Amnézie

 Prosím nezabíjet :D

*****

(Patrik)

Seděl jsem na nemocničním pokoji sám. Anori odešla za Teruem na pokoj lékařů, kam si ji nechal zavolat Dante. Asi jediný člověk, který byl schopný ji odvolat z tohoto pokoje. Z pokoje, kde se na nemocničním lůžku zotavoval její snoubenec. Protáhl jsem si ztuhlá záda a přemýšlel, jak dlouho jim to asi ještě bude trvat. Potřeboval jsem se projít, lépe se protáhnout, ale slíbil jsem Anori, že tu zůstanu, dokud se ona sama nevrátí. Z mého myšlenkového pochodu mě vyrušil pohyb na lůžku.
„Vítej zpět mezi živými,“ zasalutoval jsem s úsměvem.
„Ahoj, Patriku,“ přikývl mi Tren nazpět a věnoval mi k tomu krátký úsměv.
„Když chvíli vydržíš, doběhnu pro doktora. A taky pro Anori. Bude nadšená, až se dozví, že jsi vzhůru,“ povídal jsem a měl se k rychlému odchodu.
„Koho?“ zeptal se Tren zmateně. Normálně bych se tím nezdržoval a běžel rovnou pro Anori, ale říkal jsem si, že se mě možná budou ptát, jak se cítí. A tahle otázka vypadala trochu dezorientovaně. Říkal jsem si, že bych mohl zjistit, jak moc je to vážné.
„Pro Anori,“ zopakoval jsem znovu. Tren na mě zíral s pozdviženým obočím.
„Netuším, o kom mluvíš,“ zavrtěl pak zmateně hlavou. Páni, vím, že dostal ránu do hlavu, ale upřímně, to už dostal mockrát. Dovolím si říct, že jsme přátelé v úzkém kontaktu a byli jsme spolu už v bezpočtu bojů. Viděl jsem ho párkrát s pořádným otřesem mozku. Ale Anori byla vždycky pevný bod, který se mu nikdy nepomotal. Jak moc se musel praštit tentokrát?
„Anori…naše vyvolená…tvoje snoubenka,“ vysvětloval jsem opatrně. Tren se zamračil.
„Nedělej si ze mě legraci. Naši vyvolenou jsem nikdy neviděl. Jak bych taky mohl? Jsem přece jenom míšenec,“ zabručel pak.
„Chceš mi namluvit, že si Anori vážně nepamatuješ? Co je to poslední, co si vybavíš?“ zeptal jsem se ho, abych zjistil, kam až sahá tenhle výpadek.
„Pamatuju si všechno. Byl jsem před čarodějnickým tribunálem. Vyvázl jsem jen s malým trestem. Strhla se tam šarvátka. Schytal jsem to jedním kouzlem a pak mi na hlavu spadl strop. Nejspíš jsem dostal trámem,“ odpověděl mi. To by odpovídalo, takže ztráta paměti to nebude. Ale jak to, že se tváří, jakože nezná Anori?
„Když si pamatuješ všechno tohle, jak to, že si nepamatuješ ji?“ mračil jsem se frustrovaně.
„Nevím, co s tím pořád máš. Já vyvolenou nikdy neviděl. Začínám si říkat, kdo z nás dvou dostal ránu do hlavy,“ mračil se na mě nazpět, očividně rozladěný z toho, že mu něco vnucuji. Ale vážně…co to má znamenat? V tu chvíli mě něco napadlo.
„Proč jsi byl před čarodějnickým tribunálem?“ zeptal jsem se. Doteď mi odpovídal hned, bez rozmyslu a podle pravdy. Tren se nadechl k odpovědi, ale neřekl nic. Očima zapátral po místnosti a bylo vidět, že se soustředí. Zjevně se snažil si vzpomenout.
„Byl jsem tam v zastoupení. Za někoho…ale teď si nemůžu vzpomenout. Dostal jsem ránu do hlavy,“ snažil se to zamést pod stůl.
„Pamatuješ si, kdy jsme se poprvé setkali?“ vypálil jsem okamžitě další otázku.
„V Grinstonvillu, proč se mě na tohle ptáš?“ odpověděl bez zaváhání. Se mnou zjevně problémy neměl.
„A proč jsi byl v Grinstonvillu? Tam přece smí jen čarodějové,“ položil jsem poslední otázku. Opět se nadechl k rychlé odpovědi a opět zjistit, že mi nemá co říct.
„To taky nevím,“ nakrčil čelo.
„Dojdu pro doktora, tohle vypadá vážně,“ omluvil jsem se mu a sprintoval z místnosti. Tohle je špatné, moc špatné. Není přece možné, aby mu rána do hlavy vymazala všechny vzpomínky jen a pouze na Anori! S rychlým zaklepáním jsem vtrhl na pokoj lékařů. Dante zrovna dával Anori nějakou přednášku a doktor seděl ve své židli a jen to poslouchal. Na můj vpád zareagovali tichem a upřenými pohledy.
„Vzbudil se?“ vzpamatovala se jako první Anori. Dobrý postřeh.
„Ano, ale má to háček,“ řekl jsem, jenže to už se Anori hnala kolem mě směrem ven. Tomu jsem musel zabránit. Nejprve ji musím připravit na krutou realitu. Že si ji láska jejího života nepamatuje.
„Stůj Anori, je tu důležitý háček, o kterém musíš slyšet předtím, než za ním půjdeš,“ chytil jsem ji za loket a dříve, než by mě stihla kouzlem udeřit a vykroutit se mi, jsem si ji stáhnul do náruče a pevně ji objal. Spoléhal jsem na to, že mě má ráda a neublíží mi. Že se nebude uvolňovat hrubou sílou ale slovně a tím získám čas jí to vysvětlit.
„Patriku pusť mě. Chci jít za ním. Měla jsem tam být, když se probudil,“ vyvíjela Anori sice slabší ale intenzivní odpor, abych ji pustil. I tak jsem jasně cítil, že jestli použije magii, vykroutí se mi, aniž bych s tím dokázal cokoliv udělat. Napadlo mě, jestli je Tren fyzicky silnější než ona, nebo stejně jako já spoléhá na to, že mu Anori neublíží.
„Je dobře, že jsi tam nebyla. Prosím, nejprve mě vyslechni,“ snažil jsem se jí domluvit.
„Anori, vypadá to důležitě. Tren to bez nás pár minut vydrží. Nechej ho mluvit,“ podpořil mě doktor, který možná pochopil, že se stalo něco špatného, a proto se tu Anori snažím zadržet.
„Anthony měl pravdu, že bys byl v případě jeho vyhoštění skvělou náhradou Anorina ochránce. Víš, jak na ni. Každopádně mluv, pokud je to tak důležité,“ pokýval hlavou Dante. Podíval jsem se na Anori, která se mi stále tlačila směrem ven z náruče. Chvíli ještě bojovala, ale nakonec to s povzdechem vzdala, povolila svůj postoj a naznačila mi, že poslouchá.
„Vzbudil se před malou chvílí. Prohodil jsem s ním jen pár vět a zdál se mi trochu dezorientovaný. Říkal jsem si, že budete chtít vědět, jak moc je to vážné, takže jsem s ním zapředl rozhovor,“ začal jsem vyprávět.
„Vyplivni už konečně, co máš na srdci, ať můžu jít za ním,“ obořila se na mě Anori netrpělivě. Přemýšlel jsem jen vteřinu, jak to podat co nejcitlivěji, ale nakonec jsem se rozhodl tu bombu prostě hodit a vysvětlovat později.
„Nepamatuje si tě, Anori,“ oznámil jsem tedy jednoduše. V místnosti nastalo ticho.
„Jak, že si mě nepamatuje?“ zeptala se přiškrceně.
„Když se vzbudil, jen tak informativně jsem mu oznámil, že pro tebe jdu a že budeš nadšená, až se dozvíš, že je vzhůru. Zeptal se mě „Koho?“, tak jsem si říkal, že má třeba otřes mozku a neorientuje se v čase a místě. On si ale přesně pamatuje, co se stalo. Pamatuje si třeba i to, odkud mě zná, kde jsme se poprvé setkali. Ovšem zároveň tvrdí, že naši vyvolenou nikdy neviděl a žádnou Anori nezná. Je to jako kdyby si pamatoval vše, jen měl pokřivené vnímání pokaždé, když ta vzpomínka obsahuje Anori. Pamatuje si, že byl před tribunálem a že ho potrestaly, ale nepamatuje si, proč tam byl. Pamatuje si, že mě poprvé viděl v Grinstonvillu, ale neví, proč tam vůbec jel,“ vysvětloval jsem rychle. Anori během mého povídání vyprchala z obličeje všechna barva.
„Bože An, jsi v pořádku?“ všiml si i doktor a přiskočil právě včas, aby ji zachytil, když se začala sunout k zemi. Hned jsem jí natočil sklenku vody, aby se trochu vzpamatovala.
„Jak je možné, že si mě nepamatuje. To přece nedává smysl, když si pamatuje všechno ostatní? Jak mě může zapomenout?“ ptala se pak Anori plačky. Dante seděl zamyšleně na své židli a mnul si bradu.
„Půjdu za ním, zkontroluji ho. Určitě se to nějak vysvětlí,“ chlácholil ji doktor. A tak jsme všichni vyrazili. Doktor šel na pokoj zatím sám, my zůstali stát na chodbě. Přes pootevřené dveře jsme ale slyšeli vše, co bylo vedle řečeno.
„Zdravím tě, příteli. Jak se cítíš?“ zeptal se doktor.
„Ahoj Teruo. Jako kdyby mě něco pořádně praštilo do hlavy,“ zavtipkoval Tren.
„Tak to sedí, byla to pěkná rána. Ležel jsi nám tady pár dní,“ odpověděl mu doktor na stejnou notu. Pak bylo slyšet otázky na jeho zdravotní stav a škrábání pera o papír, jak doktor dělal kontrolu.
„Vypadáš v pořádku. Ovšem Patrik říkal něco o dezorientaci, sleduj můj prst prosím,“ mumlal doktor a předpokládám, že mu dělal takový ten test, jak se svítí baterkou do očí a zkoumá se reakce zornic.
„Nejsem to já, kdo je dezorientovaný,“ odmítl to Tren.
„Prý si nepamatuješ na Anori,“ vybalil na něj tedy doktor narovinu.
„Jakou Anori? Nikoho takového neznám. Co s tím oba máte? Jestli je to nějaký hloupý vtip, tak s tím přestaňte. A jestli na mě taky vybalíš, že jsem zasnoubený s vyvolenou, tak se rozčílím,“ bručel Tren.
„Ty ale jsi zasnoubený s naší vyvolenou. Už pár let. Nebo mi snad chceš tvrdit, že žiješ sám?“ zeptal se doktor.
„Bydlím s… asi s nikým, nemůžu si vzpomenout,“ zněl Tren trochu zamyšleně.
„Hmmm, nech mě provést malý test, souhlasíš příteli? Řekni mi jméno démona, který tě před lety unesl,“ začal Teruo, aniž by čekal na nějaký souhlas. Ale možná Tren přikývl, to jsme nemohli vidět.
„Ragar,“ řekl Tren. Tedy prakticky to jméno vyplivl.
„A proč tě unesl?“ vypálil Teruo okamžitě. Chvíli bylo ticho.
„To nevím,“ uznal Tren naštvaně. Pak následovala salva otázek.
„Pamatuješ si, že jsi měl prostřelená játra?“ „Ano,“ „Namísto koho jsi schytal kulku?“ „To si nevzpomínám,“ „Vzpomínáš si na svou několikaměsíční plavbu po moři?“ „Ano,“ „Co jsi hledal,“ „Uh…teď zrovna nevím,“ „Kde teď pracuješ?“ „Jsem velitel armády míšenců,“ „Kdo tě na to místo dosadil?“ „Částečně Dante a…a…ehm…nevím, možná jen on,“
Anori vedle mě vypadala jako zpráskaný pes. Nebylo pochyb, že Tren si ji opravdu nepamatuje. Jenže co teď s tím? Než ji stihl kdokoliv zastavit, najednou vběhla dovnitř. Já běžel těsně za ní, ale už bylo pozdě, už stála vedle Terua a upřeně na něj zírala těma svýma velkýma uslzenýma očima. Tren si ji chvíli překvapeně prohlížel.
„Přejete si?“ zeptal se pak zdvořile, ale oslovil ji jako někoho úplně cizího.
„Ty mě vážně nepoznáš?“ vzlykla Anori, ale snažila se udržet se pohromadě. Tren povytáhl obočí a znovu si ji prohlédl. Nic, ani záblesk poznání. Teruo vzal Anori za ramena a postrčil ji směrem k posteli.
„Tohle je Anori. Naše vyvolená, tvoje snoubenka, tvoje chráněnka. Ta armáda míšenců je její, to pro ni pracuješ, a to ona tě tam dosadila. To kvůli ní tě Ragar unesl, to ji jsi chránil před kulkou. To její moc jsi hledal během plavby. To kvůli ní jsi jel do Grinstonvillu, kde ses poprvé setkal s Patrikem, byl to původně hlavně její přítel. To ji jsi zastupoval před tribunálem čarodějek. Už několik let ji miluješ, opatruješ, ochraňuješ, trávíš s ní všechen svůj čas a když se vidíme, tak nepřestáváš žvanit o tom, jak moc je nádherná a roztomilá. Vážně mi chceš říct, že si ji nepamatuješ? Jestli je to vtip ze tvé strany, tak si buď jistý příteli, že je mi jedno, že jsi tu jako pacient, nebudu váhat ti přidat ještě jednu navíc do zubů,“ spustil na něj Teruo.
„Já ji ale neznám! Nikdy předtím jsem ji neviděl. A není to moje chráněnka! Už několik let nemám nikoho na starost. Ani nejsem do nikoho zamilovaný! Říkal jsem ti přece, že se vztahy jsem skončil. Já to přece musím vědět nejlépe. Tak co se mi tu snažíte namluvit?“ popřel to všechno Tren. Anori se třásla zadržovanými vzlyky, tohle muselo pekelně bolet.
„Je to tvoje chráněnka. Nebo budeš zpochybňovat i moje slovo, chlapče?“ zahřměl od dveří Danteho hlas. Úplně jsem na jeho přítomnost v tom stresu zapomněl. Tren pokorně sklonil hlavu. Věděl jsem, že je Tren jeho kmotřenec, ale nikdy se k němu nezapomněl chovat uctivě a s pokorou jako my všichni ostatní.
„K chráněnce bych přece musel mít spojení. Cítil bych to. Já ale necítím nic. Nemůže to být moje chráněnka. Ani žádná z těch dalších věcí,“ vrtěl odmítavě hlavou.
„Tohle je opravdu zvláštní. Říkáš, že spojení je pryč? Zajímavé. Každopádně ti zakazuji se vykroutit z povinností meertalena, která máš ke slečně Anori, naší vyvolené. Věřím, že tahle podivná ztráta paměti je jen krátkodobá věc, ale i kdyby nebyla, její život je tvoje priorita číslo jedna. Vše zůstane tak, jak to bylo doposud. Pro absolutní ochranu bude Anori i nadále bydlet ve vašem domě, abys ji měl pod dohledem. A to je rozkaz,“ zahřměl, až jsme všichni v místnosti sklonili hlavy pod tíhou autority, která z něj čišela. Všichni kromě Anori, která v tu chvíli nejspíš nic moc nevnímala, jen na Trena upřeně zírala.
„Ano, pane,“ zahučel pak Tren.

*****

(Tren)

Bylo to absurdní. Absolutně absurdní. To se ti tři proti mně spolčili? A jak do toho dokázali zatáhnout i Danteho? Aniž bych cítil i jen to minimální spojení mezi mnou a tou drobnou dívkou, která byla naší vyvolenou, odváděl jsem si ji sebou domů. Kde vzala tu drzost tvrdit, že je mojí snoubenkou? Mojí chráněnkou? A jak dokázala zmanipulovat Terua, Patrika a hlavně Danteho? Ano byla to vyvolená a byla to čarodějka. Její aura byla silná. Velmi silná. Je možné, že by je zmanipulovala, aby mě vlákala do jakékoliv hry, kterou tu chystá? Ale upřímně, proč by mě měla chtít? Chudého, starého míšence? Pokud si dobře vzpomínám, vyvolená je velmi mladá. Ještě není a dlouho nebude podruhé plnoletá. Co má sakra z toho, že bude žít se mnou? Proč k tomu ostatní přesvědčila? Celou cestu jsem byl pohroužený do vlastních myšlenek a ani Anori nepromluvila, jen tiše popotahovala a zírala do země. Před domem si ji ještě Dante vzal stranou, ale já na ni nečekal a rovnou šel dovnitř. Něco bylo divné. Chci říct, byl to můj dům, pamatoval jsem si ho. Ale třeba jsem si nepamatoval, že bych kupoval ty barevné závěsy, jen jsem věděl, že v mém domě rozhodně byly. A proč mám na pohovce tolik polštářků? Pak mi pohled padl na síť plnou fotografií, na kterých jsem byl já a ta dívka. Jak dokázala získat takové fotky? Nic z toho jsem si nepamatoval. Ta místa ano, ale ne to, že bych tam byl s ní. Jsou čarodějky schopné takové magie? Zjevně ano. Vyšel jsem nahoru do ložnice abych se převlékl. Ovšem i tady jsem se zarazil. Ložnice vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatoval, ale zase…něco bylo špatně. Opravdu tady půlka věcí nebyla mých. Polovina skříně byla plná šatů a halenek, v koupelně jsem měl jen malou ošatku potřeb na holení, jinak byla polička zaskládaná zjevně ženskými produkty. Pamatoval jsem si, že to tak má být, ale proboha proč? Na to jsem si nemohl vzpomenout. Ze zamyšlení mě vytrhly tiché kroky.
„Proč to tu vypadá, jakože spolu spíme v jedné posteli?“ zeptal jsem se. Nasadil jsem poker face. Pořád jsem nevěděl, jak se k ní mám vlastně chovat. Nechápal jsem, jaké má motivy a úmysly, proč to dělá.
„Jsme snoubenci, takže ano, spíme společně v jedné posteli. Rád mě objímáš. A já ráda spím na tvé hrudi,“ odpověděla tiše, oči stále přilepené do země, ale zvedla pravou ruku, aby mi ukázala blyštivý zásnubní prstýnek. Pamatoval jsem si, že jsem se na takový díval ve zlatnictví, ale proč? Třeštila mě hlava. Z té snahy si vzpomenout, proč je všechno kolem tak divné a proč mi uprostřed ložnice stojí naše vyvolená, vypadá jako hromádka neštěstí a tvrdí mi, že spolu spíme, jsem dostával migrénu.
„Proč to děláš? Proč lžeš a manipuluješ mě do něčeho, co není pravda. Jak jsi dokázala ovlivnit Patrika s Teruem? A jak jsi ksakru dokázala zmanipulovat Danteho? Co z toho máš? Nechápu, proč ses namluvila zrovna do mého života? Co ode mě chceš?“ vyjel jsem po ní, protože mě rozčilovalo, že nemám na nic odpověď a nic nedává smysl. A že mě třeští hlava.
„Já ti nelžu. Všichni ti říkáme pravdu. Miluji tě, proto se tu snažím být s tebou, i když se chováš divně. Musí to být nějaké kouzlo, nějaká kletba, co ti sebrala vzpomínky na mě. Nechej mě se podívat, abych to mohla napravit,“ přistoupila o krok blíž ke mně a zabodla do mě ty své krásné čokoládové oči. Moment…krásné? Určitě se mě snaží nějak vlákat do svých kouzel, musím si na ni dát pozor.
„Nepřibližuj se, čarodějko. Nedovolím ti, abys mě opředla kouzlem a oblbla mě stejně, jako jsi to udělala s mými přáteli,“ zavrčel jsem varovně. Anori hned svěsila ruce a o krok zase couvla.
„Jak si přeješ, drahý,“ zamumlala. Něco na tom bylo povědomé. Její submisivita byla sexy, a nutila mě k ní přistoupit a vášnivě ji políbit. Jistě její čáry! Líbilo se mi, že mi řekla drahý. Na vteřinu mě to zahřálo u srdce a pohltil mě pocit, že mám rád, když mi tak říká. Ale proč, sakra? Tyhle pocity mě rozčílily.
„Nezkoušej na mě ty svoje fígle! Jestli zjistím, že se mě snažíš opříst nějakým kouzlem lásky, poruším Danteho rozkaz a tvoje bezpečí přestane být mojí prioritou. Drž si odstup, čarodějko. A nějak to vydržíme, než přijdu na to, co máš za lubem, a jak to děláš,“ zavrčel jsem a posadil se na polovinu postele, která byla zjevně moje.
„A tohle je můj dům a moje ložnice. Nebudu s tebou spát ve stejné místnosti,“ oznámil jsem jí poté suše. Chvíli na mě mrkala těma velkýma očima plnýma slz. Nevím, proč jsem měl nutkání vstát, obejmout ji a všechny ty slzy slíbat. A přísahat jí, že už ji nikdy nerozbrečím. Byla to její kouzla nebo fakt, že byla drobná, krásná a tím pádem velmi roztomilá. Potom si v tichosti sebrala polštář, peřinu, pyžamo a knihu z té druhé poloviny postele a se všemi těmito věcmi odešla dolů z ložnice. Trucoval jsem asi dvě hodiny, než mě dolů vyhnal hlad. Překvapeně jsem se v kuchyni srazil s Anori, která připravovala večeři. Naše vyvolená vaří? A pro mě? Během pár minut přede mě stavěla talíř plný voňavého jídla. Nedůvěřivě jsem to jídlo oskenoval pomocí své magie, ale nezjistil jsem v něm nic závadného. Opravdu jen večeře. Pustil jsem se do jídla a znovu pocítil ten divný pocit déjà vu. Tohle jídlo jsem znal, i když jsem si nemohl vybavit kdy jsem ho jedl a kdo mi ho připravil. Bylo to vážně frustrující. Jedli jsme mlčky. Všiml jsem si peřiny položené na gauči v obýváku. Copak plánovala spát tady?
„Nemyslel jsem, že máš spát na gauči, v pracovně je další postel,“ prolomil jsem to ticho jako první. Mluvil jsem na ni normálním hlasem, i tak se jí přes obličej mihnul takový smutek, jako kdybych na ni štěkal.
„Nemáš rád, když se ti zbytečně potloukám po pracovně. Automaticky jsem si ustlala na gauči,“ odpověděla mi tiše. Bylo to zvláštní. Když si dala tolik práce s tím, aby očarovala mé přátele, aby se mi dostala do přízně, proč se mě teď nesnažila dostat? Spíš mi to přišlo, jako kdyby trpělivě čekala, až přestanu já hrát nějakou svoji hru. Jenže já jsem si na nic nehrál. Tu dívku jsem dnes viděl poprvé v životě. Ale měla pravdu, že vlastně nechci, aby byla sama v mé pracovně. Takže gauč. Trvalo mi jen 10 minut, než jsem vyměkl. Nemůžu ji nechat spát na gauči. Je to žena, i když zároveň proradná čarodějnice. Hlasitě jsem si povzdechl.
„Odnes si ty věci zpět do ložnice, v pracovně budu spát já,“ oznámil jsem jí pak a odešel od stolu, aniž bych po sobě sklidil nádobí. Sám jsem si snesl svoje peřiny do pracovny a rovnou se tu zavřel. Po pár hodinách mě opět začalo hlodat svědomí. S těmi peřinami jsem jí mohl pomoct. A mohl jsem po sobě uklidit nádobí. Vyšel jsem tedy z pracovny ven, ale ani Anori, ani peřiny už v obýváku nebyly. Nádobí bylo umyté a uklizené. Jen ze shora se ozývaly tlumené vzlyky. Něco hluboko uvnitř mě nutilo jít za ní a utěšit ji. Ale odolal jsem. Já jejím nástrahám nepodlehnu a přijdu na kloub tomu, proč se tak zarputile snaží být mojí přítelkyní.


Upřímně jsem toho moc nenaspal. Většinu noci jsem si lámal hlavu nad tím, proč to ta čarodějka dělá. Jaký z toho má profit? Nebo se snaží něco si dokazovat? Kolik dokáže zmanipulovat lidí? Že dokáže přimět k lásce kohokoliv si zamane? Možná je to nějaká sázka? Nedávalo mi to smysl. Vypadala velmi nešťastně. Slyšel jsem ji z ložnice plakat. Že by byla tak dobrá herečka? Dříve nebo později musí udělat chybu. Nachytám ji v její vlastní hře. Jsou věci, které o mě mohla zjistit od mých známých. Ale rozhodně se nemohla naučit všechno, aby to vypadalo, jako že je se mnou několik let zasnoubená. Jen musím počkat, až udělá chybu, abych ji konfrontoval. Pak i ostatní prohlédnou, že jimi manipuluje. Probdělá noc měla významný efekt na to, jak moc se mi ráno nechtělo vstát. Ale nakonec jsem se vykulil. Trochu mě zlobilo, že jsem se nemohl vyspat ve své pohodlné posteli v ložnici, ale tuhle část už jsem měl v sobě srovnanou. Nenechám Anori samotnou v mé pracovně, nenechám ji spát na gauči a zároveň ji kvůli Danteho rozkazu nemůžu vyhodit ze svého domu. Prozatím se budu muset omezit. Do doby, než se sama prozradí. Věřil jsem tomu, že to nebude dlouho trvat. Vyšel jsem z pracovny ven a hned se srazil s Anori, která byla akorát na cestě do kuchyně, už oblečená a připravená. Šla snad někam? Odešel jsem se do ložnice obléknout a umýt, teprve pak sešel dolů. Tam už na mě čekala připravená snídaně. Opět mě překvapilo, že naše vyvolená umí vařit a plýtvá na mě svým časem. Neměla snad lepší věci na práci, než trávit čas v kuchyni? Neušlo mi, že ona se ke mně tentokrát nepřidala.
„Ty nesnídáš?“ zvedl jsem k ní pohled a teprve teď si ji pořádně prohlédl. Vypadala hrozně. Měla zarudlé oči od pláče, tmavé kruhy pod očima a úplně bledou pleť. Chci říct, vypadala hrozně, ale přitom byla pořád krásná. Rozčilovalo mě to.
„Nemám hlad, navíc mi není moc dobře,“ hlesla od svého hrnku a dál se v kuchyni jen opírala o linku. Očividně taky nespala a vypadala, že ji něco velmi trápí. Možná fakt, že jsem jí nepadl kolem krku, jak si určitě plánovala?
„Co vůbec normálně děláš během dne?“ zeptal jsem se jí. Opět se zatvářila, jako kdybych ji zpráskal. Vypadala tak moc nešťastně a zlomeně.
„Ráno tě přemisťuji do práce, abych ti ušetřila hodinu času, potom si připravím vaření, poklidím tu a jedu na univerzitu. A pak záleží, kolik mám hodin. Když končíme brzy, pracuji ve svém zdravotnickém středisku. Když končíme pozdě, jedu rovnou domů, abych nachystala večeři,“ odpověděla mi tiše.
„Co studuješ?“ zeptal jsem se zcela pitomě. Co asi, když pracuje ve zdravotnickém středisku?
„Medicínu. Chci se stát lékařkou. Vyvolená nebudu navždycky. Navíc ti chci pomoct s rozpočtem a být trochu finančně nezávislá, abys mě nemusel živit a já si ti nemusela říkat o peníze,“ odpověděla a rychle se otočila ke dřezu, kde oplachovala svůj hrneček. Já si ale všiml, že začala zase brečet. Byla v tom hraní vážně dobrá. Skoro bych jí i uvěřil. Ve skutečnosti mě totiž něco uvnitř naplňovalo hrdostí, že si vybrala tak náročné povolání a zároveň vztekem sám na sebe, že kvůli mně zase pláče. Upřímně, takhle nějak jsem si vždycky představoval poruchu osobnosti. Bylo to k zbláznění a velmi náročné, udržet si jednotný postoj. Byl jsem ovšem přesvědčený, že za ten vnitřní hlas mohou její kouzla a její snahy mě zlomit.
„Nevím jistě, jestli chci, abys mě někam přenášela. Na to ti dostatečně nevěřím. Znám tě jen jeden den,“ zabručel jsem, čímž jsem jí očividně znovu ublížil. Znatelně škubla rameny a více se schoulila do sebe.
„Chápu,“ hlesla potom. Štvalo mě, že mě štve vidět ji nešťastnou. Nahlas jsem si povzdechl
„Eh, dobrá. Nechci přijít pozdě. Ale varuji tě, nic na mě nezkoušej,“ varoval jsem ji potom. Anori jen přikývla, osušila si slzy z tváří a natáhla ke mně jednu ruku. Popadl jsem svoji brašnu a vložil svou ruku do té její. Něco na tom pocitu bylo velmi povědomé, jako kdybych její ruku držel tak často, až jsem si ten pocit vryl do paměti. Během pár vteřin jsme stáli v mém velitelském stanu. Hmm, takže očividně tu už někdy byla. Není možné se přemístit někam, kde to člověk nikdy předtím neviděl.
„Měj úspěšný den, drahý,“ popřála mi pak a bez dalšího slova zmizela. Svezl jsem se do své pracovní židle. Bude pro mě velmi těžké jí odolávat, když se uvnitř mě všechno zatetelí blahem pokaždé, když mi řekne „drahý“. Je to jen na vteřinu, ale ten pocit mě mate.
„Ťuk, ťuk…můžu dál?“ ozval se od vchodu Patrik.
„Jistě, pojď,“ přikývl jsem. Patrik byl nejbližší spolupracovník, a prakticky můj zástupce. Potřeboval jsem, aby mě zasvětil do všeho, co se stalo za těch pár dní, kdy jsem byl v nemocnici.
„Něco nového?“ zeptal se on mě. Chvíli jsem si ho měřil pohledem. Bohužel bude trvat, než své přátele dostanu zpátky a nebudou mi pořád vnucovat myšlenku, že ta mladá, křehká a uplakaná dívka v mém domě je moje snoubenka.
„Jestli se mě ptáš kvůli Anori, tak ne. Řekl jsem vám už včera, že ji neznám. Vím o ní jen to, co jste mi řekli vy nebo výjimečně i ona,“ zavrtěl jsem hlavou s rukama pevně založenýma v bok.
„Trene, nejsem jenom tvůj přítel, ale i její. Takže bych tě rád poprosil, ať se k ní chováš hezky a zbytečně ji netrápíš. Já sice velmi dobře vím, jak moc je silná. A nemyslím jen v magii, ale hlavně psychicky. Dokáže ustát hodně. Kolikrát jsi jí málem umřel přímo před jejíma očima a pokaždé to ustála, i když byla na pokraji zhroucení. Ovšem tohle musí být mnohem horší. Ona tě bezmezně miluje a ty si ji nepamatuješ. Jakákoliv tvoje otázka ji pravděpodobně musí pálit jako rozžhavené železo. Pokud ji někdo dokáže zlomit, jsi to ty. Chápu, že jsi asi zmatený a myslíš si, že jsme všichni zmanipulovaní. Ale zamysli se, nebylo by mnohem jednodušší zmanipulovat jen tebe než nás všechny? Nejjednodušší řešení bývá většinou to nejpravděpodobnější. Možná jsi to ty, kdo je očarovaný, a ne my všichni. Nevím, jestli taková magie existuje, ale rozhodně nemůžu říct, že bych věděl o úplně všech schopnostech, které mohou vysoce postavené čarodějky mít. Takže prosím, dvakrát si rozmysli, než jí něco řekneš. Slova dokážou ranit hluboko, obzvlášť od tebe,“ spustil. Frustrovaně jsem si povzdechl, nechtěl jsem trávit svůj pracovní den tím, že do mě bude Patrik hučet nějaká moudra ve prospěch té čarodějky.
„Nepustíme se raději do práce?“ pokusil jsem se od toho odvést řeč a tvářit se, jakože mi nic neřekl.
„Jistě,“ přikývl mi Patrik. Ale tušil jsem, že tohle není ta poslední debata, co spolu na tohle téma máme. Tušil jsem, že se mi bude snažit promluvit do duše. Jenže toho jsem se bál, protože právě moje duše vytvářela ty divné a matoucí emoce. Můj rozum mě ovšem stále držel nohama na zemi. Já nepolevím a nenechám se strhnout do jejích plánů. Však já tu její hru dříve či později prolomím.