Velitelova manželka

Vím, že jsem ostuda, ale bohužel pro mě koronavirová apokalypsa neznamená volno. Takže přináším další díl a přeji příjemné čtení.
.

.

Ráno jsem se probudila v Trenově pevném objetí. V první chvíli jsme si to nesmírně užívala. Bylo to už dlouho, co mě tak pevně objímal. Vzápětí jsem si ale vzpomněla na včerejší noc a ihned mě polilo horko. Musela jsem být rudá až po kořínky vlasů.

"Dobré ráno, srdíčko. Copak se děje, že jsi mi tak zčervenala?" broukal vedle mě Tren pobaveně. Bídák jeden, velice dobře věděl, co se asi tak mohlo dít. Jen jsem mu zabořila tvář do hrudi a doufala, že se tak schovám před jeho pohledem. Včerejší noc byla…nezapomenutelná. Tren dokázal být velice pozorným a štědrým milencem, pokud chtěl. A včera se mu rozhodně chtělo. Zůstali jsme takhle ležet ještě asi půl hodiny. Byl víkend, nikam jsme nepospíchali.

"Měl bych si ta naše poprvé začít někam sepisovat, už je jich tolik, že bych mohl na některé zapomenout," zabroukal mi do ucha a zapříčinil se tak o to, že už jsem zase soutěžila s chilli papričkou, kdo dokáže mít červenější barvu. To Trena nesmírně pobavilo a naschvál mi začal vyjmenovávat všechna naše poprvé, na která si vzpomněl.

"A neměli bychom naopak zpomalit? Abychom se i za pár desítek let byli pořád schopni něčím překvapovat. A co teprve za stovky let?" nadhodila jsem, když jsem trochu ovládla krev, která se mi hrnula do tváří.

"Stovky? Myslíš, že s tebou vydržím tak dlouho?" vykulil na mě Tren oči. Žďuchla jsem ho do ramene.

"Zůstaneš se mnou na vždycky. O to se postarám," slíbila jsem mu, což ho opět rozesmálo. Milovala jsem jeho smích. Tren si mě pak přitáhl k vášnivému polibku a trochu tak pozdržel naše vstávání.

"Včera jsme si ještě vzpomněl, že bychom se měli kvůli Siriomis stavit za Miou. Moji rodinu a přátele jsme pokryli včera, ale zapomněl jsem myslet i na tvoji část. Tvoji ochranku si vzal na starost Patrik, takže to by mělo být taky v pořádku. A měli bychom se stavit znovu za Dantem a o všem mu říct," začal povídat Tren, asi aby přivedl mé myšlenky zpět do reality. V tom měl pravdu.

"Zapomněl jsi, že nejsem úplná sirota?" popichovala jsem ho a líně se mu protahovala v náručí.

"Abych pravdu řekl, tak ano. S Miou se vídáme jen zřídka. A tvou tetu jsem ještě neměl tu čest poznat. Prakticky se stýkáme jen s mojí rodinou," broukal mi s omluvou do ucha. Neměla jsem s Miinou matkou zrovna nejlepší vztah, proto jsem za ní za dobu svého pobytu v této dimenzi ještě nebyla. Ale tušila jsem, že Mia ji dostatečně informovala i za mě. A tak jsme vstali a strávili celý den tím, že jsme všechny informovali o tom, že je tu mezi námi opravdu iluzionista a že si myslíme, že je to opravdu Siriomis. V Danteho sídle jsem se po dlouhé době viděla s Hayiem, když jsem v přijímacím sále čekala na Trena, až si vyřídí i svoje ostatní záležitosti. Bylo milé si s ním opět popovídat. Domů jsme se vrátili až pozdě odpoledne a měli jsme jen několik málo minut se trochu upravit, než jsme museli vyrazit na setkání s veliteli a jejich manželkami. Jednalo se o zahradní slavnost, i když já si nebyla přesně jistá, co se slavilo. Snad dokončení školy některého z dětí? Byla jsem jen velice lehce nalíčená, vlasy jsem měla rozpuštěné a jen ozdobené jednoduchou sponou a měla jsem takové obyčejnější šaty. Měla to být přece jen taková večeře s přáteli.

"Sluší ti to," usmál se Tren, když jsem vyšla z koupelny, vzal můj obličej do dlaní a jemně mě políbil. I když se mi tam nechtělo jít, odcházela jsem šťastná, protože mě Tren pochválil. To mi ovšem vydrželo jen do chvíle, kdy jsme došli na místo a já zjistila, že ostatní manželky jsou stejně vyškatulkované jako obvykle. A bohužel sem dnes generál Creese vzal i své dcery a mezi nimi i tu nejmladší, která měla zájem o mého snoubence.

"Nemusíš se ničeho bát. Nenechám se s ní zasnoubit. Patřím k tobě," zabroukal mi Tren do ucha, když si nejspíš všiml mého pohledu. Ono popravdě jsem mu v tu chvíli stiskla paži tak silně, že bylo jasné, že se začne pídit po tom, co mě rozrušilo. Usmála jsem se, nastavila mu tvář k polibku, ale klidná jsem nebyla. Generál Creese, hned jak měl příležitost, si vzal Trena bokem a své dcery mu všechny představil. Já si mezitím odešla sednout vedle Nicoletty, protože ta tu byla jedinou osobou ženského pohlaví, kterou jsem chtěla vidět.

"Ah, Anori. Vítej drahá," pozdravila mě a hned mě vtáhla do rozhovoru, který zrovna vedly. Moc jsem se nechytala, ale ze slušnosti jsem se usmívala a přikyvovala pokaždé, když to bylo potřeba. Asi po půl hodině jsem zaslechla Trenův hlas, musel stát někde blízko. A taky hlas generála Creese, který mu zrovna říkal, že všechny jeho dcery už jsou zadané, kromě nejmladší Dorothy. Ale že i ta by se velmi ráda vdala. A Dorothy samozřejmě byla připravená, aby okamžitě přistoupila do Trenova zorného pole. Ostýchavě na něj zamávala řasami a zeptala se, jestli by si nedal něco k pití. Tren zdvořile odmítl. Tu se do toho ale pustila paní Creeseová, která začala povídat o zdejším krásném jezírku, kam by se Dorothy ráda zašla podívat, a zda by ji Anthony nemohl doprovodit. Z reakce generála Creese bylo na první pohled patrné, že o jejich plánu vnutit Dorothy Trenovi do náruče nemá ponětí, protože hned namítl, že by Dorothy mohla jít se svými přítelkyněmi, protože s Anthonym si teď povídá on. Paní Creeseová na něj vrhla jeden zlý pohled a generál Creese se tedy stáhl a očividně pochopil, že s ním Dorothy posílá naprosto záměrně. Pokud by Tren přijal, byla jsem připravená se okamžitě zvednout a odejít. Tren k tomu ale přistoupil po svém.

"Generále, znáte se již se slečnou Anori?" zeptal se Tren místo odpovědi, přistoupil k zahradnímu křesílku, kde jsem byla usazená a za ruku mě vytáhl do stoje.

"Oficiálně nás ještě nikdo nepředstavil. Generál Creese, slečno. Je mi ctí," poklonil se mi a při té příležitosti mi políbil ruku. Velice galantní gesto, kdyby se mi jeho žena neustále nesnažila odloudit muže. Ale byla jsem hodná a vrátila mu úsměv a jednu mírnou úklonu.

"Pokud omluvíte mou smělost, mohl bych vědět, co tu děláte? Jste si s plukovníkem Natori nějak blízká? Ne že by mi jakkoliv vadila vaše milá přítomnost, ale myslel jsem, že se na tato setkání zvou pouze velitelé a jejich manželky, případně potomci," ptal se mě potom. Než jsem stačila vymyslet nějakou smysluplnou odpověď, opět mě předběhl Tren.

"Manželé sice ještě nejsme, ale tady Anori je mojí snoubenkou, žijeme spolu. Takže pozvání většinou dostáváme oba," usmál se Tren a objal mě jednou paží kolem ramen. Poprvé, kdy udělal tak významné gesto, kterým naznačoval, že patříme k sobě i jinak, než jen jako vyvolená a její ochránce.

"Prosím za prominutí, že jsem se takhle vmíchal do vašich osobních záležitostí. A upřímně vám gratuluji," usmál se na mě generál mile. Rozhodně vypadal přátelštěji než jeho manželka. Dorothy málem začala natahovat moldánky, protože teď už bylo daleko jasnější, že Tren zůstane se mnou. A já se tetelila blahem, že se ke mně Tren takhle přede všemi přiznal. Další z mnoha věcí, kterými mi dokazoval, že mě miluje. Tren mě pak políbil na spánek a odešel s generálem Creesem do pánské části zahrady. V naší ženské části bylo chvíli ticho, než se všechny překotně snažili pochválit, jak moc nám to s Anthonym sluší.

"Když jsi ale jednou z nás - velitelových manželek - měla by ses podle toho chovat. Správně se česat, líčit, oblékat. Neboj se, zasvětíme tě do toho," braly mě za ruce. A pak do mě po celý večer hustily všechna pravidla, podle kterých se chovaly paničky z vyšší společnosti. Byla jsem otřesená. Samozřejmě mi hned vyčetly moje vlasy - rozpuštěné se nenosily. A kde mám proboha rtěnku? Argumentovala jsem tím, že Tren nemá rád, když si příliš často maluji rty, protože mě pak nemůže políbit, aniž by neměl mou rtěnku obtisknutou na obličeji. V tu chvíli se všechny zarazily - Tren mě líbá na rty? V tu chvíli jsem se zarazila já - je snad jejich manželé nelíbají? Dozvěděla jsem se, že jejich celý milostný život byl dopředu plánovaný, kdy se domluvili, že za nimi jejich manželé přijdou do jejich ložnice, aby si splnili své manželské povinnosti. Žádná z nás se přece neoddávala sexu s nějakou radostí a příliš často, že? Nadávala jsem si do pitomců, když jsem se nahlas zeptala, zda jsem pochopila správně, že mají oddělené ložnice.

"Vy snad s Anthonym spíte společně v jedné posteli?" ptala se mě překvapeně jedna z manželek. Mě v tu chvíli zahořely tváře, takže jsem ani nemusela odpovídat nahlas.

"Tak to ne, Anori. Musíte si vydupat samostatný pokoj. Přece vás nemůže takhle využívat a mít vás k dispozici kdykoliv se mu zamane. A navíc to má i další výhodu. Je daleko snazší, aby nás naši manželé nikdy neviděli neupravené, když máme každý své pokoje," vysvětlovaly mi. Naštěstí jsem se dostatečně poučila, abych se nezeptala na nic dalšího. Bylo mi jich líto. Ony nevěděly, jaké to je se probouzet v náručí muže, kterého by milovaly. Neznaly ten pocit, kdy by slyšely nějakou pochvalu nebo láskyplná slovíčka jako první věc po ránu. Nikdo je nepolíbil, neprohrábl jim vlasy a nezavtipkoval o tom, že nechápe, jak mohou i takhle rozcuchané vypadat tak neuvěřitelně sexy.

"Je potřeba si muže ochočit. Naučit ho, aby dělal, jak ty si přeješ, ale přitom měl pocit, že to on manipuluje tebou. A všichni muži mají rádi upravené ženy. Když budete vypadat jako šmudla - třeba jako dnes - akorát si najde jinou ženu, která by ho lépe reprezentovala," pokračovaly.

"A do svatby by sis opravdu měla hlídat to, abys byla štíhlá, drahoušku. Mám takový pocit, že ses od našeho úplně prvního setkání trochu spravila," naznačila mi jiná, když jsem se natáhla po druhém kousku kokosového zákusku, abych dostala do žil trochu cukru a byla schopná je neposlat do háje. Po tomto prohlášení jsem ruku zase svěsila. Chtěla jsem domů, a to opravdu nutně! Obzvlášť když mi přišlo, že paní Creeseová schválně dělala další a další narážky, kterými mě ostatním ženám předhazovala jako kus masa mezi hladové vlky. Ještě chvíli do mě hučely, a potom s tím, že bych na tom měla začít pracovat, se pustili do řešení problémů někoho jiného. Zůstala jsem sedět ještě chvíli, Nicoletta mi věnovala jedno protočení očí a povzbudivý úsměv, tušila jsem, že ona to měla trochu jinak, i když bych zase nedala ruku do ohně za to, že by to bylo až tak moc jinak. Pak jsem se omluvila, že mě opravdu rozbolela hlava a vydala se do pánské části. Našla jsem Trena se sklenkou v ruce a veselým úsměvem na rtech. Přitočila jsem se až k němu a zatahala ho za rukáv. Sklonil hlavu, aby slyšel, co se mu chystám pošeptat.

"Můžeme už prosím jít? Hned teď? Rozbolela mě hlava," zeptala jsem se. Tren se zatvářil překvapeně, ale rozloučil se a nabídl mi rámě, aby mě mohl odvést domů. Nepřemisťovala jsem nás, jeli jsme dostavníkem jako normální lidé. Asi od půli cesty jsme v něm seděli sami. Tren se ke mně naklonil, vzal mě za bradu a mírným tlakem mě donutil pootevřít ústa. Uvolnila jsem tak svůj spodní ret, který jsem si do teď zamyšleně hryzala. Přemýšlela jsem o všem, co mi řekly. Neměla jsem sice v plánu si říct o vlastní ložnici, vyhovovalo mi mít jednu společnou s Trenem, ale co ty ostatní věci? Nebyl by Tren radši, kdybych o sebe ještě o trochu víc dbala? A opravdu jsem za těch pár měsíců očividně přibrala? Byla jsem tak zamyšlená, že jakmile mi Tren pustil bradu ze svého sevření, okamžitě jsem opět drtila svůj spodní ret mezi zuby.

"Pokud za každou cenu toužíš po tom mít prokousnutý ret, nech to na mě, ano?" zabroukal Tren, naklonil se ještě o něco blíž a políbil mě. A jak slíbil, velice poctivě se věnoval mému spodnímu rtu, který několikrát skousl a zatahal za něj zuby. Cítila jsem z něj alkohol, očividně byl trochu v náladě. Když jsme dojeli do naší vesnice, vyskočil z dostavníku jako první a mě si vyhodil do náruče.

"Trene, co to provádíš? Já přece umím chodit," bránila jsem se hned.

"Nebylo ti dobře. A já tě jako tvůj ochránce pěkně odnesu až domů a uložím do postele," odpověděl mi. A opravdu mě až do ložnice z náruče nepustil, i když jsem ho cestou několikrát ujistila, že je mi dobře.

"Jestli je ti dobře, tak si můžeme ještě trochu v posteli zaskotačit, než půjdeme spát, že? Pokud ti tedy nevadí, že jsem trochu přiopilý," navrhoval mi. Byl jen lehce v náladě, ale plně si uvědomoval, co dělal. Takže jsem nebyla proti. Já se na rozdíl od ostatních manželek sexu věnovala ráda a často. Druhý den jsem ovšem vstala o něco dříve než Tren a odešla se do koupelny učesat a trochu nalíčit. Když mě tedy Tren o něco později našel v kuchyni, jak připravuji snídani, byla jsem už oblečená a upravená. Najedli jsme se spolu a v tichosti.

"Srdíčko, měla by ses převléknout do něčeho pohodlnějšího. Sice ti to velice sluší, krajky mám na tobě rád, ale mám pro nás takový program a potřebuji, abys byla co nejvíce pohyblivá," okomentoval Tren moje šaty. Přikývla jsem mu, aby věděl, že ho vnímám a udělám po jeho.

"A víš, že se doma nemusíš líčit. Miluju tě pořád. I rozcuchanou a v mých teplácích. Teď si musím dávat pozor, kam tě políbím, abych někde neměl obtisknutou tvoji rtěnku," pokračoval v lehkých výčitkách. Já zírala do svého hrnku s kávou. Určitě to říkal jen proto, že na to u mě nebyl zvyklý. Ale bude spokojenější, když mu budu ukázkovou ženou. Zrovna jsem scházela schody z ložnice dolů, kde jsem se byla převléknout do domácích šatů, když někdo klepal na vchodové dveře. Byl to Dante.

"Tak jsem tady Anthony, jak sis přál," spustil místo pozdravu. Tren přikývl a oba nás požádal, abychom šli na zadní zahradu.

"Chtěl jsem, jestli byste nemohl Anori říct, jak by se proti Siriomis případně bojovalo. Na co si dávat pozor, co bude nejúčinnější…jestli byste si nemohli vyzkoušet nějaká cvičení…," začal Tren. Oba jsme se k němu překvapeně otočili.

"Odkdy se takhle stavíš k Anorině výcviku?" nechápal Dante. I já byla překvapená a hned jsem si ho pozorněji prohlížela, jestli je to opravdu Tren. Až doteď jsem neměla pochybnosti a předpokládala jsem, že by si Siriomis nedovolila nám dvěma provést svůj trik s iluzemi znovu.

"Předpokládám, že tomuhle boji se nevyhne. A je mi jasné, že bude bojovat s vámi a pro mě tam nebude místo. Nebudu ji moct bránit. A nejlepší způsob, jak ji v tomto případě ochránit je, když bude dobře připravená na všechno, co může přijít," vysvětloval Tren. Dante s ním souhlasil a ani já nebyla proti. A proto začal Dante se svým výkladem, kdy nám řekl vše, co si o Siriomis a jejím způsobu boje pamatoval. Chvíli s námi trénoval, ale pak se omluvil s tím, že má spoustu práce.

"Budeme pokračovat jen my dva spolu?" navrhovala jsem. Tren přikývl, a tak jsme společně trénovali několik hodin. Byla jsem rozlámaná, ale spokojená. Byla jsem ráda, že se mě Tren snaží prakticky připravit. Tren byl ke mně o něco hrubější než obvykle. Ne všechny údery zastavil, nutil mě se opravdu bránit. Nenechal se tak snadno shodit, jeho kouzla mířila přesněji. Chtěla jsem mu dokázat, že to zvládnu. Vyslala jsem jedno kouzlo a okamžitě se k němu přitočila z opačné strany, než z jaké by mě mohl čekat. I přesto byl Tren připravený a můj úder paží snadno zablokoval.

"Bojuješ se mnou moc mírně. Musíš trochu přidat," napomenul mě.

"Ty jsi ten, kdo se mě bojí silněji uhodit. Nemám důvod se více bránit," namítla jsem.

"Obecně jsem trochu slabší v útoku, ale dovedu se dost dobře bránit. Neboj se do toho jít trochu víc naplno," nabádal mě. A tak jsem trochu přidala. Tren mi opravdu velice dobře stačil, když se soustředil jen na obranu. A tak jsem přidala ještě víc. A pak ještě trochu.

"Pořád ti stačím, Anori. Zaber!" přikázal Tren. Udělala jsem, jak chtěl a neustále navyšovala sílu a tempo svého boje.

"Co po mě vlastně chceš? Budeš spokojený, až se mi podaří tě zabít?" vyjekla jsem frustrovaně, když mě neustále nutil, abych přidala. Jak jsem byla naštvaná, trochu jsem ztratila kontrolu nad tím, co dělám a vyslala proti Trenovi kouzlo o takové síle, že ho to odhodilo pár metrů dozadu. Dopadl na nohy a okamžitě se znovu bránil. Vysílala jsem jedno kouzlo za druhým v takové rychlosti, až jsem si všimla, že se jeho ochranný štít začíná zmenšovat. Netrvalo dlouho, než zmizel úplně a Tren přede mnou klečel nechráněný.

"Vzdávám to," zdvihl ruce v gestu kapitulace a mě se ulevilo. Nerada bych na něj útočila, když se očividně nemohl bránit. Byla jsem úplně mokrá, pot ze mě přímo prýštil. Ale pořád jsem měla dost energie, abych dokázala ovládat svou magickou část. Tren toho už očividně schopný nebyl.

"Dobrá práce, lásko. Jen příště budeš muset mít trochu rychlejší rozjezd. Bohužel, potřebuju trochu načerpat sílu, abych mohl zase začít kouzlit, ale v brzké době ten trénink určitě zopakujeme," chválil mě pak a chtěl spustit ruce.

"Nehýbej se. Chceš říct, že jsi teď úplně bezbranný, tedy zcela v mé moci?" škádlila jsem ho, ale nezpustila ho z očí. Tren vrátil ruce do původní polohy, tedy pěkně zpět ke své hlavě.

"Pořád se s tebou můžu prát. Ale z magie už ze mě bohužel nic nedostaneš," pokrčil omluvně rameny. Došla jsem až k němu. Samozřejmě jsem neměla v plánu ho ohrožovat na životě. Ale vášnivě ho políbit, to už byla jiná.

"Můžu ti předat trochu své energie," nabízela jsem se pak a pomáhala mu na nohy.

"Zbytečně s ní neplýtvej. Myslím, že přijde den, kdy se ti bude hodit všechno, co sis nastřádala do svých zásob," vrtěl hned hlavou.

"Trene, lásko. Dát jí tobě není žádné plýtvání. Naopak je to vysoce výhodný vklad. Udrží tě to déle naživu," políbila jsem ho na tvář.

"Ty jsi blázínek," oplatil mi můj polibek. Doma hned našel řetízek, který ode mě jednou dostal a v jehož kamíncích měl uloženou energii. Dočerpal jí jen tolik, aby byl schopný zase kouzlit a zbytku nechal přirozený průběh. Chápala jsem to, byl klid a on si mohl dovolit načerpat síly jen odpočinkem a dobrým jídlem. Nebylo potřeba využívat zásoby. Využila jsem toho, že sebou po společné sprše jen tak plácl na gauč a hned si mu přilehla na hrudník. Tren si mě k sobě přitáhl a začal mě vískat ve vlasech. Nemohla jsem být spokojenější.

Jak mi Tren slíbil, takový trénink jsme zopakovali ještě několikrát. A vždycky jsem dostala vynadáno, že mám pomalé rozjezdy. Že mi dlouho trvá, než naberu takovou intenzitu, že mi Tren už v obraně nestačí.

"Pojďme zase trénovat. A tentokrát se zkus rozjet ještě rychleji než posledně. Nevíš, co můžeš od té Siriomis očekávat. Možná bude potřeba do toho jít hned na plno," vzal mě Tren zase na zadní zahradu a cestou mě poučoval. Už mě to trochu rozčilovalo. Rozhodla jsem se, že mu ukážu, jak moc rychle se umím rozjet. Nechala jsem ho se připravit, vyslala nejprve jedno slabší kouzlo, u kterého jsem věděla, že ho zvládne zpracovat. Vzápětí na to jsem ovšem vyslala kouzlo o obrovské síle. Samozřejmě podle mého očekávání se Tren tomu prvnímu bez problémů vyhnul. I to druhé viděl přicházet dostatečně včas, ovšem jeho možnosti mu nedovolily ho zpracovat. Když se moje kouzlo srazilo s jeho obranou, objevil se ostrý záblesk, země se trochu zatřásla a tlaková vlna vysklila dvě okna, která byla v přízemí situovaná naším směrem. Když se usadil prach, našla jsem Trena dřepět na zemi. Jen na mě překvapeně zíral. Nic se mu nestalo, použila jsem takové kouzlo, které prakticky jen vyvinulo tlak. Dobře jsem si pamatovala na poslední bitvu a nechtěla mu znovu nějak vážně ublížit. Tren tam ovšem pořád seděl, poklepával hlavou a nic neříkal. Trochu mě vyděsil, co když jsem mu přece jen ublížila?

"Lásko jsi v pořádku?" ptala jsem se tedy a došla až k němu. Rychle jsem ho skenovala pohledem, ale nevypadal, že by byl zraněný. Tren na mou otázku zareagoval přikývnutím, pak několikrát rychle zamrkal a znovu zatřásl hlavou. Nejspíš mu z té rány stále zvonilo v uších. A mohl být trochu dezorientovaný. A taky možná trochu v šoku. Posadila jsem se vedle něj a čekala, až se vzpamatuje.

"To bylo něco. Jsi schopná něčeho takového? To jsi mě při každém tréninku pěkně šetřila, co? A já měl za to, že pokud bych se opravdu snažil, tak bych tě porazil," dostal ze sebe Tren po chvíli. Zkoumavě jsem mu pohlédla do obličeje a snažila se odhadnout, v jakém je rozpoložení.

"Pokud bych nekouzlila, porazíš mě velice snadno. S mečem si nejsem tolik jistá. A v pěstním souboji bys měl větší sílu než já. Ale samozřejmě, že tě v kouzlech šetřím. Snažím se tě totiž nezabít, víme? Chtěl si, abych se do toho opřela hned - tak tady to máš. Umím použít hodně silná kouzla a umím to velice rychle. Ale v běžném boji nejsou moc praktická," povídala jsem a vzala ho za ruku. Měla jsem trochu obavy, jestli se přede mnou zase neuzavře, jako to udělal tenkrát, když poprvé zjistil, že jsem silnější než on. Tren přikývl.

"To asi dává smysl. Každopádně si nemyslím, že bys potřebovala víc trénovat. Nebo jinak…se mnou se nemáš co víc naučit, protože na tohle nestačím," řekl, ale pořád nevypadal v pohodě.

"S tebou jsem se toho zatím naučila vždycky nejvíce. Učíš mě, jak kombinovat boj mečem, kouzli a pěstmi zároveň. Myslím, že od té doby, co spolu trénujeme, jsem se hodně zlepšila. A nemyslím si, že jsem na takové úrovni, že bych od tebe už neměla co pochytit. Ale nemůžeš se se mnou přece srovnávat v síle kouzel. V tom prostě vždycky vyhraju. Ale neznamená to, že jsem lepší než ty. Pojďme dovnitř, řekla bych, že pro dnešek s tréninkem opravdu končíme," vyskočila jsem na nohy a čekala, že mě Tren bude následovat.

"Dej mi chvilku. Se mnou se ještě pořád všechno točí," pousmál se Tren mírně a pak si lehl na záda a zavřel oči.

"Přehnala jsem to," zamumlala jsem si pro sebe, ale on to slyšel.

"Ano…ale přesně to jsem po tobě chtěl. Takže skvělá práce, srdíčko," pochválil mě, zůstal ležet ještě pár minut a pak se namáhavě zvedl.

"Ale máš mě pořád ještě rád, že ano?" ověřovala jsem si, protože mi přišlo, že je pořád trochu otřesený.

"Samozřejmě. Miluju tě," usmál se, a aby svá slova ještě víc potvrdil, naklonil se pro polibek. Pak mi přehodil jednu paži kolem ramen, ale spíš, než aby to bylo jen milenecké gesto, jsem cítila, že se o mě trochu zapřel. Vážně jsem neodhadla sílu, kterou jsem měla použít.

"Omlouvám se. Chtěla jsem ti jednou provždy dokázat, že nemusíš pochybovat o mým schopnostech v kouzlech, ale trochu jsem to přehnala," omlouvala jsem se znovu. Cítila jsem se provinile.

"A to se ti povedlo. V tomhle ohledu už o tobě pochybovat nebudu," ujišťoval mě Tren, že je to v pořádku.

"Takže myslíš, že jsem připravená na nastávající boj?" chtěla jsem vědět.

"Myslím, že Siriomis udělala chybu, že si tě proti sobě rozhněvala, moje malá čarodějko," políbil mě jemně na špičku nosu. Rozesmála jsem se. Bylo trochu zvláštní říkat mi "malá čarodějko" po tom, co jsem mu předvedla. Ale líbilo se mi to. A on to věděl.

"Nebudu s ní mít slitování. Sáhla mi na tvůj život, a to je něco, co jen tak neodpouštím!" prohlásila jsem. Tren mě jen lípnul na spánek a nechal se odvést dovnitř. Tam jsem ho hned posadila na pohovku a sama jsem odešla spravit vysklená okna. S mou magií to byla otázka chvilky. Pak jsem nakrájela nějaké sladké ovoce a přišla jsem do obýváku za Trenem, který stále ležel na pohovce, měl zavřené oči a očividně odpočíval.

"Lásko, nesu ti něco k snědku. V ovoci je dost cukru, pomůže ti to se vzpamatovat," zašveholila jsem, když jsem si k němu přisedávala.

"Já jsem v pohodě. Když mi dáš ještě minutku nebo dvě, dám se zase dohromady," zamumlal.

"Neodmlouvej. Já jsem tady lékař. Buď poslušný chlapec a otevři ústa," nabádala jsem ho se smíchem. I Tren se zasmál a nechal se poslušně nakrmit. Líbilo se mi, že jsem se o něj mohla starat. Za odměnu jsem mu ještě věnovala několik dlouhých a vášnivých polibků.

"Teď bys na oplátku mohl udělat něco ty pro mě," zamrkala jsem na něj pak svůdně.

"Ale jistě, pro tebe cokoliv," souhlasil okamžitě. Nejspíš už rezignovat na fakt, že si většinou přeju pro něj nesplnitelné věci.

"Čeká mě další zkouška z anatomie. A nejlépe se mi vždycky učilo na živých modelech. Takže se posaď, a věnuj mi svou paži," přikázala jsem mu. Tren protočil očima a povzdechl si. Neměl to moc rád, protože jsem ho často ve snaze vysledovat, jak který sval a šlacha funguje, bolestivě štípla nebo mu jinak ublížila.

"Prosím," zamrkala jsem pak. Tren si navlhčil spodní ret a v očích se mu chtivě zablesklo. Ten měl v plánu dělat něco zcela jiného, než mi sedět modelem. A upřímně mi z tohoto gesta naprosto vyschlo v ústech.

"Možná, že když mě ještě jednou pěkně poprosíš a dostanu jednu velkou pusu, nechám se chvíli mučit," ustoupil mi nakonec. Vždycky udělal, co mi na očích viděl. A tak jsem mu do ucha zašeptala jedno smyslné "prosím", zároveň mu zuby zatahala za ušní lalůček, pak mu věnovala další dlouhý polibek, a nakonec se usadila s jeho paží v klíně a otevřela si svou učebnici anatomie. Asi tři hodiny vydržel Tren natáčet ruku do všemožných úhlů, abych si mohla prohlédnout, jak fungují jednotlivé úpony a šlachy, na můj pokyn neúnavně zatínal a povoloval svaly a občas se nechal štípnout nebo jinak zatahat, když jsem něco nemohla najít. Přesně jsem poznala ten okamžik, kdy mu s mým studiem došla trpělivost. Jeho prsty si totiž začaly hledat cestu pod mou sukni kdykoliv jsem se zahleděla do učebnice a přestala na něj dávat pozor. Chvíli jsem ho odháněla, ale nakonec se od něj nechala "umluvit". Prakticky nebylo potřeba mě přemlouvat, jen jsem chtěla mít pocit, že jsem se mu nevydala tak snadno. Ale za tu trpělivost, kterou se mnou měl, si odměnu rozhodně zasloužil.

Jeden z mnoha důvodů, proč se Anori líbí sdílet s Trenem společnou ložnici.