První boj

A jsem tu zas :)

.

.

Naše životy začaly plynout velmi stereotypně. Každé ráno vstát, přenést Trena do tábora, starat se o domácnost, chodit do školy. Jediná změna byla v tom, že se mi Tren opravdu snažil více věnovat. Nebylo to úplně podle mých ideálních představ, ale i tak jsem byla spokojená. Obhájila jsem svou lékařskou práci o Trenovi a mojí netypické operaci. Sice bych řekla, že se to lékařům v komisi vůbec nelíbilo, ovšem nemohli mi na to téměř nic říct. Teorie byla díky Teruově pomoci skvěle sepsaná a Tren - důkaz mého úspěchu - jim tam seděl živý, zdravý a nahý do půli těla. Po střelné ráně mu zbyla jen drobounká jizva, kterou jsem nejspíš viděla jen já, protože komise jí nijak nekomentovala. Krevní testy byly v pořádku a Tren byl zpět ve své plné fyzické kondici. Po tomto úspěchu jsem se tedy mohla pustit do realizace stavby zdravotnického střediska. Tren mi v tomto byl velkou oporou a pomocí. I přes své další povinnosti se bezchybně zhostil i tohoto úkolu a velice brzy po tom, co jsem mu oznámila, že mé plány jsou hotové, se začaly kopat základy a stavět první zdi. Samozřejmě jsem musela trochu slevit ze svých nároků, protože můj rozpočet od Danteho nebyl neomezený. Vybavení tak sice nebylo úplně nejnovější - často z druhé ruky z jiných zařízení - ale podle Terua mělo vše naprosto dostatečně plnit svůj účel. Celá stavba byla velmi rychlá, trvala jen pár měsíců. Ostatní velitelé Trenovi stále nedovolili, aby se se svými muži vydal někam do akce, takže o pracovní sílu nebyla nouze. Prožila jsem takhle svoje první Vánoce a Nový rok - střídavě v armádním táboře, s ostatními veliteli a malý čas i s Trenovou rodinou. Na jaře se dokončila stavba zdravotnického střediska a já tak začala více času trávit tam a méně jsem ho věnovala domácnosti a Trenovi. Ten si samozřejmě na nic nestěžoval. Hodně mi to pomohlo ve škole. Očividně bylo zřízení zdravotnického střediska bráno jako velice významná činnost, protože mi to uznali hned za několik nedodělaných praxí a já tak po dohnání několika zkoušek mohla najet do normálního režimu, který měla i Lizzy. A pak tu byly v květnu moje narozeniny, na které po dlouhé době byl čas i nálada. Tren ten den přijel z práce brzy, přivezl mi nádhernou velikou kytici a zahrnul mě dárky. Také sezval úzkou skupinu našich přátel, a uspořádal mi tak malou oslavu s dortem, o které mluvil vždy, když v minulosti neměl možnost moje narozeniny oslavit.

Také jsem si pomalu ale jistě zvykala na postavení velitelovi ženy. Chodila jsem s Trenem na všechny jejich "dýchánky" a naučila se, jak mám vycházet s ostatními manželkami. Konkrétně s ženou generála Kadashiho Nicolettou jsem navázala poměrně přátelský vztah. Ze začátku jsem totiž trávila všechny volné víkendy v Chamonu u Juany a Raziela. Pak se ale jednou Tren prořekl, že Nicolettu mrzí, že s ní nevycházím, protože ona mě měla ráda, a tak jsem začala svůj čas trávit i s ní. A opravdu jsem tak zjistila, že na rozdíl od ostatních manželek je velice milá a dobře jsme si rozuměli.

"Dobré odpoledne, Anori. Jsem domluvený s Anthonym, že spolu něco probereme," objevil se jedno odpoledne ve dveřích generál Kadashi i se svou ženou.

"Tren ale ještě není doma. Pojďte dál, zjistím, jestli na vás nezapomněl," ustoupila jsem a pustila je dovnitř. Byla jsem ráda, že jsem včera uklidila, takže jsem se nemusela stydět, že Nicoletta uvidí mojí nedokonalou domácnost. Usadila jsem je do našeho malého obýváčku, uvařila jim kávy a od Trena pomocí myšlenek zjistila, že je na cestě. Jen několik málo minut od vesnice.

"Tak je na cestě, měl by tu být za pár minut," informovala jsem je. Generál Kadashi si mezitím prohlížel naši novou dekoraci. Byla to síť zavěšená na stěně v obýváku, která byla plná našich společných fotografií. Byl to můj nápad a Tren proti němu neprotestoval. Možná jsem tím trochu bojovala proti tomu, že lidé stále moc nechápali, že s Trenem opravdu žiji jako jeho partnerka a ne jen jako jeho chráněnka. Z většiny těch fotografií bylo patrné, že jsme spolu. Než to ale stačil generál Kadashi nebo jeho žena jakkoliv komentovat, vpadl dovnitř s omluvou udýchaný Tren. Hned začal s generálem něco řešit, já zase dělala společnost Nicolettě, jako správná paní domu.

"Dej si pozor na ženu generála Creese. Řekla bych, že má o Anthonyho zájem pro svou nejmladší dceru," varovala mě a hned na to dodala, že se nemám čeho bát, že Anthony vypadá jako věrný chlapec. To byl a samozřejmě jsem se o něj nebála. Jen mi to nebylo úplně příjemné.

"V táboře dnes všechno v pořádku?" ptala jsem se Trena, když manželé Kadashi odešli a my se tak měli chvíli sami pro sebe. Tren tedy začal něco málo vyprávět, ale nebylo to nic závažného.

"O víkendu budu zase muset pracovat," oznamoval mi po večeři.

"Hm, tak já pojedu do Chamonu. Už jsem Juanu dlouho neviděla," rozhodla jsem se. Tren se trochu zamračil, ale jinak mlčel.

"Copak? Měl jsi jinou představu?" ptala jsem se překvapeně.

"Nebudu tam přespávat. Myslel jsem si, že zůstaneš doma a že budeme trávit večery spolu," přiznal mi.

"A co kdybys jezdil na večery za námi do Chamonu? Juana tě už hrozně dlouho neviděla, vždycky tam jezdím bez tebe. Nemyslíš, že by bylo fajn se jí taky ukázat?" nadhodila jsem a Tren si těžce povzdechl.

"To by asi bylo. Ale upřímně, nechce se mi každý večer a pak ráno trávit několik hodin cestou z tábora do Chamonu a naopak," bručel ale rozevřel náruč, abych se mu mohla posadit do klína.

"A od čeho máš ženu, které nedělá problém přemisťování? Stačí mi dát vědět, že jsi připravený vyrazit a já tě přemístím?" ptala jsem se hned. Chtěla jsem, aby jel do Chamonu se mnou. Trenova pozornost byla zaměstnaná mým výstřihem, který měl teď příhodně ve výšce očí. I tak ale zvládl něco souhlasně zabručet a slíbit, že tedy bude trávit večery s rodinou.

"Juana bude mít velkou radost," políbila jsem ho vlasů a vstala mu z klína. Měla jsem ještě spoustu práce.

Celý týden jsem hodně pracovala ve svém středisku, abych si mohla udělat pátek volnější. Do Chamonu jsem se přemístila už během odpoledne a s Trenem byla domluvená, že jakmile bude chtít skončit, dá mi vědět a já si pro něj dojdu. Bylo pro mě nepříjemným překvapením, když jsem zazvonila a otevřít mi přišla jedna z Juaniných sester. Chtěla jsem se otočit na podpatku a zmizet, ale mezitím už mě zmerčila i Juana a hned mě vtáhla dovnitř.

"Vítej doma, holčičko. Tren s tebou asi opět nedorazí, že?" ptala se mě hned.

"No původně jsem ho přemluvila, aby sem za mnou na večery jezdil. Ale myslím si, že nepřijde, až se dozví, že jsou tu jeho tety," odpověděla jsem upřímně. Ani já tu s nimi nechtěla zůstávat.

"Prosím…nic mu neříkej! Chtěla bych ho zase vidět. Nebyl tu už tak dlouho," povzdechla si Juana. Chvíli jsem jen nerozhodně v tichosti postávala. Pokud sem přijde, dost pravděpodobně se neotočí na podpatku, aby zase odešel. Ale lhát mu jistě není to, co by oddaná žena, jakou jsem se snažila být, udělala.

"Prosím," zatahala mě Juana znovu za ruku. A tak jsem alespoň slíbila, že se ho pokusím přemluvit. Do té doby jsem si sedla na pohovku vedle Raziela a dělala mu společnost, protože ten si chudák musel připadat jako na pranýři.

"Už tenkrát jsme nechápali, kam jsi dala rozum a oči, když sis s ním začala a pořídila si hned tři děti. A nechápu, že jsi ho vzala zpátky i napodruhé. Nika jsi od sebe vyhnala, ale tohohle otrapu si tu držíš," spustila jedna z tetek. Raziel si jen povzdechl, ale mlčel. Nechtěl se pouštět do hádek, protože by to vždycky skončilo špatně pro Juanu. Ale nebylo mu příjemné poslouchat všechny ty urážky.

"Raziel je pořád můj manžel, kterého miluji, ať se vám to líbí nebo ne. Je to moje věc, jestli jsem mu odpustila. A Nik je arogantní spratek, který se vyhnal sám. Pokud se omluví za své chování, vezmu ho zpátky," rozohnila se Juana. Velice mě tím překvapila, většinou se svým starším sestrám nestavěla na odpor.

"Zdá se, že ho tu budeme muset strpět," povzdechla si jiná.

"Tenhle dům patří Razielovi. Postavil ho pro nás dva a naše děti. Takže se k němu začněte chovat slušně, protože je to on, kdo vás tu trpí. A pokud se vám to nelíbí, můžete všechny odejít," mračila se Juana. To už se Raziel zvedl a objal ji kolem ramen. Neslyšela jsem, co jí šeptal, ale Juana se pak začala usmívat. A v tu stejnou chvíli se mi v hlavě ozval Tren, že je připravený vyrazit. Omluvila jsem se, vyšla k nám do ložnice a odtud se přemístila do jeho velitelského stanu.

"Miláčku. Špatná zpráva je, že u Juany doma jsou tvoje příšerné tety. Dobrá zpráva je, že jim dala Juana na výběr, že se budou k Razielovi buď chovat slušně, nebo mohou jet domů. A moc mě prosila, abych tě přivedla s sebou," spustila jsem na něj hned a teprve potom ho objala a vlepila mu dlouhý polibek.

"Ah, to nemám zrovna dvakrát radost. Ale už jsem ti to slíbil," povzdechl si Tren ztěžka, ale nebránil se a nechal se přemístit do Chamonu. Když jsme sešli do obýváku, zrovna tam probíhala poměrně normální debata.

"Trene! Synáčku můj, tak dlouho jsem tě neviděla," zvolala Juana a vyskočila hned na nohy a rovnou Trenovi padla kolem krku.

"Ahoj mami," usmál se Tren a objetí ji vrátil. Juana si od něj pak odstoupila na délku paže a pořádně si ho prohlédla.

"Hrozně ti ta uniforma sluší. Je z tebe pan plukovník, jsem na tebe tolik pyšná!" pronesla pak dojatě a znovu ho pevně objala. Raziel svého syna také poplácal po rameni.

"Je to hlavně Anorina zásluha," snažil se Tren od sebe odvést pozornost a hodit všechny zásluhy na mě.

"To není pravda. O tom povýšení jsem neměla ani nejmenší tušení, to si zasloužil úplně sám. Zvládá to skvěle, a to jsem na něj přehodila veškerou zodpovědnost ohledně armády. Všechno dokonale řídí, a přitom mě má pořád rád," vrtěla jsem hlavou, jakože já za nic z toho nemůžu. Tren mě objal kolem ramen a políbil mě do vlasů. Pak se pozdravil se svými tetami, které mu všechny s úsměvem odpověděly a pak se zajímaly o to, jak se má, co dělá a jak se mu daří jako veliteli. Tren z toho byl naprosto vykolejený. A mě štvalo, že se o něj zajímají jen proto, že má teď postavení a moc.

"Tohle bylo vážně divné. To je snad poprvé, kdy se o mě zajímaly," říkal mi Tren v ložnici, když jsme spolu leželi v posteli.

"Mě to hrozně štvalo. Celou dobu k tobě byly tak hrubé a najednou je to samé "Trení sem" a "Trení tam". To oslovení mě i normálně štve, ale od nich je to ještě falešnější. Ale jakmile ti na rameni sedí o několik frček navíc, jsi jejich nejoblíbenější synovec," brblala jsem.

"No tak, lásko…já je taky nepovažuji za nejlepší tety na světe jen proto, že se o mě jeden večer zajímaly. A taky vím, že je to jen kvůli tomu, že vedu tvou armádu. Jen je to pro mě opravdu nezvyklý pocit," uváděl to hned na pravou míru.

"Hm…pro mě to ale znamená, že teď o tebe bude ještě větší zájem, než jak tomu bylo doposud. Když i tvoje tety překonaly všechnu tu averzi, znamená to, že pro každou holku z lepší rodiny jsi teď skvělá partie. A všichni si navíc myslí, že jsem jen tvoje chráněnka…" zabořila jsem mu se zasténáním hlavu do prsou. Tren si mě k sobě pevně přivinul a políbil mě do vlasů.

"Já ale patřím tobě. A když mi budou vlivné rodiny nabízet své dcery, všechny je odmítnu. Protože pokud bych měl být naprosto upřímný, kdo by byl lepší partie než naše vyvolená, která mě miluje? A kterou jsem si ještě navíc vycvičil k obrazu svému?" škádlil mě, ale já věděla, že to myslí docela vážně.

"To je pravda. Jsem ta nejlepší partie široko daleko a moc tě miluju. Ale zatím sis okroužkoval jenom ty mě. Já budu spokojená až ve chvíli, kdy bude zlatý kroužek i na tvém prstě," oznamovala jsem mu svůj dlouhodobý cíl. Tomu se Tren zasmál a slíbil mi, že se ode mě okroužkovat nechá.

"Navíc, když jsem tak pěkně vycvičená, nemohl bys mě za odměnu chvíli hýčkat?" mumlala jsem mu do prsou.

"Mohl a budu. A velmi rád," zabroukal a začal se mi plně věnovat.

*****

Jela jsem na koni pár metrů za Trenem. Ten mlčel, byl na mě naštvaný. A já věděla, že se zlobí právem, takže jsem jela poslušně za ním se sklopenou hlavou a zároveň se obávala, jak nám půjde bojovat, když spolu nejsme za dobře. Byl to první samostatný boj mojí armády a zároveň první opravdová akce, kdy Tren působil jako jediný a tedy i nejvyšší velitel. Tren přitáhl Dafiné otěže a zvedl pravou ruku v lokti. Celá armáda se postupně zastavila v pohybu. Dojela jsem až vedle něj, ale nepodíval se na mě.

"Tady rozbalíme tábor. Chci dvě výzvědné skupiny, aby obhlédly okolí. Cokoliv podezřelého mi nahlásíte. Podle informací nedorazí armáda nepřítele dříve než zítra před polednem. Alespoň si odpočineme," vydal Tren rozkazy mužům, kteří stáli kolem nás. Hned se všichni rozjeli a dali se do jejich plnění. Tren se pak otočil ke mně.

"Ošetřovnu ti postaví v západní části tábora. Předpokládám, že na to budeš chtít dohlédnout," promluvil na mě. Neštěkal, ale hlas měl odměřený.

"Dobře," pípla jsem.

"Budeš chtít postavit vlastní stan, nebo zůstaneš v tom mém?" zeptal se pak ještě a seskočil. Než jsem stihla odpovědět, bral mě kolem pasu a také mě sundával ze sedla. Hned ode mě ale zase odstoupil.

"Využila jsem snad někdy svůj vlastní stan? Chci být s tebou," odpověděla jsem. Trucovat si klidně může, ale spávat budeme spolu. Tren mi věnoval mírnou úklonu, kterou mi dal najevo, že bude po mém, a odešel. Achjo, nesnášela jsem, když se na mě zlobil. Odešla jsem dohlédnout na stavbu stanu pro ošetřovnu, chvíli se zdržela s muži, kteří mi měli sloužit k ruce, a teprve pak se vydala hledat velitelský stan. Šlo to snadno, mezi světlými plachtami byl jediný, přes který byla přehozená zástava s mým znakem - informace o tom, že právě v tomto stanu se budu po dobu pobytu v táboře zdržovat. Opatrně jsem nakoukla dovnitř a zdálo se mi, že tu nikdo není. Tren měl jistě spoustu práce. Vešla jsem tedy dovnitř, sundala si boty a odešla se opláchnout k malému přenosnému umyvadlu.

"Všechno v pořádku? Byla jsi pryč dlouho," promluvil najednou Trenův hlas. Lekla jsem se a všechnu vodu na sebe převrhla a umyvadlo si shodila na nohy. Tren byl okamžitě u mě, umyvadlo sám zvedl a pak mi pomáhal mě trochu osušit. Vůbec jsem neměla tušení, že byl ve stanu se mnou.

"A-ano, ano všechno v pořádku. Jen jsem se domlouvala na detailech se svými asistenty. Abych si byla jistá, že vědí, co a jak," odpověděla jsem pak. Tren mlčky odešel ven pro novou vodu. Když se vrátil, také se opláchl a pak se posadil na lůžko. Chtěla jsou s ním začít hovor, ale neměla jsem odvahu a nevěděla jsem jak. Místo toho jsem si mnula bolavé místo na noze, kam mě uhodilo padající umyvadlo.

"Uhodila ses moc? Nechtěl jsem tě vyděsit," omlouval se Tren.

"Ne, nic vážného to není. Myslela jsem, že jsi venku a něco řešíš, nevšimla jsem si tě tu. Trene…nezlob se na mě," přistoupila jsem k němu, jednou nohou si klekla na postel vedle něj, rukama ho objala kolem ramen a hlavu mu položila do vlasů.

"Já se na tebe nezlobím. Jen mě to mrzí," zabručel, ale neodstrčil mě od sebe. Naopak si mě k sobě víc přitáhl.

"Já to ale nemyslela zle. Když jsem se ptala, jestli si vážně myslíš, že se ti povedlo je vycvičit a mají k tobě dostatečnou autoritu, nebyl to útok na tvoji osobu. Nemyslela jsem to tak, jako že ti nevěřím, že bys to dokázal. Chtěla jsem jen mít jistotu, že se mi vrátíš. Pochybovala jsem o nich, ne o tobě," hájila jsem se rychle, než by mě stačit zarazit, jako to udělal doma. Tren byl chvíli ticho.

"To jsi volila opravdu nevhodná slova," ušklíbl se.

"Vypálila jsem tu otázku dřív, než jsem si ji stihla v hlavě připravit. A pak už jsem neměla příležitost se opravit," povzdechla jsem si. Tren musel chtě nechtě uznat, že jistá jazyková bariéra mezi námi pořád byla a bohužel kvůli ní občas došlo k takovému nedorozumění.

"Musíme na té komunikaci oba trochu zapracovat, aby to bylo úplně dokonalé," usmál se pak Tren. A pak nás vyrušily jeho velitelské povinnosti. Druhý den jsem se během dopoledne oblékla do bojové tuniky, která opět barevně ladila k té Trenově - tentokrát v různých odstínech šedé. Dvě dlouhá zatroubení oznámila, že armáda nepřítele je blízko a brzy se bude bojovat. Vyšla jsem ven. Měla jsem bojovat s Trenem a i z toho důvodu jsem se měla zúčastnit vyjednávání s velitelem nepřítele. Aby mě měl Tren u sebe a pod dohledem. Procházela jsem mezi muži své armády, kteří mi sami od sebe tvořili uličku, abych mohla v klidu projít a nemusela se skrz ně prodírat. Všichni se mi klaněli a zdravili mě. Viděla jsem Trena stát vpředu a zamířila za ním. Nelíbilo se mi, že byl tak moc na ráně. Byl úplně vystavený a nechráněný. Naši armádu jistilo hned několik čarodějů včetně Patrika, ale Tren stál příliš daleko od ostatních. Byla jsem z toho velice nervózní, a strach, že se něco pokazí, mě neopustil do doby, než jsem stála vedle něj a chytila ho za paži. Tím se dostal pod moji ochranu a já tak konečně byla klidnější.

"Já to věděl," povzdechl si vedle mě najednou Tren. Zvedla jsem hlavu a zaměřila svou pozornost na příchozí. Líným krokem se k nám blížil Ragar s Radimem a dvěma dalšími muži, které jsem neznala. Jeden z nich ale musel být čaroděj, protože jejich skupina byla dobře chráněna kouzly. Zamračila jsem se. Já doufala, že toho pitomce už nikdy neuvidíme. A on si sem pak klidně nakráčí a bude s námi vyjednávat! Zesílila jsem stisk levé ruky, kterou jsem Trena objímala kolem paže a vyslala jsem silnější ochranná kouzla. Pokud na něj Ragar jen sáhne, se zlou se potáže! V odpověď na mou zvýšenou ochranu se čarodějnický amulet, který jsem měla pověšený na krku, více rozzářil. Tren to zpozoroval, ale nijak nezasáhl. Nechal mě dělat, co jsem uznala za vhodné.

"Tebe jsem tu nečekal, drahoušku. Chci mluvit s vaším velitelem. Nebo jsem ti chyběl, a proto jsi přišel vyjednávat ty?" promluvil Ragar, když byl na doslech a očima naprosto nestydatě Trena sváděl. Rozčílil mě. Tren po mě šlehl pohledem, prsty jsem mu do paže zatínala až příliš pevně. Trochu jsem svůj stisk povolila.

"Jsem plukovník Natori, hlavní velitel armády naší vyvolené, která je tu se mnou. S nikým více povolaným, než jsme my dva, mluvit nemůžeš," odpověděl mu Tren. Více formálně už to ani říct nemohl. Já byla ostražitá a čekala, co se bude dít. Ragar nikdy nebojoval fér. Jenže tentokrát už jsem se nemohla spoléhat, že Trena nezabije. Když se mu naposledy odmítl vydat, vážně ho tím rozčílil. Ještě teď jsem měla živě před očima ten obraz - Tren ležel na zemi a Ragar do něj bušil hlava nehlava. Tenkrát jsem i přes nesnesitelnou bolest zad musela zakročit. Ragar mezitím chvíli pomrkával, než si odfrkl.

"Zrovna do tebe bych neřekl, že si dopomůžeš k postavení a penězům přes postel," ušklíbl se posměvačně. Co si to dovoloval? Jak přes postel? A k jakým penězům? Tren nevypadal tolik rozčileně jako já. Dokonce bych řekla, že se usmíval.

"A tebe to, zdá se mi, pěkně štve, co? Uměl jsem si vybrat," odpověděl mu s úsměvem Tren v jasné provokaci. Nechápala jsem, proč se neohradil, že postavení dostal pro své schopnosti a ne proto, že se mnou spí, ale nezasáhla jsem. Ragar zlostně secvakl čelist. Vážně ho to štvalo! No jistě, vždycky tvrdil, že by byl pro Trena lepší partie. Ale nebyl schopný Trenovi dopřát to, co jsem mu do klína přihrála já.

"Pojďme k věci. Přišli jste vyjednávat, nemám pravdu? Jménem naší vyvolené vám nabízím možnost složit zbraně a vydat se nám do zajetí. Bude s vámi slušně zacházeno. Jinak vydám pokyn armádě k útoku. Je to tak, drahá?" nabídl druhé straně podmínky, i když nikdo z nás nečekal, že je přijmou, a pak se otočil ke mně. Další provokace, mě k tomu vůbec nepotřeboval.

"Ano, jistě. Pokud se vzdáte bez boje, vaše životy budou ušetřeny," pronesla jsem. I když vím už teď, že jeden fialovovlasý život bych velice ráda neušetřila.

"Já vám nabízím možnost vydat nám dobrovolně vaši vyvolenou. Její život bude ušetřen - více či méně, podle toho, jak rychle se přidá k naší straně. Jinak máme pro ni i pro vás nemilé překvapení," ušklíbl se Ragar, který už se vzpamatoval z těch Trenových provokací. Do teď jen naštvaně skřípal zuby.

"Zkus si pro ni jít. Už tolikrát jsi mě nebo ji dostal a nikdy ti to nevydrželo moc dlouho. Nevím, proč by to tentokrát mělo dopadnout jinak," procedil Tren skrz zuby, připravený mě okamžitě bránit.

"Ona vám to Siriomis spočítá. Však uvidíte," vyštěkl Ragar a hned vypadal, že toho lituje. Tren se pousmál, opět se mu povedlo z Ragara dostat nějaké informace navíc. Já naopak znejistěla. Opravdu řekl Siriomis? Ta Siriomis? To snad ne! Já měla za to, že ta patří do dávné minulosti, že již není možné, aby se vrátila mezi naši žijící generaci. Tren si všiml mého ztuhnutí. Přestal se usmívat a místo toho se mu na tváři usídlil ustaraný výraz.

"Lásko, teď se soustřeď. Až už tě trápí cokoliv, vyřešíme to po boji, ano?" promluvil na mě, zatímco tasil svůj meč. Ragar s Radimem a ještě tím třetím udělali to samé. Čtvrtý muž se ani nepohnul, byl to očividně on, kdo je chránil. Než dal Ragar povel, naše armáda se už dávno dala do pohybu. Vytasení meče byl předem domluvený signál k útoku. Opět jsme reagovali rychleji než nepřítel. Já se postavila za Trena a jednak jsem kouzly chránila jeho a taky jsem se snažila rozkolísat toho druhého čaroděje, aby přestal chránit naše protivníky. Nebyl to nováček. Mému nátlaku se bránil, i když se to odrazilo ve snížené ochraně. Zabrala jsem se víc do boje s ním a přestala se soustředit na to, co dělá Tren. Jeden neopatrný úkrok a dostali jsme se s Trenem příliš daleko od sebe. Ragar hned přiskočil mezi nás a pokusil se mě chytit. Držela jsem v hlavě všechny Trenovy lekce a rady, hned jsem uskočila do směru k Trenovi, přestože tam stáli Radim s tím dalším. Nešlo o to dostat se do bezpečí, ale dostat se zpátky pod Trenovu ochranu. Tren udělal rychlý výpad a během chvíle jsem se mu zase schovávala za zády.

"Velmi dobře," zabroukal Tren mým směrem pochvalu. Zazubila jsem se, ale jinak jsem se opět začala soustředit na svůj úkol. Můj čarodějnický protivník se teď musel více soustředit na obranu svých svěřenců, protože se již nedrželi tak blízko u sebe. Bylo pro mě tedy mnohem snazší ho rozkolísat. Nebyl jim nějak zvlášť loajální, protože když bylo jasné, že všechny neubrání, začal chránit jen sebe. Nevím, jak to Tren poznal, ale v ten samý okamžik rychle vykročil vpřed, jedním máchnutím meče zabil toho neznámého muže a druhým poranil Ragarovi paži. Já se mezitím vypořádala s tím kouzelníkem. Byl až příliš silný a v Trenově blízkosti se mi vůbec nelíbil. Tren otočil hlavu, aby zkontroloval, co dělám, jenže toho využil Ragar. S výkřikem zahodil meč a vrhl se vpřed. Byl větší než Tren, takže vahou svého těla ho strhl sebou na zem. Hned ho chytil za paži a pokusil se s ním přemístit pryč. To mu ale nešlo. Nebyla jsem hloupá a neopakovala jsem stejné chyby dvakrát. Proti takové magii jsem Trena chránila. Říkala jsem přece, že mi ho znovu nevezme. Když tedy nemohl Trena takto unést, pustil se s ním alespoň do pěstního souboje. Nebyl to nevyrovnaný zápas jako tenkrát, protože Tren byl zpátky ve své plné fyzické kondici. Ale nevypadalo to, že tenhle jejich souboj skončí nějak rychle. A k mé smůle se Radim jen znuděně nedíval, ale pustil se do boje se mnou! Nebyla jsem ještě pořád zrovna nejlepší v boji s mečem, i když rozhodně jsem už nebyla tak bezbranná jako předtím. I tak jsem se ale přímého souboje trochu bála. V příhodném okamžiku jsem vyslala kouzlo, kterým jsem chtěla Ragara odhodit pryč z Trena, aby mi mohl přijít na pomoc. Jenže Tren se zrovna tak nešikovně nahnul…Ragara to z něj sice odstřelilo, ale spolu s ním to odnesla i Trenova ruka. A ještě navíc ta pravá! Tren bolestně zasténal, a překvapeně se chytil za krvácející paži. Naštěstí se vzpamatoval dříve než Ragar a opravdu mi přišel s Radimem pomoct. Ve dvou jsme na něj byli příliš silní, a tak se ten zbabělec dal na útěk. Společně s ním zmizel i Ragar. Boj tím ale ani zdaleka neskončil. Když nás opustili jejich velitelé, seběhlo se na nás hned několik dalších mužů, kteří zrovna nezápolili s míšenci z mé armády. Tren sice uměl bojovat oběma rukama stejně dobře, takže ho fakt, že musel meč držet v levé ruce nijak neomezoval. Co ho ale omezovalo byla neustále krvácející pravá paže. Bylo vidět, že ho to opravdu bolí, celý boj byl tak méně plynulý. Jenže já neměla čas mu ulevit. Pustila jsem se do boje s mnohem větší vervou, abych zastala většinu práce já sama.

"Anori, drž se u mě," rozkázal Tren a stáhl mě k sobě. V zápalu boje jsem se od něj začala zase vzdalovat. Tím mě trochu rozkolísal a před dalším kouzlem jsme uskočili oba naráz do stejného místa. Já se o něj uhodila do hlavy, jeho jsem ale udeřila do zraněné paže. Znovu bolestně zaskučel a klesl na jedno koleno. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám mu pomoct vstát? Tren mou pomoc samozřejmě nepotřeboval. Postavil se, ale mě se zdálo, že se trochu kymácí. To jsem to zase vymňoukla.

"Omlouvám se," pípla jsem.

"To nic, srdíčko. Hlavně pokračuj v boji. Drž se poblíž, ale neskákej na mě, prosím," protlačil skrz zuby. Musel hodně trpět. A přesto mě oslovil "srdíčko" - přezdívkou, kterou jsem naprosto milovala a on to věděl. Nikdy ji nepoužíval, když byl naštvaný. Vynahradím mu to. Jen co s tím tady skončíme!