Hlavně nepodlehnout!

Užijte si dnešní díl. Můžu říct jen tolik, že konečně Ragar udělá něco užitečného pro naše hrdiny :P

(Tren)

Uběhl týden od té doby, co jsem se probudil v nemocnici a všichni v mém okolí se mě pokoušeli přesvědčit, že mám poměr s naší vyvolenou. Ta v současnosti bydlela v mém domě, protože mi to tak Dante nařídil. Já si byl ovšem naprosto jistý, že jsem tu dívku nikdy dřív neviděl, nic jsem s ní neměl a rozhodně jsem k ní necítil žádné spojení, které by měl mít meertalen ke svým svěřencům. A přesto mi všichni tvrdili opak. Dokonce i Dante. Do háje já to snad vím nejlépe, jestli nějaké spojení cítím nebo ne! Byl jsem přesvědčený, že se mě naše vyvolená snaží získat, a proto zmanipulovala všechny kolem mě, aby mě neustálými připomínkami doháněli k šílenství. Vlastně ne, k šílenství jsem se doháněl sám. Moje duše totiž také věřila tomu, že mám k vyvolené silný citový vztah. Můj rozum se mě snažil udržet nohama na zemi. Jenže to bylo vyčerpávající. Bylo to, jako kdybych měl uvnitř hlavy ještě jednoho malého Trena, který věřil všem těm lžím, které vyvolená vtloukla ostatním do hlavy, a snažil se mě přesvědčit, abych se k ní choval mile a podle jejích pravidel. A bylo den ode dne těžší tenhle hlas umlčet. Asi si umíte představit, jak moc to bylo frustrující. Dospělo to do fáze, že jsem na vyvolenou už několikrát křičel, vyhrožoval jí, ať s tou hrou přestane, párkrát jsem ji chytil za ramena, abych s ní pořádně zatřásl a jednou jsem ji dokonce pustil tak hrubě, až to vypadalo skoro jako smýknutí – neustála to a skončila na zemi. Toho jediného jsem teď také litoval. Jenže ona na mě pokaždé jen kulila ty svoje velké, nádherné a smutné oči. Vypadala roztomile a bezbranně, jako koloušek. Většinou se hned na to rozvzlykala a já byl zase tam, kde předtím. Část mého mozku se mě snažila donutit, abych ji objal a utěšil a druhá část mi říkala, ať to nedělám, protože to jsou všechno jen její manipulace. Byla to čarodějka, jedna z nejsilnějších, nemohl jsem si být jistý, že emoce, které cítím, jsou opravdu moje. Zrovna jsem byl v práci, když jsem dostal zprávu od rodičů, že mě dnes odpoledne přijedou navštívit. Nejprve jsem byl rozladěný, protože celá ta situace s vyvolenou bydlící u mě doma mi přišla komplikovaná. Ovšem pak mě napadlo, že by se tímto konečně mohla prozradit. Že v přítomnosti mé rodiny konečně udělá chybu. Moje snoubenka by totiž o mé rodině věděla spoustu věcí. Což ona, jako vyvolená, která s námi nežila, vědět nebude. A dětská mysl se dá zmanipulovat jen velmi těžko, navíc je to na dítěti hned poznat. Věděl jsem, že Dany zůstával u rodičů, takže je velká pravděpodobnost, že ho přivedou s sebou. Rozhodl jsem se, že nedám vyvolené vědět, že mají přijít, aby se na ně nemohla připravit a já tak měl prvek překvapení na své straně. Dělal jsem proto jakoby nic, když jsem po práci přišel domů. Vyvolená seděla na gauči a učila se z jedné své učebnice. Když se ozval zvonek, pro sebe jsem se ušklíbl – tvoje hra je u konce, čarodějko. Odešel jsem otevřít a hned vítal své rodiče, a dokonce i oba mé synovce, přivedli s sebou i malého Tima. Oba mi nadšeně skočili kolem krku. A následně mě naprosto odrovnali svou otázkou:
„Je doma i teta Anori?“ zubil se nadšeně Dany a napjatě očekával mou odpověď. Já na něj jen chvíli nevěřícně zíral.
„Pojď jsem a přesvědč se,“ vstoupila do haly naše vyvolená, Anori. Oba kluci mě okamžitě pustili a rozeběhli se do její nastavené náruče.
„Teto Any!“ vypískl malý Tim. Any? To jméno je mi povědomé. Ale vůbec se mi v hlavě nespojuje s naší vyvolenou. Anori se smála a oba chlapce políbila do vlásků. Vlastně to bylo poprvé, kdy jsem ji viděl se smát. A byl to moc pěkný pocit, líbil se mi zvuk jejího smíchu. Mezitím jsem se přivítal s mými rodiči, kteří hned poté také odešli obejmout a políbit na tváře naši vyvolenou. Juana ji oslovovala „holčičko,“ a dokonce i táta k ní byl velmi přátelský. To se vážně dostala do hlavy všem?
„Slyšeli jsme, co se stalo. Jak to zvládáte?“ zeptala se Juana, ale za ruku přitom brala Anori, takže mi bylo jasné, že se ptá spíše jí.
„Snažím se, ale je to těžké,“ povzdechla si Anori, ale zároveň jim věnovala uklidňující úsměv. Proč se nikdo nezajímal o mě?
„Trene, synku, měl bys zjistit, co za tu tvoji ztrátu paměti může. Nemůžeš tady přece jen tak pobíhat a ubližovat jí. Nechej jí, ať ti pomůže a zjistí, co se tu děje,“ začala mi domlouvat máma.
„No promiň? Jak je možné, že věříš spíš někomu cizímu, než vlastnímu synovi?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Teta Anori není cizí. Je naše! A jestli ji nechceš, tak mi si ji klidně vezmeme, že jo babi?“ přilepil se k Anori Dany a pevně ji objal kolem stehen, zároveň se otáčel k Juaně pro podporu. Ta mu přikývla.
„Nemůžeš se tety jen tak vzdát. Pak už to nebude moje teta! A já o ni nechci přijít! Vidíš tohle? Teta mi vysvětlovala, že ho dostala od tebe a znamená to, že ti patří,“ spustil na mě Dany, čapnul Anori za ruku a ukazoval mi na její zásnubní prstýnek. Ten, který tvrdila, že dostala ode mě. Jak dokázala takhle zmanipulovat i dítě? To přece není jen tak možné, bylo by to z něj cítit!
„Dany, slíbila jsem, že já ti zůstanu napořád, i kdyby mě strejda Tren nechtěl. A tak to taky bude. I kdybychom se se strejdou rozešli, ty budeš pořád můj, pořád budu tebe a babičku s dědou chodit navštěvovat. Ale nebuď na strejdu zlý. On má teď hodně těžké období a tohle si nezaslouží,“ klekla si Anori na jeho úroveň a tiše ho klidnila.
„Budu pořád tvůj a ty pořád moje,“ zafňukal Dany a znovu ji pevně objal kolem krku. Část mě začala opět vyvádět. Ten malý Tren zavřený v mé hlavě začal vyšilovat, že Anori je hlavně MOJE a nelíbily se mu ty řeči o rozcházení. Horkotěžko jsem ho dokázal potlačit.
„Promiň, strejdo,“ vyměnil pak její náruč za moji. Byl jsem rád, že ho Anori uklidnila, ale děkovat jsem jí nehodlal. Obzvlášť ne proto, že to byla na prvním místě ona, kvůli komu na mě byl naštvaný. Pocuchal jsem mu vlasy, aby věděl, že se nezlobím. Dany pak odběhl do obývacího pokoje za Timem, který tam cosi zkoumal a rozruchu, který tu Dany způsobil, si nevšiml. Zbytek návštěvy už proběhl v klidu, kvůli dětem jsme se nehádali, ale ani jsem se nezačal chovat k Anori nějak zvlášť přátelsky. Ale byl to první brouk, který se mi nasadil do hlavy. Děti a Dante měli být moje jistota. Dante se podle mě nenechal tak snadno zmanipulovat a jak už jsem řekl, i u dětí to byl výrazný oříšek. Toho by přece schopná nebyla. A pak tu taky byl ten pocit, že mi na ní hodně záleží, co se neustále snažil prodrat na povrch. Něco jsem si o čarodějkách za ten týden pozjišťoval a prý nebylo možné někoho kouzlem donutit k lásce. Neexistovalo nic jako elixír zamilovanosti. Čarodějka byla schopná muže jen svést, pobláznit ho, ale nemohla ho donutit, aby se zamiloval. A to, co jsem cítil, nebylo založené na fyzické přitažlivosti. Tedy lépe řečeno, ona byla nádherná. Neviděl jsem snad ještě krásnější bytost. Měla ty správné tvary na všech správných místech. Takže ano, fyzická touha tu byla taky, ale byla tu i ta emocionální, ta psychická. Jenže to jsem neuměl vysvětlit. Rozum nakonec stejně zvítězil a já se vrátil zpět k tomu, že jsem ji podezříval z manipulace s myslí všech v mém okolí. Takže i následující dny jsem pokračoval v naprosté ignoraci její přítomnosti, abych se nemusel prát sám se sebou pokaždé, když ji uvidím. A když se to náhodou stalo, vyústilo to v to, že jsem na ni byl odměřený. Uběhlo pár týdnů a nezměnilo se nic kromě toho, že já jsem byl stále více a více frustrovaný ze svých smíšených pocitů a Anori byla stále více smutná, tichá a uplakaná.

*

*

Byl jsem ve svém táboře a sháněl jsem se po Patrikovi. Něco jsem s ním potřeboval probrat. Několik mužů ho vidělo jít směrem do zdravotnického střediska, takže jsem předpokládal, že šel zkontrolovat, jestli už se vrátila Anori ze školy. Vzhledem k tomu, že já se ke kontrolám moc neměl, vzal si to Patrik na starost. Bez zaklepání jsem vešel do její kanceláře a tam jsem našel uplakanou Anori, která se choulila Patrikovi do náruče. On ji objímal a pohupoval a slyšel jsem ho k ní tiše promlouvat. Nečekal jsem ovšem, že to se mnou tak zamává. Okamžitě mi vyletěl pulz a měl jsem najednou neskutečný vztek. Trvalo mi jen chvíli, než mi došlo, že žárlím. Ona je moje, proč ji objímá. Proč na ni sahá!
„Pusť ji!“ zavrčel jsem dřív, než jsem dokázal sám sebe zarazit. Vyděsilo nás to všechny tři. Patrik ji okamžitě pustil, jako kdybych mu právě řekl, že je jedovatá. Anori se schoulila ještě víc do sebe a měla tak provinilý výraz, jako kdybych ji právě načapal při nevěře. A vyděsil jsem i sám sebe, s jakou intenzitou mě to zasáhlo. Chvíli jsme na sebe všichni v tichosti zírali, já se pak otočil na podpatku a dlouhými kroky rázoval pryč.
„Trene, co to mělo znamenat?“ doběhl mě Patrik a srovnal tempo s tím mým. I když to znamenalo, že jsme teď oba prakticky běželi.
„Já nevím, omlouvám se. Vyjelo to úplně samo,“ mumlal jsem omluvně.
„Ještě pořád věříš tomu, že s tebou je všechno v pořádku? Takhle dál fungovat nemůžete. Anori se hroutí, je to jen uzlíček nervů. A i ty sám musíš vidět, že se chováš divně,“ snažil se mě přesvědčit k tomu, abych nechal Anori, aby mě vyšetřila. Ale to jsem nehodlal dovolit. Vešli jsme ke mně do stanu, kde si v mém křesle hověl Dante. Achjo, ten mi tu ještě chyběl.
„Jak vidím, tvůj výpadek stále trvá,“ promluvil.
„Já nemám žádný výpadek. To vy všichni jste pod jejím vlivem,“ utrousil jsem si pod vousy, ale podle výrazu, který Dante nasadil, jsem věděl, že mě slyšel.
„Přišel jsem s vámi probrat příští misi. Jak jistě víš, čarodějky ti uložili několik hodin práce na řešení jejich problémů a nastal čas se podívat na ten první z nich…“ začal vykládat, když vešla do stanu Anori.
„Dante, já…už takhle dál nemůžu. Chci odejít. Můžu bydlet ve vašem domě, pokud mě potřebujete mít pod dohledem, ale chci jít pryč,“ oznámila nám pak tichým hlasem, oči zalité novými slzami.
„Cos jí provedl?“ uhodil na mě Dante okamžitě.
„Nic,“ zamumlal jsem, ale bylo vidět, že mi nevěří. Pak si prohlédl ji.
„Přikázal jsem ti snad, že se máš starat o její bezpečí. Takhle si to představuješ?“ osopil se pak na mě.
„Nic se jí přece nestalo,“ nechápal jsem, co má za problém.
„Přijde ti její psychický stav v pořádku? Neučil ses snad na akademii, že tvoji chráněnci musí být i v psychické pohodě, aby byli schopni ustát všechny překážky? Je to vyvolená, nepřátelé na ni často útočí. Připadá ti, že je ve stavu, aby se sama dostatečně bránila?“ spustil na mě hned Dante. V tom měl pravdu. V psychicky dobrém stavu asi nebyla. Jenže toho nebylo možné docílit, pokud já nechtěl přistoupit na její hru.
„Dobrá, máte jet společně na misi, co jste dostali jako trest od tribunálu. Pokud i potom budeš chtít stále odejít, zařídím tvůj přesun,“ přikývl Dante, hodil mi na stůl desky a odešel. Já se hned začetl do informací, o čem ta mise vlastně má být. I Anori mezitím odešla. Zůstal jen Patrik, který očividně měl jet na tu misi s námi, a tak se mnou probíral všechny podklady kolem toho. Ale domů jsem došel poměrně brzy. Bezmyšlenkovitě jsem vyšel nahoru do ložnice, kde jsem se střetl s Anori. Sakra, zapomněl jsem, že tu se mnou vlastně je a že jsem jí ložnici nechal jako její pokoj. Hned potom mi pohled sklouzl na rozepnutou sportovní tašku, kde bylo naskládané nějaké její oblečení.
„Už si balíš na misi?“ zeptal jsem se překvapeně. Neodpověděla, jen na mě zírala. A mě to docvaklo.
„Ty si nebalíš na misi. Ty se snažíš odejít. Ale to ne, ne na mé hlídce. Slyšela jsi Danteho, po misi to zařídí, pokud na tom trváš,“ spustil jsem hned. Nemohla odejít. Copak nevěděla, jaký bych z toho měl průšvih? Navíc malá část mě nechtěla, abych ji ztratil z dohledu.
„Trene, nech mě jít. Nechceš mě tady. Nenávidíš mě. A mě to bolí, víš? Tak moc to bolí. Vždycky ses na mě díval jako na to nejvzácnější, co v životě máš. Na rukou jsi mě nosil. A najednou ti nestojím ani za pohled. Vyhýbáš se mi, opovrhuješ mnou. Jsi na mě očividně naštvaný jen proto, že tu jsem. Stále věříš tomu, že jsem všechny kolem tebe zmanipulovala, abych tě získala. Věříš tomu, že jsem překročila hranici dobré čarodějky, a hraju si s myslí lidí kolem sebe. Miluju tě, ale tohle dál nedokážu snášet. Věříš, že se ti snažím vecpat do života, jenže já do něj patřím! Ale ty mě v něm nechceš. A já už proti tomu nemám sílu dál bojovat,“ křičela na mě. I když na konci už měla hlas zlomený a pak začala znovu brečet. A taky pokračovala v balení. Měl jsem opět pocit déjà vu, nad její sbalenou taškou už jsem jednou stál. A prosil ji, aby ode mě neodcházela. A i teď jsem věděl, že ji musím zastavit. I když to znamená chvíli hrát podle jejích pravidel. Nechal jsem toho malého Trena v mé hlavě, aby na chvíli převzal vládu nad mými činy. A díky tomu jsem k ní přistoupil a pevně si ji sbalil do náruče. Takhle to bylo správně, tam patřila. Její vlasy opojně voněly a její křehké tělo se těsně lepilo na to mé. Moje malá krásná čarodějka. A pak najednou, jako když někdo otočí vypínač – cvak – bylo po všem. Kouzlo se přerušilo a já si najednou zase uvědomoval, že držím v náručí cizí dívku, která mi ještě před chvílí připadala tak známá.
„Vydrž ještě. Do té mise, pak můžeš odejít. Do té doby to spolu zvládneme. A já slibuju, že na tebe budu milejší,“ nabízel jsem jí příměří podáním ruky. Chvíli si mě prohlížela a jen v tichosti popotahovala. Pak přikývla a ruku mi stiskla.
„Do mise,“ souhlasila.

*

*

Jeli jsme v tichosti na koních vedle sebe. Anori na mě od té doby, co jsem jí zakázal ode mě odejít, nepromluvila ani slovo. Komunikovala jen s Patrikem, nebo s Erikem, kterého jak se ukázalo také velmi dobře znala. Ještě dnes odpoledne jsme měli dojet do tábora, kde jsme se měli spojit s generálem Kadashi, který se dobrovolně nabídl nám na této misi pomoci. Pořád jsem přesně nerozuměl tomu, co přesně se od nás očekává, ale předpokládal jsem, že nám to generál Kadashi všechno poví.
„Jak se ti jede, malá čarodějko,“ přijel k ní Patrik a započal s ní rozhovor.
„Myslím, že můj zadek není můj, jak moc ho mám dřevěný. Nemůžu se dočkat, až konečně zastavíme,“ zažertovala. Já vedle nich polykal naštvání, že jí říkal malá čarodějko. Znělo to tak familiárně, až jsem znovu začínal žárlit.
„Chtělo by to nejspíš pořádně namasírovat, až budeme v táboře,“ pokračoval Patrik v laškování.
„O tom nepochybuji,“ zasmála se Anori.
„No, víš, který stan bývá můj,“ zamrkal na ni obočím a Anori se zahihňala.
„Dost toho,“ zavrčel jsem. Co měl tenhle flirt znamenat? A proč mě to tak hrozně štvalo? Patrik se na mě jen ušklíbl, vzal Anorinného koně za uzdu a donutil je trochu přidat, aby popojeli přede mě.
„Patriku, co to děláš? Proč ho provokuješ?“ slyšel jsem i tak Anorinu otázku.
„Všimla sis, že v něm nic nespouští nějaké automatické reakce na tebe, kromě toho, když žárlí? Pokaždé, když naznačím něco intimního, může vyletět z kůže,“ zazubil se Patrik. A já myslel, že jsme kamarádi a on mě provokuje schválně?
„To je moc pěkné, ale k čemu mi to je, když tě vždycky jen odežene a pak se vrátí ke své ignoraci?“ povzdechla si Anori.
„Možná ještě nedostal dostatečně intenzivní impulz,“ pokrčil Patrik rameny a nahnul se v sedle tak, aby byl svým obličejem co nejblíž k tomu jejímu. Chystal se ji snad políbit?!! To musím zarazit. Než jsem ale stihl zareagovat já, udělala to Anori.
„Patriku dost. Sice se ke mně chová hrozně, ale to neznamená, že mu budu nevěrná. Nech si zajít chuť,“ odmítla ho, ale přitom na něj vyplázla jazyk, takže to bylo celé na takovou lehčí notu.
„No, zkusil jsem to,“ pokrčil Patrik rameny, očividně mu bylo jedno, že žádný polibek nedostal. Ale mě nebylo jedno ani to, že to zkouší. Popohnal jsem svého koně, abych se dostal mezi ně.
„Řekl jsem dost už!“ zavrčel jsem jeho směrem. Žárlil jsem a moc. A přitom jsem si Anori pořád nepamatoval jako svoji snoubenku ani jako svoji chráněnku. Jen občas tyhle střípky, které mizely stejně tak rychle, jako se objevovaly. Nevím, jestli by mě Patrik dál rozčiloval, kdybychom se nepřiblížili k táboru. Jen jsme vjeli dovnitř, už nám šel generál Kadashi v ústrety. Seskočil jsem ze svého koně a šel se s ním pozdravit. Generál se překvapeně podíval směrem za mě, kde právě Patrik sundával Anori z koně. Věděl jsem, že umí sama sesednout, nebylo potřeba jí pomáhat. Generál Kadashi tím ovšem vypadal zaskočen.
„Je mezi vámi něco v nepořádku? Připravili jsme vám společný stan, jako vždycky, ale můžeme to zařídit i jinak,“ začal povídat a já pochopil, že i on je zakomponovaný do celé té frašky o tom, jak je vyvolená mojí snoubenkou. I když i já jsem si už přestával být jistý, že věřím tomu správnému.
„Ve skutečnosti, …“ začal Patrik, ale Anori ho přerušila.
„Já to zvládnu Patriku. Děkujeme generále za vaši starost. Dlouhá cesta nás, řekla bych, unavila,“ vstoupila do hovoru Anori. Stočil jsem pohled jejím směrem a naprosto se vyděsil, když jsem viděl, jak blízko stála k mému koni. Vždyť jí ublíží! Dafiné neměla ráda cizí lidi ve své přítomnosti. Jenže než jsem stačil cokoliv říct, udělala něco nečekaného. Dafiné zaržála a jemně strčila čumákem Anori do ramene. Anori k ní tak otočila svou pozornost a pohladila ji po hlavě. Dafiné se nikdy nenechala hladit od cizích. Ledaže by na ni byla dlouho zvyklá a seznámila by se s ní v mé přítomnosti. Anori buď myslela ve své hře opravdu na všechno, nebo měla moje verze značné mezery. Nechal jsem to zatím být, vzhledem k tomu, že generál Kadashi na mě začal znovu mluvit a vysvětlovat mi nějaké bližší detaily. Anori se mezitím omluvila, že se půjde do našeho stanu opláchnout. Já ji následoval o chvíli později, až když mi generál Kadashi všechno vysvětlil. Do stanu jsem vstoupil bez ohlášení a dostal jsem tak příležitost vidět Anori jen v sukni a spodním prádle, protože se zrovna převlékala. Samozřejmě mě viděla, že na ni zírám. Rychle jsem se otočil zády a zamumlal slova omluvy.
„Já vím, že si to nepamatuješ, ale takhle jsi mě viděl už mockrát. Nebudu se kvůli tomu před tebou stydět,“ prohlásila Anori a dál pokračovala v oblékání. Po tomto prohlášení jsem se samozřejmě neubránil tomu, že jsem se občas po očku podíval. Byla krásná, přesně můj typ. Také jsem se chtěl opláchnout a převléct, když se ozval poplach. Jen jsme se po sobě s Anori podívali a vyběhli ven. Tam jsme se hned srazili s Patrikem.
„Nevím, jestli je dobrý nápad, abyste bojovali spolu. Možná by měla jít do páru se mnou. Jsme na sebe zvyklí,“ promluvil na mě Patrik a nabízel mi, že se o Anori postará.
„Já ji zvládnu ochránit,“ vyštěkl jsem po něm. Patrik pozdvihl jedno obočí.
„Je zajímavé, že na někoho, kdo se o ni nezajímá, jsi okamžitě napružený, jen co se k ní přiblížím,“ popichoval mě.
„Tak se k ní nepřibližuj a ušetři mi vrásky,“ zavrčel jsem, vzal Anori za loket a vedl ji sebou. To já ji budu mít pod dohledem. Došel jsem dopředu armády právě včas, abych viděl, že nepřítel vyslal na vyjednávání dvě osoby – Ragara s Radimem. Jak jinak. Vnitřně jsem zasténal nad tou škodolibostí osudu, já se s ním budu potkávat prostě pořád. Anori vedle mě mi omotala na chvíli ruku kolem paže v ochranném gestu. I její pohled směřoval přímo na Ragara. Snažila se mě snad chránit? Neměl jsem náhodou chránit já ji? Když jsme došli až ke generálu Kadashi, pustil jsem ji a stoupli jsme si jen vedle sebe. Ragar naši vzdálenost přelétl pohledem a ušklíbl se.
„Dnes nebudeš stát přilepený před tou tvojí princeznou? Já myslel, že si rád necháváš useknout končetiny při její ochraně,“ nadhodil ležérně. Anori vedle mě zaskřípala naštvaně zuby a já byl zmatený. O čem to mluví? Nejspíš si mého nechápavého výrazu všiml,
„Och, takže je to pravda? Ty si ji vážně nepamatuješ? Tomu říkám štěstí, Radime. Dnes se mezi nás a tu čarodějku nejspíš stavět nebude,“ pošťuchoval mě a já se zarazil. Dokonce i Ragar tvrdil, že mám k vyvolené vztah. A nemyslím si, že by Anori zašla tak daleko, aby omámila mysl dokonce i nepříteli.
„Zdá se, že ať už je za tou ztrátou paměti kdokoliv, prokázal nám velkou službu,“ ušklíbl se i Radim.
„Je úplně jedno, jestli si mě pamatuje nebo ne. Nedostanete ani mě, ani jeho. O to se postarám,“ udělala Anori půlkrok vpřed, na kterým moje tělo zareagovalo panikou a automatickým posunutím směrem k ní. Přikládal jsem to tomu, že můj mozek si uvědomoval, že i když jsem na ni byl naštvaný za to, jak mi komplikovala život, pořád to byla naše vyvolená a nemohl jsem dopustit, aby kvůli mé ješitnosti padla do rukou nepřítele. Ve skutečnosti jsem si ale stále více uvědomoval, že na ni reaguji za různých příležitostí. Patrik měl pravdu, že nejvíce, pokud jsem žárlil. Ale proč bych na ni žárlil, když bych s ní neměl nic společného? Obavy o její bezpečí byly očividně druhým takhle silným spouštěčem. Cítil jsem, jak mě zase začíná třeštit hlava. Stejně jako pokaždé, když jsem začal pochybovat o správnosti svého úsudku a začal jsem věřit Anorině verzi. A i to už mi začínalo připadat podezřelé. Jako kdyby se mi něco snažilo zabránit v tom, abych o tom i jen uvažoval. Jenže teď jsem si nemohl dovolit se rozptylovat. Generál Kadashi akorát končil marné nabídky kapitulace a dříve nebo později se začne bojovat. A já se musel soustředit.
„Uvidíme, čarodějko, jak moc ochotně tě bude bránit. Myslíš, že si i tentokrát nechá useknout ruku, když si tě nepamatuje?“ popichoval Ragar naši vyvolenou a mě se to vůbec nelíbilo. Čím dál od něj bude, tím budu radši. Navíc, že jsem málem přišel o ruku jsem si vybavoval. Ale nic bližšího. Což bylo opět divné. Jak bych mohl na takovou věc zapomenout.
„Anthony není jediný, kdo může slečnu bránit. Pokud nemáte v úmysl přistoupit na naši nabídku, vyjednávání je u konce,“ zpražil ho pohledem generál Kadashi, který si pravděpodobně už mezitím dal jedna a jedna dohromady a pochopil, že mezi mnou a Anori opravdu existuje nějaký problém. Ragar s Radimem si vyměnili pohledy a daly povel k útoku. Oni sami ale zmizeli…zbabělci. A tak jsme se pustili do boje. A k mému velkému překvapení nám to spolu opravdu šlo. Nebo abych byl upřímný, Anori to šlo. Přesně reagovala na moje pohyby, věděla, co se chystám udělat, vždycky stála tak, aby mi nepřekážela a zároveň aby měla tu nejlepší pozici mi krýt záda. Tohle nemohla nafalšovat, musela se mnou někdy bojovat. A ne jen jednou. Takovouhle souhru nelze získat po jednom setkání. K tomu jsou zapotřebí roky tréninku. Byl jsem to já, kdo se jí motal pod ruku. Občas jsem nějaký pohyb udělal automaticky, a to jsme se pak perfektně doplňovali. Jakmile jsem o tom ale začal přemýšlet, narážel jsem do ní, a vzájemně jsme si překáželi.
„Trene, sakra, ty se vždycky točíš za pravou rukou a já za levou. Proč se najednou točíš obráceně?“ stáhla mě Anori k sobě a díky tomu jsme se vyhnuli jednomu kouzlu.
„Většina lidí se učí bojovat tak, že se točí za dominantní rukou. A ty jsi pravák. Chtěl jsem ti to usnadnit,“ obhajoval jsem se.
„Já se ale učila bojovat rovnou s tebou v páru. Takže jsem se ti od začátku přizpůsobila a točím se na opačnou stranu, než je běžné,“ vysvětlovala mi, stále mě držela za ruku a vyslala jedno silnější kouzlo, kterým prostor kolem nás trochu vyčistila.
„Dobře,“ kývl jsem a začal znovu bojovat. A musel jsem uznat, že najednou nám to šlo lépe. Opravdu jsem měl pocit, jakože Anorin bojový styl doplňuje ten můj. Jakmile jsem provedl výpad, kterým jsem si odkryl tělo, stála Anori poblíž, a chránila mě. Při každé otočce udělala otočku v opačné orientaci, takže jsme stále měli každý přehled o jedné polovině bojiště. Tohle se nemohla naučit jen pozorováním. Tohle mi nemohla vložit do hlavy. Tohle měla naučené životem v bojovém páru. Bojem se mnou po svém boku. Ale já si vůbec nevybavoval, že bych s ní někdy bojoval. Dnes to pro mě bylo poprvé. Snažil jsem se tyhle myšlenky potlačovat. Teď na ně není čas. Ale po boji si nejspíš budeme muset vážně promluvit.