Boj proti iluzím

Byla jsem hrozně líná se s touto platformou naučit, ale nakonec jsem se odhodlala. Takže nesu pokračování :)

(Anori)

Ten den jsem přišla domů jako první. Unaveně jsem se svezla do křesla. Tren rozjel svůj plán s našimi předstíranými hádkami. Už jsme za sebou měly dvě – obě velice věrohodné a úspěšné. S oběma z nás si už byl i promluvit Dante a snažil se nás přesvědčit, abychom se dohodly na jednom společném řešení. Držela jsem se Trenova scénáře a neustoupila ani o krok, jen jsme se znovu pohádali. I Tren byl velice věrohodný. Občas, třeba jako zrovna teď, na mě z toho všeho padala tíseň. Nechtěla jsem se s ním hádat. Už nikdy. Trápilo mě, že musím hrát naštvanou, že ho nemůžu obejmout. A ze všeho nejvíce mi vadilo, že mě Tren nemohl utěšit pokaždé, když bylo po všem. Trval na tom, že kvůli věrohodnosti spolu nesmíme mluvit pořád – a tím myslel i doma. A já se někdy nechala unést a byla k němu až příliš nevybíravá. Měla jsem pak tendence mu to vynahradit, ale to jsem nemohla. Stačilo by mi, i kdyby mě jen políbil do vlasů a řekl, že ví, že to nemyslím vážně. Že to jen hraji. Ale ani to jsem nemohla mít. Mohla jsem jen doufat, že si Tren pamatuje, že to hrajeme, a že depresemi tu trpím jen já. Uvařila jsem večeři a snědla si ji sama. Pak jsem se s knihou usadila v obývacím pokoji. Když přišel domů Tren, neřekl ani slovo, najedl se v kuchyni a pak se zavřel v pracovně. Věděla jsem, že až do rána, kdy budeme mít velmi krátkou a tichou společnou snídani, ho neuvidím. Doufala jsem, že už brzy bude po všem.
„Anori, kam jsi dala poštu?“ vyšel najednou Tren ze dveří od pracovny a štěkl na mě.
„Dala jsem ti ji na stůl, jako vždycky,“ zamračila jsem se. Možná by bylo lepší, kdyby na mě doma nemluvil, Protože tohle bezdůvodné štěkání mě hrozně trápilo.
"Mohla by ses jít laskavě podívat? Na stole nikde není,“ ukázal Tren směrem do své pracovny. Zvedla jsem se a naštvaně šla za ním. Tren za námi zavřel dveře. Přešla jsem ke stolu, kde byla veškerá jeho pošta rozdělená do tří úhledných hromádek podle toho, jak se jí měl Tren věnovat. Podotýkám, že na velice pečlivě uklizeném stole.
„Děláš si ze mě legraci?“ spustila jsem, ale než jsem stihla pokračovat, Tren mě stiskl v pevném ale až moc krátkém objetí.
„Jsi v pořádku?“ zašeptal. Okna byla zatemněná, dveře zavřené, přesto jsme pro sebe měli jen vteřinku.
„Nejsem, ale snažím se. Víš, že nic z toho, co ti vyčítám, nemyslím vážně, že?“ využila jsem této jedinečné příležitosti.
„Ani já ne. Miluju tě,“ vtiskl mi rychlý polibek, přitom jsem do ruky dostala nějakou složku. Tren pak otevřel dveře od pracovny a naznačil mi, ať odejdu.
„Příště mi nepřesouvej moje věci. A tvoje krámy nemají v mé pracovně co dělat,“ štěkl, když jsem kolem něj procházela.
„Taky by sis mohl příště tu poštu třídit sám, nevděčníku!“ utrhla jsem se na něj zpátky. Šlo mi to až příliš snadno. Všimla jsem si, že se Trenovi mihl na rtech úsměv, jen na vteřinku, než svůj výraz zase ovládl. Nasupeně jsem se zabořila do pohovky, otevřela si jednu svou učebnici a teprve v ní rozevřela složku, kterou mi Tren podstrčil. Byla v ní podrobně rozepsaná strategie číslo tři. K tomu byl přiložený i přesný plán postupu, co mám dělat, až budu předstírat, že provádím na vlastní pěst svoji původní strategii. Musel si s tím dát spoustu práce, aby to rozepsal takhle podrobně. A dělal to kvůli mně. Musela jsem se hlídat, abych se neculila. Místo toho jsem si to všechno pečlivě pročetla a prostudovala. Jestli je Tren v takové fázi, že mi může dávat takové detailní rozpisy, znamená to, že to celé provedeme velice brzy. Sevřel se mi žaludek nervozitou. A zároveň jsem se těšila, že tohle nucené hádání bude konečně u konce. Nějak už to vydržím.

***** 

„Anthony, tohle přece nemyslíš vážně! Nemůžeš ji poslat samotnou velet celé armádě. Ještě navíc podle plánu, se kterým ty sám nesouhlasíš!“ zahřměl Dante a hrozivě se tyčil nad mým snoubencem.
„Ale jistě, že může. Raději si to odvelím sama, když se na něj nedá spolehnout!“ rozčilovala jsem se a zavazovala si rukávy na své bojové tunice.
„Anori, nemyslím si, že je to dobrý nápad! Tvoje strategie byla už předtím dost riskantní. A je ještě více nebezpečná, pokud jí budeš velet sama. Chceš se nechat zabít? Nebo hůř, zajmout?“ utrhl se tedy Dante na mě. Trochu jsem se v duchu podivila tomu, jak měl srovnané priority mého osudu. Spolu s námi byl ve stanu ještě Patrik a ostatní velitelé, kteří všichni jen v tichosti přihlíželi naší hádce.
„Je to moje armáda. A já si o ní budu rozhodovat sama! Buď se tedy pan plukovník Natori vzmuží a půjde odvelet mou strategii nebo si to vezmu na starost já sama!“ trvala jsem si na svém. Už jsem nevěděla, co mám dělat. Trenův rozpis byl sice velice podrobný, ale neobsahoval všechno. Například nikdo nepočítal s tím, že se do našich hádek vloží Dante, aby je vyřešil. Nebo minimálně já jsem s tím nepočítala. Ale postupně mi začaly docházet argumenty a Dante byl velice neoblomný.
„Tvoje strategie není dost dobrá! Nevezmu si na svědomí, že bych tvé muže poslal do takové situace. Slečna Anori by snad mohla uznat, že tomuhle rozumím lépe, než ona,“ ušklíbl se Tren posměvačně. Viděla jsem, jak moc je z nás Dante nešťastný. On vůbec nevěděl, co s námi! Nebyl zvyklý, že by se mi Tren tolik stavěl na odpor. Rozhodla jsem se toho využít, dokud si nerozmyslí nějaký plán, jak nás oba usmířit.
„Srabe!“ zasyčela jsem a zamířila ven z místnosti.
„Patriku, dej povel mým mužům. Odcházíme!“ štěkla jsem směrem k Patrikovi, a doufala jsem, že opravdu půjde se mnou.
„Jak si přeješ,“ přikývl Patrik a okamžitě jsem ho měla po svém boku. Prošla jsem kolem zkoprnělých velitelů a uháněla co nejrychleji od velitelského stanu, než mě stihne někdo zastavit. Patrik dal povel k přesunu na bojiště a mě se ulevilo. Teď už si ani Dante nedovolí zasáhnout, protože by mě před mými muži shodil. Ale trochu jsem litovala Trena, protože mi bylo jasné, že ten teď pravděpodobně dostává pěknou čočku. Ale doufala jsem, že když jsme se dostali až sem, tak to nevzdá a všechno mu nevyklopí. S Patrikem jsem se přemístila na kopec nad bojiště, kde jsem sledovala, jak moji muži zaujímají postavení. Nervózně jsem si žmoulala lem své bojové tuniky.
„Bude to v pořádku, An. Nikdo z nás ti nenechá ublížit,“ pošeptal mi Patrik do ucha. S úsměvem jsem přikývla. Věděla jsem, že strategie číslo tři ze začátku kopíruje moji původní verzi, aby nikdo nic neprohlédl. A taky jsem věděla, že Patrik ví, co má dělat. A až bude vhodná chvíle, vydá rozkazy, které mužstvo trochu přeskupí. A pak otěže velení převezme Tren. Já jsem byla jen figurka, která plnila rozptylovací roli. A já doufala, že to k něčemu bude. Že se druhá strana nechá nachytat. Na obzoru se objevila temná mračna, která signalizovala příchod našich nepřátel. I já poznala, že jsou uskupení tak, že by moji strategii velmi rychle smetli. Byli na ni totiž připravení. Patrik to vedle mě chvíli sledoval, já ho pak pohybem ruky poslala na bojiště. Mělo to vypadat, jako že se snažím zachránit situaci.
„Tohle vůbec nevypadá dobře,“ zamumlala jsem si pak pro sebe, když jsem si prohlížela situaci pod sebou.
„To máš pravdu, čarodějko,“ promluvil za mnou někdo. Rychle jsem se otočila a okamžitě zírala do tváře Ragara. Všimla jsem si drobných jizev v obličeji a na krku, jizvy na ruce byly o něco větší a hrubší. Ušklíbla jsem se, když mi došlo, že to má jako pozůstatek z mého posledního útoku. Pěkně to schytal. Zároveň jsem si ale uvědomila, že jsem ho tím proti sobě nejspíš opravdu rozhněvala. Nebude váhat s tím, aby mi ublížil. Vedle něj nechyběl Radim. A pak tam byla ještě jedna žena. Měla dlouhé tmavé vlasy, drobný obličej, nosík trochu zvednutý vzhůru. Na čele měla diadém s drahými kameny. Zbytek nebyl pod tmavým pláštěm vidět. Tohle byla určitě ona, Siriomis. I když těžko říct, jestli byla ve své obvyklé podobě – mohla se vydávat za kohokoliv.
„Měla jsi toho svého chlapce poslechnout. Není dobré tu být sama,“ promluvila na mě, a přitom se ležérně opřela Ragarovi o rameno. Byla trochu přítulná a Ragar tím nevypadal zrovna nadšen. Ale neprotestoval. Uměla jsem si představit, že si k sobě představoval trochu jinou společnost.
„Já ale nejsem sama,“ oponovala jsem a rozhodila rukama, abych naznačila, že mám s sebou armádu. Všichni tři se tomu zasmáli.
„Tu tvoji armádu rozprášíme. Známe tvou strategii! Velice podrobně. Víme o každém kroku a máme ho pojištěný. A tebe, má milá, nečeká žádný pěkný osud. Obzvlášť, když mezi námi a tebou nestojí ten tvůj ochránce,“ zasmála se Siriomis.
„Jak byste mohli znát mou strategii? A jsem dost silná a dobrá bojovnice, abych se ubránila i bez něj!“ štěkla jsem naštvaně, ale zároveň jsem instinktivně ucouvla. Protože jsem měla strach. Bylo příliš pozdě, když mi došlo, že jsem jim ukázala, že se bojím. To nebylo dobré.
„Namlouvej si, co chceš. Ale bez něj nemáš šanci. Ani jako velitel, ani v přímém boji,“ vysmíval se mi Ragar a naznačil dvěma mužům, kteří se objevili za ním, aby mě přivedli. Srdce mi propadlo snad až do žaludku, ale připravila jsem se, abych se bránila.
„Ty už jsi, Ragare, někdy viděl, že bych opustil naši vyvolenou? Že bych se nepostavil mezi tebe a mou milovanou snoubenku?“ promluvil ten nejkrásnější hlas na světě. Tren! Během chvilky se objevil v mém zorném poli a během pár vteřin už jsem se mohla skrýt za jeho silná záda. Přistoupila jsem až těsně k němu a chytila ho za ramena. Byla jsem ráda, že tu konečně byl. Ale Siriomis stála přímo tady, takže jsem měla potřebu ho ochránit i proti magii.
„Já myslel, že spolu nemluví! A měl jsem za to, že dneska nevelí!“ zavrčel Ragar směrem k Siriomis.
„Nemluvili a neměl velet,“ odsekla mu. Tren se nahlas zasmál.
„Jaký je to pocit, když velkou iluzionistku někdo převeze?“ zeptal se provokativně. Ale cítila jsem, že je připravený okamžitě zasáhnout, kdyby se cokoliv stalo. Ragar se zadíval směrem k bojišti.
„Možná si myslíš, jak jsi nás převezl. Ale boj už nezachráníš! Jsme na vás příliš dobře připraveni,“ pronesl jakoby nic Radim.
„Jste připraveni na to, na co jsme vám dovolili se připravit,“ odpověděl Tren trochu tajemně.
„Dnes vás rozdrtíme. Její strategie nebyla špatná, kdybychom ji ale podrobně neznali,“ ušklíbl se Ragar.
„Teď, lásko,“ kývl na mě Tren a já vztáhla ruku nad sebe. Vyslala jsem do vzduchu světelný signál, který se zformoval do podoby mého znaku. Signál pro Patrika, aby začal se strategií číslo tři.
„Možná se podívej znovu,“ uculil se pak Tren. On nespouštěl oči z Ragara se Siriomis, oni zase sledovali jeho. Já si ovšem dovolila rychlý pohled směrem na bojiště, kde se moje oddíly začaly přeskupovat. A najednou to nebylo tak, že by nás nepřítel držel v šachu. Najednou jsme stáli tak, že jejich pozice přestaly být výhodné. Teď už i Ragar s Radimem sledovali situaci pod námi. Jenže na rozdíl ode mě se neusmívali.
„Zahrála jsi to naprosto skvěle, srdíčko,“ promluvil na mě Tren, ale dost hlasitě na to, aby ho slyšeli i ostatní kolem nás. Jen jsem mu s úsměvem přikývla a vytáhla se na špičky, abych ho políbila na krk. Siriomis s Ragarem na nás chvíli nevěřícně a pak naštvaně zírali, naopak Radimovi se blýsklo se zájmem v oku. To je snad poprvé, co jsem viděla, že ho něco vytrhlo z té jeho ignorance všeho a všech.
„Obelhali jste nás!“ vykřikl rozčíleně Ragar.
„Promiň, ale nebudu se cítit provinile po tom, jaké lži a iluze nám předvedla tvoje nová kamarádka,“ pokrčil Tren rameny. Dole se spustil boj. Patrik odváděl skvělou práci. I Trenovi zabloudily oči směrem dolů. Přece jen to byla jeho strategie a podle plánu byl odteď on odpovědný za průběh boje. Věděla jsem, že by byl raději dole s ostatními a celé to řídil trochu více z blízka. Ale já ho teď potřebovala tady.
„Chápu, proč ji nemůžeš vystát. Malá a otravná,“ zavrčela Siriomis s pohledem upřeným přímo na mě a připravila se k útoku. Já byla rychlejší než kdokoliv jiný, i než Tren. Když Siriomis vyslala své kouzlo, stála jsem už před Trenem a měla vytvořený ochranný štít. Její kouzlo bylo tak silné, že by ho Tren nejspíš nezvládl zpracovat. Pro mě to nebyl zase až takový problém. Náraz jejího kouzla do mého štítu vytvořil tlakovou vlnu, která všechny, kromě nás dvou, shodila na zem. Tren se vyškrábal zpět na nohy jako první.
„Já ti říkal, že se bude hodit, když si natrénuješ, jak být co nejrychlejší,“ prohodil mým směrem, ale to už se hnal naproti oběma vojákům, kteří se mě znovu pokusili zastavit. Tren jim nedal šanci. Na mě mezitím dorážela Siriomis s Radimem. Ragar dělal společnost mému snoubenci. Sice se mi nelíbilo, že nás s Trenem rozdělili, ale byla jsem si tentokrát jistá, že to zvládám. Trenův trénink mě na tohle skvěle připravil. Naprosto samovolně jsme se opět rozdělili na naše dvě poloviny. My s Trenem se dostali k sobě, a ti tři na druhou stranu. Tren si dovolil jeden rychlý pohled směrem dolů a usmál se.
„Zdá se, že vaši velitelé se stále zuby nehty drží vašeho ne příliš funkčního plánu,“ okomentoval to pak. Viděla jsem, jak se Ragar vztekle zatvářil.
„Půjdu je informovat, vy dva to zvládnete, ne?“ otočil se pak k Radimovi a chystal se nejspíš přemístit. Ale Radim ho popadl za ruku a zabránil mu tak opustit naše malé bojiště.
„Je příliš dobrá a při každém setkání o něco lepší. Nemůžeme tu zůstat jen dva,“ zadrmolil. Ale já ho slyšela. A byla jsem polichocena. Tren nehnul ani brvou a čekal, co se bude dít. No jistě, on to vůbec nevnímal jako pochvalu i pro sebe, jak skvělým mi byl trenérem. Bez něj bych byla pořád na začátku. Neohrabaná a nejistá.
„V pořádku. Neudrží formaci moc dlouho, když budou mít práci s ním,“ ušklíbla se Siriomis a dřív, než se kdokoliv z nás nadál, přiskočila blíž k Trenovi a pokusila se na něj seslat kouzlo. Tren sice odskočil, ale za normálních okolností by bylo pozdě. Pokusila se ho ovládnout. Vlézt mu do hlavy, a poslat ho proti vlastním mužům. Jenže tohle jsem si pojistila už dávno. Chvíli bylo ticho, jak všichni čekali, co se bude dít. Její kouzlo se mu chvíli obtáčelo kolem hlavy, pak bylo vidět, že mu sjíždí po pažích. I přes tuniku bylo vidět, jak se mu na břiše rozzářil znak ochrany ze staré magie. Tren ze začátku vypadal trochu zmateně, ale pak bylo vidět, že pochopil, co se tu děje.
„Tentokrát jsem tě předběhla o několik týdnů. On je můj. A já nikoho jiného do jeho hlavy nepustím,“ promluvila jsem i nahlas, aby Siriomis věděla, že se žádné ovládání mého snoubence konat nebude. Siriomis vztekle zavřískla a vrhla se na mě. Čekala jsem to. Přesto mě dokázala vyvést z rovnováhy, ale ustála jsem to celkem obstojně. Siriomis na mě mezitím začala vrhat jedno kouzlo za druhým. Stíhala jsem se bránit. Říkala jsem si, co tímhle sleduje, protože silově proti mně pravděpodobně neměla šanci. Vyčerpá se dříve než já. A pak jsem si všimla, jak se prostředí kolem mě začalo pozměňovat. Byla jsem si jistá, že původně jsem stála na kopci s normálním svahem, který by se dal v případě potřeby seběhnout. Najednou jsem s ní ale bojovala na úpatí příkrého srázu. A zároveň jsem viděla, jak směrem k tomu srázu tlačí Radim s Ragarem mého snoubence, který mrštně uskakoval před jejich meči, přestože jsem si byla jistá, že Tren stál původně na úplně opačné straně. Tohle určitě byla její schopnost – ta úplně původní. Vzpomínala jsem na to, co říkala Marion. Ano, původně začínala tím, že pozměňovala své okolí. A bylo jasné, že tím všechny své protivníky rozhodila. Ani já se necítila dobře, když jsem viděla, jak Tren bojuje na kraji srázu. Věděla jsem, že když ho shodí, nic se mu nestane. Jednak tam žádný sráz nebyl, a hlavně měl Tren křídla. I tak jsem ale měla tendenci ho sledovat a méně se soustředit na boj. Udělala jsem jeden hluboký uklidňující nádech. Tohle je přesně to, o co se snaží. Chce mě rozhodit, aby měla šanci mě porazit. Ale tuhle radost jí neudělám. Začala jsem se daleko více soustředit na vnímání pomocí magie než na to, co vidí moje oči. Cítila jsem její auru – tak temnou, že spíš než čarodějku, připomínala prokleté tvory z říše zatracených. Cítila jsem Ragara a Radima, jejichž démonické aury se vzájemně podobaly. Možná proto pracovali jako tým. A cítila jsem samozřejmě Trena. Nikdy mě nepřestávalo udivovat, jak silná jeho aura byla. Andělská a démonická složka se vzájemně proplétala, a přitom dokonale doplňovala. A v tu chvíli mi taky došlo, že Trenovu a Ragarovu auru cítím na opačné straně, než kde jsem je viděla. A že Radim stojí nebezpečně blízko mě, přestože já ho viděla kroužit kolem mého snoubence. Och, tak takové špinavé triky na mě hraješ, Siriomis? Ještě více jsem se položila do vnímání pomocí magie, přesně jsem lokalizovala polohu všech v mém okolí a začala bojovat. Ale tentokrát proti opravdovým bytostem a ne přeludům. Uslyšela jsem další vzteklé zavřísknutí – to Siriomis pravděpodobně poznala, že jsem její iluzi už zase prohlédla. Moje vidění se najednou propojilo s tím, co jsem cítila. Její hra u mě skončila. A v tu samou chvíli švihl Tren do prázdna. Ale ne! Jestli přesedlala na něj, je tu pravděpodobnost, že to nepozná! Tren se zatvářil překvapeně, ale pokračoval v boji, který byl teď najednou velmi neohrabaný, když se Tren každou chvíli ohnal špatným směrem. Ragarovi se mezitím dvakrát podařilo ho seknout. Trenovy pohyby začaly být mnohem opatrnější. Pochopila jsem, že už ví, že to, co vidí, není skutečné, ale pravděpodobně nedokázal tak přesně určit polohu pohyblivé aury, jako jsem to udělala já. Musela jsem mu pomoct. Ale zároveň jsem věděla, že mě k němu Siriomis jen tak nepustí. Rozhodla jsem se pro trochu riskantní plán. Začala jsem svými útoky tlačit jak Siriomis tak Radima směrem k Trenovi. Já vím, že jsem ho tím vystavovala ještě většímu nebezpečí, protože on pravděpodobně nic z tohoto neviděl a já k němu přivedla o dva nepřátele více. Zároveň jsem tím ale nepřitahovala pozornost k sobě. Siriomis nevypadala, že by prohlédla mou lest, kdy jsem se přibližovala spolu s nimi. Mezitím se ale Ragarovi podařilo podkopnout Trenovi nohy. Tren upadl, ale místo toho, aby se zvedl a bojoval dál, zvedl ruce a kryl si obličej před něčím, co viděl jen on. Ragar se rozpřáhl a chystal se Trena udeřit. Sice jen jílcem meče, takže se ho tím snažil omráčit, ale ani to jsem nehodlala dovolit. Vyslala jsem dvě kouzla rychle za sebou. Jedno slabší, druhé velmi silné. Siriomis zareagovala úplně stejně jako můj Tren, když jsem mu to samé předvedla při jednom z našich tréninků na zadní zahradě. Prvnímu kouzlu uskočila. Popravdě, tohle kouzlo nemířilo na ni. Doufala jsem, že se mu vyhne. Protože pak letělo přímo na nic netušícího Ragara. Udeřilo ho do zad a poslalo ho k zemi a na několik málo minut i do bezvědomí. Druhé kouzlo musela Siriomis zpracovat. Samozřejmě, že to zvládla, ale tím, jak se začala soustředit na mé kouzlo, přestala se soustředit na Trena. Ten zamrkal a rozhlédl se kolem. Vypadal chudák naprosto zmateně. Mohla jsem si jen domýšlet, co přesně viděl a jak moc ho překvapilo, když zase začal vnímat realitu. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval natolik, že se postavil zpátky na nohy. A po celou tu dobu jsem před ním stála já a chránila ho před Radimem se Siriomis. Snad poprvé jsem v boji cítila zadostiučinění, že jsem mu něco platná. Že jsem schopná mu alespoň maličko oplatit všechny ty bitvy, které jsem přežila jen proto, že tu vždycky byl, aby mě ochránil. A já mu to konečně byla schopná plnou měrou vrátit. Navíc mě napadlo obalit mu mysl mou magií, která ho snad dokáže ochránit před jejími iluzemi. Každopádně mě celá tahle bitva přestala bavit. I Tren chtěl jistě být dole se svými muži. Nechala jsem Trena, aby převzal tu dominantnější roli při naší společné obraně a sama jsem obhlížela bojiště. Vytipovala jsem si jedno poměrně bezpečné místo, v nestřeženém okamžiku čapla Trena za zápěstí a oba nás přemístila dolů. Tren se překvapeně rozhlédl.
„Je tohle skutečné?“ zeptal se mě pak opatrně.
„Ano, přišlo mi, že nahoře jsme k ničemu. Mohlo by se to tam táhnout několik hodin. A ty bys jistě raději velel armádě a hlídal si svou strategii, než se dokola mlátil s těmi třemi, nemám pravdu?“ zeptala jsem se. Tren mi jen stroze přikývl. Řekla bych, že se mu vůbec nelíbilo, jak moc se mu celá situace kolem Siriomis vymykala z rukou.
„Co mám tedy dělat?“ zeptala jsem se ho. 
„Bojovat. Pojď se mnou. Nebudu mít čas se ti naplno věnovat. I tak bych byl ale rád, kdyby ses držela poblíž,“ přikazoval mi, a přitom si svižným krokem razil cestu bojištěm směrem k místu, odkud měl prozatím velet Patrik.
„Jak si přeješ, drahý,“ přikývla jsem a snažila se s ním udržet krok. Patrik vypadal, že nás vidí poměrně rád. Tren se hned vrhl do velení, přeskupování a boje. Ne jen, že se mi nevěnoval naplno, ale prakticky se mi nevěnoval vůbec. Patrik si rychle všiml, že jsem tu sama, a tak mi byl pro dnešní boj partnerem on. Všechno šlo z počátku hladce, ale já pořád čekala, kdy se tu opět objeví Siriomis. Přece se tak snadno nevzdala! Chvíli mi trvalo, než jsem si všimla, že je něco jinak. Špatně jinak. Jakmile jsem to ale zaznamenala, viděla jsem to už všude. Naši muži velmi často máchali meči do prázdna. Stejně jako Tren tam nahoře. A i já jsem zjistila, že občas vidím nepřátele na místech, kde původně nebyli. Ale její iluze už na mě neměli takový vliv. Nikdy nevyhrají střet s realitou. A moje mysl už byla schopná plně rozlišit co opravdu vidí a co se jí Siriomis snaží vnutit. Ze zamyšlení mě vytrhl bolestivý povzdech. To Patrika zasáhl meč jednoho z našich mužů! Okamžitě jsem mu přiskočila na pomoc a vytvořila kolem něj ochranný štít. V rychlosti jsem k němu přiklekla a zastavila krvácení. Ránu jsem neléčila úplně, ale zabránila jsem tomu, aby se jednalo o smrtelné zranění. Patrik si promnul zraněnou paži a kývl na mě, že je opět schopný bojovat. Nejraději bych ho poslala na ošetřovnu, ale zrovna teď byl potřeba každý muž. Zadívala jsem se směrem k Trenovi, jestli je v pořádku. Jeho pohyby byly přesné, dobře mířené, vždy zasáhl jen nepřítele. Na něj její iluze už také nepůsobily. A mě došlo, že je to díky mojí ochraně. Že bych možná byla schopná ochránit všechny. Minimálně za pokus to stálo. Začala jsem se více soustředit a snažila se dostat celé bojiště pod svou nadvládu. Bylo to náročné, vyčerpávající, ale vypadalo to, že kam až jsem dohlédla, začali muži bojovat mnohem lépe a přesněji. Takže to fungovalo! Problém byl v tom, že jsem se musela soustředit neustále. Zaměstnávalo to značnou část mé pozornosti a já se tak dokázala o mnoho méně bránit v přímém boji. Nejednou se mi stalo, že mě někdo rychlým výpadem vyvedl ze soustředění a já ztratila nad částí bojiště kontrolu. Kdyby tu tak teď se mnou byl Tren! Ten by jistě věděl, co dál. Protože i já věděla, že se tohle nedá udržet moc dlouho. A navíc jsem cítila, že mi rychle ubývají síly. On by jistě vymyslel, jak by se to dalo udělat i jinak. A v tu chvíli se v mém zorném poli objevila Siriomis a mířila si to přímo ke mně. Jak moji muži, tak muži na straně nepřítele jí uskakovali z cesty. Prakticky vytvořili uličku, kdy jsme každá stály na jednom jejím konci. Očividně se rozhodla, že zrovna tohle je ta chvíle, kdy spolu svedeme bitvu. Nepochybovala jsem o tom, že vítězně zůstane stát jen jedna z nás, zatímco ta druhá bude přinejlepším zajata. V mém případě by to bylo spíš mrtvá. Její škodolibý úšklebek mě ujistil v tom, že dokázala i z této pro ně nečekané situace využít to nejlepší. Že dokázala najít moji slabinu. Vybrala si pro boj chvíli, kdy byla většina mého mozku a mé síly soustředěná na ochranu mých mužů před jejími iluzemi. Teď už ale nebylo kam zmizet. Měla jsem totiž jen dvě možnosti. Bojovat s ní v tomto ne moc výhodném stavu a nebo prchnout a nechat tam všechny své muže. Byli by jí absolutně vydáni na milost. A tahle druhá možnost pro mě nebyla myslitelnou. Musela jsem bojovat.