Proč mi lžeš?

Nesu pokračování...takže kdo komu lže?

.

.

Každá vteřina trvala nekonečně dlouho. Každou vteřinu jsem si uvědomoval, že mám celé tělo v jednom ohni. Každou vteřinu jsem nenáviděl tu malou čarodějnici o něco víc. Co mi to provedla? Naše strategie neměla mít chybu. Měli jsme připravených tolik různých scénářů. A jak to dopadlo? Jeden velitel mrtvý, Radim měl vážně pořezanou pravou ruku a já ležel na nemocničním lůžku a přál si, aby ta muka už skončila. Chránil nás čaroděj - vážně jsem si myslel, že nám to pomůže. Dokonce se nám je povedlo i na vteřinu oddělit od sebe. Jenže ta čarodějnice je při každém našem setkání zkušenější a tím pádem i nebezpečnější. Jak rychle se dostala zpět pod jeho ochranu. A pak, když jsem Trena držel za paži, už jsem se viděl, jak se s ním vítězoslavně přenesu do své ložnice. Tam bych mu dal tak do těla, že už by se mi nikdy nevysmíval. Prosil by mě o smilování. A já bych mu velkoryse, výměnou za přístup k jeho tělu, vyhověl. Jenže i to mi ta čarodějnice překazila. Myslela snad na všechno! Doufal jsem, že po zkušenostech z minula, budu schopný Trena porazit alespoň v přímém pěstním souboji, jenže teď, když je plně zdravý, je na mě příliš silný. Nebyl jsem schopný nad ním získat převahu. I tak jsem věřil, že Radim si s tou holkou poradí. A co ona udělala? Provedla mi tuhle ohavnost! Celý levý bok, paži, stehno i část krku jsem měl vážně poraněnou. Svalovina byla zpřetrhaná tak, že mě naši doktoři už týden dávali dohromady a já přitom stále trpěl. Anestetika přinášela úlevu jen dočasně. Zasáhla i Trena, ale nepochyboval jsem o tom, že ten je již zdravý jako rybička.

"Kdybych neviděl, jak moc trpíš, sám bych ti ještě přidal za to, jak snadno se jím necháš zmanipulovat," promluvil vedle mě Radim. Nemohl jsem ještě otočit hlavou, abych se na něj podíval. Ale tušil jsem, že sedí na židli vedle mého lůžka. Nejspíš si tu byl nechat převázat ruku. Ta jejich princeznička nejspíš dostávala bojové lekce, dala Radimovi pěkně zabrat. Dost pravděpodobně by ho setřásla i sama, aniž by jí musel přispěchat na pomoc zraněný Tren.

"Jak to myslíš?" protlačil jsem skrz zuby. Každý nádech mě stál spoustu sil a bolesti a mluvení mě nutilo dýchat častěji. Omezoval jsem se jen na krátké věty.

"Při každém našem setkání je schopný z tebe vydolovat nějaké informace. A to s tebou tentokrát ani naschvál neflirtoval! Jen tě trochu popíchl, když sis na to sám tak naběhl. A ty mu jako poslušné děcko vyklopíš všechno, co chce vědět," bručel naštvaně. Měl pravdu, a proto mě tím štval. Sám jsem si to vyčítal. Siriomis byla naše zbraň. Bylo by daleko lepší, kdyby o ní nikdo nevěděl a ona mohla zaútočit nečekaně. Ale i tak jsem předpokládal, že jim nikdo nebude věřit, že se vrátila. Takže prvek překvapení tu pořád bude.

"Už se to nestane. Siriomis se postará o to, že buď budou každý zvlášť a nebo společně padnou," zasyčel jsem naštvaně, což mě stálo další salvu bolesti. Nenáviděl jsem tu malou čarodějnici zase o trochu víc.

"Přivolám doktora ať ti dá zase něco proti bolesti," zamumlal vedle mě Radim. Nejspíš si všiml mého stále většího utrpení.

"Jen by sis měl srovnat v hlavě, jestli jsi opravdu schopný dostát svým slovům. Co když se Siriomis nepodaří ty dva od sebe rozeštvat. Mám o tom totiž značné pochybnosti - přestáli toho už tolik, že bych si dovolil tvrdit, že mají jeden z nejpevnějších vztahů, jaký jsem kdy viděl. Pak dojde na plán B. Dokážeš ho pro naši věc obětovat? Mám totiž silné tušení, že jsi jeho šarmu propadl daleko hlouběji, než sám vůbec tušíš. Jsi si jistý, že ho necháš zabít?" ptal se mě Radim.

"Nenávidím je oba. Když nepůjdou od sebe, zaplatí za to životem. A bude umírat s přesvědčením, že to ona, jeho ufňukaná princezna, ho zabila!" skřípal jsem naštvaně zuby.

"Doufám, že nevyměkneš. Stačí aby na tebe s úsměvem trochu zamrkal a zapomeneš na čí straně vlastně stojíš," brblal si dál to svoje. Nahlas jsem vydechl a zároveň bolestně zasténal. Tahle zkušenost mě rozhodně zatvrdila. Nic jim nedaruju!

Byli jsme na zadní zahradě a trénovali. Nejen boj mečem, ale celkově. Kouzla, údery rukama a nohama, boj z blízka. Cítila jsem, že mě Tren šetří. Přestože jsem mu odpřisáhla, že mu nebudu vyčítat, když mě občas praští, bojoval proti mně velmi opatrně. Naprosto ignoroval příležitosti, kdy jsem byla nechráněná, údery prováděl jen ve chvíli, kdy si byl naprosto jistý, že je stihnu vykrýt. Byl díky tomu i o dost opatrnější v boji s mečem. Jediné, kde mě nešetřil, byla kouzla. Věděl, že v tomto ohledu se mi nemůže vyrovnat a vždycky budu mít v síle obrany i útoku navrch. Tren vyslal kouzlo, já použila silnější obranu, která mu zpětným rázem odhodila ruce od těla. Měl tak na chvíli nechráněné břicho, čehož jsem hned využila. Samozřejmě že by mě Tren zarazil, ale to by mě musel uhodit. Místo toho počkal, aby viděl, co mám v plánu. Vrazila jsem do něj v plné rychlosti s úmyslem ho porazit na zem. Tren odhodil meč, aby mi s ním při pádu neublížil a nechal sebou hodit o zem. Trochu mě zlobilo, že se nesnaží se mi bránit, ale rozhodla jsem se to přehlédnout a taky jednou v souboji vyhrát. Jenže než jsem se stihla nadát, Tren mě chytil za zápěstí a škubnutím mi vytáhl ruce nad hlavu. Pak se jedním mrštným pohybem celého těla přetočil tak, že teď ležel nade mnou, ruce mi držel zablokované ve svých a vítězoslavně se usmíval.

"Jak?" vykřikla jsem frustrovaně. Málem jsem ho měla! Tren využil své pozice k tomu, aby mě vášnivě políbil na rty. Překazil mi tak jakoukoli snahu se osvobodit. Jeho polibky na mě stále měly ten stejný účinek. Naprosto jsem se pod ním uvolnila a byla mu povolná.

"Nechtěla bys mi nechat alespoň něco, v čem bych mohl být lepší než ty?" zeptal se pak.

"Kromě magie jsi lepší úplně ve všem. Takže se mi tu nesnaž hrát na city!" brblala jsem a udělala několik marných trhavých pohybů, abych se uvolnila.

"Lásko tohle nedělej, pokud nechceš mít sex na zahradě za bílého dne. A není pravda, že jsem ve všem lepší. Medicíně nerozumím ani za mák. A umíš mnohem lépe anglicky!" varoval mě a následně začal vymýšlet další věci, ve kterých ho předčím. Dělat sousedům erotické divadlo se mi sice nechtělo, na druhou stranu jsem Trena velice ráda provokovala. Řekla bych, že to mezi námi udržovalo neustálou jiskru.

"Medicíně rozumíš až podezřele dobře. Občas si říkám, jestli jsi mi nezatajil nějakou svoji další vysokou školu. A možná umím lépe moderní angličtinu. Ale ty k tomu umíš minimálně dalších devět jazyků plus tu vaši hatmatilku," vrtěla jsem hlavou a pak se znovu propnula v pánvi, čímž jsem se o něj znovu otřela. Trenovi došlo, že ho tím hovorem schválně zdržuji, abych ho mohla provokovat, proto vyskočil na nohy. Jako správný gentleman mi ale podal ruku a pomohl vstát i mě.

"Nazývat náš krásný jazyk hatmatilkou? Že se nestydíte, slečno Anori," zvolal a než jsem se mu stihla vyškubnout, zatáhl mi za ruku tak silně, že jsem mu vletěla přímo do náruče. Tren se pak jen rychle sehnul a už jsem mu visela přes rameno. Uměl své tělo dokonale ovládat, proto byl v souboji vždycky mnohem lepší.

"Nestydím. Víš kolik mi dalo práce se ho alespoň trochu naučit? To už by mi spíše šla francouzština. Nebo jiný zemský jazyk," provokovala jsem dál, i když jsem věděla, že teď už neuniknu ničemu, co si na mě Tren vymyslí. Ve chvíli, kdy jsem mu už visela přes rameno, nebylo úniku. Přesto jsem se nevzdávala.

"To jistě, ma chérie. Nebo bych měl raději říct mein Liebling?" popichoval mě. Ale vzhledem k tomu, že mi tím vlastně vyznával lásku, nemohla jsem se na něj moc zlobit. Jen jsem se hihňala a nechala se jím odnést směrem k domu. Bez varování mě Tren rychle shodil z ramene a postavil mě na nohy. Určitě bych ztratila rovnováhu, kdyby mě jeho paže pevně nedržely. Než jsem se stihla zeptat, co se děje, vešli jsme za roh, kde stála Marion s Dantem a Nejvyšším. Bylo od něj velice pozorné, že nechtěl, aby mě viděli v této ne zrovna důstojné pozici.

"Dobré odpoledne," pozdravili sborově. Odpověděli jsme jim, Tren navíc přidal i uctivou poklonu. Nikdy nezapomínal, že je postavením mnohem níž než oni. Já jen lehce sklonila hlavu na znamení toho, že si jich vážím a akceptuji je. Nic víc, ani míň. Jelikož Marion neznala umístění našeho tábora, přemístila se do naší vesnice, kde narazila na Danteho s Nejvyšším, kteří se poslední dobou často potloukali na naší radnici. A když už se tak sešli, napadlo je nás vyzvednout, abychom na dnešní poradu mohli přijít společně.

"Dejte mi minutku, převléknu se," omluvila jsem se jejich směrem, když jsme je pozvali dovnitř. Tren mě hned následoval a rychle se strojil do své uniformy.

"Docela jsem zapomněla, že je ta porada už dnes," brblala jsem, když jsem si natahovala společenské šaty.

"Já to sice věděl, ale umím s tebou velice snadno zapomenout na čas," usmál se na mě Tren, pomohl mi zapnout zadní zip a tím jsme byli hotovi a mohli vyrazit. Všech pět se nás tak přemístilo do tábora.

"Všichni jsme slyšeli o velikosti tvé armády, ale vidět to naživo je velice působivé," kývla uznale hlavou Marion.

"Jak zvládáš uřídit tolik mužů?" zeptala se pak. Prsty jsem poklepala Trenovi na prsa.

"Mám na to lidi," dodala jsem pak s úsměvem. Lidi, které jsem zrovna moc dobře neplatila, uvědomila jsem si. Slíbila jsem si, že si musím o Trenově platu co nejdříve promluvit s Dantem. Marion jen protočila oči a nevěřícně zavrtěla hlavou. Ano, nikdo nechápal, kde bral Tren tolik tolerance, že byl schopný řešit úplně všechny problémy, které jsem před něj postavila. Tren se jen zářivě usmál, chytil mě za ruku a pozdvihl si ji k ústům. To už jsme vcházeli do jeho stanu, kde se již usadilo několik dalších generálů. Netrvalo to dlouho a mohli jsme začít.

"Dostala jsem jen krátké informace o tom, proč je vyžadována moje přítomnost. Mohli byste mě trochu uvést do děje?" promluvila jako první Marion. V téhle dimenzi bylo vlastně dost netypické, aby žena měla tolik pravomocí a takovou vedoucí pozici jako ona. Předčila jsem ji snad jen já a několik dalších čarodějek. Všimla jsem si, že se několik generálů zamračilo, ale nikdo proti tomu nic neřekl. Fakt, že ženy-čarodějky bývaly silnější a tím pádem i v čele svých skupin, nemohli jen tak ignorovat. Slova se ujal Tren a všechno jí vysvětlil. Uměl vždycky podat jen tolik detailů, kolik bylo nutných k pochopení problematiky a zbytečně nikoho nezatěžoval. Na rozdíl ode mě.

"Anthony, já sice chápu, že berete slova nepřítele vážně, obzvlášť, když se vám již několikrát povedlo dostat z nich pravdivé informace. Ale Siriomis patří minulosti. Nemyslím si, že by mohla být řeč zrovna o ní," vrtěla Marion odmítavě hlavou.

"Chceme vědět, jestli by bylo vůbec možné, aby se vrátila," vložila jsem se do hovoru tentokrát já.

"Možné by to asi bylo. Ale složité, velice složité. I když samozřejmě Siriomis byla dostatečně mocnou čarodějkou, aby dokázala věci, které ostatní považovali za nemožné," přikývla Marion, očividně nerada, že to musela přiznat.

"Promiňte mi, slečno Anori, ale co vás přivádí k myšlence, že by se opravdu mohlo jednat zrovna o tuto mocnou ženu? Určitě by k tomu byly nějaké důkazy…" promluvil na mě jeden z generálů opatrně. Tuším, že to byl zrovna generál Creese. Tren se vedle mě začal nadechovat, nejspíš aby mě nějak podpořil. O tomhle jsme si ještě doma nestihli promluvit. Já ovšem měla i jednu vlastní myšlenku.

"Přítomnost těch zvláštních nebezpečných tvorů, kteří se poslední dobou objevují v některých bitvách je podle mě dobrým důkazem toho, že na straně nepřítele stojí někdo, kdo je schopný povolávat příšery z hlubin říše zatracených. Není to věc, kterou by uměl ledajaký čaroděj. Siriomis to uměla. A když jsme je jednou s Trenem zaháněli zpět do jejich průchodů, viděli jsme v jejich světě lidskou postavu. Nebylo samozřejmě vidět, kdo to byl. Ale klidně to mohla být ona. A pokud se naučila otevírat průchody pro ty tvory, proč by se jí po čase nepovedlo otevřít jeden i pro sebe?" vysvětlovala jsem. Ve stanu zavládlo naprosté ticho. Tren seděl s hlavou nakloněnou ke straně a bylo vidět, že o mých slovech vážně uvažuje. Když zjistil, že se na něj dívám, povzbudivě se usmál a přikývl. Vždycky mě podporoval, abych se nebála přednášet své nápady.

"Proč tuhle skutečnost nikdo nenahlásil?" promluvil konečně někdo, a podle tónu hlasu bych řekla, že byl naštvaný.

"Hlásil jsem to hned poté Bratrstvu. Ale bohužel se tato informace u nich nejspíše zarazila…" začal se bránit Tren, ale pak se zastavil.

"To by dávalo smysl. Z počátku ti tvorové útočili na všechny - jak na naše muže, tak i na nepřítele. A vzhledem k tomu, že Bratrstvo bylo plné zrádců, mohli tuto informaci pro vás zatajit, ale předat ji druhé straně. Pokud je mi známo, v poslední bitvě, které se tito tvorové zúčastnili, již útočili výhradně na naše lidi. Klidně se mohli se Siriomis spojit a využít jejích schopností pro své cíle. Pokud je to opravdu ona," polemizoval tentokrát Tren. Těchto skutečností jsem si nevšimla, ale když jsem se nad nimi zamyslela, dávalo to smysl. Byli jsme s Trenem skvělý tým.

"Ano, má to určitou logiku, ale pořád je to hypotetické. Nemyslím si, že je potřeba šířit nějakou paniku," mírnila nás hned Marion.

"Neříkám, že máme vyhlásit poplach. Jen s tím počítat, že se mezi námi opravdu může objevit," stála jsem si za svým, že je důležité se o tom bavit.

"Tenkrát jste ji, pane, dokázal porazit. Šlo by to znovu, pokud by to bylo nutné?" zeptal se generál Kadashi Danteho.

"Měl jsem tenkrát k ruce velice mocnou pomocnici, která už bohužel není mezi námi. Na druhou stranu teď máme Anori, s její pomocí si myslím, že bych ji dokázal zastavit," přikývl Dante. Souhlasně jsem zakývala hlavou. Jistě že pomůžu, když to bude důležité.

"Takže co ta čarodějka umí kromě otevírání průchodů do podsvětí?" zeptal se jiný generál.

"V minulosti to byla poměrně zdatná iluzionistka. Dokázala pozměnit okolí ve svůj prospěch - především tak podkopávala morálku. Kromě toho dokázala ovládat mysl a tělo. Jednalo se většinou jen o velice krátkou dobu, a ovládaný člověk působil nepřirozeně. Ovšem často to používala pro boj. Většinou nečekáte, že by někdo vám drahý mohl najednou vytáhnout kudlu a vrazit vám ji do zad. Nebo ústy velitele vydala nesmyslné a nebezpečné rozkazy," povídala Marion. Velitelé přikyvovali a já byla spokojená, že se moje varování vzalo vážně. Marion pak více popsala netypické chování člověka, kterému ovládá mysl někdo jiný, takže snad každý z velitelů dokáže rozpoznat s čím má tu čest, pokud na to přijde.

"Anori, na slovíčko," zarazila mě pak Marion, když začali všichni odcházet. Tren zůstal stát po mém boku, navíc v místnosti zůstali ještě Dante s Nejvyšším. Předpokládala jsem, že měli ještě nějaké další náležitosti k vyřízení buď s Trenem a nebo s Marion, a proto se tu zdrželi.

"Nemohla jsem si nevšimnout, že se tvoje moc koncentruje kolem Anthonyho více, než obvykle. Máš k tomu nějaký důvod?" zeptala se mě pak. Překvapeně jsem zamrkala.

"Hned, jak jsem pojala podezření, že by se Siriomis mezi nás opravdu mohla dostat, jsem zesílila jeho ochranná kouzla. Co je na tom špatného?" zůstala jsem stát s pažemi založenými v bok.

"Není problém v účelu, ale v množství. Kolik čarodějek očekáváš, že jsi ho tak obalila?" pozdvihla Marion obočí. Proč to řešila, to byla snad moje věc, nebo ne?

"Provedla jsem jen ochranný rituál. Tren je moje slabé místo, pokud by ho dokázala zmanipulovat, byla bych i já snadno zranitelná. Je to tedy ochrana i pro mě," namítala jsem. Nepřišlo mi, že bych to zase nějak přehnala.

"Já jen jestli nemáš na jeho mysl až přílišný vliv," pokračovala Marion dál. A mě svitlo, kam tím mířila.

"Ujišťuji vás, Marion, že Anori nijak neomezuje mou svobodnou vůli. A to, že ji cítíte v mé hlavě je v pořádku, máme spojené myšlenky prakticky neustále. Umožňuje nám to rychlejší a snadnější komunikaci, ale zároveň si dopřáváme dostatek soukromí," zastal se mě hned Tren. Marion si ho chvíli měřila pohledem.

"Dost podobně totiž vypadá mysl, kterou ovládá Siriomis. Chtěla jsem mít jistotu, že jsi ve snaze o stoprocentní ochranu nezašla příliš daleko," přikývla pak.

"Myslím, že by spousta věcí vypadala úplně jinak, kdyby mi Anori ovládala mysl," zazubil se Tren a štípl mě do zadku, až jsem vypískla a nadskočila. Hned jsem si položila ruku přes pusu, takový trapas! Marion se nahlas zasmála a já uštědřila Trenovi herdu do ramene.

"Ano, vidím, že mi říkáte pravdu. Dobrá tedy. Informuji čarodějnickou komunitu, i když si stejně nemyslím, že se opravdu jedná o Siriomis. Hlavně nedělej zbytečná a unáhlená rozhodnutí," řekla s úsměvem, ale ke konci samovolně přešla do kárání. Byl to její způsob, jak někomu říct, že má o něj starost. Všechno jsem jí odkývala, i když jsem se neubránila tomu, že jsem občas protočila očima. Tren se pak ještě chvíli musel věnovat Dantemu s Nejvyšším, než jsme konečně mohli vyrazit domů.

*****

"Nevidím důvod, proč bych se také nemohla zúčastnit!" stála jsem s rukama založenýma na prsou proti Dantemu a hádala se s ním o tom, jestli podpořím v příštím boji mé muže svou přítomností nebo ne. Já jsem samozřejmě chtěla, ale Dante byl proti.

"Anori, je to nebezpečné. Není potřeba tě zbytečně vystavovat nebezpečí, když si s tím ostatní poradí," domlouval mi Dante. Nekřičel na mě, mluvil v klidu - v rámci možností. Očividně mu opravdu záleželo na tom udržet mě v bezpečí a z předchozích zkušeností už věděl, že křik a zákazy na mě neplatí.

"Jsou to i moji muži! Nenechám je bojovat a sama se budu schovávat. Nevěřím, že je ta situace až tak nebezpečná," vrtěla jsem odmítavě hlavou. Dante si povzdechl a promnul si nos. Nejspíš vymýšlel nějaký další argument. V tu samou chvíli vešel do stanu Tren. Měl napnutá ramena a pevně zaťatou čelist. Bez jediného slova svižným krokem došel až ke svému stolu, za který se posadil.

"Povedu proti nepříteli první skupinu. Patriku, ty si vezmeš na starost druhou. Eriku…ty zůstaneš ve stanu. Tohle bude opravdu velmi nebezpečná akce, nikdo nebude mít čas na tebe dohlížet. Ze stejného důvodu tu zůstaneš i ty, Anori. Budu mít dost práce se sebou a ohlídat formace. Hlídat ještě tebe už je nad rámec mojí kapacity. Patriku, pojď sem, prosím. Generál Kadashi nás podpoří ze severu, takže svoji skupinu povedeš tudy," začal ihned vydávat rozkazy a ukazovat Patrikovi cosi v mapě.

"Jak si přeješ, drahý," zamumlala jsem ve stejnou chvíli, kdy vedle mě Erik se svěšenou hlavou zabručel "Ano, pane,". Dante jen nevěřícně pozdvihl obočí. Naštěstí měl dost rozumu, aby to nekomentoval, jinak bych se s ním musela pohádat. Tren rychle Patrikovi něco dovysvětlil a pak naznačil Dantemu s Nejvyšším, aby ho následovali ven. Zvedla jsem se také. Tren mě chvíli napjatě sledoval. Nejspíš už se připravoval, že se se mnou bude muset pohádat. Ale já mu jen vlepila polibek.

"Dávej na sebe pozor. Miluju tě," zašeptala jsem. Tren se usmál, kývl a políbil mě na čelo. A tak všichni odešli.

"Achjo, tohle mě nebaví. Já osobně si myslím, že jsem schopný jim pomoct i v takovéto situaci. Nemusí na mě přece pořád dohlížet," bručel Erik, který se natáhl na jednu malou pohovku. Já obsadila Trenovo lůžko. Souhlasila jsem s Erikem…nemusel na mě přece dohlížet. Navíc já byla vždycky ráda, když jsem naopak mohla dohlédnout já na něho. Asi za půl hodiny vběhl do stanu jeden z míšenců.

"Pane Kawasashi, volají vás, abyste podpořil jednotku na západním křídle. Potřebují lukostřelce. A vy slečno…ehm…mám vám vyřídit, ať se neopovažujete vystrčit ani jednu nohu ze stanu. Omlouvám se, madam. Ale měl jsem za úkol to přesně citovat," ukláněl se mi, div se v pase nerozpůlil. Erik se na mě povzbudivě usmál, vzal si svůj toulec se šípy a luk a vyběhl ven. A já tu zůstala úplně sama, jak jinak. Za další půl hodinu do stanu vběhl jiný míšenec. Bohužel jsem neměla šanci si pamatovat ani jejich tváře, natož jména. Přece jen jich bylo několik tisíc.

"Slečno Anori, velitel vás volá. Přicházíme o kouzelníky, kteří by nás chránili. Potřebujeme vaši pomoc," klaněl se mi, když to říkal a pak držel odhrnutou vchodovou plachtu. Chvíli jsem nedůvěřivě seděla na místě. Že by se Tren během půl hodiny rozmyslel, a poslal pro mě? A proč by pro mě posílal někoho úplně neznámého? Z mého přemýšlení mě vytrhl otřes. Očividně je to venku hodně vážné. Přikývla jsem a vyběhla ze stanu ven. Ten míšenec mě několik minut vedl, až jsem se dostala k začátku bojiště, pak se mi bohužel ztratil z dohledu a já nevěděla, kam mám vlastně jít. V tu chvíli si mě všimli i vojáci nepřítele a okamžitě na mě začali útočit. Bránila jsem se obratně a dlouho. Ze začátku se ke mně vůbec nedostali. Jenže jak jich přibývalo, začala jsem mít trochu problémy. V jednu chvíli už jsem si myslela, že se budu muset krizově přemístit, abych si uchránila život, když jich většina padla mrtvých k zemi. Se zbytkem jsem se vypořádala a pak se dívala po svém zachránci. Byl to Dante a vrhal na mě blesky.

"Anori! Já myslel, že ti Anthony jasně řekl, že máš zůstat ve stanu a žes mu to odkývala," zahromoval a hned se stavěl vedle mě, aby mi pomohl se bránit.

"Poslal za mnou jednoho z míšenců, že prý potřebují pomoc. Že ztrácíme čarodějnickou ochranu," hájila jsem se. Nešla jsem sem jen tak, ale na Trenovo zavolání.

"O tom dost pochybuji. Anthony bojuje daleko za celou touhle vřavou. Rozhodně nemá čas sledovat, co se děje tady. A už vůbec by pro tebe neposílal do takového masakru," vrtěl hned Dante hlavou.

"Ale já jsem si to nevymyslela. Nejprve přišli pro Erika a pak i pro mě," bránila jsem se. Nejsem zase tak pitomá abych si jen tak vběhla do bitvy! Dante se vedle mě mračil jako deset čertů, ale zůstal se mnou po celou dobu bitvy. Nemohla jsem mít lepšího ochránce. Když bylo po všem, chytil mě za loket a vedl mě zpět do našeho tábora. Byl až nebezpečně blízko celému boji. Odvedl mě do velitelského stanu, kde mě posadil do židle.

"Nebudu tě krýt," oznámil mi pak a začal rázovat po místnosti sem a tam. Nejprve se vrátil Nejvyšší, po něm Erik a nakonec Patrik. Všichni byli zranění, ale moji pomoc s ošetřením odmítli hned, jakmile se od Danteho dozvěděli, že jsem šla bojovat.

"Tren tě přerazí," zavrtěl hlavou Patrik. Copak si všichni seděli na uších? Vždyť pro mě sám nechal zavolat. Tren přišel až dlouho po ostatních, nejspíš řešil ještě další záležitosti. Už když vcházel do stanu, tak se mračil.

"Právě jsem si od můžu vyslechl pochvaly, jak skvěle jsi bojovala. Já měl za to, že jsem ti řekl, že zůstaneš tady!" spustil okamžitě. Otevřela jsem ústa, abych se bránila, ale on mě hned přerušil.

"Slíbila jsi to. Copak se na tvoje slovo už vůbec nedá spolehnout? Kdybych chtěl, abys bojovala, vzal bych tě přece sebou, abys byla pod dozorem. Nechal jsem tě tady proto, abys byla v bezpečí. To tak moc toužíš po tom, aby ti někdo usekl hlavu, že ses vydala bojovat i přes můj zákaz? A navíc úplně sama? Jsi vyvolená, nemůžeš se choval alespoň trochu zodpovědně?" káral mě jako malou holku. Hlas měl odtažitý a tvářil se rozzlobeně.

"Naštěstí se nic nestalo. Všiml jsem si jí hned ze začátku a okamžitě se k ní připojil. Měl jsem ji pod dohledem. Což ale neznamená, že jsi z toho venku, mladá dámo," zastal se mě Dante, ale vzápětí mi dal najevo, že je na Trenově straně. Já na ně jen bezmocně zírala. Nebyla to moje vina!

"Přemísti se domů. A chraň tě Pán Bůh, jestli tě tam nenajdu, až se vrátím," poslal mě Tren. Připadala jsem si jako malé rozmazlené děcko, které jeho otec právě poslal za trest do svého pokoje. Mlčky jsem se zvedla a udělala, jak po mě chtěl. Nebudu dělat scénu před ostatními, ale až se vrátí, vyříkáme si to. Přišel asi za dvě hodiny.

"Máš alespoň maličkou omluvu pro to, že jsi mě opět neposlechla a klidně si šla bojovat? Myslel jsem to vážně, když jsem chtěl, abys zůstala ve stanu. Normálně tě beru s sebou, ale tentokrát to bylo opravdu nebezpečné. Dante se tě sice zastal, že sis vedla skvěle, ale i tak ti musel přijít na pomoc," začal mi činit hned, jak za mnou vešel do obývacího pokoje. Tentokrát jsem už měla dostatek odvahy a připravená slova, která jsem mu chtěla říct.

"Šla jsem ven jen proto, že jsi pro mě poslal! Takže mě tu laskavě z ničeho neobviňuj!" vyskočila jsem z křesla a postavila se bojovně naproti němu.

"Já?!" zeptal se Tren tak nahlas, že už prakticky křičel, a přitom si poklepal na hrudník.

"Nejsem tak pitomá, abych se tam poslala sama!" mračila jsem se.

"Já neměl vůbec čas něco takového dělat! Já stál se svými muži proti přesile. Měli sebou Shinigami tak vysoké kategorie, že se země samovolně třásla jejich mocí. Já neměl čas komukoliv cokoliv vzkazovat. A už vůbec bych nevolal tebe, když jsem si občas myslel, že to s námi špatně skončí!" křičel.

"Já si to přece nevymýšlím! Nejprve přišel někdo pro Erika, že potřebuješ lučištníka. A za půl hodinu přišli pro mě, že je potřeba čarodějka! Kdybys pro mě neposlal, zůstala bych sedět ve stanu a čekala na tebe! I když bych se možná nedočkala, když slyším tvé vyprávění!" rozčilovala jsem se nazpátek.

"Pro Erika posílal Patrik. Říkám ti, že já neměl na nic takového čas. A dost pochybuju, že by pak posílal i pro tebe. Dnes v noci nepadl jediný čaroděj!" vrtěl odmítavě hlavou.

"Proč zapíráš?!" vykřikla jsem, naprosto vytočená do běla.

"Anori, dost! Zrovna teď mám chuť tě přehnout přes koleno jako malou," zavrčel na mě varovně.

"Proč nepřiznáš, žes to nejspíš špatně naplánoval a potřeboval moji pomoc. Mohla jsem s tebou jít od začátku, ale ty sis nejspíš potřeboval něco dokazovat, že? Jako vždycky! Vím, co se v tom stanu stalo. To tvým jménem mě volali ven! Tak tu neházej vinu na mě," nedala jsem se zastrašit. Absolutně jsem neodhadla situaci. Normálně jsem mohla na Trena křičet, jak jsem potřebovala a s ním to ani nehnulo. Ale ne dneska. Ne po krutém a dlouhém boji. Byl vystresovaný už před ním, pak několik hodin bojoval o svůj život a životy svých mužů. A pak ještě zjistil, že jsem bojovala i já, přestože mi to výslovně zakázal. Bylo toho prostě moc. Vypověděly mu nervy. Bez dalšího varování se po mě natáhl a opravdu si mě shodil přes koleno. Vyhrnul mi sukni až nahoru a jeho dlaň dopadla s hlasitým plesknutím na moje nahé pozadí. Bylo to úplně jiné, než když mě plácal v rámci předehry.

"Trene, to bolí!" postěžovala jsem si, když mi vyplatil už třetí plácnutí a nevypadal, že by se chystal zmírnit.

"To má bolet," odsekl mi. A já v tu chvíli věděla, že jsem to přehnala. Ale už nebylo cesty zpět. Tren ignoroval moje prosby, ať přestane, i moje stížnosti, že to bolí. Ignoroval bolestivé výkřiky, které provázely každé plácnutí. Řekla bych, že ho obměkčilo, až když jsem začala brečet. Teprve pak mě narovnal, srovnal mi sukni a s pevně semknutou čelistí odešel z místnosti. Po chvíli se vrátil, hodil po mě nějakou mastičkou, vyštěkl, ať si to namažu a odešel do pracovny. Efektivně za sebou práskl dveřmi. A já se rozbrečela znovu. Ne proto, že jsem dostala na holou a celé pozadí mě teď pálilo. Ale kvůli té nespravedlnosti! Mnohem víc, než můj červený zadek mě bolel fakt, že mi nevěřil. Já si to přece nevymyslela! Ale Tren se choval jako by o tom nevěděl. Jeden z nás dvou lhal. A já věděla, že já to nejsem.

Dnes velmi výstižně :D