Ochranný rituál

Pokračování:

.

.

Když bylo po všem, svezl se Tren na kolena a s dalším bolestným zaskučením se pevně chytil za paži. Muselo to být nesnesitelné, když nedokázal trpět tiše jako to obvykle dělával.

"Lásko, já se vážně moc omlouvám. To jsem nechtěla. Ale spravím to, slibuju," drmolila jsem a klekala si vedle něj. Tren vždycky nosil bojové tuniky takového střihu, že pravý rukáv byl dlouhý jen do půlky paže. Myslela jsem si, že mu ten rukáv jen vyhrnu, abych se k tomu dostala, ale v tom mi zabránil Tren a jeho bolestivé zasténání. A v tu samou chvíli se u nás objevil Patrik.

"Anori, je ti něco?" ptal se hned a vytáhl mě na nohy. Teprve teď jsem si všimla, že jsem zase celá umazaná od krve - hodně to krvácelo a já se ještě nedostala k tomu, abych to zastavila. Nemusela jsem nic říkat, aby Patrik pochopil, že to nejsem já, kdo potřebuje pomoc. Mezitím se kolem nás utvořil hlouček mužů, kteří postávali poblíž a nejspíš si také mysleli, že potřebuji pomoc. Potřebovala bych, ale lékařskou. Jenže za doktora jsem tu byla já.

"Ten rukáv budeme muset strhnout, jinak se k tomu nedostaneme," zaskučel Tren a začal si rozepínat tuniku i s košilí pod tím. Pomohla jsem mu dostat z rukávu zdravou ruku.

"Patriku, mohl bys…?" naznačil mu Tren, aby si se mnou vyměnil místo. Byla jsem ráda, že to nebudu muset strhávat já.

"Nejspíš to bude bolet," varoval ho Patrik.

"Nejspíš budu křičet. Pokud by to šlo, strhni to najednou," přikývl Tren. Patrik si celou jeho paži pečlivě prohlédl.

"Bude to hodně bolet," konstatoval pak a vší silou škubl. Ten výkřik, který následoval mě bude ještě hodně dlouho budit ve snech. Tren od bolesti málem omdlel, naštěstí ho okolo stojící muži podepřeli, a tak zůstal sedět. Patrik držel v rukou jeho zkrvavené oblečení a jen nevěřícně zíral na ránu na jeho paži. Vypadalo to otřesně, všechny ty zpřetrhané svaly.

"Na straně nepřítele mají někoho, kdo ovládá takovou magii? To je špatné! A že jste to schytal zrovna vy, veliteli," okomentoval to nejblíže stojící míšenec.

"To jsem byla já. Ale nechtěla jsem, vážně. Mířila jsem na někoho jiného," zavzlykala jsem neschopná pohybu.

"Anori, proboha, cos mu to provedla?" zalapal po dechu tentokrát Patrik. Pod Trenem se dělala kaluž krve, a on začínal pomalu ztrácet vědomí. Konečně jsem byla schopná se pohnout, a tak jsem opět přiklekla do trávy vedle Trena. Nebyla jsem si přesně jistá, co mám dělat, ale věděla jsem, že nějak reagovat musím. A tak jsem začala s léčením. Snažila jsem se opravit všechno, co jen šlo, a přitom se užírala výčitkami svědomí. Neměla jsem použít takové silné kouzlo, když byla možnost, že zasáhnu i Trena. Ale mě to v tu chvíli nedošlo. Chtěla jsem prostě ublížit Ragarovi. Za všechno, co Trenovi a mě kdy provedl. To se mi sice povedlo - Ragar dostal daleko větší zásah, takže teď někde dost pravděpodobně skučel jako pes. Když jsem ale před sebou měla Trena s tváří zkřivenou bolestí, nebyla jsem si jistá, jestli mi to za to stálo. Trvalo mi asi dvacet minut, než jsem Trenovu ruku dala tak nějak dohromady.

"Ale nejsem si moc jistá. Byla bych raději, kdyby to po mě ještě někdo zkontroloval. Můžeš tu paži zvednout?" ptala jsem se pak. Tren udělal, co jsem po něm chtěla. Alespoň, že s ní mohl hýbat. Patrik mu pomohl postavit se na nohy a raději ho kompletně podepřel. Tren byl z té ztráty krve dost oslabený. Společně se pomalu vydali zpět k našemu tábořišti. A já se pustila do ošetřování našich mužů. Zabralo mi to čas až do pozdních nočních hodin, ale do stanu jsem se vracela s tím, že každé zranění jsem zkontrolovala a ošetřila. Možná jsem byla až příliš pečlivá, ale chtěla jsem, aby moji muži měli perfektní servis a prvotřídní péči. Zasloužili si to za všechny ty roky v otroctví. V našem stanu seděli kromě Trena i Patrik s Erikem a o něčem diskutovali.

"Všechno v pořádku?" ptal se Tren hned, jak mě spatřil vejít. Unaveně jsem přikývla. Hodně jsem se tím vším vyčerpala. A to jsem si ještě slíbila, že se budu věnovat Trenovi, abych mu vynahradila to dnešní zranění. Pokud tedy o to bude alespoň trochu stát.

"Anori, ty jsi vážně postrach. Docela se Anthonymu divím, že je s tebou stále v bojovém páru, po tom všem," zavrtěl Patrik hlavou.

"Já se mu taky divím. A vážně mě to moc mrzí. Takovou hloupost už nikdy neudělám," slibovala jsem a snažila se zadržet slzy, které se už zase draly ven.

"Nebyla to hloupost. Reagovala jsi v dané situaci velice dobře. Jen až budeš příště likvidovat někoho v mé těsné blízkosti, zkus použít nějaké méně agresivní kouzlo. Moje tělo ti bude více než vděčné," zasmál se Tren a natáhl ke mně zdravou ruku. Přitulila jsem se k němu, zabořila mu tvář do vlasů a rozbrečela se.

"An, já to tak nemyslel. A Anthony se očividně taky nezlobí. Není důvod brečet," děsil se hned Patrik.

"Nebrečím kvůli tobě. Moc si o sobě nemysli," popotáhla jsem. Tomu se všichni tři nahlas zasmáli.

"My půjdeme, necháme vám trochu soukromí. Dobrou noc, Anthony, Anori," rozloučili se.

"Patriku…" zarazil ho Tren, když už byl Patrik skoro venku.

"Tren. Jmenuji se Tren. Vídám tě častěji než svoji rodinu, myslím, že je načase oslovovat mě mým křestním jménem," řekl a natáhl k němu ruku.

"Dobrá. Rád bych ti tu laskavost oplatil, ale jsem prostě jen Patrik," zazubil se Patrik, ruku mu stiskl a pak se napřáhl, aby Trena poplácal po rameni té zraněné paže. Ten se mu hned vyhnul.

"To prosím nedělej," zasmál se pak. Patrik se omluvil, že se trochu zapomněl a s novým přáním dobré noci i s Erikem odešli.

"A co my dva?" otočil se Tren čelem ke mně.

"Je od tebe hezké, že necháš Patrika říkat ti prvním jménem. Možná bych byla naštvaná, že to privilegium už nepatří jen mě, ale vzhledem k tomu, že tě tak oslovoval i Erik, si to nebudu brát nijak osobně," přemítala jsem nahlas.

"Hmm…a co my dva?" zopakoval svou otázku a přistoupil ke mně.

"Půjdeme taky spát? Jsem z toho bojování a léčení hrozně unavená. Ale jestli máš o našem programu jinou představu, tak se ti ráda přizpůsobím. Zasloužíš si trochu více mojí péče. Za ten dnešek obzvlášť," objala jsem ho kolem pasu. Tren mě políbil na čelo.

"Máš pravdu, půjdeme si lehnout. A to hýčkání si vyberu později," usmál se a zdravou rukou mi prohrábl vlasy. S tím jsem nemohla nesouhlasit.

Zpět v našem základním táboře jsem se účastnila setkání s Dantem, Nejvyšším a ostatními veliteli, kteří všichni chtěli vědět, jak se Trenovi dařilo při jeho první akci venku. Já neshledala žádné nedostatky, ale Tren působil velmi nervózně. Pravou ruku měl pořád zafixovanou v šátku, protože jsem s její léčbou ještě nebyla úplně hotová. Pracovala jsem na tom postupně. Tou levou si nervózně žmoulal lem od saka uniformy. Ale samozřejmě se strachoval zbytečně. Ostatní velitelé se tvářili docela spokojeně, když jim přednesl výsledky i postupy.

"Pokud bych ještě mohla…," promluvila jsem nahlas - poprvé za celou poradu. Všichni si okamžitě zase posedali. Tomu říkám autorita. A to jsem ani nemusela zvýšit hlas.

"Když jsme vyjednávali s druhou stranou, Ragar se prořekl a mluvil o Siriomis. Jestli říkal pravdu, budeme mít nejspíš velký problém. Navrhuji, abychom k příštímu sezení přizvali i Marion a případně další zástupce z řad čarodějek. Mohly by nám říct něco více," oznamovala jsem.

"Obávám se slečno, že moc nerozumím tomu, o kom mluvíte," ozval se jeden z velitelů nesměle. Copak oni o Siriomis nikdy neslyšeli? Překvapeně jsem se otočila po Trenovi, ale i ten s omluvným úsměvem pokrčil rameny.

"Siriomis patří minulosti. Je tu tedy velká pravděpodobnost, že se bavíme o nějaké její jmenovkyni," ozval se Dante. Úlevně jsem si vydechla, chvíli to vypadalo, že jsem o ní slyšela jen já, a to mě nutilo o mých znalostech pochybovat.

"A jsme si jistí tím, že se nemůže vrátit?" zeptala jsem se přímo. Dante chvíli mlčel a pak pokrčil rameny.

"Přizvat Marion je každopádně dobrý nápad. Řekne nám třeba něco víc. Ale vzhledem k našemu jinak plnému rozvrhu se budeme muset sejít již pozítří. Je někdo, komu to nevyhovuje?" ptal se Dante.

"Jak se sem má Marion za dva dny dostat?" zeptala jsem se.

"Je to čarodějka, poradí si," pokrčil Dante rameny. Potom se zvedl a odešel ze stanu a s ním i všichni ostatní.

"Očividně se budu muset zeptat já. Kdo je Siriomis?" promluvil Tren.

"Siriomis je dávná čarodějka. Byla mocná, velice mocná. Ve své době neměla pořádného protivníka, a proto se velice rychle dostala na vládnoucí pozici mezi čarodějkami. Ale vládla krutě a nespravedlivě. Byla schopná otevírat průchody do říše zatracených i dalších světů a s jejich pomocí se pokusila tuto dimenzi ovládnout. Dokázala povolat ty nejhrůznější bestie ze samotných hlubin říše zatracených, kam se ani Shinigami neodvažují vkročit. Byl to Dante, který ji s pomocí tehdejší druhé nejsilnější čarodějky dokázal porazit. Měla by být uzamčená v podsvětí i se svými bestiemi. Je to už tak dávno, že se z ní stala spíše legenda. Ale pokud o ní Ragar opravdu mluvil, jsme všichni v pořádné kaši," seznámila jsem ho s fakty.

"Myslím, že takovou legendu už jsem někdy slyšel. A fakt, že ji Dante nepopřel, podporuje to, že je založena na pravdivých základech. Ale kde by k ní Ragar přišel?" ptal se mě zcela logicky Tren.

"Doufám, že Marion a ostatní čarodějky by na toto mohly znát odpověď," pokrčila jsem rameny. Byla jsem možná silná, a proto i vysoce postavená. Moje znalosti ale byly díky mému věku velmi omezené.

"Trene…zatím sice není nic jisté, ale nechci nic riskovat. A chci zůstat před nepřítelem o krok napřed. Dovolíš mi udělat nad tebou takovou menší ochranu proti jejímu vlivu? Pokud se nepletu, umí měnit podoby, takže by se velmi snadno mohla dostat do tvé blízkosti. A i když nevím, co by mohla mít za lubem, chci to mít pojištěné," žádala jsem ho.

"Proč k tomu najednou potřebuješ můj souhlas? Děláš to tak vždycky, a nikdy ses mě na to předem neptala," podivil se Tren.

"Tohle bude trochu jiné. Ale uděláme to doma, tady by nás mohl někdo vyrušit," políbila jsem ho na tvář. Tren přikývl, čímž souhlasil. Doufám, že se do té doby nic nestane. Já odešla pracovat na své zdravotnické středisko, ale končila jsem trochu dříve, abych měla dost energie a času provést to ochranné kouzlo. Když jsem se vrátila, byl už Tren doma.

"Tak pojďme na to," pobídl mě hned po uvítacím polibku.

"Tak snadné to není. Musím namalovat znamení pentagramu, ty si mezitím sundej košili," instruovala jsem ho. Tren překvapeně zamrkal a řekla bych, že trochu litoval, že se k tomu dal umluvit. Ale zatím poslušně plnil moje příkazy. Já pomocí magie namalovala na zem znamení pentagramu a do každé takto vytyčené oblasti přidala symbol pro přírodní živly.

"Lehni si na záda doprostřed obrazce," požádala jsem pak Tren. Opět mě poslechl, ale bylo na něm čím dál tím víc vidět, že se mu moje počínání vůbec nelíbí. Zatáhla jsem všude závěsy a zamkla vchodové dveře. Nikdo nás teď nesměl rušit. Jak se v pokoji setmělo začal obrazec namalovaný na podlaze lehce zářit. I já jsem si svlékla tílko s podprsenkou a klekla jsem si Trenovi k nohám.

"Mě se vůbec nelíbí, co teď chystáš," hlesl Tren, v obličeji bílý jako stěna. A mě došlo, čím jsem ho vyděsila.

"Lásko, nechystám se tě svést a pak ti po vyvrcholení podříznout krk. Tohle nemám zapotřebí. A i kdybych někdy chtěla provést sexuální rituál, je daleko praktičtější si k tomu chovat jen jednoho muže, a ne pokaždé lovit dalšího. Ale já tě chci ochránit. A potřebuji k tomu trochu více magie, než je běžné. Věř mi, neublížím ti," snažila jsem se ho trochu uchlácholit a vzápětí na to začala odříkávat verše, které mu měly poskytnout dlouhodobou ochranu před mocnými kouzly, kterými se dalo ovládnout tělo i mysl. Byla to její zbraň a já nedovolím, aby si z Trena udělala svou loutku. Postupně jsem přidávala na intenzitě a spolu s tím více a více zářil jak obrazec, tak i amulet na mém krku. V přesně daný okamžik jsem si klekla nad Trena a položila mu ruku na břicho. Tren v tu chvíli přestal věřit tomu, že se opravdu nejedná o sexuální rituál. Nemohla jsem se mu divit. Byli jsme oba nazí do půli těla a já mu klečela přímo nad rozkrokem. Ale k tomu se možná dostaneme později. S posledními verši se Trenovi na místě, kde jsem se ho dotýkala rukou, vytvořil znak ochrany ze starého jazyka. Jakmile rituál skončil, znak zmizel, stejně jako namalovaný obrazec pentagramu.

"Hotovo. A vida! Přežil jsi to," utahovala jsem si z něj a sklonila se k polibku.

"Chvíli jsem o tom pochyboval. Vysvětlíš mi, co jsi udělala?" chtěl pak vědět, a tak jsem mu průběh a význam rituálu podrobně popsala. Vždycky mě těšilo, s jakou chutí se Tren vzdělával v oborech magie, o kterých toho moc nevěděl. Já ho ráda poučila a bavilo mě sledovat jeho nadšení. Jeho akademický zájem ovšem brzy přehlušil fakt, že jsem stále byla do půli těla nahá.

"Chápu, proč jsem se musel svléknout já, ale proč jsi svlečená i ty? Pokud to tedy nebylo jen proto, abych měl moc pěkný výhled," zeptal se Tren, když mě vytahoval na nohy a odváděl mě do ložnice.

"Centrum magie je v našem středu. A čím méně oblečení mezi ním a místem, kde chci tu energii vypouštět, tím to funguje lépe. Není náhoda, že se čarodějky pro spoustu svých rituálů svlékají. Vznikly z toho potom všechny ty fámy o tom, že jsme ďáblovy poběhlice, ale má to svoji logiku," vysvětlovala jsem. Tren nad tím chvíli uvažoval a pak přikývl.

"Můžu být vlastně rád, že jsi tak silná, že můžeš bojovat v tunice a neběháš mi po bitevním poli nahá," zazubil se pak té představě, ale to už mě pokládal do peřin a začal se mi poctivě věnovat. Zvládla jsem jen něco souhlasného zamručet.

Druhý den jsem si chtěla udělat trochu volnější od práce a školy a věnovat se taky trochu domácnosti. Bylo potřeba zase navařit, chystala jsem se něco upéct…z toho důvodu jsem se taky dostala domů brzy odpoledne. Dnes mě hlídal Patrik a ten jako jeden z mála nezůstával hlídkovat venku, ale chodil si sednout k nám do obýváku, kde jsme si buď povídali a nebo mě nechal pracovat a sám myslí prohlížel okolí. Tentokrát jsem si ani nestihla sundat boty, když se rozdrnčel zvonek. Pohlédla jsem na Patrika, který mi přikývl, jakože je bezpečné tomu někomu otevřít. Ale neusmíval se…kdo by to tak mohl být? Za dveřmi stály dvě ženy. Chvíli jsem musela přemýšlet, než jsem v té starší poznala paní Creeseovou, ženu jednoho z generálů. Hned jsem si vzpomněla na to, co mi o ní Nicoletta vyprávěla a z toho jsem si odvodila, že ta druhá musí být její nejmladší dcera. Ta, pro kterou by rádi získali Trena jako vhodného manžela. Nasadila jsem úsměv, ale neměla jsem z nich radost.

"Jestli hledáte Trena, tak tu není. Je v táboře, pracuje. Můžu mu něco vyřídit?" zeptala jsem se hned, protože mi bylo jasné, že kvůli mně nepřišly. Dcera mi hned strčila do rukou mísu plnou malých koláčků s nejrůznějšími náplněmi.

"Říkala jsem ti to mamá. A teď pojďme," zatahala pak svou matku za rukáv.

"Ujistěte se, Anori, že mu vyřídíte, kdo mu ty koláčky posílá," zamračila se na mě paní Creeseová. S širokým úsměvem jsem přikývla. No, ušetřily mi práci s pečením, já si ráda dám a Tren na sladké stejně moc nebyl.

"Vlastně, kdy už jsme tady…mohla bych si s vámi trochu více promluvit," nadhodila pak a pozvala se dovnitř. Její dcera chvíli otálela venku, ale na můj popud vcupitala dovnitř. Byla krásně nalíčená, učesaná…prostě na první pohled sem přišly, aby se Trenovi vemluvily do přízně a aby udělaly co nejlepší první dojem. Patrik nejspíš slyšel náš rozhovor, protože už předem vyklidil pole a zavřel se u Trena v pracovně. Nabídla jsem jim místa k sezení, kávu ale odmítly. A já bych si zrovna docela dala.

"Víte, Anori. Nelze si úplně nevšimnout, jak na plukovníkovi Natori neustále visíte. To vaše dětinské otlapkávání a pusinkování mu možná přijde roztomilé a já se vlastně nedivím, že pak kolem vás skáče," začala.

"Skáče kolem mě hlavně proto, že jsem jeho chráněnka," oznámila jsem jí a čekala, jak se tato diskuze bude dále vyvíjet.

"Tímhle stylem mu ale kazíte jakékoliv naděje na to, že si k sobě někdy najde ženu. V jeho věku a s jeho postavením už by totiž bylo načase. Ale upřímně jak by se k němu mohla některá dostat, když vy jste kolem něj neustále obmotaná a on vám tak věnuje všechnu svou pozornost?" promlouvala mi do duše.

"Takže jste vlastně přišly na námluvy?" zamrkala jsem nevinně. Občas jsem opravdu byla dětinská, jenže mě zrovna teď opravdu bavilo si tu s nimi hrát. Její dcera pro mě nebyla skutečnou hrozbou.

"Ano, přesně tak. Moje dcera by pro něj byla dobrou manželkou. Dala by mu děti a postarala by se mu o domácnost. Byl by s ní jistě spokojený. Chápu, že je to na vás moc, jste prakticky ještě dítě. Ale Anori copak vy nechcete, aby byl šťastný?" zkoušela to na mě. Zmínka o dětech mě trochu rozčílila, protože to byla ta jediná věc, kterou jsem Trenovi zatím dát nemohla, přestože on si nestěžoval, a navíc zrovna teď opravdu nebyla ta nejlepší doba na zakládání rodiny.

"Jistě, že chci. A taky dělám všechno pro to, aby byl šťastný…ale se mnou!" oznámila jsem. Bylo na čase jim rozbít jejich iluze o tom, že je Tren svobodný. Tedy, zatím samozřejmě je, ale já už ho měla rezervovaného.

"Že jsem jeho chráněnkou opravdu z velké části ovlivňuje to, že se mnou tráví tolik času. Snaží se mě mít pod dohledem, taky proto spolu bojujeme, pracujeme a bydlíme. Ale nejsem pro něj jenom práce. Už pět let jsem jeho snoubenka. Takže všechno to líbání a objímání není proto, že bych byla dětinská, ale proto, že já miluji jeho a on zase mě. A nemůžete udělat nic proto, abyste to změnila. On mě neopustí ani mě nezradí. To vím naprosto jistě," usmála jsem se a pohodlně se opřela do křesla, ve kterém jsem seděla. Jistě…vnitřně jsem nebyla tak klidná. Napadla mě hned celá řada způsobů, jak ode mě Trena odloudit. Úplně by stačilo ho opít, svést, a pak s ním otěhotnět a spoléhat na jeho cit pro zodpovědnost, kdy by nenechal své dítě bez otce. Ale to byly nepravděpodobné katastrofické scénáře. Tren od sebe v opilosti odstrkoval dokonce i mě, když byl tak moc opilý, že mě nepoznal. Věděla jsem, že vědomě by mě neopustil a neudělal by nic, čím by mi ublížil. Ale přesto mě ta představa naplňovala panickou hrůzou. Navenek jsem to ovšem podala tak sebevědomě, že jsem obě dvě Creeseovic ženy naprosto ochromila. Neměly mi na to v první chvíli co říct. Paní Creeseová pak naštvaně secvakla čelist a vstala.

"No dobrá…uvidíme, komu dá nakonec přednost. A doufám, že se mohu spolehnout, že mu předáte náš dárek. Dcera je sama připravovala," cedila skrz zuby, přitom svou dceru zvedala ze sedu a odcházela ke dveřím. Šla jsem je vyprovodit.

"Jistě, vyřídím mu, od koho ten dárek je. A přeju hodně štěstí, až se mi ho budete snažit odloudit. Bude to vyžadovat spoustu tvrdé práce. Miluje mě, jen tak se nedá," usmívala jsem se. Tím, jak jsem byla v klidu a s úsměvem jim přála hodně štěstí, až se budou snažit přebrat mi Trena, jsem jim sebrala vítr z plachet mnohem spíše, než kdybych se vztekala, brečela nebo je přemlouvala, ať mi ho neberou. Když jsem se vrátila, stál Patrik už zase v obýváku a usmíval se od ucha k uchu. Uvařila jsem nám kávu a společně jsme si dali ty koláčky - byly výborné. Vážně měla o Trena zájem a snažila se na něj zapůsobit. Tren dorazil domů chvíli na to. Patrik obvykle hned vyklidil pole, ale tentokrát ještě neměl dopito a Tren mu mávnutím ruky naznačil, že může zůstat. Já se celou dobu usmívala, ale jakmile dorazil Tren, nasadila jsem vážný výraz. Chtěla jsem ho tím trochu potrápit. Patrik schovával úsměv za hrnek kávy, aby mě neprozradil. Odešla jsem Trenovi také uvařit kávu. Tren, který chudák vůbec nemohl tušit, co na něj chystám, mi sám naprosto příznačně naběhl do rány. Natáhl se po jednom koláčku a vzápětí mi ho pochválil, že jsou moc dobré, že se mi povedly. Chudák si myslel, že jsem pekla já (což jsem se nemohla divit, protože jsem mu říkala, že to mám v plánu).

"Opravdu? Chutná ti? Tak to bude Creeseovic nejmladší dcera moc ráda, že sis na jejím dárku pro tebe pochutnal. Až jim budeš vracet misku, tak si dej pozor, aby ses znenadání neocitl bez kalhot v jejím pokojíku," prskala jsem. Bylo hrozně těžké udržet vážný výraz. Obzvlášť, když Trenovi okamžitě zaskočilo a pak na mě několikrát zmateně zamrkal.

"Co prosím? Já ale neznám dcery generála Creese. Nikdy jsem je neviděl," začal se hned zmateně obhajovat. Měla jsem toho v záloze víc, ale zradil mě vlastní smích.

"To, že je neznáš, se dnes paní Creeseová se svou nejmladší dcerou pokusily změnit. Přišly sem na námluvy a ona ti přinesla vlastnoručně pečené koláčky. Několikrát se ujišťovala, abych ti nezapomněla říct, že je její dcera sama pekla jen a jen pro tebe," vyprávěla jsem s rukama pevně založenýma na prsou, smích už jsem měla zase plně pod kontrolou.

"To jako vážně? Ty si ze mě neděláš legraci?" ptal se opatrně Tren.

"Ani v nejmenším. Dokonce mi paní Creeseová promlouvala do duše, že to jen kvůli mně sis ještě nenašel pořádnou ženu. Protože na tobě visím. A protože ti moje dětinské otlapkávání a pusinkování přijde roztomilé, tak kolem mě skáčeš. Takže si k sobě žádnou nepustíš. Ale jsi ve věku a s postavením, že už by ses měl oženit. A Creeseovic nejmladší dcera by pro tebe byla ta pravá. Hodná, milá, poslušná, postarala by se ti o domácnost a mohl bys s ní založit rodinu! A v mém zájmu přece je to, abys byl šťastný, takže bych měla dát ruce pryč," vyjmenovávala jsem. Tren obrátil pohled k Patrikovi a snažil se od něj zjistit, jestli si z něj náhodou zase jen neutahuji.

"To byla poměrně přesná citace toho, co tu dnes proběhlo. Ale Anori je zvládla naprosto skvěle uzemnit. Byla zcela slušná. A přitom jim sebrala vítr z plachet svou naprostou sebedůvěrou, že bys ji neopustil. Nechápu, Trene, jak jsi toho docílil. U své snoubenky bych rád dosáhl něčeho podobného, pořád o mě pochybuje. Takže prosím, učte mě Mistře," podpořil mě Patrik, že si nedělám legraci a zároveň na Trena vyrukoval s touto prosbou. Tren jen chvíli zíral s otevřenou pusou střídavě na mě a na něj. Pak ústa sklapl.

"Popravdě já sám nevím, co se stalo za zlom, že si tím je najednou jistá. Myslím, že si umíš představit, kolik kolem tohoto tématu už proběhlo debat," pokrčil pak rameny. Oba pánové se tedy otočili ke mně a čekali, jestli jim to tajemství prozradím.

"Skoro každý mužský se chvástá tím, že by pro svou milou skočil třeba kulce do cesty. Tren to pro mě ale opravdu udělal. Málem pro mě zemřel. Nepotřebuju žádné další důkazy o jeho lásce. A že by mě neopustil pro jinou ženu, tak tím jsem si jistá od té doby, co je za námi kauza Colin," pokrčila jsem rameny.

"Stálo mě to prostřelená játra, několik dní na smrtelné posteli a výčitky všech mých známých a rodiny. Ale zvládl jsem to," otřel si Tren předstíraný pot z čela. Žďuchla jsem ho do ramene, nebyla to jeho zásluha. To já sama jsem si slíbila, že když mi přežije, budu mu méně odporovat a více mu věřit. A o to jsem se snažila. Patrik se chvíli šklebil, ale pak prohlásil, že by to pro svou snoubenku nejspíš taky udělal.

"Ale jsem na tebe pyšný! A mám radost, že jsi k tomuto závěru dospěla. Promluvím si s generálem Creesem a vysvětlím mu, že mám tebe. Předpokládám, že pak už se podobné návštěvy nebudou opakovat," ujistil mě Tren.

"Jistě, protože to já jsem ta nejlepší partie široko daleko. A jak řekl ten pitomec Ragar - taková, díky které máš postavení a peníze. I když to moc nechápu, o jakých penězích mluvil?" mumlala jsem si pak spíš sama pro sebe. Tren se jen usmál, vlepil mi polibek a přišlo mi, že se pak snažil maskovat svůj výraz za hrnek s kávou.

"Jako plukovník má přece plat, o jakém se jen tak nějakému míšenci nezdá," prohlásil Patrik, jakoby to snad bylo nad slunce jasné. Tren neříkal nic, jen se opět usmál, když se naše oči setkaly. A mě začalo být jeho chování podezřelé.

"Já o jeho platu nic nevím. Neříká mi, kolik bere. Ale nemůžu si na nic stěžovat, mám všechno, na co si ukážu," pokusila jsem se z toho vybruslit, protože mi přišlo, že atmosféra tu trochu zhoustla.

"Jak to, že o jeho platu nic nevíš? Anori…většinu příjmu by teď měl dostávat za vedení tvé armády. Musíš vědět, kolik mu dáváš," ptal se Patrik nechápavě. Já jen povytáhla obočí. Co prosím? Patrik hodil jeden tázavý pohled na Trena, který pokrčil rameny a pak zavrtěl hlavou. Nechápala jsem jejich nonverbální komunikaci…vážně ne. O čem se domlouvali? Patrik ovšem vypadal otřeseně.

"Trene, já chápu, že ji máš rád. Ale vážně mi chceš říct, že pro ni pracuješ zadarmo?" ptal se nevěřícně.

"Není to úplně zadarmo. Dostávám stejný žold jako všichni ostatní. A pak taky plat od Bratrstva za to, že je mojí chráněnkou," zastal se mě rychle Tren. A mě to v tu chvíli secvaklo. Opravdu…v mých plánech žádný velitelský plat nebyl! Ze začátku jsem byla velitel já, ale to jsem nic nechtěla. Čekala jsem na Trena, až mou nabídku přijme, že se to pak zařídí. Jenže když Tren nastoupil, o žádný plat si neřekl a já na to zapomněla.

"Anori, tomuhle se říká otroctví. Měl jsem za to, že jsi proti němu bojovala. Ale očividně chodí kovářova kobyla opravdu bosa," mumlal pak Patrik do svého hrnku. Já si zajela prsty do vlasů. Jak jsem mohla zapomenout na plat vlastního snoubence? Ještě navíc, když byl Tren tak moc zvyklý šetřit, že si mi na nic nestěžoval a klidně pracoval dlouhé přesčasy za řadový plat?

"Jsem ta nejhorší snoubenka na světě!" zaúpěla jsem pak. Tohle mi vážně nedošlo.

"Ale lásko, já si přece na nic nestěžoval. A navíc máš jistotu, že s tebou opravdu nejsem kvůli penězům!" utahoval si ze mě Tren, ale přitom si mě balil do náruče.

"Já bych neřekl nejhorší snoubenka. To si myslím zvládáš poměrně dobře. Ale rozhodně jsi ten nejhorší zaměstnavatel," dodal k tomu pak s úsměvem Patrik. I Tren se smál. Obličej jsem nechala zabořený do Trenovy hrudi a pevně se kolem něj obmotala. Patrik se omluvil a s hrstí plnou koláčků se vydal ven ohlídat okolí. Mě už hlídat nemusel, protože já byla v bezpečí.

"Srdíčko, nemusíš se schovávat. Já se vážně nezlobím," líbal mě Tren do vlasů.

"Proč jsi mi nic neřekl? Tohle je přece důležité! Zapomněla jsem na tvůj plat! Teď se cítím hrozně. A ty mě máš přitom pořád rád! Jako tvůj šéf tě prakticky vykořisťuji, jako snoubenka si z tebe neustále utahuji, a ještě mám tu drzost si stěžovat, že mi ne vždycky věnuješ tolik pozornosti, kolik bych chtěla," fňukala jsem.

"Já mám těch negativních vlastností o trochu více než ty a taky mě máš pořád ráda. Takže bych to neviděl tak tragicky," utěšoval mě.

"Já to všechno napravím," slibovala jsem.

"Já vím, že ano," broukal Tren a houpal mě v náručí.