Jiskra naděje

Vydávám téměř k Valentýnu. Pěkné počtení. Jen se nenechte zmást! :D

Když bylo po bitvě, rozhlédl jsem se ztichlým bojištěm. Vyhráli jsme, i když to nebylo pro druhou stranu nijak zdrcující. Tohle místo nebylo strategicky důležité. Bylo důležité pro čarodějky, proto jsme měli za úkol ho pro ně získat zpět. Nepřítel tomu rozhodně nedával všechno, neplýtval na nás silami a jakmile zjistili, že získáváme převahu, prostě to vzdali a utekli. Anori se mi hned potom omluvila a odešla pomáhat zdravotníkům s ošetřováním zraněných. A já odešel za generálem Kadashi, abych mu pomohl s velením a třeba se něco dalšího přiučil. Generál samozřejmě hned využil příležitosti, aby se mě zeptal, co měl znamenat ten rozhovor s Ragarem. Neochotně jsem mu ve zkratce podal, co se teď děje a čím si procházíme. Vypadal překvapeně, a i on mi potvrdil, že s vyvolenou žiji jako se svou snoubenkou. Prý jsem ji takto i oficiálně představil před ostatními veliteli a jejich manželkami. Nekomentoval jsem to. Sice jsem byl odhodlaný si s Anori po boji promuvit, ale čím více času od toho uteklo, tím jsem byl zbabělejší. Rozhodl jsem se, že to ještě dnes nebudu řešit. Generál mě pak propustil, že většina práce je hotová a ať si jdu odpočinout. Blížil jsem se akorát ke stanu, který jsem měl dohromady s naší vyvolenou. Uvnitř bylo světlo, takže jsem věděl, že i Anori už je zpátky od svých povinností. Něco mě donutilo se zastavit ještě venku a poslouchat hovor, který se uvnitř vedl.
„… přece to teď nevzdáš, Anori!“ slyšel jsem říkat Patrika. Co by měla vzdávat?
„Umíš si vůbec představit, jak se cítím, Patriku? Jak moc to bolí? Já už prostě nemůžu bydlet jen vedle něj. Ubíjí mě vědomí, že mě nechce. Že mu nestojím ani za pohled. Kdyby si na mě jen nepamatoval, asi bych to unesla. Ale on je přesvědčen, že to on má pravdu, že já jsem v tom příběhu ta zlá. Že s vámi všemi manipuluji. On už našel viníka a vůbec nemá v plánu zjistit, co se stalo ve skutečnosti. A já už prostě nemám sílu to snášet,“ odpovídala mu plačky Anori.
„An, já to chápu. Neumím si to asi dost dobře představit. Nevím, jaké pouto mezi sebou sdílí dvě části Duše, takže ti věřím, že trpíš mnohem víc, než jen obyčejný člověk. Ale vydrž, prosím! Pokud od něj odejdeš, už se to nikdy nedořeší. Nikdy nezjistíme, kdo za tím stojí. Necháš toho někoho vyhrát! To bys chtěla? Já myslel, že chceš Trena získat zpátky!“ naléhal na ni Patrik.
„Jistě, že chci!“ ohradila se Anori.
„Myslel jsem, že ho miluješ,“ pokračoval on.
„Samozřejmě, že ho miluji. Víc než cokoliv jiného,“ zavzlykala.
„Tak proč se vzdáváš?“ zeptal se jí. Na to Anori neodpověděla nahlas, protože zrovna intenzivně vzlykala. Byl jsem zmatený. Moje verze pracovala s tím, že to Anori všechny zmanipulovala, aby se nakonec dostala ke mně. Tohle tak ale neznělo. Tohle znělo, jako že se Anori plánovala vzdát a prostě v tichosti odejít, jak jsem ji mnohokrát prosil a Patrik ji přemlouval, aby to nedělala. Tohle absolutně nezapadalo do mojí verze, nedávalo to smysl. Kdyby je Anori manipulovala, bylo by to obráceně. To Patrik by ji prosil, aby s tím přestala. Ne, že by ji podporoval, aby naopak nepřestávala.
„Já vím, že to bolí. Ale taky vím, že nikdo nemá tolik odhodlání a síly jako ty. A máš mě. Já ti budu oporou, abys to dokázala vyřešit. Ale nevzdávej to. Pro dobro nás všech. Zlo přece nemůže zvítězit. Tren je teď na tebe možná zlý a naštvaný, ale jeho mysl není v pořádku a ty to tak přece nemůžeš nechat. Nechal se pro tvoje bezpečí věznit, mučit těmi nejhoršími způsoby, skočil kulce do cesty a málem zemřel, chránil tě před Siriomis a málem přišel o ruku…přece ho teď neopustíš! Přece mu teď pomůžeš. Asi není lehké to slyšet, ale dlužíš mu to, Anori. Za všechno, co pro tebe celý život dělá,“ promlouval k ní Patrik a já jen žasl nad tím, jak moc bojoval za to, aby ji u mě udržel.
„Ach Patriku,“ zavzlykala nahlas Anori. Tušil jsem, že ho právě teď objala. A to mě rozčílilo a napružilo. Představa, že je v náručí jiného muže, byla v tu chvíli nesnesitelná. Vletěl jsem dovnitř do stanu.
„Okamžitě s tím přestaňte!“ zahřměl jsem. Anori je MOJE, patří do MÉ náruče! A pak to přišlo. Ta příšerná bolest hlavy, která byla ještě silnější než předtím. Srazilo mě to na kolena a já se se zasténáním svezl do poblíž stojícího křesla a pevně se držel za hlavu.
„Trene, co se děje?“ ozvalo se dvojhlasně a oba okamžitě stáli u mě. Nemohl jsem ze sebe vydat ani slovo. Anorina blízkost mě naplňovala příjemným pocitem bezpečí, zároveň ale výrazně zhoršovala tu bolest. Ať už bylo v mojí mysli cokoliv špatně, velmi intenzivně to reagovalo na Anori.
„Doběhnu pro svoji brašnu. Třeba mě nechá mu alespoň trochu pomoct,“ oznámila Anori Patrikovi a vyběhla ze stanu. A v tu chvíli bolest povolila. Vyčerpaně jsem vydechl a uvolnil se.
„V pořádku?“ ptal se Patrik opatrně. Jen jsem přikývl.
„Trene…to předtím nic neznamenalo. Jsme přátelé nic víc. Je nešťastná, ale nemůže hledat útěchu u tebe. Já o ní ale neuvažuju jinak než jako o své mladší sestře,“ promluvil. Chvíli jsem si ho měřil pohledem.
„Dejme tomu, že je se mnou něco špatně. Dejme tomu, že máte pravdu. Poznal bys to?“ zeptal jsem se místo odpovědi. Ve skutečnosti mě totiž jeho slova potěšila a uklidnila toho malého rozzuřeného Trena v mé hlavě, který se bál, že jsem svým chováním vehnal Anori do náruče jiného muže už nadobro. Patrik překvapeně zamrkal.
„Co tě přesvědčilo?“ ušklíbl se pak. Asi jsem si to zasloužil. Jen jsem s povzdechem stočil pohled stranou.
„Asi bych to poznal. Ale upřímně, jestli chceš mít jistotu, nechal bych to na Anori. Je silnější v magii, umí léčit, lépe se vyzná v různých manipulacích. Je možné, že já to sice poznám, ale nebudu schopný s tím nic udělat. Je i dost možné, že tam nic nenajdu, protože to ten někdo dobře ukryl. Moje schopnosti jsou v porovnání s těmi jejími dost mizerné. Docela rána pro moje ego,“ ušklíbl se na konci. Tomu jsem se lehce zasmál.
„Prosím, než přijde. Alespoň to zkus,“ požádal jsem ho. Patrik mi vyhověl. Přiložil mi obě ruce na spánky a zavřel oči. Pak byl asi dvě minuty úplně ticho a soustředěný, než nahlas vydechl a rychle zamrkal.
„Tak co?“ ptal jsem se a v očekávání odpovědi zadržel dech.
„Nemám pro tebe úplně jednoznačnou odpověď. Nenašel jsem nic konkrétního. Ale nekonkrétních věcí spoustu. V některých chvílích jsem měl pocit, jako kdybych se brodil přes hustou mlhu. A takový pocit jsem mít neměl. Ale nedokážu určit co to je. A nepovedlo se mi vysledovat, kde to má kořeny,“ oznamoval mi a začal přecházet stan tam a zpátky. Zamyšleně jsem přikývl.
„Necháš Anori, aby to zkusila ona? Je pro tohle mnohem lepší volba než já,“ otočil se na mě pak Patrik. Znovu jsem přikývl.
„Ano, nechám. Jen jsem chtěl ještě před ní od někoho vědět, jestli jsem nebo nejsem v pořádku. Navíc…slyšel jsem část vašeho rozhovoru. A řekl jsi něco, co mi teď vrtá hlavou. Ona je moje Druhá část?“ zvedl jsem k němu oči. Patrik se zastavil a vážně přikývl.
„Další prasklina v mojí verzi,“ zamumlal jsem, ale on mě slyšel a tázavě se na mě zadíval.
„Občas cítím takové záblesky, jakože k sobě patříme. Jsou hrozně krátké, během vteřiny jsou zase pryč. A když se je snažím udržet, způsobuje mi to nesnesitelné migrény. Můj rozum věří vzpomínkám, které nemám. Ale moje duše dělá všechnu tu paseku okolo. Kvůli ní mi vadí, když ji vidím brečet. Kvůli ní jsem naštvaný pokaždé, když jsi k ní moc blízko. Žárlím na ni, přitom si ji vůbec nepamatuji. Byl jsem přesvědčený, že tyhle střípky jsou její snahy o to mě zmanipulovat. Ale tahle verze má značné nedostatky. Verze s Druhou částí duše je sice málo pravděpodobná, ale naprosto přesně by vysvětlovala, co cítím. Že ať už mi vzpomínky na ni zatemnilo cokoliv, spojení duší to nedokázalo plně zablokovat,“ povzdechl jsem si. Patrik se usmál.
„Jsem rád, že o sobě začínáš pochybovat. Že začínáš věřit nám všem, co ti tvrdíme, že Anori je opravdu tvoje snoubenka. To nás třeba konečně někam posune. A Anori přestane vypadat tak nešťastně,“ zadoufal. Na vteřinku jsem v to doufal i já. V tu chvíli dovnitř vstoupila Anori. Pohled mi padl na brašnu v jejích rukách. Tu brašnu jsem poznal, tu jsem nechával vyrábět já. Vstal jsem, beze slova jsem k ní přešel a tu brašnu jí vzal z rukou. Zmateně na mě zírala, ale neprotivila se mi. Nechával jsem do ní vyrýt věnování, ale nemohl jsem si vzpomenout jaké. Neomylně jsem našel vnitřní místo, kde bylo vyryté písmo.
„Pro moji malou krásnou čarodějku,“ stálo napsané uvnitř. Už jsem neměl pochyb o tom, že Anorina verze je pravdivější než ta moje. Pamatoval jsem si všechno, jen jsem zapomněl věci, které se týkaly přímo Anori. Ne že bych si je pamatoval jinak, prostě jsem si je nepamatoval vůbec. A to bylo podezřelé.
„Tu brašnu jsem dostala od tebe,“ špitla vedle mě Anori.
„Pamatuji se, že jsem ji nechával vyrábět. I s věnováním. Byla pro někoho, kdo byl pro mě důležitý, ale nemohu si vzpomenout, kdo to byl. Podle věnování ale očividně byla pro tebe,“ odpověděl jsem. Anori ke mně překvapeně zvedla pohled. To bylo poprvé, kdy se mi za celou tu dobu podívala přímo do tváře. Předtím neustále klopila oči do země.
„Omlouvám se, že jsem ti nevěřil. A omlouvám se za to, jak jsem se choval. Očividně jsem to já, s kým je něco v nepořádku. Moje verze nedává smysl. Ta tvoje ho dává dokonale,“ oznámil jsem s povzdechem. Anori vytáhla obočí do vysokého oblouku a otočila se k Patrikovi nejspíš pro podporu.
„Slyšíš dobře, malá čarodějko. Tady mladý pán nám přiznal, že se celé ty týdny mýlil. Proč najednou obrátil nevím, na to mi ještě neodpověděl,“ popíchnul mě Patrik s úsměvem. Jejich pozornost se tak stočila zpět ke mně. Posadila jsem se zpět do křesla, ti dva následovali mého příkladu.
„Těch indicií je spousta a už od začátku. Já je jen ignoroval, protože jsem je pokládal za Anoriny manipulace. Ale jak už jsem říkal Patrikovi, od začátku mám takové střípky, kdy cítím, že k sobě patříme. Velice často mám pocit, že mám v hlavě ještě jednoho Trena, který se se mnou neustále dohadoval a bezmezně věřil tvojí verzi. Pokaždé, když jsem vzal v potaz, že jsem to možná já, kdo se mýlí, dostával jsem nesnesitelné migrény. Jedna mi nastupuje i teď, jak o tom mluvím. Vždy jsem to vzdal, ale začínám si myslet, že je to bezpečnostní pojistka, abych nad tím právě neuvažoval. Kdo by se dobrovolně týral migrénami? Jenže těch věcí je více. Zaprvé Dante. Jak bys ho dokázala zmanipulovat? Zadruhé moje rodina. Všichni tě znali, tys znala velice dobře je, děti tě zbožňovali. Dětskou mysl není snadné zmanipulovat a je to vždycky poznat. Ti kluci tě milují doopravdy. Za třetí Patrik. Nedávalo smysl, abych na tebe tak moc žárlil, kdybych tě neznal a neměl tě rád. Za čtvrté Ragar. Nevěřím, že bys zašla tak daleko, abys omámila mysl i nepříteli. Přesto i on tvrdil, že spolu máme vztah. Za páté Dafiné. Můj kůň je postrach. Nenechá na sebe sáhnout cizí lidi. A k tobě se přišla pomazlit. Za šesté tvůj bojový styl. Bojuješ přesně tak, abys mě doplňovala. To bys nedokázala nafalšovat, pokud bys neměla roky a roky tréninku po mém boku. A já si to nepamatuji, což je zase divné. Za sedmé nemohu popřít fakt, že mě znáš tak dokonale, jak mě neznají ani moji přátelé. Víš, co mám a nemám rád do sebemenších detailů. A za osmé ty obrovské díry v mojí paměti. Jak je možné, že si sice pamatuji, že mě Ragar postřelil, ale jinak si o tom nepamatuji vůbec nic? Jak bych tohle mohl zapomenout? Stejně tak to, že mi ta obří kudlanka málem usekla ruku. Ale nic víc nevím. Nepamatuju si proč jsem byl na některých místech, proč jsem dělal některé věci. A od různých lidí se zpětně vždycky dozvím, že jsem tam byl kvůli tobě, že jsem je dělal kvůli tobě. A i když to příšerně bolí, já už to nemůžu ignorovat,“ dokončil jsem své vyprávění a s dalším zaúpěním se chytil za spánky. Mě se ta hlava snad rozskočí.
„Když jsi všechno tohle vnímal, co ti na tom trvalo téměř dva měsíce, než jsi konečně uvěřil naší verzi?“ vrtěl Patrik nechápavě hlavou.
„On byl vždycky paličák, že drahý?“ pousmála se smutně Anori. Bolest se zintenzivnila, ale i tak jsem přikývl.
„Nemůžeš mu pomoct Anori? Tentokrát tě nechá,“ promluvil na ni Patrik.
„Já se obávám, že tu bolest hlavy dělám ještě horší. Nechci mu zbytečně ubližovat,“ váhala Anori.
„Do toho. Já už teď prostě vím, že jsem věřil lži a ta migréna nepřestane, dokud tě zase nezačnu podezřívat z manipulace. A to se nestane. Takže jestli je šance, že to vyřešíš, tak se do toho pusť. Hlava mi asi praskne tak jako tak,“ sykl jsem a vnímal prakticky jen stupňující se pulzování uvnitř mé hlavy. Anori vystřídala mé ruce na mých spáncích. Dotyk jejích prstů zároveň přinášel úlevu a zároveň to zhoršoval. Bylo to vážně k nevydržení. Slyšel jsem ji mumlat, ale nic se nedělo, kromě toho, že migréna byla čím dál tím horší. Byl jsem si jistý, že mi buď praskne cévka nebo bolestí přijdu o rozum. A pak jsem ucítil ostré křupnutí. Jednu chvíli jsem byl přesvědčený, že to byla moje lebka. Ovšem vzápětí na to bolest úplně ustoupila. Překvapeně jsem otevřel oči a setkal se s ustaraným pohledem dvou čokoládových očí.
„Jsi v pořádku? Tvoje mysl byla zatemněná magií někoho jiného, ale nemohu říct, že by bylo zrovna jednoduché ji odstranit. Byl to celkem velký zásah. Doufám, že jsem ti neublížila. Spustila se ti krev z nosu a cítila jsem, jak se mnou bojuješ“ strachovala se Anori.
„Ne, naopak. Migréna je úplně pryč. Ale bohužel si tě pořád nepamatuji,“ ujistil jsem ji, že jsem v pořádku, ale vzápětí jí rozdupal veškerou naději.
„Ale pořád si myslíš, že to ty jsi očarovaný, že?“ zeptal se Patrik. Souhlasně jsem přikývl.
„Tak alespoň něco. S tím se dá pracovat. A tvůj úsudek už nebudou ovlivňovat nepříjemnosti,“ usmál se a podal mi kapesník, abych si mohl otřít krev z obličeje. Můj pohled se střetl s tím Anoriným. Zírala na mě. A já se na ni upřímně usmál, poprvé za celou tu dobu.
„Promiň, ale já už to nemůžu vydržet,“ vyhrkla a vrhla se mi kolem krku. Překvapilo mě, když mě vášnivě políbila, ale rychle jsem se jí přestal bránit. Já si jí sice nepamatoval, ale ona mě ano. A teď když jsem věděl, že to já jsem tady ten, kdo má pochroumanou paměť, uvědomoval jsem si, jak mizerně se musela celou tu dobu cítit. Nechat se políbit bylo to nejmenší, co jsem pro ni mohl udělat. Navíc to bylo velmi příjemné.
„Ale no tak. Ocicmávat se můžete, až tu nebudu!“ protestoval hned Patrik. Anori mě se smíchem pustila. Ten pocit mít ji v náručí mi okamžitě začal chybět.
„Tak co teď?“ zeptala se. Pokrčil jsem rameny, já neměl tušení.
„Možná bychom měli dát vědět Dantemu. Ten by nám mohl poradit, jak máme postupovat a co máme dělat,“ polemizoval Patrik. To nám všem přišlo jako dobrý nápad. A Anori očividně nechtěla promarnit ani minutu, protože se hned přemístila pryč a během pár minut byla zpátky i s Dantem.
„Anori mě o všem informovala, vítej zpátky mezi námi, chlapče. To byl tedy velmi dobře promyšlený plán! Pojistit se bolestí hlavy, aby tě donutili o jejich pravdě nepochybovat, a naopak tě tím posílat proti Anori? Zákeřné a účinné,“ spustil hned. Jen jsem přikývl, nevěděl jsem, co na to říct.
„Potřebovali bychom radu, jak postupovat dál. Očividně jsme odstranili bezpečnostní pojistku, ale ten výpadek stále trvá,“ vzal si slovo Patrik. Dante chvíli přemýšlel a pokyvoval hlavou.
„Čistě pragmaticky by bylo nejvhodnější jako první odstranit blokaci spojení mezi nimi. Pro Anorinu bezpečnost potřebujeme, aby zase začal fungovat jako její meertalen. Na ostatních věcech pak můžeme pracovat postupně,“ nadhodil. Anori se trochu zašklebila. Vsadil bych se, že její priority byly trochu jinde, ale já musel souhlasit s Dantem. Je to vyvolená a její bezpečí je na prvním místě. Na našem vztahu můžeme pracovat později. I Patrik s tím souhlasil a Anori se tedy podřídila. Dante jí vysvětlil, kde má hledat a nechal ji pracovat. Anori ke mně opět přistoupila, položila mi ruce na spánky a zavřela oči. Tentokrát to bylo jen příjemné, žádná ostrá bolest způsobená jejím dotykem. Trvalo to dlouho. Anori si něco potichu mumlala, amulet na jejím krku lehce zářil, takže jsem věděl, že kouzlí, ale v mé hlavě se nedělo nic, co bych nějakým způsobem cítil. Po asi dvou hodinách Anori unaveně paže spustila.
„Některé části jeho mysli jsou při hlubším přezkoumání stále pevně obalené magií. Velmi temnou magií. Snažila jsem se být šetrná, protože nechci jeho mysli ublížit. Tím pádem si ale nejsem jistá, jestli jsem vše dostatečně odstranila,“ povzdechla si Anori. Já necítil žádnou změnu, takže jsem zastával názor, že spíše ne. Ale oceňoval jsem, že se mi nesnažila nadělat v hlavě ještě větší paseku, než jaká už tam pravděpodobně byla.
„Hmmm, zajímavé. Zkusím o tom něco více nastudovat ve své knihovně. Mohu se spolehnout, chlapče, že teď už budeš její obranu brát více vážně, i když nemáš zpátky svoje spojení?“ obrátil se pak na mě.
„Ano, spolehněte se,“ přikývl jsem. A tak se Dante přemístil zpět do svého sídla se slibem, že jakmile najde cokoliv, co by nám mohlo pomoci, bude nás informovat.
„Myslíš, že by bylo dobré informovat i Marion? Třeba by nám i ona mohla pomoct?“ nadhodil Patrik.
„Myslím, že je to dobrý nápad. Ale soukromě, jen jí. Tohle musela udělat některé z našich sester. Musela to být nějaká čarodějka. Kdo jiný by dokázal takhle omotat jeho mysl. Nikomu kromě Marion nevěřím. A pokud se i v našem tribunálu vyskytují zrádkyně, nechci jim podávat informace o tom, že se jejich plán rozpadá. Bůhví čeho dalšího by byly schopné,“ polemizovala Anori.
„Dobrá, v tom máš asi pravdu. Zařídím to. Uvidíme se ráno. Odpočiňte si, oba to potřebujete,“ popřál nám Patrik dobrou noc a také odešel z našeho stanu.
„Má pravdu, že vypadáš vyčerpaně. Takže spánek zní jako dobrý nápad,“ pousmál jsem se a otočil se ke svému lůžku, které jsem si připravil na druhé straně stanu od toho jejího. Anori mě ale chytila za ruku a zatáhla mě směrem ke svému lůžku.
„Trene, já sice vím, že si mě pořád nepamatuješ a že jsem pro tebe v současné chvíli prakticky cizí osoba. Ale teď, když už mi věříš, že tě neobelhávám, že moje city k tobě jsou opravdové a když začínáme hledat ty tvoje, nenechávej mě spát samotnou. Já už to nezvládám. A teď když už vím, že jsi zase na mojí straně, je ještě těžší moje city ignorovat. Pojď si lehnout se mnou, prosím,“ zašeptala, ale nečekala na odpověď, pomocí magie rovnou přemístila mou postel k té její a vytvořila nám tak manželské dvojlůžko. Políbil jsem ji na čelo a nechal ji, aby si mi přilehla na hrudník. Měla pravdu, že pro mě byla pořád trochu cizí, takže líbat ji na ústa bylo divné. Ale tohle jsem dokázal snést. Anori se ke mně přitulila a usnula téměř okamžitě. Já spát nemohl. Pořád jsem cítil takový divný tlak. Tentokrát ne v hlavě, ale na hrudníku. A nemyslel jsem tím Anori, která mi na něm ležela. Ta nevážila prakticky nic. Byl to tlak uvnitř, jako kdyby se mi tam cosi přetrhávalo. Pokoušel jsem se to zaspat, ale marně. Tlak stále sílil, až byl prakticky bolestivý. Kousl jsem se do rtu, abych nezasténal nahlas a nevzbudil tak Anori. Jenže ani to nestačilo. Nakonec jsem se musel opatrně zvednout, Anori ze sebe skulit do peřin a vyjít ven před stan. Chladný noční vzduch byl příjemný, ale mému stavu neulevil. Jednou rukou jsem se držel za hlavu, tu druhou si položil na hrudník a pomalu se svezl do sedu. Tohle asi nevydržím.
„Trene, je všechno v pořádku?“ promluvil na mě tiše Patrik, který procházel okolo. Zjevně taky nemohl spát.
„Ani ne, nevím, co se děje,“ hlesl jsem, a i nadále se snažil trpět tiše.
„Zajdu pro doktora,“ oznámil mi Patrik, který správně pochopil, že jsem nechtěl budit Anori a měl se k odchodu. V tu chvíli se bolest zintenzivnila tak moc, až se opět ozvalo hlasité křupnutí. Jestli tohle nebyla hrudní kost, tak nevím co.
„Proboha, to byl hrozný zvuk. Co to bylo?“ zděsil se Patrik, který to taky slyšel.
„Nevím,“ hlesl jsem a uvědomil si, že už mě vlastně nic nebolí ani netíží. A hned na to jsem si uvědomil další věc.
„Moje spojení. Je zpátky!“ vyhrkl jsem překvapeně.
„Jaké spojení?“ nakrčil Patrik obočí.
„Anori je moje chráněnka, teď to cítím. A je i moje Druhá část, to cítím taky. A věřím tomu, že je moje snoubenka,“ šeptal jsem vzrušeně. Tohle se nedalo splést. Spojení, které má meertalen ke svým chráněncům tady bylo, silné a čisté, jak by mělo být. A zároveň jsem cítil neuvěřitelnou přitažlivost, náklonnost, a v neposlední řadě hlubokou a čistou lásku.
„Takže sis na ni vzpomněl?“ rozzářil se i Patrik.
„Ne, to bohužel ne. Pořád si ji nepamatuju. Ale vím, že ji miluji. Eh, to je slabé slovo pro to, co cítím. Zbožňuji ji. Pohnul bych skalami, pokud by si to přála. A už ji zase vnímám jako svoji chráněnku. Což není tak skvělé, protože mě ubíjí cítit, jak moc je nešťastná a jak moc se trápí,“ vysvětloval jsem mu to.
„To sice není úplně tak dobrá zpráva, jak bych si představoval, ale mohlo by to prozatím stačit. Myslím, že teď bys měl Anori vzbudit. Tohle bude chtít vědět. A já jdu co nejrychleji co nejdál, protože u vašeho usmiřování být opravdu nechci,“ poplácal mě Patrik po rameni a pomohl mi na nohy. Tomu jsem se zasmál.
„Nejsem blázen. Jsme přece v táboře,“ ujišťoval jsem ho, že se nemá čeho bát.
„Trene, pokud vím, ztratil jsi paměť. Já ale ne. Takže v současné chvíli vím lépe než ty, jak váš vztah obvykle vypadá. Ona je na tobě i za normálních okolností nalepená jako žvýkačka. Tak jak to asi bude vypadat po dvou měsících odloučení?“ ptal se mě pobaveně. Já se tvářil trochu pochybovačně. Přece jen jsem nebyl nejmladší a dokázal jsem se ovládat. Měl ale pravdu, že Anori mladá byla. A vzhledem k tomu, co jsem k ní cítil, jsem jí nejspíš nedokázal v ničem moc vzdorovat.
„Můžu ti slíbit, že dnes bude v táboře bezpečno. Já si ji totiž opravdu nepamatuju. Pořád je pro mě úplně cizí. Ale zároveň vím, že ji miluji. Je to příšerně matoucí pocit. Neumím ho pořádně popsat. Předpokládám, že takhle nějak vypadá rozdvojená osobnost,“ povzdechl jsem si.
„To mě mrzí. Ale věřím, že když jsme se dostali takhle daleko, zvládneme ti nakonec vrátit i tvé vzpomínky. A teď už jdi za ní. A dobrou noc,“ znovu mě poplácal po rameni, a i přes mé ujištění rychle pospíchal do svého stanu. Jen jsem se tomu zasmál. Vstoupil jsem zpět do našeho stanu, kde se v peřinách spokojeně rozvalovala Anori. Naše vyvolená, moje malá čarodějka, o které jsem vůbec nic nevěděl, ale bezmezně jsem ji miloval. Ten pocit opravdu není možné slovy popsat. Jemně jsem jí zatřásl ramenem.
„Anori, vzbuď se, musím ti něco důležitého říct,“ budil jsem ji. Rozespale zamžourala, ale když zjistila, že ji budím já, hned se vytáhla do sedu.
„Děje se něco? Útok? Něco v táboře? Nebo jde o tebe? Je s tebou něco v nepořádku, bolí tě něco?“ chrlila na mě jednu otázku za druhou. Já se jen usmíval a čekal, až se trochu uklidní. Něžně jsem jí odhrnul pár kadeří z obličeje, což ji na chvilku zarazilo.
„Vzpomněl sis?“ zeptala se nadšeně a mě trhalo srdce, že ji budu muset zklamat. Pomalu jsem zavrtěl hlavou. Ten pocit jejího smutku mě málem srazil na zem. Možná bylo lepší, když jsem její emoce nevnímal. Jak jsem dokázal fungovat, když se mnou její nálady tak silně manipulovaly?
„Bohužel ne. Nepamatuji si nic, co se nestalo po mém probuzení v nemocnici. Ale mám zpátky naše spojení!“ oznamoval jsem jí nadšeně, i když mě deprimovalo její zklamání.
„Co tím myslíš – naše spojení?“ ptala se nechápavě.
„Už cítím, že jsi moje chráněnka. Cítím to propojení mezi námi. Cítím, že jsi moje Druhá část. A taky vím, že tě miluji nad všechno na světě. Jen si tě vůbec nepamatuji,“ povzdechl jsem si frustrovaně. Anori na mě chvíli nevěřícně zírala. Tak trochu jsem předpokládal, že mi tohle povídání hodí na hlavu. Nemohl jsem přece čekat, že se k ní dva měsíce chovám jako k onuci, pak jí jednou řeknu „Miluji tě“ a ona mi hned odpustí a padne mi kolem krku. Ne když jsem dokázal zapomenout několik společných let…moment…kolik vlastně? Kam až si věci nepamatuju?“ Z mého zamyšlení mě vytrhla Anori, která mi s novými slzami zcela naopak od mého očekávání padla kolem krku.
„Nevadí, že si mě nepamatuješ. Ale teď už mě chceš ve svém životě, že ano?“ ptala se mě s očekáváním.
„Ano, chci,“ potvrdil jsem jí. A tak mi vtiskla vášnivý polibek. Za dnešek už druhý. A pak i třetí a čtvrtý. A já se jí vůbec nebránil. Vzpomněl jsem si na Patrikova slova a se smíchem ji od sebe odtáhl.
„Co se děje?“ ptala se zmateně.
„Patrik byl u toho, když jsem venku před stanem rozdýchával nejspíš srdeční infarkt, který vyústil v to, že se mi vrátilo naše spojení. A pak mi říkal, že musí rychle pryč od nás, protože u našeho usmiřování být nechce. Říkal jsem mu, že přece nebudeme tak hrr, ale teď mám pocit, že tak asi obvykle jednáme,“ smál jsem se. I Anori se usmívala.
„Hmmm, možná jsem trochu moc vášnivá. Jenže si u tebe nějak nemůžu pomoct,“ pokrčila pak s úsměvem rameny.
„Nepospíchej na mě tak. Chodím s tebou asi 5 minut!“ brzdil jsem ji.
„A já s tebou chodím šest let. Když to zprůměrujeme, tak jsou to tři roky. To už mám nárok s tebou strávit noc, nebo ne?“ ubíjela mě argumenty.
„To samozřejmě. Matematika je neúprosná. Ale moje psychika není tak rychlá. Nechej mě si na to zvyknout, ano? Ještě před pár hodinami jsem ti nemohl přijít na jméno. Najednou vím, že tě miluji, ale nevím o tobě nic. S tímhle ještě počkej,“ klidnil jsem ji. Vypadala sice chvíli zklamaně, ale nakonec uznala, že mám pravdu, a že by na to neměla tolik pospíchat.
„Ale pusa by na pětiminutovém prvním rande být mohla, nebo ne?“ zamrkala pak na mě.
„Pusa bude fajn, to zvládnu,“ ujistil jsem ji a přitáhl si její rty opět k polibku. Pak jsme si lehli čelem k sobě, abychom si viděli do tváře.
„Takže jsme spolu šest let?“ zeptal jsem se, abych si to ověřil.
„Známe se jedenáct, chodíme spolu šest a pět let jsme snoubenci,“ uvedla to na pravou míru.
„Páni, to jsem to vzal hopem,“ podivil jsem se té rychlosti.
„Vyrostla jsem na Zemi, takže mi to vlastně ani nepřijde. Naopak se s tím moc loudáš,“ culila se na mě nazpátek. Tomu jsem se zasmál.
„Jak jsem ti říkal? Když jsme spolu byli sami,“ chtěl jsem ještě vědět.
„Any,“ zarděla se. Vypadala, že chtěla dodat ještě něco dalšího, ale rozmyslela si to. Nejspíš to bylo pro ni příliš drahé oslovení, které si nechtěla zkazit tím, že mi ho řekne.
„To je hezké. Tak dobrou noc, Any,“ popřál jsem jí a přitáhl si ji blíže do náruče. Any jí oslovil i malý Tim, takže to byla zdrobnělina, kterou asi používalo více lidí. To, co mi neřekla muselo být něco více osobního. Však já své vzpomínky získám zpět a pak budu vědět, jak jí říkat.