zavrněla jsem mu do ucha. Tren se zastavil a přitáhl si mě k dlouhému polibku. Pevně jsem se k němu přitiskla, protože hrozilo, že se mi podlomí kolena. Až tak moc to na mě působilo. A taky jsem tím zároveň cítila, jak moc to působilo na Trena. Jeho klín mi dal jasně najevo, že dnes večer rozhodně nebudeme usínat jen vedle sebe. Usadili jsme se vedle Marka a Lizzy do prostřední řady. Pořád jsem byla k Trenovi těsně nalepená, až jsem si říkala, jestli nemá pocit, že ho utiskuji. On si ale na nic nestěžoval a poslušně mě celou přednášku objímal.

"Schválně…sáhněte si do svědomí. Kdy pro vás partner nebo partnerka naposledy udělali něco romantického? Kdy vám naposledy vyznali lásku?" ptal se mentor, ale byla to spíše řečnická otázka na zamyšlení.

"Asi před 15-ti minutami. Bylo to nečekané, ale naprosto romantické. Prakticky v současné chvíli myslím převážně jen na to, jak z něj doma servu kalhoty," pošeptala jsem Trenovi do ucha. Tomu v krku těžce poskočil ohryzek, jinak se snažil nedat najevo, že mou poznámku slyšel. A poměrně v tom selhával. Navíc si začal kousat ret. Tušila jsem, že z dnešní přednášky si budu pamatovat spíš výraz jeho tváře než to, co vykládal vyučující. Přesto jsem se opět dozvěděla spoustu zajímavých věcí, i když ne se všemi jsem souhlasila. Některé mi třeba jen pomohly pochopit, jak se na vztahy dívají lidé kolem mě.

"Pokud se nebudeš zlobit, tak nás domů přemístím, co ty na to?" ptala jsem se ho, když jsme už stáli před univerzitní budovou a rozloučili se s Lizzy a Markem. S úsměvem mi přikývl. Doma jsem se výjimečně nezlobila, že pohrdl mojí večeří, protože mě hned v předsíni začal vášnivě líbat. Však si ji může dát zítra k obědu. Postrkovala jsem ho před sebou až ke schodům do ložnice, které jsme značně krkolomně vylezly nahoru. Ono při líbání se ve dvou jde do schodů dost špatně.

"Počkej, počkej," mírnila jsem ho, když mě začal svlékat.

"Jaképak počkej? Nebyla jsi to ty, kdo mi tu sliboval něco o tom, jak ze mě serveš kalhoty? Nechci být puntičkář, ale řekl bych, že je mám pořád na sobě," zavrněl mi do ucha. To mě rozesmálo, ale podařilo se mi ze sebe Trena sundat.

"Mě je jasné, že ty jsi na to opět zapomněl, ale já s tebou ještě nejsem tak dlouho, abych dokázala tvé narozeniny ignorovat. Vím, že nestojíš o žádné oslavy ani dárky, ale na druhou stranu, když jsem ten dárek já, většinou se na něj těšíš. A přestože jsem počítala s tím, že tě večer už najdu v polospánku, jsem na tebe připravená," vysvětlovala jsem rychle, proč jsem ho zarazila. Tren zabloudil pohledem po pokoji, jakoby snad hledal něco, co by mu napomohlo se dopočítat, co je dnes za den a ověřit si, jestli má opravdu narozeniny. Samozřejmě jsme nic takového v ložnici neměli.

"Opravdu mám dneska narozeniny?" zeptal se pak i nahlas.

"Hm…už to tak bude. Tak co, máš zájem si mě v klidu rozbalit?" skousla jsem si svůdně ret.

"Na tom jsem už pracoval, než jsi mě přerušila," zazubil se.

"Kdybych tě nezarazila, dost možná by sis vůbec nevšiml, co mám na sobě," zasmála jsem se. Tren tedy o dost zpomalil, pomalu mě svlékl, moje dárkové spodní prádlo si poctivě prohlédl, velice poctivě…

"Tento rok jsi obzvlášť pěkně zabalená," broukal mi proti kůži na stehnech.

"Jsem ráda, že se ti líbím," zavzdychala jsem. A pak jsem ho nechala, aby si sám rozmyslel, co si se svým narozeninovým dárkem počne.