V síti iluzí

Další pokračování. Vyjasní se to dnes alespoň mezi Trenem a Anori? :)

.

.

Probudil jsem se se šílenou bolestí hlavy a břicha. Co se stalo? Chvíli jsem se nemohl rozpomenout. Pak mi to secvaklo. Otevřel jsem oči a rozhlédl se po místnosti. Bílé stěny, bílé povlečení, byl jsem s největší pravděpodobností na nemocničním pokoji. Pak jsem odhrnul pokrývku, abych zjistil, že tu ležím jen ve spodním prádle a přes břicho mám velký obvaz. Bodná rána…Anori u mě ve stanu…proč to udělala? Pokusil jsem se posadit, šlo to špatně, ale dokázal jsem to. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupil cizí doktor.

"Vidím, že jste vzhůru. Jak se cítíte?" zeptal se mě.

"Nijak zvlášť. Bolí mě hlava a ta rána," odpověděl jsem popravdě.

"Kde to jsem a co je za den?" ptal jsem se potom. Tušil jsem, že budu v Anorině středisku, protože doktor byl míšenec - dost netypické pro jakékoliv jiné zařízení.

"Jste stále v táboře, ve zdravotním středisku. Odnesli vás sem včera k večeru. Byl jste mimo asi patnáct hodin. Dám vám nějaké léky na bolest. Rána vypadá dobře, slečna Anori odvedla skvělou práci," povídal, a přitom mi sundal obvaz. Hned mi zase vracel jiný čistý a podával mi dvě tabletky a sklenici s vodou.

"Jak to myslíte?" ptal jsem se hned.

"To ona vás přivezla. A byla to ona, kdo se o vás postaral. Rána je ukázkově zacelená, jednou z ní bude opravdu skvělá lékařka," povídal mi. Já mlčel a nevěděl jsem, co si o tom myslet. Proč by mě pobodala a hned by mě odvezla a ošetřila?

"Sedí venku v čekárně. Mám ji zavolat?" zeptal se mě doktor, když byl s prohlídkou hotový. Chvíli jsem váhal. Zajímalo mě, co se přesně stalo. Ale nebyl jsem si jistý, jestli ji chci vidět. Doktorovi to nejspíš jako odpověď stačilo.

"Řeknu jí jen, že jste vzhůru, ale že potřebujete odpočívat," pousmál se a odešel. Pohodlně jsem si opět lehl a čekal, až léky na bolest zaberou. Zavřel jsem oči, aby se mi trochu lépe odpočívalo, ale neusnul jsem. Proto jsem slyšel, když se otevřely dveře, ale nedal jsem nijak najevo, že jsem vzhůru.

"Dante říkám vám to znovu, já s tím nemám nic společného. Nebyla jsem to já, kdo ho napadl," povídala podle hlasu Anori.

"Tak mi vysvětli, proč měl v břiše zabodnutou tvoji dýku?" ptal se tentokrát Danteho hlas. Logická poznámka. Samotného mě to zajímalo.

"To je pořád dokola. Byla u nás doma, vytvářela tam iluze, kterými se nás s Trenem snažila rozhádat. A můžu říct, že se jí to dařilo. Klidně ji tam mohla vzít. Já přece nekontroluji každý den, jestli moje zbroj leží na svém místě!" cedila Anori přes zatnuté zuby. Byla naštvaná. A já už to nevydržel.

"Kdo se nás snažil rozhádat?" zeptal jsem se a podíval se jejich směrem. Anori byla celá pomuchlaná, zjevně strávila noc vedle v čekárně. V jejích očích se mihla úleva, očividně si o mě dělala starosti a mě to všechno dávalo ještě menší smysl.

"Anori tvrdí, že ta čarodějka, Siriomis, tvoří iluze tak dokonalé, že je opravdu těžké je prokouknout. Anori se to ovšem včera povedlo, a jakmile se iluze střetla s realitou, rozplynula se. Když se tě ovšem vydala varovat, přišla pozdě," odpověděl mi Dante.

"Opravdu, lásko. Já bych ti přece nikdy neublížila. To Siriomis stojí za všemi našimi hádkami. To ona mě donutila věřit tomu, že jsi mě na tu misi pustil, stejně jako tobě předvedla v mojí kůže ten příšerný výstup, který tě tak naštval. To kvůli ní jsme se tolik hádali. Dnes odpoledne se mi snažila vnutit myšlenku, že mě podvádíš. Její iluzi jsem prohlédla. Dvakrát. A když zjistila, že na mě už její iluze platit nebudou, převtělila se do mé podoby a napadla tě. Patrik mi to může všechno dosvědčit," vysvětlovala mi Anori překotně. Pokusila se mě vzít za ruku, ale já uhnul. Nebyl jsem schopný zpracovat všechno, co mi řekla.

"Je to pravda. Taky jsem viděl, jak se jedna tvá iluze rozplynula, když se Anori zeptala na vaše první rande. Odpověděla špatně a tím se prozradila. A opravdu jsme se tě snažili varovat, ale ona byla rychlejší. Byly jsme jen kus od stanu, když jsme jí v podobě Anori viděli vejít s tebou dovnitř a pak vyběhnout ven v podobě nějakého vojáka. Uvnitř už jsme tě našli takhle," vešel do místnosti Patrik a podpořil Anorin příběh. Chvíli jsem seděl v tichosti a všechno si srovnával v hlavě. Bylo toho moc. Poklepal jsem na kraj postele a pobídl tak Anori, aby se ke mně posadila. Poslechla mě okamžitě. Nechal jsem si pak znovu přesně vysvětlit, co byla podle ní iluze a co skutečnost, protože zrovna teď jsem z toho byl naprosto zmatený. Anori to tedy vzala pomalu a od začátku.

"Zamysli se, nebylo tam vždycky něco jinak? Jako u mě? Nejprve neseděl styl, kterým klepeš. Pak ta jizva, co se ti záhadně opět objevila na noze, a pak špatná odpověď na mou otázku…" pobídla mě, abych se zamyslel, když skončila své vyprávění. Vybavil jsem si ty události, ale nic zvláštního mě nenapadlo.

"Každopádně si již nemůžeme být nikdo nikým jistý. Budeme se muset mezi sebou prověřovat a všímat si i sebemenších detailů," přikyvoval Dante, který to celou dobu poslouchal.

"Myslíš, že je takové magie Siriomis opravdu schopná?" zeptal jsem se. Jak Anori tak Patrik mi přikývli.

"Ano, přesně takhle vypadají čarodějnické iluze. A ona v nich byla už kdysi skvělá. Navíc měla několik staletí čas na svých dovednostech pracovat, takže věřím tomu, že je teď schopná vytvářet iluze živých bytostí nebo měnit svou podobu. A řekla bych, že se i potvrzuje, že spolupracuje s Ragarem - protože on je jediný z druhé strany, který tě viděl nahého, aby mohl Siriomis podat dostatečně podrobné informace, ale zároveň nemohl vědět, že jsem ti spravila tu jizvu na noze," pokračovala ve vysvětlování. Pomalu jsem přikývl. Asi to znělo logicky.

"No dobrá, necháme vás o samotě. Asi si máte co vysvětlovat. My všichni teď musíme být mnohem opatrnější," povzdechl si Dante, poplácal mě po rameni a odešel. Stejně tak jako Patrik.

"Pochopím, jestli nemáš náladu si se mnou povídat. Ale chtěla bych, abys věděl, že jsem to opravdu nebyla já. A že ani ty hádky jsme nebyli my dva. Miluji tě a mrzí mě, co se teď mezi námi dělo. Chtěla bych to všechno napravit a vrátit to do původního stavu, protože tak jsem byla spokojená," začala Anori. Tentokrát jsem se sám natáhl po její ruce.

"I mě mrzí, jak jsme se hádali. A i já tě moc miluji. Nesedělo mi, že bys to byla ty. Bylo mi divné, že bys mi do očí tak moc lhala. Ale bohužel jsem si nevšiml ničeho, co by mi cvrnklo do nosu, že je to jenom iluze," povzdechl jsem si. Anori se mi mezitím opatrně schoulila do náruče.

"Bývala jsem policistkou. Kdybych tě chtěla zabít, opravdu si myslíš, že bych to udělala takhle pitomě?" zeptala se. To mě rozesmálo, ale hned jsem toho zalitoval. Rána mě tím pohybem pěkně zabolela.

"Au, Anori, ty mi dáváš. Máš pravdu, takhle špatně provedenou vraždu bys jako policistka určitě nevymyslela. A ještě nechat tak jasný důkazní materiál přímo v potenciálně mrtvole! Opravdu to vypadá, jako by se někdo snažil všechny okolo přesvědčit, že si to byla ty. A nechali tomu věřit i mě," vrtěl jsem nevěřícně hlavou. Jak jsem mohl být tak zaslepený, a věřit tomu, že by mi Anori opravdu ublížila? A že by se opravdu chovala tak dětinsky. Že by mi opravdu tolik lhala.

"Nevyčítej si to, drahý. I já v první chvíli všemu věřila. I tomu, že jsi nám přitáhl do postele cizí ženskou. A že ti nebylo ani na chvilku hanba, že jsem vás načapala! Jen si představ, jakou bych ti udělala scénu, kdybych tu iluzi neprohlédla!" zvolala. A já se musel opět zasmát, i když jsem věděl, že to bude bolet.

"Tu scénu si umím živě představit. Já bych ti přece nikdy nic takového neprovedl. I kdybych byl na tebe sebevíc naštvaný, nikdy bych si nenašel jinou ženu. A už vůbec bych neměl tu drzost ji přivést do našeho domu," mumlal jsem jí do vlasů.

"Já vím, ale já se poslední dobou tolik snažila s tebou spát a tys mě pořád odmítal! Byla to taková divná shoda náhod," povzdechla si.

"Omlouvám se, ale nemám ti co jiného odpírat, abys pochopila, že jsem naštvaný, ale zároveň jsem si tě nemusel neustále přehýbat přes koleno," vysvětloval jsem jí.

"K podobnému závěru jsem nejprve došla taky. Stačí ti mnohem méně sexu než mě. Umíš si představit, jaký to byl pro mě šok, když jsem zjistila, že jsem v tomhle stejná jako Mona?" zabořila mi tvář do prsou a sevřela mě v pevnějším objetí.

"Nejsi ani v nejmenším stejná jako Mona. Jste dvě naprosto odlišné bytosti. A já to přece musím vědět. Hned jak se zase trochu postavím na nohy, všechno ti vynahradím, hm?" sliboval jsem jí, a přitom ji vískal ve vlasech.

"Tu ránu ti doléčím ještě dnes. Jen si trochu odpočinu," mumlala a já cítil, jak mi postupně usíná v náručí.

"Hm," zabroukal jsem krátce, aby věděla, že jsem ji vnímal a nechal jsem ji spát. Jestli byla celou noc vzhůru nebo jen podřimovala v židli někde v nemocniční chodbě, dokázal jsem pochopit, že byla unavená. Já měl alespoň čas se pořádně zamyslet nad vším, co mi řekla a porovnat to s tím, jak si ty události pamatuji já. Pokud to byla Siriomis, byla v tom velice zběhlá. Dávala si pozor, aby nestála příliš blízko mě, protože pak bych ji poznal. Byl jsem přesvědčený, že jenom pravá Anori mohla způsobit to, že se mi srdce rozeběhlo rychleji pokaždé, když mi byla nablízku. Stačil k tomu i jen letmý dotyk nebo úsměv, který jsem věděl, že věnovala jen mě. Někdo krátce zaklepal na dveře a hned na to vstoupil. Patrik.

"Ah, tak tady je. Hledal jsem ji. Neměla by ti zabírat místo na lůžku, já se o ni postarám," povídal, ale tvářil se jinak než obvykle. Neusmíval se a mě teprve teď došlo, že Patrik se normálně smál skoro pořád. Říkala to i Anori, která si úsměvu na mužích dost cenila. Často mi vyčítala, že já se usmívám jen zřídka.

"Mě tu nevadí. Nezabere moc místa," odpověděl jsem popravdě. Ležela jen na úplném kraji a stabilitu udržovala tím, že se mi opírala o hrudník. A mě to ani v nejmenším nevadilo.

"To já vím, ale i tak. Dokázal bych se o ni postarat lépe než ty ve svém současném stavu. Nehledě na to, že jsi zraněný každou chvíli. A velice často s ní nemluvíš a ji to trápí. To by se mnou řešit nemusela," ušklíbl se. No moment…to mi tu jako naznačoval, že se mi Anori chystá přebrat? Nejprve mě to rozčílilo. Ale pak jsem vzal v úvahu, že se tu Siriomis dost možná stále nachází. A vzhledem k tomu, že její snahou bylo mě s Anori rozhádat, mohla přesedlat na naše přátele, když jí to u nás dvou nevyšlo.

"Neříkal jsi mi náhodou minulý týden, že se na ni díváš jen jako na svou mladší sestru?" zavrčel jsem v předstíraném hněvu. Ve skutečnosti to byl chyták a já čekal, jestli se chytí na lep.

"Tak jsem nejspíš tak trochu lhal. Vždycky pro mě byla mnohem víc. Jen jsem čekal na svou příležitost," pokrčil Patrik rameny. Tedy, teď už jsem věděl, že to nebyl Patrik. V tu samou chvíli, kdy mi tato skutečnost plně došla, se Patrik rozplynul. Překvapeně jsem zamrkal. Přesně tak to popisovala Anori. Jen za několik málo vteřin poté se ozvalo další zaklepání a dovnitř vešel opět Patrik. Už podruhé.

"Ah, tak tady je. Hledal jsem ji," začal úplně stejně jako jeho předešlé já.

"Měl jsem pocit, že jsem ji odsud viděl odcházet, tak mě vyděsilo, že mi někam proklouzla. Ale s tebou je určitě spokojená a v bezpečí," zazubil se pak. Tohle znělo mnohem víc jako on.

"Je tomu pár vteřin, co jsi tu byl a naznačoval mi, že bys byl pro An lepší partie než já. Ty iluze mým napadením očividně nepřestaly," informoval jsem ho. Patrik jen překvapeně zamrkal.

"Nepovedlo se jim vás dva rozhádat, a ani jsi neuvěřil, že to Anori tě pobodala. A neumřel si. Takže všechny jejich dosavadní snahy skončily neúspěšně. Logicky se nabízí možnost zkusit vás rozhádat alespoň s přáteli. Přece jen sami dva jste snazší cíl, než když kolem vás ještě stojíme my," přikývl Patrik.

"Uvědom o tom Erika a i zbytek Anoriny ochranky. Řekni jim, aby se i mezi sebou vzájemně prověřovali a všímali si i maličkostí, které by mohly ty iluze prozradit. Anori mi slíbila, že mě ještě dnes doléčí, vezmu si pak na starost svou rodinu a přátele v Chamonu. Potřebujeme držet pohromadě. Teď obzvlášť," zaúkoloval jsem ho. Patrik mi s úsměvem zasalutoval a zmizel z místnosti. Měli bychom si pospíšit, jestli je Siriomis ve svém snažení tak vytrvalá.

"Any, srdíčko, nerad tě budím, ale je to důležité," zatřásl jsem proto ramenem své krásné snoubence.

"Hmm?" protáhla rozespale. Neváhal jsem a o všem jí pověděl. Chvíli zmateně mrkala, ale když jsem své povídání opakoval podruhé, chápavě přikývla. A tak se hned pustila do léčení, zařídila, že mě z nemocnice pustili a přemístila se se mnou do Chamonské nemocnice. Jako kdybych se z jedné zrovna před vteřinou nedostal!

"Řekla bych, že bude lepší začít Teruem. Tvé rodiče bude těžší oklamat. Kdybych byla Siriomis, začala bych tady," vysvětlila mi Anori a hned se vydala k recepci a ptala se po mém nejlepším příteli. Sestra na recepci jí chvíli dělala problémy, kdy nám odmítala říct, jestli Teruo vůbec slouží a kde bychom ho mohli najít. Anori musela využít svého postavení. Nadhodila, že je to její přání jakožto vyvolené a sestra si již nedovolila protestovat. Nahlásila nám číslo ordinace, ve které měl Teruo službu. Neváhali jsme ani vteřinu a hned se tam vydali. Před námi byli další dva lidé, ale naštěstí to nebylo nic vážného, takže během chvíle jsme byli na řadě my dva. Vešli jsme do ordinace. Teruo se k nám otočil s úsměvem, který mu hned ztuhl, když mě uviděl. Očividně jsme šli pozdě.

"Já myslím, že my dva si nemáme co víc říct," zavrčel podrážděně a postavil se naproti mně. Jen jsem čekal, kdy dostanu ránu do obličeje.

"Dobře, tak nech mluvit mě," postavila se mezi nás Anori. A pak Teruovi všechno vysvětlila. Ten na ni chvíli nevěřícně zíral.

"Jak mám vědět, že iluze nejste vy dva?" zeptal se pak logicky.

"Polož mu nějakou osobní otázku. Něco z vašeho dětství…cokoliv, co není obecně známé, co nemohl někdo vypozorovat," nabádala ho Anori.

"Co když se zeptá tak, že odpovím špatně?" napadlo mě najednou.

"Dostaneš maximálně jednu do zubů, ale na rozdíl od iluze se nerozplyneš. Jen se odporoučíš k zemi," oznámila mi Anori se širokým úsměvem. Jen jsem s povzdechem zavrtěl hlavou a lehce se zasmál.

"Tohle vypadá jako vy. Navíc mi bylo trochu divné, že bys přijel do Chamonu bez Anori. Ale stejně…něco osobního, říkáš…" zamyslel se Teruo a pak vypálil otázku ohledně naší první společné mise. Odpověď jsem znal, naštěstí.

"Promiň, že jsem na tebe tak vystartoval. Ale tvé předešlé já bylo trochu nevybíravé ohledně mého vkusu na ženy. Maya si rozhodně nezasloužila nic z toho, cos řekl. Nebo tedy co řekla ta iluze," drbal se pak Teruo ve vlasech. Ujistil jsem ho, že je to v pořádku a omluvil se, ať už Siriomis řekla o jeho přítelkyni cokoliv.

"Jen si teď dávej větší pozor na informace, které dostáváš. Snaž se si vždycky ověřit, že jsou pravdivé a že osoba, která stojí před tebou, je opravdu sama sebou. Myslíme si, že když jí nevyšlo nás s Anori od sebe oddělit, zkouší nás odstřihnout od přátel," vysvětlil jsem mu. To mi Teruo odkýval a slíbil, že bude opatrnější. Teď zbývali ještě moji rodiče a budeme mít snad pokryté všechny důležité lidi. Pospíchali jsme k našemu domu. Doufal jsem, že tentokrát dorazíme jako první a nebudeme je muset o ničem přesvědčovat. Snad si Siriomis netroufne jít před někoho, kdo nás tak dobře zná. Ale pak mi došlo, že si troufla se postavit před nás - a my se známe lépe, než nás znají ostatní. Bez klepání nebo zvonění jsme vpadli dovnitř.

"Mami? Tati? Musíme s vámi mluvit!" volal jsem do bytu, Anori táhl za sebou. Narazil jsem na ně v obývacím pokoji a bohužel naproti nim jsme stáli ještě jednou. Máma seděla na pohovce, oči plné slz. Táta stál za ní a mračil se na dvojici před sebou. Když jsme vešli, oba si nás nevěřícně prohlíželi. Nemohl jsem se jim divit. Právě jsme v místnosti stáli dvakrát. Sice každý v jiném oblečení, ale jinak bych nepoznal, že to nejsem já.

"Co to má znamenat?" ptal se táta naštvaně.

"Jsou to iluze, Razieli. Snaží se nás odloučit od našich přátel a rodiny, aby nás pak mohli snáze porazit," začala hned vedle mě Anori. Iluze naproti nám se tvářily naštvaně, ale stále se držely. To si jako Siriomis vážně myslela, že má šanci se v takové situaci obhájit?

"Přesně to jsme slyšeli před malou chvíli. Spolu s tím, že proto musíte odejít a odstřihnout se od nás. Pro naše bezpečí," odpověděl otec.

"Nepotřebujeme nikam odcházet. Potřebujeme jen, abyste byli opatrní v tom, kdo vám co říká. A ověřovali si nejen osoby kolem sebe, ale i sami sebe navzájem," pokračovala Anori ve vysvětlování. V tu chvíli otec vytasil meč. Naše iluze se jen o trochu odtáhly. Já strhl Anori za sebe. Kdyby tátovi ujely nervy, ať to schytám já a ne ona.

"Tohle zní jako něco, čím by se nás pokusili zlákat. Každý moc dobře ví, že pro Juanu je schůdnější ta varianta, ve které o vás nemusí přijít," zahromoval otec. To znělo logicky. Sakra, tohle se vůbec nevyvíjelo dobře.

"Položte nějakou osobní otázku. Iluze se při konfrontaci s realitou rozplynou. Tak jednoznačně poznáte, kdo je kdo," navrhovala Anori, ale zůstala poslušně schovaná za mými zády.

"Jen hrajete o čas. O co se snažíte? Opříst nás v mezičase nějakými kouzly?" ptal se táta a přibližoval se směrem k nám. Jen velice nerad bych se s ním pouštěl do boje. Byl lepší šermíř než já. A navíc bych mu jen nerad ublížil, kdežto on byl přesvědčený o tom, že to já jsem ta špatná kopie.

"Razieli počkej. Dej jim šanci," vyskočila máma a chytila otce za paži.

"No dobře. Jaké znaky máš na svém řetízku, který jsme ti s Juanou dali k výročí druhé dospělosti?" zeptal se táta.

"Moudrost, síla a laskavost," vypálil Tren-iluze bez zaváhání. Tohle je špatné, moc špatné.

"Tohle není úplně dobře zvolená otázka. Druhá strana na ni odpověď zná," bránil jsem se rychle, ale to už mě ostří otcova meče studilo na krku.

"Jak by tohle druhá strana mohla vědět? A vy se mladá dámo o nic nepokoušejte. Protože pokud to schytám já, tak on taky," zeptal se táta opět zcela logicky a následně začal vyhrožovat mé snoubence. Pravděpodobně se mi snažila nějak pomoct. Já si povzdechl. Tohle jsem nikdy neměl v plánu rodičům říct. Ovšem teď jsem byl díky tomu v pěkné kaši. A mohl jsem se jen modlit, že mě z toho pravda alespoň trochu dostane. Doufal jsem, že jim bude stačit jen část mého příběhu.

"Pamatujete si na můj první únos, když byla Anori na výcviku? Byl za něj zodpovědný Ragar, ten fialovovlasý, který mě postřelil. Dva měsíce mě nahého držel ve sklepení, kde ze mě dostával odpovědi na své otázky. Jsem si jistý, že si toho řetízku musel všimnout," začal jsem, protože mlčení by nám nepomohlo.

"Odkdy se vězni svlékají?" zeptal se táta, opět zcela logicky. A já věděl, že budu muset povědět celou pravdu.

"Od té doby, co s nimi věznitelé spí. Ragar je gay a bohužel…já jsem očividně jeho typ. Při tom únosu používal sex jako jedno z mučení. Od té doby se se mnou pokaždé, když mě držel v zajetí, pokoušel strávit noc. Ví, jak vypadám nahý a ví taky o všem, co na sobě obvykle nosívám," mumlal jsem se sklopenýma očima. Ostří meče mi nedovolovalo odvrátit od nich hlavu. Styděl jsem se, tak hrozně moc. Rodiče moje doznání očividně naprosto vykolejilo. Jen na mě v tichosti zírali.

"Taková směšná výmluva! Zbavme se jich konečně," promluvila tentokrát Anori-iluze.

"Můj první pes se jmenoval Aiko. Naučil jsem ho takový trik, že dokázal rozeznat své věci a nosil mi je. Stačilo si říct o vodící řemínek a on ho našel a donesl. A tati, když jsi mě brával do přírody a učil mě o přežití, poprvé jsem odmítal zabíjet králíky. V noci jsem se pak kolem tebe proplížil a všechny je pustil, abys mě nemohl znovu nutit. Dostal jsem tenkrát pěkný výprask a zůstali jsme v horách o dva dny déle, dokud se mi nepovedlo zase nějakého chytit bez tvé pomoci," začal jsem ze sebe chrlit historky z dětství. Rodiče se po sobě podívali. Máma pak začala porovnávat nás dva a je dva.

"Když byla Airine malá, milovala takového plyšového delfína. Nosila ho všude sebou a odmítala ho dát vyprat. Když jsme ji konečně přemluvili, ten plyšák se při praní roztrhal. Airine byla k neutišení. Vzal jsem ji na pouť, abych ji trochu rozveselil, kde jsme narazili na střelnici na úplně stejného plyšáka. Utratil jsem tenkrát skoro celou svou výplatu, než se mi ho podařilo pro ni vystřelit. Airine pak byla spokojená a já od tebe, mami, dostal hrozně za uši, vzpomínáš?" přidal jsem ještě další rodinnou historku. Táta se otočil k mámě, tohle nemohl posoudit, protože v té době už s námi nebydlel. Juana přikývla a otočila se k našim iluzím. Ty začaly nejprve jakoby ztrácet formu, až vypadaly skoro tekutě. Nakonec se rozplynuly. Otec svěsil svůj meč a já si úlevně vydechl.

"Není ti nic, drahý?" strachovala se hned Anori a prohlížela mi krk. Byl jsem trochu škrábnutý, ale nebylo to nic vážného.

"Promiň, chlapče. Ale vypadali jste podezřeleji. A když navíc znali odpověď na mou otázku," omlouval se mi táta. V tu samou chvíli mě máma pevně objala.

"Synáčku, moc mě mrzí, čím sis musel projít. Proč jsi nám to neřekl už předtím?" ptala se a nepouštěla mě z náručí. Pochopil jsem, že se ptá na mé nedobrovolné zkušenosti s mužem.

"Moje hrdost dost utrpěla už tím, že to ví Anori. Není to věc, kterou bych se zrovna chlubil. Ale je to vysvětlení, proč se mě pořád snaží zajmout. Nepřítel mě chce kvůli Anori. Ale Ragar doufá, že když mě bude dostatečně dlouho držet ve své ložnici, nakonec mě zlomí, a stanu se jeho milencem. Ale to raději strávím noc na lůžku z ostnatého drátu!" cedil jsem skrz zuby. Máma mě objala o to pevněji, a i táta se k nám připojil. Jako poslední se ke mně přitiskla moje snoubenka.

"Odteď buďte prosím opatrnější. Kontrolujte si, kdo s vámi mluví. A nevěřte žádným podivným zprávám," nabádala pak Anori Raziela. Máma mě pustila jako poslední.

"Ty si vždycky projdeš tím nejhorším. Jsem ráda, že alespoň ohledně partnerky jsi měl konečně štěstí. To, jak si chránil Anori před Razielem, byla první indicie, že jste ta správná dvojice," usmála se na mě, políbila mě na čelo a vystřídala mou náruč za tu tátovu. Rozloučili jsme se s nimi a Anori nás přemístila domů.

"Achjo, to byla hrůza. Myslel jsem, že se hanbou propadnu. Doufal jsem, že se o tomhle rodiče nikdy nedozví," zasténal jsem, když jsem sebou doma plácl na gauč a rukou si zakryl obličej.

"Alespoň už to máš za sebou. Vzali to celkem v klidu," chlácholila mě Anori a posadila se vedle mě. Posunul jsem se tak, abych jí hlavou spočinul v klíně. Hned mě začala vískat ve vlasech. Tohle jsem nikdy nevyhledával, ale s Anori jsem si to užíval. Pod jejími pečujícími prsty jsem se dokázal naprosto uvolnit. A bylo mi jedno, že muži v našem světě svým ženám nesvěřují, že je něco trápí. Že se jimi nenechávají hýčkat. Mě to takhle bylo pohodlné.

"Oznamoval jsem jim, že mě znásilnil. Ne že se s ním chystám chodit. To by ty reakce potom vypadaly úplně jinak. Eh, jen ta představa mě a jeho je příšerná," otřásl jsem se. Stále jsem si dokázal vybavit všechny detaily svého věznění. Všechny jeho polibky a doteky. Znovu jsem se zhnuseně otřásl. Já tomu tedy rozhodně na chuť nepřišel.

"Já tě nedám. Nikdy nebudeš jeho. Patříš totiž mě," šeptala Anori a nepřestávala mě hladit po vlasech. Bylo to uklidňující.

"Patřím jen a jen tobě," zabroukal jsem jí do klína. Cítil jsem, jak mi jedna její ruka jen tak lehce zatlačila hlavu hlouběji mezi její stehna. Nejprve mě to překvapilo, ale pak mi došlo, že už jí poměrně dlouho vystavuji sexuální frustraci a ona velice snadno reagovala na moji blízkost. Tomu jsem se pousmál. Líbilo se mi to. Než jsem se stačil zvednout, abych ji políbil a splnil její očekávání, napadlo mě, že mi tím pohybem možná i naznačovala něco trochu víc. Upřímně, užíval jsem si, když mě ona uspokojovala ústy. Dost pravděpodobně to bude stejný zážitek i pro ni, pokud si role obrátíme. Než by mě stihla zarazit nebo než by mě zastavil stud, sklouzl jsem z gauče na kolena, vyhrnul Anori sukni a políbil ji tam dole. Překvapeně zasténala, ruce mi vpletla do vlasů, ale nepokusila se mě zastavit. Naopak. Věděl jsem jen teoreticky, jak na to. Praktické zkušenosti mi v tomhle chyběly. Nebyla to v našem světě zrovna běžná praktika. Jiná žena by mě dost pravděpodobně uhodila. Ale Anori mi vyrostla na Zemi. Nenadávala mi, nesnažila se mě odstrčit. Jen sténala moje jméno. A já se proto snažil, jak nejlépe jsem uměl.