Nedůvěra

„Anori, já sice chápu, že díky Trenově rozmazlovací výchově máš pocit, že každý udělá, co ti na očích uvidí, ale dost pochybuji, že by se ti povedlo Marion přemluvit, aby pustila do Grinstonvillu někoho, kdo není čaroděj,“ založil si Patrik ruce na prsou.
„Já ji nerozmazluji,“ ohradil se okamžitě Tren. Patrik mu věnoval jeden pochybovačný pohled. Je pravda, že zrovna teď přede mnou klečel a pomáhal mi zašněrovat vysokou kozačku, protože na té zraněné noze se mi pořád špatně udržoval balanc.
„Neříkám, že jsi v tom sám, rozmazlujeme ji prakticky všichni. Ale v tomhle si nemyslím, že by mohlo být po jejím,“ stál si Patrik na svém.
„Já vím, Patriku. Tren je připravený, že na nás bude možná venku čekat. Ale pokud jeho nepustí dovnitř, budu chtít, aby za námi Marion vyšla ven,“ uváděla jsem to na pravou míru. Patrik protočil očima a hlasitě si povzdechl.
„Normálně bych řekl, že je to bez šance. Ale dokonce i Marion má pro tebe slabost. No tak pojeďme,“ popohnal nás. Já ovšem neměla v plánu strávit několik dní na cestě. Místo toho jsem nás všechny i s našimi koni přenesla do blízkosti Grinstonvillu. Výcvikové středisko bylo samozřejmě chráněno a nebylo možné se přenést přímo do něj. Ale ušetřila jsem nám několik dní.
„Na tohle si asi nikdy nezvyknu,“ zanadával Patrik, který to zřejmě nečekal. Tren se jen zasmál a ujal se vedení. Já ho hned následovala.
„Stát!“ zavolal na nás mladý muž, který stál před branou města.
„Chceme mluvit s Marion, zdržuje se zde?“ zeptala jsem se tedy hned.
„Ano, ale má tu studenty. Navíc jeho do města nepustíme,“ pronesl a prstem přitom ukázal na Trena.
„S tím jsem počítala. Prosím, vyřiďte Marion, že bych s ní ráda mluvila a potřebuji u toho mít i svého ochránce. Pokud mu nemůže dát výjimku, ať prosím přijde za námi,“ předala jsem mu vzkaz. Muž si mě změřil pohledem.
„A kdopak my jsme, že takhle rozkazujeme?“ zeptal se mě pak posměšně.
„Pokud nepoznáš slečnu Anori, naši vyvolenou a jednu z nejvýše postavených čarodějek, měl by sis doplnit vzdělání,“ promluvil Patrik na mou obhajobu. Do strážného jako když píchne. Najednou nevěděl, jestli se má jako první uklonit nebo běžet pro Marion. Nakonec udělal obojí tak na půl. Vypadalo to velice komicky, ale povedlo se mi udržet vážnou tvář. A během deseti minut se v mém zorném poli objevila Marion.
„Anori, vítej! Ráda tě vidím. Bohužel Anthony výjimku dostat nemůže, a je jedno, jak moc je ti blízký. Takže jdu já za vámi,“ přivítala mě s úsměvem. Tren na pozdrav sklonil hlavu, aby prokázal úctu, a navíc Marion obdařil jedním ze svých krásných úsměvů. Zato Patrikovi málem spadla brada až dolů z koně. Očividně nečekal, že Marion přiběhne na mé zavolání a udělá, jak si přeji. Upřímně, já taky čekala trochu komplikací. Seskočila jsem z koně a vyčarovala nám na louce před branami malé pohodlné posezení. A tak jsem se pustila do vysvětlování situace, do které jsme se dostali.
„Je mi líto, Anori. Ale já o nikom s pověřením přivést nám Siriomis nevím. Ale jak je ti jistě známo, nejsem ta nejvýše postavená. Takže nevím všechno. Pokud bys chtěla, mohu to zjistit. A ať už ty zprávy budou pozitivní nebo negativní, mohu ti je přinést do tvého tábora, nebo kde se budeš zdržovat,“ nabídla mi.
„Já jsem střídavě doma, v táboře, ve středisku a na univerzitě. Ale Trena najdete téměř vždy v jeho velitelském stanu,“ ujistila jsem ji, že když přijde, dostane se jí slyšení.
„Omlouvám se, že jsem ti moc nepomohla,“ vstala pak Marion.
„Naopak, pokud se vám povede něco zjistit, byla bych ráda. Na žádný z Trenových dopisů jsme nedostali odpověď. A nechce se mi dávat Siriomis do rukou komukoliv, kdo prohlásí, že se o ni má postarat,“ vrtěla jsem hlavou, jako že jakákoliv informace nám pomůže.
„Dobrá tedy. Uvidíme se za pár dní – ať už s tebou nebo s Anthonym. A teď, pokud mě omluvíš, mám tady pár beznadějných případů, které mám naučit čarovat,“ objala mě a odešla zpět za svými novými studenty.
„Omlouvám se, pánové, že jsem vás sem táhla zbytečně,“ prohodila jsem směrem k Trenovi s Patrikem.
„Ale to nebylo zbytečné, přesně jak jsi řekla, cokoliv nám Marion zjistí, bude přínosné. Navíc ona to bude zjišťovat mnohem snáz, než třeba já nebo Tren,“ zarazil Patrik mé omluvy a Tren ho podpořil přikývnutím. Za tu dobu utvořili poměrně sehraný tým. A tak jsem nás přemístila zase zpátky do tábora. Tam jsem nechala Trena s Patrikem pracovat a sama jsem šla zkontrolovat své středisko. Práce v něm už mi trochu scházela. A navíc už jsem byla dostatečně ve formě, takže mi Tren dovolil začít zase trochu pracovat. A po posledním boji rozhodně bylo co léčit, ale přes starosti s vedením jsem na to neměla úplně čas. Teď jsem se mohla na každý případ podívat mnohem podrobněji. Seděla jsem zrovna ve své vlastní ordinaci, když se otevřely dveře. Klepání, které tomu předcházelo, bylo tak krátké, že bych nestihla zareagovat, i kdybych chtěla.
„Já si to hned myslel, že tady vás zastihnu bez toho vašeho bodyguarda,“ promluvil na mě démon – náš nečekaný host. Ztuhla jsem a přemýšlela, co teď. Nechtěla jsem s ním být sama bez Trena, ale jak jsem se z toho měla teď vykroutit?
„Proč se mnou tak toužíte mluvit o samotě?“ zeptala jsem se místo toho.
„Jste poměrně zajímavá osobnost a věřím, že diskuze s vámi by mohla být přínosná pro nás pro oba, slečno Anori. Je to vaše skutečné jméno, nebo nějaké, kterým se necháváte oslovovat?“ zeptal se najednou.
„Opravdu se jmenuji Anori. A vy? A abych byla upřímná, váš přístup ve mně vzbuzuje nedůvěru, takže si nejsem jistá, jestli se mi chce s vámi vést nějaké rozhovory,“ vrátila jsem mu to.
„Je pravda, že jsem se zapomněl představit. Mé jméno je Aiden. A ani v nejmenším jsem vás nechtěl nijak urazit, krásná Anori,“ blýskl po mě úsměvem a vysekl mi poklonu. Komediant jeden.
„Slečno Anori by bylo mnohem vhodnější,“ rozhodla jsem se ho usměrnit i nahlas. Nechtěla jsem, aby mi tak řekl před Trenem. Nemusel by si to vyložit v dobrém.
„Hrajete si na chladnou a nepřístupnou? To je možná dobrá taktika, ale nesměla byste přitom být tolik roztomilá. Nikdo z vás nebude mít strach, když vypadáte jako porcelánová mrkací panenka,“ uculil se. Věnovala jsem mu jeden významný pohled, kterým jsem se mu pokusila dát najevo, že mě si lichotkami nezíská.
„Nevím, co přesně máte za lubem. Ale musím vás varovat, že vám nevěřím ani nos mezi očima. Takže vám žádné lichotky nepomohou, abyste dostal Siriomis dříve, než získám od čarodějek potvrzení, že vás skutečně poslaly,“ informovala jsem ho pak formálně.
„Rozumím. Ne že by mi bylo to čekání příjemné…ale vlastně asi i je. Mohu tak strávit více času s vámi. A třeba si získat i vaši přízeň. Nebo se přátelíte jen s míšenci?“ zeptal se, a přitom se procházel po mojí ordinaci. Jen jsem ho v tichosti sledovala a vyhodnocovala, jestli je to jen mluvka, nebo mi od něj může případně hrozit nějaké nebezpečí.
„Já myslím, že byste měl jít,“ pronesla jsem po chvíli, kdy si mě jen v tichosti prohlížel.
„Možná bych vám mohl pomoci vyřešit mou přítomnost o něco rychleji. Třeba vám doříct nějaké informace. Ale za to budu něco chtít. A to konkrétně jeden sladký polibek,“ nadhodil vyzývavě, a ještě více mi vystavil na odiv své prsní svaly.
„Myslím, že si ty informace zjistím sama i bez vás,“ odmítla jsem jeho nestydatou nabídku.
„No dobrá, ale kdyby vás čekání omrzelo, víte, kde mě najdete,“ usmál se, ale namísto ke dveřím vykročil směrem ke mně. Instinktivně jsem couvla.
„Já myslím, že tohle se dá považovat za obtěžování. A v takovém případě vás mohu násilně vyprovodit ven,“ ozval se od dveří Patrikův hlas. Ajej, jsem v průšvihu, a to jsem se tentokrát do něj ani nedostala vlastním přičiněním.
„Ach Bože, kolik těch hlídacích psů máte?“ protočil démon očima, ale pak poslušně odešel z místnosti. A já si nahlas vydechla.
„V pořádku, An?“ zeptal se Patrik, vzal mě za paže a pořádně si mě prohlédl.
„Ano, nic se nestalo. Jen jsem se ho nemohla zbavit. Ale měla jsem to pod kontrolou,“ snažila jsem se ho přesvědčit, že to nebylo nic vážného. Patrik si mě chvíli měřil pohledem a mě bylo jasné, že mi nevěří ani slovo. Ale nakonec s úsměvem přikývl a oznámil mi, že Tren má hotovo a čeká na mě ve svém stanu, až budu i já připravená vyrazit domů. Já byla připravená vyrazit hned. Ale rozhodla jsem se, že o svém rozhovoru s démonem Trenovi raději řeknu. Sice se nic nestalo a dalo by se to snadno ututlat, ale ten démon byl mluvka. Mohl by to v rámci svých provokací nějak zmínit. A Patrik by mě sice schválně do problémů nedostal, ale poslední dobou souhlasil ve spoustě věcí s Trenem, a zároveň jsem měla pocit, že ho považoval za dobrého přítele, takže tenhle malý incident by si nemusel nechat pro sebe. Bude lepší, když mu to řeknu já a hned. Zaprvé ho nic nepřekvapí a zadruhé si tak snad získám jeho důvěru, když nebudu nic tajit. Patrik mě odvedl do Trenova velitelského stanu. Já hned vykročila a objala Trena kolem pasu. Přitiskla jsem se mu k boku a sledovala spolu s ním mapu, kterou měl pověšenou na jednom ze stojanů. Tren mě automaticky taky objal jednou paží kolem pasu, ale ani se na mě podíval.
„Měla jsem návštěvu,“ oznámila jsem hned. To už jsem si získala Trenovu pozornost pro sebe.
„Ten démon se mnou očividně velmi touží mluvit o samotě. Přišel za mnou do ordinace. Ale moc jsem se s ním nevybavovala a než se stihlo něco stát, zakročil Patrik,“ oznamovala jsem mu.
„Takže se k něčemu schylovalo?“ zamračil se Tren.
„Možná. Nabízel mi informace o tom, kdo ho poslal, za polibek. Samozřejmě jsem ho odmítla. A pak to vypadalo trochu podezřele ale nic se nestalo. A měla jsem to pod kontrolou i bez Patrika,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale mělo to spíš opačný efekt.
„Neměla jsem ti nic říkat. Nechtěla jsem mít před tebou tajnosti a chtěla jsem si zpátky získat tvou důvěru, ale akorát jsem tě rozčílila,“ povzdechla jsem si.
„Lásko, já ti přece důvěřuji, nemusíš si získávat mou důvěru. A jsem rád, že to vím. A navíc se nezlobím na tebe, ale na něj,“ uklidňoval mě hned Tren, kterého nejspíš mrzela jeho reakce.
„To nic nemění na tom, že jsi naštvaný. A já mám mnohem raději, když se usmíváš,“ brblala jsem, a přitom mu schovávala tvář do prsou.
„Neusmívám se, protože mám starosti s naší příští misí. Prostě mě nenapadá, jak to v tomhle terénu co nejlépe provést. Všude vidím slepá místa, kde nás může nepřítel obklíčit,“ zahučel s pohledem opět upřeným na mapu před sebou. Na jazyk mi sice přišla výčitka, že mě Patrik volal s tím, že je Tren hotový a můžeme jít domů, ale jako poslušná snoubenka jsem mlčela. Tren mě potřeboval po svém boku, abych stála při něm. Ne abych mu sypala sůl do ran, a ještě přidávala k jeho stresu. Divila jsem se, že dokázal pořád stát pevně na nohou, a přitom odvádět tak skvělé výkony. Já bych se už dávno složila, kdybych měla pracovní podmínky stejné, jako měl Tren. V tichosti jsem mu tedy postávala u boku a nechala jsem ho přemýšlet.
„Pojďme domů, stejně se k ničemu nedoberu,“ povzdechl si Tren a nechal mě nás přenést k nám domů. Ještě jsem ani nepustila jeho paži a už se ozvalo intenzivní klepání na dveře. Tren vedle mě otráveně protočil očima, ale vydal se ke dveřím spolu se mnou. Překvapilo nás, že to byla Airine a v jejím těsném závěsu naše dnešní hlídka.
„A pak že nejsou doma,“ zaprskala Airine jeho směrem.
„Jsme doma asi 15 vteřin. Na rozdíl od někoho chodíme oba do práce,“ zpražil Tren svoji sestru pohledem, ale během vteřinky roztáhl rty do úsměvu, to když mu Airine vběhla do náruče.
„Anori do práce chodit nemusí,“ protočila Airine očima.
„To máš pravdu,“ zasmál se Tren.
„A ty máš sklony k nadměrnému pracování. Anori by tě neměla tolik zaměstnávat. Měl bys taky někdy odpočívat,“ pokračovala ve svém hubování. Měla jsem vážně chuť poslat Airine někam. Proč měla neustále potřebu mě před Trenem shazovat? Kromě toho, mě ještě ani nepozdravila. Jako kdyby slyšela moje myšlenky, odtáhla se z Trenovy náruče a věnovala mi jedno rychlé objetí a polibek na tvář. Ale mě se nějak nešlo přetvařovat, takže můj úsměv byl falešný a bylo mi jasné, že je na mě vidět, že jsem naštvaná.
„Měl jsem v plánu odpočívat, než jsi přišla,“ pokáral ji Tren, ale usmíval se při tom, takže si z něj Airine nic nedělala.
„Tak můžeš odpočívat se mnou. Anori, zlato, dala bych si kávu a něco dobrého, pokud máš. Vím, že toho máš hodně,“ zamrkala na mě a za paži odváděla Trena do obývacího pokoje, kde ho usadila vedle sebe na pohovku.
„Jistě, já se o Trena dobře starám,“ zahučela jsem. Možná jsem to brala příliš osobně, ale přišlo mi, že do mě Airine ryla. Ale tak šikovně, aby se vždycky dalo říct, že jsem jen příliš vztahovačná. Odešla jsem do kuchyně, kde jsem začala připravovat kávu a nakrájela linecký koláč, který jsem včera upekla, aby bylo něco dobrého na snídani a svačinu. A byla jsem za to ráda, protože bych se cítila trapně, kdybych musela Airine po její poznámce servírovat kupované sušenky. Z obýváku jsem slyšela, jak Airine lehkou společenskou konverzaci šikovně převedla na vyprávění zážitků, jaká zábava to byla na jejich společných dovolených. Dokonce mi přišlo, že sebou přinesla nějaké fotky. Bylo mi jasné, o co se snaží. Ale nemohla jsem nic jiného, než nad tím skřípat zuby. Odnesla jsem občerstvení do obýváku, ale svoji kávu jsem si odnesla do Trenovy pracovny, kam jsem se uklidila a trochu se dívala na učení. Měla jsem lehce pootevřené dveře, takže jsem slyšela její kousavé poznámky na mou adresu, kdy několikrát nezapomněla zmínit, že jsem očividně ale naprosto zbytečně uražená.
„Airine buď na ni hodná. Anori se moc snaží a dělá pro mě všechno, co mi na očích vidí,“ zarazil ji Tren mírně.
„To bych ani neřekla. Proč ti nedá trochu volna? Potřeboval bys ho,“ cvrlikala mu do ucha.
„Airine, já vím, že se mě snažíš přemluvit, abych s tebou jel na dovolenou. Ale odpověď zní ne. Kdybych někam jel, tak ale s Anori,“ postavil se Tren plně na moji stranu.
„Opravdu jí dáš přednost přede mnou? Já myslela, že jsem tvoje malá sestřička. Slíbil jsi, že budeš vždycky se mnou,“ zafňukala. Že se nestyděla, takhle mu hrát na city.
„Jistěže jsi moje nejoblíbenější sestra,“ škádlil ji Tren láskyplně.
„Ale Anori je moje žena,“ dodal a opět tak zaujal odmítavý postoj.
„Snoubenka,“ opravila ho Airine hned.
„V tom není zase takový rozdíl. Minimálně u Anori ne,“ zasmál se Tren. Neslyšela jsem, co mu na to Airine odpověděla, ale rozhodně to bylo rozmrzelé bručení.
„Vysvětli mi, proč nechceš jet se Sethem? Přestaň být tak tvrdohlavá. Seth je dobrý chlap a má tě opravdu rád. Jeď s ním,“ podporoval ji Tren. Vážně dokonalý starší bratr.
„Celou dobu by mluvil jen o svatbě. Zkazil by mi to,“ brblala Airine.
„Nechápu, proč se svatbě tak moc bráníš. Co je na tom tak hrozného, vdát se za někoho, koho máš ráda a s kým máš dítě?“ ptal se Tren.
„Huh, už mluvíš jak máma. Proč vám všem tak záleží na tom, abych se vdala?“ zaprskala.
„Mě by se ulevilo, protože bys mě přestala tahat na společné dovolené, když já jet nechci,“ zasmál se Tren v pokusu o žert, kterým by trochu uvolnil atmosféru.
„A jsi si jistý, že je to ze tvé hlavy, nebo za tím stojí Anori?“ odfrkla si Airine.
„Anori za mě nerozhoduje. Kdybych chtěl jet, neprotivila by se mi. Ale já od ní nechci pryč,“ zastával se mě Tren.
„Stejně je to zvláštní. Nikdy jsi neměl rád, když se na tebe nějaká holka moc lepila. Vždycky jsi vyžadoval nějaký prostor. Ale u Anori ti to najednou nevadí. Tu máš k sobě přilepenou 24/7, a když máš příležitost si od ní odpočinout, tvrdíš mi, že od ní nechceš odejít. Prostě nevěřím, že je to ze tvé hlavy,“ stála si za svým Airine.
„Mysli si, co chceš, sestřičko. Ale jsem to já, kdo má u nás doma hlavní slovo. Anori mi v ničem nebrání. Ale já od ní nechci odejít. A už vůbec si od ní nepotřebuji odpočinout. Naopak bych s ní velmi rád trávil víc času, než kolik ho pro sebe máme,“ nenechal se Tren zviklat. Airine to ještě chvíli zkoušela, než pochopila, že neuspěje. Zavolala na mě rychlé sbohem a odešla. Hned, jakmile se za ní zavřely dveře, jsem vyšla z pracovny, přešla k pohovce a velmi pevně Trena objala. Jenže pak mi v hlavě zazněla jedna věta, kterou řekla Airine, že Tren nikdy neměl rád příliš přítulné ženy. Proto jsem se hned zase odtáhla. Ale Tren byl rychlejší. Nejspíš mi viděl do hlavy, takže můj pokus o odtáhnutí překazil hned na začátku, kdy si mě stáhnul k sobě a nechal mě, abych se mu stočila na klíně do klubíčka.
„Omlouvám se, že jsi to musela poslouchat. Nechápu, co jí přeletělo přes nos,“ broukal Tren smířlivě.
„Tohle není poprvé, co na mě nasazuje. A ty se mě sice zastáváš, ale tak mírně, že si nemyslím, že z toho pochopila, ať s tím přestane,“ brblala jsem.
„Je to moje sestra. Nechci na ni být zlý. Ne se vším se může svěřit rodičům. A v Nikovi nikdy bratra neměla. Vždycky měla jen mě,“ zastával se jí okamžitě. S povzdechem jsem se mu zvedla z náručí a odešla do kuchyně opláchnout hrnečky a začít chystat večeři.
„Občas si říkám, že je fajn, že jsem sirotek a nemám žádnou rodinu. Nikdo mi pak nemůže mluvit do toho, jakého jsem si vybrala partnera. Nikdo na něj nenasazuje a já můžu být klidně naštvaná, když mu někdo křivdí,“ bručela jsem si spíš pro sebe, než že bych chtěla, aby to slyšel. Vyděsilo mě, když mě najednou objal kolem pasu.
„Tohle neříkej, miláčku,“ zabroukal.
„Není dobře, že jsi sirotek. Mě to vážně moc mrzí. I to, že jsi nikdy neměla žádné sourozence. Někdy je to sice trochu drsné, jen se podívej na Nika, ale když to funguje, stojí to za to,“ vymlouval mi Tren moje slova. Zahučela jsem něco jako „Hm“ a dál se věnovala mytí nádobí.
„Any, lásko moje, nebuď nabručená. Já své sestře přece nedávám za pravdu. Jen se s ní nehádám, a myslím si svoje. Ty jsi pro mě ze všech nejdůležitější. A kdybych si někdy musel vybírat mezi tebou a Airine, vždycky bys to byla ty,“ políbil mě za ucho.
„To před ní raději neříkej nahlas, nebo mě sní zaživa,“ bručela jsem dál. Tren si za mnou povzdechl.
„Co mám udělat, aby ses přestala zlobit? Můžu třeba uvařit a ty si jdi napustit relaxační vanu,“ nabízel mi ve snaze si mě udobřit, ale zároveň neustoupit ve svém chování k Airine.
„Relaxační vana bez tebe není relaxační. Ale to pak nebude mít kdo vařit,“ odmítla jsem. Tren mě bez varování popadl do náruče, až vyšplouchla voda ven ze dřezu. Vyjekla jsem a rychle mu omotala ruce kolem krku, čímž jsem mu namočila košili.
„Obložené chleby jsou taky dobrá večeře,“ zazubil se Tren a odnášel mě směrem do koupelny. Sice jsem byla pořád naštvaná, ale nemohla jsem udržet zahihňání. A tak Tren započal náš dlouhý udobřovací večer.
 
Druhý den ráno jsem odjela i s Patrikem do školy, kde jsem vydržela pár přednášek a pak se vydala do svého zdravotnického střediska. Nebylo tam moc práce, a tak jsem se rozhodla, že půjdu za Trenem do jeho stanu a podívám se, jestli by neocenil mou pomoc. Když jsem vešla, dostala jsem se hned doprostřed debaty mezi Trenem a tím démonem. Zvedl ke mně překvapeně pohled. Bylo pravdou, že jsem se neobtěžovala s klepáním nebo jsem jinak nedala najevo svůj příchod.
„Plýtváte tu mým časem,“ obrátil se démon zpět k Trenovi a mračil se.
„To mě mrzí, ale nevydáme vám Siriomis bez potvrzení od čarodějek,“ stál si Tren za svým.
„Já měla za to, že vám čekání nevadí. Že se na něj vlastně i těšíte,“ rýpla jsem si a rychle přešla stan a postavila se vedle Trena. Démon si založil ruce na prsou, odfrkl si, ale jinak mlčel, protože dobře věděl, že jsem ho nachytala na jeho vlastních slovech.
„Dokud nám čarodějky neodpoví, Siriomis nedostanete. Pokud máte něco jiného na práci, nechte nám na sebe kontakt a my vám dáme vědět hned, jak bude vše vyřízeno,“ podpořila jsem i já Trenova slova.
„Ona je nebezpečná. A každým dalším dnem riskujeme, že se jí podaří utéct,“ argumentoval démon.
„Pro mě je stále větším nebezpečím to, že ji pustíte na svobodu vy. Nebo že ji předáte druhé straně, kde by se opět mohla pustit do terorizování naší strany,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Proč bych to dělal? Ti tvorové, které vypouštěla z hlubin temnoty, zabili dost mých přátel na to, aby jí spíš hrozilo, že jí někde cestou zakroutím krkem, než že bych ji pustil! A svoji stranu bych nezradil,“ zavrčel na mě. Očividně se ho dotklo, že jsem zapochybovala o jeho loajalitě k naší straně. A zároveň dal poprvé najevo nějakou jinou emoci než své ego. Tren v reakci na jeho agresivitu okamžitě udělal krok vpřed a zaštítil mě vlastním tělem.
„Omlouvám se,“ zamumlal démon, kterého nejspíš zarazila Trenova obranná reakce. Než to ale kdokoliv z nás mohl nějak komentovat, ozval se poplach. Útočili na nás. Rychle jsme se po sobě s Trenem podívali. V tu samou chvíli vběhl do stanu Patrik.
„Jaké jsou rozkazy?“ zeptal se hned.
„Já půjdu jistit a kontrolovat Siriomis, ty běž jistit Ragara,“ navrhla jsem Trenovi. Nerad ale souhlasil.
„Dej na sebe pozor, lásko,“ zatáhla jsem ho ještě za ruku. Tren se sklonil pro rychlý polibek.
„Pro tebe to platí dvojnásob,“ zašeptal a vyběhl ven. Démon na nás chvíli překvapeně zíral.
„Patriku, ty jdeš se mnou?“ ptala jsem se svého přítele.
„Jistě, když s tebou nejde Tren, zůstanu já,“ přikývl a podržel mi odtáhnutou vchodovou plachtu. A tak jsme vyběhli. Bylo mi jasné, že si přišli pro Siriomis. Taky proto jsem Trena poslala hlídat Ragara. Tohle byl boj pro čaroděje. Nemyslela jsem si, že by Trenovi hrozilo u Ragara nějaké velké nebezpečí. Ale tady to nebezpečné bude. Do stanu, ve kterém byla držena Siriomis jsme doběhli zrovna ve chvíli, kdy Siriomis osvobozoval nějaký démon. Máchnutím ruky jsem ho zbavila života, bohužel Siriomis už tou dobou byla volná a zaútočila nazpět. Ráně se postavil Patrik a dal mi tak čas zjistit, že kolem nás leží tři mrtvé čarodějky a dva míšenci z mé armády. Neváhala jsem tedy a na Siriomis zaútočila. Zavrávorala pod silou mého kouzla a mě napadlo, že možná budu mít možnost ji porazit, protože je oslabená z těch řetězů a strádáním z věznění. Ne že by mi jí bylo líto. Siriomis se víc soustředila na Patrika a já věděla, že jestli chci svého přítele ochránit, musím ho poslat pryč. Jinak odtud živý neodejde. Přitočila jsem se k němu a chytila ho za zápěstí.
„Omlouvám se Patriku. Ale nechci o tebe přijít,“ zašeptala jsem. Patrik se ke mně otočil s doširoka otevřenýma očima. Ale než mu stihlo plně dojít, co se chystám udělat, přemístila jsem ho do Chamonu. Do bezpečí jeho zdí.
„Zdá se, že proti sobě opět stojíme jen my dvě,“ ušklíbla se Siriomis, když jsme osaměly. Neodpověděla jsem.
„Ovšem dneska ti nestojí za zadkem ani tvoje chůva, ani Dante. Dneska nebudeš mít takové štěstí jako minule. Dnes to bude tvůj konec,“ vysmívala se mi.
„Silná slova od někoho, kdo tu byl zajatcem. To já minule skončila jako vítěz,“ nenechala jsem se zastrašit. Siriomis se zasmála.

„No tak si spolu trochu pohrajeme,“ ušklíbla se pak a rychlostí blesku otevřela průchod do hlubin říše zatracených.