Hořkosladké

Hlásím se s pokračováním. Stejně jako jsem minule vydala téměř na Valentýna, teď jsem to málem stihla k MDŽ. Doufám, že jste si nemysleli, že to budou mít tak jednoduché. Pěkné počtení.

To ráno bylo hořko-sladké, a to z mnoha důvodů. Probudila jsem se v náručí muže, kterého jsem bezmezně milovala a zároveň na něj byla neuvěřitelně naštvaná za to, jak se ke mně celé ty dva měsíce choval, jak mě ignoroval. Že mi nevěřil a prakticky mě nenáviděl. Že na mě zapomněl, i když tentokrát to nebyla tak úplně jeho vina. Za to nejspíš mohla jedna z mých sester čarodějek. Včera jsem nechala své srdce, aby mě řídilo namísto mozku. A skončila jsem mu v náručí jako poslušná snoubenka po obyčejném „Omlouvám se“. Hořko-sladké proto, že Tren teď sice věděl, že je mezi námi nějaké pouto a mohla jsem se přestat obávat toho, že mi odejde za jinou, ale vůbec nic o mě nevěděl. A ne že by se zrovna snažil něco zjistit. Ano, ano já vím. Kdy to měl zjišťovat, když se mu jeho pocity vrátily dnes v noci? No možná celé ty dva měsíce, kdy mě místo toho absolutně ignoroval. Byla jsem na sebe naštvaná za to, že mám tendence mu tak snadno a rychle odpustit, naštvaná na něj, že se nesnažil si na nic vzpomenout, naštvaná na toho někoho, kdo nám oběma tohle způsobil a zároveň opět naštvaná na sebe, že mám potřebu mu to vyčítat. A hořkosladké i proto, že přestože jsem se mu probudila stále přilepená na hrudníku, neměla jsem jistotu, že si ten včerejšek bude pamatovat a že mě od sebe neodstrčí. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. A tak jsem zvolila zbabělou variantu předstírání spánku, aby on byl ten první, který se probudí a ukáže mi, jak tuhle situaci budeme řešit.
„Já vím, že jsi vzhůru,“ zabroukal jeho hlas.
„Jak to?“ pípla jsem. Neotevřela jsem mu svou mysl a tak mi nemohl číst myšlenky. Možná bys měla ty hloupá. Jak jinak se má o tobě všechno dozvědět? Káralo mě vlastní podvědomí. Ale já ho umlčela.
„Ležíš na mě, takže jsem cítil, jak se ti zrychlil pulz. A taky mě hned poté, co ses probudila, zalila vlna tvé úzkosti. Nemám z nějakého důvodu přístup k tvým myšlenkám. Ale jako tvůj meertalen vnímám tvé emoce,“ odpověděl mi klidným hlasem. Z toho jsem nepoznala, jak na tom jsme, i když pravdou bylo, že mě stále objímal a nechával na sobě ležet. Dokonce mě občas jemně pohladil po ramenou.
„Myslím, že vím, co tě trápí. A bohužel si tě stále nepamatuji, i když se snažím si vzpomenout. Ale pamatuji si, co se stalo včera. A cítím to spojení mezi námi,“ odpověděl na mou nevyslovenou otázku. Teď jsem sice věděla, jak na tom jsem, ale stále jsem netušila, co s tím udělám. A jak se k němu mám chovat. Opatrně jsem zvedla hlavu, abych se mu mohla podívat do tváře. On si mě nepamatuje, ale já v jeho blízkosti strávila 11 let. Já poznám, co si myslí i bez jeho myšlenek. Tren na mě zareagoval skloněním hlavy a přiblížením rtů. A já opět jako poslušné štěně mu věnovala polibek. Nadávala jsem si za to, ale v tu chvíli jsem si nedokázala pomoct. Tren chvíli opatrně testoval mé rty, palcem mě jemně hladil po tváři. Nebyl to jeho typický polibek. A proto mě tohle víc bolelo, než že bych si to užívala. Tren mě pak nechal vstát a každý jsme se v tichosti oblékli. Nadávala jsem si, že jsem ho včera donutila si lehnout se mnou. Jenže po dvou měsících bylo téměř nemožné se od něj v tu chvíli udržet. Jenže ta prvotní sladká vlna štěstí opadla a zbyla jen hořká pachuť.
„Můžu přinést snídani sem, pokud mi povíš, co máš ráda. Nebo půjdeme na snídani s ostatními? A promluvíme si až potom?“ nabízel mi alternativy opatrně. Jeho otázka na to, co mám ráda k snídani mě ranila. Pokusila jsem se na sobě nedat nic zdát, ale pocit smutku brzy vystřídala zlost.
„Věděl bys, co ráda snídám, kdyby sis mě ty dva měsíce od nehody všímal,“ zaprskala jsem na něj. Tren překvapeně zamrkal a o krok ucouvl. Teprve v té chvíli jsem si všimla, že se mě pravděpodobně pokoušel obejmout a já bych mu v tom ani nebránila.
„To máš pravdu. Ale upřímně, za ty dva měsíce jsi prakticky nesnídala,“ odpověděl mi mírně, jeho hlas se mě snažil uchlácholit. Bylo vážně těžké na to nezareagovat. Jenže místo obvyklého obejmutí a polibku na čelo, kterým by si mě udobřil, zůstal Tren stát na místě. A mě došlo, že on neví, jak se ke mně má chovat. Neví, jak si mě udobřit, nezná moje reakce.
„Půjdu se najíst s Patrikem,“ oznámila jsem mu a odešla ze stanu. Tren šel pár metrů za mnou, ale nezarazil mě. Jen jsem v zádech cítila jeho pohled. Patrika jsem potkala v jídelně, jak si akorát nandaval na talíř svou porci.
„Dobré ráno, malá čarodějko. Tak jaká byla noc?“ zeptal se mě se zářivým úsměvem, ale zarazil se, když si všiml, že Trena mám až daleko za sebou.
„Co se stalo? Zapomněl na ten včerejšek?“ ptal se mě tiše a na hlase jsem mu poznala obavy.
„Ne, pouto mezi námi stále vnímá. Ale jinak si nic nepamatuje,“ zavrtěla jsem hlavou a začala si i já prohlížet nabídku na jídelních stolech. Cítila jsem, že na mě zírá jak Patrik, tak od bandasek s kávou i Tren.
„Ehm… tak co je špatně? Myslel jsem, že budeš nadšená, Že se od něj teď nehneš, abyste spolu trávili co nejvíce času, aby si vzpomněl…“ ptal se opatrně Patrik.
„Ano, včera jsem byla nadšená. Jenže dneska už cítím spíš jen vztek. Jsem na něj neuvěřitelně vytočená, Patriku. Za to, jak se ke mně choval ty dva měsíce. A nechci mu tak snadno odpustit. On se ani nesnažil si vzpomenout, ani si o mě nic zjistit. Teď mi nabízel, že nám donese snídani do stanu, když mu řeknu, co mám ráda. Věděl by to, kdyby se o mě alespoň minimálně zajímal. Tyhle jeho otázky mě tak moc bolí! Ráno mě políbil, ale bylo to, jakoby byl cizí,“ stěžovala jsem si a nandala si svou snídani.
„To chápu, Anori. Ale neříkala si náhodou, že pokud by si na tebe jen nepamatoval, ale jinak se k tobě měl, že bys to snesla? Mě teď přijde, že ti víc vadí, že se tě zeptal na tvou oblíbenou snídani než to, že tě dva měsíce ignoroval, když si myslel, že s ním manipuluješ,“ zjišťoval Patrik, vzal nám oběma kávu a zamířil ke stolu, kde už seděl i Tren.
„To jsem si myslela, ale zjevně toho schopná nejsem. Vadí mi i to, že si mě nepamatuje. Vadí mi, že se snaží až teď,“ prskala jsem a za loket ho odvedla k jinému stolu. Nechtěla jsem s ním sedět. Můj Tren by mě teď vykáral. Vytáhl by mě na nohy, řekl něco ve smyslu, ať se nechovám jako malá a odvedl by mě k sobě. Tenhle Tren ale jen sklonil hlavu ke svému talíři a neřekl nic na to, že jsem ho právě vyměnila za Patrika. Moje trucování mi překazil generál Kadashi, který si k nám s Patrikem přisedl a prstem k sobě přivolal i Trena. Samozřejmě si sedl tak, aby Trenovi nechal místo po mém boku. Tren se posadil, ale nepokusil se mě obejmout, za což jsem byla ráda. Vlastně nebyla. Měla jsem jen těžko zvladatelnou potřebu se mu držet na blízku. Jenže jsem si pokaždé vzpomněla na to, že o mě nic neví, a tak jsem tuhle potřebu ignorovala a držela si od něj odstup. Generál Kadashi nám pověděl, jak máme pokračovat v našem úkolu pro čarodějky a pak nás nechal v klidu dosnídat. Jednalo se o to, že bitvu jsme vyhráli, nepřítele zatlačili, ale pořád bylo potřeba zkontrolovat okolí, jestli se zde neschovávají nějaké skupiny odpůrců, než toto místo předáme zpět čarodějkám. Dohodli jsme se, že vyrazíme hned.
„Vrať se prosím ke svému stolu,“ řekla jsem pak Trenovi odměřeně.
„Mohl bych s tebou mluvit?“ zkusil to Tren, ale pohled upřel na Patrika a dal mu tak najevo, že by se mnou rád mluvil sám a aby vyklidil pole. Patrik se okamžitě začal zvedat, ale já ho zarazila.
„Nikam nechoď, Patriku. Já s ním mluvit nechci,“ odtušila jsem a dívala se do svého talíře.
„Anori,…“ začal ale já ho utnula hned na začátku.
„Tys taky nechtěl nic slyšet. A teď jdi,“ štěkla jsem.
„To je pravda. Chápu,“ zamumlal Tren, zvedl se a v tichosti opustil jídelnu. Ani nedojedl.
„Nebylo by lepší si promluvit? Vyříkat si to?“ ptal se opatrně Patrik, když byl Tren z doslechu.
„Ne teď,“ zavrtěla jsem hlavou. Patrik přikývl, i když bych řekla, že se mnou nesouhlasil. Ale dál na mě nenaléhal. V klidu jsme dojedli a pak si odešli zabalit věci. Tren už ve stanu nebyl, našli jsme ho až u koní. Natáhl ruku, aby mi vzal moje věci a přidělal mi je k sedlu, ale já je podala Patrikovi. Ten nervózně střelil pohledem po Trenovi a očekával souhlas, že mi může pomoct namísto něj. Trenovi se po tváři mihla emoce, myslím, že jsem ho tím ranila, ale to nebylo nic, co bych neprožívala celé ty dva měsíce. Chtěla jsem, aby také trpěl. Tren se rychle ovládl a Patrikovi přikývl. Udělala bych scénu, kdyby ne. A tak jsme vyrazili za naším úkolem. Doufala jsem, že ho co nejdříve vyřídíme. Poté jsem měla dovoleno se přemístit domů a jen dát vědět tribunálu, že máme hotovo. Generál Kadashi tu měl se svou posádkou zůstat a dohlédnout na předání, kdyby přece jen došlo k nějakým potyčkám. Prohledat a zkontrolovat celou oblast nám zabralo den a půl. Fungovali jsme bez odpočinku, i když mi Patrik i Tren doporučovali, abychom někde přenocovali. Nechtěla jsem spát. Nemusela bych se ovládnout a skončila bych mu na hrudníku jako ostatně vždycky. Když jsme skončili, přemístila jsem nás do naší vesnice.
„Byla bych ráda, kdybys zařídil předání informací o naší misi tribunálu čarodějek,“ promluvila jsem na Trena, ale nečekala na jeho souhlas, rovnou jsem podala otěže svého koně Patrikovi a odešla domů. Slyšela jsem za sebou jen jeho tiché: „Jak si přeješ,“. Doma jsem jen zhltla zbytky z lednice, skočila si do sprchy a zapadla do peřin. Byla jsem unavená. A nešťastná. A naštvaná.

*****

(Tren)

Díval jsem se za Anori, jak odcházela domů. Pochopil jsem, že je na mě naštvaná za to, že jsem jí celou tu dobu nevěřil. Že jsem si jí nevšímal. A taky jsem věděl, že si to zasloužím, aby mě vytrestala svou ignorací. Jen jsem to ráno nečekal. Po tom večeru, kdy jsem ji měl okamžitě kolem krku, kdy se se mnou málem vyspala, kdybych ji nezarazil, kdy mě bez jakékoliv zábrany líbala, mě její ignorace ráno překvapila. Byl jsem odhodlaný to vydržet tak dlouho, jak jen bude potřebovat. Jenže mě vážně deptalo, že o ní nic nevím. A že ona mi neodpovídá na moje otázky. Během našeho pátrání po zbytkových skupinách nepřítele jsem se s ní několikrát pokoušel mluvit, aby mi o sobě cokoliv řekla, ale ona k tomu byla hluchá. To jsem si asi zasloužil. Co mě ale deptalo mnohem více, byl fakt, že se místo ke mně chodila vypovídat k Patrikovi. Pochopil jsem už, že byli dobří přátelé. Nečekal jsem ale, že na jejich vztah budu tolik žárlit. Nečekal jsem, že mě bude rozčilovat, že toho o ní ví mnohem více než já. A že Anori bude schválně vyhledávat zrovna jeho společnost na úkor té mojí. Ano, dva měsíce jsem ji ignoroval a osočoval z toho, že se mnou manipuluje. Ani jednou jsem jí ale nezavdal příčinu na mě žárlit. Neotočil jsem se za žádnou jinou ženou a že se jich kolem mě pohybovala spousta. Tehdy jsem nechápal, proč mám takovou potřebu se od ostatních žen držet dál. Teď jsem předpokládal, že za to mohlo spojení našich Duší, které bylo sice potlačené, ale stále existovalo, i když já se ho snažil ignorovat. Ona to ale zřejmě dělala naschvál. Asi aby mě vytrestala ještě o něco více. S povzdechem jsem otočil svého koně, že se vydám do tábora, abych odtamtud podal hlášení tribunálu, jak mě naše Vyvolená požádala.
„Počkej chvíli. Odvedu Anorina koně a pojedu s tebou,“ promluvil na mě Patrik, podal mi uzdu svého koně a pak rychle odváděl toho jejího do stájí. Během chvíle byl zpátky a vyrazil se mnou směrem k průchodu, který nás měl přiblížit k táboru.
„Jak je?“ zeptal se po chvíli ticha.
„Na co přesně se mě ptáš?“ stočil jsem k němu pohled. Tahle otázka se dala pochopit mnoha různými způsoby.
„Chci vědět, jak moc v ohrožení je můj obličej,“ zazubil se a já se neubránil úsměvu.
„Žárlím na vás, hodně. Ale předpokládám, že mě tím Anori schválně trestá. Takže se nemusíš bát. Já to chápu, přijímám to a tím pádem ti neplánuji dát jednu do zubů,“ uklidnil jsem ho.
„To jsem rád. A také si myslím, že ti to dělá naschvál,“ přikývl mi.
„Mluvila s tebou o mě?“ zkusil jsem využít příležitosti. Patrik byl i můj přítel a třeba mi trochu pomůže vrátit se jí zpět do přízně.
„Na co přesně se teď ptáš ty mě?“ vrátil mi to stejnou otázkou, jako já před chvílí. Ano, ptal jsem se velmi ze široka.
„Mám se bát o své místo po jejím boku? Odpustí mi to? A začne se mnou zase mluvit? Ubíjí mě, jak moc je nešťastná pokaždé, když se jí na cokoliv zeptám. Ale když mi o sobě nic neřekne, jak se to mám všechno naučit?“ zeptal jsem se.
„Na tvou první otázku – nic neříkala, ale znám ji. Ona bez tebe dlouho nevydrží. Obzvlášť teď, když už ví, že jen stačí, aby tě objala a ty ji obejmeš nazpět. Jestli ti odpustí? Zcela určitě. Jen to může poměrně dlouho trvat. Ona je neuvěřitelně tvrdohlavá a vždy přesvědčená o své pravdě. Prakticky vždycky si prosadí svou a jsi to většinou ty, kdo jí ustupuje v jejích rozmarech. Až na výjimky. Jestli s tebou začne mluvit – na to mám odpověď přímo od ní. Teď ještě ne,“ podal mi sáhodlouhou odpověď, která mě zároveň potěšila i nepotěšila. Kdo mohl tušit, že moje malá čarodějka se umí zlobit dlouho. Trochu jsem doufal, že ji naše pouto donutí mě vzít na milost a já už bych jí to vynahradil. Obzvlášť, když cítím, jak moc je nešťastná. Jen jsem si povzdechl.
„Jak jsi to myslel, že víš, jak moc je nešťastná?“ zeptal se po chvíli Patrik.
„Jsem její meertalen, cítím její emoce a pocity. Měl bych mít přístup i k jejím myšlenkám, ale zjevně mě naschvál blokuje. Nechápu, jak jsem mohl fungovat, když na mě její pocity tak silně působí,“ vysvětloval jsem.
„Ty kromě pouta vašich Duší a toho, že jsi do ní zamilovaný, cítíš ještě i její emoce? Není divu, že jí nedokážeš nic odepřít a rozmazluješ ji,“ pozdvihl Patrik překvapeně obočí. Tomu jsem se usmál. Zdá se, že mě moje čarodějka měla pěkně omotaného kolem prstu. O to bolestivější musela být moje ztráta paměti. Ať už to udělal kdokoliv, chtěl Anori hodně potrestat. Protože to ona tím nejvíce trpěla.
„Kdybych věděl, co má ráda, bylo by to pro mě jednodušší, dostat se jí znovu do přízně. Když vidím, jak reaguje, když se jí zeptám, nechci si ani představit její reakci, když něco udělám špatně,“ zadoufal jsem, že bych z něj mohl vytáhnout alespoň nějaké informace.
„Je mi líto, Trene. Přesto, že bych ti moc ráda řekl vše, co o ní vím, nemyslím si, že by to mělo ten efekt, který si od toho slibuješ. Jakmile začneš dělat věci tak, jak je ona očekává, ale přitom si nevzpomeneš, bude vědět, že ti to říkám já. A upadneme v nemilost oba. A přestože rozumím tvé prioritě, že bys byl raději v její dobré notě ty než já, alespoň jeden z nás jí musí být v blízkosti, aby byla pod dohledem. Pokud nás začne ignorovat oba, nemáme ji jak ohlídat,“ vysvětloval mi opatrně Patrik. Štvalo mě, že má pravdu. Semkl jsem naštvaně rty, ale chápavě přikývl.
„Takže ti doporučuji si vzpomenout,“ nadhodil pak.
„Kdybych věděl, jak to mám udělat, na nic bych nečekal a svoje vzpomínky bych už měl zpátky,“ protočil jsem oči v sloup. To snad bylo jasné, ne?
„Nejlépe začít meditací a hledáním ve své vlastní hlavě. Anori možná nedokáže odstranit bariéry, které ti obalují mysl, ale ty sám bys mohl být více úspěšný,“ polemizoval Patrik. Opět jsem přikývl. Rozhodně o tom budu přemýšlet. V táboře jsem poslal zprávu tribunálu, vyřídil ty nejdůležitější věci a rozhodl se, že se trochu vyspím v táboře. Anori mě pravděpodobně stejně nechtěla vidět. Ale spánek to byl nekvalitní. Ukázalo se, že bez Anori teď nemůžu moc dobře spát. Že mi chybí, že mám o ni obavy a že mě třeští hlava z toho přehršle emocí, kterými mě zaplavovala. A tak jsem po krátkém odpočinku začal zase pracovat. I díky tomu, jsem měl brzy odpoledne hotovo. A když se ve stanu objevil Patrik, dozvěděl jsem se od něj, že je Anori zpátky ze školy ve svém zdravotnickém středisku.
„Patriku, potřebuji ji o něco požádat. Pojď se mnou. Třeba mi pomůžeš, ať se mnou hned nevyrazí dveře,“ požádal jsem svého přítele a ten ochotně souhlasil. Dovedl mě ke dveřím její ordinace, kde jsem krátce zaklepal a na výzvu vstoupil dovnitř.
„Ahoj, Anori,“ pozdravil jsem ji tiše.
„Trene já s tebou nechci mluvit. Odejdi,“ změnila okamžitě svůj postoj z přátelského na odmítavý.
„Nechci s tebou mluvit. Tedy rád bych, ale respektuji, že ty o to nemáš zájem. Jen tě chci o něco požádat,“ zvedl jsem hned v obraně ruce. Anori chvíli přemýšlela, než přikývla a Patrik si tedy odešel po svém, když to vypadalo, že se moje vyhazování konat nebude.
„Pochopil jsem, že tobě nedělá problém přemisťování, že?“ zeptal jsem se a hned toho litoval. Obličej se jí stáhl do bolestivé grimasy a moje tělo zachvátila vlna jejího smutku. I když to trvalo jen vteřinku, bylo to neuvěřitelně silné. Anori rychle ovládla svůj výraz obličeje.
„To je pravda, proč se ptáš?“ zeptala se místo toho odtažitě.
„Chtěl jsem tě požádat o to, jestli bys mě nemohla přemístit do chamonské knihovny,“ předložil jsem jí svou žádost. To ji zjevně překvapilo a zaujalo, protože trochu povolila svůj postoj.
„Knihovna? To nevím, kde je,“ zamrkala.
„Nikdy jsem tě nevzal v Chamonu do knihovny?“ zamrkal jsem tentokrát já. A bylo to tu znovu. Ta bolestivá grimasa v obličeji i ta vlna, která musela sžírat ji a tím pádem i mě. Opravdu s ní nebudu moct mluvit. Tomuhle ji nechci vystavovat.
„Veřejná knihovna je na náměstí. Já bych potřeboval do té, kterou vlastní ve svém domě Dante. Šlo by to?“ zeptal jsem se a trpělivě čekal na její odpověď.
„Jistě,“ přikývla po chvilce rozmýšlení a natáhla ke mně ruku. Vložil jsem tu svou do její a okamžitě to mezi námi zajiskřilo. Efekt našeho spojení Duší. A zároveň mě zavalila vlna touhy, kterou následovalo zoufalství a vztek. Ten cítila taky poměrně často. Musela na mě být neuvěřitelně vytočená. V další vteřině jsme již stáli před Danteho domem. Spolkl jsem otázku, jak to, že se dokázala přemisťovat do bariéry Chamonu. Nehodlal jsem ji dnes už znovu ranit.
„Děkuju ti,“ natáhl jsem k ní opět ruku, abych ji pohladil po paži, ale ona ode mě odstoupila, kývla a v další vteřině zmizela. Vstoupil jsem dovnitř, kde jsem nahlásil své jméno a důvod své návštěvy. Normálně s tím nebýval problém, ale dnes si vrátný vše běžel ověřit k Dantemu. Ten se vrátil i s ním.
„Viděl jsem tu na vteřinu Anori. A vzhledem k tomu, v jakém jste oba stavu, předpokládám, že oceníš, když tě poté, co si najdeš vše, co potřebuješ, přenesu domů. Nebudu se na nic ptát, to si musíte vyřešit mezi sebou. Najdeš mě v mé pracovně, až skončíš. To jsi doufám nezapomněl, kde je?“ zeptal se Dante. Zavrtěl jsem hlavou a poděkoval za jeho nabídku. Anori zmizela tak rychle, že jsem s ní nestačil domluvit možnost návratu. A tak jsem se ponořil mezi nekonečné řady regálů, kde jsem hledal knihy o meditaci, očistě mysli a návratu paměti. Dva týdny jsem intenzivně po odpoledních hledal v knihovně cokoliv, co by mi mohlo pomoct. V noci jsem se pak snažil meditovat a praktikovat vše, co jsem si načetl. Bohužel neúspěšně. Dva týdny jsem se také snažil mluvil s Anori. Také neúspěšně. Spánek byl luxus, který mi byl dopřáván jen v krátkých dávkách, Anoriny emoce mi způsobovaly bolesti hlavy. Kdybych si ji tak mohl přitáhnout do náruče…jenže to mi nedopřála. Donutila mě stále přespávat v mé pracovně a nedovolila mi se k ní nijak zvlášť přiblížit. Věděl jsem, že něco musím udělat jinak. A tak jsem se jednou večer sbalil a odešel na ubytovnu, kde měl pokoj Patrik a zbytek mužů Anorina doprovodu. Patrik byl trochu překvapený, když jsem mu v tuhle pozdní hodinu zaklepal na dveře, ale pustil mě do svého skromného pokoje.
„Co pro tebe můžu udělat?“ ptal se hned.
„Potřeboval bych tvou pomoc…“ nadhodil jsem.

*****

(Anori)

Vešla jsem do kuchyně, kde jsem našla Trena připravovat naši večeři. Vařil poměrně často, ovšem zatím ani jednou nepřipravil moje nejoblíbenější jídlo. Tedy ne, že bych si o něj řekla. Dnes očividně připravoval své těstoviny se sýrovou omáčkou. Ty jsme měla ráda. Alespoň, že mi nevnucoval včerejší jídlo. To dělal kapustové karbanátky, které jsem mu hodila na hlavu. S pláčem, protože mě opět sebralo, že neví, že kapustu nesnáším. Po výborném jídle jsem odešla umýt nádobí, zatímco Tren připravoval čaje.
„Uvařil jsem ti malinový…“ oznámil mi opatrně, i když na konci se mu hlas lehce zbarvil do otázky. Tím mě zase naštval. Malinový mám moc ráda, ale zjevně si stále ani po několika týdnech nevybavoval vůbec nic. Copak se vůbec nesnažil? Hodila jsem po něm utěrkou a vydupala nahoru do ložnice, kde jsem se zavřela. Nenechávala jsem ho spát se mnou. Nedokázala bych mu odolat. Když jsem se ho tenkrát dotkla, abych ho přemístila do Chamonu, zasáhlo mě to tak silně, že jsem mu málem vletěla do náruče. Tak moc mi chyběl. A moje vlastní hlava byla ta jediná překážka, proč ke mně nemohl. I když teď už těch překážek bylo více. Ze začátku se snažil se mnou mluvit, snažil se mě na věci ptát, snažil se se mnou trávit čas, i když já ho nenechala. Poslední dobou se ovšem začínal každý večer vytrácet někam ven a vracel se až k ránu. Vždy střízlivý, nikdy nevoněl po jiné ženě, i tak mě to ale hrozně štvalo. Kam chodil? A hlavně za kým? Jenže moje tvrdohlavost mi nedovolila se ho jít zeptat a konfrontovat ho ohledně všech věcí, které mi vadí. Já ho raději ignorovala a pak si tu jen po večerech brečela do polštářů. A občas do jeho košile, kterou mi dal na vyprání. Voněly totiž jako on a já je tak často používala na spaní, abych vůbec usnula. Přitom stačilo jen sejít dolů a lehnout si přímo ke zdroji. Jenže to bych nesměla být já. Jakmile jsem začala někoho ignorovat, nedokázala jsem tak snadno přestat. A navíc mě Tren pokaždé znovu rozčílil. Nejprve svými otázkami a pak tím, že se už na nic neptal. Že se neustále zdržoval doma a i tím, když se pak doma nezdržoval. Slyšela jsem ho z kuchyně, jak dokončil nádobí a trochu litovala, že jsem si neodnesla ten čaj. Úžasně voněl a ve skutečnosti bych si ho dala. Reagovala jsem zbytečně prudce. Vlastně jsem se už prakticky zvedala k tomu, že se mu půjdu omluvit, když jsem slyšela klapnout vchodové dveře. Odešel. Musel chodit za nějakou ženou! Proč by jinak trávil každou noc mimo dům? Navíc mi poslední dobou přišel dost nevyspalý. Určitě ponocoval s nějakou courou, která se mu věnovala, když já to dělat odmítala. Znovu jsem se rozbrečela. Potřebovala bych to někomu říct. Jenže Patrik se pár týdnů zpátky prakticky postavil na Trenovu stranu. Nejprve mi naznačil, jestli to moje trucování a trestání už nestačilo. Když jsem odmítla odpovědět, řekl mi, že už nechce poslouchat moje stížnosti na Trenovo chování, protože si za něj můžu sama. A tak jsem se s ním o Trenovi už nebavila. Ale myšlenka toho, že mě s někým podvádí mě ubíjela. Rozhodla jsem se, že na Trena ráno uhodím. A tomu jsem taky dostála, i když zcela jinak než normální lidská bytost. Když se ráno objevil doma i s Patrikem v závěsu, spustila jsem na něj svým hysterickým ječákem, že ho už nikdy nechci vidět, když se za mými zády kurví s jinými, že je to parchant a že si nepřeji nic jiného než to, aby si sbalil své věci a vypadl odsud. Tolik ke konfrontaci. Tren na to neřekl vůbec nic, jen sklopil oči do země, zato Patrik vypadal naštvaně. A možná by mi i něco řekl, kdyby ho Tren nezastavil. Já se pak utekla zavřít do ložnice, kde jsem opět plakala do hromady jeho košil. Nechápala jsem, co to do mě vjelo. O to víc mě vyděsilo, že jsem se právě pokusila Trena vyhodit z jeho vlastního domu. Jenomže to dlouhé odloučení a zároveň pocit bezmoci z toho, že mě nejspíš podvádí, ze mě dostaly to nejhorší. Když jsem po půl hodině sešla dolů, Tren už doma nebyl a čekal na mě jen Patrik, který mě měl doprovázet do školy. Ten se na mě mračil, a dokonce po mě chtěl, abych se Trenovi omluvila. Jenomže to jsem zatím stále nedokázala. Můj mozek se nechoval racionálně. Nedokázal najít žádné logické vysvětlení pro Trenovy noční výlety a zároveň ten nevyspalý a unavený vzhled, kromě nevěry. A tak jsem tvrdošíjně odmítala Patrikovy rady a dál pokračovala ve svém chladném chování k Trenovi.